Zažili jste někdy ten hlodavý pocit strachu, když jste pozdě v noci procházeli potemnělou ulicí, zda je tlupa mývalů, kteří se prohrabávají okolními popelnicemi a zírají na vás svýma očima jako korálky, připravena a čeká na správný okamžik, aby se na vás vrhla? Nebo se vám někdy stalo, že vám při krmení oříšky náhodou probodly špičku prstu ostré zuby veverky a museli jste na radu zdravotní sestry spěchat do nemocnice, aby vám lékař řekl, že veverky ten „smrtelný virus“ nepřenáší? Už vás někdy v zoologické zahradě v Omaze štíplo zobákem do velmi jemné tenké kůže mezi palcem a ukazováčkem mládě tučňáka, když jste ho krmili rybami? Dobře, poslední příklad zjevně se vzteklinou nesouvisí, protože „virus“ rozlišuje, která zvířata infikuje. To, zda veverka může dostat nebo přenášet vzteklinu, závisí na tom, koho se zeptáte. Každopádně, všechny výše uvedené zážitky se mi přihodily a opravdu mě při krmení řada zvířat pokousala. Jako mnoho dalších lidí jsem měl strach, že se po kousnutí od potenciálně vzteklého zvířete nakazím a že pokud bych na léčbu čekal příliš dlouho, bylo by příliš pozdě na to zastavit „virus“, než napadne moji mozkovou kůru a způsobí, že se proměním v šíleného štěkajícího psího muže. Naštěstí ani jedna z mých komediálně nešťastných bodných ran mi žádnou nemoc nezpůsobila. Jak jsem později zjistil, moje obavy byly ve skutečnosti stejně iracionální jako mýty o vzteklině, které jsou založeny na podvodu a pseudovědě.

Přesto se zdá, že vzteklina je jednou z nemocí, kterou lidé, kteří lpí na narativu o „virech“, rádi vytahují, jako by to byl svatý grál důkazu, že „viry“ skutečně existují. Obrázky prašivého psa s pěnou u tlamy, vrčícího a připraveného k útoku, se prostřednictvím účinné mediální propagandy založené na strachu v průběhu desetiletí hluboce zapsaly do našeho podvědomí.

Vyobrazení rozzuřených nemocných zvířat zvýšilo u lidí strach z čehokoli divokého a nedomestikovaného a vytvořilo v jejich myslích živé chodící ztělesnění neviditelného „viru“, který přichází nakazit bezbranné uslintaným kousnutím. Strach z nakažení smrtelnou nemocí byl dokonalým nástrojem, který použil Louis Pasteur na konci 19. století, aby vtáhl lidi do narativu nové teorie choroboplodných zárodků. Stačí jediné kousnutí, aby si záludný „virus“ našel cestu do krevního řečiště, napadl mozek a způsobil bolestivou smrt. Na první pohled se zdá, že jde o jednoznačný případ. Při zkoumání vztekliny však zjistíte, že prezentovaný model kousnutí vzteklým zvířetem přenášejícím infekční „virus“, který následně způsobuje onemocnění, není vůbec přesným zobrazením a byl pouze děsivým mýtem používaným k šíření bludů šílence usilujícího o slávu, bohatství a prestiž.

Před několika měsíci jsem se věnoval neetickým a podvodným praktikám, které Louis Pasteur používal v 80. letech 19. století ve snaze dokázat, že patogen vztekliny existuje a způsobuje onemocnění, aby prodal své vakcíny. Pasteur otevřeně přiznal, že nebyl schopen izolovat žádný mikroorganismus, který vzteklinu údajně způsobuje, ale vakcínu proti neviditelnému patogenu přesto vyvinul. To otevřeně připouští také Pasteurův institut:

„Počáteční snahy Louise Pasteura izolovat virus vztekliny se ukázaly jako neúspěšné, protože virus zůstal neviditelný. Kvůli malému rozlišení použitých mikroskopů nebylo možné viry vidět. Virus byl pozorován až téměř o století později, v roce 1962, s příchodem elektronové mikroskopie.

Ale vzhledem k tomu, že vzteklina je onemocnění nervového systému, Louis Pasteur spolu s Emilem Rouxem dostali nápad inokulovat část mozku vzteklého psa přímo do mozku jiného psa. Inokulovaný pes následně uhynul.“

https://www.pasteur.fr/en/institut-pasteur/history/troisieme-epoque-1877-1887

Pasteur tedy nikdy nepracoval s žádným purifikovaným a izolovaným „virem“ a dělal to, co virologové dělají dodnes, tedy předpokládají, že neviditelná entita se volně vznáší v nepurifikovaných směsích od nemocných zvířat, které jsou potom aplikovány zdravým zvířatům ve snaze vyvolat onemocnění a prokázat patogenitu. Zajímavé je, že jak je uvedeno v níže uvedeném dokumentu z roku 1930, Pasteur mnohokrát selhal ve svých pokusech infikovat zvířata slinami od údajně vzteklých zvířat, což jsou přesně ty tekutiny, ve kterých by „virus“ měl být. I kdyby byly tyto pokusy považovány za úspěšné, příznaky by se neobjevily po celé měsíce, což bylo u jakéhokoli patogenu neslýchané. Pasteur tedy hledal jiné způsoby, jak zvířata infikovat, a to tím, že psům injekčně aplikoval přímo do mozku emulgovanou břečku z mozku údajně vzteklých zvířat. Jakmile zdravé zvíře na toxickou injekci do mozku uhynulo, bylo to považováno za úspěch:

Pasteurova práce týkající se vztekliny

„Zjistilo se, že inokulace slinami je metoda, která vzteklinu ne vždy vyvolala a příznaky se neprojevily po celé měsíce. Teorii, že virus nemoci napadá nervová centra, vyslovil již dr. Dubous z Paříže. Pasteur proto inokuloval řadu zvířat subkutánně částí substance z mozku jiných zvířat, která uhynula na vzteklinu. U většiny inokulovaných zvířat se vzteklina rozvinula, ne však u všech.

Pasteur pak přišel s nápadem aplikovat část nervové tkáně ze zvířete, které uhynulo na vzteklinu, do mozku pokusných zvířat. Tento experiment byl založen na principu poskytnout kauzálním organismům médium se živinami, které nejlépe vyhovuje jejich požadavkům. Pasteur, který byl nucen obětovat tolik zvířat, měl skutečnou nechuť k vivisekci; když zvíře jen trochu zakňučelo, bylo mu ho líto. Představa perforace lebky psa ho odpuzovala, chtěl, aby se to udělalo, ale pohled na to ho děsil. Tak se to provedlo jednoho dne, když byl pryč. Když se druhý den o intrakraniální inokulaci dozvěděl, bylo mu toho ubohého psa líto.“

https://doi.org/10.2307/3410286

Zatímco přesné složení inokulované látky zůstává kvůli Pasteurově tajnůstkářské povaze záhadou, vakcína, kterou používal, obsahovala neurotropní látku, o které bylo známo, že způsobuje přesně ty stejné neurologické stavy, jaké byly pozorovány u vzteklých zvířat. Ačkoli injekce čehokoli do mozku by potenciálně způsobila neurologické poškození a smrt, není přehnané věřit tomu, že Pasteur použil stejné neurotropní látky ve svých experimentálních inokulacích k prokázání patogenity, zvláště když se říkalo, že obsahují emulgovanou tkáň mozku a nervového systému. Tím vznikl problém při určování, zda neurologické poškození a/nebo smrt způsobil neviditelný „virus“, nebo injekce samotné. Bylo však přiznáno, že většinu neurologických stavů způsobily samotné vakcíny, spíše než případy „divoké“ vztekliny, protože ta byla v přírodě považována za vzácný jev. To je jen další z dlouhé řady případů, kdy vakcína vytvořila nemoc, které měla zabránit.

Spoustu zajímavých informací o vzteklině (nebo jejich nedostatku) se naštěstí můžeme dozvědět z práce Geralda Geisona, předního badatele a historika díla Louise Pasteura, který studoval jeho soukromé zápisníky. Ve své eseji z roku 1978 o etice očkování proti vzteklině Geison poukázal na některé zvláštnosti vztekliny, jako je skutečnost, že byla vždy u lidí považována za vzácné onemocnění, stejně jako fakt, že vzteklina nemůže být přenášena z člověka na člověka. Poznamenal také, že jako patogenní onemocnění má vzteklina neobvykle dlouhou inkubační dobu. I když se říká, že obvykle je to 6 až 8 týdnů, tak Geison tvrdil, že ve skutečnosti to může být rok nebo více. Ve skutečnosti byly hlášeny případy s inkubační dobou vztekliny od 6 let až po 25 let. Jako kdyby to nebylo dost bizarní na to, abychom o tvrzeních o vzteklině pochybovali, Geison dále uvedl, že existuje vysoký stupeň nejistoty ohledně korelace mezi kousnutím zvířaty a příznaky vztekliny, stejně jako ohledně hrozby úmrtí v důsledku pokousání zjevně vzteklým zvířetem:

Pasteurova práce týkající se vztekliny: Přehodnocení etických otázek

„Vzteklina byla u člověka vždy vzácná. Pravděpodobně si ve Francii v žádném roce nevyžádala nikdy více než sto obětí a Fienchovy odhady za roky bezprostředně předcházející Pasteurovu slavnému dílu naznačují roční úmrtnost podstatně nižší než padesát obětí. Kromě toho vzteklina není infekční onemocnění v obvyklém smyslu, protože se nepřenáší z člověka na člověka. Kvůli těmto dvěma vlastnostem se obecné nebo povinné očkování v případě vztekliny nikdy nezdálo vhodné.“

„Ještě zvláštnějším rysem vztekliny je její dlouhá inkubační doba při absenci zjistitelných příznaků. Žádné jiné smrtelné onemocnění rychlého klinického průběhu se vzteklině ani neblíží, pokud jde o dobu inkubace – obvykle šest až osm týdnů, ale někdy i rok nebo více.“

