Kde je infekce?

Jedním z důvodů, proč se rád setkávám s lidmi, kteří se mnou polemizují ohledně patogenních „virů“ a bakterií, je to, že si z těchto diskusí vždy odnáším něco nového. Zjišťuji, že při hledání relevantních informací, které by buď lépe vysvětlily můj postoj nebo vyvrátily nějaké tvrzení, často objevím důkazy, s nimiž jsem se předtím nesetkal. Díky tomu jsem schopen dále posílit svoji pozici a získat ještě hlubší porozumění, než jaké jsem měl dříve. I když některé z těchto konverzací mohou být náročné, díky budování důkazní základny, která mi umožní prezentovat silnější pozici, se tato setkání nakonec vyplatí.

Například jeden uživatel na Twitteru se nedávno snažil tvrdit, že Robert Koch dokázal, že bakterie tuberkulózy jsou pro člověka patogenní. Tento člověk argumentoval tím, že skutečnost, že Kochovi byla v roce 1905 udělena Nobelova cena, je dostatečným důkazem toho, že Koch prokázal, že Mycobacterium tuberculosis je pro člověka patogenní. Dalším důvodem, který uvedl, bylo to, že historici obecně přijali jako fakt, že Koch zmíněný důkaz poskytl.

Pro každého, kdo se na to dívá logicky, tak většina lidí, kteří se shodnou na nějakém tvrzení, nemusí nutně toto tvrzení dělat pravdivým, bez ohledu na to, kolikrát jej zopakují. Ve skutečnosti se jedná o logickou chybu známou jako odvolávání se na společné přesvědčení:

Odvolávání se na společné přesvědčení

„Když je jako důkaz pro určité tvrzení předkládán argument, že většina nebo mnoho lidí obecně nebo z určité skupiny přijímá určité přesvědčení jako pravdivé. Přijímání přesvědčení jiné osoby nebo mnoha lidí bez vyžadování důkazů o tom, proč daná osoba toto přesvědčení přijímá, je líným myšlením a nebezpečným způsobem přijímání informací.“

www.LogicallyFallacious.com

Argument, že většina věří tomu, že tvrzení o Kochovi jsou pravdivá, takže to musí být pravda, byl pro mě zcela irelevantní. Nicméně Nobelova cena byla zajímavým úhlem pohledu, kterým jsem se rozhodl zabývat a prozkoumat ho. Z předchozího výzkumu jsem již věděl, že Nobelova cena je bezcenným měřítkem, protože lidé, kteří si uznání velmi zaslouží, jsou pravidelně přehlíženi ve prospěch těch, kteří si takové ocenění nezaslouží. Obdržení Nobelovy ceny rovněž nemusí nutně znamenat, že objev, za který byla udělena, byl skutečně správný. Pro potvrzení této skutečnosti nemusíme hledat nic jiného než případ Wendella Mereditha Stanleyho, který byl údajně prvním virologem, kterému se v roce 1935 podařilo získat „virus“ tabákové mozaiky v čisté krystalické formě. V roce 1946 mu byla udělena Nobelova cena za chemii. Podle stránky věnované jeho Nobelově ceně byla důvodem pro udělení ceny „příprava enzymů a virových proteinů v čisté formě“.

„Mnoho infekčních onemocnění je způsobeno viry – velmi malými biologickými částicemi. Ty jsou příliš malé na to, aby byly viditelné pod mikroskopem, a mohly být identifikovány pouze pomocí příznaků, které způsobují. Wendell Stanley studoval virus tabákové mozaiky, který napadá listy rostlin tabáku. Ze značného množství infikovaných listů tabáku se mu v roce 1935 podařilo extrahovat virus ve formě čistých krystalů. Dalším výzkumem se Stanleymu podařilo prokázat, že virus tabákové mozaiky se skládá z bílkovin a ribonukleové kyseliny neboli RNA.“

https://www.nobelprize.org/prizes/chemistry/1946/stanley/facts/

Podařilo se však Stanleymu skutečně získat čistou krystalickou formu viru tabákové mozaiky? Byly jeho závěry, za které mu byla udělena Nobelova cena, správné, nebo mu byla udělena díky jeho napojení na Rockefellerův institut a jeho spojení s mocnými hráči, kteří chtěli, aby jeho důkazy uspěly? Ze stránky o něm na Wikipedii vidíme, že Stanleyho výzkum se ukázal jako nesprávný:

„Stanleymu byla udělena Nobelova cena za chemii za rok 1946. Mezi jeho další významná ocenění patřila Rosenburgerova medaile, Alderova cena, Scottova cena, cena Golden Plate Award Americké akademie[3] a cena AMA za vědecké úspěchy. Byl také oceněn čestnými tituly mnoha amerických i zahraničních univerzit, včetně Harvardu, Yale, Princetonu a Pařížské univerzity. Většina závěrů, které Stanley předložil ve svém výzkumu oceněném Nobelovou cenou, se brzy ukázala jako nesprávná (zejména to, že krystaly mozaikového viru, které izoloval, byly čistě bílkovinné a sestavené autokatalýzou).[4][5]“

https://en.m.wikipedia.org/wiki/Wendell_Meredith_Stanley

I když se nerad spoléhám na Wikipedii, nemám problém ji používat, pokud jsou uvedeny dobré zdroje na informace. Další potvrzení závěrů Wikipedie můžeme získat, když se na dva uvedené zdroje podíváme. Bohužel se mi nepodařilo získat přístup k prvnímu článku v plném znění, ale z abstraktu se dozvídáme dost na to, abychom viděli, že Stanleyho závěry, za které mu byla udělena Nobelova cena, byly nejednoznačné, tzn. že umožňovaly více než jednu interpretaci, nebyly tedy exaktní:

Objev chemické povahy viru tabákové mozaiky

„Svět virologie nadále považuje Stanleyho za prvního vědce, který objasnil skutečnou povahu viru, a tento významný vědec byl v roce 1946 oceněn Nobelovou cenou za chemii. Prozkoumáním prací, které Stanley publikoval v letech 1937-1945, však lze nalézt důkaz o jeho nejednoznačnosti, což je skutečnost, která ospravedlňuje Bawdenovu hořkost a Pirieho sarkastické poznámky.“

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/11048483/

Druhý článek citovaný Wikipedií podává mnohem jasnější obrázek. Stanleyho práce byla považována za mylnou a plnou technických chyb. Ukázalo se, že jeho „čistá“ krystalická forma viru tabákové mozaiky nebyla tak čistá, protože obsahovala vodu a další nečistoty včetně významného podílu neproteinových látek. Stanley uváděl tvrzení bez patřičných důkazů a velmi mu pomohly společenské známosti, které mu přispěly k udělení Nobelovy ceny. Nakonec prý byly jeho chyby napraveny a jeho staré teorie byly zavrženy, takže jeho výsledky musely být reinterpretovány, aby mohly být zařazeny do kategorie „úspěšných“ výzkumů:

W. M. Stanleyho krystalizace viru tabákové mozaiky 1930-1940

„Stanleyho práce však byla zatížena technickými chybami a mylnými představami. Jak upozornilo několik kritiků na konci 30. let, aniž by se jim dostalo větší pozornosti, jeho vzorek viru obsahoval vodu a nečistoty, a nebyl tedy skutečným krystalem. Obsahoval také významnou část neproteinového materiálu – asi 6 % nukleové kyseliny (RNA) – kterou Stanley zcela přehlédl a která se ukázala být rozhodující složkou, virovým dědičným materiálem. Navíc vlastnost samoreplikace u virů nebyla založena na působení enzymů a růstu krystalů, jak Stanley často bez patřičných důkazů tvrdil, ale ukázalo se, že je přímým důsledkem struktury nukleových kyselin. Jak si vysvětlit tyto technické a koncepční omyly ve světle mezinárodního uznání, kterého se mladému Stanleymu dostalo, a jeho vedoucího postavení ve vědě?“

„Stanley se také hodně opíral o výzkumy proteinů a o vědeckou pověst Theodora Svedberga a Arne Tiseliuse na Univerzitě v Uppsale. Skupina z Uppsaly měla s Rockefellerovým institutem zvláštní vztah a sdílela se členy institutu svou sofistikovanou švédskou technologii a své laboratorní zkušenosti, stejně jako některé vědecké předsudky. Díky spojení s Uppsalou těžil Stanley z technologických a společenských výhod, které jeho laboratoř stavěly do čela výzkumu. Tiseliusova podpora a vliv měly značnou váhu u Nobelova výboru při udělování Nobelovy ceny za chemii Stanleymu (Tiselius sám získal Nobelovu cenu v roce 1948).“

„Fyzikálně-chemické techniky samy o sobě neodhalily klíč k biologickému poznání. Nakonec byly Stanleyho chyby opraveny, jeho výsledky reinterpretovány a staré teorie zavrženy, čímž se Stanleyho práce znovu zařadila do té části biologie, do které „náleží jen úspěšné výzkumy“.

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/3533840/

Poteče krev?

Případ Stanleyho a udělení Nobelovy ceny za práci, která se později ukázala jako chybná a nepřesná, není jediným případem, kdy k takové situaci došlo. Ve skutečnosti existuje mnoho případů, které si každý, kdo je ochoten hledat, najde. Chtěl bych však upozornit ještě na jeden, který se týká jiné předpokládané patogenní entity, červa Spiroptera carcinoma. V roce 1926 získal Johannes Fibiger Nobelovu cenu za „objev“ něčeho, co považoval za parazitického červa, který způsobuje rakovinu. Výzkumy v průběhu desetiletí však prokázaly, že tento červ rozhodně nemá žádné patogenní ani rakovinotvorné schopnosti. Pozdější výzkumy ukázaly, že nádory, o nichž se Fibiger domníval, že je pozoroval u pokusných myší, byly místo toho jen léze v žaludku myší způsobené nedostatkem živin ze špatné stravy. Níže uvedený článek poukazuje na to, že důvodem Fibigerových chybných pozorování a závěrů byly nesprávné kontrolní experimenty a nedostatečná technologie. Jeho příběh slouží jako připomínka chybných metod a uvažování, které jsou v dnešní vědě bohužel rozšířené:

Vyvrácené objevy, které získaly Nobelovu cenu

„Každý rok je ve vědeckých časopisech publikováno přes milion prací, a jak napsal profesor Stanfordovy univerzity John Ioannidis v dnes již legendární práci publikované v PLoS Medicine v roce 2005, většina jejich závěrů je nepravdivá. Ať už kvůli chybám výzkumníků, nedostatečným údajům, špatným metodám nebo četným předsudkům přítomným u lidí a všudypřítomným ve způsobech provádění výzkumu, mnoho vědeckých tvrzení se nakonec ukáže jako nesprávných.

Nemělo by nás tedy překvapit, že objevy oceněné Nobelovou cenou nejsou vůči chybám imunní. I přes jejich prestižní význam byla řada z nich buď vyvrácena, nebo vyzdvihována neoprávněně.

Snad nejjasnější příklad sahá až do roku 1926, kdy Johannes Fibiger získal Nobelovu cenu za medicínu „za objev Spiroptera carcinoma“. Laicky řečeno, objevil malého parazitického červa, který způsobuje rakovinu. Pozdější výzkum provedený v desetiletích následujících po obdržení ceny ukázal, že ačkoli červ rozhodně existuje, jeho rakovinotvorné schopnosti zcela chybí. Kde tedy Fibiger udělal chybu?

Přestože byl Fibiger všeobecně uznávaný a považovaný za pečlivého a opatrného výzkumníka, stal se obětí nesprávně provedených kontrolních experimentů a nedostatečné technologie. Aby objasnil domnělou souvislost mezi parazity a rakovinou žaludku u hlodavců, krmil myši a potkany šváby napadenými parazitickými červy a pozoroval to, co považoval za nádory rostoucí v žaludku hlodavců. Pozdější studie ukázaly, že se nejednalo o nádory, ale o léze pravděpodobně způsobené nedostatkem vitamínu A, který byl důsledkem špatné stravy.“

„Tamar Lasky a Paul D. Stolley při analýze Fibigerova příběhu v časopise Annals of Internal Medicine z roku 1992 vzpomínali se shovívavostí:

‚Dnes víme, že rakovina žaludku není způsobena červem Spiroptera carcinoma, a údajný ‚objev‘ takové souvislosti sotva stojí za historickou poznámku pod čarou, natož za Nobelovu cenu. Zároveň je docela dojemné přečíst si projev, který Nobelův výbor pronesl při předávání ceny Fibigerovi. Považovali jeho práci za zdroj inspirace ve snaze vědy hledat pravdu. Snad jeho práce skutečně posloužila jako inspirace pro další vědce k dalšímu výzkumu a vytrvání na cestě lidského poznání…

…Fibigerův příběh stojí za připomenutí nejen proto, že nás poučuje o úskalích vědeckého výzkumu a uvažování, ale také proto, že může poskytnout zvrácenou útěchu těm z nás, kteří Nobelovu cenu nikdy nedostanou (ale samozřejmě si ji zaslouží).‘ “

https://www.realclearscience.com/blog/2015/10/nobel_prizes_awarded_for_disproved_discoveries.html

Je zřejmé, že samotné udělení Nobelovy ceny není nezvratným důkazem, že práce, za kterou byla udělena, byla ve skutečnosti správná. Rozhodl jsem se však, že se logicky chybnou úvahou osoby z diskuze na Twitteru budu zabývat z důvodu své chorobné zvědavosti kvůli tomu, co bych mohl zjistit při dalším zkoumání. Níže jsou uvedeny některé velmi zajímavé momenty z projevu profesora hraběte K. A. H. Mörnera, rektora Královského karolinského institutu, při předávání Nobelovy ceny 10. prosince 1905. Uvádím také úryvky z projevu samotného Roberta Kocha při předávání Nobelovy ceny v roce 1905 a také poměrně objevné přiznání učiněné v přetisku Kochovy práce o tuberkulóze z roku 1882. To by mělo zpochybnit veškerá tvrzení, že Nobelova cena je důkazem, že Koch dokázal, že Mycobacterium tuberculosis je pro člověka patogenní.

