info@resetheus.org (+420) 222 745 574

Konec infekčního mýtu – 1. část: Experimenty dr. Rosenaua se španělskou chřipkou (1918)

Překlad

Eva Mertlíková

Zdroj

Tady je něco, co ve zprávách nikdy neuvidíte. Během španělské chřipky v roce 1918, kterou údajně způsobil nejnakažlivější „virus“ ze všech, se vědci z veřejné zdravotnické služby (Public Health Service) a amerického námořnictva pokusili zjistit, co chřipku způsobilo a jak nakažlivá skutečně byla. Výsledky jejich experimentů však prokázaly, že chřipka není vůbec infekční. Zde je stručný přehled toho, co se během pozorování stalo:

Stav vědy, mikrobiologie a vakcín kolem roku 1918

„Snad nejzajímavějšími epidemiologickými studiemi, provedenými během pandemie v letech 1918–1919, byly experimenty na lidech prováděné Public Health Service a americkým námořnictvem pod dohledem Miltona Rosenaua na ostrovech Gallops Island, karanténní stanici v bostonském přístavu, a na Angel Island, jeho protějšku v San Franciscu. Experiment začal se 100 dobrovolníky z námořnictva, kteří chřipkou nikdy předtím neonemocněli. První, kdo o experimentech prováděných na Gallops Island v listopadu a prosinci 1918 podal zprávu, byl Rosenau (69). Jeho první dobrovolníci dostali nejprve jeden kmen a poté několik kmenů Pfeifferova bacilu aplikované sprejem a tampony do nosu a krku a poté do očí. Když tento postup žádné onemocnění nevyvolal, byly ostatním dobrovolníkům aplikovány směsi dalších organismů izolovaných z krku a nosu pacientů s chřipkou. Dále někteří dobrovolníci dostali injekci krve od pacientů s chřipkou. Nakonec bylo 13 dobrovolníků vzato na chřipkové oddělení a každý z nich byl vystaven 10 pacientům s chřipkou. Každý dobrovolník si s každým pacientem potřásl rukou, na blízko s ním hovořil a nechal si od pacienta nakašlat přímo do tváře. Ani jeden dobrovolník při těchto experimentech chřipkou neonemocněl. Rosenau z toho byl očividně zmatený a před vyvozováním závěrů z negativních výsledků varoval. Svůj článek v JAMA (The Journal of the American Medical Association) zakončil výmluvným přiznáním: „Do ohniska jsme vstupovali s představou, že známe příčinu onemocnění a byli jsme si docela jisti, že víme, jak se z člověka na člověka přenáší. Zjistili jsme však jen to, že s jistotou o této chorobě nevíme v podstatě nic. (69, str. 313)

Výzkum provedený na Angel Island, který pokračoval počátkem roku 1919 v Bostonu, rozšířil tento výzkum o inokulaci Mathersovým streptokokem a zahrnutím hledání infekčních agens procházejících filtrem, ale přinesl podobné negativní výsledky. (7072) Zdá se, že to, co bylo považováno za jednu z nejnakažlivějších nemocí, nebylo možné za experimentálních podmínek přenést.“

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2862332/#!po=60.7527

Studie provedené na ostrovech Gallops Island a Angel Island, které probíhaly na různých pobřežích USA v různých časech, ukázaly, že bez ohledu na to, jak moc se vědci snažili, tak nebyli schopni „smrtelnou“ španělskou chřipku z nemocných na zdravé lidi přenést. Usilovně se pokoušeli dobrovolníky různými způsoby infikovat a pokusili se zvážit všechny faktory, které mohly přenos potenciálně narušit. Bohužel se jim ani v jednom případě nepodařilo „virus“ přenést.

