Jednou z nejčastějších námitek proti myšlence, že „choroboplodné zárodky“ nezpůsobují „nemoci“, je otázka, jak můžeme vysvětlit fenomén nákazy, není-li způsoben „viry“ a/nebo bakteriemi?

V roce 1876 objevil Robert Koch bakterii údajně způsobující „antrax“ (Bacillus anthracis) a v roce 1882 bakterii údajně způsobující „tuberkulózu“ (Mycobacterium tuberculosis). V té době byly „nemoci“ hojně rozšířené a lidé byli postiženi celou řadou onemocnění, která nebyla úplně neznámá a postihovala větší počet lidí. Thomas Goetz, autor knihy „Lék“ („The Remedy“), uvádí: „Žít v devatenáctém století znamenalo prožívat infekční nemoci neustále… sto let trvající žalozpěv od jedné hrozné epidemie ke druhé. Šest vln cholery zpustošilo během století celý svět… byl tam také mor… žlutá zimnice, chřipka, spalničky – to vše pulzovalo v rostoucí městské populaci 19. století… Ačkoli tuberkulóza sužovala lidstvo po tisíciletí, v devatenáctém století začala opravdu řádit, vlna smrti známá jako bílý mor.“

Tento nápor byl zjevně způsoben rostoucí urbanizací a nedostatečnou hygienou – dvěma trendy, které vedly k rychlému šíření „choroboplodných zárodků“, a tedy „nemocí“. Existuje však jiné vysvětlení?

Před příchodem „teorie choroboplodných zárodků“ byla dominantním paradigmatem „teorie miasmat“ – přesvědčení, že „miasmata“ neboli „zápach“ jsou příčinou lidských nemocí. Tento „zápach“ prý postihoval celé čtvrti: „Bylo to zřejmé, v chudých oblastech byl vzduch špinavý a úmrtnost vysoká. Na prosperujících předměstích nebyl žádný zápach, a tedy ani žádná nemoc.“ Florence Nightingalová napsala: „Za jedno léto jsem poznala tři případy nemocniční pyemie [sepse], jeden případ flebitidy [povrchové tromboflebitidy] a dva případy souchotin [tuberkulózy]: všechny byly bezprostředními produkty zkaženého vzduchu.“ Někteří se snažili prosadit různé reformy. Například maďarský vědec Ignaz Semmelweis vyslovil hypotézu, že lékaři po provedení pitvy na sobě přenášeli „mrtvolné částice“, které byly příčinou „horečky omladnic“ („poporodní horečky“). Zavedl pravidlo používání roztoku chlornanu vápenatého na mytí rukou – zřejmě proto, že zjistil, že „nejlépe funguje k odstranění hnilobného zápachu infikované pitevní tkáně.“

Na základě toho bychom se mohli domnívat, že Nightingalová, Semmelweis, Pettenkofer a další, kteří nutně „nevěřili“ v „teorii choroboplodných zárodků“ a obhajovali zlepšení hygieny, to dělali proto, aby tento „zápach“ odstranili. Při bližším zkoumání však zjistíme, že to nebyl jediný zdroj obav. Pettenkofer byl například citován v článku publikovaném v Scientific American v roce 1883, pojednávajícím o otravě způsobené únikem svítiplynu. V Mnichově úspěšně zavedl řadu reforem sanitačního systému, které zahrnovaly spuštění „systému tekoucí vody s bezolovnatými trubkami“. Pettenkofer je také známý tím, že ve věku 74 let spolkl „odhadem 10⁹ organismů [Vibrio cholerae] na prázdný žaludek po neutralizaci kyselosti žaludku.“ A přežil to. Někteří tvrdili, že měl prostě „štěstí“. Jenže on a jeho studenti nejsou jediní, kdo takto „pokoušeli osud“. V tomto novinovém výstřižku z Los Angeles Herald zveřejněném v roce 1897 zjišťujeme, že jistý dr. Thomas Powell zřejmě přesně tento postup zopakoval – nejen s Vibrio cholerae, ale se všemi možnými „zárodky“ – a zůstal zdravý. Článek uvádí, že „důkazy týkající se pravdivosti jeho tvrzení jsou přesvědčivé.“

Pettenkofer se také velmi zajímal o oblečení: „aby pochopil fyziologický význam našeho oblečení a jeho interakci s pokožkou, zkoumal oděvní materiál pod mikroskopem a analyzoval jeho fyzikální vlastnosti. K tomu patřilo i hledání jedovatých barviv v oblečení. Pettenkofer například jménem bavorské armády testoval anilinovou modř a černá barviva používaná pro vojenské oblečení. Protože neobsahovalo arsen, dal Pettenkofer jeho použití zelenou.“

