Abychom našli odpověď na tuto otázku, musíme si nejprve uvědomit, že nemoc známá jako dětská obrna není nic jiného než soubor příznaků, které byly nějak pojmenovány. Jedná se o naprosto stejné příznaky onemocnění, které se běžně vyskytují u chřipky, stejně jako u jiných onemocnění. Jediný „zásadní rozdíl“ spočívá v tom, že do seznamu byla přidána ještě malá pravděpodobnost ochrnutí (paralýzy). Podívejme se na příznaky, jak je popsalo Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC):
Příznaky dětské obrny
„Většina lidí, kteří se nakazí poliovirem (asi 72 ze 100), nebude mít žádné viditelné příznaky.
Přibližně 1 ze 4 osob (neboli 25 ze 100) nakažených poliovirem bude mít příznaky podobné chřipce, které mohou zahrnovat:
Bolest v krku
Horečku
Únavu
Nevolnost
Bolest hlavy
Bolest břicha
Tyto příznaky obvykle trvají 2 až 5 dní a poté samy odezní.
U menší části lidí (mnohem méně než u jednoho ze 100 nebo 1-5 z 1000) s infekcí poliovirem se rozvinou další, závažnější příznaky, které postihují mozek a míchu:
Parestézie (pocit brnění a mravenčení v nohou).
Meningitida (infekce obalů míchy a/nebo mozku) se vyskytuje přibližně u 1 z 25 osob s infekcí poliovirem.
Paralýza (nemožnost hýbat částí těla) nebo slabost horních končetin, dolních končetin nebo obojí se vyskytuje přibližně u 1 z 200 osob s infekcí poliovirem.“
„Všimněte si, že ‚poliomyelitida‘ (nebo zkráceně ‚polio‘ = ‚dětská obrna‘) je definována jako paralytické onemocnění. Za nemocné se tedy považují pouze lidé s paralytickou infekcí.“
Máme-li věřit CDC, pak za nemocné dětskou obrnou jsou považováni pouze ti, u nichž se vyvine paralýza. V opačném případě se musí předpokládat, že jde o chřipku, „COVID-19“, nachlazení nebo některou z dalších nemocí, které mají ty samé příznaky s výjimkou paralýzy. CDC dále uvádí, že naprostá většina případů dětské obrny je asymptomatická (bez příznaků, tj. zdravá), což znamená, že 72 ze 100 lidí s dětskou obrnou se může volně pohybovat mezi ostatními lidmi a údajně je nevědomky nakazit. Spolu s neexistujícími příznaky nemoci však nemají ani paralýzu, takže jedná se skutečně o případy dětské obrny? CDC by si v tom mělo udělat jasno.
Dětská obrna vyvolaná vakcínou
Onemocnění známé jako dětská obrna nebylo nikdy vymýceno a existuje dodnes. V Indii, Africe, Pákistánu a Afghánistánu prý stále způsobuje problémy, i když se nyní tvrdí, že většina případů dětské obrny je „vyvolána vakcínou“:
Očkování proti dětské obrně způsobuje více infekcí než divoký virus
„Podle statistik, které 20. listopadu 2019 zveřejnila Světová zdravotnická organizace, se v Nigérii, Demokratické republice Kongo, Středoafrické republice a Angole vyskytlo devět nových případů dětské obrny způsobené živým virem obsaženým v orálních vakcínách proti dětské obrně, který zmutoval do infekční formy. Celosvětový počet těchto typů infekcí tak za letošní rok dosáhl 157, což znamená, že v důsledku takových infekcí vyvolaných vakcínou ochrnulo více dětí než v důsledku onemocnění způsobených divokým typem viru, který letos postihl 107 lidí.
Tyto infekce vyvolané vakcínou, které mohou vyvolat nová ohniska nemoci, hlásí i další země v Africe a Asii. Jen v Africe je v současné době tucet ohnisek dětské obrny vyvolané vakcínou a další bylo minulý měsíc vyhlášeno na Filipínách – v zemi se jednalo o první případ onemocnění za více než 25 let, uvedla organizace National Public Radio.
Vincent Racaniello, virolog z Kolumbijské univerzity, k tomu uvedl: ‚Je to vlastně šílené, protože ve většině částí světa nyní očkujeme proti vakcíně, nikoli proti divoké obrně, která je omezena na Pákistán a Afghánistán.‘
V USA byla dětská obrna údajně díky vakcínám zcela vymýcena. Pokud bychom se však podívali na „nové“ (ale ne tak nové) onemocnění s naprosto stejnými příznaky, jasně vidíme, že tomu tak není:
Akutní chabá myelitida: Co by rodiče měli vědět o novém onemocnění podobném dětské obrně?
„Vzácné, ale děsivé onemocnění podobné dětské obrně postihuje ve Spojených státech stále více dětí. Postihlo také děti v Austrálii a Asii.
I když obvykle postihuje končetiny, ve vzácných případech může AFM postihnout svaly dýchací soustavy, což dětem ztěžuje dýchání. To může být životu nebezpečný stav.“
„Akutní chabá myelitida (AFM) je vzácné, ale závažné onemocnění, které postihuje míchu. Může způsobit náhlou slabost horních nebo dolních končetin, ztrátu svalového tonu a ztrátu reflexů. Toto onemocnění postihuje především malé děti.