„Bohužel pro Pasteura a jeho následovníky existuje velmi vysoká míra nejistoty v korelaci mezi kousnutím zvířaty a následným výskytem vztekliny, a to i v případě, že kousající zvíře je prokazatelně vzteklé. Zatímco úmrtnost na klinickou vzteklinu je prakticky 100%, hrozba úmrtí po kousnutí vzteklým zvířetem je mnohem menší. Riziko závisí na několika faktorech, včetně druhu útočícího zvířete (kousnutí vlkem a kočkou například představuje mnohem vyšší riziko než kousnutí psem), místa a hloubky kousnutí a aplikace nebo načasování kauterizace. V závislosti na těchto a dalších okolnostech se odhady rizika nákazy vzteklinou po kousnutí zvířaty, o nichž je známo, že jsou vzteklá, pohybují od 0,5 % až po 80 %. Je možná marné pokoušet se určit smysluplné ‚průměrné‘ číslo v tomto rozmezí, ale sám Pasteur odhadl, že 16 % těch, kteří byli pokousáni vzteklými psy, by nakonec na vzteklinu zemřelo, pokud by se nepodrobili jeho nové léčbě.“

Geison ve své knize Soukromá věda Louise Pasteura (The Private Science of Louis Pasteur) z roku 1995 poukázal na to, že podle Anglické komise pro vzteklinu existuje mnoho pochybností také ve statistikách ohledně vztekliny. Měli podezření, že nejméně jeden muž nezemřel na vzteklinu, ale na Pasteurovu vakcínu, a ve skutečnosti upřednostňovali předpisy týkající se zvířat před Pasteurovým očkováním:

„Anglická komise však také upozornila na nejistotu ohledně všech statistik o vzteklině a uvedla, že je obtížné prokázat, zda útočící zvíře bylo skutečně vzteklé, stejně jako různé účinky místa a hloubky kousnutí a rozdíly ve smrtelném účinku po pokousání vzteklými zvířaty různých druhů a ras a možné profylaktické účinky kauterizace nebo jiné léčby pokousaných obětí předtím, než se podrobily Pasteurově léčbě. Komise také měla podezření, že nejméně jeden člověk mohl zemřít v přímém důsledku Pasteurových injekcí, a nakonec upřednostnila přísné předpisy týkající se potenciálně vzteklých zvířat (náhubky a karanténa) před Pasteurovou drastičtější léčbou.“

Od Geisona se také dozvídáme, že na rozdíl od toho, co nám bylo o vzteklině řečeno, většina obětí vztekliny by se mohla vzdát jakékoli léčby a nikdy by neměla žádné škodlivé následky:

„Stručně řečeno, většina obětí pokousání vzteklým zvířetem by se mohla vzdát Pasteurovy léčby, aniž by v budoucnu pocítila nějaké nežádoucí následky. A bylo nutné se rozhodnout, zda se léčbě podrobit, v okamžiku, kdy neměli žádné příznaky nemoci. Neboť účinnost a samotná pravděpodobnost Pasteurovy vakcíny závisela na mimořádně dlouhé inkubační době, která odděluje infekční kousnutí vzteklým zvířetem od propuknutí příznaků.“

Geison dokonce upozornil na to, co bylo známo jako „falešná vzteklina“, což byly případy přesně těch samých příznaků onemocnění souvisejících se vzteklinou, které se vyskytly, aniž by oběť vůbec byla pokousána vzteklým zvířetem. Tyto příznaky byly údajně vyvolány buď pouze na základě strachu samotného, nebo alkoholismem. Jinými slovy, pouhá myšlenka na vzteklinu by mohla vyvolat dostatečně intenzivní reakci vyvolávající stejné onemocnění, takže žádný neviditelný mikroskopický patogen není potřeba. Pasteur ve skutečnosti tyto případy zdůrazňoval na obranu své vakcíny, protože přibývalo kritických hlasů, že jeho vakcína oběti nechrání a ve skutečnosti vyvolává příznaky vztekliny, které vedly k úmrtím. Pasteur měl proto vlastní zájem ukázat, že tytéž příznaky se mohou objevit i bez kousnutí zvířaty a očkování:

„Sám Pasteur později poukázal na některé nejasnosti kolem diagnózy vztekliny. Dva roky po I’affair Girard například mluvil v Akademii věd o několika případech ‚falešné vztekliny‘. Pasteur se spoléhal na autoritu jednoho dr. Trousseaua a citoval dva případy, kdy byly příznaky nemoci vyvolány pouhým strachem. V jednom případě muž náhle projevil několik klasických rysů vztekliny – včetně krčních spasmů, bolesti na hrudi, extrémní úzkosti a dalších nervových příznaků – jen proto, že se nemoc stala předmětem polední konverzace. A tento muž se nikdy ani nesetkal se vzteklým zvířetem. Pravděpodobně častější byl druhý případ, což byl případ soudce, jehož ruku dávno předtím olízl pes, který byl později podezřelý ze vztekliny. Když se soudce dozvěděl, že několik zvířat pokousaných tímto psem uhynulo na vzteklinu, byl extrémně rozrušený, dokonce nepříčetný a měl hrůzu z vody. Jeho příznaky zmizely o deset dní později, když ho jeho lékař přesvědčil, že kdyby byl postižen pravou vzteklinou, byl by již mrtvý.“

Ve stejném projevu Pasteur komentoval nedávno publikovanou anamnézu „falešné vztekliny“. Jeho komentář si zaslouží celou citaci, jelikož obsahuje poutavý popis klasických příznaků vztekliny. Jak je zaznamenáno v Comptes rendus Academie des sciences ze dne 17. října 1887, Pasteur uvedl toto:

„Pacient, o kterém se Mesnet ve své brožuře zmiňuje, byl alkoholik, kterého se poté, co během oběda viděl ve své sklenici nějakou usazeninu, zmocnil pocit hrůzy z té tekutiny a stáhlo se mu hrdlo a poté následovala bolest hlavy a ochablost a únava ve všech končetinách. V tomto stavu strávil neděli.

Během té noci a přes den v pondělí a úterý žádný spánek, záchvat dušení, krční spasmy a hrůza z tekutiny ve sklenici, kterou od sebe odstrčil. Jeho tvář vyjadřovala neklid. Oči měl upřené, zastřené, zorničky značně rozšířené. Jeho řeč byla strohá, trhavá, rychlá. Měl potíže s dýcháním. Když mu byla nabídnuta sklenice vody, s hrůzou ji odstrčil a trpěl záchvaty dušení a sevřením hrdla. Jasné předměty a světlo mu byly obzvláště nepříjemné. Závan vzduchu před obličejem mu způsobil bolest. Zemřel ve středu večer poté, co trpěl intenzivním deliriem, extrémním rozrušením, kvílením a pláčem, extrémně hojným sliněním, pliváním, kousáním prostěradla a také snahou kousnout osobu, která se o něj starala. Stručně řečeno, tento muž vykazoval všechny rysy zuřivé formy vztekliny [I’hydrophobia funeuse]. Na vzteklinu však nezemřel. Nikdy nebyl pokousán a při několika příležitostech, v dlouhých intervalech, již dříve vykazoval příznaky podobné falešné vzteklině. Tento muž byl alkoholik a navíc byl z rodiny, v níž jeden člen zemřel na duševní chorobu [alienation mentale].“

„V říjnu 1887, kdy přednesl tento projev, měl Pasteur vlastní zájem na zdůraznění obtížnosti diagnostiky vztekliny. Tehdy se totiž bránil proti obviněním, že jeho vakcína proti vzteklině nejenže někdy nedokázala ochránit ty, kdo se jí podrobili, ale v některých případech byla sama příčinou vztekliny, a tedy i smrti. Několik nepřátelských kritiků trvalo na tom, že někteří lidé zemřeli na vzteklinu nejen navzdory Pasteurově vakcíně, ale i kvůli ní, a snažili se, aby Pasteur a jeho léčba byli odpovědní za smrt každého, kdo vykazoval jakékoli příznaky nervového onemocnění. Na obranu své vakcíny Pasteur nyní zdůrazňoval, do jaké míry se příznaky vztekliny mohou objevit u pacientů, kteří touto nemocí netrpí. Proto trval na tom, že diagnózu vztekliny lze s jistotou stanovit pouze pokusy, při nichž byla tkáň z mozku oběti přenesena na zvířata vnímavá k této nemoci.“

https://www.jstor.org/stable/j.ctt7zv2b1

Pro vysoký stupeň nejistoty ohledně korelace mezi pokousáním zvířaty a rozvojem příznaků, skutečnými statistikami vztekliny, stejně jako schopností onemocnění přesně diagnostikovat, existuje dobrý důvod. V prvé řadě je známo mnoho dalších stavů, které mohou způsobit úplně stejné příznaky jako vzteklina, jak u zvířat, tak u lidí. U zvířat může vzteklinu napodobovat např. psinka, encefalitida, otrava a další stavy. U lidí je to např. dětská obrna, opilost a/nebo intoxikace některými léky/drogami, Guillainův-Barrého syndrom a jak již bylo uvedeno dříve, encefalitida způsobená toxickou vakcínou samotnou.

Uvádí se, že je běžné, že u případů vztekliny se ani nenajdou stopy po kousnutí, a daná osoba často dokonce ani nemá tušení, že byla někdy pokousána. Jeden zdroj uvedl, že známky kousnutí vykazuje méně než jedna třetina obětí u lidí. Vzhledem k široké škále stavů, které vzteklinu napodobují, a vzhledem k chybějícím stopám po kousnutí se dá o existenci specifické nemoci známé jako vzteklina pochybovat. Logickým závěrem by bylo, že vzteklina není nic jiného než stejný soubor příznaků, který byl mnohokrát označen jinou nálepkou.