Jedovatá barviva? Arsen v oblečení? V 19. století byl arsen „všude v domácnosti“ – a skutečně se to týkalo i oblečení: „V Bostonu byl sirotčinec a všechny ty malé děti začínaly být opravdu, opravdu nemocné a nevědělo se proč. Ukázalo se, že sestry měly na sobě modré uniformy obarvené arsenem a děti, které držely v náručí, částice barviva vdechovaly.“

Spalování uhlí uvolňuje různé škodlivé látky – včetně arsenu. Během 18. a 19. století bylo v Anglii i jinde rozšířeno spalování uhlí: „Rostoucí poptávka a klesající ceny uhlí vedly k rychlému nárůstu národní spotřeby uhlí, která vzrostla z 20 milionů tun v roce 1820 na 160 milionů tun v roce 1900 (osminásobný nárůst).“ Londýn („Velký kouř“) byl tak znečištěný, že „měl v průměru 80 dnů s hustou mlhou za rok, přičemž některé oblasti jich v roce 1885 zaznamenaly až 180… úmrtnost na bronchitidu se zvýšila z 25 úmrtí na 100 000 obyvatel v roce 1840 na 300 úmrtí na 100 000 obyvatel v roce 1890. V době největšího znečištění zemřel na bronchitidu 1 z 350 lidí.“

Jak již bylo zmíněno dříve, arsen se používal také do antiparazitárních koupelí ovcí, odkud by se nakonec dostal do vlny používané k výrobě oděvů – a skutečně stojí za zmínku, že nejvyšší koncentrace arsenu u ovcí se nachází v jejich vlně.

Existují také zprávy o farmářích, kteří jej používají k ošetření semen rostlin. Dodnes se používá jako konzervační prostředek na dřevo. Používal se také k uchování mrtvých těl pro pitvu. V roce 1838 napsal lékař John Snow dopis zveřejněný v The Lancet, kde kritizoval nebezpečí této praxe, jak by mohla „vystavit lékaře provádějícího pitvu vdechování atmosféry kontaminované arsenovodíkem, což je možná nejsmrtelnější kombinace arsenu.“ Vraťme se k Semmelweisovi – bakterie „Streptococcus pyogenes“, které údajně způsobují „horečku omladnic“, jsou prý stejné jako ty, které způsobují „spálu“. Je zajímavé poznamenat, že bylo zjištěno, že přítomnost bakterií Streptococcus pozitivně koreluje s expozicí arsenu (viz zde).

Arsen byl také široce používán v tapetách: „Francouzi dlouho podezírali Brity, že otrávili Napoleona v jeho vězení na Svaté Heleně tím, že vyzdobili jeho ložnici tapetami se zeleným vzorem.“ Arsen se dostal také do dětských kočárků, svíček, omítky, sladkostí, chleba a piva. Příznaky, které vykazovaly některé z obětí otravy pivem v roce 1900 v Anglii, zahrnovaly „úplnou paralýzu dolních končetin s atrofií“ (vlevo) – podobně jako „dětská obrna“ (vpravo).

Arsen byl samozřejmě také hojně používán jako pesticid: „první systematické použití arsenu jako pesticidu bylo v polovině devatenáctého století… Farmář zjistil, že pole s bramborami bylo zamořeno brouky. Měl po ruce barvivo Pařížskou zeleň, kterou na pole aplikoval. O několik hodin později byli všichni brouci mrtví a pro Pařížskou zeleň bylo nalezeno nové využití… Během několika příštích desetiletí bylo vyzkoušeno mnoho pesticidů na bázi arsenu. Od roku 1872 se používala Londýnská purpurová, která byla levnější než Pařížská zeleň a snáze se nanášela. Arseničnan olovnatý se používal od roku 1892 a jeho výhodou bylo to, že byl pro rostliny neškodný. Arseničnan vápenatý se ve Spojených státech používal od roku 1906. Do roku 1944 bylo ve Spojených státech každý rok použito 40 milionů kilogramů arseničnanu olovnatého a asi 23 milionů kilogramů arseničnanu vápenatého.“

