Nedávno jsem byl požádán, abych se zúčastnil písemného rozhovoru o virologii pro Substack „Lies are Unbekoming“. Byl mi představen jako „písemný formát otázek a odpovědí“, který je „starou formou ‚analogového‘ formátu, jehož doba se vrátila, protože dává dotazovaným čas na důkladné zvážení jejich odpovědí (a poskytnutí odkazů na další zdroje) a čtenářům dává čas na zamyšlení a reflektování odpovědí“. S tím naprosto souhlasím, protože své nejlepší odpovědi poskytuji, když mám čas přemýšlet, reflektovat a shromažďovat důkazy. Velmi mě to zaujalo, protože jsem vždycky chtěl udělat písemný rozhovor. Nebyl jsem zklamán, protože otázky byly podnětné a trefily se do hlavních bodů, které jsou základem podvodů ve virologii. Doufám, že se Vám všem bude líbit! 🙂

Lies are Unbekoming (LAU): Řekněte nám něco o své minulosti a jak jste se k tomuto tématu dostal.

Mike Stone (MS): Co se týče mého vzdělání, v roce 2004 jsem získal bakalářský titul v oboru tělesné výchovy na University of Northern Iowa. Několik let jsem působil jako osobní trenér, než mi zranění zad v roce 2007 bohužel znemožnilo v této kariéře pokračovat. Přizpůsobil jsem se a stal se zdravotním poradcem, který využívá konverzační přístup zaměřený na reflektivní naslouchání, aby pomohl klientům odhalit základní problémy ovlivňující jejich zdraví. Pracujeme na tom, abychom odhalili a podnítili vnitřní motivaci a pomohli tak klientům dosáhnout úspěchu při plnění jejich cílů souvisejících se zdravím.

Co se týče mého probuzení, existují tři hlavní události, díky kterým jsem si uvědomil šílenství, které představuje náš „zdravotnický“ průmysl, a také podvody s „teorií“ choroboplodných zárodků a virologií. První z nich bylo setkání s pochybnými praktikami ve zdravotnictví, když jsem se snažil vyřešit problémy s chronickou bolestí následkem mého zranění zad. Tato více než desetiletá cesta mě zanechala frustrovaného a znechuceného naším systémem „zdravotní péče“ a málem mě zabila léky proti bolesti.

Druhou událostí bylo narození mého syna v roce 2013. Po absolvování dětského očkování se u něj dvakrát objevily nepříznivé reakce, které mě probudily, pokud jde o lži o očkování. Po prvních narozeninách našeho syna jsme ihned přestali s očkováním a to mě přimělo začít skutečně zkoumat přístup, který náš systém používá k tomu, aby nás učinil „zdravými“.

Nejzásadnější událostí, která mnou otřásla, bylo, když se k nám do USA v roce 2017 konečně přistěhovala moje tchyně. Bohužel, vinou dokonalé smršti okolností během několika týdnů po příjezdu onemocněla. Mé tchyni pak bylo stanoveno několik nepřesných diagnóz ohledně příčiny její nemoci a byla podrobena toxické léčbě, po které se ocitla v horším stavu než předtím. Během tří let jsem byl svědkem toho, jak systém moji tchyni zabil, a moje důvěra v něj byla naprosto zničena.

Během této doby jsem však začal zkoumat, jak přesná diagnóza nemoci vlastně je, a to díky podvodnému výsledku testu na HIV, který moje tchyně podstoupila. To vedlo k tomu, že jsem se díky práci dr. Stefana Lanky, Perth Group, Davida Crowa, Karyho Mullise, Petera Duesberga, Jona Rappoporta a mnoha dalších dozvěděl o lži o HIV/AIDS. Dozvěděl jsem se, že virus HIV nebyl nikdy purifikován a izolován ani nebylo nikdy prokázáno, že je příčinou AIDS. Jakmile padlo domino HIV/AIDS, začal jsem chápat, že stejné problémy se objevují nejen u HIV, ale u všech „virů“. Zatímco jsem v pozadí tiše bádal pro své vlastní poznání, „pandemie COVID-19“ ve mně vyvolala pocit naléhavosti promluvit. Založil jsem stránky ViroLIEgy.com (a posléze i Substack Antiviral), abych obešel cenzuru a oslovil širší publikum s cílem šířit osvětu.

(LAU): Proč je proces izolace virů pro studium virů a jejich vlivu na lidské zdraví zásadní?

MS: Otázka izolace má zásadní význam kvůli tomu, aby bylo možné danou věc skutečně řádně studovat. Pokud se výzkumník chystá zkoumat částice, o nichž se domnívá, že jsou „virem“, a pokusit se o nich něco dozvědět, musel by mít k dispozici pouze ty částice, které „virem“ údajně jsou. Musel by oddělit předpokládaný „virus“ od všeho ostatního, co je obsaženo v tělních tekutinách hostitele. To zahrnuje tkáně a součásti těla hostitele, bakterie a plísně, zbytky buněk a extracelulární vezikuly a jakékoli další známé i neznámé mikroby nebo organismy. Až poté by mohl domnělé „virové“ částice skutečně účinně studovat tím, že by z obrovského množství podobných a identických částic stejné velikosti a hustoty určil, které z nich jsou podle něj domnělým „virem“. Teprve potom by měl k dispozici správnou nezávislou proměnnou (tj. příčinu – předpokládané „virové“ částice), kterou by mohl během experimentu měnit a manipulovat s ní, aby zjistil, jaký vliv má na závislou proměnnou (tj. následek – specifické příznaky onemocnění). Teprve pak by se mohl pokusit prokázat patogenitu přirozeným způsobem tím, že by zdravého hostitele vystavil pouze izolovaným částicím, které jsou považovány za „virus“, bez přítomnosti jakýchkoli jiných matoucích proměnných.

Problém virologie spočívá v tom, že zcela degradovala význam slova „izolace“. Místo toho, aby oddělili jednu věc od všeho ostatního, virologové smíchají více věcí dohromady a předpokládají, že v tekutinách se nachází „virus“, který však před provedením jakéhokoli experimentu nikdy neizolovali ani neidentifikovali. Jinými slovy, namísto izolace odečítáním, jak by se mělo logicky postupovat, virologové provádějí „izolaci“ sčítáním, což není logické ani trochu. Tento postup spočívá v odebrání tělních tekutin obsahujících materiál z těla hostitele a další kontaminanty a jejich přidání do roztoku nazývaného „virové“ transportní médium. Tento roztok je sám o sobě směsí živin, chemikálií a fetálního bovinního séra (krve ze srdce nenarozeného plodu krávy). To se poté přidá na buněčnou kulturu, která rovněž obsahuje vlastní médium sestávající z podobných složek. Obvykle se používají buňky odebrané z ledvin kočkodana zeleného, ale používají se také buňky z ledvin psů, buňky od pacientů s rakovinou a buňky z potracených plodů. V různých fázích se také přidávají antibiotika a antimykotika, o nichž je známo, že jsou toxická pro buňky, zejména pro buňky ledvin. Výzkumníci tuto toxickou, nepurifikovanou směs inkubují tak dlouho, dokud nezaznamenají známky odumírání buněk, a pak tvrdí, že buněčnou smrt, známou jako cytopatický efekt (CPE), způsobil „virus“, o němž se od počátku předpokládalo, že existuje, ale nikdy nebyl identifikován.