Podstatou nejistoty ohledně případů a statistik vztekliny je neschopnost přesně diagnostikovat případy vztekliny. Po většinu 19. století až do poloviny 20. století byla vzteklina diagnostikována na základě klinických příznaků, které, jak bylo uvedeno dříve, nebyly pro tuto nemoc specifické. V laboratorní příručce Světové zdravotnické organizace pro vzteklinu je také uvedeno, že histologická diagnóza vztekliny, která začala koncem 19. století, byla také nespecifická. Zde je úryvek z Laboratorních technik u vztekliny Světové zdravotnické organizace:

„Před nástupem moderních laboratorních technik byla diagnostika vztekliny založena na klinických příznacích. Během pozdního 19. století vytvořily nespecifické histologické důkazy zánětu centrálního nervového systému (CNS) a později průkaz intracytoplazmatických inkluzí v neuronech, jako jsou Negriho tělíska, základ pro časnou laboratorní diagnostiku, spolu s doprovodnými změnami chování nebo anamnézou kousnutí od podezřelého vzteklého zvířete. Na základě predilekce lyssavirů pro infekci CNS se orgánem volby pro rutinní diagnostiku vztekliny stal mozek. Postupně kombinace klinických pozorování, zlepšených laboratorních technik a epidemiologického sledování vyústila v nashromáždění důkazů, že bez primární replikace v CNS k diseminaci do jiných anatomických míst, včetně slinných žláz, nedošlo. Slinné žlázy, jako hlavní brána vylučování viru, se mohly zdát vhodnější tkání pro laboratorní diagnostiku než CNS, až na to, že na složení slin se podílí více žláz a bylo známo, že vylučování slin je přerušované.“

Když vezmeme v úvahu nespecifičnost diagnostiky, nejistotu v korelaci mezi kousnutím zvířaty a příznaky onemocnění a většinu obětí, které nikdy nepotřebovaly žádnou léčbu, vede to k závěru, že mýtus o vzteklině je značně zveličený. Je to fiktivní propaganda strachu spíše než fakta založená na realitě. Tento podvod můžeme odhalit ještě více, když se podíváme na to, jak je vzteklina diagnostikována v současnosti a jak tomu bylo v minulosti. Podle CDC:

Diagnostika u zvířat

„Diagnózu vztekliny lze stanovit po detekci viru vztekliny z jakékoli části postiženého mozku, ale aby se vzteklina vyloučila, musí se vyšetřit tkáň alespoň ze dvou míst v mozku, nejlépe z mozkového kmene a mozečku.

Test vyžaduje, aby bylo zvíře utraceno. Samotný test trvá asi 2 hodiny, ale nějakou dobu trvá, než se ze zvířete podezřelého ze vztekliny odeberou vzorky mozku a odešlou se do veřejné zdravotní nebo veterinární diagnostické laboratoře k diagnostice.“

https://www.cdc.gov/rabies/diagnosis/animals-humans.html

Aby bylo možné vzteklinu diagnostikovat, zvíře musí být usmrceno a z jeho mozku musí být odebrány vzorky, aby bylo možné detekovat „virus“. Již zde máme několik problémů, protože žádný „virus“ nebyl nikdy purifikován a izolován, aby bylo možné určit, jak jej detekovat. Je zde také problém s tím pokoušet se cokoli určit z mrtvé tkáně, protože tkáň se po vyjmutí z těla začne okamžitě rozkládat, a tím i měnit. Biolog Harold Hillman na chyby ve snaze získat věrohodné informace o tom, co se děje uvnitř živých bytostí ze studia mrtvých tkání, často poukazoval:

„Usmrcení zvířete výrazně změní jeho biochemické vlastnosti. Například koncentrace oxidu uhličitého, fosfátu, laktátu a draslíku v krvi stoupá, zatímco koncentrace kyslíku, sodných iontů, adenosintrifosfátu a fosfokreatinu klesá. Tyto změny ovlivňují velkou část metabolismu tkání. Doufá se a obvykle se předpokládá, že se tyto změny během inkubace obrátí. Neexistuje však žádný realistický způsob, jak to testovat, protože objem a chemické vlastnosti tkáně se během inkubace mění. Za těchto okolností stojí za to si položit otázku, zda by buněční biologové měli tkáně in vitro vůbec používat? Možná by svoje experimenty měli omezit na práci na intaktních zvířatech a lidských bytostech, tkáňových kulturách, jednobuněčných organismech a rostlinách.“

Click to access a-radical-reassessment-of-the-real-cellular-structure-of-the-mammalian-nervous-system.pdf

Současný „zlatý standard“ používaný ke studiu mrtvé mozkové tkáně pro diagnostiku vztekliny je známý jako přímý fluorescenční protilátkový test. Jak název napovídá, test se snaží detekovat antigeny vztekliny v mozku pomocí protilátek, které jsou pro „virus“ vztekliny údajně specifické.

(Pozn. překl.: Běžně používaný název pro výše uvedený test v češtině je „přímý fluorescenční test“ nebo „přímá imunofluorescence“. V tomto článku však bude používán název „přímý fluorescenční protilátkový test“ – v angličtině „Direct Fluorescent Antibody Test“ – ze kterého je více zřejmé použití „protilátek“ k detekci antigenu údajného „viru“ vztekliny. Vzhledem k nespecificitě protilátek už samotné jejich použití dělá výsledky tohoto testu bezcennými.)

Přímý fluorescenční protilátkový test

„Přímý fluorescenční protilátkový test je založen na pozorování, že zvířata infikovaná virem vztekliny mají ve svých tkáních přítomny proteiny (antigeny) viru vztekliny. Vzhledem k tomu, že vzteklina je přítomna v nervové tkáni (a ne v krvi jako mnoho jiných virů), ideální tkání pro testování na antigen vztekliny je mozek. Nejdůležitější částí přímého fluorescenčního protilátkového testu je fluorescenčně značená protilátka proti vzteklině. Když je značená protilátka inkubována s mozkovou tkání s podezřením na vzteklinu, naváže se na antigen vztekliny. Nenavázané protilátky lze odstranit promytím a oblasti, kde je antigen přítomen, lze pomocí fluorescenčního mikroskopu vizualizovat jako oblasti s jablkově zelenou fluorescencí. Pokud virus vztekliny není přítomen, k žádnému obarvení nedojde.“

https://www.cdc.gov/rabies/diagnosis/direct_fluorescent_antibody.html

Podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) se za 50 let, kdy se přímý fluorescenční protilátkový test k detekci vztekliny používá, při prezentování spolehlivých a přesných výsledků neselhal. O této nepřímé metodě se jaksi tvrdí, že je citlivější a specifičtější než skutečná „izolace“ „viru“, a proto je označována za „zlatý standard“. CDC také uvádí, že sliny infikovaného zvířete obsahují miliony „virionů“, díky čemuž je nedostatek jakéhokoli purifikovaného a izolovaného „viru“ a spoléhání se na nepřímé testování protilátek ještě větším paradoxem:

Přesnost testů

„Během 50 let, kdy se ve Spojených státech přímý fluorescenční protilátkový test používá, nic nenasvědčuje tomu, že by nedokázal poskytnout přesné klinické informace o statusu vztekliny u zvířete pro účely léčby exponované osoby.

Vzhledem ke své vysoké citlivosti a specificitě ve srovnání s metodami izolace viru je přímý fluorescenční protilátkový test „zlatým standardem“ pro diagnostiku vztekliny a byl důsledně hodnocen mezinárodními, národními a státními zdravotnickými laboratořemi. Přímý fluorescenční protilátkový test je v současnosti jedinou doporučenou diagnostickou metodou pro rutinní stanovení vztekliny u zvířat ve Spojených státech.

Během klinického onemocnění se mohou ve slinách někdy nacházet miliony virových částic. Teoreticky je k produktivní infekci zapotřebí pouze jedna částice vztekliny neboli virion.“

https://www.cdc.gov/rabies/diagnosis/accuracy.html

Výše zmiňovaná příručka Světové zdravotnické organizace o vzteklině nám přesně ukazuje, jak se přímý fluorescenční protilátkový test používá a jak je stanovena diagnóza na základě interpretace osobou, která výsledky odečítá. Osoba, která výsledky interpretuje, používá stupnici intenzity a distribuce fluorescence antigenu od +4 až do +1 k tomu, aby určila jeden ze čtyř závěrů: pozitivní, negativní, neuspokojivý nebo neprůkazný. Je evidentní, že subjektivní zaujatost osoby interpretující výsledky nehraje v přesnosti určení žádnou roli, protože lidé dělají interpretační chyby málokdy, že?:

Z příručky Světové zdravotnické organizace Laboratorní techniky u vztekliny:

„Distribuce antigenů je odstupňována na škále od 4+ po 1+. Při hodnocení 4+ jsou inkluze různé velikosti a tvaru pozorovány téměř ve všech polích mikroskopu a při hodnocení 3+ jsou inkluze různé velikosti a tvaru četné ve většině polí. Při hodnocení 2+ však má inkluze různé velikosti a tvaru 10–50 % polí a při 1+ je to méně než 10 % polí mikroskopu.

Osoby odečítající výsledky by měly zaznamenat intenzitu/distribuci antigenu pro každý otisk, např. 4+/4+, 4+/2+ nebo 3+/4+ a poznamenat, pokud je intenzita zbarvení nižší než +4.

Preparáty s pozitivní kontrolou musí vykazovat očekávanou intenzitu barvení 4+ při distribuci antigenu 3-4+. Na preparátech s negativní kontrolou by nemělo být žádné zabarvení. Pokud preparáty s pozitivní a negativní kontrolou nevykazují přijatelné výsledky, musí být zkušební preparáty znovu zpracovány a znovu otestovány.

Interpretace výsledků testů

Výsledky testů mohou být označeny jako negativní na vzteklinu, pozitivní na vzteklinu, neuspokojivé nebo neprůkazné. Pokud jsou oba preparáty jasně negativní na přítomnost antigenů lyssaviru, vzorek je označen jako negativní na vzteklinu za předpokladu, že byly testovány správné tkáně a že byly v uspokojivém stavu. Pokud jsou oba preparáty jasně pozitivní, mají alespoň 3+ až 4+ intenzitu a 2+ až 4+ distribuci antigenu, je vzorek označen jako pozitivní na vzteklinu. Někdy mohou být nezkušení pracovníci znepokojeni pozorováním žluté nebo zlaté autofluorescence v negativních vzorcích způsobené akumulací lipofuscinu.

Vzorky, které nejsou jasně negativní nebo pozitivní, vyžadují opakované testování. Například vzorky s málo četnými inkluzemi s méně než 10 % polí demonstrujících antigen, inkluze s atypickou morfologií nebo inkluze s intenzitou zbarvení nižší než +3, vyžadují opakované testování. Pokud ani po opakovaném testování s konjugáty kontroly specifičnosti nejsou výsledky stále jasné, je výsledek testu vzorku označen jako neprůkazný. K vyloučení vztekliny může být nutné provést alternativní potvrzující vyšetření.

Jelikož postexpoziční profylaxe vztekliny u lidí je často zpožděna, dokud není znám výsledek testu, opakované testování by mělo být provedeno co nejrychleji. Opakované preparáty jsou připraveny z původní mozkové tkáně, která je uložena po pitvě mozku a po zhotovení počáteční sady preparátů. Otisky se dělají z průřezu mozkového kmene a mozečku. Nicméně pro opakovaný (potvrzující) test se na 3-jamkové sklíčko připraví z každého kousku tkáně tři identické otisky mozku. K testování každé z požadovaných tkání, celého průřezu mozkového kmene a tří laloků mozečku může být zapotřebí více otiskových preparátů.