Pro začátek je tu několik docela zajímavých odhalení, která zazněla během slavnostního projevu hraběte K. A. H. Mörnera při předávání ceny Robertu Kochovi a která zdůrazňují nepřesvědčivé poznatky o bakteriích jako příčině nemocí. V tomto projevu například zaznělo, že:

1. Příčinný vztah mezi bakteriemi a nemocemi byl nejasný.
2. Existovaly důvody se domnívat, že některé další nemoci jsou způsobeny mikroorganismy, avšak podrobné znalosti o tom chyběly a experimentální zjištění se velmi rozcházela.
3. Stále zůstávala otevřená otázka, zda bakterie pozorované u určité nemoci jsou zároveň její příčinou, nebo zda je třeba jejich rozvoj považovat spíše za důsledek patologického procesu.
4. Badatelé museli marně hledat bakterie v organismu, zatímco jen někteří je našli.
5. Bakterie měly často odlišný vzhled, což zavdávalo důvod k pochybnostem, zda jsou specifickou a skutečnou příčinou onemocnění.
6. Stejné bakterie byly nalezeny u velmi rozdílných typů onemocnění.
7. Důkazy buď ukazovaly, že stejná nemoc může být způsobena různými bakteriemi, nebo že stejné bakterie mohou vyvolat různá onemocnění.
8. Provedené pokusy často nedokázaly prokázat, zda došlo ke skutečnému napadení organismu bakteriemi.

Podle Mörnerova projevu Koch požadoval, že bakterie musí být vždy prokazatelné u konkrétního onemocnění a měly by se vyvíjet způsobem, který by odpovídal za patologický proces. Koch vyslovil požadavek, podle něhož musí existovat specifické vlastnosti odlišující jednotlivé bakterie. I když se podobají jiným bakteriím svým tvarem atd., bakterie se musí od sebe lišit svými biologickými vlastnostmi. To znamenalo, že každá nemoc musí mít svou vlastní bakterii, i kdyby se bakterie zdály být identické.

Než Koch začal pracovat s bakteriemi tuberkulózy, bylo možné otrávit a vytvořit experimentální tuberkulózu inokulací zvířat. Nebylo však prokázáno, že ji způsobuje bakterie. Tato interpretace mikroorganismů jako příčiny byl zpochybňován velmi významnými badateli. Když Koch v roce 1882 původně prezentoval své poznatky o tuberkulóze, předložil důkazy o objevu tuberkulózního bacilu a popis jeho hlavních charakteristik. Koch nakonec své poznatky využil při pokusu o vytvoření „léku“ známého jako tuberkulin v 90. letech 19. století, ale tento „lék“ nesplnil očekávání, nebyl účinný a pro Kocha byl docela ostudou.

To je jen několik zajímavých informací. Celý projev je uveden níže:

Slavnostní projev při předávání cen

„Vaše Veličenstvo, Vaše královské Výsosti, dámy a pánové.

Zaměstnanci Královského karolinského institutu s velkým potěšením udělují letošní Nobelovu cenu za medicínu muži, který má mezi nyní žijícími průkopníky bakteriologického výzkumu prvenství – cena se uděluje tajnému radovi Robertu Kochovi za jeho práci a objevy týkající se tuberkulózy.

Tato práce zahrnuje pouze část jeho aktivit, kterými v posledních desetiletích prokázal tak velké, vskutku jedinečné zásluhy o pokrok v medicíně. I když je předmětem letošního ocenění pouze zmíněná část, musím stručně vyjmenovat hlavní rysy jeho činnosti jako celku. Význam jeho práce ohledně tuberkulózy vynikne živěji a silněji, je-li viděna v kontextu, ze kterého vzešla.

Aby byl Kochův význam pro vývoj bakteriologie jasný, je třeba se podívat na situaci, s níž byl Koch na počátku konfrontován. Pasteur v té době již publikoval své epochální dílo, které položilo základy bakteriologie, a lékařské umění již sklízelo jeden velmi prospěšný plod, který z tohoto díla vzešel, totiž antiseptickou metodu ošetřování ran navrženou Listerem. Zbývalo však prorazit stezku, po níž se bakteriologický výzkum v posledních desetiletích s takovým úspěchem ubíral, totiž odhalování příčin jednotlivých nemocí a hledání prostředků, jak proti nim bojovat. Koch byl v tomto směru průkopníkem.

U dvou nemocí, konkrétně antraxu a tyfu recurrens, u nichž bylo poměrně snadné prokázat mikroorganismy zvláště charakteristického vzhledu, se vědci shodli na tom, že jsou příčinou těchto nemocí. Jinak byl příčinný vztah mezi bakteriemi a nemocemi nejasný. Je pravda, že existovaly dobré důvody pro domněnku, že některé další nemoci jsou způsobeny mikroorganismy. Podrobné poznatky týkající se této problematiky však chyběly a experimentální zjištění se velmi rozcházela. Tak například nebylo zjištěno, zda normální zdravé orgány obsahují bakteriální zárodky. To jistě zpochybňovali různí významní badatelé, ale na druhé straně tento názor jiní, rovněž významní autoři hájili. Stále pak zůstávala otevřená otázka, zda bakterie pozorované u onemocnění jsou zároveň její příčinou, nebo zda je třeba jejich vývoj považovat spíše za důsledek patologického procesu. Navíc při studiu jednoho a téhož typu onemocnění různí badatelé marně hledali v organismu bakterie, zatímco jiní je naopak nacházeli. Kromě toho bakterie, které různí badatelé pozorovali u určitého onemocnění, měly často odlišný vzhled, takže existoval důvod pochybovat o tom, že jsou specifickou a skutečnou příčinou onemocnění. Na druhé straně se u velmi odlišných typů onemocnění vyskytovaly bakterie, které byly, pokud bylo známo, jednoho a téhož druhu, a to dávalo ještě větší důvody k pochybnostem, pokud jde o příčinný vztah mezi těmito bakteriemi a patologickým procesem. Bylo skutečně obtížné si představit, že by objevené bakterie měly být považovány za základní příčiny onemocnění, protože to zčásti vypadalo, jako by stejnou nemoc mohly způsobit různé bakterie a zčásti, jako by stejné bakterie mohly vyvolat různá onemocnění. Bylo snazší předpokládat, že všechny bakterie mají tu vlastnost, že usnadňují rozvoj nemoci tím, že působí na organismus. Nejistota byla o to větší, protože prováděné experimenty často nemohly prokázat, zda došlo ke skutečnému napadení organismu bakteriemi.