V polovině 19. století „tuberkulóza dosáhla v Evropě a Spojených státech epidemické úrovně.“ To vedlo k upuštění od „dlouhých sukní až na zem z viktoriánské doby“, protože „se předpokládalo, že ukrývají mikroby tuberkulózy.“ „Tuberkulóza“ byla zvláště rozšířená mezi vojáky kvůli „choroboplodným“ bakteriím, kterými byli obklopeni. Bylo však skutečně problémem toto? Jedy se ve válkách používaly po tisíciletí. Například se uvádí, že „první zbraň na bázi arsenu se objevila v letech 431–404 př. n. l., když Sparťané používali arsen jako škodlivý kouř proti městům spojenců s Athénami během peloponéské války.“ Během americké občanské války (1861 – 1865) byly učiněny nejrůznější návrhy na použití různých jedů, mezi něž patřilo „použití dělostřeleckých granátů s arsenem a strychninem“. Během francouzsko-pruské války (1870 – 1871) prý Napoleon III „navrhl potažení bajonetů vojáků kyanidy“. Během první světové války (1914 – 1918) byly chemické zbraně široce používány – natolik, že „granáty tak silně kontaminovaly zemi olovem, arsenem a smrtícím jedovatým plynem, že Francie usoudila, že většinu vesnic nelze obnovit.“ Studie z roku 2007 tvrdila, že „hladiny arsenu používaného v rozbuškách byly 1 000 až 10 000krát vyšší než hladina, která se v půdě obvykle nachází.“ Stručně řečeno, kromě toho, že byli vystaveni nejrůznějším traumatům (k nimž se dostaneme později), byli tito jedinci vystaveni obrovskému množství jedů, které by nepochybně byly také přítomny v jejich přídělech jídla a možná i ve vodě, z nichž většina by pocházela z kovových nádob. Zpráva z roku 1883 zmiňuje „šest případů otravy [olovem] z konzervovaných rajčat“. Problém kontaminace konzervovaných potravin toxickými kovy se zdá být problémem i v dnešní době.

I když je „tuberkulóza“ údajně způsobena bakterií, je zajímavé poznamenat, že tato bakterie se nezdá být vždy přítomna: „Vzorky od pacientů jsou často při acidorezistentním barvení a kultivaci negativní, přestože mají aktivní TBC.“ Ani v roce 2013 vědci stále ještě neuměli vysvětlit, jak je možné, že bakterie Mycobacterium tuberculosis dokáže přežít „po desetiletí v nepřátelském hostitelském prostředí“. A co víc, v nedávné studii (2017) vědci zjistili, že „koncentrace zinku, selenu a železa byly u pacientů s tuberkulózou výrazně nižší, avšak koncentrace arsenu, olova a mědi byly významně vyšší“ ve srovnání s kontrolní skupinou. V Chile v roce 2011 počty případů „tuberkulózy“ prudce vzrostly „deset let poté, co do vody prosakoval arsen“. Případy začaly klesat „po výstavbě zařízení na odstraňování arsenu“.

Abychom to shrnuli: myšlenka, že „teorie miasmat“ se týkala pouze „zápachu“, se nezdá být zcela přesná. Je jasné, že Pettenkofer si byl přinejmenším plně vědom nebezpečí, které různé „environmentální“ jedy představují pro lidské zdraví.

Mohli bychom nabýt dojmu, že nákaza je snadno pozorovatelný jev – něco, čeho byl každý alespoň jednou v životě svědkem. Ale je tomu skutečně tak?

Na Twitteru byla sdílena anketa s cílem získat nějaké počáteční údaje. 59% lidí uvedlo, že nikdy nebyli svědky takového jevu. Mnohem zajímavější jsou však kvalitativní údaje. Lidé většinou uváděli, že od ostatních „chytili“ nachlazení. „Onemocnění ruka-noha-ústa“ zmínila hrstka lidí, stejně jako „střevní chřipku“ (vyvolanou např. „norovirem“) a „plané neštovice“, „spalničky“ a „spálu“.

Ze zřejmých důvodů nebyly zmíněny žádné „sexuálně přenosné nemoci“, ale obzvláště zajímavé je, že nikdo nenahlásil nic vážnějšího – například případ „dětské obrny“, „eboly“ nebo „tuberkulózy“. Jeden respondent – primatolog – také poukázal na to, že takový jev ve volné přírodě ještě nikdy neviděl. Pouze u zvířat chovaných v zajetí.