Většina dětí má mírné respirační onemocnění nebo horečku způsobenou virovou infekcí přibližně jeden až čtyři týdny předtím, než se u nich objeví příznaky akutní chabé myelitidy.“
Akutní chabá myelitida: Něco starého a něco nového
„Od roku 2014 se akutní chabá myelitida (AFM), dlouho známé onemocnění spojené s polioviry, non-polio enteroviry a různými dalšími virovými i nevirovými příčinami, znovu objevuje po celém světě v epidemické formě. Tento neočekávaný opětovný výskyt je ironický vzhledem k tomu, že polioviry, kdysi hlavní příčina AFM, jsou nyní na samém prahu celosvětového vymýcení, a nemohou tedy vysvětlit žádný aspekt opětovného výskytu AFM. Místo toho byla nová epidemie AFM časově spojena s opětovným výskytem non-polio enterovirů, jako je EV-D68, donedávna považovaným za téměř neznámý virus s extrémně nízkou endemičností. Tento příspěvek uvádí přehled záhadných epidemiologických, virologických a diagnostických aspektů opětovného výskytu epidemie AFM, zkoumá současné možnosti klinického řešení, rozebírá budoucí potřeby výzkumu a naznačuje, že epidemie AFM nabízí důležité poznatky o mechanismech vzniku virových onemocnění.“
„AFM byla poprvé rozpoznána kolem roku 2010 jako zdánlivě nové onemocnění a rychle přerostla v alarmující a významnou hrozbu onemocnění, přičemž první velká epidemie se objevila v roce 2014. Od té doby se ve Spojených státech objevují sezónní vlny každý druhý rok, přičemž k největší došlo v roce 2018. Vzhledem k nejasné příčině a patogenezi, záhadné epidemiologii a omezeným možnostem léčby přitáhlo toto onemocnění celostátní pozornost a vyvolalo značné obavy rodičů malých dětí.“
„AFM je vlastně nově zavedený termín pro podskupinu případů dlouho známého syndromu akutní chabé parézy (AFP), u níž je dokumentována myelitida míchy, obvykle pomocí vizualizace magnetickou rezonancí. Termín AFP zahrnuje další příčiny chabé parézy, jako jsou traumata, nádory a imunopatologické poruchy. Klinický popis AFP se objevil v lékařských učebnicích v roce 1789. Klastry případů začaly být rozpoznávány v roce 1840, přičemž větší epidemie byly zdokumentovány ve Švédsku v roce 1881 a ve Spojených státech v roce 1894. Rané rozsáhlé epidemie se začaly označovat jako ‚poliomyelitida‘ (zkráceně ‚polio‘, odvozeno od řeckého výrazu pro zánět neurální šedé hmoty).“
„Alternativně může lokální virus proniknout přes hematoencefalickou bariéru a rozšířit se proximálně po nervových axonech do míchy; předpokládá se, že to je mechanismus ipsilaterální traumatické ‚provokační poliomyelitidy‘. Kromě toho některé non-polio enteroviry, které se šíří respirační cestou, včetně EV-D68, mají nízký gastrointestinální tropismus, což ztěžuje jejich izolaci ze stolice (standardní diagnostická technika poliovirů).
Je pozoruhodné, že zatímco enterotropní polioviry a některé další non-polio enteroviry, které způsobují AFM, lze často izolovat ze stolice po dobu několika týdnů, i ony, stejně jako non-enterotropní EV-D68, jsou zřídka izolovány z mozkomíšního moku paralytických případů. Podobně jako u epidemické dětské obrny byla epidemie AFM spojena s případy paralýzy kraniálních nervů, bulbární paralýzy a meningoencefalitidy.“
„Možná, jak se již dlouho předpovídá, existuje ‚poliovirová nika‘, do které se s blížícím se vymýcením dětské obrny vyvine jeden nebo více non-polio enterovirů. Je možné, že jsme svědky počátečních fází takové evoluce.“
Samozřejmě se snaží upozornit na to, že tento stav (tj. PARALÝZA), který je běžně spojován s dětskou obrnou, nemůže mít dnes s dětskou obrnou nic společného, protože je na „prahu celosvětového vymýcení“. Je však dětská obrna skutečně na pokraji vymýcení, nebo byla jen překlasifikována z „divokého typu“ dětské obrny na obrnu „vyvolanou vakcínou“?
„Vymýcena?“
Dětská obrna překlasifikována
Podle dr. Bernarda Greenberga, vedoucího katedry biostatistiky na Fakultě veřejného zdraví Univerzity Severní Karolíny, se kritéria pro diagnostiku dětské obrny změnila tak, aby byla mnohem méně pravděpodobná:
„Aby bylo možné onemocnění klasifikovat jako paralytickou dětskou obrnu, musel pacient vykazovat paralytické příznaky po dobu nejméně 60 dnů od začátku onemocnění. Před rokem 1954 musel pacient vykazovat paralytické příznaky pouze po dobu 24 hodin. Laboratorní potvrzení a přítomnost reziduální paralýzy nebyly vyžadovány. Po roce 1954 se reziduální paralýza zjišťovala 10 až 20 dní a znovu 50 až 70 dní po začátku onemocnění. Tato změna definice znamenala, že v roce 1955 jsme začali hlásit nové onemocnění, a to paralytickou dětskou obrnu s déle trvající paralýzou.“
Další zdroj, který dokládá toto překlasifikování a změnu diagnostických kritérií pro dětskou obrnu, pochází z dobře odzdrojované knihy Imunization: The Reality Behind the Myth od Jamese Walenea. Z ní vyplývá, že případy dětské obrny byly rovněž překlasifikovány na aseptickou meningitidu:
Dětská obrna
„Podívejme se na samotné statistické údaje. Případ dětské obrny je obzvláště poučný, protože její zjevný pokles nelze vysvětlit takovým pokrokem, jako je zlepšení hygieny, ventilace a veřejného zásobování vodou. Ve skutečnosti se jedná o nemoc, která se vyskytuje pouze u nejcivilizovanějších národů s nejvyššími hygienickými standardy apod., přičemž u předliterárních kultur, které byly civilizací relativně nedotčeny, je neznámá.