Při opakovaném konfirmačním přímém fluorescenčním protilátkovém testu jsou otiskové preparáty mozku testovány pomocí dvou konjugátů proti vzteklině a pomocí činidla pro kontrolu specificity, konjugátem pro negativní kontrolu. Činidlo pro kontrolu specificity obsahuje protilátky, které nejsou protilátkami proti vzteklině, a jsou stejných izotypů připravené ze stejného zvířete jako konjugát proti vzteklině.“

https://apps.who.int/iris/bitstream/handle/10665/310836/9789241515153-eng.pdf

Kromě výše uvedeného použití mrtvých tkání existuje u přímého fluorescenčního protilátkového testu, jakožto testu „zlatého standardu“ pro diagnostiku vztekliny, ve skutečnosti mnoho dalších nedostatků. Vzhledem k tomu, že „virus“ vztekliny nebyl nikdy řádně purifikován a izolován přímo ze slin, které údajně obsahují miliony „virionů“, je jakýkoli výsledek testu používajícího protilátky naprosto bezvýznamný, protože k dispozici není žádný „virus“, se kterým by protilátky specificky reagovaly. Stejný problém s purifikací/izolací máme také s protilátkami, protože tyto entity také nebyly nikdy odebrány a odděleny přímo z tekutin hostitele, aby mohly být nezávisle studovány. Dalším problémem je, že samotné teoretické protilátky jsou zcela nespecifické a pravidelně se údajně vážou na proteiny, které nejsou zamýšleným cílem. Znovu se tedy dostáváme k problému, kdy jedna fiktivní entita („virus“ vztekliny) je údajně detekována jinou fiktivní entitou (protilátkou). Je pozoruhodné, že CDC věří tomu, že interpretace výsledků z tohoto nepřímého testu jsou přesnější než skutečné nalezení a „izolace“ domnělého „viru“.

Musíme si tedy položit otázku, zda jsou tyto přímé fluorescenční protilátkové testy skutečně tak přesné, jak uvádí CDC? Pokud tak učiníme, zjistíme, že podle následujících tří zdrojů tomu tak rozhodně není. Tento první úryvek pochází ze studie provedené na bakteriích, která poukazuje na zjevnou chybu subjektivní interpretace výsledků přímého fluorescenčního protilátkového testu, která má za následek nízkou senzitivitu a velmi rozdílnou specificitu, v rozporu s tvrzeními CDC:

„Přímý fluorescenční protilátkový test poskytuje mnohem rychlejší výsledek, ale má také nevýhodu nízké senzitivity a jeho specificita se značně liší v důsledku subjektivní interpretace výsledků testu.“

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC85400/

Tato druhá studie také poukazuje na nedostatky subjektivní interpretace výsledků testů, jakož i na potřebu drahého vybavení a reagencií s kontrolovanou kvalitou, na různé parametry používané pro úspěšné výsledky a na problémy související s inkubačními dobami a teplotami, jakož i nutnost mít dobře vyškolený personál provádějící testy a interpretující výsledky:

„Přímý fluorescenční protilátkový test má však několik nevýhod, jako je potřeba drahého fluorescenčního mikroskopu, dobře vyškoleného personálu a činidel s kontrolovanou kvalitou (protilátky, konjugáty) a různé parametry používané během mikroskopie a inkubační doby a teploty, nemluvě o subjektivitě při interpretaci výsledků testů. “

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5876580/

A konečně v této studii z roku 2017 publikované v PLOS Neglected Tropical Diseases můžeme opět vidět problémy se subjektivní interpretací výsledků přímého fluorescenčního protilátkového testu v praxi. Studie využila 23 nezávislých laboratoří, aby pomohla identifikovat „rozdíly v laboratorních protokolech, které by mohly vysvětlit nesrovnalosti laboratorních výsledků a poskytnout základní znalosti pro regionální standardizaci protokolů.“ Každé laboratoři bylo zasláno 20 vzorků, které zahrnovaly 17 zkušebních vzorků a 3 kontroly. Pozitivní tkáně obsahovaly hlavní varianty „viru“ vztekliny, které cirkulovaly v Americe, zatímco negativní vzorky sestávaly z tkání, které neobsahovaly žádné antigeny „viru“ vztekliny ani artefakty. Každá laboratoř byla požádána, aby otestovala vzorky pomocí svých vlastních standardních protokolů a zaznamenala jejich výsledky (pozitivitu, intenzitu a distribuci fluorescenčního barviva) a také mikroskopický stav a kvalitu tkání (dobré, přijatelné nebo nedostatečné), jak je vyhodnotil pracovník laboratoře. Výsledky této studie z roku 2017 ukázaly, že v celkových výsledcích přímého fluorescenčního protilátkového testu a v interpretaci výsledků testů existují podstatné rozdíly, protože „úroveň shody mezi 23 zúčastněnými laboratořemi a panelem CDC vykazovala velkou variabilitu.“ Pouze dvě laboratoře měly 100% shodu, zatímco 91 % laboratoří mělo alespoň jeden nesouhlasný vzorek, s celkem 26 falešně pozitivními a 61 falešně negativními výsledky ze všech laboratoří:

Mezilaboratorní testování odborné způsobilosti pro diagnostiku vztekliny v Latinské Americe a Karibiku

„Naše výsledky naznačují, že ačkoli všechny laboratoře mohou provádět přímý fluorescenční protilátkový test, existují podstatné rozdíly v celkových výsledcích a interpretaci testu. Tato studie identifikovala významné mezery ve standardizaci a/nebo harmonizaci mezi laboratořemi, které by mohly být překonány a napraveny pomocí vhodných protokolů přímého fluorescenčního protilátkového testu standardizovaných v celé oblasti Latinské Ameriky a Karibiku, včetně jejich široké distribuce a řádného školení.“

„Průkazné diagnostiky vztekliny lze dosáhnout pouze vhodným laboratorním vyšetřením. Klinická a epidemiologická diagnostika je náročná a vede k nedostatečnému hlášení případů. Přímý fluorescenční protilátkový test pro detekci antigenu viru vztekliny zůstává zlatým standardem pro laboratorní diagnostiku vztekliny v mozkových tkáních post-mortem.“

„Shoda mezi laboratorními výsledky a výsledky CDC, měřená pomocí hodnot senzitivity, specificity, konkordance a hodnot kappa, je uvedena v tabulce 2. Dvě laboratoře správně identifikovaly všechny testované vzorky (senzitivita a specificita 1,0). Nicméně 30 % (7/23) všech laboratoří uvedlo alespoň jeden falešně pozitivní vzorek a 83 % (19/23) všech laboratoří uvedlo alespoň jeden falešně negativní vzorek. Průměrná senzitivita byla 76 % s rozsahem 40 % až 100 %. Průměrná specificita byla 88 % s rozsahem 22 % až 100 %. Zatímco většina laboratoří měla nízkou míru falešně pozitivních výsledků, byly zde značné rozdíly v senzitivitě (obr. 1). Průměrná konkordance byla 81 % s rozsahem 50 % až 100 % a průměrné skóre kappa bylo 0,56 s rozsahem 0,02 až 1,00.“

„Úroveň shody mezi 23 zúčastněnými laboratořemi a panelem CDC vykazovala velkou variabilitu. Dvě laboratoře měly 100% shodu, zatímco 91 % laboratoří mělo alespoň jeden nesouhlasný vzorek, s celkem 26 falešně pozitivními a 61 falešně negativními výsledky ze všech laboratoří.“

„Senzitivitu přímého fluorescenčního protilátkového testu může ovlivnit také typ použitého konjugátu (monoklonální koktejl versus polyklonální, vlastní výroba versus komerční). Laboratoře během tohoto hodnocení používaly komerční (65 %), nebo vlastní (35 %) konjugáty. Studie 12 referenčních laboratoří pro vzteklinu v Evropě prokázala, že variabilita konjugátů by mohla potenciálně vést k nesouhlasným výsledkům a ovlivnit senzitivitu testu [19].“

https://journals.plos.org/plosntds/article?id=10.1371/journal.pntd.0005427

V reakci na tvrzení CDC, že „během 50 let, kdy se ve Spojených státech přímý fluorescenční protilátkový test používá, nic nenasvědčuje tomu, že by nedokázal poskytnout přesné klinické informace o statusu vztekliny u zvířete pro účely léčby exponované osoby,“ můžeme s jistotou prohlásit, že jde zjevně o nepravdivé tvrzení. Ukázalo se, že přímý fluorescenční protilátkový test má nízkou senzitivitu a velmi rozdílnou specificitu, stejně jako zásadní problémy související se subjektivní interpretací výsledků, která závisí na osobě, jenž interpretaci provádí. 23 laboratoří účastnících se studie v roce 2017 mělo velkou variabilitu ve shodě s panelem CDC. Každý, kdo se na tento nepřímý test podívá se špetkou intelektuální poctivosti, snadno pochopí, že „zlatý standard“ testu na vzteklinu podle CDC už tak zlatě nevypadá.

Zatímco přímý fluorescenční protilátkový test je v moderní době hlavním diagnostickým testem, existují i jiné dostupné metody, které lze použít ve snaze tvrdit, že zvíře je infikováno „virem“ vztekliny. Jedním z nich je „izolace“ „viru“ na tkáňových a buněčných kulturách, což bývala metoda „zlatého standardu“ pro prokázání existence „viru“ a jeho infekčnosti. CDC kupodivu uvedlo, že údajná „izolace“ „viru“ vztekliny není tak citlivá ani tak specifická jako přímý fluorescenční protilátkový test. Jak je to možné?

