Když poukážete na problémy s teorií choroboplodných zárodků a na skutečnost, že se nikdy neprokázalo, že by se nemoci, jako je chřipka, přenášely mezi lidmi, odpověď často zní: „Dobře, ale co pohlavně přenosné nemoci?“
Údajné pohlavně přenosné nemoci mohou být bakteriální povahy, jako je chlamydióza a kapavka, parazitární, jako je trichomoniáza, nebo „virové“, jako je AIDS a genitální herpes. Myslím, že by bylo nejlepší začít nemocí, která je údajně bakteriální povahy, protože u virů existuje navíc problém týkající se samotného prokázání jejich existence. Pojďme se tedy podívat na jednu z nejznámějších údajných pohlavně přenosných nemocí vůbec, kapavku. Uvidíme, zda existují nějaké důkazy o tom, že se může přenášet z člověka na člověka, nebo zda jde o nesmyslné tvrzení teorie choroboplodných zárodků a skutečnost je úplně jiná.
„K šíření epidemie kapavky přispívají lidé, kteří o ní často ani nevědí.“
Publikace Americké lékařské asociace z roku 2012 nás informuje o tom, že:
„Kapavka je starověké onemocnění, které přenášeli čínští obchodníci směňující své zboží, řečtí vojáci bojující o nová území a mezinárodní obchodníci cestující po celém světě.“
„Galénovi, řeckému lékaři (130-200 n. l.), se připisuje pojmenování kapavky podle slov gonos (semeno) a rhoia (téct). Onemocnění mylně připisoval mimovolné ejakulaci semene. V 16. století byla zaznamenána souvislost kapavky s prostitucí a sexuální aktivitou.“
„Kapavka se dále šířila z Evropy do Nového světa prostřednictvím námořníků.“
„Navzdory pokroku v medicíně a účinné léčbě kapavky současnými antibiotiky se kapavka šíří dál.“
Není divu, že většina lidí je v tuto chvíli přesvědčena, že máme důkaz o pohlavně přenosné nemoci. Nicméně, když máte podezření ohledně nějakého tvrzení teorie choroboplodných zárodků, dobrým místem, kde začít, je Wikipedie. Ne proto, že by byla spolehlivým zdrojem pravdivých informací, ale proto, že často rychle odhalí nedostatek důkazů za běžně rozšířenými názory. Stránka o kapavce hned na začátku uvádí:
„Kapavka (latinsky „gonorrhoea“ či hovorově „tripl“ nebo slangově „kapela“) je pohlavně přenosná infekce způsobená bakterií Neisseria gonorrhoeae.“
Pro toto tvrzení existuje jediný odkaz, který nás zavede na stránky Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) s přehledem základních informací o kapavce. Takže už teď to vypadá podezřele a pravděpodobně jsme jen krůček od webové stránky pro ověřování faktů.
Na stránce CDC je uvedeno 22 vědeckých odkazů, ale odkaz na tvrzení, že „kapavka je pohlavně přenosná nemoc způsobená infekcí bakterií Neisseria gonorrhoeae“ evidentně chybí. Ve zbytku přehledu základních informací o kapavce uvádějí studie týkající se epidemiologických pozorování, testů na kapavku, laboratorních charakteristik a léčby, například antibiotiky. Nic z toho však nepředstavuje důkaz v podobě skutečné vědecké studie, že kapavka je přenosná pohlavním stykem.
Tvrzení, že je kapavka přenosná, dosáhlo nových rozměrů v roce 2019, kdy studie Kissing may be an important and neglected risk factor for oropharyngeal gonorrhoea: a cross-sectional study in men who have sex with men („Líbání může být důležitým a opomíjeným rizikovým faktorem orofaryngeální kapavky: průřezová studie u mužů majících sex s muži“) dospěla k závěru, že muži, kteří mají sex s muži, si mohou kapavku navzájem přenášet líbáním. Metodika jejich studie však ukazuje, že „kapavku“ diagnostikovali pomocí testů amplifikace nukleových kyselin na výtěrech z orofaryngu (ústní části hltanu). Autoři přiznávají omezení těchto testů a uvádějí, že „nebyli schopni určit, zda je organismus životaschopný, či nikoli“. Jak mohou v takovém případě a vzhledem k tomu, že neuvedli informace o stavu úst zkoumaných osob, tvrdit něco o diagnostice případů kapavky? A stále vycházejí z předpokladu, že pouhá přítomnost životaschopných bakterií rodu Neisseria by znamenala, že dotyčná osoba má nějakou nemoc.