Jonas Salk, vynálezce Salkovy vakcíny proti dětské obrně, byl nazýván ‚divotvůrcem dvacátého století‘ a zachráncem bezpočtu životů. Čteme oslavné zprávy o dramatickém poklesu výskytu dětské obrny ve Spojených státech v důsledku Salkovy vakcíny. Ministerstvo zdravotnictví státu Virginie například distribuuje složku, v níž se dozvídáme, že vakcína proti dětské obrně snížila její výskyt ve Spojených státech z 18 000 případů paralytické obrny v roce 1954 na méně než 20 v letech 1973-1978. V nedávném článku v časopise ‚Modern Maturity‘ se uvádí, že v roce 1953 bylo ve Spojených státech 15 600 případů paralytické obrny a do roku 1957 se díky Salkově vakcíně jejich počet snížil na 2499.
Během slyšení v Kongresu v roce 1962 k zákonu H.R. 10541 dr. Bernard Greenberg, vedoucí katedry biostatistiky na Fakultě veřejného zdraví Univerzity Severní Karolíny, vypověděl, že po zavedení masových a často povinných očkovacích programů nejenže došlo k výraznému nárůstu případů dětské obrny (o 50 % v letech 1957-1958 a o 80 % v letech 1958-1959), ale že statistiky a prohlášení Úřadu pro veřejné zdraví byly zmanipulovány tak, aby vytvářely dojem opačný.
Například v roce 1957 mluvčí ministerstva zdravotnictví Severní Karolíny nadšeně vychvaloval účinnost Salkovy vakcíny a ukazoval, jak počet případů dětské obrny od roku 1953 do roku 1957 neustále klesal. Jeho údaje zpochybnil dr. Fred Klenner, který poukázal na to, že očkovat proti dětské obrně se začalo až v roce 1955. Dokonce i tehdy se injekce podávaly ve velmi omezené míře kvůli počtu případů dětské obrny v důsledku vakcíny. Teprve v roce 1956 nabylo očkování proti dětské obrně ‚inspirujících‘ rozměrů. Pokles počtu případů dětské obrny o 61 % v roce 1954 byl připisován Salkově vakcíně v době, kdy ještě ani nebyla k dispozici! V roce 1957 byl výskyt dětské obrny na vzestupu.
Další způsoby, jakými byly statistiky případů dětské obrny manipulovány, aby vyvolaly dojem účinnosti Salkovy vakcíny, byly následující:
Změna definice epidemie. Po zavedení Salkovy vakcíny bylo k označení dětské obrny jako epidemie zapotřebí více případů (z 20 na 100000 na 35 na 100000 za rok).
Změna definice nemoci. Aby bylo možné onemocnění klasifikovat jako paralytickou dětskou obrnu, musel pacient vykazovat paralytické příznaky po dobu nejméně 60 dnů od začátku onemocnění. Před rokem 1954 musel pacient vykazovat paralytické příznaky pouze po dobu 24 hodin! Laboratorní potvrzení a přítomnost reziduální paralýzy nebyly vyžadovány. Po roce 1954 se reziduální paralýza zjišťovala 10 až 20 dní a znovu 50 až 70 dní po začátku onemocnění. Dr. Greenberg uvedl, že ‚tato změna definice znamenala, že v roce 1955 jsme začali hlásit nové onemocnění, a to paralytickou dětskou obrnu s déle trvající paralýzou‘.
Nesprávné označení. Po zavedení Salkovy vakcíny ‚byly od paralytické dětské obrny odlišeny virus Coxsackie a aseptická meningitida,‘ vysvětlil dr. Greenberg. ‚Před rokem 1954 bylo velké množství těchto případů nepochybně nesprávně označeno jako paralytická dětská obrna.‘
Dalším způsobem, jak snížit výskyt onemocnění prostřednictvím sémantiky – neboli statistického artefaktu, jak to nazývá dr. Greenberg – je jednoduše překlasifikovat onemocnění. Z údajů ‚Los Angeles County Health Index: Morbidity and Mortality, Reportable Diseases‘ se dozvídáme následující:
Důvod této pozoruhodné změny je uveden v téže publikaci: ‚Většina případů hlášených před 1. červencem 1958 jako neparalytická dětská obrna je nyní hlášena jako virová nebo aseptická meningitida.‘ V ‚Organic Consumer Report‘ (11. března 1975) se dočteme, že v Kalifornské zprávě o přenosných nemocech vykázala dětská obrna nulový počet případů, zatímco ve vysvětlivkách se uvádí: ‚Všechny takové případy jsou nyní hlášeny jako meningitida.‘
Podle dr. Christophera Kenta proběhly ve Spojených státech nejméně tři velké epidemie dětské obrny. Jedna proběhla po roce 1910, další na konci třicátých let a poslední v padesátých letech. První dvě epidemie jednoduše odezněly jako staré epidemie moru. Kolem roku 1948 začal výskyt dětské obrny stoupat. (Zajímavé je, že právě v té době se objevila vakcína proti černému kašli, upozorňuje dr. Kent). V roce 1949 dosáhl nejvyššího počtu 43000 případů, ale do roku 1951 klesl pod 28000 případů.“
Kromě tohoto překlasifikování, kolik případů dětské obrny je dnes skutečně diagnostikováno? Přestože CDC tvrdí, že 72 ze 100 případů dětské obrny je asymptomatických, odhaduje se, že až 99% případů dětské obrny nemá žádné příznaky onemocnění, což znamená, že lidé ani nepoznají, že „ji“ mají, aby mohli být testováni a diagnostikováni:
„Odhaduje se, že 95 až 99% lidí, kteří se nakazí poliovirem, je asymptomatických. Toto je známé jako subklinická dětská obrna. I bez příznaků mohou lidé nakažení poliovirem šířit virus a způsobit infekci u jiných osob.“
„Jednou z nejpřekvapivějších statistik spojených s neparalytickou dětskou obrnou je, že až 95% případů dětské obrny nemělo vůbec žádné příznaky! Naprostá většina lidí, kteří se touto nemocí nakazili, ani nevěděla, že ji má! To znamená, že lidé, stejně jako mnozí z nás, kteří vyrůstali v době epidemie dětské obrny, mohli mít dětskou obrnu, aniž by o tom věděli.“
„Méně než 1% všech případů dětské obrny je paralytických, přičemž existují tři typy – obrna míšní (spinální); obrna mozkového kmene (bulbární obrna); nebo obojí, což se nazývá bulbospinální obrna. Pokud se virus dětské obrny dostane do mozku (bulbární), ochrnou svalové skupiny hrudníku potřebné k dýchání a polykání. To byla nejobávanější komplikace nemoci a v tomto okamžiku často docházelo ke smrti.“
Na každé 1 nakažené dítě, u kterého se rozvine paralýza, připadá 20 dětí s nespecifickými příznaky a 180 dětí, které nemají vůbec žádné příznaky.