Tím se dostáváme k důležitému bodu – i když se říká, že na všech těchto „nemocech“ se podílí mnoho „virů“ a bakterií, často zjišťujeme, že příznaky, které způsobují, se ve skutečnosti až tak neliší. Pokud se podíváte např. na příznaky „příušnic“, „opičích neštovic“, „pásového oparu“, „chřipky“, „eboly“ nebo „dětské obrny“, tak zjistíte, že obvykle mohou zahrnovat nespecifickou vyrážku, horečku, zimnici, kašel, svalovou slabost, zvracení, průjem, únavu, bolesti hlavy a ztrátu chuti k jídlu. O některých z nich se říká, že mají nějaký „charakteristický rys“, např. v případě „dětské obrny“ se jedná o „akutní chabou parézu“. Často však zjišťujeme, že stejné příznaky způsobují i jiné „viry“, jako je např. „virus západonilské horečky“, a dokonce i „nedostatek živin“. Říká se, že „viry“, které způsobují vyrážky, lze snadno odlišit díky rozdílu v jejich vzhledu. Ale zdá se, že se všechny navzájem zaměňují. Posledním typickým případem je „rajčatová chřipka“ („tomato flu“) napodobující „opičí neštovice“.

Všechny tyto příznaky se také údajně vyskytují v případech otravy, jako je např. otrava arsenem. Abychom uvedli alespoň jeden příklad, zde jsou snímky z případové studie ukazující různé členy rodiny vykazující příznaky chronické otravy arsenem. Příznaky (vlevo) se moc neliší od příznaků „onemocnění ruka-noha-ústa“ (vpravo).

Studie obsahuje také následující obrázky. Zejména černé léze se vzhledem moc neliší od případů „sekundární syfilis“ (vpravo nahoře) nebo „antraxu“ (vlevo dole).

„Syfilis“ v některých případech (vlevo nahoře) také vypadá jako „plané neštovice“ (zde a zde), a dokonce jako další „nemoc“ známá jako „Sweetův syndrom“ (vlevo dole):

Jak jsme již uvedli dříve, „dětská obrna“ se moc neliší od případů otravy arsenem, nebo dokonce „nemocem“, které jsou údajně způsobeny „nedostatkem živin“, jako jsou „kurděje“, „beri-beri“ nebo „pelagra“.

Stručně řečeno, nezdá se, že by existoval jediný příznak připisovaný „virům“ nebo bakteriím, který by nebylo možné pozorovat také v některých případech otravy.

Co je tedy „nemoc“?

Encyklopedie Brittanica definuje „nemoc“ jako „jakoukoli škodlivou odchylku od normálního strukturálního nebo funkčního stavu organismu, obecně spojenou s určitými znaky a symptomy a lišící se svou povahou od fyzického zranění.“

O některých nemocech se říká, že jsou „přenosné“ a projevují se prostřednictvím různých generických příznaků, které jsou údajně způsobeny dotyčným „patogenem“. Proto se obvykle předpokládá, že takové symptomy neslouží žádnému skutečnému účelu, jsou prostě nešťastným výsledkem činnosti „zárodků“, které jsou do toho zapleteny.

Zjistilo se však, že např. horečka je „záměrnou strategií k posílení naší imunitní obrany tváří v tvář infekci“. V případě průjmu vědci zjistili, že je „kritický pro odstranění střevních patogenů“. Tato zjištění naznačují, že „patogen“ sám o sobě nezpůsobuje horečku nebo průjem, ale že tyto příznaky jsou „imunitní reakcí“ na přítomnost jednoho nebo více toxinů. Tyto toxiny jsou většinou dávány do souvislosti s „choroboplodnými zárodky“. Přesně stejný princip však platí pro jakoukoli látku, kterou tělo považuje za toxickou. Když se vrátíme k arsenu, zjistíme, že v některých případech se objevuje průjem popisovaný jako „stolice připomínající rýžovou vodu“, který je údajně také jedním z „jedinečných rysů“ „cholery“. Pokud člověk požil jed, tělo se jej pokusí co nejrychleji zbavit, což může vyžadovat doslova „vypláchnutí“. Arsen se nachází také v potu, a dokonce i ve spermatu, což jasně ukazuje, že tělo použije jakékoli prostředky, aby se jej zbavilo.