Jedním ze známých hlavních problémů je, že tento cytopatický efekt vzniká v důsledku různých faktorů, mezi které patří:

1. Bakterie
2. Améby
3. Paraziti
4. Antibiotika
5. Antimykotika
6. Chemické kontaminanty
7. Stáří a poškození buněk
8. Environmentální stres

Tento efekt, na základě kterého virologové tvrdí, že v buněčné kultuře je přítomen „virus“, tedy není pro žádný „virus“ specifický a pro jeho vysvětlení není žádný „virus“ potřeba.

Výzkumníci Zhou a kol. v jedné ze základních vědeckých prací o „SARS-CoV-2“ popsali proces kultivace na buněčné kultuře takto:

Propuknutí pneumonie spojené s novým koronavirem pravděpodobně pocházejícím z netopýrů

„Lidské vzorky, včetně výtěrů z úst, análních výtěrů, krve a vzorků tekutin z bronchoalveolární laváže (BALF), byly odebrány v nemocnici Jinyintan (Wu-chan, Čína) se souhlasem všech pacientů a schváleny etickou komisí pověřené nemocnice pro nově se objevující infekční nemoci. Pacientům byly odebrány vzorky bez preference pohlaví a věku, pokud nebylo indikováno jinak. K výtěrům bylo do každé zkumavky přidáno 1,5 ml DMEM (Dulbeccova modifikovaného Eaglova média) obsahujícího 2% FBS (fetální bovinní sérum). Supernatant byl odebrán po centrifugaci při 2 500 otáčkách za minutu, vortexování po dobu 60 s a stání po dobu 15-30 min. Supernatant z výtěrů nebo BALF (bez předchozího ošetření) byl přidán buď do lyzačního pufru pro extrakci RNA, nebo do virového transportního média pro izolaci viru. Virové transportní médium bylo složeno z Hankova vyváženého solného roztoku (pH 7,4) obsahujícího BSA (1%), amfotericin (15 μg/ml), penicilin G (100 jednotek/ml) a streptomycin (50 μg/ml). Sérum bylo separováno centrifugací při 3 000 g po dobu 15 minut do 24 hodin od odběru, následovala inaktivace při 56 °C po dobu 1 hodiny a poté bylo skladováno při 4 °C až do doby použití.

Izolace viru, infikování buněk, elektronová mikroskopie a neutralizační test

V této studii byly pro izolaci viru použity následující buněčné linie: buňky Vero E6 a Huh7, které byly kultivovány v DMEM obsahujícím 10% FBS. Všechny buněčné linie byly testovány a bez kontaminace mykoplazmaty, podrobeny druhové identifikaci a ověřeny morfologickým hodnocením pomocí mikroskopu. Žádná z buněčných linií nebyla na seznamu běžně chybně identifikovaných buněčných linií (podle ICLAC).

Kultivované buněčné monolayery (jednovrstvé povlaky buněk) byly udržovány v příslušném médiu. PCR-pozitivní vzorek BALF od pacienta na JIP (ICU-06) byl před přidáním k buňkám 15 minut odstřeďován při 8 000 g, filtrován a ředěn 1:2 s DMEM doplněným 16 μg/ml trypsinu. Po inkubaci při 37 °C po dobu 1 hodiny bylo inokulum odstraněno a nahrazeno čerstvým kultivačním médiem obsahujícím antibiotika (viz níže) a 16 μg/ml trypsinu. Buňky byly inkubovány při teplotě 37 °C a denně sledovány kvůli vzniku cytopatického efektu. Supernatant kultury byl vyšetřen na přítomnost viru metodami qRT-PCR vyvinutými v této studii a buňky byly vyšetřeny imunofluorescenční mikroskopií s použitím protilátky anti-SARSr-CoV Rp3 N, která byla vytvořena in-house (1:1000). Ve všech médiích pro tkáňové kultury byl obsažen penicilin (100 jednotek/ml) a streptomycin (15 μg/ml).“

https://www.nature.com/articles/s41586-020-2012-7

Jak je vidět, „virus“ nebyl nikdy izolován z tělních tekutin nemocného hostitele a identifikován, což by měl být první krok v celém procesu. Kultivace na buněčné kultuře je neplatným pseudovědeckým experimentem, kde nezávislá proměnná (předpokládaný „virus“) není identifikována, dokud experiment neproběhne, a kde je známo, že následek (v tomto případě cytopatický efekt) je způsoben jinými faktory než „virem“. Více informací o tomto podvodném postupu naleznete v tomto článku.

LAU: Vzhledem ke složitosti izolace virů přímo z tělních tekutin, jak hodnotíte spolehlivost současných metod izolace virů při přesné identifikaci a zkoumání virů?

MS: Metody izolace jsou nespolehlivé. Metody purifikace, které se používají pro „viry“, jako je centrifugace, filtrace, srážení, chromatografie atd. nejsou schopny oddělit částice stejné velikosti a hustoty, a to ani v případě, že jsou tyto metody spojeny dohromady. Z přehledu z roku 2020 vyplývá, že technologie pro oddělení extracelulárních vezikulů od „virových“ částic neexistuje:

Role extracelulárních vezikulů jako spojenců virů HIV, HCV a SARS

„V dnešní době je téměř nemožným úkolem oddělit extracelulární vezikuly od virů pomocí všeobecně uznávaných metod izolace vezikulů, jako je například diferenciální ultracentrifugace, protože se často, kvůli jejich podobným rozměrům, vyskytují společně v podobě pelet. K překonání tohoto problému navrhly různé studie oddělení extracelulárních vezikulů od virových částic využitím jejich rozdílné migrační rychlosti v hustotním gradientu nebo pomocí přítomnosti specifických markerů, které odlišují viry od extracelulárních vezikulů. Spolehlivá metoda, která by skutečně zaručovala úplné oddělení, však doposud neexistuje.“

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC7291340/pdf/viruses-12-00571.pdf

Existují jak „virové“, tak „nevirové“ částice, které mají stejnou velikost a hustotu, a proto společně sedimentují a vyskytují se v podobě pelet. V článku z roku 2016 se uvádí, že tyto částice jsou buď podobné, nebo nerozlišitelné od „defektních virů“:

Extracelulární vezikuly a viry: Jsou to blízcí příbuzní?

„Jelikož jsou extracelulární vezikuly produkovány prakticky všemi buňkami, pravděpodobně každý virový preparát je ve skutečnosti směsí virionů a extracelulárních vezikulů. Pro studium jejich funkcí je nutné extracelulární vezikuly a viriony oddělit. U některých virů, jako jsou retroviry, je to velmi obtížné, protože extracelulární vezikuly i retroviry mají podobnou velikost (extracelulární vezikuly v rozmezí 50 až 100 nm, viriony okolo 100 nm) a hustotní gradient (extracelulární vezikuly: 1,13–1,18 g/l; většina retrovirů: 1,16–1,18 g/l). Podobné vlastnosti mohou mít i jiné struktury odvozené z buněčné membrány. Hustotní gradienty, které se často používají k oddělení extracelulárních vezikulů od kontaminujících proteinových agregátů na základě rozdílů v hustotě, proto nejsou pro separaci extracelulárních vezikulů od virových částic vždy spolehlivé.“

„Rostoucí množství důkazů naznačuje, že buňky infikované obalenými nebo neobalenými viry uvolňují extracelulární vezikuly obsahující virové složky. Zde jsme si dali za cíl poukázat na to, že je možné, že virové preparáty nejsou nikdy čisté, ale spíše jsou kontaminovány různými subpopulacemi extracelulárních vezikulů a některé z těchto extracelulárních vezikulů mohou být buď k nerozeznání, nebo velmi podobné takzvaným defektním virům.“

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4995926/

Směsi, o nichž se tvrdí, že obsahují „purifikované“ a „izolované“ „viry“, tedy nejsou ani jedním z toho, protože ve vzorku zůstává i po provedení purifikace mnoho podobných a identických částic. To znamená, že není možné určit, které částice jsou předpokládaným „virem“ a které nikoli, zejména pokud se jedná o „nový virus“. Více informací o postupech purifikace naleznete v těchto článcích. Další informace o nemožnosti oddělit „viry“ od podobných a identických částic, jako jsou „exozomy“, naleznete v těchto článcích.

LAU: Vzhledem k historické debatě o tom, zda filtrovatelné „viry“ byly mikroskopickými entitami, nebo pouze následky toxinů, jaké důsledky to má pro naše současné chápání virové patogeneze?

MS: Problémem je, že debata o tom, co je to „virus“, se soustředila na koncept, který nebyl založen na žádném pozorovaném přírodním jevu. Podle učebnice Fields Virology se pojem neviditelného „viru“ zrodil poté, co si vědci zkoumající bakterie uvědomili, že nejsou schopni splnit Kochovy postuláty, tedy kritéria považovaná za naprosto nezbytná k tomu, aby se prokázalo, že mikrobi způsobují onemocnění:

„Tyto studie formalizovaly některé z původních myšlenek Jacoba Henleho, které jsou dnes označovány jako Kochovy postuláty pro určení, zda je organismus skutečně původcem nemoci. Tyto postuláty říkají, že a) organismus se musí pravidelně vyskytovat v lézích nemoci, b) organismus musí být izolován v čisté kultuře, c) inokulace takové čisté kultury organismu do hostitele by měla iniciovat nemoc a d) organismus musí být z lézí tohoto hostitele znovu získán. Do konce 19. století se tyto koncepty staly dominantním paradigmatem lékařské mikrobiologie. Nastínily experimentální metodu, která se měla používat ve všech situacích. Koncept viru se zrodil teprve tehdy, když tato pravidla selhala a původce se nepodařilo najít.“

Protože se jim nepodařilo identifikovat a obvinit bakterie, vědci předpokládali, že příčinou onemocnění musí být něco ještě menšího než bakterie. Tato myšlenka filtrovatelného „viru“ se zrodila především díky práci tří mužů: Dmitrije Ivanovského, Martinuse Beijerincka a Friedricha Loefflera. Jejich práce spočívala ve vytváření experimentálních onemocnění pomocí různých nepřirozených metod, které poškozovaly hostitele. Podrobnější informace o jejich studiích najdete v článku Koncept „viru“.

Koncept „viru“ existoval pouze jako myšlenka. „Virus“ je fiktivní entita používaná k vysvětlení nemoci. Vzhledem k tomu, že žádný „virus“ nebyl v přírodě pozorován, stejně jako neexistuje žádná ověřená nezávislá proměnná ve formě purifikovaných a izolovaných „virových“ částic, kterou by bylo možné studovat a experimentovat s ní, je „virová“ patogeneze podvodný model, který byl vytvořen na základě různých forem nepřímých pseudovědeckých důkazů (kultivace na buněčných kulturách, protilátky, elektronová mikroskopie, genomy).

LAU: Jaké byly, s ohledem na vývoj definice virů v průběhu 20. století, klíčové problémy a kontroverze, kterým vědci čelili při dosahování konsensu o tom, co je to virus?

MS: Koncept „viru“ se v průběhu první poloviny 20. století značně vyvíjel, protože výzkumníci neměli k dispozici žádnou skutečnou fyzickou entitu, se kterou by pracovali, ani žádné standardizované metody, pomocí kterých by mohli provádět svůj výzkum. V průběhu tohoto období tak existovalo mnoho protichůdných a rozporuplných názorů a výsledků. Někteří se domnívali, že „viry“ jsou toxické proteiny, nebo enzymy. Jiní, jak dokumentuje článek biochemika a historika vědy Tona van Helvoorta z roku 1996 When Did Virology Start? („Kdy začala virologie?“), se domnívali, že „viry“ jsou pouze menšími formami bakterií. Jelikož koncept „viru“ nebyl v první polovině 20. století dostatečně jasný a jednoznačný a vazba mezi bakteriologií a „viry“ byla v této době tak silná, nebyly tyto neviditelné entity považovány za koncepčně odlišné od bakterií:

„Dospěl jsem k přesvědčení, že navzdory svému rozšířenému výskytu v učebnicích a časopisech té doby postrádal raný koncept ‚filtrovatelného viru‘ jasnost a jednoznačnost. A co je ještě důležitější, domnívám se také, že ve 30. a 40. letech 20. století byly vazby mezi studiem filtrovatelných virů a bakteriologií tak silné, že viry byly stále považovány pouze za jinou formu bakterií – nikoliv za koncepčně odlišné, jak je tomu nyní.“

Vzhledem k nedostatku standardizovaných metod nebylo možné výsledky experimentů spojených s určitým „virem“ od jedné skupiny výzkumníků reprodukovat ani replikovat jinými skupinami výzkumníků. Ve skutečnosti byly výsledky často v rozporu s tím, co bylo považováno za ověřené důkazy. Výzkumníci se tak nemohli shodnout na tom, co přesně „virus“ je, ani na tom, zda jsou předkládané experimentální důkazy skutečně platné, či nikoli. Skvělé shrnutí tohoto rozkolu podal v roce 1999 Karlheinz Lüdtke ve své eseji O historii raného výzkumu virů:

„Zkoumání ‚filtrovatelného‘ viru pomocí tradičních přístupů, které se většinou při výzkumu infekčních nemocí osvědčily, vedlo k výsledkům, na jejichž základě badatelé nemohli dospět ke shodnému závěru. Objevily se velmi rozdílné interpretace podstaty tohoto jevu, které byly předkládány jako protiklady. Žádná ze stran nebyla schopná předložit experimentální důkaz pro tu či onu koncepci, kterou by byli všichni badatelé nuceni uznat. Jinými slovy, rozhodnutí, zda to či ono vysvětlení nejpřesněji vyjadřuje ‚pravou‘ povahu viru, nebylo možné empiricky ‚objektivizovat‘. Každá verze výkladu jevu byla a zůstávala napadnutelná; fakta předkládaná odborné veřejnosti byla oponenty často reinterpretována jako fikce tím, že se do hry, jako zdroj chyb, zapojily: závislost zjištění na podmínkách pozorování, lokální podmínky experimentů, výzkumně-technické podmínky připisování znaků atd. Tak se často stávalo, že zjištění, která prezentovali někteří tehdejší výzkumníci virů, zase ve výsledcích svých vlastních experimentů nepotvrdili jiní výzkumníci, příp. že taková pozorování nedokázali reprodukovat všichni vědci zabývající se daným virem. Často byly hlášeny protikladné nálezy, anebo byly nálezy, které byly ověřovány, považovány za artefakty. Stejně jako v případě přijetí lze i pro odmítnutí diskutovaných postojů uvádět nejrůznější argumenty. K nálezům, které byly použity k empirickému potvrzení předpokládané souvislosti, se často brzy přidaly negativní nálezy jiných badatelů. Ať byly techniky v experimentech používány sebevíc pečlivě a promyšleně, ať už byla každá strana schopna nabídnout věrohodné důvody na obhajobu své pozice a přijít s empirickými důkazy – což vysvětluje skutečnost, že ‚různí oponenti konstruovali značně odlišné výzkumné objekty, které označili za virus‘ (van Helvoort 1994a: 202) – ani jedna strana nenabídla v žádném okamžiku přesvědčivé důvody, které by vedly protistranu k definitivnímu distancování se od tvrzení o artefaktech.“

V článku Inventing Viruses z roku 2014 William Summers, profesor terapeutické radiologie, molekulární biofyziky a biochemie a historie medicíny, uvádí, že „viry“ jsou tím, co o nich virologové říkají, že jsou, a že tento koncept je neustále přetvářen:

„Ve velmi reálném pojetí je virus tím, co o něm virologové říkají, že je. Je to produkt způsobu, jakým virologové o virech mluví – tedy způsobu, jakým jsou fakta o virech uspořádána v jejich diskurzu. Lze říci, že virologové vymýšlejí (a neustále přetvářejí) koncept viru jako součást běžného vývoje jejich vědy.“

Summers, který sdílel podobné názory jako van Helvoort, prohlásil, že koncept „viru“ je nestabilní a „vyvinul se“ nikoli v důsledku nahromadění faktů, ale spíše v důsledku pokračujícího přetváření konceptu „viru“ na základě „vědeckého“ zaměření v dané době. Toto přetváření bylo určeno spíše technologickým pokrokem než vědeckým poznáním. Odpověď na otázku, co je to „virus“, tedy bude záviset spíše na diskurzu v dané době než na „známých“ vlastnostech „virů“.

I když bylo na počátku 20. století nashromážděno mnoho údajů o „virech“, dokonce i virolog Thomas Rivers uznal, že nashromážděné údaje byly „zjevně nekvalitní“ a že „nebyl získán dostatek spolehlivých údajů, aby bylo možné stanovit povahu virů“. Teprve v roce 1957, kdy francouzský mikrobiolog Andre Lwoff spojil dohromady velmi diskutované konkurenční koncepty týkající se povahy bakteriofágů a tvrdil, že fágy jsou „viry“ bakterií, se vytvořil vykonstruovaný „konsensuální“ názor. Živočišné a lidské „viry“ pak byly modelovány podle bakteriofágů.

LAU: Jak se princip falzifikovatelnosti Karla Poppera vztahuje na oblast virologie a jaké jsou jeho důsledky pro rozlišování mezi vědeckými hypotézami a pseudovědeckými teoriemi?

MS: Koncept falzifikovatelnosti zavedl filozof vědy Karl Popper v roce 1935 ve své knize „The Logic of Scientific Discovery“ („Logika vědeckého objevu“). Falzifikovatelnost v podstatě znamená, že aby byla hypotéza nebo teorie vědecká, musí být možné ji vyvrátit. Někdo by měl být schopen navrhnout experiment, který by mohl prokázat, že hypotéza nebo teorie je chybná. Pokud je možné hypotézu nebo teorii vyvrátit, a přesto je podpořena experimentálními důkazy její pravdivosti, pak ji lze považovat za vědeckou hypotézu nebo teorii. Jak vysvětlil Popper ve své knize „Conjectures and Refutations“ („Domněnky a vyvrácení“) z roku 1963, falzifikace byla pokusem o stanovení hranice mezi vědou a pseudovědou.

Aby mohla být virologie považována za vědecký obor, musí být její základní hypotézy falzifikovatelné. Například:

Hypotéza: Pokud je „koronavirus“ příčinou atypické pneumonie, pak vyvolá stejné příznaky onemocnění, pokud jsou mu zdraví hostitelé vystaveni prostřednictvím aerosolu.

Tato hypotéza je falzifikovatelná, pokud jsou před experimentem získány a identifikovány purifikované a izolované „virové“ částice, protože ji lze experimentálně testovat a falzifikovat, když zdraví hostitelé atypickou pneumonií neonemocní. Hypotéza se však stává nefalzifikovatelnou, pokud se připustí, že „koronavirus“ je příčinou atypické pneumonie, i když se experimentálně prokázalo, že stejné onemocnění u zvířat a lidí nevyvolává.

Virologie je plná nefalzifikovatelných konceptů, které umožňují, aby falzifikované hypotézy zůstaly jako podpůrné důkazy pro neprokázanou „teorii“:

1. Koncept asymptomatických přenašečů je nefalzifikovatelný koncept, protože umožňuje, aby domnělí původci onemocnění byli za takové považováni, přestože se „zjistí“, že onemocnění nezpůsobují.
2. Spoléhání se na „protilátky“ a „imunitní“ systém k vysvětlení toho, proč lidé prostřednictvím experimentů neonemocní, vytváří nefalzifikovatelný scénář k vysvětlení rozporuplných výsledků, jak se mnozí snažili udělat, když chtěli smést ze stolu výsledky experimentů se španělskou chřipkou Miltona Rosenaua.
3. Připuštění přítomnosti „viru“ v buněčné kultuře, přestože není pozorován žádný cytopatický efekt, je další nefalzifikovatelný koncept, protože tento efekt má signalizovat přítomnost „viru“ v kultuře.
4. Existence struktur a částic „podobných virům“, jako jsou multivezikulární tělíska, vezikuly potažené klathrinem, drsné endoplazmatické retikulum a/nebo jiné extracelulární vezikuly, které se nacházejí u osob bez onemocnění, přestože tytéž částice jsou identifikovány jako „patogenní viry“, pokud jsou pozorovány u osob s onemocněním.

Při pohledu na příklady nefalzifikovatelných konceptů, které se vyskytují ve virologii, by mělo být jasné, jak proměnlivé a vágní koncepty virologie skutečně jsou. Jak uvádí Oxford Reference, pseudověda „neposkytuje žádný prostor pro zpochybnění a má tendenci odmítat protichůdné důkazy nebo selektivně rozhodovat o tom, které důkazy přijmout“. Závěrem je, že pseudověda „není nic jiného než tvrzení, přesvědčení nebo názor, který je falešně prezentován jako platná vědecká teorie nebo fakt“. Virologii není možné experimentálně zpochybnit, protože existuje řada nefalzifikovatelných konceptů, které jsou k dispozici jako únikové skuliny, jež mohou virologové použít k odmítnutí protichůdných zjištění, která by měla hypotézu falzifikovat. Virologie je tedy pseudověda.

LAU: Vzhledem k variabilitě a nespecifické povaze reakcí protilátek, jak spolehlivé jsou testy na protilátky pro potvrzení nebo vyvrácení přítomnosti virových infekcí?

MS: Testy na protilátky jsou nespolehlivé a jejich výsledky jsou neinterpretovatelné. Například na počátku „pandemie COVID-19“ Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí (CDC) uvedlo, že testy na protilátky se mohou mýlit ve více než 50 % případů a že výsledky těchto testů by se neměly používat pro strategická rozhodování, protože nejsou dostatečně přesné:

Podle CDC se testy na protilátky proti COVID-19 v polovině případů mýlí

„CDC vysvětluje, proč může být testování tak často chybné. Hodně to souvisí s tím, jak je virus v testované populaci běžný. ‚Například v populaci, kde je prevalence viru 5 %, bude mít test se senzitivitou 90 % a specificitou 95 % pozitivní prediktivní hodnotu 49 %. Jinými slovy, méně než polovina pozitivně testovaných bude mít skutečně protilátky,‘ uvedlo CDC.“

https://edition.cnn.com/2020/05/26/health/antibody-tests-cdc-coronavirus-wrong/index.html

V dalším článku ze CNN z května 2020 se uvádí, že výsledkům testů na protilátky nelze věřit, protože testy jsou nespolehlivé kvůli vysokému počtu falešně pozitivních výsledků:

„Imunitní pasy“ jsou hrozný nápad, který se může vymstít, varují odborníci

„Testům nelze věřit: Dále je tu skutečnost, že ačkoli testy na protilátky mají zásadní význam pro určení expozice koronaviru v minulosti, ne všechny dostupné testy na protilátky jsou spolehlivé. U některých testů na protilátky byla při screeningu prováděném konsorciem kalifornských laboratoří zjištěna vysoká míra falešně pozitivních výsledků. Falešná pozitivita znamená, že někomu bylo sděleno, že byl dříve vystaven koronaviru, přestože tomu tak nebylo.“

https://edition.cnn.com/2020/05/22/health/immunity-passport-coronavirus/index.html

Důvodem, proč jsou testy nepřesné a nespecifické, jak je uvedeno ve Vaší otázce, je skutečnost, že stejně jako „viry“ nebyly ani protilátky nikdy purifikovány a izolovány přímo z tělních tekutin hostitele a jejich fungování nebylo stanoveno vědeckou metodou. Testy nejsou kalibrovány a validovány na něco, co existuje a má skutečný vědecký význam. Výsledky se tedy liší a jsou v podstatě bezvýznamné. Další informace o protilátkách naleznete v těchto článcích.

LAU: Jak komplikuje proces detekce a identifikace virů existence necytopatogenních virů, které nevyvolávají cytopatický efekt na buněčných kulturách?

MS: Existence necytopatogenních „virů“ je jedním z mnoha nefalzifikovatelných konceptů virologie. Cytopatický efekt má být známkou toho, že v kultuře je přítomen „virus“. Podle společnosti Axion Biosystems je sledování poškození, které „virus“ způsobuje buňce, praktickým způsobem, jak „pozorovat“ a nepřímo měřit „virovou infekci“. John Franklin Enders, který v roce 1949 při práci na tkáňových kulturách pro „virus“ dětské obrny vymyslel termín cytopatický efekt, jej takto popsal ve svém článku Cytopathology of Virus Infections z roku 1954:

„Pod pojmem ‚cytopatogenita viru‘ se rozumí schopnost vyvolat jakoukoli prokazatelnou odchylku od normálu buď v morfologických, nebo funkčních vlastnostech buněk. Buněčné změny se označují jako ‚cytopatický efekt‘ viru nebo ‚cytopatické‘ změny.“

Tyto změny jsou přisuzovány přítomnosti „viru“. Enders se tímto procesem dále zabýval ve svém článku Comments on Viral Cytopathogenicity z roku 1957:

„Množení virů, pokud je známo, je závislé na mimořádně těsném spojení s živými buňkami vyšších forem. V průběhu množení virů, které probíhá uvnitř buňky, je buňka často, i když ne vždy, poškozena nebo zničena. Tato schopnost virů poškozovat a ničit buňky, tj. způsobovat buněčné onemocnění, je nyní často označována jako ‚cytopatogenita viru‘ a výsledné změny se označují jako ‚cytopatický efekt‘.“

Cytopatický efekt má být známkou množení „viru“ a schopnosti způsobit buněčné onemocnění. Kultura se pozoruje pod mikroskopem, aby se zjistilo, zda je cytopatický efekt přítomen, či nikoli. Pokud buněčná kultura tento efekt nevykazuje, předpokládá se, že „virus“ neobsahuje. Pokud by se jednalo o platný vědecký experiment založený na platné hypotéze, kultivace na buněčných kulturách by takto měla být falzifikována. Virologie však připustila, aby absence jakéhokoli pozorovatelného cytopatického efektu stále znamenala přítomnost „viru“, pokud jiné nepřímé metody (výsledky testů na protilátky, hemadsorpční testy, PCR) „ukazují“, že „virus“ tam je. Máme tedy nefalzifikovatelný koncept pseudovědeckého experimentu, který je podpořen obvyklými únikovými cestami.

LAU: Co byste chtěl lidem říci o exozomech, zejména v souvislosti s virologií a přenosem nemocí?

MS: Entity označované jako exozomy jsou jen jiným názvem, který byl dán stejným náhodným částicím buněčných zbytků, o nichž se tvrdí, že jsou „viry“. Tyto částice nebyly při svém původním objevu ve skutečnosti považovány za nic jiného než za buněčné zbytky. Nakonec však bylo rozhodnuto, že tyto částice, které jsou s „viry“ téměř ve všech ohledech totožné, dostanou za úkol transportovat proteiny a mRNA po těle. Místo toho, aby byly buněčnými pytli na odpadky, tak tyto náhodné částice vytvořené z buněčných kultur bez přítomnosti „virového“ materiálu dostaly nepozorovatelnou, hypotetickou funkci. Jinými slovy, exozomy jsou jen dalším fiktivním konceptem vysvětlujícím přesně tytéž částice pozorované po kultivaci.

LAU: Je věda kolem exozomů solidní a spolehlivá, nebo vidíte i v této oblasti prvky pseudovědy ovlivňující výzkum a poznání?

MS: Stejné problémy, které se vyskytují ve virologii, se vyskytují i ve výzkumu exozomů. Výzkumníci nejsou schopni purifikovat a izolovat částice stejné velikosti a hustoty od sebe navzájem. Neexistuje tedy žádná platná nezávislá proměnná, kterou by bylo možné použít pro jakýkoli experiment. Tento úryvek z článku „Extracellular Vesicles and Viruses – Two Sides of the Same Coin?“ („Extracelulární vezikuly a viry – dvě strany téže mince?“) tento problém skvěle popisuje (odkaz na článek je již bohužel nefunkční):

„Jak si můžeme být jisti, že izolujeme a kvantifikujeme extracelulární vezikuly, a ne obalené viry přítomné ve vzorku? Stejně tak, jak mohou vědci zabývající se viry vědět, zda při výrobě vakcín nedetekují podobně velké nevirové vezikuly nebo prázdné vektory?“

Vzhledem k tomu, že exozomy a „viry“ nelze od sebe oddělit (protože se jedná o stejné částice), neexistuje způsob, jak je studovat nezávisle, odlišit je od ostatních částic nebo je správně charakterizovat. Studie z roku 2019 poukázala na problematiku podobnosti složení a funkce exozomů a „virů“ a zároveň uvedla, že existují částice, které ještě více stírají hranici tím, že obsahují jak hostitelské, tak „virové“ složky, což znemožňuje jejich klasifikaci jako jedné, nebo druhé:

„Obecné charakteristiky extracelulárních vezikulů by mohly být použity také k popisu obalených virů, což zdůrazňuje skutečnost, že extracelulární vezikuly a obalené viry jsou podobné jak složením, tak funkcí. Jejich vysoký stupeň podobnosti činí rozlišování mezi vezikuly a obalenými viry v biologických vzorcích obzvláště obtížným.“

„Jak již bylo uvedeno dříve, exozomy ani viry neodpovídají striktním definicím. Na spektru mezi viry a exozomy existují přechodné částice, které obsahují hostitelské i virové složky, takže je téměř nemožné klasifikovat tyto vezikuly buď jako defektní viry, nebo exozomy obsahující složky virů. Tyto přechodné částice jsou často klasifikovány jako deriváty virů, nebo exozomů, v závislosti na preferencích toho, kdo je zkoumá, ale jakmile se tyto vezikuly odchýlí od striktních definic, lze je přesněji definovat jako sortiment částic obalených lipidy, které nelze snadno odlišit.”

https://www.microbiologyresearch.org/content/journal/jgv/10.1099/jgv.0.001193

Při zkoumání původu konceptu exozomů je zřejmé, že výzkumníci našli ve svých kulturách naprosto stejné „virové“ částice, které neobsahovaly žádný „virový“ materiál. Místo toho, aby tato zjištění zbořila lež o „viru“, byla vytvořena nová fiktivní entita, která měla tato rozporuplná zjištění vysvětlit. Další informace o podvodu s exozomy naleznete v těchto článcích.

LAU: Mohl byste, na základě Vaší kritiky konvenčních metod používaných při studiu přenosu virů upřesnit, v čem vidíte hlavní nedostatky současného chápání toho, jak se viry přenášejí mezi jednotlivci?

MS: Řekl bych, že hlavní nedostatky začínají u předpokladu, že jeden člověk může přenést nemoc na jiného člověka (nebo zvíře na člověka) a že k tomu dochází díky neviditelným, vznášejícím se, neživým strašákům, kteří nějakým způsobem proniknou do těla, obejdou jakoukoli obranu a zmocní se buněk, aby se rozmnožili a způsobili nemoc. Nejedná se o přirozeně pozorovaný jev. Nikdo nikdy nebyl svědkem toho, že by jeden člověk přenesl „virus“ na jiného člověka a způsobil tak nemoc. Jak bude uvedeno v další otázce, neexistuje žádný vědecký důkaz, že by k takovému přenosu někdy došlo.

LAU: Můžete se vyjádřit k historii experimentů, které neprokázaly přenos viru? Mohl byste upřesnit, proč se domníváte, že tyto experimenty jsou pro pochopení současného stavu virologie zásadní?

MS: Bylo provedeno mnoho pokusů odebrat tělní tekutiny nemocného člověka, stejně jako použít čisté kultury bakterií, a pokusit se vyvolat u zdravých hostitelů očekávanou nemoc. Tyto pokusy o vyvolání onemocnění u zdravých hostitelů pravidelně selhávaly, zejména při jejich expozici přirozenými způsoby „infekce“, jako je vdechování aerosolů, požití čistých kultur nebo prostě pobyt v blízkosti nemocných a kontakt s nimi.