Pokud bychom je tedy měli vzít za slovo, že téměř všechny případy dětské obrny jsou asymptomatické, tak bez masové testovací kampaně, jakou jsme viděli v případě „SARS-CoV-2“, by nebylo možné zjistit, kolik „skutečných“ případů dětské obrny dnes na světě je.
Guillainův-Barrého syndrom = dětská obrna
Pokud bychom však prováděli pravidelný screening na dětskou obrnu, nebylo by možné ji klinicky diagnostikovat, protože její příznaky se přesně shodují s chřipkou. Dokonce i paralýza, která je určujícím příznakem dětské obrny, je spojována s chřipkou (a dokonce i s běžným nachlazením):
Svalová slabost a paralýza
„Guillainův-Barrého syndrom (GBS) je autoimunitní onemocnění – které může být komplikací vážného případu nachlazení nebo chřipky – při němž imunitní systém napadá a ničí vlastní nervy. V důsledku toho může dojít ke svalové slabosti, a dokonce k paralýze. Přestože příčiny tohoto syndromu nejsou známy, někteří odborníci se domnívají, že je vyvolán bakteriální nebo virovou infekcí. GBS se obvykle projevuje 1-3 týdny po virové infekci, jako je nachlazení nebo chřipka, ale může se objevit i po bakteriální infekci Campylobacterem.“
To nemohli najít „skutečný“ obrázek viru dětské obrny?
Diagnostika dětské obrny
Kolik případů stejných příznaků onemocnění diagnostikovaných jako chřipka jsou ve skutečnosti případy dětské obrny? Pravidelný screening chřipky ani dětské obrny se neprovádí. Pokud jde o diagnostiku a testování dětské obrny, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) uvádí:
„Akutní chabá paréza (AFP) je projevem širokého spektra klinických onemocnění a ve Spojených státech nepodléhá celostátnímu hlášení. Celosvětově jsou děti mladší 15 let věkovou skupinou s nejvyšším rizikem vzniku dětské obrny a některých dalších forem AFP. I v případě absence laboratorně prokázané infekce poliovirem se očekává, že se AFP bude vyskytovat v míře nejméně 1 na 100 000 dětí ročně. Může být důsledkem různých infekčních i neinfekčních příčin.“
U pacientů s neobjasněnou akutní chabou parézou (AFP) zvažujte dětskou obrnu „Pravděpodobný případ dětské obrny je definován jako akutní nástup chabé parézy jedné nebo více končetin se sníženými nebo chybějícími šlachovými reflexy u postižených končetin, bez jiné zjevné příčiny a bez ztráty smyslových nebo kognitivních funkcí.“
Podle CDC se má o dětské obrně uvažovat pouze v případě, že byly vyloučeny všechny ostatní možné příčiny AFP. Pokud poskytovatelé zdravotní péče vyloučí všechny ostatní možné příčiny a mají podezření na dětskou obrnu, CDC uvádí, že se testuje tímto způsobem:
„Poliovirus lze detekovat ve vzorcích z krku, stolice a příležitostně mozkomíšního moku izolací viru v buněčné kultuře nebo detekcí viru pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR).
Laboratoře CDC provádějí testování na poliovirus, včetně:
Kultivace
Intratypické diferenciace
Sekvenování genomu
Sérologie
Izolace viru v kultuře je nejcitlivější metodou pro diagnostiku infekce poliovirem. Poliovirus se dá s největší pravděpodobností izolovat ze vzorků stolice. Může být také izolován z výtěrů z hltanu. Izolace z krve nebo mozkomíšního moku je méně pravděpodobná.“
„PCR s reverzní transkripcí v reálném čase se používá k odlišení možných divokých kmenů od kmenů podobných kmenům ve vakcíně (‚intratypická diferenciace‘), přičemž jako výchozí materiál se používá virus izolovaný v kultuře.
K potvrzení genotypu polioviru a určení jeho pravděpodobného geografického původu se používá sekvenování části genomu.“
„Detekce polioviru v mozkomíšním moku je vzácná. Mozkomíšní mok obvykle obsahuje zvýšený počet leukocytů [od 10 do 200 buněk/mm3 (především lymfocytů)] a mírně zvýšenou hladinu proteinů (od 40 do 50 mg/dl). Tyto nálezy jsou nespecifické a mohou být důsledkem různých infekčních i neinfekčních stavů.“
Propaganda dětské obrny v podobě „špičky ledovce“.