Jednak se připouští, že „virus“ vztekliny ve skutečnosti během kultivace nevytváří požadovaný cytopatický efekt (CPE):

Detekce replikace viru vztekliny: inokulační testy

„Další skupina dostupných technik se zaměřuje na detekci replikace viru na živých substrátech, např. buňkách. Pro potvrzení neprůkazných výsledků přímého fluorescenčního protilátkového testu/testu přímé rychlé imunohistochemie a pro charakterizaci kmene viru může být nezbytná izolace viru. V buňkách neuroblastomu se virus vztekliny množí obecně bez cytopatického efektu; k potvrzení přítomnosti viru vztekliny je opět nutné použít přímý fluorescenční protilátkový test. Po intrakraniální aplikaci vyvolává vzteklina u myší klinické příznaky, které jsou relativně typické, ale musí být potvrzeny přímým fluorescenčním protilátkovým testem. Vzhledem k tomu, že buněčná kultura je stejně citlivá jako test inokulace myší, měly by být v laboratořích zavedeny jednotky, které by testy inokulace myší nahradily, protože nepoužívají živá zvířata, jsou levnější a poskytují rychlejší výsledky.“

https://www.who-rabies-bulletin.org/site-page/diagnosis-rabies

Proč je důležité to zmínit? Cytopatický efekt (CPE) jsou strukturální a morfologické změny buněk, které jsou údajně způsobeny „virem“, když vstupuje do buňky a rozkládá ji, protože „virus“ vytváří více kopií sebe sama. Tento efekt má být pro vědce známkou toho, že „virus“ je v kultuře přítomen. Podle jejich báchorek by nepřítomnost tohoto efektu měla být jasným indikátorem toho, že hostitel nebyl „virem“ infikován. Virologie však svoje vlastní pravidla velmi ráda ohýbá a v jasném případě, kdy obě možnosti platit nemohou, virologové tvrdí, že některé „viry“ CPE ve svých přirozených hostitelských buňkách nezpůsobují. Uvádějí, že na základě použitého typu buňky existují různé úrovně CPE:

Buňka není vnímavá – virus ji nemůže infikovat

Buňka je vnímavá – virus se může replikovat, ale nezpůsobuje zjevný CPE

Buňka je vysoce vnímavá – virus se replikuje a vyvolává zjevný CPE

https://cytosmart.com/resources/virus-induced-cytopathic-effect

Každý, kdo se na to podívá logicky, vidí, že „nevnímavé“ a „vnímavé“ buňky jsou přesně totéž. Žádná z těchto buněk nevykazuje CPE, když je „virem“ „infikována“. Virologové se však uchylují k dalším nepřímým důkazům, aby mohli tvrdit, že „virus“ je přítomen navzdory nepřítomnosti jakéhokoli pozorovaného CPE. V případě vztekliny se k potvrzení toho, zda je v kultuře „virus“ přítomen, používá přímý fluorescenční protilátkový test. Pokud je však přímý fluorescenční protilátkový test považován za neprůkazný, k potvrzení jeho výsledku se použije buněčná kultura. Tak trochu začarovaný kruh, nemyslíte? Další potvrzení se provádí injekcí toxické směsi z buněčné kultury bez CPE do mozku myši a sledováním, zda se objeví příznaky. Pokud ano, myš je utracena a čerstvě poškozený mozek je odebrán a pro potvrzení testován pomocí přímého fluorescenčního protilátkového testu. Už vidíte problém?

Pokud ani přímý fluorescenční protilátkový test a/nebo kultivace buněk nejsou dostatečně uspokojivým nepřímým důkazem pro tvrzení o existenci „viru“ vztekliny, lze se vrátit ke staré známé histopatologii a pokusit se vystavět případ proti neviditelné entitě na základě nepřímých důkazů. Spolu s pokusy diagnostikovat někoho na základě klinických příznaků, o kterých víme, že díky Louisi Pasteurovi a „falešné vzteklině“ jsou nepřesné kvůli nespecifičnosti příznaků, byla histopatologie hlavní metodou používanou po desetiletí k určení, zda bylo zvíře skutečně vzteklé. To spočívalo v barvení mozkových tkání chemickými látkami, jako jsou hematoxylin a eozin, a hledání známek encefalopatie a také přítomnosti toho, čemu se říká Negriho tělíska. Negriho tělíska jsou kulaté nebo oválné inkluze v cytoplazmě nervových buněk zvířat, které objevil dr. Adelchi Negri v roce 1903. V té době tvrdil, že tyto inkluze byly etiologickým původcem vztekliny. Zatímco zbytek virologické komunity s dr. Negrim nesouhlasil, jeho objev byl považován za poznávací znak infekce vzteklinou v mozku a nález těchto inkluzí sloužil jako základ pro diagnózu vztekliny po více než 60 let. U těchto histopatologických vyšetření je však poměrně velký problém. Příznaky encefalitidy a nález Negriho tělísek jsou zcela nespecifické a jsou pozorovány i u případů, které nemají se vzteklinou absolutně nic společného. Ve skutečnosti se Negriho tělíska údajně nacházejí pouze u poloviny případů vztekliny:

Histologické vyšetření, Obecná histopatologie

„Histologické vyšetření bioptických nebo pitevních tkání je příležitostně užitečné při diagnostice případů, u kterých není podezření na vzteklinu, které nebyly testovány rutinními metodami. Když se mozková tkáň zvířat infikovaných virem vztekliny obarví histologickými barvivy, jako jsou hematoxylin a eozin, může zkušený pracovník rozpoznat pod mikroskopem známky encefalomyelitidy. Tato metoda je nespecifická a nepovažuje se za diagnostickou metodu pro vzteklinu.

Předtím, než byly současné diagnostické metody dostupné, byla diagnostika vztekliny prováděna pomocí této metody a klinické anamnézy. Ve skutečnosti byla většina významných histopatologických znaků (změny tkáně způsobené nemocí) infekce vzteklinou popsána v poslední čtvrtině 19. století. Po úspěšných experimentech Louise Pasteura s očkováním proti vzteklině byli vědci motivováni k identifikaci patologických lézí viru vztekliny.

Histopatologické důkazy encefalomyelitidy (zánětu) způsobené vzteklinou v mozkové tkáni a mozkových plenách zahrnují následující:

1. Mononukleární infiltrace
2. Perivaskulární manžeta lymfocytů nebo polymorfonukleárních buněk
3. Lymfocytární ložiska
4. Babesovy noduly sestávající z gliových buněk
5. Negriho tělíska

Negriho tělíska

V roce 1903 byla rozpoznána většina histopatologických příznaků vztekliny, ale inkluze vztekliny ještě detekovány nebyly. V této době dr. Adelchi Negri oznámil identifikaci toho, o čem se domníval, že je etiologickým původcem vztekliny – Negriho tělísek. Ve své zprávě popsal Negriho tělíska jako kulaté nebo oválné inkluze v cytoplazmě nervových buněk zvířat infikovaných vzteklinou. Velikost Negriho tělísek se může lišit v rozmezí od 0,25 do 27 µm. Nejčastěji se nacházejí v pyramidálních buňkách Ammonova rohu a Purkyňových buňkách mozečku.

Nacházejí se také v buňkách prodloužené míchy a různých dalších ganglií. Negriho tělíska lze také nalézt v neuronech slinných žláz, jazyka nebo jiných orgánů. Barvením metodami podle Manna, Giemsy nebo Sellerse je možné odlišit inkluze vztekliny od jiných intracelulárních inkluzí. Při tomto barvení se Negriho tělíska jeví jako purpurová a mají malá (0,2 µm až 0,5 µm), bazofilní granula s tmavě modrým vnitřkem.

Přítomnost Negriho tělísek je variabilní. Histologické barvení Negriho tělísek není ani tak citlivé, ani tak specifické jako jiné testy. Některé experimentálně infikované případy vztekliny vykazují Negriho tělíska v mozkové tkáni; ostatní je nevykazují. Histologické vyšetření tkání zvířat s klinickou vzteklinou ukazuje Negriho tělíska asi v 50 % vzorků; naproti tomu přímý fluorescenční protilátkový test ukazuje antigen vztekliny v téměř 100 % vzorků. V jiných případech tkáně, které nepocházely z případů vztekliny, obsahovaly inkluze, které byly od Negriho tělísek k nerozeznání. Kvůli těmto problémům by přítomnost Negriho tělísek neměla být považována za diagnostický znak pro vzteklinu.“

https://www.geosalud.com/pets/rabies_diagnosis.html

Vzhledem k tomu, že Negriho tělíska hrála tak podstatnou roli při určování diagnózy vztekliny a vytváření statistik případů používaných k přesvědčení veřejnost o „viru“, který je potřeba vymýtit a proti kterému je potřeba očkovat, podívejme se na dvě další studie, abychom o těchto nespecifických diagnostických skvrnách zjistili trochu více. V roce 1942 již bylo dobře známo, že Negriho tělíska nebyla pro vzteklinu specifická a mohla být zaměněna za jiná inkluzní tělíska pozorovaná v tkáních. To je poměrně velký problém, protože masové očkování psů začalo až za dalších 5 let v roce 1947. Je tedy zřejmé, že hlavní metoda používaná pro diagnostiku byla chybná, což jakoukoli statistiku případů vztekliny vytvořenou do té doby pomocí této metody zpochybňuje. Autoři dále připouštějí, že metoda používaná pro zkoumání těchto inkluzí vykazovala nedostatky. Uvádí se, že každý zkušený člověk pracující s mikroskopem narazil na potíže při rozhodování, zda pozorovaná tělíska byla ve skutečnosti Negriho tělísky, nebo zda šlo spíše o normální nebo možná zdeformované cytoplazmatické struktury. Ve studii na 84 myších, které byly údajně injekčně nakaženy vzteklinou, byla Negriho tělíska nalezena pouze 8krát v hipokampu a pouze 4krát v mozkové kůře. Autoři dospěli k závěru, že existuje mnoho případů vztekliny bez přítomnosti Negriho tělísek a že existují různé struktury, které se Negriho tělískům podobají a které se běžně vyskytují u normálních zvířat:

Problémy při laboratorní diagnostice vztekliny

„Laboratorní diagnostika vztekliny je založena výhradně na mikroskopickém průkazu Negriho tělísek a na inokulaci zvířat. Preferovanou metodou je nález Negriho tělísek, protože diagnóza tak může být provedena během několika minut nebo hodin. Prokáže-li použitá technika typická tělíska, výsledek je velmi přesvědčivý a uspokojující. U negativních a nejistých výsledků však zůstávají pochybnosti a je třeba se uchýlit k inokulaci zvířat. Potíže při demonstraci Negriho tělísek vyplývají ze dvou zdrojů chyb, kterými jsou neschopnost odlišit je od jiných inkluzních tělísek a buněčných struktur a vlastní nedostatky ve vyšetřovacích metodách.“