Ale počkejte, je toho víc. Existuje dokonce tvrzení, že kapavku můžete dostat ze záchodového prkénka – viz zpráva Transmission of Neisseria gonorrhoeae from a toilet seat („Přenos Neisseria gonorrhoeae ze záchodového prkénka“) publikovaná v časopise The British Medical Journal.
Ať už se však jedná o historická pozorování výskytu kapavky, nepodložená tvrzení o záchodových prkénkách nebo místní folklór, zásadní problém celého příběhu zůstává, a tím je skutečný důkaz, že dochází k přenosu z člověka na člověka. Nezapomeňte, že nemluvíme o souvislosti bakterie Neisseria gonorrhoeae s nemocí. Mluvíme o konkrétní otázce, zda jeden člověk, který má nemoc, ji může prostřednictvím mikroorganismu přenést na někoho jiného.
Vrátíme-li se zpět na Wikipedii, můžeme tam najít další dramatické tvrzení: „Muži mají 20% riziko, že se nakazí při jediném vaginálním styku s nakaženou ženou.“ Pro toto tvrzení však není uveden žádný odkaz.
Pojďme se tedy podívat na experimentální zvířecí modely, které byly použity k prokázání přenosu. Prokázání toho, že samotná bakterie Neisseria gonorrhoeae může zdravým zvířatům něco způsobit, se zdá být obtížné.
Jednou ze studií na zvířatech je studie Female Mouse Model of Neisseria gonorrhoeae Infection („Model infekce Neisseria gonorrhoeae na samicích myší“) publikovaná v roce 2019. Při těchto tzv. „infekčních experimentech“ se obvykle nepoužívají normální myši, ale typ myší, které jsou inbrední, imunodeficitní a albíni (myši BALB/c). Těmto abnormálním myším byl nejprve v průběhu několika dnů injekčně podáván estradiol a několik injekcí antibiotik vankomycinu, streptomycinu a trimethoprimu. Po této přípravě jim bylo do pochvy vpraveno 20 mikrolitrů koncentrované suspenze bakterií Neisseria gonorrhoeae a myši byly drženy 1 minutu hlavou dolů. Vezmeme-li v úvahu, že průměrná hmotnost šestitýdenní samice myši je přibližně 17 gramů, hmotnostně by to odpovídalo aplikování 70 ml tekutiny do lidské pochvy. Pro představu to je objem asi tuctu ejakulátů vpravených dovnitř najednou. Celkově je to směšný zvířecí model, který ukazuje to, že do pochvy můžete vstříknou bakterie a kupodivu v ní pak tytéž bakterie najdete, ale „infekce“ pak začne během několika následujících dní ustupovat díky tomu, že se bakterie postupně vyplavují.
Je to zkrátka nepřirozený model, který neodráží nic z toho, co se děje v přírodě. Takové experimentální modely nemohou v žádném případě prokázat přenos bakterie Neisseria gonorrhoeae mezi zvířaty nebo to, že bakterie sama o sobě může vyvolat chorobný stav.
Na okraj poznamenám, že jedna studie týkající se údajného nitroděložního přenosu infekce, která mě zaujala, byla studie z roku 1999 s názvem Experimental transmission of Neisseria gonorrhoeae from pregnant rat to fetus („Experimentální přenos Neisseria gonorrhoeae z březích potkanů na plod“). Metodika spočívala v tom, že březí potkani byli „infikováni“ injekcí bakteriální suspenze přímo do břicha a sledovalo se, jak to může vést k úmrtí plodu. K takovému fyzickému poškození však v přírodě v žádném případě nedochází a lze tedy jen stěží tvrdit, že by to prokazovalo patogenitu bakterie Neisseria gonorrhoeae za přirozených podmínek.
Ale co experimenty na lidech, které byly provedeny v minulém století? V roce 1944 proběhl experiment s kapavkou ve federální věznici Terre Haute ve Spojených státech:
„V této věznici byla ‚dobrovolníkům‘ záměrně injekčně aplikována kapavka, ale podle zjištění Veřejné zdravotní služby bylo vyvolání infekce u mužů obtížné a od studie bylo upuštěno.“
Další experiment proběhl v Guatemale ve 40. letech 20. století:
„Ve spolupráci s úředníky ministerstva spravedlnosti a ředitelem guatemalské centrální věznice, kde bylo umístěno téměř patnáct set vězňů, mohly prostitutky, které měly pozitivní test na syfilis nebo kapavku, nabízet své služby vězňům, přičemž byly placeny z peněz amerických daňových poplatníků z prostředků Veřejné zdravotní služby.“
„V další sérii experimentů byla nenakaženým prostitutkám před začátkem sexuálních návštěv na děložní čípky aplikována inokula těchto nemocí. U vězňů byly provedeny sérologické testy před návštěvou prostitutek ve věznici a po ní, aby se zjistilo, zda došlo k infekci.“
„Králíky bylo samozřejmě mnohem snazší ovládat a manipulovat s nimi než s lidmi, jak lékaři brzy zjistili. Zdálo se, že syfilidou se nenakazil dostatečný počet sexuálně dobře obsloužených mužů (výzkumníci ve skutečnosti měřili čas, který vězni strávili s prostitutkami, a mysleli si, že se chovají ‚jako králíci‘), i když byli posilněni alkoholem.“
Stejný „problém“ byl podle všeho zjištěn i u kapavky.
Ale moment, existuje méně známý dokument CDC, který tvrdí, že experimenty na lidech ve 40. letech 20. století ukázaly, že kapavka má neuvěřitelnou 30% míru infekce. Dokument, který byl zveřejněn v roce 2010, se týká experimentů Veřejné zdravotní služby, z nichž některé jsem právě zmínila, a vychází z přehledu archivovaných prací dr. Johna Cutlera z University of Pittsburgh.
Přijde mi zvláštní, že k autorství dokumentu nikdo neuvedl své jméno. Je prostě označen jako zpráva CDC. A teprve před deseti lety zveřejnili dokument, který tvrdí, že takový přenos dokazuje. Uvádějí, že „celkem 772 subjektů jednotlivých experimentů (některé z nich představují tytéž pacienty zapojené do několika experimentů) bylo vystaveno infekci (pohlavním stykem nebo inokulací). Souhrnná zpráva a protokoly z experimentů uvádějí, že 234 (30 %) z nich bylo infikováno.“ Pojďme se ale na podrobnosti podívat blíže. Uvádějí, že „12 žen bylo rekrutováno a inokulováno kapavkou 5-14 dní před zahájením studií. Žádná z takto infikovaných žen nevykazovala známky akutní infekce, jako je silný výtok hustého žlutého hnisu z děložního hrdla nebo známky zánětlivého onemocnění pánve. Všechny však vykazovaly známky infekce výtokem z děložního hrdla a všechny byly kultivačně pozitivní.“ Již nyní můžeme vidět problémy, které jsou s tím spojeny. Do pochev prostitutek aplikovali velké množství bakterií Neisseria gonorrhoeae a pak tvrdili, že jsou „nakažené“, protože o týden později našli ty samé bakterie. Poté uvedli: „Stejně jako u experimentů se syfilidou však sexuální expozice vedla k nízké úspěšnosti přenosu (pouze 5 případů infekce při 138 expozicích u 93 mužů).“ Opět však nebylo jasné, zda to bylo na základě detekce bakterie, nebo na základě příznaků nemoci. Výzkumníci se rozhodli experiment ještě vylepšit a zjistili, že působivějších výsledků mohou dosáhnout „hlubokou inokulací penisu“. Ta zahrnovala bolestivý postup traumatizace penisu zavedením párátka obaleného vatou nasáklou bakteriemi do močové trubice. Tvrdili, že tímto způsobem dosáhli 33% míry „přenosu“. To opět neprokazuje, že bakterie je příčinou onemocnění nebo že se může přenášet mezi lidmi a způsobit tak onemocnění. Ukazuje to, že pokud strčíte do penisu párátko, pak to bude mít nepříjemné následky. Navíc zde nebyla žádná zmínka o kontrolních experimentech, takže nic z toho nebylo v souladu s vědeckou metodou. Fascinující také je, že tuto údajnou „techniku inokulace“ původně vyvinuli vojáci za 2. světové války, kteří si ji prováděli sami na sobě, aby si zajistili hospitalizaci a vyhnuli se tak aktivní službě. Celkově to naznačuje, že příběhy o náruživých vojácích, kteří během 2. světové války chytali kapavku od pochybných prostitutek, byly založeny na mytologii teorie choroboplodných zárodků.
Pak se tedy dostáváme k níže uvedené souhrnné tabulce zprávy CDC a vidíme údaj 30 % u počtu jedinců, kteří byli považováni za experimentálně infikované kapavkou. Je však vidět, že toto číslo je masivně navýšeno technikami tzv. „kožní nebo slizniční inokulace“ (údaj „679“ v tabulce), při nichž dochází k traumatizaci pokusných subjektů. Nějakým způsobem se v této tabulce objevilo několik sexuálních kontaktů navíc (údaj „93“ v tabulce), přičemž podrobnosti o nich nebyly ve zprávě uvedeny. Každopádně na tom vlastně nezáleží, protože jak jsme viděli z metodiky, nebyly provedeny žádné kontrolní experimenty, nebyla uvedena žádná definice toho, co je případem „kapavky“, což by měla být nemoc, a nikoliv pouhá detekce mikroorganismu, a nebyl předložen žádný důkaz, že by jeden nemocný člověk mohl přenést nemoc na jiného člověka.
Z teorie choroboplodných zárodků samozřejmě profitovala různá odvětví. Například penicilin se začal ve velkém vyrábět kolem roku 1944 a byl považován za zázračný lék na kapavku. Antibiotika sice mohou bakterie zabíjet a řešit příznaky, ale celou věc komplikuje skutečnost, že mají i další účinky, například protizánětlivé. A výsledky antibiotické léčby, byť prospěšné, nemají nic společného s tím, zda se něco přenáší.
Pokud tedy neexistuje žádný důkaz, že kapavka je pohlavně přenosná nemoc, kterou by vyvolávaly bakterie Neisseria gonorrhoeae přenášené mezi lidmi, o co potom jde?
Za prvé, může existovat souvislost bakterie Neisseria gonorrhoeae s nemocí v tom smyslu, že se bakterie množí v reakci na nějaký základní problém nebo jinými slovy na změnu terénu. Teorie choroboplodných zárodků se na základě toho snaží s obtížemi vysvětlit, proč je polovina žen s kapavkou asymptomatická. A to proto, že detekce mikroorganismu byla spojena s nemocí. Alopatická medicína si vypěstovala zvyk spojovat slovo „asymptomatický“ s nemocí, zejména pokud jde o údajné infekce. Kdykoli se setkáte s počtem případů toho, co se označuje jako „kapavka“, jedná se obvykle pouze o počet pozitivních výsledků testů, nikoli o míru zátěže nemocí.
Za druhé, nepopíráme, že existují zánětlivé stavy pohlavních orgánů, pánve a konečníku. Kdysi jsem pracovala na klinice sexuálního zdraví, takže znám klinické projevy, které se mohou pohybovat od triviálních až po velmi závažné. Moje zkušenost byla taková, že tyto případy se týkaly spíše jedinců, kteří měli další socioekonomické a zdravotní problémy. Pokud se totiž podíváte na rizikové faktory kapavky, patří mezi ně promiskuita, nízký socioekonomický status, rasová skupina a homosexuální aktivity u mužů. Opět, proč by údajně vysoce infekční agens rozlišovalo na základě socioekonomického statusu nebo rasy? Takový mikroorganismus by měl být schopen snadno přejít do jiných skupin v téže populaci a rovněž je začít ovlivňovat. Vědecké důkazy i v tomto případě naznačují, že jde o další případ, kdy teorie terénu má více odpovědí než nesmyslná teorie choroboplodných zárodků. Pouhá detekce mikroorganismu, jako je Neisseria gonorrhoeae, zejména pomocí vysoce citlivé metody PCR, by neměla být považována za diagnózu v případě, že nejsou přítomny žádné příznaky onemocnění. A pokud příznaky přítomny jsou, je lepší zkoumat faktory životního stylu a celkový zdravotní stav, aby se vysvětlilo, co onemocnění vyvolalo. Kvůli jednostrannému zaměření na model nákazy je bohužel v této oblasti k dispozici jen málo publikovaných výzkumů a je třeba vycházet z obecných principů teorie terénu. V tomto paradigmatu by dávalo smysl vyhnout se traumatizujícím sexuálním praktikám, které jsou častější, než si mnozí lidé myslí. Střídání sexuálních partnerů může být také škodlivé z důvodů, které nemají s mikroby nic společného. Optimalizace výživy je v zájmu všech. A stejně jako u většiny zdravotních problémů je lepší nepředpokládat, že problém způsobil jeden faktor. Každý jedinec má svůj příběh a ten obvykle poskytne odpověď na to, co je třeba uvést do rovnováhy. Obviňování jiného člověka a mikroorganismu z osobních zdravotních problémů skutečné uzdravení pravděpodobně nepřinese.