Milton Rosenau

Pro podrobnější pohled na to, co se stalo na ostrově Gallops Island, je zde úplná zpráva Miltona Rosenaua se shrnutím na konci:

EXPERIMENTY K URČENÍ ZPŮSOBU ŠÍŘENÍ CHŘIPKY (DR. MILTON J. ROSENAU, BOSTON)

„Experimenty zde popsané byly provedeny na ostrově v Bostonském přístavu na dobrovolnících získaných od námořnictva. Práce byla vedena skupinou důstojníků pověřených pro tento účel z amerického námořnictva a amerického Public Health Service: vojenští lékaři dr. G. W. McCoy, ředitel Hygienické knihovny (Hygienic Library), dr. Joseph Goldberger, dr. Leake a dr. Lake (všichni z amerického Public Health Service) ve spolupráci s další skupinou pro tento účel pověřenou ze strany amerického námořnictva, skládající se z dr. J. J. Keegana, dr. De Wayna Richeyho a mě.

Práce samotná byla provedena na ostrově Gallops Island, což je karanténní stanice v Bostonském přístavu, která je pro operace tohoto druhu mimořádně dobře vybavena a odpovídajícím způsobem slouží pro účely izolace, pozorování a péči o velkou skupinu dobrovolníků a personálu k tomu nezbytného.

Všichni dobrovolníci byli v nejvíce vnímavém věku, většinou mezi 18 a 25 lety, jen některým z nich bylo kolem 30 let a všichni byli v dobré fyzické kondici. Žádný z těchto 100 dobrovolníků neměl „chřipku“. To znamená, že v co nejdetailnější anamnéze, kterou jsme byli schopni získat, neuvedli žádnou zprávu o febrilním záchvatu jakéhokoli druhu během zimy. Kromě nich jsme záměrně vybrali několik dobrovolníků, kteří prodělali typický záchvat chřipky, a u nich jsme testovali otázky imunity a použili jsme je jako kontrolní skupinu.

Zpočátku jsme postupovali poněkud opatrně, když jsme několika dobrovolníkům do nosních dírek aplikovali v poměrně malém množství čistou kulturu chřipkového (Pfeifferova) bacilu. Tyto rané experimenty dále popíšu a ihned přejdu k tomu, co mohu nazvat náš experiment č. 1.

EXPERIMENTY NA OSTROVĚ GALLOPS ISLAND

Jelikož se předběžné testy ukázaly jako negativní, stali jsme se odvážnějšími, vybrali jsme 19 dobrovolníků a každému z nich jsme dali velmi velké množství směsi 13 různých kmenů Pfeifferova bacilu, z nichž některé byly nedávno získány z plic při pitvě, jiné byly subkulturami různého stáří a každý z těchto 13 kmenů měl samozřejmě jinou historii. Suspenze těchto organismů byly rozprašovačem nastříkány do nosu, očí a do zadní části krku, přičemž dobrovolníci je vdechovali. Na každého dobrovolníka jsme podle našich odhadů použili několik miliard těchto organismů, ale ani jeden dobrovolník neonemocněl.

Poté jsme přistoupili k přenosu viru získaného z případů onemocnění, tzn. že jsme shromáždili materiál a slizniční sekrety z úst, nosu, krku a průdušek nemocných lidí a aplikovali je našim dobrovolníkům. Tento materiál jsme získali vždy stejným způsobem: pacient s horečkou na lůžku měl před sebou velký mělký tác. Jednu nosní dírku dobrovolníka jsme vypláchli asi 5 ml sterilního solného roztoku, který jsme nechali vytékal na tento tác. Dobrovolník poté roztok z nosní dírky prudce vydechl na tác. To samé se zopakovalo s druhou nosní dírkou. Pacient pak trochu roztoku vykloktal. Dále jsme získali trochu vykašlaného bronchiálního hlenu a výtěr ze sliznice obou nosních dírek a ze sliznice krku. Tyto tampóny s materiálem jsme vložili do lahve se skleněnými kuličkami a k tomu jsme přidali veškerý materiál získaný z tácu. Tento materiál jsme aplikovali našim dobrovolníkům. V tomto konkrétním experimentu jsme použili 10 dobrovolníků, z nichž každému jsme vstříkli poměrně malé množství (asi 1 ml) tohoto materiálu během nádechu do každé nosní dírky a do krku, a také na oko. Nikdo z dobrovolníků neonemocněl. Část tohoto materiálu byla přefiltrována a aplikována dalším dobrovolníkům, avšak s nulovým výsledkem.