„Každý zkušený člověk pracující s mikroskopem se však setkal s obtížemi při rozhodování, zda tělíska pozorovaná v některých preparátech jsou Negriho tělíska, nebo cytoplazmatické struktury normální pro buňku, nebo pokud nejsou normální, tak alespoň buněčné struktury, které jsou jen zdeformované. Goodpasture odkazuje na rozdíly ve velikosti Negriho tělísek a hovoří o schopnosti demonstrovat nejmenší formy. Když jsou malá tělíska ve spojení s tělísky velkými, která vykazují typickou vnitřní strukturu, k pochybnostem nedochází. Když se však vyskytují jen formy tak malé, že je průkaz vnitřní struktury pochybný, je pochybná i diagnóza. Potíže se objevují zejména u mozku koček kvůli růžovému zbarvení zrnité hmoty uvnitř buněk a také proto, že Negriho tělíska v pyramidálních a Purkyňových buňkách tohoto zvířete jsou často velmi malá. Selhání mikroskopické diagnostiky vztekliny prokázané inokulací myší ukazuje tabulka 1.“

„Výše jsme zmínili příležitostný výskyt něčeho, co vypadá jako ‚lyssa tělíska‘ nebo malá Negriho tělíska v mozku některých zvířat, která po injekční aplikaci myším nevyvolala vzteklinu. Tato tělíska se nacházejí nejčastěji v mozku a prodloužené míše. Jelikož ve studii 84 případů vztekliny prokázané inokulací myší jsme nalezli Negriho tělíska pouze v hipokampu 8krát a pouze v mozkové kůře 4krát (tabulka 2), nález eozinofilních tělísek v jakékoli části mozku zvířete s podezřením na vzteklinu vyvolává pochybnosti o diagnóze.“

„Z těchto výsledků se zdá, že mikroskopickým vyšetřením řezů a některých nátěrů jsme schopni prokázat eozinofilní tělíska připomínající ‚lyssa tělíska‘ a atypická Negriho tělíska, která v mozku nejsou spojena s virem vztekliny. Výsledky také ukazují, že vzorky mozku, u kterých mikroskopické vyšetření vyvolává pochybnosti o diagnóze, obsahují vzteklinu. Tělíska, která tyto nejasnosti v mikroskopické diagnostice vztekliny způsobují, jsou podobná těm, která se nacházejí v určitých částech mozku normálního skotu a jiných zvířat a podobají se atypickým nebo malým Negriho tělískům.“

https://sci-hub.st/10.2105/ajph.32.2.171

Přestože studie z roku 1942 měla pro Negriho tělíska jakožto diagnostický indikátor vztekliny znamenat konec, tato metoda se používala po celá desetiletí. V roce 1975 se objevila další studie, která dogma kolem těchto zažitých markerů vztekliny zpochybnila. Uvádí se, že Negriho tělíska byla všeobecně přijímána jako specifický indikátor vztekliny a že díky tomuto široce podporovanému dogmatu byla pokaždé, když bylo Negriho tělísko nalezeno, stanovena diagnóza vztekliny bez ohledu na okolnosti týkající se případu.

V této studii však byl hlášen případ osoby, která byla pomocí přímého fluorescenčního protilátkového testu a elektronové mikroskopie považována za prostou vztekliny, ale při vyšetření byla přesto nalezena Negriho tělíska. Tento nález byl v rozporu s představou o specifičnosti těchto tělísek pro vzteklinu. Autor poukázal na mnoho nedostatků při použití Negriho tělísek jako diagnostického nástroje, protože kromě jejich nálezu při vyšetření je vzteklina nespecifická a napodobuje jiné nemoci, jako jsou pravé neštovice. Uvádí se, že encefalitida vyvolaná vzteklinou nemá žádné patognomické klinické nebo patologické znaky, které by ji odlišovaly od jiných onemocnění. Absence Negriho tělísek u podstatného počtu smrtelných případů vztekliny, absence jakékoli zánětlivé reakce, absence jakéhokoli kontaktu se zvířetem v anamnéze u více než 30 % smrtelných případů a nedostatek specifických behaviorálních příznaků vztekliny u zvířat vedly autora k závěru, že jakákoli souvislost mezi touto diagnostickou metodou a vzteklinou je neopodstatněná. Je tedy evidentní, že všechny statistiky případů vztekliny založené na klinické diagnóze a nálezech Negriho tělísek by vůbec neměly být brány v potaz:

Jsou Negriho tělíska pro vzteklinu specifická?

„Ze všech virových nemocí postihujících nervový systém lidí a zvířat se zdá, že vzteklina je jediná, u které může světelná mikroskopie poskytnout definitivní etiologickou diagnózu. To je založeno na všeobecně přijímaném přesvědčení o specifičnosti Negriho tělísek pro vzteklinu. Přítomnost Negriho tělísek v mozku pacienta, který neměl vzteklinu, je tedy záležitost, která si zaslouží pozornost.“

„Neuropatologicky je vyloučení vztekliny v tomto případě založeno na negativních výsledcích imunofluorescenčního vyšetření na vzteklinu a na nepřítomnosti viru vztekliny v případě Negriho tělísek (světelný mikroskop), jak bylo prokázáno elektronovou mikroskopií. Takové pozorování je samozřejmě v rozporu se specifičností Negriho tělísek při určování přítomnosti vztekliny. Proto je rozumné se ptát: Jaká další inkluzní tělíska, která se vyskytují v jiných místech než v nervovém systému, se Negriho tělískům morfologicky podobají?“

„Výsledek tohoto všeobecně přijímaného dogmatu je zřejmý: v každém případě, kdy bylo nalezeno ‚Negriho tělísko‘, byla diagnóza vztekliny stanovena bez ohledu na okolnosti.

K nastínění některých souvisejících aspektů tohoto problému je potřeba zdůraznit následující body:

1. S výjimkou výskytu Negriho tělísek nemá encefalitida způsobená vzteklinou žádné patognomické klinické nebo patologické rysy. Stejný klinický obraz může vyvolat například virus pravých neštovic-vakcinie. Kožní projevy mohou být natolik nevýrazné, že je lze při fyzickém vyšetření přehlédnout, nebo mohou zcela chybět (neštovice bez vyrážky). U encefalitidy způsobené vzteklinou existuje pozoruhodná variabilita v intenzitě buněčné zánětlivé odpovědi. To může do jisté míry odrážet snahu, s jakou jsou tyto reakce hledány, protože diagnostické úsilí v minulosti směřovalo především ke ‚specifickému‘ nálezu Negriho tělísek. Absence Negriho tělísek u značného počtu smrtelných případů vztekliny a pozoruhodný nedostatek zánětlivé reakce v některých případech onemocnění poukazují na důležitost získání pečlivé anamnézy. Definitivní etiologická diagnóza vztekliny však vyžaduje získání pozitivních výsledků metodou imunofluorescence nebo metodou elektronové mikroskopie nebo obou dvou. První metoda mapuje výskyt antigenu viru vztekliny v jakékoli morfologické formě (s přítomností inkluzí nebo bez nich) a druhá definuje charakteristický virus ve tvaru projektilu.
2. Absence kontaktu se zvířaty v anamnéze byla hlášena u více než 30 % smrtelných případů vztekliny. I zde je to nezpochybňovaná souvislost mezi Negriho tělísky a vzteklinou, která představuje jediný základ pro definitivní etiologickou diagnózu. Druhá zpráva je pozoruhodná tím, že v anamnéze nebyl zaznamenán kontakt se zvířaty a ke smrtelnému onemocnění došlo jeden týden po očkování proti pravým neštovicím. I v případě předchozího kontaktu se zvířetem v anamnéze je třeba mít na paměti, že taková asociace je neopodstatněná, protože změny chování u zvířat nejsou patognomické pro žádnou nemoc.
3. Je možné, že selhání terapie proti vzteklině a výskyt falešně negativních výsledků imunofluorescence souvisí s nespecifičností Negriho tělísek pro vzteklinu.
4. U žádného jiného virového onemocnění není samotná světelná mikroskopie akceptovanou metodou pro definitivní etiologickou diagnózu onemocnění.

Platnost současných pozorování potřebuje potvrzení dalšími pozorovateli a odpověď bude nalezena ‚ne prostřednictvím dogmatu nebo skepse, ale nejistoty s otevřenou myslí‘.“

https://sci-hub.se/10.1001/archneur.1975.00490440025002

---

SHRNUTÍ:

• Podle Pasteurova institutu se počáteční snahy Louise Pasteura izolovat „virus“ vztekliny ukázaly jako neúspěšné, protože „virus“ zůstal neviditelný.
• „Virus“ byl pozorován až téměř o století později, v roce 1962, s příchodem elektronové mikroskopie.
• Louis Pasteur dostal nápad inokulovat část mozku vzteklého psa přímo do mozku jiného psa, který následně uhynul.
• Bylo zjištěno, že inokulace slinami (kde se „virus“ údajně nachází) je metodou, která vzteklinu ne vždy vyvolala a příznaky se neprojevily po celé měsíce.
• Pasteur proto inokuloval řadu zvířat subkutánně částí substance z mozku jiných zvířat, která uhynula na vzteklinu.
• U většiny inokulovaných zvířat se vzteklina rozvinula, ne však u všech.
• Pasteurův nápad aplikovat do mozku pokusných zvířat část nervové tkáně ze zvířete, které uhynulo na vzteklinu, byla založen na principu (tj. předpokladu) poskytnout kauzálním organismům médium se živinami, které nejlépe vyhovuje jejich požadavkům.
• Existuje velmi vysoká míra nejistoty v korelaci mezi kousnutím zvířaty a následným výskytem vztekliny, a to i v případě, že kousající zvíře je prokazatelně vzteklé.
• Zatímco úmrtnost na klinickou vzteklinu je „prakticky 100%“, hrozba úmrtí po kousnutí vzteklým zvířetem je mnohem menší.
• Odhady rizika nákazy vzteklinou po kousnutí zvířaty, o nichž je známo, že jsou vzteklá, se pohybují od 0,5 % až po 80 %.
• Pasteur sám odhadoval, že 16 % těch, kteří byli pokousáni vzteklými psy, by nakonec na vzteklinu zemřelo, pokud by se nepodrobili jeho nové léčbě.
• Anglická komise pro vzteklinu v roce 1887 upozornila na nejistotu ohledně všech statistik o vzteklině a uvedla, že je obtížné prokázat:

1. Zda útočící zvíře bylo skutečně vzteklé
2. Různé účinky místa a hloubky kousnutí
3. Rozdíly ve smrtelném účinku po pokousání vzteklými zvířaty různých druhů a ras
4. Možné profylaktické účinky kauterizace nebo jiné léčby pokousaných obětí předtím, než se podrobily Pasteurově léčbě