Nejznámějším příkladem jsou experimenty se španělskou chřipkou Miltona Rosenaua, které se odehrávaly v různých obdobích na opačných pobřežích USA. Mějte na paměti, že „virus“ španělské chřipky je považován za nejsmrtelnější „virus“ všech dob. Dobrovolníci na ostrově Gallops Island v Bostonu byli vystaveni jednomu kmeni a poté několika kmenům Pfeifferova bacilu vykultivovaného od pacientů se španělskou chřipkou, a to vstříknutím a vetřením do nosu, krku a očí. Když tyto pokusy onemocnění nevyvolaly, noví dobrovolníci byli inokulováni směsí jiných mikroorganismů izolovaných z krku a nosu pacientů s chřipkou. Tyto pokusy rovněž selhaly, a tak výzkumníci použili krev pacientů s chřipkou a tu injekčně aplikovali dobrovolníkům. Když ani to nevedlo k onemocnění, bylo třináct dobrovolníků převezeno na chřipkové oddělení a každý z nich byl exponován deseti pacientům s chřipkou. Tento poslední pokus o vyvolání nemoci se rovněž nezdařil. Stejné experimenty byly opakovány na ostrově Angel Island v San Francisku a i při nich se přenos „viru“ ani v jednom případě nezdařil.

Existuje mnoho dalších příkladů neúspěšných studií o „infekci“ a „nákaze“, které jsem shromáždil v sérii Konec infekčního mýtu a které zahrnují chřipku, HIV, spalničky, dětskou obrnu, pravé neštovice a různé „bakteriální nemoci“, jako je cholera, záškrt, tuberkulóza, vozhřivka a břišní tyfus. V dnešní době se považuje za neetické vystavovat lidské dobrovolníky „infikovaným“ jedincům přirozenou cestou expozice. Je to očividně proto, že tyto experimenty v minulosti pravidelně nepřinášely požadované výsledky. Pokud se v současnosti výzkumníci o infekční experimenty na lidech pokoušejí, tak používají uměle vytvořené směsi pocházející z buněčných kultur obsahující různé přísady a exponují dobrovolníky nepřirozeným způsobem, jako je např. inokulace do nosu vleže a poté setrvání v sedě s nasazenou nosní svorkou). Ani těmito nepřirozenými metodami se však přenos nemoci z člověka na člověka stále nedaří prokázat.

V přehledu publikované experimentální literatury z roku 2003 se uvádí:

„V publikované anglicky psané literatuře jsme nenašli žádné experimentální studie na lidech, které by popisovaly přenos chřipky z člověka na člověka.“

To platí nejen pro chřipku, ale pro všechna „infekční“ onemocnění. Bez možnosti prokázat, že člověk může být „infikován“ a že může přirozeným způsobem přenést nemoc na jiného člověka, hypotéza choroboplodných zárodků selhává. Hypotéza choroboplodných zárodků byla ve skutečnosti na základě dostupných experimentálních důkazů opakovaně falzifikována.

LAU: Ve své práci zpochybňujete zavedené názory na nákazu a přenos virů. Mohl byste předložit alternativní model nebo metodu, která by podle Vašeho názoru přesněji vysvětlila a ukázala proces přenosu nemocí?

MS: Nevěřím, že se nemoc může přenášet z jednoho člověka na druhého. Kromě nepodložených příběhů o neštovicových a spalničkových párty, které nemají žádnou vědeckou oporu, bylo opakovaně prokázáno, že koncept přenosu nemocí je chybný. Z mého studia vyplývá, že nemoc je multifaktoriální a rozvíjí se na základě jednání jednotlivce. Proto se silně přikláním k teorii terénu. Tato teorie, kterou vypracovali Claude Bernard a Antoine Béchamp v polovině 19. století, tvrdí, že ne-moc není způsobena invazí patogenů zvenčí. Proces ne-moci místo toho začíná zevnitř v důsledku stavu vnitřního prostředí organismu. Pokud dojde k nerovnováze ve vnitřním prostředí a tělo se stane příliš toxickým, což může být způsobeno kombinací mnoha faktorů, například tím, co jíme, pijeme, cítíme, jak myslíme atd., projeví se to příznaky ne-moci, protože tělo zahájí proces detoxikace ve snaze obnovit rovnováhu.

Existuje mnoho faktorů, které mohou vést k ne-moci, jako např.:

1. Zvýšená expozice znečištěnému ovzduší
2. Konzumace neekologických, geneticky modifikovaných potravin a potravin obsahujících pesticidy
3. Pití nečisté, fluoridované a chlorované vody
4. Sedavý způsob života bez pravidelného pohybu
5. Konzumace alkoholu a rekreačních drog
6. Používání léků na předpis a toxických vakcín
7. Přerušovaný nebo nekonzistentní spánkový cyklus
8. Nedostatek přímého slunečního světla
9. Dlouhodobé vystavení elektromagnetickým polím a jinému záření
10. Nadměrný stres
11. Pravidelné používání čisticích prostředků a jiných chemikálií
12. Nadměrná akumulace těžkých kovů, plastů nebo jedů

I když detoxikaci může iniciovat jen jeden z těchto faktorů, obvykle je to kombinace mnoha z nich, které působí společně, spolu s mylným přesvědčením, že proces detoxikace, který je sám o sobě ozdravnou fází, je třeba potlačit a zastavit, což vede ke zhoršujícím se stavům ne-moci. Na rozdíl od „teorie“ choroboplodných zárodků, která odebírá jedinci moc a přičítá nemoc smůle v podobě vadných genů nebo vnějších neviditelných vetřelců, teorie terénu vrací moc zpět jedinci, aby se sám o sebe postaral a odstranil tak faktory, které terén poškozují. Uzdravení je v naší vlastní moci, nikoli na lékařích a toxických lécích (jako kdyby to skutečně dokázali). Více o teorii terénu si můžete přečíst zde.

LAU: Co si myslíte o elektromagnetickém přenosu vzorců nemocí? Můžete vysvětlit, jak to zpochybňuje konvenční chápání přenosu nemocí?

MS: I když věřím, že elektromagnetické záření v podobě EMP a různých frekvencí, jako je 5G, může mít na naše zdraví vliv, toto téma jsem dostatečně nezkoumal, abych se k němu mohl detailně vyjádřit. Slyšel jsem však velmi dobré recenze na knihu The Invisible Rainbow („Neviditelná duha“) od Arthura Firstenberga, takže bych doporučil všem, kteří mají zájem zkoumat souvislosti mezi propuknutím nemocí a zavedením elektromagnetického záření, aby začali četbou této knihy.

LAU: Jaký je Váš názor na přenos informací z člověka na člověka? Pokud viry neexistují a jako takové nejsou prostředkem přenosu informací, existují podle Vás důkazy o jiných formách přenosu informací?