To ukazuje, že obecné příznaky spojené s většinou „infekčních nemocí“ nejsou ničím jiným než pokusem těla zbavit se co nejrychleji toxinů. Typ příznaku, nástup a závažnost pak budou záviset na faktorech, jako je dávka, způsob expozice a jakékoli existující „komorbidity“. Pokud je jed namísto požití vdechnut, je nepravděpodobné, že by vyvolal průjem; místo toho může být konečným následkem kašel nebo „plicní infekce“. To znamená, že výsledkem může být široká škála kombinací příznaků a současné paradigma medicíny vytvoří z každé kombinace novou „nemoc“. Výsledkem tedy budou stovky různých „nemocí“, způsobených stovkami různých bakterií a „virů“. Jak to jednou vyjádřil dr. Tilden – ve skutečnosti však existuje jedna „nemoc“, a to toxémie, která se prostě, z výše uvedených důvodů, projevuje různými způsoby. „Proces detoxikace“ může být někdy doprovázen určitým nepohodlím (průjem není pro nikoho příjemný). A „očista“ může být někdy „účinná“ až moc a může tělo zahltit. To je místo, kde má západní medicína své využití; může pomoci „zmírnit“ příznaky v případech, kdy to může být žádoucí. Nese to s sebou ale některé důsledky, jak příhodně uvádí např. dr. Tilden: „Nemoc však nebyla vyléčena, protože příčina (vyčerpávající návyky) pokračuje, toxin se stále hromadí a časem se objeví další krize. Pokud není příčina toxémie objevena a odstraněna, krize se budou opakovat, dokud funkční poruchy nepřejdou v organické onemocnění.“

Vraťme se k naší původní otázce: Proč tedy někdy vidíme, že lidé onemocní ve stejnou dobu, nebo jeden po druhém?

Prvním a nejzřejmějším vysvětlením je sdílené prostředí. Většina lidí by to chápala jako sdílený pracovní prostor nebo domov. Jako lidé však všichni obýváme stejné prostředí a věci, které se dějí i na druhé straně světa, proto mohou mít vliv. Dobrými příklady jsou Černobyl a katastrofa v zálivu Minamata. Podobný jev může nastat na lokálnější úrovni, jako v případě „dětské obrny“. V 90. letech byl nad Los Angeles vrtulníkem rozprášen pesticid „malathion“ (který americká Agentura pro ochranu životního prostředí spojuje s celou řadou příznaků, které jsou pozoruhodně podobné příznakům „dětské obrny“), ve snaze bojovat proti středomořským ovocným muškám. A jen před několika lety tým výzkumníků navrhl, že „nemoc“ způsobená „virem zika“ je ve skutečnosti pravděpodobně spojena s rozšířeným postřikem insekticidu „Pyriproxyfenu“.

Někdy se toxické látky mohou „přenášet“ z jedné osoby na druhou, protože byly dané látce vystaveny: „Otrava olovem u dětí v důsledku olovnatého prachu, který si člen domácnosti nevědomky přinesl domů z práce, je obecně známá jako ‚expozice přinesená s sebou domů‘. Děti mohou být doma vystaveny kromě olova i jiným kovům, přineseným z pracoviště.“ Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) doporučuje, aby se při „manipulaci“ se zvířaty nosily ochranné pomůcky, aby se osoby chránily před „antraxem“, ale jak již bylo uvedeno dříve, arsen se koncentruje v ovčí vlně. Vzhledem k všudypřítomnému výskytu jedů v našem prostředí není možná žádným překvapením, že lidé občas onemocní ve stejnou dobu, nebo brzy po sobě.

Někteří tvrdí, že 95% lidské mysli je podvědomé. Zda je to pravda nebo ne, je jiná otázka, ale je jasné, že velká část toho, co se děje v našem mozku, se děje, aniž bychom si to uvědomovali – do této kategorie spadají všechny tělesné procesy, které mozek řídí. A to znamená, že někdy napodobujeme ostatní „neúmyslně“, jako např. když zíváme, smějeme se nebo projevujeme strach.

Zkusme nyní analogii s počítačem. Počítač má různé „nástroje“, které uživateli umožňují zahájit „čištění“ nebo „detox“. To je nezbytné pro zajištění toho, aby počítač žil dlouhý, zdravý život a nadále fungoval správně. Předpokládejme tedy, že byste ve skutečnosti měli svou mysl plně pod kontrolou. Pokud „nakažlivá“ nemoc není nic jiného než „detoxikační program“, pak se občas můžeme přistihnout, že „napodobujeme“ ostatní ve snaze chránit se. Viděno tímto způsobem, „nemocný jedinec“ působí jako jakýsi „podnět“, který dává zbytku „stáda“ vědět, že se něco děje a že někteří by se mohli chtít „detoxikovat“ preventivně. Pokud přijmeme předpoklad, že velká část toho, co se děje v našem mozku, je podvědomá, pak by takový „program“ mohl být „spuštěn“, aniž bychom ho „spustili“ z vlastní vůle.