V tomto bodě mohu zmínit, že všichni dárci byli pacienti s chřipkou v bostonských nemocnicích; někteří v nemocnici U. S. Naval Hospital v Chelsea, někteří v nemocnici Peter Bent Brigham Hospital, kde jsme měli přístup k vhodným případům. Vždy jsme měli na paměti skutečnost, že jsme pro chřipku neměli žádné kritérium, a proto bych rád zdůraznil skutečnost, že jsme nikdy nevzali ojedinělý případ horečky, ale naše dárce jsme vybírali z jasného ohniska nemoci, někdy epidemie ve škole se 100 případy, z nichž bychom vybrali čtyři nebo pět typických případů, aby se předešlo chybám v diagnostice chřipky.

Napadlo mě, že neschopnost reprodukovat nemoc během experimentů, které jsem popsal, byla způsobena tím, že jsme materiál získali v nemocnicích v Bostonu a pak jsme ho převezli na ostrov Gallops Island, což někdy vyžadovalo čtyři hodiny k tomu, aby naši dobrovolníci tento materiál dostali, a protože jsme věřili, že virus je možná velmi křehký a tuto expozici nemohl vydržet, naplánovali jsme další experiment, ve kterém jsme získali velké množství materiálu a díky zvláštním opatřením jsme ho spěšně dopravili na Gallops Island, takže interval mezi odebráním materiálu od dárců a jeho předáním našim dobrovolníkům byl se vším všudy pouhá jedna hodina a čtyřicet minut. Každý z deseti dobrovolníků v tomto experimentu dostal 6 ml směsi výše popsaného materiálu, a to do každé nosní dírky, do krku a do oka. Vzhledem k tomu, že každému bylo aplikováno celých 6 ml, tak je zřejmé, že část tohoto materiálu dobrovolníci také spolkli. Nikdo z nich neonemocněl.

Potom nás napadlo, že naše selhání nebylo způsobeno jen z důvodu času, ale také z důvodu solného roztoku, protože je možné, že solný roztok může viru škodit, a proto jsme naplánovali další experiment, abychom odstranili vliv jak časového faktoru, tak solného roztoku a všechny další vnější vlivy. V tomto experimentu jsme použili malé vatové tampony na konci tyčinek a materiál jsme přenášeli přímo z nosu do nosu a z krku do krku pomocí zkumavky používané při kultivaci z krku (West tube) tak, abychom materiál dostali nejen z mandlí, ale i ze zadního nosohltanu.

K tomuto experimentu jsme použili 19 dobrovolníků, a to v době vypuknutí nákazy, kdy jsme měli na výběr z mnoha dárců. Několik dárců se nacházelo v první den nemoci. Jiní byli ve druhém nebo třetím dni nemoci. Žádný z těchto dobrovolníků, kteří dostali materiál takto přímo přenesený z případů, nijak neonemocněl. Když říkám, že žádný z nich neonemocněl, myslím tím, že po aplikaci materiálu byli poté izolováni na ostrově Gallops Island. Samozřejmě, že jim byla třikrát denně měřena a pečlivě kontrolována teplota a dobrovolníci byli drženi celý týden pod neustálým lékařským dohledem, než byli propuštěni a případně znovu použiti pro nějaký jiný experiment. Všichni dobrovolníci dostali minimálně dvě a někteří tři „dávky“ („shots“).

Náš další experiment spočíval v injekčním podání krve. Jako dárce jsme vybrali 5 případů chřipky v horečnatém stádiu, z nichž někteří se opět nacházeli v poměrně časném stádiu onemocnění. Od každého z nich jsme ze žíly na paži odebrali 20 ml krve, čímž jsme získali celkem 100 ml krve, kterou jsme smíchali a ošetřili 1% citrátem sodným. Každému z deseti dobrovolníků bylo injekčně aplikováno 10 ml plné krve ošetřené citrátem. Žádný z nich neonemocněl. Poté jsme shromáždili spoustu materiálu s hlenem z horních cest dýchacích a přefiltrovali jej přes Mandlerovy filtry. Tyto filtry umožní průchod „ultramikroskopickým“ organismům, zatímco bakterie běžné velikosti zadrží. Tento filtrát byl aplikován podkožně deseti dobrovolníkům (každý dostal 3,5 ml) a žádný z nich nijak neonemocněl.