Je zajímavé, že nejpřesnější způsob diagnostiky dětské obrny je prostřednictvím vzorků stolice, nikoliv krve nebo mozkomíšního moku. Ve skutečnosti tvrdí, že izolace „viru“ z mozkomíšního moku je vzácná. Původní studie, které „virus“ dětské obrny údajně izolovaly, však vycházejí ze vzorků mozku a páteře devítiletého chlapce, které byly opakovaně přeneseny injekcemi do mozků opic, jejichž mozky a páteře byly poté injekčně aplikovány do lebek jiných zvířat. Po celou dobu se předpokládalo, že „virus“ se tímto nechutným procesem po celá následující desetiletí přenáší ze směsi mozku/páteře na další zvířata. Jestliže nyní tvrdí, že se „virus“ v mozkomíšním moku nachází vzácně a že výsledky analýzy mozkomíšního moku jsou nespecifické a týkají se i jiných nemocí, jak mohou tvrdit, že „virus“ dětské obrny na počátku vůbec měli?
Diagnostika chřipky
Na dětskou obrnu, která má naprosto stejné příznaky jako chřipka, se testuje pouze v případě, že se nepodařilo zjistit ostatní příčiny akutní chabé parézy (AFP). Chřipka se na druhou stranu běžně diagnostikuje pouze na základě příznaků, nikoliv testováním, zejména v „chřipkové sezóně“:
„Váš lékař vyšetří fyzický stav, zaměří se na příznaky chřipky a případně nechá provést test, který chřipkové viry odhalí.
V době, kdy je chřipka rozšířená, možná nebudete muset být na chřipku testováni. Váš lékař může stanovit diagnózu jen na základě vašich příznaků.“
„Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) přesně neví, kolik lidí každoročně onemocní sezónní chřipkou. Důvodů je několik, mimo jiné to, že ILINet nezahrnuje všechny poskytovatele zdravotní péče ve Spojených státech a že monitoruje onemocnění podobná chřipce, nikoli laboratorně potvrzené případy chřipky. Sezónní chřipka rovněž není onemocnění, které by bylo nutné hlásit, a ne každý, kdo onemocní chřipkou, vyhledá lékařskou péči nebo se nechá na chřipku testovat.
K odhadu počtu chřipkových onemocnění, která se každoročně vyskytnou ve Spojených státech, používá CDC matematické modelování v kombinaci s údaji z tradičních systémů sledování chřipky. CDC odhaduje, že v letech 2010 až 2020 způsobila chřipka ve Spojených státech ročně 9 až 41 milionů onemocnění.“
Dětská obrna je diagnostikována pouze v případě, že jsou vyloučeny všechny ostatní příčiny akutní chabé parézy (AFP). Chřipka je běžně diagnostikována klinicky bez laboratorního testování. Kdyby v USA řádila obrna, přičemž většina případů by byla bezpříznaková a ty, které by vykazovaly příznaky, by měly přesně ty samé příznaky podobné chřipce, které by mátly diagnózu, věděli bychom vůbec, že zde tento „virus“ stále existuje?
Otrava DDT = dětská obrna
Případy dětské obrny značně klesaly již před zavedením toxických vakcín a pro příčiny dětské obrny existují i jiná, alternativní vysvětlení než neprokázaný „virus“, jako např. tehdejší bezuzdné používání neurotoxického DDT:
Dětská obrna, DDT a riziko onemocnění ve Spojených státech po druhé světové válce
„Národní nadace pro dětskou paralýzu (NFIP) – velká a mocná národní filantropní organizace bojující proti dětské obrně – ‚spěchala do oblasti Rockfordu se třemi speciálně vybavenými nákladními auty a třemi čerpadly‘, aby město pokryla DDT, novým pesticidem vyvinutým za války. Podle Gundersona to bylo ‚poprvé, kdy byl tento silný insekticid použit v boji proti dětské obrně‘.
Použití DDT v Rockfordu proti dětské obrně, které provedla americká armáda a tým výzkumníků dětské obrny z Yaleovy univerzity s podporou NFIP, bylo součástí zhruba půl desetiletí trvajících experimentů s použitím DDT v boji proti dětské obrně. Od konce druhé světové války do začátku 50. let 20. století vědci, městští úředníci i jednotlivci od Savannah v Georgii až po Santa Monicu v Kalifornii stříkali ulice, uličky, dvory a domy DDT, aby zastavili dětskou obrnu hubením much, které byly podezřelým, ale sporným aktérem přenosu nemoci. Navzdory významnému postavení dětské obrny i DDT v poválečné historii USA se této epizodě dostalo jen malé pozornosti historiků.“
„V knize „Toxic bodies“ („Toxická těla“) se Nancy Langstonová ptá, jak se pováleční Američané nechali přesvědčit, ‚že je dobrý nápad vypustit do životního prostředí miliony tun chemických látek, o nichž se ví, že jsou toxické‘. Odpověď nachází v amerických předpokladech o vědeckých znalostech, moci a autoritě těchto odborníků a víře v ‚technická řešení‘, která byla ‚levná a především moderní‘. Příběh použití DDT proti dětské obrně nabízí na otázku Langstonové další odpověď: strach a nejistota ohledně konkrétní obávané nemoci v okamžiku, kdy se etiologická paradigmata nemocí složitě měnila. Známá i teoretická zdravotní rizika DDT byla dobře medializována, když se pesticid v létě 1945 dostal na americký trh: představoval potenciální hrozbu pro přírodní rovnováhu a podezření na ohrožení lidského zdraví. Jestliže však DDT představovalo nejistou hrozbu, dětská obrna představovala hrozbu jistou. A zatímco dětská obrna, nemoc s rostoucí epidemickou závažností, měla nejisté vysvětlení její příčiny, DDT mělo jisté zdravotní využití – protože zabíjelo mouchy. V souvislosti s epidemií dětské obrny proto zdravotní a environmentální rizika DDT ustupovala s tím, jak se rozvíjela naděje na zlepšení domácího veřejného zdraví.
