Šubík vs. Manipulátoři aneb...

Šubík vs. Manipulátoři aneb…

8. 6. 2026

Překlad

Zdroj

Motto:

Chyby mohou číhat i v našich nejlépe prověřených teoriích. Je odpovědností odborníka tyto chyby hledat… Objev, že dobře prověřená a potvrzená teorie nebo běžně používaný postup je chybný, může být tím nejdůležitějším objevem.

NEIL McINTYRE, KARL POPPER (1983)¹

Minulý týden jsem obdržel rozsudek Městského soudu v Praze², kterým byl po téměř šesti letech ukončen můj spor s portálem Manipulátoři.cz. Spor jsem prohrál a v tomto článku rekapituluji příběh, který začal na podzim roku 2020 sérií žádostí o informace adresovaných státním institucím a skončil téměř o šest let později finálním rozsudkem v soudním procesu o pojem „dezinformace“.

Při zpětném pohledu je zřejmé, že vlastní soudní spor Šubík vs. Manipulátoři.cz představoval pouze jednu linii mnohem složitějšího příběhu. Jeho počátkem nebyl článek na portálu spolku Resetheus ani následný článek na portálu Manipulátoři.cz. Počátek sahá do období prvních měsíců tzv. pandemie COVID-19, kdy státní orgány přijímaly bezprecedentní opatření zasahující do každodenního života milionů lidí a současně byla veřejnosti předkládána řada tvrzení, která byla prezentována jako vědecky prokázaná, tvrzení, která měla opodstatnit zavádění těchto opatření.

Jako občan jsem tehdy považoval za samozřejmé, že tak závažná tvrzení musejí být podložena konkrétními a dohledatelnými důkazy. Proto jsem začal systematicky využívat zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a obracel se na instituce, které za komunikaci a odborné posuzování pandemie nesly odpovědnost.

Neptal jsem se, zda mám institucím důvěřovat. Neptal jsem se ani na jejich názory. Zajímal jsem se o dokumenty, validační podklady, odborná stanoviska a konkrétní důkazy, na jejichž základě byla veřejnosti předkládána tvrzení o novém viru SARS-CoV-2, diagnostických metodách a souvisejících opatřeních.

Vše začalo třemi otázkami adresovanými předsedovi vlády dne 7. září 2020. V následujících měsících jsem oslovil Ministerstvo zdravotnictví, Státní zdravotní ústav, SÚKL, Univerzitu Karlovu, Akademii věd České republiky a další instituce. Na odborné dotazy jsem očekával věcné a odborně podložené odpovědi. Namísto toho jsem opakovaně dostával odpovědi, které odkazovaly na vědecký konsenzus, mezinárodní autority či publikovanou literaturu, aniž by kdy oslovené instituce poskytly konkrétní podklady odpovídající otázkám, jež byly položeny.

Domníval jsem se, že obdržím odpovědi, které mi umožní pochopit, na základě jakých podkladů byla přijímána rozhodnutí s tak zásadním dopadem na společnost. Takto se zrodila spolupráce se spolkem Resetheus a vznikla série analýz a článků publikovaných na jeho portálu Resetheus.org. Krátce na to jsem zjistil, že cesta od žádosti o informace k nálepce dezinformátora může být až překvapivě krátká.

První „stošestka“

Dne 7. září 2020 jsem adresoval předsedovi vlády³ a hlavní hygieničce ČR⁴ první žádost o informace týkající se pandemie COVID-19. Obsahovala tři odborné otázky zaměřené na biologickou charakterizaci viru SARS-CoV-2 a interpretaci PCR diagnostiky. Nepředpokládal jsem, že právě tyto otázky budou několik let stát v pozadí soudního sporu o vymezení pojmu dezinformace.

Odpověď Úřadu vlády byla stručná, podobně jako ta od Ministerstva zdravotnictví. Vláda žádost o informace zamítla⁵ a Ministerstvo zdravotnictví ji odložilo⁶, neboť se „informace nevztahují k jeho působnosti“. BUM!

Následovaly desítky žádostí o informace adresované Ministerstvu zdravotnictví, Státnímu zdravotnímu ústavu, SÚKL, Univerzitě Karlově, Akademii věd České republiky a dalším institucím.⁷ V mnoha případech bylo nutné podávat odvolání, rozklady nebo stížnosti, aby byly žádosti vůbec věcně vyřízeny.

Smyslem nebylo potvrzovat předem vytvořené závěry. Mým cílem bylo získat konkrétní podklady, na jejichž základě byly veřejnosti předkládány informace a přijímána opatření s drastickým dopadem na každodenní život společnosti.

Postupně vznikl rozsáhlý soubor úředních odpovědí, rozhodnutí a souvisejících dokumentů. Jejich získání a následná analýza vedly k publikaci článků a videí na portálu Resetheus.org, ve kterých jsme shrnovali naše závěry.

Právě zde začal vznikat paradox, z něhož vzešla jedna z příčin mojí prohry v soudním procesu s Manipulátory.cz. Veřejná debata se jen výjimečně vedla o obsahu získaných odpovědí. Mnohem častěji se vedla o tom, zda je vůbec přípustné klást podobné otázky a zveřejňovat vlastní analýzu získaných podkladů.

Postupně se tak pozornost začala přesouvat od samotných dokumentů a odpovědí k osobě tazatele. A odtud už vedla přímá cesta k obvinění z šíření dezinformací.

Když se otázka stane dezinformací

Na konci roku 2020 došlo k události, jež zásadním způsobem ovlivnila další vývoj celé kauzy.