Další experiment byl navržen tak, aby napodoboval přirozený způsob, jakým se chřipka šíří, alespoň tedy způsob, jakým se domníváme, že se chřipka šíří, a já nepochybuji o tom, že se šíří – lidským kontaktem. Tento experiment spočíval v přivedení deseti našich dobrovolníků z ostrova Gallops Island do nemocnice U.S. Naval Hospital v Chelsea na oddělení s třiceti lůžky, všechno případy chřipky.

Deset z těchto pacientů jsme předem vybrali jako dárce. Pokud mě teď budete s jedním z našich dobrovolníků v tomto oddělení následovat a budete mít přitom na paměti to, že ostatních devět dobrovolníků dělalo ve stejnou dobu totéž, tak budeme mít obrázek o tom, co se v tomto experimentu dělo:

Dobrovolník byl přiveden k lůžku pacienta, byl mu představen a posadil se vedle jeho lůžka. Potřásli si rukama a podle instrukcí se dobrovolník dostal tak blízko, jak jen mohl, a pět minut si spolu povídali. Na konci toho pacient vydechl tak silně, jak jen mohl, zatímco dobrovolník v těsné blízkosti (podle instrukcí byla vzdálenost mezi nimi asi 5 cm) tento vydechnutý vzduch opakovaně vdechoval. Toto zopakovali pětkrát a téměř ve všech případech to udělali poměrně spolehlivě.

Poté, co toto pětkrát zopakovali, pacient zakašlal pětkrát přímo do obličeje dobrovolníka, tváří v tvář.

Mohu říci, že dobrovolníci byli, pokud jde o provedení techniky těchto experimentů, naprosto úžasní. Dělali to s vysokým idealismem. Byli inspirováni myšlenkou, že by mohli pomoci ostatním. Programem prošli ve skvělém duchu. Poté, co měl náš dobrovolník tento druh kontaktu s pacientem, kdy si s ním povídal a potřásal si s ním rukou po dobu pěti minut, když si nechal pětkrát vdechnout a pak pětkrát zakašlat přímo do obličeje, přesunul se k dalšímu pacientovi, kterého jsme vybrali, a to samé zopakoval, dokud tento dobrovolník nepřišel do kontaktu s deseti různými případy chřipky v různých stádiích, většinou čerstvými případy, z nichž žádný nebyl starší než tři dny.

Budeme si pamatovat, že každý z deseti dobrovolníků měl takovýto blízký kontakt s každým z deseti různých pacientů s chřipkou. Dobrovolníci byli sedm dní bedlivě sledováni – a žádný z nich neonemocněl.

EXPERIMENTY V PORTSMOUTHU

V tu dobu začaly prázdniny, náš materiál byl vyčerpán a my jsme dočasně pozastavili práci. Ve skutečnosti jsme se cítili dost překvapeni a poněkud zmateni a nebyli jsme si jisti, jakou cestou se dát dál a cítili jsme, že by bylo lepší dát si trochu oddych a odpočinout si.

V únoru jsme zahájili další sérii experimentů, které trvaly do března, opět s použitím padesáti dobrovolníků pečlivě vybraných z námořní výcvikové stanice Deer Island Naval Training Station. Tyto experimenty nebudu podrobně popisovat. Trvalo by to příliš dlouho. Byly jednoduše navrženy a program byl pečlivě naplánován, ale to, jak věci dopadly, bylo velmi matoucí a nepochopitelné. Uvedu dva příklady, abych vysvětlil, co tím myslím, protože jsou nesmírně poučné a velmi zajímavé.