Langstonová se v knize „Toxická těla“ dále ptá, proč byly úřady při ochraně veřejného zdraví před riziky chemikálií v poválečné době tak pomalé. Příběh použití DDT proti dětské obrně naznačuje, že na počátku tohoto nového ‚chemického režimu života‘ úřady ve skutečnosti rychle jednaly, aby ochránily veřejné zdraví – před dětskou obrnou, a použily k tomu poválečnou chemickou látku se známými riziky. Výsledky Rockfordova experimentu nakonec neposkytly žádný vědecký důvod k postřiku DDT, ale v letech po jeho ukončení tak nespočet komunit přesto činil. Toto rozhodnutí jednat na základě očekávání, které převážilo nad experimentálními důkazy, podle této eseje odráželo skutečnost, že DDT bylo ‚značkou‘ vzniklou za války, která těžila ze zakořeněného povědomí o choroboplodných zárodcích, rozmachu spotřebitelské kultury a reklamy a kontextu vědecké nejistoty ohledně příčin dětské obrny, v němž dostupnost DDT umožnila formovat výzkum a opatření zaměřená na tuto nemoc.“
„DDT se stalo pro americkou veřejnost dostupným jako preventivní prostředek proti nemocem na sklonku éry, které dominovala teorie choroboplodných zárodků, s příchodem zlaté éry americké biomedicíny a na začátku nové éry ekologického chápání zdraví. DDT bylo najednou považováno za moderní nástroj, označováno za zázračný lék a zázrak podobný atomové bombě, ale také za dezinfekční prostředek a používáno v rámci přístupu k nemocem, jmenovitě sanitaci, který patřil spíše do konce devatenáctého století než do poloviny století dvacátého. Jeho použití v boji proti dětské obrně tak ilustruje napětí mezi konkurenčními představami o vysvětlení a prevenci nemocí v letech bezprostředně po druhé světové válce.“
„Přestože se historie dětské obrny a DDT překrývají a prolínají, v historiografiích věnovaných každé z nich si ta druhá zasloužila přinejlepším jen letmé zmínky. V práci Davida Kinkely o DDT se dětská obrna objevuje krátce jako jediná výjimka z pravidla, jak zdravými se Američané stali do 40. let 20. století, tedy v desetiletí, kdy DDT vstoupilo na scénu: kdy dříve významné zdroje úmrtí a postižení – včetně tuberkulózy, cholery, záškrtu a malárie – byly na výrazném ústupu nebo na historickém minimu, a tato generace ‚byla pravděpodobně nejzdravější populací v dějinách národa‘. Jen dětská obrna zůstávala ‚nevysvětlitelnou hrůzou‘ (vedle rakoviny, která byla rovněž na vzestupu). V práci Davida Oshinkyho o dětské obrně se DDT krátce objevuje dvakrát: nejprve jako jeden z mnoha nástrojů použitých ze zoufalství proti epidemii v roce 1949 v texaském San Angelu a o několik kapitol (a tři roky později) znovu jako podezřelý z šíření dětské obrny vzhledem k jeho všudypřítomnosti v životním prostředí. Tento kontrast mezi DDT jako možným řešením a možnou příčinou dětské obrny a pověstí dětské obrny jako poslední nemoci minulé éry vystihuje, jak společná historie těchto dvou poukazuje na důležitý moment přechodu jak v oblasti veřejného zdraví, tak v etiologii onemocnění.“
Když Texas stříkal DDT na občany, aby zabránil dětské obrně
„Ano, toto se stalo v San Antoniu v Texasu. Ředitel městského odboru pro zdravotnictví H. L. Crittenden nařídil v květnu 1946 postříkat DDT každou z více než tisíce ulic v neblahém pokusu o vymýcení dětské obrny.
Přidalo se několik dalších měst, jako Rockford ve státě Illinois a Paterson ve státě New Jersey. Taková akce vzešla z mylné představy, že dětskou obrnu šíří komáři nebo jiný hmyz.“
Zajímavé je, že DDT se dodnes používá, a to v oblastech nejvíce postižených dětskou obrnou, jako je Asie a Afrika:
„DDT se k tomuto účelu dodnes používá v Jižní Americe, Africe a Asii. Zemědělci používali DDT na různé potravinářské plodiny ve Spojených státech i po celém světě. DDT se používalo také v budovách k hubení škůdců.“
Neurotoxické účinky DDT jsou dobře známé a zahrnují obvyklé příznaky dětské obrny/chřipky, jako jsou závratě, bolesti hlavy, únava a zvracení, spolu s paralýzou a smrtí:
„Otrava DDT může mít za následek podrážděnost, třes, křeče, závratě, bolesti hlavy, únavu, zvracení a změněnou aktivitu jaterních enzymů.“
„Neurotoxické účinky DDT zahrnují třes, křeče, paralýzu, snížení obsahu lipidů, fosfolipidů a cholesterolu v centrální nervové soustavě. Expozice DDT v raném věku způsobuje zhoršení růstu, úmrtnost, snížení hladiny muskarinových acetylcholinových receptorů v mozku, zvýšení spontánní motorické aktivity v dospělosti a snížení schopnosti učení.“
Většina lidí, kteří se nakazí poliovirem (asi 72 ze 100), nebude mít žádné viditelné příznaky.
Přibližně 1 ze 4 osob (tj. 25 ze 100) nakažených poliovirem bude mít příznaky podobné chřipce.
U menší části lidí (mnohem méně než u jednoho ze 100, resp. 1-5 z 1000) s infekcí poliovirem se rozvinou jiné, závažnější příznaky, které postihují mozek a míchu.