V roce 1876 Koch vstoupil na pole bakteriologického zkoumání výzkumem antraxu a o dva roky později přišel se svými klasickými výzkumy nemocí, které byly způsobeny infekcemi ran. S názory tam prezentovanými a způsobem, jakým formuloval otázky, zásadně ovlivnil další vývoj bakteriologie a myšlenky, které tam vyslovil, se opakují jako hlavní motiv v jeho dalším výzkumu a tvoří základ moderní bakteriologie, stejně jako axiomů hygieny z ní odvozených.

Zdůraznil, že pokud bakterie způsobily nemoc, pak u ní musí být vždy prokazatelné a měly by se vyvíjet tak, aby to odpovídalo patologickému procesu.

Dále zdůraznil, že schopnost vyvolávat onemocnění nemůže být obecnou vlastností bakterií nebo vlastností společnou všem. Naopak je třeba v tomto ohledu očekávat nalezení specifických vlastností odlišujících jednotlivé bakterie. I kdyby se podobaly jiným bakteriím svou formou atd., musí se přesto od sebe touto biologickou vlastností lišit: jinými slovy, každá nemoc musí mít svou speciální bakterii a pro boj s nemocí by bylo nutné hledat vodítka v biologických vlastnostech bakterie. Koch si tedy dal za úkol nejen prozkoumat problém, zda jsou nemoci způsobeny bakteriemi, ale také se snažil odhalit konkrétní mikroorganismy jednotlivých nemocí a dozvědět se o nich více: jednalo se o problém, který za tehdejších okolností zdánlivě skýtal jen velmi malou naději na vyřešení. Ve způsobu, jakým Koch tento problém vyřešil, byl stejným, ne-li větším průkopníkem, než ve výše zmíněné preciznosti, kterou formulaci problému věnoval.

Pro začátek je vypracování obecné metodologie stejně cenné jako nalezení správné techniky pro každý speciální případ. Kochova genialita v tomto ohledu prorazila nové cesty a dala dnešnímu výzkumu jeho podobu. Podrobný popis je nad rámec tohoto pojednání. Chci jen zmínit, že navíc již ve svých prvních pracích významně rozvinul techniky barvení a mikroskopického zkoumání i oblast experimentu. Krátce poté zavedl důležitou a dodnes obecně používanou metodu, spočívající v rozprostření zkoumaného materiálu v pevném živném médiu, aby se každý jedinec z přítomných mikroorganismů mohl vyvinout v ustálenou kolonii, z níž je možné při dalším výzkumu získat tzv. čistou kulturu.

Krátce po zveřejnění svých výzkumů nemocí způsobených infekcemi ran byl Koch jmenován do nového zdravotního ústavu ‚Gesundheitsamt‘ v Berlíně. Zde začal pracovat na některých z nejdůležitějších lidských chorob, konkrétně na tuberkulóze, záškrtu a tyfu. Na první z nich pracoval sám. Dvě poslední vyšetřování přenechal svým prvním dvěma žákům a asistentům, Loefflerovi a Gaffkymu. U všech tří nemocí byly objeveny a podrobně studovány specifické bakterie.

Podat výčet prací, které Koch vykonal nebo uskutečnil prostřednictvím svých žáků, a zmínit se také o pracích, které z Kocha nepřímo vycházejí, by bylo téměř totéž jako popsat vývoj bakteriologie za posledních několik desetiletí. Spokojím se s uvedením některých nejdůležitějších objevů a výzkumů, které jsou kromě již jmenovaných s Kochovým jménem spojeny bezprostředněji. V čele Německé komise pro choleru Koch zkoumal parazitární etiologii cholery v Egyptě a Indii a objevil bacil cholery a podmínky nezbytné pro jeho život. Takto získané zkušenosti našly praktické uplatnění při vývoji opatření přijatých k prevenci a boji proti této ničivé nemoci. Kromě toho Koch provedl důležité výzkumy týkající se mimo jiné moru u lidí, malárie, tropické úplavice a egyptské oční choroby (trachomu) a nyní konečně i tyfu recurrens v tropické Africe. Provedl také mimořádně významnou práci týkající se řady ničivých tropických nemocí dobytka, jako je mor skotu, nemoc Surra, texaská horečka, a konečně týkající se pobřežní horečky dobytka a trypanosomiázy přenášené mouchou tse-tse.

Díky zdokonalení metod kultivace a identifikace mikroorganismů mohl vykonávat svou práci týkající se dezinfekčních prostředků a metod dezinfekce, tak důležitých pro praktickou hygienu, a rad týkajících se včasného odhalení a boje proti některým epidemickým onemocněním, jako je cholera, tyfus a malárie.

Nyní přejdu ke stručnému popisu série výzkumů, které jsou předmětem tohoto ocenění.

Myšlenka, že tuberkulóza je infekční, sahá daleko do minulosti až k Morgagnimu. Již předtím, než Koch zahájil svůj výzkum této nemoci, se podařilo prokázat, že tuberkulóza může být inokulována zvířatům. Nebylo však prokázáno, že ji způsobuje mikroorganismus, a takový výklad zpochybňovali i velmi významní badatelé.

První sdělení týkající se jeho výzkumu tuberkulózy přednesl Koch na přednášce 24. března 1882 před Fyziologickou společností v Berlíně. Tato přednáška zabírá sotva dvě stránky tisku, přesto jsou v ní uvedeny důkazy o objevu tuberkulózního bacilu a popis jeho hlavních vlastností. Je zde popsána metoda jeho barvení v postižené tkáni, zmíněn jeho stálý výskyt při tuberkulózních procesech u člověka i zvířat, popsán postup přípravy jeho čistých kultur a uvedeny informace o typických a pozitivních výsledcích inokulace bacilu u zvířat. Dále je zde zdůrazněno, že bacil je při svém vývoji a množení závislý na živém organismu, a že tedy tuberkulózní infekce pochází především ze sputa vykašlaného lidmi trpícími souchotinami a že ji pravděpodobně může způsobit i dobytek trpící ‚perlovou nemocí‘.