Ministerstvo zdravotnictví se rozhodlo investovat milionové částky do vývoje vlastní vakcíny proti onemocnění COVID-19. V této souvislosti spolek Resetheus požádal Ministerstvo zdravotnictví o informace⁸, které jsem se od něj snažil získat od září 2020. Podstatou této opakované žádosti byl zájem zjistit, zda ministerstvo již disponuje vědeckými důkazy o existenci viru SARS-CoV-2, které ještě nedávno nemělo – nebo je nebylo schopno poskytnout. Logika žádosti spočívala v tom, že pokud se ministerstvo rozhodlo investovat stamilionové prostředky daňových poplatníků do boje s tímto údajně novým virem, mělo by disponovat nezvratnými důkazy o jeho existenci a patogenitě. Po opakovaných odmítnutích, stížnostech a dalších procesních krocích se podařilo odpověď od ministerstva získat.

Jak se podle předchozích průtahů dalo očekávat, nešlo o odbornou analýzu vypracovanou některým z vědeckých pracovišť zřizovaných Ministerstvem zdravotnictví. Odpověď podepsaná ředitelkou odboru „Kancelář ministra“ obsahovala seznam sedmi internetových odkazů na webové stránky a publikace, které zřejmě podle ministerstva potvrzovaly existenci viru SARS- CoV-2, i když ani to dokument výslovně neuváděl.⁹

Šlo o několik vědeckých článků publikovaných v roce 2020, webové stránky Státního zdravotního ústavu či databáze ViralZone a skandální práci Corman et al., popisující vývoj genetické diagnostiky neexistujícího koronaviru. V době publikace tohoto článku totiž nebyla publikována jediná studie, která by jeho existenci mohla doložit a pouze se o něm spekulovalo na sociálních sítích. Autoři uvedli, že test nemohli validovat, protože neměli k dispozici ani virus ani žádného nemocného – je logické, že hypotetický virus empiricky ověřit nelze. Ministerstvo zdravotnictví přesto odkaz na tuto studii zařadilo na seznam důkazů o existenci viru SARS-CoV- 2!

Po měsících žádostí a komunikace s institucemi jsme tak poprvé obdrželi konkrétní odpověď na otázku, jaké podklady Ministerstvo zdravotnictví považuje za důkazní základ svých tvrzení, na nichž stála logika drakonických opatření omezujících chod celé společnosti.

Právě tato odpověď se stala impulsem ke vzniku článku publikovaného na portálu spolku Resetheus pod názvem „Ministerstvo zdravotnictví nemá důkaz o tom, že virus SARS-CoV-2 reálně existuje“.¹⁰

Podstatou článku byla analýza podkladů, které Ministerstvo zdravotnictví poskytlo jako důkaz existence viru. Ve své analýze jsem vysvětlil, proč tyto materiály neodpovídají důkaznímu standardu, který by měl být vyžadován pro tvrzení a opatření s tak zásadním dopadem na společnost.

Jinými slovy, článek analyzoval první a jediné důkazy, které jakákoli státní instituce kdy předložila na podporu svých tvrzení o novém viru, a vyhodnocoval, zda je lze z hlediska vědecké metody považovat za dostatečné… NEBYLO.

Kdo ověřuje ověřovatele?

Krátce po zveřejnění mého článku na portálu spolku Resetheus se objevila reakce portálu Manipulátoři.cz. Její autor označil mé závěry za dezinformaci a Manipulátoři zařadili můj článek mezi údajně nepravdivé informace šířené v souvislosti s pandemií COVID-19.

Samotná reakce byla jen emotivní blábol publikovaný na Facebooku jakéhosi Antonína Šlajcha, který si říkal Iluminátor. Následně byl tento příspěvek Janem Cemprem převzat a prezentován jako fact-chekingový článek na Manipulátoři.cz.¹¹ Byl to Šlajch, který můj článek označil jako dezinformaci. Když později u soudu vypovídal, tak se soudu vysvětloval, že pro něj člověk, který šíří dezinformace ještě nemusí být dezinformátor a samotný pojem dezinformace definoval takto: „dezinformace je opak informace“. Těžko si pod tím něco představit, ale asi to je v jeho pojetí bude něco jako „hmota“ a „antihmota“.

Každý, kdo si tento článek přečetl mohl ihned zjistit, že jeho autor žádné skutečnosti neověřoval, už vůbec ne u Ministerstva zdravotnictví, které bylo zdrojem informací, které jsem analyzoval já. Místo toho porovnával moje závěry s tím, co bylo odbornou veřejností považováno za převládající odborný názor.¹²

Pod pojmem „fact-checking“ si různí lidé představují velmi odlišné věci. Pokud někdo tvrdí, že určitý vědecký článek prokazuje konkrétní závěr, existují přinejmenším dva způsoby, jak takové tvrzení ověřit. První spočívá v porovnání názorů odborných autorit, institucí nebo publikací na danou otázku. Pokud mezi nimi panuje široká shoda (konsenzus), je tvrzení považováno za ověřené. Druhý přístup spočívá v analýze samotných důkazů. Neptá se, co si o nich myslí ostatní, ale analyzuje, zda předložené důkazy skutečně podporují závěr, který je z nich vyvozován.

Právě tento druhý přístup uplatňuji ve své práci už třicet let. Tam, kde fact-cheking Iluminátora a Manipulátorů končí, můj teprve začíná. Zatím co jejich přístup pomáhá udržovat společnost v chybném přesvědčení, můj přístup se snaží v souladu s výzvou autorů Poppera a McIntyra společnost od těchto vědeckých omylů osvobodit.

Nezajímá mě, zda nějaký článek obsahuje větu, že byl virus izolován, ať už by ho napsal nebo publikoval kdokoli. Zajímá mě, zda použitá metodologie skutečně odpovídá tomu, co je definováno termínem izolace. Nezajímá mě, zda určitá publikace deklaruje, že dospěla k určitému závěru. Zajímá mě, zda její data a metody takový závěr skutečně podporují.

V tomto smyslu se můj přístup od přístupu portálu Manipulátoři.cz zásadně liší. Zatímco já jsem analyzoval důkazy, portál Manipulátoři.cz porovnával mé výsledky s převládajícím odborným konsenzem.¹³

Proč jsem podal žalobu

Po zveřejnění článku na portálu Manipulátoři.cz jsem původně nepředpokládal, že celá věc skončí u soudu, a spolu se spolkem Resetheus jsme se s nimi snažili mimosoudně domluvit na odstranění difamačního článku z jejich portálu.¹⁴

Veřejné polemiky patří k demokratické společnosti a nesouhlas s publikovanými závěry považuji za zcela legitimní. Pokud někdo předloží vlastní argumenty, upozorní na chyby v metodologii nebo nabídne alternativní interpretaci důkazů, je taková diskuse přirozenou součástí odborné i veřejné debaty.

Za problém jsem nepovažoval nesouhlas. Za problém jsem považoval označení mého článku za dezinformaci. V té době již pojem „dezinformace“ neoznačoval pouze nepravdivou informaci. V běžném veřejném prostoru byl stále častěji spojován s úmyslným klamáním veřejnosti, manipulací nebo vědomým šířením lživých tvrzení, která jsou pro společnost velmi škodlivá a měla by být kriminalizována. Označit někoho za dezinformátora proto neznamenalo pouze vyjádření názoru, že se daná osoba mýlí. Znamenalo to jasnou stigmatizaci osočeného člověka a přisouzení mu škodlivé protispolečenské motivace.¹⁵ Naznačovalo to, že dotyčný nejedná v dobré víře, ale snaží se veřejnost uvádět v omyl. Portál Manipulátoři.cz se navíc stal jakýmsi indexem „nevhodných osob“ a právě s tím, že jsem se ocitnul na tomto indexu, jsem zásadně nesouhlasil.

Ať už byly mé závěry správné či nesprávné, vznikly jako výsledek dlouhodobé práce s dokumenty, odbornou literaturou a odpověďmi veřejných institucí. Nikdy nevznikly jako pokus někoho manipulovat nebo vědomě šířit nepravdivé informace.

Považoval jsem proto za důležité bránit nejen konkrétní článek, ale obecný princip. Pokud se člověk nemůže kriticky vyjadřovat k podkladům předloženým státními institucemi bez rizika, že bude automaticky označen za dezinformátora, pak se prostor pro skutečnou veřejnou diskusi významně zužuje. Právě z tohoto důvodu jsem se rozhodl obrátit na soud.

Nebyl to spor o virus. Ani spor o vakcíny. A dokonce ani spor o konkrétní vědeckou teorii. Šlo o otázku, zda lze za dezinformátora označit člověka, který na základě veřejně dostupných dokumentů dospěl k odbornému závěru, byť s ním ostatní nesouhlasí. Tehdy jsem ještě netušil, že tato zdánlivě jednoduchá otázka zaměstná soudy na dalších několik let.

Soud první instance – první soudkyně

Po odmítnutí předžalobní výzvy Janem Cemprem došlo k podání žaloby¹⁶ a spor se poprvé dostal před soud.

Přiznávám, že jsem tehdy nevěděl, co očekávat. Do té doby se celá věc odehrávala především v prostoru veřejné debaty, médií a sociálních sítí. Soudní síň představovala zcela jiné prostředí.

Kdo nebyl účastníkem soudního řízení, jen obtížně si dokáže představit, jak zvláštním způsobem probíhá komunikace mezi soudem a účastníky řízení. Tzv. nestrannost soudu se mimo jiné projevuje tím, že žalobce ani žalovaný zpravidla do konce řízení netuší, co se odehrává v hlavě soudce. Skutečný názor soudu se tak poprvé dozví až když už nemá žádnou šanci reagovat, tedy při vyhlášení rozsudku. Do té doby není možné interpretovat žádné reakce ze strany soudce jako příslib určitého výsledku a jakákoli reakce na vynesení soudního rozhodnutí v soudní síni je nepřípustná.

Tento soudní spor začal tím, že jsem cestoval z Ostravy do Prahy, abych se po příjezdu dozvěděl, že paní soudkyně omylem nařídila na stejný termín dvě různá jednání a moje věc se ten den projednávat nebude. Z prvního jednání tak nezbylo nic víc než ztracený den a náklady na cestu.

Další stání už skutečně proběhly tak, jak byly oznámeny úřední obsílkou, ale z průběhu řízení nebylo možné usuzovat vůbec na nic. Pro ústní vyhlášení výsledku jsem už ani do Prahy nejel a k výsledku jsem byl spíše skeptický. O to větší překvapení bylo, když mi Tomáš Nielsen, můj právní zástupce, telefonoval, že jsme vyhráli včetně přiznání všech finančních i nefinančních nároků!¹⁷ Upřímně mě překvapilo, že soudkyně skutečně porozuměla otázce, kterou jsem se snažil od roku 2020 pokládat.

Ještě jednou opakuji, že šlo o otázku, zda lze člověka označit za šiřitele dezinformací pouze proto, že na základě veřejně dostupných dokumentů dospěl k závěru, se kterým většina odborníků nesouhlasí.

Z písemného vyhotovení rozsudku je evidentní, že soud až tak neřešil věcnou správnost určitého názoru, ale oprávněnost označit jeho autora za dezinformátora. Soudkyně Stamidisová neřešila otázku existence viru SARS-CoV-2, nýbrž otázku, zda Ministerstvo zdravotnictví poskytlo důkaz, o jehož existenci se předpokládalo, že jej má. Z předložených listinných důkazů dospěla k závěru, že tomu tak nebylo, jak explicitně uvedla i v odůvodnění rozsudku.

Přesto je nejdůležitější ten aspekt rozhodnutí, že člověk se může mýlit, může nesprávně interpretovat data, může dojít k chybnému závěru. To však samo o sobě ještě neznamená, že vědomě šíří nepravdivé informace nebo že se snaží veřejnost uvádět v omyl.

První rozsudek proto pro mě nebyl významný pouze tím, že soud rozhodl v můj prospěch. Za významnější považuji skutečnost, že soud podle mého názoru správně identifikoval podstatu sporu. Podstata nespočívala v rozhodování o tom, zda jsou moje odborné závěry správné. Spočívala v posouzení přiměřenosti označení, které mi bylo přisouzeno. V té době jsem se domníval, že tím spor směřuje ke svému konci. Jak se později ukázalo, byl to teprve začátek jeho komplikovanější části.

Spor, který odmítl skončit

Po vyhlášení rozsudku podali Manipulátoři.cz odvolání. To samo o sobě nebylo překvapivé. Odvolání je běžnou součástí soudního řízení a každý účastník má právo domáhat se přezkumu rozhodnutí. Následující vývoj však nabral směr, který jsem tehdy nemohl předpokládat.

Odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil věc k novému projednání, paradoxně z důvodu zcela formálního, a to, že se soudkyně Stamidisová nevypořádala s námitkou protistrany proti přistoupení vedlejšího účastníka sporu – spolku Resetheus.¹⁸ Tím začala druhá etapa sporu.

Významnější však byl procesní postup protistrany. Poté, co už během prvoinstančního řízení Jan Cemper celý spor protahoval tím, že poslal svůj spolek do likvidace a pak likvidaci zase zrušil, po usnesení odvolacího soudu vznesl námitku podjatosti vůči soudkyni Stamidisové, ke které se kauza vrátila k odstranění formálních nesrovnalostí. Námitka podjatosti Manipulátorů úspěšná nebyla, díky ní však bylo řízení dále prodlouženo.¹⁹

Protistrana během celého sporu fabulovala až neskutečné konstrukce. Jan Cemper se svým advokátem například přišli s tvrzením, že Manipulátoři.cz nejsou odpovědni za texty na portále Manipulátoři.cz, protože tuto doménu zaregistroval u správce domény (CZ.NIC) původně někdo jiný, nebo že by spor měl probíhat u jiného soudu, popř. že předseda spolku Manipulátoři Jan Cemper je v sociální tísni a nemá dost prostředků na úhradu požadovaného odškodnění, a tak podobně… Řadou právnicky evidentně nesmyslných, avšak procesně přípustných kroků nakonec docílil toho, že se projednání věci nevrátilo do rukou soudkyně Stamidisové, která z důvodu dovršení hranice 70 let musela opustit pozici soudkyně.

Pro mě osobně to byl okamžik, kdy jsem si poprvé uvědomil, že spor začíná žít vlastním životem, ale přesto jsem – vzhledem k jednoznačnosti prvoinstančního rozhodnutí – nabídku Manipulátorů na mimosoudní ukončení sporu odmítl.³²

Původní otázka stojící na počátku sporu, se neměnila. Měnili se však lidé, kteří ji posuzovali. Po odchodu soudkyně Stamidisové byla věc přidělena nové soudkyni – Barboře Šumové.²⁰ Právě zde došlo k obratu, který podle mého názoru určil další směřování celého případu.

Stejná fakta – jiný spor

Řízení před novou samosoudkyní bylo ve skutečnosti poměrně krátké. Po letech obstrukcí u první instance, po odvolání a dalších průtazích došlo ke změně obsazení soudu, u kterého proběhla pouze dvě krátká jednání.

První jednání mělo převážně organizační charakter. Soudkyně Šumová se musela zorientovat ve spisu převzatém po soudkyni Stamidisové, vyjasnit si obsah a smysl provedených důkazů a stanovit další postup. Současně nás na tomto jednání seznámila se svým předběžným právním názorem.

Po velmi korektní první části jednání, ve které bylo vidět, že odvedla precizní práci seznámení se se spisem, přišla studená sprcha v podobě jejího předběžného stanoviska. Podstata spočívala v tom, že z jejího hlediska pro oprávněné použití termínu dezinformace nepotřebuje vyhodnocovat odbornou část mého článku ani otázku kvality důkazů, které předložilo Ministerstvo zdravotnictví. Za rozhodující považovala především závěrečnou část textu, v níž kritizuji postup vlády a Ministerstva zdravotnictví v době pandemie, a to podle jejího předběžného názoru dostatečně naplňovalo povahu dezinformace. Tomáš Nielsen na toto stanovisko okamžitě reagoval argumentem, že jsem se v článku nedopustil žádného tvrzení, které by už nepotvrdil Nejvyšší správní soud nebo jiné instituce. To soudkyni evidentně zaskočilo a vyzvala nás k doplnění důkazů s tím, že je otevřená toto stanovisko přehodnotit. Tomu jsme s Tomášem přizpůsobili další procesní postup.²¹

Do řízení jsme doplnili rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se rušení mimořádných opatření z důvodu porušování lidských práv, závěry Nejvyššího kontrolního úřadu a další dokumenty vztahující se k fungování Ministerstva zdravotnictví v době pandemie. Žalovaný současně doplnil další materiály, mezi nimi i stanovisko Adély Šimkové.²² Nebylo to poprvé, kdy se v řízení objevily „odborné“ texty předložené žalovanou stranou. Jejich významu i obsahu se budu věnovat samostatně níže.

Následovalo druhé jednání. Při něm proběhla koncentrace řízení, dokazování bylo ukončeno a soud následně vyhlásil rozsudek.²³ Teprve po jeho vyhlášení jsem zjistil, že soudkyně Šumová pod tíhou nových důkazů, které jsme předložili, radikálně změnila těžiště svého rozhodnutí, oproti tomu, jak nás informovala ve svém předběžném právním názoru při předchozím přelíčení, aniž by nám už umožnila na tuto změnu reagovat.

Její rozsudek se totiž zakládal především na hodnocení odborných otázek, které byly předmětem mé původní analýzy dokumentů Ministerstva zdravotnictví, a vycházel výlučně z názoru, který si vytvořila sama soudkyně po přečtení materiálů, na něž Ministerstvo zdravotnictví ve své odpovědi odkazovalo. Díky tomu, že zjistila, že se v textech, na které Ministerstvo zdravotnictví odkazovalo, dostatečně často vyskytuje termín „izolace“, usoudila z toho, že virus musel být řádně izolován, a že já se ve své analýze mýlím.

Spor, který původně definovala jako spor o přiměřenost kritiky postupu státu a jeho institucí byl pod tíhou předložených důkazů neúnosný, takže se v konečném důsledku proměnil ve spor o správnost odborných závěrů, přičemž jediným arbitrem byla samosoudkyně Šumová.

Možná mi to nebudete věřit, ale po samotném vyhlášení rozsudku jsem paradoxně ani neuvažoval o tom, že bych se měl odvolat. Ústní odůvodnění na mě působilo natolik bizarně, že jsem měl pocit, jako by se soudní řízení vyšinulo zcela iracionálním způsobem na nějakou vedlejší kolej. Nejen že odborná stránka tohoto sporu nikdy nebyla předmětem dokazování, ale především o ní soudu nepřísluší rozhodovat bez toho, že by svůj názor opíral o posudek či výpověď znalce. Připadal jsem si spíše jako účastník absurdního dadaistického divadla než občanskoprávního sporu. Vyjádřit v danou chvíli racionální nesouhlas s výsledkem ani nebylo možné. Argumentace soudkyně – „mikrobioložky“ – Šumové při ústním vyhlášení rozsudku byla natolik absurdní, že mi vlastně nevadilo hrát v takto tragikomickém představení roli poraženého.

Teprve po doručení písemného vyhotovení rozsudku jsem pochopil, že situace je vážnější, než jsem se domníval. Odůvodnění totiž obsahovalo nejen rozsáhlé překročení soudcovských kompetencí vymezených soudním řádem, ale taky argumentační fauly, které navíc ani neměly oporu v důkazech předložených protistranou. Soudkyně tak sama sebe dovedla k závěru, že jsem společensky nebezpečný dezinformátor, který úmyslně uvádí lidi v omyl. Právě tehdy jsem pochopil, že odvolání není pouze možné, ale dokonce nezbytné. Spolu s Tomášem Nielsensem jsme byli přesvědčeni o tom, že takto vedené soudní řízení nemůže obstát u odvolacího přezkumu.

Jeden senát – dva rozsudky

Odvolací řízení pro mě představovalo poslední významnou kapitolu celého sporu.

Po přečtení písemného rozsudku soudkyně Šumové jsem nabyl dojmu, že odvolací soud se bude muset zabývat především otázkou, zda smí soud bez odpovídajícího odborného dokazování rozhodovat složité vědecké otázky a na jejich základě označit jednu stranu sporu za šiřitele dezinformací. Právě tímto směrem se ubírala podstatná část mého odvolání.²⁴ Namítal jsem v něm, že spor se postupně vzdálil od své původní podstaty a proměnil se v posuzování odborných závěrů, aniž by k tomu soud vytvořil odpovídající procesní podmínky.

Samotné odvolací jednání mě však překvapilo tím, že předseda senátu – soudce Vejnar věc postavil do zcela nového světla. Soud sice potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu, ale v ústním odůvodnění vysvětlil, že na spor nahlíží především optikou svobody projevu. Argumentoval tím, že veřejná debata musí snést i ostré formulace, že polemika patří k demokratické společnosti a že portál Manipulátoři.cz nepředstavuje médium s takovým dosahem, aby jeho článek mohl zásadním způsobem poškodit mou pověst. Termín „dezinformace“ chápal spíš jako neurčitý pojmem, na nějž není naneseno žádné konkrétní právní nebo společenské stigma a zároveň vyjádřil nesouhlas se soudkyní Šumovou, že já jsem určitě nejednal ve zlé víře, protože je evidentní, že svůj vědecký názor zastávám konzistentně desítky let.

Přestože jsem s tímto závěrem úplně nesouhlasil (především z důvodu zacházení s termínem dezinformace v době covidismu), považoval jsem jej za legitimní právní argument. Uvědomil jsem si, že s určitým časovým odstupem od emotivně vypjaté doby, ve které se celá kauza zrodila, se dnes může jevit tento spor nezaujatému pozorovateli jako trochu přepjatý. Odcházel jsem proto z jednání s pocitem, že důvodům, které vedly soud k tomu, že neuznal mé nároky, vlastně rozumím. Skutečné překvapení přišlo až s doručením písemného vyhotovení.²⁵

Při četbě rozsudku jsem nabyl přesvědčení, že čtu odůvodnění zcela jiného senátu než toho, který vynášel ústní rozhodnutí. Více než úvaze o svobodě projevu se totiž senát ve svém rozsudku obsáhle věnoval odborným otázkám spojeným s existencí viru SARS-CoV-2 a „pravdivostnímu základu“ reakce Manipulátorů, přestože se jednalo o část rozsudku soudkyně Šumové, od níž se senát v ústním vynesení rozhodnutí distancoval. V písemném vyjádření opřel své závěry o „odborné stanovisko“ Adély Šimkové, tzn. o text, u něhož nikdo nikdy neprokázal, kdo je jeho autorem, a pokud to má být Adéla Šimková, pak zda taková osoba vůbec existuje. Klidně to mohl být text, který někdo stvořil pomocí chatbota umělé inteligence a soud ho přitom považoval za relevantní argument.

Právě tento rozpor mezi tím, co jsem vnímal během jednání, a tím, co jsem následně četl v písemném odůvodnění, pro mě představuje jeden z nejpozoruhodnějších momentů celé kauzy.

Pokud bych odvolací soud posuzoval pouze podle ústního odůvodnění, uzavřel bych celou věc s vědomím, že soud dal přednost svobodě projevu před ochranou mojí osobnosti. To bych uměl pochopit a svobodu slova budu bránit už z toho důvodu, aby bylo možné publikovat články, které na Resetheu publikujeme.

Písemný rozsudek však otevřel otázky, které po celou dobu jednání nikdy nestály v centru pozornosti a které se týkaly odborných problémů, o nichž se v průběhu řízení nevedla ani jednou jakákoli diskuse. Přesto to byl už druhý senát, který zcela otočil argumentaci a opřel své rozhodnutí o odborné posouzení obsahu mojí analýzy, přičemž jediný znalecký posudek, který byl založen do spisu, jsem soudu předložil já, a ten dává plně za pravdu mým závěrům²⁶. Všechny ostatní písemnosti vložené do spisu Manipulátory.cz neměly žádnou právní ani odbornou relevanci.

Proč jsem nepodal dovolání

Po doručení rozsudku Městského soudu v Praze přede mnou vyvstala otázka, zda bych měl ve sporu pokračovat podáním dovolání k Nejvyššímu soudu. Po právní stránce tato možnost existovala. Po téměř šesti letech řízení jsem však dospěl k závěru, že další pokračování sporu již není cestou, kterou bych chtěl jít. Nebylo to proto, že bych změnil svůj názor na podstatu celé věci. Naopak. Jsem stále přesvědčen, že otázky, které stály na počátku celé kauzy, nebyly nikdy skutečně projednány způsobem, který by umožňoval jejich otevřenou odbornou konfrontaci. Právě v tom jsem však začal spatřovat hlavní problém.

Čím déle spor trval, tím více se vzdaloval otázkám, kvůli nimž vznikl. Vůbec už nešlo o důkazy, metodologii či podklady, které mělo mít Ministerstvo zdravotnictví k dispozici před tím, než přistoupilo k nařizování nošení roušek, k lockdownům a k dalším bestiálnostem. Místo diskuse o tom, zda je legitimní o těchto skutečnostech mluvit nahlas, se celý soudní spor proměnil v řetězec procesních a právních konstrukcí, které se od původního tématu stále více vzdalovaly.

Nejvyšší soud, ke kterému bych se mohl ještě dovolat, není institucí určenou k řešení odborných biologických nebo epistemologických sporů. Jeho úkolem je sjednocovat právní výklad. Právě proto jsem dospěl k závěru, že pokračování řízení by mohlo vést k něčemu, co jsem od počátku nepovažoval za svůj cíl. Nevnímám jako žádoucí, aby se nejvyšší soudní instance vyjadřovala k otázkám, jež podle mého přesvědčení nebyly v dosavadním řízení dostatečně odborně projednány. Pokud by Nejvyšší soud navíc postupy soudů posvětil svým rozhodnutím, mohl by takto skandálním judikátem ještě více „zasvinit“ naše právní prostředí, což nebylo z mého hlediska vůbec žádoucí.

A tak jsem po šesti letech spor uzavřel. Nikoli kvůli tomu, že bych získal odpovědi na všechny své otázky, nýbrž proto, že jsem dospěl k přesvědčení, že další soudní řízení již není prostředkem, pomocí něhož by bylo možné tyto odpovědi získat.

Osobně to nepovažuji za žádnou tragédii. Ovšem, že je mi líto času, vynaložené energie a peněz, které bych býval byl raději věnoval na cokoli smysluplnějšího. Přesto i tento spor přinesl poznání a zkušenosti, které jsou vlastně k nezaplacení. Během soudního řízení se totiž objevily dva dokumenty, které podle mého názoru dobře dokreslují způsob, jakým argumentují oficiální odborné autority a jakým bylo s odbornými otázkami v celé kauze nakládáno.

Odborníci, kteří nevypovídali

Jedním z nejpodivnějších aspektů celého soudního sporu bylo, že jsem se od poloviny roku 2020 snažil získat fundované odpovědi od lidí, kteří veřejně vystupovali jako autority v oblasti pandemie COVID-19. Žádosti o informace, dopisy institucím i následné články byly vedeny snahou získat odbornou argumentaci, kterou by bylo možné zanalyzovat a případně s ní polemizovat.

Po mnoho let se to nedařilo. Se spolkem Resetheus jsme obeslali všechny vědecké instituce, v nichž pracovali věhlasní odborníci, kteří nás po celou dobu covidismu poučovali, co máme a nemáme dělat, jak je virus zákeřný a jakou má právě v danou chvíli strategii. Přesto, jakmile obdrželi žádost o informace, na níž měli jednoznačně odpovědět v právně závazném dokumentu, nedostali jsme z nich ani slovo.

Je ironií osudu, že právě v soudním řízení se nakonec objevily dokumenty, které měly představovat „odbornou“ odpověď na otázky, jež jsme pokládali od roku 2020, ale za situace, která neumožnila vést s těmito „odborníky“ diskusi.

Oba dokumenty byly soudu předloženy zprostředkovaně žalovanou stranou. Ani jedna z autorek těchto dokumentů nebyla soudem vyslechnuta. Ani jedné z nich nebylo možné položit otázky. Ani jedna z nich nenapsala své stanovisko jako znalec, protože jím zkrátka nebyla. Přesto se jejich texty staly součástí argumentace žalovaného a ve finále posloužily k ovlivnění výsledku celého řízení.

První z těchto dokumentů byla reakce Heleny Jiřincové, vedoucí Národní referenční laboratoře pro chřipku a nechřipková respirační virová onemocnění při Státním zdravotním ústavu.²⁷ Druhým bylo pozdější stanovisko Adély Šimkové z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd.²⁸ Každý z těchto dokumentů měl odlišný osud. Oba však ilustrují stejný problém: otázky, které jsem se snažil otevřít ve veřejné odborné diskusi, se nakonec objevily v soudním spise, nikdy se však nestaly předmětem odborné konfrontace.

Helena Jiřincová

Prvním odborným dokumentem, který se v řízení objevil, bylo vyjádření Heleny Jiřincové, tehdy ještě vedoucí Národní referenční laboratoře pro chřipku a nechřipková respirační virová onemocnění při Státním zdravotním ústavu.

Samotný vstup tohoto dokumentu do řízení měl neobvyklý průběh. Jeho autorka jej nejprve zaslala přímo soudu prostřednictvím své datové schránky, přestože nebyla účastnicí řízení. Soudkyně Stamidisová na tuto okolnost upozornila a odmítla připustit, aby do soudního spisu vstupovaly dokumenty zasílané osobami stojícími mimo spor. Později se ve spise objevila další verze dokumentu opatřená vlastnoručním podpisem autorky. Jak se do spisu vlastně dostala, mi není známo, podstatnější však bylo něco jiného.

Proti dokumentu jsem vznesl řadu námitek.²⁹ Upozorňoval jsem, že z formálního hlediska nejde ani o znalecký posudek, ani o svědeckou výpověď, a že jeho obsah nelze podrobit běžné procesní konfrontaci. Autorka nebyla vyslýchána, nebylo možné jí klást otázky ani ověřovat jednotlivá tvrzení. Osobně jsem pochyboval, že je vůbec autorkou tohoto textu sama Jiřincová. Překlepy a nevědecká forma působila dojmem, že text vypracoval někdo, kdo s psaním odborných posudků nemá žádné zkušenosti. (Až mnohem později se Jiřincová k textu skutečně přihlásila tím, že jej v mírně upravené podobě publikovala na webovém portále Iniciativy Sníh.³³)

Soudkyně Stamidisová nakonec dospěla k závěru, že dokument nesplňuje náležitosti odpovídajícího důkazního prostředku, a tak jej nebrala v potaz.

Paradoxně je to existence tohoto dokumentu, která opodstatňuje důvody, proč jsem vlastně tento spor vedl, a přestože jsem musel ve finále zaplatit přes 90 tisíc korun, necítím se okraden.

Helena Jiřincová v něm totiž vysvětlila, že postup, který je v biologických oborech označován jako kultivace (rozmnožení biologického materiálu), bývá ve virologii označován jako izolace (oddělení částic jednoho druhu od veškerého ostatního biologického materiálu)! Nikdy před tím jsem neviděl černé na bílém lépe formulovaný paradox, který naprosto dokonale charakterizuje důvod, proč není možné akceptovat virologii jako vědecký obor.

Vyjádření Heleny Jiřincové obsahovalo celou řadu gramatických chyb a překlepů i věcných omylů (např. zaměnila články, které jsem analyzoval). Přesto je to právě tato formulace, která z něj dělá perlu, jež rozhodně stála za těch devadesát tisíc!

Ať už si čtenář o výše uvedeném myslí cokoli, osobně považuji za příznačné, že právě dokument předložený na podporu argumentace žalované strany obsahoval jedno z nejotevřenějších přiznání metodologického nesmyslu, na kterém stojí a padá celá virologie a na který jsem dlouhodobě upozorňoval, aniž by si to žalovaný byl schopen kdy uvědomit. Poté, co soudkyně Stamidisová tento důkaz zamítla, tak se Jan Cemper v odvolání vehementně domáhal toho, aby tento důkaz byl přijat a proveden. Jaká škoda, že se nepodařilo Helenu Jiřincovou před soud dostat osobně a poslechnout si tuto větu přímo z jejích úst!

Adéla Šimková

Pokud dokument Heleny Jiřincové představoval zvláštní epizodu prvního řízení, pak stanovisko Adély Šimkové sehrálo významnou roli v jeho druhé části.

Stejně jako vyjádření Jiřincové, vyvolávalo od počátku otázky již po formální stránce. Dokument byl soudu předložen prostřednictvím žalované strany, jeho autorství nebylo v řízení nijak ověřováno. Autorka nebyla předvolána k výslechu a dokument nebyl předložen jako znalecký posudek se znaleckou doložkou podle procesních pravidel upravujících znalecké dokazování.

Z tohoto pohledu jsem jej vnímal podobně jako dokument Jiřincové a takto jsem se k němu vyjádřil i v písemném vyjádření, kde jsem upozornil na jeho nepřípustnost a vyhradil si možnost na dokument reagovat v případě, že by snad soud i přes zjevné formální nedostatky přijal dokument jako důkaz³⁰.

Soudkyně Šumová ve svém písemném rozhodnutí považovala vlastní vědeckou gramotnost za dostatečnou a otázku existence viru SARS-CoV-2 a důkazů předložených ministerstvem posoudila sama. O dílo Adély Šimkové tedy opřel své závěry až soudní senát odvolacího soudu, aniž by kdokoli ověřil autenticitu tohoto textu a mě nikdy nebyla dána možnost se k argumentaci v něm obsažené vyjádřit.

Po obsahové stránce nepřináší stanovisko Adély Šimkové žádné nové skutečnosti a stejně jako řada dalších reakcí na mé články nebylo založeno na přezkoumání samotné metodologické argumentace, nýbrž výlučně na obhajobě převládajícího odborného konsenzu.

Právě metodologická rovina však zůstala ve stanovisku Adély Šimkové bez povšimnutí. Těžiště textu se zakládá na potvrzení toho, že závěry kritizovaných publikací odpovídají převládajícímu odbornému konsenzu, a vychází ze stejně absurdního východiska jako tvrzení Heleny Jiřincové, že ve virologii kultivace = izolace, jenom s tím rozdílem, že to Adéla Šimková neumí tak hezky zformulovat. Pokud Adéla Šimková skutečně existuje a text není dílem nějakého chatbota, tak se jí omlouvám, ale její stanovisko se v žádném případě ani neblíží „kvalitě“ stanoviska Heleny Jiřincové, a je pro mě v tomto ohledu bezcenné.