Za nemocné dětskou obrnou jsou považováni pouze lidé s paralytickou infekcí.
V důsledku infekce vyvolané vakcínou ochrnulo více dětí než v důsledku onemocnění způsobených divokým typem „viru“.
Podle virologa Vincenta Rancaniella: „Je to vlastně šílené, protože ve většině částí světa nyní očkujeme proti vakcíně“.
Dětská obrna existuje i dnes v podobě akutní chabé myelitidy (AFM), vzácného, ale děsivého onemocnění podobného dětské obrně, které ve Spojených státech postihuje stále více dětí.
I když obvykle postihuje končetiny, ve vzácných případech může AFM postihnout svaly dýchací soustavy, což dětem ztěžuje dýchání.
Většina dětí má mírné respirační onemocnění nebo horečku způsobenou „virovou“ infekcí přibližně jeden až čtyři týdny předtím, než se u nich objeví příznaky akutní chabé myelitidy.
Od roku 2014 se akutní chabá myelitida (AFM), dlouho známé onemocnění spojené s polioviry, non-polio enteroviry a různými dalšími „virovými“ i nevirovými příčinami, znovu objevuje po celém světě v epidemické formě.
Tento neočekávaný opětovný výskyt je ironický vzhledem k tomu, že polioviry, kdysi hlavní příčina AFM, jsou nyní na samém prahu celosvětového „vymýcení“, a nemohou tedy vysvětlit žádný aspekt opětovného výskytu AFM.
AFM byla poprvé rozpoznána kolem roku 2010 jako zdánlivě nové onemocnění.
Příčina a patogeneze AFM je nejistá, má záhadnou epidemiologii a omezené možnosti léčby.
AFM je ve skutečnosti nově zavedený termín pro podskupinu případů dlouho známého syndromu akutní chabé parézy (AFP).
Rané rozsáhlé epidemie akutní chabé parézy se začaly označovat jako „poliomyelitida“.
U AFM může lokální „virus“ proniknout přes hematoencefalickou bariéru a rozšířit se proximálně po nervových axonech do míchy; předpokládá se, že to je mechanismus ipsilaterální traumatické „provokační poliomyelitidy“.
Je pozoruhodné, že zatímco enterotropní polioviry a některé další non-polio enteroviry, které způsobují AFM, lze často izolovat ze stolice po dobu několika týdnů, i ony, stejně jako non-enterotropní EV-D68 jsou zřídka izolovány z mozkomíšního moku paralytických případů.
Podobně jako u epidemické dětské obrny byla epidemie AFM spojena s případy paralýzy kraniálních nervů, bulbární paralýzy a meningoencefalitidy.
Před rokem 1954 musel pacient vykazovat paralytické příznaky pouze po dobu 24 hodin a laboratorní potvrzení ani přítomnost reziduální paralýzy nebyly vyžadovány.
Po roce 1954 se reziduální paralýza zjišťovala 10 až 20 dní a znovu 50 až 70 dní po začátku onemocnění.
Tato změna definice znamenala, že v roce 1955 začali lékaři hlásit nové onemocnění, a to paralytickou dětskou obrnu s déle trvající paralýzou.
Případy dětské obrny byly rovněž překlasifikovány na aseptickou meningitidu.
Odhaduje se, že 95 až 99% osob, které se nakazí poliovirem, je asymptomatických, tedy bez příznaků, což se označuje jako subklinická dětská obrna.
Méně než 1% všech případů dětské obrny je paralytických.
Rozhodujícím příznakem onemocnění, který odděluje dětskou obrnu od chřipky a běžného nachlazení, je paralýza, nicméně tento příznak je spojován i s nimi a nese název Guillainův-Barrého syndrom.
Guillainův-Barrého syndrom (GBS) je autoimunitní onemocnění – které může být komplikací vážného případu nachlazení nebo chřipky – při němž imunitní systém napadá a ničí vlastní nervy, v důsledku čehož může dojít ke svalové slabosti, a dokonce k ochrnutí.
GBS se obvykle projeví 1-3 týdny po „virové“ infekci, jako je nachlazení nebo chřipka.
Dětská obrna a chřipka se pravidelně netestují.
Podle CDC je určující příznak dětské obrny, akutní chabá paréza (AFP), projevem širokého spektra klinických onemocnění a ve Spojených státech nepodléhá celostátnímu hlášení.
I v případě, že není laboratorně prokázána infekce poliovirem, se očekává, že se AFP vyskytuje v míře nejméně 1 na 100 000 dětí ročně.
AFP může být důsledkem různých infekčních i neinfekčních příčin.
Poskytovatelé zdravotní péče mají uvažovat o dětské obrně pouze u pacientů s neobjasněnou AFP.
Pravděpodobný případ dětské obrny je definován jako akutní nástup chabé parézy jedné nebo více končetin se sníženými nebo chybějícími šlachovými reflexy u postižených končetin bez jiné zjevné příčiny.
CDC tvrdí, že pokud se vyloučí všechny ostatní příčiny, lze dětskou obrnu detekovat ve vzorcích z krku, stolice a příležitostně mozkomíšního moku izolací „viru“ v buněčné kultuře nebo detekcí „viru“ pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR).
Poliovirus se dá s největší pravděpodobností izolovat ze vzorků stolice, ale může být izolován i z výtěrů z hltanu, zatímco izolace z krve nebo mozkomíšního moku je méně pravděpodobná.
Nepřesná PCR s reverzní transkripcí v reálném čase, která by se pro diagnostiku vůbec neměla používat, se používá k odlišení možných divokých kmenů od kmenů podobných kmenům ve vakcíně.
K potvrzení genotypu polioviru a určení jeho pravděpodobného geografického původu se používá sekvenování části (nikoliv celého) genomu.