To vše se také dotýká jiného myšlenkového směru, známého jako „Germánská nová medicína“ (GNM), podle které jsou příznaky v podstatě konečným výsledkem „konfliktu“: „Každá ‚nemoc‘ – dále nazývaná smysluplný biologický zvláštní program – pochází ze syndromu DHS (Dirk Hamer Syndrom), což je neočekávaný, vysoce akutní a izolující konfliktní šok, který se vyskytuje současně na úrovni psychiky, mozku a příslušného orgánu.“ GNM však poznamenává, že „těžká podvýživa, otrava nebo úraz mohou vést k dysfunkci orgánu bez DHS.“ Je však třeba vzít v úvahu myšlenku, že psychika sama o sobě může příležitostně způsobit „nemoc“. Dobrým příkladem je případ siamských dvojčat – kdy jedno dostalo „spalničky“, zatímco druhé ne. V článku nazvaném „Nakažlivá myšlenka, která by vás mohla zabít“ uvádí BBC následující příklad: „Lékaři již dlouho vědí, že přesvědčení může být smrtelné – jak ukázal jeden docela ošklivý studentský žert, který se strašlivě zvrtl. Vídeňský medik z 18. století Erich Menninger von Lerchenthal popisuje, jak studenti na jeho lékařské fakultě měli spadeno na jednoho neoblíbeného asistenta. Chtěli mu dát za vyučenou, vrhli se na něj a oznámili mu, že mu bude setnuta hlava. Zavázali mu oči, hlavu mu položili na špalek a pak mu na krk hodili mokrý hadr. V přesvědčení, že jde o polibek ocelové čepele, chudák ‚na místě zemřel‘.“ Podobný jev byl pozorován v případech „vztekliny“. Vrátíme-li se k vojákům z francouzsko-pruské války a 1. světové války, ti byli vystaveni nejrůznějším jedům ve stejnou dobu – ale synchronicita nástupu příznaků by se dala vysvětlit i nějakým podvědomým jevem, který je podle GNM společný všem lidem: „Biologický konflikt spojený s plicními sklípky je konfliktem smrti-zděšení, protože z biologického hlediska se panika ze smrti rovná neschopnosti dýchat.“ GNM také uvádí, že: „Tuberkulózní sekret, vylučovaný sputem, je bohatý na bílkoviny. Pokud je fáze hojení dlouhá a intenzivní, může být nedostatek bílkovin fatální. Smrt však není způsobena ‚infekcí‘ tuberkulózy, ale spíše vyčerpáním bílkovin (proto se tuberkulóze dříve říkalo ‚úbytě‘). Přesně to se stalo během epidemie plicní tuberkulózy v letech 1918/19 poté, co miliony lidí vyřešily konflikty smrti-zděšení, které utrpěly během čtyř let války. Konec války inicioval takříkajíc masové uzdravování, které vyústilo ve dvě pandemie (viz také španělská chřipka).“

Někteří také navrhli, že by mohly být zapojeny „feromony“ nebo „rezonance“, ačkoli se zdá, že důkazy pro oba fenomény chybí. Pokud však přijmeme předpoklad, že „infekční nemoci“ nejsou ničím jiným než „detoxikačními příznaky“ způsobenými buď vystavením toxinu, nebo vystavením někomu, kdo jim sám byl vystaven (jako preventivní opatření), pak se do určité míry můžeme zeptat, zda na tom opravdu záleží?

Zdá se, že základní problém zde skutečně spočívá v našem pohledu na věc. Paradigma „teorie choroboplodných zárodků“ udělalo z lidí oběti a nutí je hledat na všech nesprávných místech – tvrdí, že naše děti, manžel/ka, soused nebo pes nás nějakým způsobem „nakazili“ a že se musíme bát svého okolí a těch, s nimiž ho sdílíme. Například v Bangladéši, regionu, který strašlivě trpí chronickou expozicí arsenu, existuje „sklon k ostrakizaci lidí postižených arsenem, přičemž arsenikóza je považována za nakažlivou nemoc.“ Podobný jev byl pozorován v Japonsku během epidemie SMON (subakutní myelooptické neuropatie).

I když nemůžeme nést plnou odpovědnost za vše, co se nám ze zdravotního hlediska děje, tento článek snad ukázal, že jediná věc, na které záleží, když jsme svědky fenoménu nákazy, je to, zda jsme my a ostatní byli vystaveni jedu.

Upozornění: nic v tomto článku nelze brát jako lékařskou radu. Zde uvedené informace mají být použity pouze pro informační a vzdělávací účely.