KORONA JEDNODUŠE A SROZUMITELNĚ

V předchozích příspěvcích Chybná interpretace viru I a Chybná interpretace viru II byla prezentována historie a vývojové kroky, proč a jak lidé v průmyslových státech sklouzli do korona-krize. Aby mohly být ony rozhodující poznatky lépe pochopeny, šířeny a aplikovány, je tato část věnována širšímu rozvedení stěžejních bodů. V doposud jedinečné video-řadě, která je prezentována v tomto čísle časopisu, jsou tyto informace navíc srozumitelně zprostředkovány pomocí animací.

Naše snaha směřuje k tomu, aby lidstvo mohlo vyjít z této krize poučeno a posíleno, aby se do budoucna jako celek stalo pozorným a odolným. Jsme si jisti, že tematické oblasti biologie, společnosti a lidského sebeuvědomění, k jejichž konstruktivnímu vývoji přispíváme, jsou vzájemně propojeny s tématy peněžního systému a právního státu, jejichž význam si uvědomujeme. Dohromady vytvářejí fundament konstruktivního vývoje lidstva.

Jak to začalo

Lidé v našem kulturním prostředí se učí jako dané a nezpochybnitelné, že biologický život vzniknul náhodou tím, že na sebe náhodně narazily molekuly a vytvořily vzájemné vazby. Samy molekuly prý vznikly tak, že stejným způsobem na sebe už narazily atomy, které ovšem vznikly z ničeho nějakým velkým třeskem. Uvnitř vodní koule, která má být držena pohromadě tuky a bílkovinami, se v šerém dávnověku údajně sešlo tolik molekul určitých vlastností, že jejich interakce, nazývané látková výměna, poskytly této kouli schopnost sebezáchovy a množení. Tento model koule, který přes všechna ujišťování, obrázky a schématické nákresy v učebnicích neodpovídá skutečnosti, se nazývá buňkou. Tvrdí se tedy, že se veškerý život vyvinul náhodně z jednoduché prabuňky a po smrti rovněž nezůstane nic než molekuly, které se mohou zas rozpadnout v atomy. Jen ty molekuly, které se dostanou do buňky, jsou součástí života, všechno ostatní je mrtvé, studené, i samotný vesmírný prostor je pustý, všechno bez jakékoliv životní síly a vlastních interakčních možností. Život se prý jen proto vyvinul v komplexní organismy jako jsou např. stromy nebo lidé, že některé shluky buněk, tzv. živé organismy, jsou silnější a rafinovanější, aby se mohli na úkor druhých rychleji množit. Podíváme-li se na někdejší i dnešní mocenské a hospodářské struktury, je zjevné, že takovéto představy o biologickém životě jsou mentálními projekcemi demagogů.

Jednou z příčin, a snad dokonce tou hlavní, takového jednorozměrného a nebezpečného pohledu na svět je racionalita (od lat. ratio = výpočet, propočet, rozum), pokud si nárokuje absolutní platnost a výsledky, které generuje, už nesmí být dále zpochybňovány. Tehdy se rozum stává vládcem a není chápán a užíván jen jako jeden z vícero dostupných nástrojů, kterými se lze přibližovat k fenoménům života. Pochopit tuto skutečnost a být schopen přijmout výzvu ke změně pohledu, tomu věnoval Jochen Schamal svůj článek Matematika a rozum, který je uveřejněný také ve vydání 3/2020 w+. Nastiňuje v něm, proč je taková změna pohledu ve skutečnosti tou nejaktuálnější výzvou, před kterou teď lidé stojí. Jako náš pomocník je rozum na svém místě, jako absolutní vládce nás ovšem vede přímou cestou do korona-krize, do válek na všech rovinách, a vůbec do jakýchkoliv her na dobro a zlo na stále vyšších a vyšších úrovních. Nepochybné reálné dopady těchto her jsou pak pro rozum samotný jen důkazem, že zlo jako aktivní princip existuje.

Podíváme-li se objektivně (v pozitivním smyslu toho slova) na život, tak vidíme, že jeho skutečnou hnací silou jsou kreativní procesy soubytí, symbiózy, které vyjadřují a zároveň stupňují život. I v nastartování procesů, které chybně nahlížíme jako nemoci a něco zlého, najdeme objektivním pozorováním pouze smysluplné mechanismy a děje. Jejich spouštěči jsou události nebo vjemy, které jsou pociťovány jako existenčně ohrožující. Po vyvolání těchto procesů se stupňují nebo mění jimi dotčené tělesné funkce, ale také psychické funkce, vnímání a chování, aby bylo možné ze situace uniknout nebo ji přežít. A pokud to je smysluplné za účelem přežití, vytvářejí se přitom nebo naopak odbourávají tkáně.

Ve fázi uzdravování, která se započíná okamžitě, když je spouštěcí událost překonána, nebo když se podaří získat si od ní odstup, se tělo nyní pokouší vrátit do původního stavu, takže odbourává, co se vytvořilo a znovu vytváří, co se odbouralo. Komplikace mohou nastat, když jeden nebo více spouštěčů působí dlouho a intenzivně, nebo když se vzájemně překrývají, nebo když je průběh uzdravování ztížen tím, že do hry vstoupí nový spouštěč, třeba v podobě diagnózy a jejích dopadů na životní okolnosti dotyčného. Překážku v procesu uzdravování kromě toho představuje duševní fixace na spouštěcí událost, nedostatek živin nebo intoxikace organismu. V tomto čísle w+ prezentujeme knihu Univerzální biologie, která zpřístupňuje takovéto chápání věcí. Poznatky, na kterých se zakládá, získával lékař dr. Ryke Geerd Hamer od roku 1981 na základě přesných pozorování. Bohužel obecnému rozšíření jeho přínosných lékařských objevů zabránily nevědecké spory.

Dr. Hamer tím zásadně rozvinul a dále posunul dosavadní psychosomatiku, která měla v Německu svůj vrchol v roce 1977, ale ztrácela se v materialistických výkladech. Jeho přístup byl oproti tomu vědecký díky individualizaci pozorování, odpoutáním se od biochemických a genetických výkladových pokusů a objevem specifických signálů v mozku pro tělesné a psychické procesy spuštění, uzdravování a krizí. Jeho pozorování a na nich založené výklady jsou verifikovatelné, pochopitelné a procesy jsou předvídatelné, což umožňuje přesné diagnózy, terapii zaměřenou na příčinu a účinnou profylaxi. A co je nanejvýš důležité: Termíny jako „neléčitelné“ nebo „zhoubné“ mohou přestat fungovat jako sugestivní ortely smrti. Pochopením procesů, které se v těle odehrávají, mohou tyto nálepky ztratit svou destruktivní sílu.

Je pochopitelné, že lidé, kteří si připouštějí jen materiální vysvětlení fenoménů jako je život, zdraví, onemocnění, uzdravení a stáří, mají těžkosti s takovýmto pohledem na věc. Stejně tak lidé, kteří na materialistickém vidění světa postavili svou vlastní hodnotu, svou identitu nebo existenční zabezpečení. Ursula Stoll ukazuje ve svém příspěvku „Jakým poučením může být korona pro vás i ostatní“ v tomto čísle w+, proč lidé reagují agresivně, když jsou konfrontováni s jiným pohledem. Jde o to, co můžete dělat, abyste s tím nejen přestali, ale přetransformovali to v autentický zájem. Je to totiž nutné. Je pravděpodobné, že z mechanismů, které se stále stupňují a nyní nás přivedly do korona-krize, najdeme východisko jen tehdy, pokud se velká většina lidí otevře hlubšímu poznání a zbaví se destruktivních představ, které tyto mechanismy pohánějí. Korona se z této perspektivy ukazuje být šancí pro všechny a možným bodem obratu k vývojovému skoku lidstva. Je nepravděpodobné, a snad by to bylo i nebezpečné, kdyby tyto nové poznatky zpochybňující staré paradigma a na něm závislá odvětví průmyslu přišly jako diktát nebo návrh „shora“.

Virus jako choroboplodný jed

Nemoci, bolesti i samo stáří a smrt těla jsou naším dnešním, čistě materialistickým pohledem na svět nahlíženy jako defekty, proti nimž je třeba bojovat. Pravidelně se tedy nabízejí zázračné prostředky, slibující nesmrtelnost, za což jsou příslušníci „šťastných národů“ (tento pojem je invencí Eugena Rosenstock-Huessyho 1959) ochotny odměňovat ty, kdož nabízejí a slibují, neustále vyššími a vyššími částkami peněz. Od roku 1858 platí, že veškerý život vznikl čistě materiálními procesy z jediné buňky. A stejný původ mají mít zároveň i všechny nemoci, protože buňka údajně produkuje choroboplodné látky, choroboplodný jed, latinsky virus. Do roku 1951 byl tedy virus definován jako toxin, toxická bílkovina. Už v letech předtím ovšem provozovali někteří vědci skutečnou vědu a ověřovali své předpoklady kontrolními pokusy. Přitom přišli na dvě věci, za prvé: Při rozkladu zcela zdravých tkání a orgánů se vytvářejí ty samé bílkoviny, domnělé viry, jako při rozkladu „nemocného“ materiálu. A za druhé: Nikoliv ony bílkoviny, ale způsob, jakým se provádějí pokusy na zvířatech, jsou příčinou symptomů, které se interpretují jako spouštěč a přenašeč nemoci.

Jen málo lékařů a jen ti nejpozornější čtenáři vědeckých časopisů vnímali, že věda, jako již v minulosti častokrát, neměla po určitou dobu přesnou představu o tom, co ty viry vlastně jsou. Idea virů každopádně byla od samého začátku, a nadále zůstává, nezdařeným pokusem vysvětlit určité fenomény, které jsou v rámci stávajícího světonázoru nevysvětlitelné. Vymyšlením tzv. testovacích metod a jejich uvedením do praxe nabral mechanismus vyvolávání strachu na rychlosti a má díky velkovýrobě testovacích technik a tržně podmíněné „mediální unifikaci“ globální dopad. Předběžný výsledek: Uzamčení průmyslových států i s jejich obyvatelstvem choromyslnými lockdowny, které nemají logické ani vědecké odůvodnění. Chybí tu povědomí o tom, že čistě racionalistický přístup k fenoménu života, kdy empatie a jiné polohy vnímání nepřicházejí ke slovu, ústí ve skutečnosti do jakési ideologie o dobru a zlu, která usiluje o dobro a přitom plodí zlo. Každý dogmatický přístup k životu, onemocnění a uzdravování je nebezpečný a má bezprostředně život ohrožující důsledky. To platí i pro tzv. Hamerův systém poznatků, pokud bychom mu přisuzovali absolutní platnost a koherenci, protože nám jako účastníkům života vždy chybí odstup a tím vpravdě celostní pohled.

Z čistě materialistické teorie o buněčném původu života, která byla roku 1858 zavedena zcela nevědeckým způsobem a velmi rychle se stala všeobecně platným základem biologie a medicíny, vyplývá automaticky omezený pohled na fenomény života, stejně jako nebezpečná, nutkavá logika a nutkavé konání. Pokud pojímám život na čistě materiální rovině, vysvětluji si spouštěče procesu stárnutí či odchýlení od normy (nemocí) a jejich projevů jako materiální defekty, jejichž příčinu vidím v mobilních toxinech. Proti symptomům a původcům nemocí se musí z takovéhoto pohledu bojovat a je nutné je potlačovat. Touto cestou vstoupila do světa myšlenka antibiózy, antibiotik, ozařování, chemoterapie a izolace. Skutečnost, že je medicína nucena generovat zisky a tlačí tak permanentně na překračování dalších a dalších mezí, tematizoval Ivan Illich v roce 1976 ve své knize Nemesis medicíny. Touto cestou se automaticky medicína stává v mnoha oblastech plíživě a nepozorovaně čím dál tím nebezpečnější. A čím dál tím nebezpečnější se tak zároveň stává i chybná hypotéza viru.

Chybná hypotéza buňky, kterou se oživila předtím již jednou opuštěná chybná hypotéza viru, dala nejen vzniknout teoriím o infekcích, imunitě, genech, ale je i exkluzivním základním kamenem naší onkologie. Kdo vidí rakovinu jako chybu, zvůli, sebeničení přírody, věří na putující zlo, ideu metastáz, ten věří současně i na létající metastázy, alias viry. Tady se kruh uzavírá. Jakákoliv osvěta a informace ohledně „korony“, kde tyto skutečnosti nejsou nastíněné, jen nechtěně upevňuje právě ty premisy a chybné domněnky, které ji stvořily.

Z materialistického pohledu na život vyplývá další, hlouběji zasahující nutkavá logika, totiž logika materiální dědičnosti. Jelikož v rámci dnešní vědy platí, že existují jen materiální interakce a všechna možná jiná vysvětlení jsou nevědecká a slabomyslná, zůstává myslitelným pouze to, že existuje stavební a funkční plán života, který obsahuje návod, jak má buňka pomocí svých molekul a energetických proudů vytvořit organismus. Do roku 1951 převažovalo mínění, že to jsou bílkoviny, které v sobě nesou tento stavební a funkční plán života. Věřilo se, že bílkoviny jsou nosičem dědičné substance. V rámci tohoto světa představ totiž MUSÍ existovat nějaká dědičná substance, aby se vysvětlil vznik organismů z buňky. Tudíž se musela tato vlastnost přisoudit i toxickým bílkovinám, virům (virům v jejich podobě před rokem 1951), že nosí ve svém údajném bílkovinném toxinu stavební plán, jak sami sebe rozmnožovat.

Ideová změna ve virologii

Když se roku 1952 a doposud „definitivně“ prosadila myšlenka, že substance dědičnosti je ta substance, která se nachází v jádrech tkání a buněk, došlo ke změně paradigmatu týkajícího se virů. Od této změny platí, že viry jsou mobilní genetické elementy, které po vniknutí do buňky ji nutí k tomu, aby virus množila. Při tomto předpokládaném rozmnožování se buňky poškozují, což zapříčiňuje nemoci. Ta třída molekul, která je od roku 1952 identifikována jako dědičná substance, se označuje jako nukleová kyselina, protože se ve vodním roztoku chová jako slabá kyselina a vyskytuje se převážně v jádru (lat. nucleus). Do roku 2000 se věřilo, že na těchto, z části velmi dlouhých molekulách, lze najít úseky, které v sobě nesou onen stavební a funkční plán života. Za nejmenší jednotku dědičné substance byly označeny geny, které v sobě mají nést tuto informaci a stavbou přibližně odpovídají bílkovinám. Výsledky, kterých bylo experimentálně dosaženo v biochemické genetice ovšem vyvrátily všechny dosavadní hypotézy. Tváří v tvář těmto výsledkům už dnes není schopen žádný vědec a vůbec nikdo formulovat udržitelnou definici genu, která by nebyla už dávno vyvrácena.

V každém jádru se stále mění složení nukleových kyselin a pro zhruba 90 % našich bílkovin se nedají nalézt žádné „genetické předlohy“, které by se daly označit jako geny. Kyselina nukleová slouží pravděpodobně jako uvolňovač energie a jen sekundárně jako metabolický rezonátor a stabilizátor. Kromě těch, kdo se věnují základnímu výzkumu, se téměř všichni v institucích zaměstnaní biologové a lékaři drží vyvrácené hypotézy dědičné substance, protože zkrátka nemají jinou představu a jejich představivosti neprospívá ani to, že jsou pod různými tlaky a bojí se o kariéru. Z tohoto důvodu, že totiž veškeré dosavadní hypotézy ohledně dědičnosti byly vyvráceny, se měla virologie už dávno a opakovaně odporoučet, protože genetika, která je jejím základem, se ukázala být chybnou teorií.

Virus je totiž definován jako neživý původce nemocí sestávající z jednoho kusu dědičné substance, který se skládá z více genů a většinou se nachází v obalu. Když se tento genom dostane do buňky, převezme nad ní kontrolu a nutí ji virus namnožovat, čímž dochází nejdřív k poškození buňky a posléze i celého organismu, což případně může vést i ke smrti. Po svém rozmnožení virus organismus opouští, aby mohl škodit stejným způsobem jinde. Tato teorie je vyvrácena vyvrácením buněčné teorie, jelikož život se přednostně organizuje v souvislých tkáních, a ve skutečnosti existuje jen velmi málo struktur, které by mohly být označeny jako buňky. Virologie je tedy vyvrácena vyvrácením genetiky. Vyvrácena je virologie zároveň lepším vhledem do biologie, konkrétně objevením symbiotických procesů při onemocnění, uzdravování a rekonvalescenčních krizích. Všechna dosavadní pozorování v tomto kontextu potvrzují, že události a vjemy, které jsou organismem vyhodnoceny jako existenčně relevantní, vyvolávají potenciálně vícefázové procesy, které byly doposud chybně interpretovány jako nemoci. Hlubší znalost biologie tedy vyvracejí virologii. Ve skutečném životě neexistuje princip zla, který jen bere a nic nedává.

Obecně snadno pochopitelné vyvrácení virologie

Virologie tvrdí, že umí v laboratoři izolovat viry a jejich genomy a poznávat jejich stavbu. Žádná publikace, která pojednává o izolaci viru, ovšem neobsahuje popis skutečné struktury, která by byla izolovaná. Naopak: Úhyn tkání v laboratoři v důsledku modu operandi experimentu je chybně interpretován jako působení virů, jelikož se předpokládá, že tkáně hynou následkem přidání údajně infikovaného materiálu. Ve skutečnosti odumírají proto, že již nejsou vyživovány a jsou otravovány jedovatými antibiotiky. Nikdy, vyjma pro důkazní účely ve „spalničkovém procesu“, nebyly provedeny kontrolní pokusy s tkání, které teorii virů vyvracejí, neboť tkáně hynou vždy následkem vyhladovění a otravy, aniž by se musel přidávat nějaký další, údajně infikovaný materiál. U mrtvé tkáně se předpokládá na základě jedné jediné publikace z roku 1954, že se ve formě tzv. buněčných kultur během procesu úhynu proměnila ve viry. V té samé publikaci se však opakovaně zdůrazňuje, že hypotéza úhynu tkáně působením virů je zatím pouhou spekulací, kterou je potřeba v budoucnu buď dokázat, nebo naopak vyvrátit. Jen díky následnému udělení Nobelovy ceny vedoucímu autorovi této publikace, Johnu Franklinu Endersovi, za jednu jeho dřívější spekulaci, vytvořenou ovšem ještě v rámci starého, bílkovinně-toxinového modelu virologie, se stala z této novější spekulace o proměně tkání ve viry tzv. vědecká skutečnost, na které spočívá veškerá nová genetická virologie.

John Franklin Enders byl bakteriolog a vzorem pro novou virologii se staly malinké struktury viditelné jen v elektronovém mikroskopu, nazývané fágy. V ty se proměňují vysoce endogamní, tedy incestní baktérie, když selže jejich látková výměna. Tato proměna není destrukce ale metamorfóza, podobně jako když baktérie pomalu ztrácejí možnost přežít a vytvářejí spory, trvanlivé miniaturní formy, které se mohou opět zpátky proměnit v baktérie, když se životní podmínky zlepší. Fágy oproti tomu dávají k dispozici svou nukleovou kyselinu jiným organismům, což je poskytování životní pomoci, NIKOLIV zabíjení nebo poškozování. Přesto jsou fágy nahlíženy jako viry baktérií, jakkoliv v žádném případě nejsou s to zabít nebo poškodit přirozeně se vyskytující ani čerstvě izolované baktérie. Velmi pravděpodobně se i z fágů zpětně zas bakterie vyvíjejí, když je k tomu vhodné prostředí. Sám jsem strukturu podobnou fágům izoloval z moře a prozkoumal. Vytvářejí ji řasy a to zejména tehdy, když jejich životní podmínky už nejsou optimální.

Fágy, které vznikají proměnou z určitého incestního druhu bakterií, mají vždy stejnou stavbu, velikost, skladbu a vždy stejnou délku a poskládání nukleové kyseliny. Ta vždy stejně dlouhá a stejně poskládaná nukleová kyselina se stala vzorem pro nový obraz viru, pro genovou virovou teorii. Dle ní je tedy virus kusem obalené nebo neobalené dědičné substance určité délky a skladby.

Fágy lze izolovat velmi snadno a opravdu standardním způsobem. Z nich se bez problémů odebírá kyselina nukleová, která je vždy stejně poskládaná. V případě „genetických virů“ tomu tak není nikdy: Z těch málo struktur, které jsou zobrazitelné v elektronovém mikroskopu a jsou prohlášeny za viry, se nikdy neodebírá nukleová kyselina. Ta se získává výhradně z tekutin, v kterých se odumírající tkáně nalézaly. Rozhodující přitom je, že se nikdy nenalezne kompletní nukleová kyselina, která by měla tu délku a skladbu jako ty schématické nákresy a popisy nukleových kyselin, které jsou virology prezentovány jako genom toho či onoho viru v jejich podání.

Alignment, snadné a zásadní vyvrácení všech hypotéz o virech

Jaká je skutečnost za všemi tvrzeními o izolování choroboplodných virů, pochopí každý laik: Z velmi krátkých kousků nukleové kyseliny, které se uvolňují při úhynu tkání, se čistě teoreticky konstruuje dlouhá kyselina nukleová, která se pak prezentuje jako virální genom, což je naprostý sebeklam a zároveň obelhávání druhých. Tento velmi náročný, jen pomocí rychlých počítačů zvládnutelný postup konstruování, který byl v počátcích genové virologie ještě mnohem zdlouhavější a prováděl se manuálně, se nazývá seřazování pod sebe, v odborné řeči alignment. Ze samotného výrazu alignment pozná každý neodborník, že jde vždy jen o teoretickou konstrukci dlouhé, údajně virové nukleové kyseliny. Naopak, nikdy nikdo ani netvrdí, že by byl víceméně kompletní genom, jehož řazení molekul by odpovídalo konstrukci, získán z nějaké (virové) struktury nebo ze samotné „infikované“ tekutiny.

Zde je patrná ona nutkavá logika a její působení, kterému podléhají virologové od roku 1954, kdy byla vyjádřena domněnka, že se tkáně při úhynu rovněž mohou proměňovat ve viry, jak to dělají zcela specifické incestní baktérie, když se proměňují ve fágy, ony užitečné struktury chybně interpretované jako viry baktérií. Jelikož se ty krátké kousky nukleových kyselin, z kterých se ony postulované choroboplodné viry, respektive genomy viru čistě teoretickou cestou konstruují, nacházejí v každém živočichu, mohou všichni lidé a zvířata, podle množství testovaného vzorku a toho, odkud se odebírá, být testováni „pozitivně“. Čím víc se testuje, tím víc pozitivních výsledků se vytváří, přičemž takovýto výsledek nemá vůbec žádnou výpovědní hodnotu ohledně zdraví nebo nemoci a mít ji ani nemůže.

V kontextu korony je obzvlášť lehké rozpoznat, jak virologové klamou sebe sama i druhé. V tomto případě to vyústilo v globální hysterii a krizi zapříčiněním německého virologa prof. Christiana Drostena. Ve snaze dostat pod kontrolu paniku, vyvolanou jedním hysterickým očařem, z nového propuknutí SARS, zkonstruovali virologové ve službách čínské vlády v rekordním čase jednoho týdne pomocí počítačových programů nukleovou kyselinu, o níž prohlásili, že je téměř identická s neškodnými a stěží přenosnými viry z netopýrů. Přitom použili výhradně nukleové kyseliny, získané z bronchiálního výplachu člověka se zápalem plic. Nepoužili žádné laboratorní „buněčné kultury“, aby je domněle infikovali a z toho získali údajný virus a ani netvrdili, že tuto nukleovou kyselinu získali z izolované struktury.

Čínští virologové zkonstruovali pravděpodobně schválně nukleovou kyselinu „neškodného“ viru, aby uklidnili paniku z domnělého nového propuknutí nebezpečné korona-virové epidemie SARS a mohli tak čelit přetěžování nemocnic. Prof. Drosten naproti tomu ani nečekal do 24. 1. 2020, kdy čínští vědci prezentovali definitivní podobu zkonstruovaného genomu a už s předstihem vyvinul testovací metodu, která má tuto údajně novou nukleovou kyselinu PCR-postupem prokazovat. K vyvinutí svého testovacího postupu si vybral ještě před zveřejněním jakýchkoliv dat o genové sekvenci viru z Číny, už 10. 1. 2020 zcela jiné nukleové kyseliny, o kterých věděl, že se vyskytují v každém lidském organismu. Tyto jím vybrané kousky, které nepocházely z onoho konstruovaného genomu čínského viru, jsou podkladovým materiálem jeho testování.

Bio-chemikálie vhodné k tomu, aby prokázaly tyto vybrané kousky nukleových kyselin pomocí PCR, kousky, které, jak již řečeno nepocházejí z čínského modelu viru, byly 11. 1. 2020 bezplatně, z „humanitárních důvodů“ zaslány tam, kde se rozhodli testovat osoby, které přicestovaly z Wuhanu. Tím se docílilo pozitivních rezultátů, které se již 20. 1. 2020 předložily veřejnosti jako důkaz o přenosu tohoto údajně nového viru z člověka na člověka. A tak pod tíhou těchto zdánlivých důkazů a tlakem veřejnosti čínská vláda ohlásila vypuknutí nové epidemie, přestože nikdo z těch 49 lidí ve Wuhanu, u kterých byl diagnostikován zápal plic neznámého původu, nenakazil nikoho, s kým byl v kontaktu: nikoho z rodinných příslušníků, přátel ani nemocničního personálu.

SHRNUTÍ VŠEHO PODSTATNÉHO O KORONA-KRIZI, ABYCHOM JI UKONČILI A ZÁROVEŇ SE POUČILI 

Neexistují patogenní viry a z pochopení skutečné biologie vyplývá, že ani existovat nemohou. Viry jsou pouze myšlenkové konstrukty. Velmi krátké kousky skutečných nukleových kyselin se na čistě teoretickém základě skládají dohromady do dlouhých kusů. Tyto dlouhé výsledné konstrukty, které ve skutečnosti neexistují a nikdy nebyly nalezeny, se prezentují jako viry. Postup takového modelování, kdy se z maličkých kousíčků nukleové kyseliny konstruuje dlouhý kus čili genom, se nazývá alignment.  

Protože ty krátké kousky, z kterých má vyjít skládačkou pomyslný virus, se uvolňují při všech zánětlivých procesech, při výstavbě, odbourávání a odumírání tkáně, jsou pomocí PCR testovací metody „pozitivní“ všichni lidé, v jejichž organismu, v oblasti, ze které se vzorek odebírá, se právě odehrává některý z výše uvedených procesů. 

Rovněž jsou lidé automaticky testováni pozitivně, když při výtěru dojde:

• a) k přílišnému poškození sliznic,
• b) k vnitřnímu krvácení,
• c) k mechanickému poškození vysoce citlivého čichového bulbu v nosní dutině, který je částí mozku, nebo
• d) když je prostě jen odebrán objemově příliš velký vzorek.

V těle totiž, stejně jako i například v každém přírodním toku a ve všech mořích, dochází permanentně k překvapivě intenzivnímu vytváření a odbourávání nejrůznějších nukleových kyselin. Mezi nimi se vždy najdou takové, z nichž lze zkonstruovat myšlený genom viru. PCR-testem se prokazují jen velice malé kousky nukleových kyselin, které jsou vydávány za části viru.

Testovací metoda na údajně nový korona-virus, byla vyvinuta prof. Christianem Drostenem dříve, než byl genom tohoto údajného nového korona-viru „rozklíčován“. Čínští virologové, kteří pomocí alignmentu provedli konstrukci, vypověděli, že není prokázáno, že by tento virus měl potenciál vyvolávat nemoc, a že je velmi podobný neškodnému a těžko přenosnému viru u zvířat.

„Pozitivní“ výsledky PCR-testů prof. Drostena ovšem posloužily jako „zaručené“ prokázání existence nového viru a jeho snadného přenosu z člověka na člověka. To způsobilo, že planý a lokální poplach ve Wuhanu ohledně případného propuknutí SARS, vyvolaný jedním lékařem, se překotnou aktivitou prof. Drostena, který měl informace z doslechu, vystupňoval v globální korona-krizi.