Detekce polioviru v mozkomíšním moku (CSF) je vzácná a tyto nálezy jsou nespecifické a mohou být důsledkem různých infekčních i neinfekčních stavů.
Chřipka, která má stejné příznaky jako dětská obrna, se obvykle diagnostikuje pouze na základě klinických příznaků.
CDC přesně neví, kolik lidí každoročně onemocní sezónní chřipkou.
ILINet nezahrnuje všechny poskytovatele zdravotní péče ve Spojených státech a monitoruje onemocnění podobná chřipce, nikoli laboratorně potvrzené případy chřipky.
Sezónní chřipka není onemocnění, které by bylo nutné hlásit.
K odhadu počtu chřipkových onemocnění, která se každoročně vyskytnou ve Spojených státech, používá CDC matematické modelování v kombinaci s údaji z tradičních systémů sledování chřipky.
Alternativní vysvětlení nárůstu případů dětské obrny ve 40. a 50. letech 20. století ukazuje na zavedení a bezuzdné používání insekticidu DDT v boji proti dětské obrně.
V období od konce druhé světové války do počátku 50. let 20. století vědci, městští úředníci a jednotlivci od Savannah v Georgii po Santa Monicu v Kalifornii stříkali ulice, uličky, dvory a domy DDT s cílem zastavit dětskou obrnu hubením much, které byly podezřelým, ale sporným aktérem přenosu nemoci.
Když se v létě 1945 objevil na americkém trhu pesticid DDT, byla jeho známá i teoretická zdravotní rizika dobře medializována: představoval potenciální hrozbu pro přírodní rovnováhu a podezření na ohrožení lidského zdraví.
Příběh použití DDT proti dětské obrně naznačuje, že na začátku tohoto nového „chemického režimu života“ úřady skutečně rychle jednaly, aby ochránily veřejné zdraví – před dětskou obrnou, a použily k tomu poválečnou chemickou látku se známými riziky.
Výsledky experimentů nakonec neposkytly žádný vědecký důvod k postřiku DDT, ale nespočet komunit tak přesto i nadále činil.
DDT se stalo dostupným pro americkou veřejnost jako preventivní prostředek proti nemocem na sklonku éry, které dominovala teorie choroboplodných zárodků, s příchodem zlaté éry americké biomedicíny.
Jeho použití v boji proti dětské obrně tak ilustruje napětí mezi konkurenčními představami o vysvětlení a prevenci nemocí v letech bezprostředně po druhé světové válce.
Přestože se historie dětské obrny a DDT překrývají a prolínají, v historiografiích věnovaných každé z nich si ta druhá zasloužila přinejlepším jen letmé zmínky.
V práci Davida Oshinkyho o dětské obrně se DDT objevuje dvakrát: nejprve jako jeden z mnoha nástrojů použitých ze zoufalství proti epidemii v roce 1949 v texaském San Angelu a znovu o několik kapitol (a tři roky později) jako podezřelý z šíření dětské obrny.
Existoval kontrast mezi DDT jako možným řešením a možnou příčinou dětské obrny.
Ředitel městského odboru pro zdravotnictví H. L. Crittenden nařídil v květnu 1946 postříkat DDT každou z více než tisíce ulic v rámci neúspěšného pokusu o vymýcení dětské obrny.
K akci, která vycházela z mylné představy, že dětskou obrnu šíří komáři nebo jiný hmyz, se připojilo i několik dalších měst, jako např. Rockford ve státě Illinois a Paterson ve státě New Jersey.
Otrava DDT může mít za následek podrážděnost, třes, křeče, závratě, bolesti hlavy, únavu, zvracení a změněnou aktivitu jaterních enzymů.
Neurotoxické účinky DDT zahrnují třes, křeče, paralýzu, snížení obsahu lipidů, fosfolipidů a cholesterolu v centrální nervové soustavě. Expozice DDT v raném věku způsobuje zhoršení růstu, úmrtnost, snížení hladiny muskarinových acetylcholinových receptorů v mozku, zvýšenou spontánní motorickou aktivitu v dospělosti a snížení schopnosti učení.
Dá se klidně říct, že příznaky dětské obrny jsou stále přítomny a vyskytují se i v současné době, dokonce i v USA, kde byla dětská obrna údajně vymýcena. Místo toho však byla překlasifikována na akutní chabou myelitidu nebo Guillainův-Barrého syndrom. Připouští se, že vakcíny vyvolávají u dětí přesně tu samou nemoc, zejména v zemích třetího světa. Příznaky dětské obrny se shodují s chřipkou, včetně paralýzy, a dokonce i s běžným nachlazením. Stejně jako chřipka je i tato nemoc z velké části asymptomatická (až v 99 %) a není pravidelně laboratorně testována. Lidé se údajně volně pohybují mezi ostatními a myslí si, že jsou zdraví, a přitom ve skutečnosti nevědomky „šíří“ dětskou obrnu mezi obyvatelstvo. Existují také alternativní vysvětlení příčiny a ústupu dětské obrny, jako například bezuzdné používání DDT ve 40. a 50. letech až do jeho konečného zákazu v USA v roce 1972. Otrava DDT vyvolává přesně ty samé příznaky onemocnění, jaké jsou spojeny s dětskou obrnou, a DDT bylo pravidelně stříkáno na děti jako „zázračný lék“.
Dětská obrna nebyla poražena. Stejně jako u mnoha nemocí před ní i po ní byly příznaky onemocnění překlasifikovány pod nové názvy a kritéria pro stanovení diagnózy byla změněna. To, co bylo známé jako dětská obrna, existuje dodnes. Jenom ji tak už nikdo nenazývá.
Další informace k tomuto tématu naleznete např. v článcích:
