Když zpochybňujete samotnou existenci patogenních virů, musíte být připraveni jít po velkých rybách. A jednou z největších je virus tabákové mozaiky, považovaný za vůbec první objevený virus. Přibližně před 125 lety, kdy byla teorie choroboplodných zárodků na vzestupu, byly napsány některé vědecké práce, které jsou v příběhu o viru stěžejní. Od té doby se na tyto práce odvolávají ostatní jako na údajný důkaz virů. Je tu však překvapivé odhalení. Zdá se mi totiž nepravděpodobné, že by mnoho zastánců virů tyto práce skutečně četlo. A pokud by je četli, mohli by se docela stydět. Přestože v moderní době existují oslnivé techniky, jako je PCR a metagenomika, v případě základních faktů a historických experimentů s rostlinami se vyskytly některé zásadní problémy. A pro teorii virů to představuje další smrtelnou ránu.
Začněme v současnosti a postupně se přesuneme zpět do minulosti, abychom odhalili domeček z karet, na kterém je celá tato věc postavena.
„Kombinace příčin jevů je mimo dosah lidského intelektu. Ale impuls hledat příčiny je v duši člověka vrozený. A lidský intelekt… se chopí první a nejsnáze pochopitelné aproximace a řekne, že tady je příčina.“ (Lev Nikolajevič Tolstoj, Vojna a mír)
„Encyklopedie virologie“ („Encyclopedia of Virology“) z roku 2021 obsahuje sekci o viru tabákové mozaiky v počátcích virologie. Začíná takto: „Virus tabákové mozaiky zaujímá jedinečné místo v historii virologie a od konce devatenáctého století stál v popředí výzkumu virů.“ Dále se uvádí, že: „Ivanovský byl první, kdo prokázal, že agens způsobující onemocnění tabákové mozaiky prošlo sterilizačním filtrem, což vedlo k následné charakterizaci virů jako filtrovatelných agens… V roce 1939 se virus tabákové mozaiky stal prvním virem, který byl vizualizován elektronovým mikroskopem.“ Encyklopedie dále uvádí, že v roce 1956 byl také prvním virem, u kterého bylo prokázáno, že obsahuje genetický materiál. V sekci je dále uvedeno několik obrázků a diagramů toho, co údajně představuje virus, včetně podrobného popisu jeho proteinového obalu.
O této údajné infekční částici bylo shromážděno mnoho informací, ale kde a kdy bylo prokázáno, že jde o virus? V sekci „Replikace a pohyb viru tabákové mozaiky mezi buňkami“, která by měla být klíčovou částí, je informací velmi málo. Jako důkaz, že tato částice, kterou prezentují, je intracelulární parazit schopný replikace, který se sám přenáší mezi rostlinami a způsobuje mozaikové onemocnění, to rozhodně nestačí.
Takže se budeme muset vrátit do minulosti a prověřit další odkazy. Dalším dokumentem je minirecenze s názvem „Sto let virologie“ („One hundred years of virology“), která vyšla v časopise Journal of Virology v roce 1992. Také začíná odstavcem pojednávajícím o Dimitriji Ivanovském a o tom, jak před Akademií věd v Petrohradu přednesl příspěvek, ve kterém uvedl, že „míza z listů infikovaných onemocněním tabákové mozaiky si zachovává své infekční vlastnosti i po filtraci přes filtry Chamberland.“
V dokumentu je dále uvedeno: „Toto pozorování poukazovalo na původce onemocnění, který byl menší než kterýkoli původce dříve známý, a bylo prvním krokem v dlouhé sérii pozorování a experimentů, které vedly k objevu virů.“
Text pokračuje: „I když někteří, jako např. velký anatom Jacob Henle (učitel Roberta Kocha a dědeček Wernera Henleho), si dokázali představit infekční agens s vlastnostmi virů již v roce 1840, tyto myšlenky nebyly přijaty pro nedostatek experimentálních důkazů. Cesta k těmto důkazům začíná u tří vědců nezávisle pracujících na onemocnění tabákové mozaiky, kterými byli Adolf Mayer, Dimitrij Ivanovský a Martinus Beijerinck.“
V dokumentu se také uvádí: „Mayerův experiment s inokulací zdravých rostlin šťávou získanou rozemletím listů z nemocných rostlin byl prvním experimentálním přenosem virového onemocnění u rostlin… Tyto studie prokázaly infekční povahu tohoto onemocnění, ale nebylo možné kultivovat ani detekovat bakteriální ani houbové agens, a tak nebylo možné použít Kochovy postuláty.“ (Sto let virologie – Alice Lustif a Arnold Levine)
To nám dává do daného období určitý náhled. Teorie choroboplodných zárodků byla nyní vysoce ceněna a když se nepodařilo nalézt mikroba, na kterého by se dala svalit vina, předpokládalo se, že za vším musí být ještě menší původce.
Pojďme se přesunout zpět na naší časové ose viru tabákové mozaiky do roku 1944. Vědec Rockefellerova institutu a budoucí nositel Nobelovy ceny Wendell Stanley publikoval v časopise Science článek s názvem „Sovětské studie o virech“ („Soviet Studies on Viruses“).
Asi není překvapením, že jako klíčového hráče v příběhu o viru tabákové mozaiky uvádí Rusa Ivanovského a vychvaluje ho takto: „Domnívám se, že na jeho vztah k virům je třeba pohlížet v podstatě stejně jako na Pasteurův a Kochův vztah k bakteriologii. Existuje dost důvodů pro to považovat Ivanovského za otce nového vědního oboru virologie.“ (Stanley, W.M., 1944. Soviet Studies on Viruses. Science, 99(2564), 136-138.)
Abychom byli ke Stanleymu spravedliví, v tu dobu ještě nemohl vědět, že Pasteurova práce byla z velké části podvodná, protože to bylo odhaleno až koncem 20. století, kdy byly jeho laboratorní zápisníky konečně zpřístupněny veřejnosti. Navíc Koch nikdy nesplnil své vlastní postuláty, jak jsem ukázala v mém videu „Koch’s Postulates: Germ School Dropout“. Nejsem si však jistá, zda by tyto okolnosti zmírnily Stanleyho nadšení při propagaci viru tabákové mozaiky.
Stále však nemáme definitivní důkaz viru, který hledáme. Další skok zpět na naší časové ose nás zavede do roku 1938 opět k Wendellu Stanleymu a jeho prezentaci s názvem „Izolace a vlastnosti proteinů viru tabákové mozaiky a dalších virů“ („Isolation and Properties of Tobacco Mosaic and other Virus Proteins“).
Začal konstatováním: „… teorie choroboplodných zárodků se objevila tak triumfálně…“ na základě údajně brilantního výzkumu jedinců jako Pasteur a Koch.
Stanley dále uvedl, že šíření údajného viru prokázal pomocí následující techniky: „… preparátem obsahujícím virus se pomocí tampónu z gázy potírá vrchní strana listů…“ Jedná se o tzv. techniku mechanické inokulace a již nyní vidíme určité problémy. Nejprve je třeba listy trochu zdrsnit a poté se na ně nanese preparát obsahující údajný virus. Existuje příliš mnoho proměnných, které je třeba vzít v úvahu před tím, než bude možné tvrdit, že za následná pozorování je odpovědný právě virus.
Stanley dále uvádí, že „… může být určena aktivita viru…“ Hmm, aktivita viru…
Vyhledala jsem si studii z roku 1937 s názvem „Izolace krystalického proteinu viru tabákové mozaiky z rostlin rajčat“ („Isolation of Crystalline Tobacco Mosaic Virus Protein from Tomato Plants“), také od Stanleyho, který měl takovou aktivitu údajně prokázat.
A tady se dostáváme k některým bláznivým metodám, na kterých je celá tato věc postavena. Autoři popisují sklizeň 200 nemocných rostlin, které údajně obsahovaly virus, ty zmrazili, rozemleli a z nich extrahovali dohromady 210 litrů šťávy (z prvního extraktu získali 105 litrů šťávy a z druhého extraktu dalších 105 litrů šťávy). Proteiny vysráželi přidáním síranu amonného a přefiltrovali, čímž se více než 200 litrů extraktu zredukovalo na 350 gramů. Poté údajně purifikovali proteiny přidáním síranu amonného a nehašeného vápna. S výsledkem nebyli spokojeni, tak to několikrát opakovali, dokud nezískali krystalický protein. Poté tvrdili, že prokázali, jak infekční je jejich virus, na základě toho, co různé koncentrace jejich superkoncentrovaného rostlinného extraktu udělaly, když je vetřeli na listy dalších rostlin.
Pokud má být virus infekční, obligátní, intracelulární parazit schopný replikace, pak žádný z těchto experimentů tyto vlastnosti vůbec neprokazuje. Ve skutečnosti jediné, co lze tvrdit, je jen to, že vzali stovky nemocných rostlin, z nich vyrobili vysoce koncentrovaný extrakt a potom poškodili listy dalších rostlin tak, že na ně jedovatý extrakt přímo natírali. S tím, co by se stalo v přírodě, to nemá nic společného. Zdá se neuvěřitelné, že toto je důkaz viru. Ještě důležitější však je, že nebyly provedeny žádné kontrolní experimenty, takže ve skutečnosti žádné vědecké důkazy autoři neposkytli.
Když se vrátíme ke Stanleyho prezentaci z roku 1938, můžeme vidět, že virologie se již odchýlila od kurzu s jeho následujícím tvrzením: „Celá věda o chemii je postavena na rozpoznávání látek pomocí takových vlastností a já považuji rozpoznání proteinu viru tabákové mozaiky pomocí jeho vlastností za stejně platné jako prostředky používané bakteriologem k identifikaci daného organismu.“ Zdá se, že Stanley se více zajímal o chemické experimenty, které může provádět se svými molekulami, než o jejich biologický význam. Je to filozofie, která se znovu projevila v moderní virologii v případě technik, jako je PCR a testy na protilátky.
Na tomto místě by bylo dobré vysvětlit některé změny v teorii virů v minulém století. V publikacích z doby před padesátými léty 20. století se mluví o virech jako o toxických proteinech.
Jak napsal dr. Stefan Lanka v roce 2020: „…teorie virů jako proteinových toxinů musela být opuštěna v roce 1951. V tomto roce byly provedeny dva kontrolní experimenty, aby se ověřila teorie virů jakožto toxinů…“
„1. Hnilobě byly vystaveny nejen tkáně údajně poškozené viry, ale také tkáně zdravé. Bylo zjištěno, že proteiny vzniklé rozkladem zdravé tkáně byly stejné jako proteiny vzniklé rozkladem tkáně ‚virem poškozené‘ . To domněnku o virech vyvrátilo.“
„2. Kromě toho byla teorie z doby před rokem 1951 o tom, co má být virus, vyvrácena skutečností, že nikdo nikdy nemohl pomocí elektronového mikroskopu najít nebo vyfotografovat u lidí nebo zvířat údajně infikovaných virem nic jiného, než co lze nalézt nebo vyfotografovat u zdravých jedinců. Je tomu tak dodnes.“
Za zmínku stojí také kniha z roku 1935 „Choroby a hniloba tabáku“ („Tobacco Diseases and Decays“) od Frederica Wolfa. Její čtení jsem si užila, protože na straně 116 jsou lovci virů obzvláště nadšeni z navrhování nových virologických termínů, včetně slov jako „virusate“, „virusized“, „virozed“, „virusive“, „virusation“, „virusization“,… Nic z toho se naštěstí neujalo.
Část o tabákové mozaice dále popisuje, že pokud poškodíte listy infikovanou jehlou, dojde k lokalizovanému odumření listů, a to údajně kvůli viru tabákové mozaiky. Opět není jasné, proč je nutné vynalézat virus, který by toto zjištění vysvětlil, a jak to napodobuje děje probíhající v přírodě.
Wolf dále uvádí: „Různé druhy hmyzu žravého i savého, většinou hmyzu savého, přenášejí některé hůře přenosné virové choroby, jakými jsou mozaika cukrové třtiny a kudrnatý vrchol cukrové řepy.“
Nebylo by jednodušším vysvětlením, že rostliny poškozuje parazitický hmyz?
S důkazy zastánců virů to nevypadá dobře. Nyní se tedy na naší časové ose vrátíme do 19. století, abychom se dostali k údajným původním objevům virů.
V roce 1898 napsal Martinus Beijerinck článek s názvem „O contagium vivum fluidum (neboli nakažlivé živé tekutině) jako příčině skvrnitosti listů tabáku“ („Concerning a contagium vivum fluidum as cause of the spot disease of tobacco leaves“).
Beijerinck popisuje, jak infikoval rostliny pomocí skleněné injekční stříkačky a nastiňuje to, o čem tvrdí, že je sérií nepopiratelných infekčních experimentů prokazujících virus. Zdá se však, že následující text je v rozporu s jeho hypotézou. Popisuje, jak před aplikací na rostliny promyl bakteriální kolonie vodou, aby z nich odstranil viry, a tím vyloučil bakterie jako původce onemocnění. Nejsem si jistá, zda by tento postup virolog uznal jako platnou techniku? Popsal, jak energicky dloubal do hlíny okolo rostlin klackem a pak předpokládal, že „zdeformovaná rostlina při tom utrpěla závažná poranění kořenů, čímž se mohlo vytvořit mnoho vstupních míst pro virus.“
Stručně řečeno, Beijerinck způsobil onemocnění rostlin tím, že poškodil jejich kořeny nebo injekčně aplikoval materiál z nemocných rostlin a při tom kupodivu zjistil, že čím více to dělal, tím hůře potom rostlina vypadala. V žádném případě neukázal, jak jeho experimenty souvisí s tím, co se odehrává v přírodě. A fatální je, že neprovedl žádné kontrolní experimenty, takže o ničem z toho nemohl učinit žádná řádná vědecká tvrzení.
Zbývá jediné místo, kam jít. A to za člověkem, který je prý původním objevitelem viru tabákové mozaiky, tedy za Dimitrijem Ivanovským.
Získat kopii jeho eseje v angličtině bylo docela těžké a zvláštní poděkování patří mému příteli Simonu Goddekovi, který mi s tím pomohl. Její název je: „O mozaikové chorobě tabáku“ („Über die Mosaikkrankheit der Tabakspflanze“). A mám podezření, že většina virologů tento původní dokument ve skutečnosti nečetla, i když jej mnozí rádi citují.
Ivanovský uvádí: „Mezi tabákovými plantážemi, které jsem v Rusku navštívil, jsem našel mozaikovou chorobu na Krymu a podél východního pobřeží Černého moře. Mozaiková choroba se nevyskytuje v Malorusku a Besarábii…“ a dále: „… dospíváme k závěru, že tato choroba nachází příznivé podmínky existence pouze v pobřežních oblastech. Takový závěr je plně v souladu s výše uvedenými pozorováními týkajícími se vlivu vlhkosti na rozvoj choroby. Mozaiková choroba se zdá být typickou pro vlhké a teplé podnebí.“
Je neuvěřitelné, že ho to nepřivedlo k závěru, že je to právě terén nebo podmínky prostředí, kvůli kterým jsou rostliny nemocné. A že některé rostliny jsou pro určité podnebí mnohem vhodnější než jiné. Ne, vysvětlením musí být teorie choroboplodných zárodků a hon na viry pokračuje.
Ivanovský uvádí, že když odřízl listy rostliny, které vypadaly nejhůře, tak listy nově narostlé stejně nebyly zdravé. Došel ke zvláštnímu závěru, že příčinou byl patogen, spíše než k jednoduchému vysvětlení, že rostlina měla nedostatečnou výživu.
A jak demonstroval přenos údajného patogenu mezi rostlinami? Mízu z nemocných rostlin dal do tenkých kapilárních trubiček a ty pak obvykle vpíchl do uzliny nejmladšího listu. Pokud chtěl do rostliny vpíchnout ještě více materiálu, použil platinovou špachtli, aby ji ještě více traumatizoval! Uvedl: „Výsledek inokulace se obvykle projeví po 11 až 15 dnech, někdy však až po 3 až 4 týdnech, což závisí především na konstituci rostliny (silná nebo slabá, křehká) a na vnějších podmínkách.“
Zjistil, že výchozí zdravotní stav rostliny a různé podmínky prostředí určují míru, do jaké rostlina onemocní, když je mechanicky traumatizována. Tak proč tedy přišel s nápadem strašidelného patogenu?
Ivanovský dále uvedl: „… rozdrcená semena jsou schopna vyvolat chorobu u zdravých rostlin, ale sama produkují dokonale zdravé rostliny. Nevím, jak si tento rozpor vysvětlit.“ No, pokud neexistuje virus, tak o žádný rozpor nejde.
Ivanovský přiznává následující: „Navzdory tomu, že kořenové systémy obou rostlin byly těsně propleteny, nenaočkovaná rostlina zůstala zdravá. To dobře souhlasí s výše uvedeným faktem, že kořeny neobsahují patogen. V každém případě tento experiment ukazuje, že těsná blízkost nemocné rostliny nepředstavuje pro zdravou rostlinu žádné nebezpečí.“ Zajímavé, jak by se to tedy šířilo v přírodě?
„V závislosti na změně pěstebních podmínek jsem mohl získat deformovaný, nebo normální vývoj listů. Změna množství inokula nikdy neměla takový účinek… příčina deformace nepochybně spočívá ve výživových nebo růstových podmínkách rostliny.“
Fatální je, že Ivanovský ve své eseji o 15 000 slovech nepopisuje ani jeden řádný kontrolní experiment. A i když poskytl některá zajímavá pozorování, nejedná se o vědecké důkazy.
A toto je jeden z pilířů, na kterých je celý virologický domeček z karet postaven. Částice, které jsou údajně virem tabákové mozaiky, mohou mít určitý vztah k onemocnění rostlin, ale nikdy se neprokázalo, že by šlo o parazity schopné replikace přeskakující z rostliny na rostlinu. Jinými slovy, nelze je nazývat viry.
Virus tabákové mozaiky je jedním ze základních tvrzení celé virologie, které ale ve svých základech není postaveno na ničem jiném než na nevědeckých experimentech a propagaci další mytologie o virech.