MS: Myslím, že jde o značně neprobádanou a neprozkoumanou oblast. I když nevěřím, že se nemoc může přenášet z jednoho člověka na druhého, může existovat nějaká forma komunikace, která iniciuje detoxikaci stejným způsobem, jakým mohou ženy synchronizovat menstruační cykly. Mohlo by to být vyvoláno vizuálním a/nebo sluchovým podnětem stejným způsobem, jakým člověk zívá poté, co vidí zívat jiného člověka. Přestože se zívání zdá být nakažlivé, nikdo netvrdí, že se z první osoby na druhou přenesl „virus“. Existují vizuální a sluchové podněty, které jsou vnímány, a pokud člověk potřebuje zívnout, tělo tento proces zahájí. To by mohlo být stejné i pro někoho, jehož tělo je v toxickém stavu a který je svědkem toho, jak jiný člověk prochází detoxikací. Vizuální a sluchové podněty by mohly potenciálně iniciovat vlastní očistnou reakci jedince, pokud jsou přítomny potřebné vnitřní podmínky. Je to rozhodně něco, co je třeba dále prozkoumat, na rozdíl od zkoumání neviditelných strašáků.

LAU: Jak můžeme porozumět dětským nemocem, jako jsou spalničky a plané neštovice, aniž bychom je přisuzovali virům? Jaká alternativní vysvětlení mohou existovat?

MS: Na plané neštovice a spalničky se dívám podobně jako Rudolf Steiner na dětské nemoci. Steiner se zřejmě velmi přikláněl k názoru, že nemoci vznikají v důsledku duchovního konfliktu zevnitř a že dětské nemoci jsou způsobeny tím, že se dítě přizpůsobuje fyzickému světu. Věřil, že mysl hraje významnou roli při „chytání“ nemocí a jejich prevenci. Domníval se, že příznaky nemocí, které děti prožívají, jsou přirozenou součástí vývoje dítěte v průběhu jeho dospívání:

„Rudolf Steiner obecně popisoval tradiční dětské nemoci jako příznaky, pomocné prostředky, zkoušky a průvodní jevy přirozeného procesu vývoje dítěte a dozrávání imunitního systému.“

Zde je přímý Steinerův citát ze stejného zdroje:

„Riziko infekce je u poruch souvisejících se záškrtem skutečně velké, ale proč? Je to proto, že se vyvíjejí v přímé souvislosti s učením se mluvit, a vyskytují se proto nejčastěji u dětí ve věku od dvou do čtyř let. Po tomto věku jsou děti méně náchylné. Ale každý proces v lidském organismu, který vzniká při normálním běhu věcí v určitém období, může vzniknout i abnormálně. Tento proces, který je vlastně jen přirozeným procesem dětského vývoje, se tedy může objevit i v pozdějším věku, i když v poněkud pozměněné podobě, metamorfóze. Pokud se záškrt objeví v pozdějším věku, jedná se v jistém smyslu o infantilní stav, který v člověku dále působí.“

Tyto ne-moci by mohly být součástí normálního vývojového procesu, kterým děti procházejí, stejně jako akné bývá normálním stavem, když děti začínají procházet pubertou.

LAU: Pokud jde o historické praktiky, jako spalničkové párty pro místní děti, aby společně „chytly“ spalničky a následně se z nich uzdravily, jak by se podle Vás dal lépe vysvětlit proces „chytání“ nemocí, zejména bez konceptu viru?

MS: Problémem v případě informací o neštovicových a spalničkových párty je to, že jsou nepodložené. Neexistuje žádný vědecký důkaz, který by experimentálně prokazoval, že jedno dítě může přenést jakékoli onemocnění na jiné dítě. To, že děti procházejí stejným procesem detoxikace prostřednictvím kožních vyrážek, neznamená, že to byl následek „infekčního viru“, který se mezi nimi přenášel. Stejně tak by nikdo netvrdil, že když některým dětem po účasti na párty začaly naskakovat uhry, že to bylo způsobeno jinými dětmi s uhry, které byly na stejné párty. Chápeme, že se u dětí v určitém věku začne objevovat akné, ať už v důsledku hormonů, stresu, potravin, které jedí, atd. Žádná vakcína proti uhrům, která by „virus“ způsobující uhry zastavila, není potřeba. Pleť se nakonec vyčistí, zejména pokud se vyřeší příčina.

Příčiny těchto detoxikačních příznaků u dětí jsou s největší pravděpodobností multifaktoriální. Pravděpodobně se jedná o prostředí, ve kterém se děti nacházejí, věk a vývoj dítěte, potraviny/nápoje, které konzumují, psychické a fyzické stresory, které zažívají, atd. Jak již bylo uvedeno, mohly by existovat určité vizuální a/nebo sluchové podněty, které by mohly pomoci tento proces u některých dětí zahájit, pokud to tělo vyžaduje. Mohlo by to však být jen tím, že jsou všechny ve stejném věku a v podobných vývojových cyklech, a proto zažívají stejný detoxikační protokol přibližně ve stejnou dobu. Jisté je, že neexistují žádné vědecké důkazy o tom, že by plané neštovice nebo spalničky byly způsobeny „virem“ a že by se tyto příznaky mohly přenášet z jednoho dítěte na druhé. Více informací o planých neštovicích a spalničkách naleznete na uvedených odkazech.

LAU: Jak mohou zájemci získat aktuální informace o Vaší nejnovější práci a výzkumu v oblasti virologie?

MS: Ti, kteří mají zájem a chtějí sledovat moji práci, tak mohou učinit prostřednictvím mých dvou stránek:

1. ViroLIEgy.com
2. Mikestone.substack.com

Děkuji Vám za Váš zájem a podporu. 🙂

LAU: Mohl byste těm, kteří se snaží pochopit složitost a kritiku virologie, doporučit některé hlavní autory, výzkumníky nebo konkrétní zdroje, které by měli prozkoumat?

MS: Určitě! Mezi hlavní autory, které bych doporučil, patří např.:

1. Dawn Lester a David Parker: What Really Makes You Ill?
2. A Farewell to Virology od dr. Marka Baileyho
3. Dr. Tom Cowan: The Truth About Contagion
4. Virová mánie od Torstena Engelbrechta a dr. Samanthy Baileyové
5. The Perth Group
6. Bývalý virolog dr. Stefan Lanka

Spoustu dalších skvělých autorů a zdrojů najdete zde.

LAU: Doporučili byste nějaké dokumentární filmy nebo přednášky pro hlubší vhled do problematiky a debat kolem moderní virologie?

MS: Ano, k dispozici je spousta dokumentů, prezentací a rozhovorů. Uvedu několik skvělých prezentací a dokumentů pro začátečníky:

1. Science, Pseudoscience, and the Germ Theory of Disease
2. Debunking the Nonsense
3. The End of Germ Theory
4. The End of Covid
5. The Viral Delusion
6. Virology’s Unproven Assumptions