Takže se znovu objevila argumentace, která provází celý tento příběh už od počátku. Nevedl jsem spor o to, co většina odborníků píše. Umím číst a rozumím slovům, které jejich publikace používají. Vždy jsem vedl spor o to, jakými důkazy jsou jednotlivá tvrzení podložena. (Například pokud někdo jako Adéla Šimková tvrdí, že na snímcích z elektronového mikroskopu jsou zachyceny částice nějakého viru, tak mě zajímá, jak a čím své tvrzení může dokázat, protože ze samotné fotografie je možné poznat maximálně velikost zviditelněných částic.)

Po celou dobu jsem se snažil otevřít odbornou diskusi o metodologii, důkazech a významu jednotlivých vědeckých tvrzení. Když se nakonec v soudním spise objevilo odborné stanovisko reagující na mé argumenty, nestalo se předmětem odborné konfrontace, nýbrž součástí soudního rozhodnutí, na které už nemá účastník žádný vliv. Autorce nebylo možné klást otázky ani s ní vést diskusi nad jejími tvrzeními či metodologickými východisky, ze kterých vycházela a ověřovat pravdivost každého jednotlivého tvrzení.

U všech argumentů, na kterých své stanovisko obě autorky postavily, by nebyl nejmenší problém demonstrovat jejich pseudovědecký charakter. To, co tvrdí Adéla Šimková i Helena Jiřincová, jsme již opakovaně dopodrobna rozebrali a falsifikovali (vyvrátili) v článcích na stránkách Resethea a komplexně jsem se tomu věnoval také v časopise RADIX č. 8.

Ve skutečnosti tak spor neprobíhal mezi dvěma odbornými názory, nýbrž mezi odborným tvrzením na straně jedné a autoritou prosazující konsenzus na straně druhé. Ta druhá strana tahala za delší konec provazu a stanovovala vlastní pravidla hry, ve které nebylo možné dosáhnout jiného výsledku než zůstat poražený.

Otázka, kterou Manipulátoři neumlčeli

Po téměř šesti letech soudních řízení, stovkách stran podání a tisících hodin strávených studiem dokumentů jsem nakonec nedostal odpověď na otázku, která stála na samém počátku celého příběhu.

Celá kauza bývá často zjednodušována na spor o virus SARS-CoV-2, PCR testy nebo pandemii COVID-19. Ve skutečnosti však šlo o něco mnohem obecnějšího. A sice o to, jaký důkazní standard má být vyžadován pro tvrzení, na jejichž základě stát přijímá rozhodnutí s významným dopadem na život občanů. Tato otázka neztratila svůj význam ani s koncem tzv. pandemie. Může se týkat rozhodnutí v rámci zdravotnictví, životního prostředí, energetiky, bezpečnosti nebo jakékoli jiné oblasti, u nichž stát od občanů očekává důvěru.

Z několika otázek adresovaných státním institucím se za těch několik let staly stovky stran úředních odpovědí, odborných článků, soudních podání a rozsudků. Ne všechny odpovědi jsem získal. Ne všechny otázky byly projednány způsobem, který jsem považoval za uspokojivý. Přesto jsem této cesty nikdy nelitoval, ani když jsem zaplatil 5 tisíc korun za odpověď SÚKL, která nakonec obsahovala kompletně začerněné stránky, přesto si SÚKL nechal zaplatit za údajně náročný proces „anonymizace“ dokumentů.

Pokud si z celé zkušenosti odnáším jedno ponaučení, pak je to přesvědčení, že každý člověk by měl mít odvahu i vytrvalost zajímat se o informace, které zásadním způsobem ovlivňují jeho život, zdraví, práva nebo budoucnost jeho rodiny. Důvěra ve státní instituce nemůže nahrazovat právo ptát se, jakými důvody a důkazy jsou jejich rozhodnutí podložena.

Stejně důležité je však zachovat si realistická očekávání. Soudní řízení může být vhodným prostředkem k řešení některých právních sporů, ale ukazuje se už méně vhodným nástrojem pro hledání odpovědí na složité odborné a společenské otázky, zejména tam, kde se střetávají silné institucionální, odborné nebo politické zájmy, které nelze přebít argumenty v soudní síni.

Po šesti letech jsem si uvědomil, že soud – bohužel – není místem, kde lze nalézt odpověď na každou otázku. To však neznamená, že by tyto otázky neměly být kladeny a že člověk nemá právo požadovat soudní ochranu tam, kde je to namístě. Právě naopak.

Už Karl Popper ve svém článku „Kritický přístup v medicíně: potřeba nové etiky“ z roku 1983³¹ upozornil na skutečnost, že je to právě medicína, která ze strachu přiznat své vlastní chyby, aby nepřišla o respekt a uznání, raději i nadále pokračuje v kumulaci omylů, na nichž tento obor stojí, místo toho, aby své pochybení uznala. Můj příběh dokládá skutečnost, že ani po čtyřiceti letech se situace ve společnosti (a hlavně v medicíně) nezměnila a debata o revizi vědeckých východisek je prakticky nemožná. Důvodem je institucionální ukotvení omylů vědy v politickém, společenském – a jak dokládá můj příběh – i v právním systému. Přesto je povinností každého skutečného vědce tento status quo narušovat a vnést do vědy novou etiku právě tak, jak k tomu vyzýval Karl Popper (i za cenu rizika dehonestace tupou masou).

Společnost, v níž lidé přestanou klást otázky, protože se obávají nálepek, autorit nebo důsledků z toho plynoucích, se nevyhnutelně připravuje o jednu ze svých nejdůležitějších schopností – schopnost učit se z vlastních omylů. Taková společnost je snadno manipulovatelná různými „Manipulátory“ a spěje neodvratně k totalitě jednoho názoru.

P.S. Děkuji všem, kteří mě a spolek Resetheus na této cestě podpořili a podporují. Dáváte smysl naší práci a pomáháte naši společnost osvobodit se od strachu a omylů udržovaných elitami postavenými mimo právní rámec naší společnosti.

SEZNAM ODKAZŮ:

Jaké důkazy pro původce dětské obrny má pan Hematolog?

články dopisy