V únoru a březnu epidemie slábla. Měli jsme problém najít dárce. Nebyli jsme si jisti naší diagnózou, protože jsme pro chřipku neměli žádné kritérium. Byli jsme proto velmi šťastní, když jsme se dozvěděli o ohnisku v námořní věznici v Portsmouth, jen pár hodin severně od Bostonu. Ihned jsme naložili pár automobilů plných našich dobrovolníků a spěchali jsme do Portsmouthu, kde jsme zopakovali mnoho věcí, které jsem popsal v našem prvním souboru experimentů. V Portsmouthu jsme z velkého počtu případů pečlivě vybrali typické případy dárců a materiál jsme předali přímo našim dobrovolníkům. Asi za 36 hodin se u poloviny dobrovolníků, které jsme takto exponovali, objevila horečka a bolest v krku s přítomnými hemolytickými streptokoky, které byly nepochybně považovány za příčinné agens. Všichni lékaři, kteří tyto případy viděli při konzultaci, s námi souhlasili, že šlo o běžné případy bolesti v krku.

Další incident: doktor L., jeden z našich důstojníků, který byl v blízkém kontaktu s nemocí od začátku října, shromáždil materiál od šesti zdravých mužů v přístavišti námořnictva v Portsmouthu, o kterých se předpokládalo, že by mohli být v inkubační době nemoci. Materiál jsme se snažili získat co nejdříve, protože se zdá, že všechny důkazy naznačují, že infekce je přenosná v rané fázi onemocnění. Žádný ze šesti mužů chřipkou neonemocněl, ale doktor L. onemocněl za 36 hodin klinickým záchvatem chřipky, přestože zbytku epidemie unikl.

ZÁVĚR

Myslím, že musíme být velmi opatrní, abychom z negativních výsledků tohoto druhu nevyvozovali žádné pozitivní závěry. Je třeba zvážit mnoho faktorů. Naši dobrovolníci možná nebyli náchylní. Možná byli imunní. Mohli být této nemoci vystaveni stejně jako všichni ostatní lidé, i když neuvedli žádnou klinickou anamnézu nemoci.

Dr. McCoy, který s dr. Richeym provedl podobnou sérii experimentů na ostrově Goat Island v San Franciscu, použil dobrovolníky, kteří, pokud je známo, nebyli ohnisku nemoci vůbec vystaveni a měli též negativní výsledky, tzn. nebyli schopni nemoc reprodukovat. Možná existují faktory nebo faktor přenosu chřipky, který neznáme.

Ve skutečnosti jsme do ohniska vstupovali s představou, že známe příčinu onemocnění a byli jsme si zcela jisti, že víme, jak se z člověka na člověka přenáší. Zjistili jsme však jen to, že s jistotou o této chorobě nevíme v podstatě nic.“

rosenau-experiment-influenza-1918-min.pdf (resetheus.org)

Virologické lži pro začátečníky: Vezměte stejné symptomy nemoci a dejte jim nové jméno

SHRNUTÍ:

  • Žádný z těchto 100 dobrovolníků neměl „chřipku“, s výjimkou několika, kteří byli záměrně vybráni za účelem testování otázek imunity a za účelem kontroly
  • Předběžné experimenty s použitím čisté kultury Pfeifferova bacilu, nastříkané v poměrně malém množství do nosních dírek několika dobrovolníků, nepřinesly žádné výsledky
  • Devatenácti dobrovolníkům bylo podáno velmi velké množství směsi třinácti různých kmenů Pfeifferova bacilu
  • Suspenze těchto organismů byly rozprašovačem nastříkány do nosu, očí a do zadní části krku, přičemž dobrovolníci je vdechovali
  • Na každého dobrovolníka podle odhadu použili několik miliard těchto organismů, ale ani jeden dobrovolník neonemocněl
  • Shromáždili materiál a slizniční sekrety z úst, nosu, krku a průdušek nemocných lidí a aplikovali je dobrovolníkům
  • V tomto konkrétním experimentu bylo každému z 10 dobrovolníků vstříknuto poměrně malé množství (asi 1 ml) tohoto materiálu během nádechu do každé nosní dírky a do krku a také na oko
  • Žádný z těchto 10 dobrovolníků neonemocněl a část stejného materiálu byla přefiltrována a aplikována dalším dobrovolníkům, avšak s nulovým výsledkem
  • Neměli žádné kritérium chřipky, ale dárce vybírali z jasného ohniska nemoci, někdy epidemie ve škole se 100 případy, z nichž vybrali čtyři nebo pět typických případů, aby se předešlo chybám v diagnostice chřipky
  • Vzhledem k obavám, že 4 hodiny od odběru vzorku k jeho použití mohlo narušit přenos, byly vzorky odebrány a použity do 1,5 hodiny
  • Každý z 10 dobrovolníků v tomto experimentu dostal 6 ml směsi výše popsaného materiálu, a to do každé nosní dírky, do krku a část toho spolkl, avšak žádný z dobrovolníků neonemocněl
  • Kvůli obavě z vlivu solného roztoku ve směsi jej eliminovali jako proměnnou, stejně jako všechny ostatní vnější vlivy
  • V dalším experimentu použili malé vatové tampony na konci tyčinek a materiál přenášeli přímo z nosu do nosu a z hrdla do krku pomocí zkumavky používané při kultivaci z krku (West tube), aby materiál dostali nejen z mandlí, ale i ze zadního nosohltanu
  • Použili devatenáct dobrovolníků a ani jeden z nich neonemocněl
  • Když dr. Rosenau uvádí, že nikdo z dobrovolníků neonemocněl, tak pečlivě objasňuje, že:
  1. Po aplikaci materiálu byli dobrovolníci izolováni na ostrově Gallops Island
  2. Třikrát denně jim byla měřena teplota a byli pečlivě vyšetřováni
  3. Byli pod neustálým lékařským dohledem a byli drženi celý týden před tím, než byli propuštěni
  4. Někteří byli použiti znovu pro další experimenty
  5. Všichni dobrovolníci dostali minimálně dvě a někteří tři „dávky“
  • Další experiment spočíval v injekčním podání krve
  • Jako dárce vybrali 5 případů chřipky v poměrně rané fázi onemocnění a každému odebrali 20 ml krve ze žíly na paži, čímž získali celkem 100 ml krve, kterou smíchali a ošetřili 1% citrátem sodným
  • Každému z deseti dobrovolníků bylo injekčně aplikováno 10 ml plné krve ošetřené citrátem a žádný z nich neonemocněl
  • Shromáždili a přefiltrovali materiál s hlenem z horních cest dýchacích
  • Tento filtrát byl aplikován podkožně deseti dobrovolníkům (každý dostal 3,5 ml) a žádný z nich nijak neonemocněl
  • Další experiment byl navržen tak, aby napodoboval přirozený způsob, jakým se chřipka mezilidským kontaktem šíří
  • Dr. Rosenau popsal proces takto:
  1. Dobrovolník byl přiveden k lůžku pacienta
  2. Byl mu představen a posadil se vedle jeho lůžka
  3. Podali si ruce a dobrovolník se podle pokynů dostal tak blízko, jak to jen šlo, a mluvili spolu pět minut
  4. Po pěti minutách takového kontaktu pacient vydechl tak prudce, jak jen mohl, zatímco dobrovolník v těsné blízkosti (podle instrukcí byla vzdálenost mezi nimi asi 5 cm) tento vydechnutý vzduch opakovaně vdechoval
  5. Zopakovali to pětkrát a téměř ve všech případech to udělali poměrně spolehlivě
  6. Poté, co toto pětkrát zopakovali, pacient zakašlal pětkrát přímo do obličeje dobrovolníka, tváří v tvář
  7. Dobrovolník poté přistoupil k 9 dalším pacientům v různém stádiu nemoci a výše popsaný proces zopakoval v celém rozsahu s každým z nich
  • Všech 10 dobrovolníků, kteří strávili čas se všemi 10 pacienty, bylo sedm dní pečlivě sledováno – a žádný z nich nijak neonemocněl
  • Po provedení různých výše popsaných experimentů a získání negativních výsledků dr. Rosenau přiznává, že se cítili dost překvapeni a poněkud zmateni a nebyli si jisti, jakou cestou se dát dál
  • V dalších experimentech, asi po 36 hodinách po aplikaci, se u poloviny z exponovaného počtu dobrovolníků objevila horečka a bolest v krku s přítomnými hemolytickými streptokoky, které byly nepochybně považovány za příčinné agens
  • Všichni lékaři, kteří tyto případy při konzultaci viděli, souhlasili s výzkumníky, že se jedná o běžné případy bolesti v krku
  • Jeden lékař, který shromáždil materiál od 6 zdravých mužů, o kterých se předpokládalo, že jsou v raných stádiích chřipky, sám chřipkou onemocněl, zatímco 6 těchto mužů zůstalo zdravých
  • Dr. McCoy, který spolu s dr. Richeym provedl podobnou sérii experimentů na ostrově Goat Island v San Franciscu, použil dobrovolníky, kteří nebyli ohnisku nemoci vůbec vystaveni a měli též negativní výsledky a nebyli schopni nemoc reprodukovat
  • Konečný závěr dr. Rosenau:
    • „Ve skutečnosti jsme do ohniska vstupovali s představou, že známe příčinu onemocnění a byli jsme si zcela jisti, že víme, jak se z člověka na člověka přenáší. Zjistili jsme však jen to, že s jistotou o této chorobě nevíme v podstatě nic.“