• Komise také měla podezření, že nejméně jeden člověk mohl zemřít v přímém důsledku Pasteurových injekcí, a nakonec upřednostnila přísné předpisy týkající se potenciálně vzteklých zvířat (náhubky a karanténa) před Pasteurovou drastičtější léčbou.
• Většina obětí pokousání vzteklým zvířetem by se mohla vzdát Pasteurovy léčby, aniž by v budoucnu pocítila nějaké nežádoucí následky.
• Sám Pasteur později poukázal na některé nejasnosti kolem diagnózy vztekliny.
• Pasteur uvedl dva případy, kdy byly příznaky nemoci vyvolány pouhým strachem, aniž by došlo k pokousání zvířetem, a další případ, který byl vyvolán alkoholismem.
• Pasteur měl vlastní zájem na zdůraznění obtížnosti diagnostiky vztekliny, protože se tehdy bránil proti obviněním, že jeho vakcína proti vzteklině nejen že někdy nedokázala ochránit ty, kdo se jí podrobili, ale v některých případech byla sama příčinou vztekliny, a tedy i smrti.
• Na obranu své vakcíny Pasteur nyní zdůrazňoval, do jaké míry se příznaky vztekliny mohou objevit u pacientů, kteří touto nemocí netrpí.
• Podle CDC lze diagnózu vztekliny provést po detekci „viru“ vztekliny z jakékoli části postiženého mozku, nejlépe z mozkového kmene a mozečku.
• Test vyžaduje, aby bylo zvíře utraceno.
• Podle biologa Harolda Hillmana: „Usmrcení zvířete výrazně změní jeho biochemické vlastnosti. Například koncentrace oxidu uhličitého, fosfátu, laktátu a draslíku v krvi stoupá, zatímco koncentrace kyslíku, sodných iontů, adenosintrifosfátu a fosfokreatinu klesá. Tyto změny ovlivňují velkou část metabolismu tkání.“
• Podle Hillmana „stojí za to si položit otázku, zda by buněční biologové měli tkáně in vitro vůbec používat?“
• Současný „zlatý standard“ testování používaný k detekci „viru“ v mozkové tkáni je přímý fluorescenční protilátkový test (dFA).
• Přímý fluorescenční protilátkový test je založen na „pozorování“, že zvířata infikovaná „virem“ vztekliny mají ve svých tkáních přítomny proteiny (antigeny) „viru“ vztekliny.
• Vzhledem k tomu, že vzteklina je přítomna v nervové tkáni (a ne v krvi jako mnoho jiných „virů“), ideální tkání pro testování na antigen vztekliny je mozek.
• Když je značená protilátka inkubována s mozkovou tkání s podezřením na vzteklinu, údajně se naváže na antigen vztekliny a nenavázané protilátky lze odstranit promytím, takže oblasti, kde je antigen přítomen, lze pomocí fluorescenčního mikroskopu vizualizovat jako oblasti s jablkově zelenou fluorescencí.
• Podle CDC, během 50 let, kdy se ve Spojených státech přímý fluorescenční protilátkový test používá, nic nenasvědčuje tomu, že by nedokázal poskytnout přesné klinické informace o statusu vztekliny u zvířete pro účely léčby exponované osoby.
• CDC uvádí, že kvůli své vysoké citlivosti a specificitě ve srovnání s metodami izolace „viru“ je přímý fluorescenční protilátkový test „zlatým standardem“ pro diagnostiku vztekliny.
• Během klinického onemocnění se mohou ve slinách někdy nacházet miliony „virových“ částic (což člověka přivádí k zamyšlení, proč musí kvůli diagnostice zabíjet zvíře a provádět nepřímé protilátkové testy na rozkládající se mozkové tkáni, než aby „virus“ řádně purifikovali a izolovali přímo ze slin, které údajně obsahují miliony těchto entit).
• Teoreticky je k produktivní infekci zapotřebí pouze jedna částice vztekliny neboli „virion“.
• Výsledky přímého fluorescenčního protilátkového testu závisí na názoru osoby, která výsledky interpretuje, přičemž používá stupnici intenzity a distribuce fluorescence antigenu od +4 až do +1 k tomu, aby určila jeden ze čtyř závěrů: pozitivní, negativní, neuspokojivý nebo neprůkazný.
• Nevýhodu přímého fluorescenčního protilátkového testu je nízká senzitivita a to, že specificita se značně liší v důsledku subjektivní interpretace výsledků testu.
• Přímý fluorescenční protilátkový test má několik nevýhod, jako např.:

1. Potřeba drahého fluorescenčního mikroskopu
2. Potřeba dobře vyškoleného personálu
3. Potřeba činidel s kontrolovanou kvalitou (protilátek, konjugátů)
4. Různé parametry používané během mikroskopie
5. Různé inkubační doby a teploty
6. Subjektivita při interpretaci výsledků testu

• Podle studie z roku 2017, která testovala a přezkoumávala přímý fluorescenční protilátkový test s pomocí 23 laboratoří, výsledky ukázaly, že ačkoli všechny laboratoře mohou přímý fluorescenční protilátkový test provádět, tak existují podstatné rozdíly v celkových výsledcích a interpretaci testu.
• Autoři uvedli, že průkazné diagnostiky vztekliny lze dosáhnout pouze vhodným laboratorním vyšetřením, protože klinická a epidemiologická diagnostika je náročná a vede k nedostatečnému hlášení případů.
• Shoda mezi laboratorními výsledky a výsledky CDC, měřená pomocí hodnot senzitivity, specificity, konkordance a hodnot kappa:

1. Pouze dvě laboratoře správně identifikovaly všechny testované vzorky (senzitivita a specificita 1,0)
2. Nicméně 30 % (7/23) všech laboratoří uvedlo alespoň jeden falešně pozitivní vzorek a 83 % (19/23) všech laboratoří uvedlo alespoň jeden falešně negativní vzorek.
3. Průměrná senzitivita byla 76 % s rozsahem 40 % až 100 %.
4. Průměrná specificita byla 88 % s rozsahem 22 % až 100 % .
5. Zatímco většina laboratoří měla nízkou míru falešně pozitivních výsledků, byly zde značné rozdíly v senzitivitě.
6. Průměrná konkordance byla 81 % s rozsahem 50 % až 100 % a průměrné skóre kappa bylo 0,56 s rozsahem 0,02 až 1,00.

• Úroveň shody mezi 23 zúčastněnými laboratořemi a panelem CDC vykazovala velkou variabilitu.
• Dvě laboratoře měly 100% shodu, zatímco 91 % laboratoří mělo alespoň jeden nesouhlasný vzorek, s celkem 26 falešně pozitivními a 61 falešně negativními výsledky ze všech laboratoří.
• Senzitivitu přímého fluorescenčního protilátkového testu může ovlivnit také typ použitého konjugátu (monoklonální koktejl versus polyklonální, vlastní výroba versus komerční).
• Studie 12 referenčních laboratoří pro vzteklinu v Evropě prokázala, že variabilita konjugátů by mohla potenciálně vést k nesouhlasným výsledkům a ovlivnit senzitivitu testu.
• Další metodou pro diagnostiku vztekliny je „izolace“ „viru“ na tkáňové nebo buněčné kultuře.
• „Izolace viru“ může být nezbytná k potvrzení neprůkazných výsledků přímého fluorescenčního protilátkového testu/testu přímé rychlé imunohistochemie a pro charakterizaci kmene „viru“.
• V buňkách neuroblastomu se virus vztekliny množí obecně bez cytopatického efektu.
• Podle trochu zacykleného uvažování je nutné použít přímý fluorescenční protilátkový test k potvrzení přítomnosti „viru“ vztekliny na buněčné kultuře, zatímco buněčná kultura může být také použita k potvrzení neprůkazných výsledků přímého fluorescenčního protilátkového testu.
• Po intrakraniální (tedy do mozku… některé věci se prostě nemění) aplikaci vyvolává vzteklina u myší klinické příznaky, které jsou relativně typické, ale musí být potvrzeny přímým fluorescenčním protilátkovým testem (tj. myš, které byla do mozku injekčně aplikována břečka z toxické buněčné kultury, která způsobila příznaky, pak musí být zabita, aby byl její mozek poškozený buněčnou kulturou vyšetřen přímým fluorescenčním protilátkovým testem kvůli potvrzení infekce).
• Histologické vyšetření bioptických nebo pitevních tkání je příležitostně užitečné při diagnostice případů, u kterých není podezření na vzteklinu, které nebyly testovány rutinními metodami.
• Tato metoda je však nespecifická a nepovažuje se za diagnostickou metodu pro vzteklinu.
• Předtím, než byly současné diagnostické metody dostupné, byla diagnostika vztekliny prováděna pomocí této metody a klinické anamnézy (tzn. nespecifické a pro diagnostiku nevhodné metody byly k identifikaci vztekliny používány po většinu 19. a 20. století).
• Histopatologické důkazy encefalomyelitidy (zánětu) způsobené vzteklinou v mozkové tkáni a mozkových plenách zahrnují následující:

1. Mononukleární infiltrace
2. Perivaskulární manžeta lymfocytů nebo polymorfonukleárních buněk
3. Lymfocytární ložiska
4. Babesovy noduly sestávající z gliových buněk
5. Negriho tělíska