Tímto epochálním objevem, který okamžitě stanovil charakteristické rysy bakteriologie tuberkulózy, se otevřelo široké pole pro další výzkum této nemoci. Až do nedávné doby Koch pokračoval ve výzkumu této nemoci se svým nepřemožitelným badatelským nadšením a snažil se vyřešit obtížné otázky, které se objevily. V 80. letech 19. století mu v tom však dlouho bránily veřejné povinnosti. Jeho další pozoruhodné dílo se objevilo v roce 1890, kdy publikoval své výzkumy o vlivu určitých látek, tzv. tuberkulinu, vznikajících v kulturách tuberkulózního bacilu, na organismus. Vyvolávají totiž silnou reakci, kterou chtěl využít i k léčebným účelům. Je pravda, že jako lék na tuberkulózu nesplnil to, co se od něj očekávalo, což bylo neúměrně zveličováno silnou touhou veřejnosti a pravděpodobně i lékařů po vyléčení této nemoci. Přesto v poslední době opět vzbudil pozornost a v podobě, v jaké se nyní získává, se předpokládá, že může být s prospěchem použit při léčbě tuberkulózy; a k tomuto účelu má uplatnění, i když omezené. Nadále si zachovává velký význam jako prostředek k diagnostice tuberkulózy v počátečních stádiích nebo ve skryté formě a za tímto účelem má široké uplatnění v boji proti tuberkulóze skotu. Tato práce měla velký význam také jako předchůdce léčby pomocí séra, která byla tak úspěšná v jiných oblastech.

Nedávno, přesněji v roce 1901, přidal Koch další senzační článek do řetězce svého výzkumu tuberkulózy, když na kongresu o tuberkulóze v Londýně prezentoval své poznatky týkající se vztahu mezi tuberkulózou lidí a skotu. Zjistil, že lidská tuberkulóza nemůže být zpravidla inokulována skotu, zatímco ten je k tuberkulóze skotu velmi vnímavý. Zjistil tedy velmi pozoruhodný rozdíl mezi tuberkulózními bacily těchto dvou nemocí. Tehdejší zkušenosti s přenosem tuberkulózy ze skotu na člověka daly Kochovi důvod, aby považoval tuberkulózu skotu za zcela druhořadou pro rozvoj lidské tuberkulózy, přičemž v tomto ohledu silně zdůrazňoval a upozorňoval na šíření tuberkulózy mezi lidmi.

Kochův názor, že mezi tuberkulózami z obou jmenovaných zdrojů existuje jednoznačný rozdíl, a jeho názor, že tuberkulóza skotu je relativně neškodná, se setkaly se značným odporem, přičemž se silně prosadil i diametrálně odlišný názor. Kochův výrok měl proto za následek dlouhou řadu výzkumů. Jeho pozorování o nízké virulenci lidské tuberkulózy u skotu lze nyní považovat za prokázané. Bylo také zjištěno, že rozdíl jde ještě dále, a to na základě objevu, že mezi tuberkulózními bacily z těchto dvou zdrojů existují určité typické odlišnosti, pokud jde o způsob jejich růstu atd. Tímto způsobem bylo možné přiblížit se, i když ne zcela jednoznačně, odpovědi na obtížnou otázku možnosti nebo četnosti přenosu tuberkulózy skotu na člověka. Současná situace v této otázce umožňuje, aby byla prozatím zodpovězena do té míry, že tuberkulózní bacily stejného druhu jako u skotu byly skutečně nalezeny u lidí, a to častěji, než se podle zkušeností z roku 1901 předpokládalo, a z tohoto důvodu je třeba věnovat této otázce trvalou pozornost; nicméně počet případů, v nichž byly tyto bacily nalezeny, spolu s dalšími pozorováními, zejména četností výskytu lidské tuberkulózy v oblastech, kde se tuberkulóza skotu nevyskytuje nebo kde lze nákazu lidí z tohoto prostředí v podstatě vyloučit, poskytují silnou podporu Kochově koncepci dominantního významu nákazy z jednoho člověka na druhého při šíření tuberkulózy u lidí.

Málokdy se podařilo nějakému badateli s takovou jasnozřivostí předem pochopit novou, dosud neprobádanou oblast zkoumání a málokdy se někomu podařilo pracovat na ní s takovou brilantností a úspěchem, s jakým to dokázal Robert Koch. Málokdy vzešlo z činnosti jediného člověka tolik objevů s tak rozhodujícím významem pro lidstvo, jako je tomu v jeho případě.

Jednu sérii jeho studií – vskutku jednu z nejvýznamnějších – které věnoval velkou část svého výzkumu od počátku až do nedávné doby, totiž jeho výzkumy a objevy týkající se tuberkulózy, vyzdvihuje odborný personál Královského karolinského institutu jako důkaz své pocty udělením letošní Nobelovy ceny.

Tajný rado Roberte Kochu. Oznamuji, že Vám sbor profesorů Královského karolinského institutu s poctou udělil letošní Nobelovu cenu za medicínu za Vaši práci a objevy týkající se tuberkulózy.

Jen ojediněle se stává, že by jeden člověk sám učinil tolik zásadních a průkopnických objevů, jako jste učinil Vy.

Svým průkopnickým výzkumem jste odhalil bakteriologii tuberkulózy a navždy jste se zapsal do análů medicíny.“
https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1905/ceremony-speech/

Kochovi byla v roce 1905 udělena Nobelova cena za jeho „průkopnický výzkum“, při kterém údajně objevil bakteriologii tuberkulózy. Jak uvádí stránka Nobelovy ceny, cena mu byla udělena za jeho výzkumy a objevy týkající se tuberkulózy:

„Důvod pro udělení ceny: ‚za jeho výzkumy a objevy týkající se tuberkulózy‘.

Tuberkulóza (TBC) je závažné onemocnění postihující tkáně, zejména v plicích. Robert Koch, který provedl řadu důležitých studií o nemocech způsobených mikroorganismy, objevil a popsal bakterii TBC v roce 1882. Později studoval tuberkulin, látku tvořenou bakteriemi tuberkulózy. Doufal, že by mohl být použit jako lék proti tuberkulóze, ale ukázal se jako neúčinný. Koch nevěřil, že existuje souvislost mezi tuberkulózou u lidí a zvířat, ale neměl tak úplně pravdu.“
https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1905/koch/facts/

V žádném bodě Mörnerova projevu ani v literatuře k Nobelově ceně nebylo uvedeno, že Koch získal tuto cenu proto, že by dokázal, že bakterie tuberkulózy způsobuje onemocnění u lidí. V článku pro časopis Trends in Microbiology, který byl věnován oslavám 100. výročí Kochovy Nobelovy ceny, bylo dokonce přiznáno, že cena nebyla udělena za to, že Koch objevil etiologické (tj. způsobující nebo přispívající k rozvoji nemoci nebo stavu) agens, ale za jeho práci ohledně tuberkulózy:

100. výročí udělení Nobelovy ceny Robertu Kochovi za objev tuberkulózního bacilu
„Před sto lety byla Robertu Kochovi (1843-1910) udělena Nobelova cena za průlomovou práci v oblasti tuberkulózy. Ve slavnostním projevu nebyl zmíněn konkrétně jeho objev etiologického agens tuberkulózy, ale spíše byly zdůrazněny Kochovy úspěchy v boji proti této hrozbě.“
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/16112578/

Je tedy nepřiměřené vyvozovat závěr, že udělení Nobelovy ceny nějakým způsobem ukazuje, že Koch prokázal, že Mycobacterium tuberculosis je patogenní pro člověka, když příslušné zdroje samy nic takového netvrdí. Dokonce i Kochův vlastní projev při udílení Nobelovy ceny přinesl mnoho nejasností kolem bakterie a způsobu jejího údajného šíření.

Koch začal svůj projev konstatováním, že ještě před 20 lety byla tuberkulóza považována za neinfekční. Uvedl, že důvodem, proč je nyní považována za nakažlivou, je jeho objev bakterie. Proti tomuto závěru však existoval odpor a on si posteskl, že trvalo dlouho, než byla jeho práce přijata a než byla zavedena vhodná ochranná opatření. Koch se domníval, že než bude moci o takových opatřeních diskutovat, musí podrobně popsat, jak bakterie napadá člověka. Koch předložil dva scénáře, z nichž ani jeden nebyl potvrzen a byly čistě spekulativní:

1. Infekce tuberkulózními bacily, které pocházejí od lidí s tuberkulózou.
2. Bakterie, které jsou obsaženy v mléce a mase skotu s tuberkulózou.

Koch zavrhl druhou možnost na základě vlastních pozorování a experimentů, kdy stejné tuberkulózní bakterie, které se vyskytovaly u skotu, nemohly způsobit onemocnění lidí. Jak již bylo uvedeno, toto bylo považováno za Kochův trapný omyl, neboť podle nynějších tvrzení se mýlil.

Koch se dále zabýval nakažlivostí sputa pacientů s tuberkulózou a poznamenal, že problémem byli pouze lidé s onemocněním hrtanu a plic. Domníval se, že i „ty nejmenší kapénky hlenu, které pacient vylučuje do vzduchu při kašli, při odkašlávání a dokonce i při mluvení, obsahují bacily a mohou způsobit infekci“. Riziko rozdělil na základě toho, co nazýval „otevřené“ a „uzavřené“ případy tuberkulózy. Ti, kteří byli považováni za „otevřené“ případy, prý měli ve sputu více bakterií, a byli tedy hrozbou šíření TBC, zatímco ti, kteří byli považováni za „uzavřené“ případy, hrozbu nepředstavovali. Koch však připustil, že „otevřené“ případy mohly žít se svými rodinami po celá léta, aniž by někoho nakazily. Poukázal dokonce na to, že mezi ošetřovatelským personálem se infekce nevyskytovaly, protože buď zcela chyběly, nebo byly tak vzácné, že to bylo považováno za důkaz toho, že tuberkulóza není nakažlivá. S ohledem na skutečnost, že na „infekcích“ mají větší podíl životní podmínky než hypotetické šíření bakterií, Koch uvedl, že k těmto „infekcím“ vedou nehygienické podmínky a nedostatek slunečního světla a vzduchu. Poukázal dokonce i na to, že lidé, kteří byli chudí a spali spolu v jedné posteli v horších životních podmínkách, měli více „infekcí“, což ho vedlo k prohlášení, že TBC je nemocí způsobenou podmínkami bydlení. Podle Kocha byli tedy lidé s tuberkulózou nebezpeční pouze tehdy, pokud se jednalo o „otevřené“ případy a pokud žili ve špatných hygienických podmínkách:

Současný stav boje proti tuberkulóze

„Před dvaceti lety nebyla tuberkulóza, dokonce ani ve své nejnebezpečnější formě, tedy při souchotinách, stále považována za infekční. Villeminova práce a experimentální výzkumy Cohnheima a Salomonsena samozřejmě již poskytly jisté indicie, které naznačovaly, že tato představa je mylná. Ale teprve objev tuberkulózního bacilu postavil etiologii tuberkulózy na pevný základ a posílil přesvědčení, že se jedná o parazitární onemocnění, tj. infekční, ale také onemocnění, jemuž se dá předejít.

Již v prvních pracích týkajících se etiologie tuberkulózy jsem poukázal na nebezpečí vyplývající z šíření výměšků lidí se souchotinami obsahujícími bacily a navíc jsem naléhal, aby byla proti nakažlivé nemoci přijata profylaktická opatření. Moje slova však nebyla vyslyšena. Bylo ještě příliš brzy, a proto se stále nemohla setkat s plným pochopením. Sdílelo to osud tolika podobných případů v medicíně, kde bylo také zapotřebí dlouhé doby, než byly překonány staré předsudky a nová fakta byla lékaři uznána za správná.

Pochopení infekční povahy tuberkulózy se však poté postupně šířilo, zapouštělo kořeny stále hlouběji a čím více se prosazovalo přesvědčení o nebezpečnosti tuberkulózy, tím více se lidem vnucovala potřeba se před ní chránit.“

„Než však přistoupíme k zodpovězení této otázky, musíme si dokonale ujasnit, jak dochází k infekci při tuberkulóze, tj. jak tuberkulózní bacily napadají lidský organismus; neboť všechna profylaktická opatření proti infekčnímu onemocnění mohou směřovat pouze k zabránění pronikání zárodků nemoci do těla.

V souvislosti s nákazou tuberkulózou se dosud nabízely pouze dvě možnosti: zaprvé nákaza tuberkulózními bacily, které pocházejí od lidí s tuberkulózou, a zadruhé těmi, které jsou obsaženy v mléce a mase skotu s tuberkulózou.

Na základě výzkumů, které jsem provedl společně se Schützem a které se týkaly vztahu mezi tuberkulózou člověka a skotu, můžeme tuto druhou možnost zavrhnout, nebo na ni pohlížet jako na tak bezvýznamnou, že tento zdroj infekce je zcela zastíněn zdrojem druhým. Dospěli jsme v podstatě k závěru, že tuberkulóza člověka a skotu se od sebe liší a že tuberkulóza skotu nemůže být přenesena na člověka. K tomuto poslednímu bodu bych však rád dodal, aby nedošlo k nedorozumění, že mám na mysli pouze ty formy tuberkulózy, které mají význam v boji proti tuberkulóze jako epidemii, tedy generalizovanou tuberkulózu a především souchotiny. Kdybych se chtěl podrobněji zabývat velmi živou diskuzí, která se nad touto otázkou rozvinula, zavedlo by nás to příliš daleko; a musím si to proto nechat na jinou příležitost. Chtěl bych k tomu jen poznamenat, že přešetření našich výzkumů, které bylo provedeno na Říšském ministerstvu zdravotnictví v Berlíně s největší pečlivostí a v širokém rozsahu, vedlo k potvrzení mého názoru a toho, že neškodnost bacilů ‚perlové nemoci‘ pro člověka je přímo prokázána, navíc inokulací lidí materiálem z ní, jak to provedli Spengler a Klemperer. V důsledku toho mají v boji proti tuberkulóze význam pouze tuberkulózní bacily pocházející od lidí.

Ne u všech tuberkulózních pacientů však nemoc nabývá takových forem, aby se tuberkulózní bacily uvolňovaly v tak velké míře. Skutečně jen ti, kteří trpí tuberkulózou hrtanu a plic, produkují a nebezpečným způsobem šíří značné množství tuberkulózních bacilů. Stejně tak je však třeba poznamenat, že nejen plicní sekret zvaný sputum je nebezpečný kvůli obsahu bacilů, ale že podle Flüggeho výzkumů i ty nejmenší kapénky hlenu, které pacient vylučuje do vzduchu při kašli, odkašlávání, a dokonce i při mluvení, obsahují bacily a mohou způsobit infekci.

Dostáváme se tedy k této poměrně ostré hranici, že pouze ti tuberkulózní pacienti, kteří trpí tuberkulózou hrtanu nebo plic a jejichž sputum obsahuje bacily, představují významné nebezpečí pro své okolí. Tento typ tuberkulózy se označuje jako „otevřený“ na rozdíl od „uzavřeného“, při němž se tuberkulózní bacily nevylučují do okolí.

Ale i u pacientů s otevřenou tuberkulózou je třeba rozlišovat, pokud jde o stupeň nebezpečí, které od nich hrozí.

Lze totiž velmi často pozorovat, že tito pacienti žijí po léta se svými rodinami, aniž by někoho z nich nakazili. V nemocnicích pro pacienty se souchotinami mohou za určitých okolností infekce mezi ošetřujícím personálem zcela chybět, nebo jsou tak vzácné, že se dokonce mělo za to, že v tom lze spatřovat důkaz toho, že tuberkulóza není nakažlivá. Pokud se však na takové případy podíváme důkladněji, pak se ukáže, že pro zdánlivý nedostatek nakažlivosti existují dobré důvody. V takových případech se jedná o pacienty, kteří jsou velmi opatrní, pokud jde o jejich sputum, kteří si zakládají na čistotě svého domova a svého oblečení a navíc žijí v dobře větraných a osvětlených místnostech, takže zárodky, které se dostanou do vzduchu, mohou být rychle odneseny prouděním vzduchu nebo usmrceny světlem. Nejsou-li tyto podmínky splněny, pak z každodenní zkušenosti víme, že o infekce není nouze ani v nemocnicích a domácnostech dobře situovaných lidí. Infekce se stává tím častější, čím méně hygienicky pacienti zvládají vykašlávání, čím větší je nedostatek světla a vzduchu a čím těsněji jsou nemocní ve styku se zdravými. Riziko nákazy se stává obzvláště vysokým, pokud musí zdraví lidé spát s nemocnými v jedné místnosti, a zejména, jak se bohužel stále děje u chudší části populace, na jedné a téže posteli.

V očích bedlivých pozorovatelů nabyl tento druh infekce takového významu, že tuberkulóza byla jednoduše a zcela oprávněně nazvána nemocí způsobenou podmínkami bydlení.

Stručně shrnuto, okolnosti týkající se infekce při tuberkulóze jsou následující.

Pacienty s uzavřenou tuberkulózou je třeba považovat za neškodné. Rovněž osoby trpící otevřenou tuberkulózou jsou neškodné, pokud je jimi vylučovaným tuberkulózním bacilům zabráněno způsobit infekci prostřednictvím udržování čistoty, větrání atd. Pacient se stává nebezpečným teprve tehdy, když je sám od sebe nečistý nebo když se v důsledku pokročilého onemocnění stane tak bezmocným, že se již nedokáže postarat o odpovídající likvidaci vykašlaného materiálu. Současně se riziko nákazy zdravých lidí zvyšuje s nemožností vyhnout se bezprostřední blízkosti nebezpečného pacienta, tedy v přeplněných místnostech a zejména tehdy, když jsou tyto nejen přeplněné, ale i špatně větrané a nedostatečně osvětlené.“

https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1905/koch/lecture/

Pro ty, kteří se na to dívají logicky, není nález Mycobacterium tuberculosis v případech onemocnění důkazem, že tato bakterie je příčinou daného onemocnění. Korelace se nerovná příčinné souvislosti. Dokonalým příkladem je nález hasičů na místě požáru, protože jsou tam téměř vždy jako první. To však neznamená, že hasiči byli příčinou požáru, a jak všichni víme, jsou tam pouze proto, aby požár uhasili. Nález bakterií u „požáru“ tedy neznamená, že bakterie způsobily „požár“, protože tam klidně mohou být, aby „požár“ uhasily. Nicméně, Koch při vypracovávání svých závěrů udělal přesně to, že dal do souvislosti přítomnost bakterií s případy onemocnění a prohlásil je za příčinu. Neměl žádné důkazy o tom, že by bakterie TBC způsobovala onemocnění lidí se stejnými příznaky, neměl žádný důkaz o nákaze a mohl pouze spekulovat o tom, jak se údajně šíří. Koch věděl, že to není dostatečný důkaz, a proto stanovil postuláty, které považoval za nutné požadavky, jež je třeba splnit, aby bylo možné tvrdit, že mikroorganismus je patogen. Ty se staly známými jako Kochovy postuláty a jsou následující:

1. Mikroorganismus se musí vyskytovat v hojném počtu u všech hostitelů trpících danou chorobou, ale neměl by se vyskytovat u zdravých hostitelů.
2. Mikroorganismus musí být izolován z nemocného hostitele a pěstován v čisté kultuře.
3. Vykultivovaný mikroorganismus by měl vyvolat stejné příznaky nemoci, když je vnesen do zdravého hostitele.
4. Mikroorganismus musí být znovu izolován z inokulovaného nemocného experimentálního hostitele a musí být prokázáno, že je totožný s původním původcem nemoci.