Experimenty dr. Rosenaua byly jen jedněmi z mnoha, které se pokusily přenést „virus“ na člověka „přirozeným“ i experimentálním způsobem, ale nepodařilo se jim to. Jak bylo uvedeno dříve, další experimenty byly provedeny na východním pobřeží na ostrově Angel Island, rovněž s negativním výsledkem. Existuje mnoho dalších studií z počátku 20. století, které došly ke stejným závěrům. Jedna z nich je podrobně popsána v tomto abstraktu pocházejícím ze studie z roku 1921:

Studie chřipky

III. Pokusy o kultivaci filtrovatelných virů z případů chřipky a nachlazení

Sara E Branham, Ivan C. Hall

The Journal of Infectious Diseases, 1921, str. 143-149

Tyto experimenty neposkytují žádný důkaz na podporu teorie, že příčinou běžného nachlazení nebo chřipky je filtrovatelný virus. Při pokusu o kultivaci filtrovatelných virů z nasofaryngeálních sekretů z případů nachlazení a chřipky nebyla v „kulturách“ nalezena žádná tělíska, která by nemohla být nalezena také u vzorků od normálních osob, v kontrolních vzorcích všech zkoumaných médií a ve slepých vzorcích. Je známo, že negativní experimenty omezené na pokus o kultivaci filtrovatelného viru, které nezahrnují žádné pokusy reprodukovat nemoc u zvířat, neposkytují přesvědčivé důkazy o tom, že takový virus není zapojen. Vzhledem k několika málo zkoumaným případům a skutečnosti, že vzorky nebyly odebrány v nejranějších stádiích onemocnění, nelze žádné závěry ohledně chřipky vyvodit. Jednotně negativní výsledky získané u takto velkého a reprezentativního počtu případů nachlazení však nejsou bezvýznamné.“

https://scholar.google.com/scholar?cluster=15073126220601141127&hl=en&as_sdt=0,28#d=gs_qabs&u=%23p%3Dh6eO0W-ALtEJ

Proti mýtu o nakažlivosti existuje spousta důkazů. Vědci se opakovaně pokoušeli přenést neviditelné „viry“ z člověka na člověka a selhali. Právě kvůli těmto dřívějším neúspěšným experimentům, které vyvrátily mýtus o přenosu nemoci z člověka na člověka, byly tyto druhy studií s lidskými subjekty považovány za neetické a byly nakonec zastaveny. Důkazy pro „viry“ místo toho pocházely z experimentálně vytvořené nemoci prostřednictvím nepřirozených injekcí rozemletých zvířecích tkání smíchaných s toxickými chemikáliemi/aditivy do mozku, očí, nosu, krku, žil atd. jiných zvířat. Protože virologie nedokázala prokázat přenos nemoci z člověka na člověka, rozhodli se oklamat důvěřivé a nevědomé vytvořením experimentální nemoci s pomocí mučení zvířat. Zjevně je to způsob mnohem „etičtější“.

Napsat komentář

Pin It on Pinterest

Share This