• V roce 1903 dr. Adelchi Negri oznámil identifikaci toho, o čem se domníval, že je etiologickým původcem vztekliny – Negriho tělísek.
• Ve své zprávě popsal Negriho tělíska jako kulaté nebo oválné inkluze v cytoplazmě nervových buněk zvířat infikovaných vzteklinou.
• I když toto byla hlavní metoda diagnostiky vztekliny po více než 60 let, přítomnost Negriho tělísek je variabilní.
• Histologické barvení Negriho tělísek není ani tak citlivé, ani tak specifické jako jiné testy.
• Některé experimentálně infikované případy vztekliny vykazují Negriho tělíska v mozkové tkáni; ostatní je nevykazují.
• Histologické vyšetření tkání zvířat s klinickou vzteklinou ukazuje Negriho tělíska asi v 50 % vzorků.
• V jiných případech tkáně, které nepocházely z případů vztekliny, obsahovaly inkluze, které byly od Negriho tělísek k nerozeznání.
• Kvůli těmto problémům by přítomnost Negriho tělísek neměla být považována za diagnostický znak pro vzteklinu.
• Navzdory těmto problémům byla až do poloviny 60. let 20. století laboratorní diagnostika vztekliny založena výhradně na mikroskopickém průkazu Negriho tělísek a na inokulaci zvířat.
• Podle studie z roku 1942 byl preferovanou metodou nález Negriho tělísek, protože diagnóza tak mohla být provedena během několika minut nebo hodin.
• Autoři však připustili, že potíže při demonstraci Negriho tělísek vyplývají ze dvou zdrojů chyb, kterými jsou neschopnost odlišit je od jiných inkluzních tělísek a buněčných struktur a vlastní nedostatky ve vyšetřovacích metodách.
• Každý zkušený člověk pracující s mikroskopem se však setkal s obtížemi při rozhodování, zda tělíska pozorovaná v některých preparátech jsou Negriho tělíska, nebo cytoplazmatické struktury normální pro buňku, nebo pokud nejsou normální, tak alespoň buněčné struktury, které jsou jen zdeformované.
• Ve studii 84 případů vztekliny prokázané inokulací myší našli Negriho tělíska pouze v hipokampu 8krát a pouze v mozkové kůře 4krát.
• Autoři zjistili, že nález eozinofilních tělísek v jakékoli části mozku zvířete s podezřením na vzteklinu vyvolává pochybnosti o diagnóze.
• Z jejich výsledků vyplynulo, že mikroskopickým vyšetřením řezů a některých nátěrů byli schopni prokázat eozinofilní tělíska připomínající „lyssa tělíska“ a atypická Negriho tělíska, která v mozku nejsou spojena s „virem“ vztekliny.
• Výsledky také ukázaly, že vzorky mozku, u kterých mikroskopické vyšetření vyvolává pochybnosti o diagnóze, obsahují vzteklinu (tzn. zjistili, že injekce do mozku myší způsobila vzteklinu, aniž by našli Negriho tělíska).
• Tělíska, která tyto nejasnosti v mikroskopické diagnostice vztekliny způsobují, jsou podobná těm, která se nacházejí v určitých částech mozku normálního skotu a jiných zvířat a podobají se atypickým nebo malým Negriho tělískům.
• Ve studii z roku 1975 se uvádí, že vzteklina je jediným „virovým“ onemocněním, které lze diagnostikovat pomocí světelného mikroskopu na základě všeobecně přijímaného přesvědčení o specifičnosti Negriho tělísek pro vzteklinu.
• Autoři však uvedli případ pacienta bez vztekliny, který byl potvrzen negativními výsledky imunofluorescenčního vyšetření na vzteklinu a nepřítomností „viru“ vztekliny v případě Negriho tělísek (světelný mikroskop), což bylo prokázáno elektronovou mikroskopií.
• Takové pozorování bylo v rozporu se specifičností Negriho tělísek při určování přítomnosti vztekliny.
• Výsledek tohoto všeobecně přijímaného dogmatu vedl k závěru, že v každém případě, kdy bylo nalezeno „Negriho tělísko“, byla diagnóza vztekliny stanovena bez ohledu na okolnosti.
• S výjimkou výskytu Negriho tělísek nemá encefalitida způsobená vzteklinou žádné patognomické klinické nebo patologické rysy (tzn. má nespecifické a překrývající se příznaky spojené s mnoha nemocemi).
• Stejný klinický obraz může vyvolat například „virus“ pravých neštovic-vakcinie.
• U encefalitidy způsobené vzteklinou existuje pozoruhodná variabilita v intenzitě buněčné zánětlivé odpovědi.
• Diagnostické úsilí v minulosti směřovalo především ke „specifickému“ nálezu Negriho tělísek.
• Absence Negriho tělísek u značného počtu smrtelných případů vztekliny a pozoruhodný nedostatek zánětlivé reakce v některých případech onemocnění poukazují na důležitost získání pečlivé anamnézy.
• Absence kontaktu se zvířaty v anamnéze byla hlášena u více než 30 % smrtelných případů vztekliny.
• V těchto případech je to nezpochybňovaná souvislost mezi Negriho tělísky a vzteklinou, která představuje jediný základ pro definitivní etiologickou diagnózu.
• I v případě předchozího kontaktu se zvířetem v anamnéze je třeba mít na paměti, že taková asociace je neopodstatněná, protože změny chování u zvířat nejsou patognomické pro žádnou nemoc (tzn. existuje mnoho nemocí, které údajně způsobují u zvířat stejné příznaky).
• Je možné, že selhání terapie proti vzteklině a výskyt falešně negativních výsledků imunofluorescence souvisí s nespecifičností Negriho tělísek pro vzteklinu.
• U žádného jiného „virového“ onemocnění není samotná světelná mikroskopie akceptovanou metodou pro definitivní etiologickou diagnózu onemocnění.
• Autoři došli k závěru, že odpovědi na učiněná pozorování budou nalezeny „ne prostřednictvím dogmatu nebo skepse, ale nejistoty s otevřenou myslí.“

Když se člověk podívá do historie vztekliny a metod používaných k diagnostice této nemoci, je nepopiratelné, že mýtický status, který obklopuje tento fiktivní příběh založený na strachu, který je po staletí masám předkládán, je zcela neopodstatněný. Neexistuje doslova nic, co by dokazovalo vzteklinu jako samostatnou nemoc způsobenou specifickým „virem“, který se na člověka přenáší kousnutím nemocným zvířetem. Pokud bychom měli předložit fakta před porotu, rozsudek by byl jasný:

1. Klíčové okamžiky objevu na konci 19. století byly postaveny na podvodných základech položených Louisem Pasteurem, mužem, který manipuloval se svými vlastními údaji, aby prodal své teorie a vakcínu za slávu a bohatství.
2. K údajné „izolaci“ „viru“ dokonce došlo až téměř století poté, co Pasteur přiznal, že nikdy neidentifikoval původce, čímž nesplnil nezbytný požadavek na prokázání jakéhokoli nepřímého důkazu o tom, že „virus“ napadá buňky, protože kultura postrádala jakýkoli důkaz cytopatického efektu.
3. Skutečná korelace mezi pokousáním zvířaty a příznaky onemocnění byla považována za velmi nejistou a ti, kteří byli napadeni a pokousáni jasně vzteklými zvířaty, se mohli klidně vzdát jakékoli léčby, aniž by měli jakékoli škodlivé zdravotní následky.
4. Inkubační doba onemocnění je nekonzistentní a údajně se pohybuje od 6 týdnů až po 25 let před rozvojem příznaků.
5. Závažné příznaky spojené se vzteklinou jsou v přírodě vzácným jevem a ve skutečnosti jsou nejčastěji pozorovány jako nežádoucí reakce na vakcínu, o níž se uvádí, že obsahuje neurotropní složky.
6. Pasteurovo uznání „falešné vztekliny“, která byla údajně způsobena pouhým STRACHEM z nákazy, stejně jako užíváním alkoholu a/nebo drog, bylo použito k odvedení pozornosti od jeho vakcíny způsobující poškození a smrt.
7. Statistiky týkající se případů vztekliny byly považovány za nespolehlivé kvůli absenci jakýchkoli specifických příznaků definujících onemocnění, protože klinický obraz vztekliny napodobuje mnoho dalších nemocí lidí a zvířat.
8. Diagnostika vztekliny se po většinu své historie opírala o klinické příznaky a histopatologické nálezy související s encefalitidou a Negriho tělísky, z nichž všechny jsou nespecifické a pro diagnostiku onemocnění nejsou vhodné, což zpochybňuje jakékoli statistiky případů související se vzteklinou.
9. Jediný způsob, jak dosáhnout patogenity „viru“, je prostřednictvím zcela nepřirozené cesty intrakraniální inokulace nemocných nervových tkání a mozku přímo do mozku psů a myší.
10. Novější moderní metoda přímého fluorescenčního protilátkového testu, považovaná za „zlatý standard“ diagnostiky, je údajně vysoce citlivá a specifická, přestože výsledky testů závisí na lidské interpretaci a při přezkoumání testu se ukázalo, že má nízkou citlivost a různou specificitu.

Příběh o vzteklině je založen na strachu ze smrti, strachu z neznámého a strachu ze zmrzačení. Stejně jako vzteklé zvíře číhající ve stínu připravené zaútočit, tak i „virus“ se po infikování oběti skrývá uvnitř jejího těla a čeká na správný okamžik, aby rozpoutal bolestivou a mučivou smrt, pokud se infikovaná oběť včas nevrhne na zázračnou léčbu. Pokud se o chvíli opozdí a projeví se příznaky, je konec. Stejný scénář je pravidelně předkládán masám v naší každodenní zábavě se současným zombie šílenstvím. Člověk se musí kousnutí bát. Po kousnutí se ho „virus“ zmocní a oběť je odsouzena k jisté smrti.

Světová zdravotnická organizace o vzteklině:

„Přenos z člověka na člověka kousnutím nebo slinami je teoreticky možný, ale nikdy nebyl potvrzen.“

https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/rabies

Nicméně, stejně jako Louis Pasteur vyprávěl příběhy o bojácných lidech, kteří podlehli přesně těm stejným příznakům, aniž by byli jakýmkoli zvířetem kousnuti, musíme si uvědomit, že skutečným nepřítelem zde není „virus“, ale zakořeněný strach, který pramení ze zastaralých a neprokázaných fiktivních příběhů. Více než kterákoli jiná běžnější nemoc té doby, jako neštovice a syfilis, byla vzteklina dokonalým maskotem, který měl přesvědčit pochybující veřejnost, že choroboplodné patogeny existují, jsou nakažlivé a lze jim předcházet očkováním. Obrázky špinavého zmrzačeného psa klopýtajícího po ulici, s pěnou u tlamy a hledajícího svou další oběť, kterou by nakazil, byly mocným nástrojem probouzení fantazie o patogenech, které v té době ještě byly pouhou beztvarou představou.

Důkazy nám však neustále ukazují, že ve slinách vzteklého zvířete nečeká žádná nebezpečná neviditelná entita snažící se proniknout do otevřené rány po kousnutí. Neexistuje žádný důvod, aby se jakákoli oběť útoku zvířete podrobovala toxické léčbě ze strachu z blížící se strašlivé smrti. Stejně jako si pro váš mozek nejdou žádné zombie, neexistuje ani žádný uslintaný „virus“ vztekliny, který by chtěl udělat totéž. Základ pro teorii choroboplodných zárodků a vakcinaci vytvořený Pasteurem nebyl nikdy postaven na žádném purifikovaném a izolovaném „viru“, jehož existence v přírodě by byla vědecky prokázána. Byl postaven na jediném „viru“, který kdy skutečně existoval, a tím je „virus“ strachu.

Vynikající rozbor podvodu kolem vztekliny naleznete ve videu dr. Sam Baileyové A co vzteklina?:

What About Rabies?