Splnil Koch své postuláty, aby mohl tvrdit, že Mycobacterium tuberculosis způsobuje příznaky tuberkulózy u lidí? Pokud je prvním požadavkem, aby se mikroorganismus nevyskytoval u zdravých lidí, pak je zjevně nesplnil. V níže uvedené práci z roku 1937 se uvádí, že Koch skutečně našel bakterie tuberkulózy u zdravých lidí, čímž nesplnil svůj první postulát:

LATENTNÍ STÁDIUM TUBERKULÓZY
J. ARTHUR MYERS

„Od doby, kdy Koch objevil tuberkulózní bacil ve tkáních zdánlivě zdravých osob, se projevil velký zájem o období mezi vstupem patogenních mikroorganismů do těla a vznikem jimi způsobeného onemocnění. Nedávno se K. F. Meyer zabýval tématem latentních infekcí a upozornil na termíny, které byly použity k popisu těchto stavů, jako jsou ‚bezpříznakové‘, ‚inaparentní‘, ‚neviditelné‘, ‚tiché nebo odpočívající‘ a ‚klidové‘ infekce, také ‚latentní mikrobismus‘ a ‚imunosatorická latence‘.“

The Latent or Smouldering Stages in Tuberculosis, , | American Review of Tuberculosis (atsjournals.org)

Již tato skutečnost měla Kocha okamžitě přimět k pochybnostem o jeho závěrech o nalezení patogenní příčiny TBC. I když se snažil zdůvodnit nález několika málo případů této bakterie u zdravých lidí, netušil, jak je Mycobacterium tuberculosis rozšířené mezi zdravou populací. Naprostá většina lidí, u nichž se bakterie vyskytuje, je asymptomatická, tj. bez onemocnění, a nikdy se u nich tuberkulóza neprojeví. Pokud se opět podíváme na Wikipedii, zjistíme, že 90 % případů tuberkulózy je asymptomatických a z toho je pouze 10 % pravděpodobnost, že onemocní:

„Přibližně 90 % osob nakažených M. tuberculosis má asymptomatickou, latentní infekci TBC (někdy nazývanou LTBI), přičemž pouze 10 % osob má během celého života šanci, že latentní infekce přejde do zjevného, aktivního tuberkulózního onemocnění.“

https://en.m.wikipedia.org/wiki/Tuberculosis

To potvrdila i Světová zdravotnická organizace, i když podle ní je to 5 až 10 % případů tuberkulózy, u nichž se nemoc někdy rozvine:

„Přibližně čtvrtina světové populace je nakažena tuberkulózou, což znamená, že lidé byli infikováni bakteriemi tuberkulózy, ale nejsou (zatím) nemocní a nemohou ji přenášet.

Lidé nakažení bakteriemi TBC mají 5-10% celoživotní riziko, že onemocní TBC. Osoby s oslabeným imunitním systémem, jako jsou lidé s HIV, podvýživou nebo cukrovkou nebo lidé užívající tabák, mají vyšší riziko onemocnění.“
https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/tuberculosis

To potvrdilo i Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC):

„Ne každý, kdo se nakazí bakteriemi TBC, však onemocní. V důsledku toho existují dva stavy související s TBC: latentní infekce TBC a onemocnění TBC.

Co je latentní infekce TBC?
Osoby s latentní infekcí TBC se necítí nemocné a nemají žádné příznaky. Jsou infikovány bakterií M. tuberculosis, ale nemají onemocnění TBC. Jediným příznakem infekce TBC je pozitivní reakce na tuberkulinový kožní test nebo krevní test na TBC. Osoby s latentní TBC infekcí nejsou infekční a nemohou šířit TBC infekci na ostatní.

Celkově se bez léčby přibližně u 5 až 10 % infikovaných osob někdy v životě rozvine onemocnění TBC. Přibližně u poloviny osob, u kterých se TBC rozvine, se tak stane během prvních dvou let od nakažení. U osob s oslabeným imunitním systémem, zejména u osob s infekcí HIV, je riziko vzniku onemocnění TBC podstatně vyšší než u osob s normálním imunitním systémem.“
https://www.cdc.gov/tb/publications/factsheets/general/ltbiandactivetb.htm

Koch nemohl splnit svůj první postulát, protože bakterie tuberkulózy se pravidelně vyskytují u osob, které nemocí netrpí. Neprokázal tedy, že bakterie TBC způsobuje tuberkulózu. Když už, tak je vidět, že bakterie Mycobacterium tuberculosis je s příznaky onemocnění spojena jen zřídka.

Pokud však výše uvedené informace nestačí k potvrzení, že Robert Koch nikdy nedokázal, že Mycobacterium tuberculosis způsobuje u lidí onemocnění, možná pomůže tato další informace. Jako poslední hřebíček do rakve tomuto tvrzení posloužil přetisk Kochovy práce z roku 1882, který v komentáři časopisu přinesl velmi zajímavé odhalení. V závěru práce je uvedeno, že Koch nemohl definitivně prokázat, že bakterie je příčinou onemocnění u lidí:

Etiologie tuberkulózy
„Koch měl také štěstí, že kmen tuberkulózního bacilu, který je patogenní pro člověka, lze tak snadno přenést na morčata. Bez pokusného zvířete, které by po inokulaci tuberkulózním materiálem vykazovalo charakteristické příznaky, by jeho práce byla mnohem těžší. Možná by se mu podařilo organismus úspěšně vykultivovat, ale skutečný důkaz, že tento organismus je původcem tuberkulózy, by byl mnohem obtížnější. Je třeba poznamenat, že v této práci nemá konečný důkaz, že organismus, který izoloval v čisté kultuře, je skutečně příčinou lidské tuberkulózy. Toho by bylo možné dosáhnout pouze inokulací lidí. Protože to nelze provést, můžeme pouze usuzovat, že izolovaný organismus způsobuje nemoc u lidí. Takové dilema má badatel lidských nemocí vždy. Musí se s tím naučit žít.“

https://web.archive.org/web/20230213201146/https://asm.org/ASM/media/docs/1882p109.pdf

Robert Koch nezískal Nobelovu cenu za prokázání, že Mycobacterium tuberculosis je pro člověka patogenní. Byl oceněn za svou práci ohledně tuberkulózy. Nikdy nebyla učiněna zmínka o tom, že Koch prokázal, že bakterie je původcem nemoci, s níž byla spojována. Tvrzení, že udělení Nobelovy ceny je důkazem toho, že Koch objevil patogenní příčinu, je tedy zcela mylné.

Kdyby byl Koch poctivým badatelem, přiznal by, že nemohl splnit ani svůj první postulát. Viděl by, že absence infekcí a ohnisek nákazy u těch, kteří se pohybovali v okolí těžce nemocných, jsou jasným znamením, že bakterie není přenosná. Uvědomil by si, že jeho neúspěch při „léčbě“ tuberkulózy tuberkulinem byl způsoben nepřesností jeho předpokladu o patogenitě. Přiznal by, že jediné, co udělal, bylo, že objevil mikroorganismus, který se vyskytuje u mnoha lidí, ať už nemocných, nebo zdravých. Robert Koch však nebyl poctivým badatelem a jeho klam vedl k nepravdivým a mylným tvrzením ostatních lidí o jeho práci. Je na čase uvést věci na pravou míru.

Zde je související článek, který Mike Stone napsal pro viroLIEgy.com, který se zabývá Kochovými postuláty a asymptomatickými přenašeči:

Koch’s Postulates and the Great Asymptomatic Escape – ViroLIEgy