„Charakter je nesmazatelný znak, který určuje jedinou skutečnou hodnotu všech lidí a veškeré jejich práce.“ (Orison Swett Marden)

O člověku můžete hodně říct už jen podle podstaty jeho charakteru, z toho, jak se chová k ostatním a jak interaguje s okolním světem. Je to někdo čestný a spolehlivý, anebo někdo, kdo je nedůvěryhodný a podvodník? Co vám charakter člověka říká o jeho práci a standardech, které dodržuje? Hledá pravdu logickým způsobem, nebo mu jde spíše o hledání prestiže a slávy? Pokud je někdo považován za čestného člověka, potom je snazší věřit tomu, že se to odráží i v jeho práci. Je-li však považován za člověka nečestného, pak bychom očekávali, že se tato vlastnost projeví také v tom, co přináší ostatním. Většina by souhlasila s tím, že vezme své auto k mechanikovi s vynikající reputací, který poskytuje kvalitní služby a férovou cenu, oproti tomu, kdo má pověst předraženého podvodníka, který při „opravě“ jedné věci druhou věc rozbíjí. Charakter člověka nám tedy může napovědět docela dost i o práci, kterou dělá.

Jakou práci byste očekávali od osoby, kterou by vám někdo popsal takto:

„… v žádném případě není vždy pokorný, nezištný, morálně na výši… právě naopak.“

„…chování a vystupování obecně nepříjemné po většinu jeho kariéry. Není to moc sympatická lidská bytost.“

Zní to jako muž, jehož charakter vás vede k tomu, abyste věřili v jeho schopnost přesně reprezentovat svou vlastní práci? Zní tento muž důvěryhodně? Jedná se o popis Louise Pasteura, považovaného za otce teorie choroboplodných zárodků, a pochází od Geralda Geisona, předního odborníka na Pasteurovo dílo, který prozkoumal sbírku jeho zápisníků. Pasteur požádal svou rodinu, aby tyto zápisníky nebyly nikdy zveřejněny. Geison nakonec v roce 1995 napsal knihu s názvem Soukromá věda Louise Pasteura (The Private Science of Louis Pasteur), ve které podrobně popisuje svá zjištění. Cílem knihy bylo podat přesný obraz muže, a ne jeho idealizovanou vizi sebe sama:

„Tato kniha se snaží přispět k důkladnějšímu přehodnocení až kritickému rozebrání současného převládajícího obrazu Pasteura. Tento obraz byl vytvořen v kontextu, který pro nás ztratil hodně ze svého významu – v kontextu, ve kterém byly hrdinské biografie používány k předávání široce přijímaných morálních pravd a ve kterém byla věda považována za přímo prospěšné a „pozitivní“ poznání. I v době, kdy potřebujeme a hledáme hrdiny, již nemusíme brát tento obraz za bernou minci. Už nemusíme udržovat Pasteurovu představu o sobě samém.“ (Geison 1995:278 )

Když se podíváme na úryvky z recenzí knihy, můžeme trochu lépe nahlédnout do Geisonova kritického rozboru Pasteurovy postavy:

„V kritických okamžicích pro jeho nejdramatičtější vědecké úspěchy Pasteur dezinterpretoval svou práci, aby marginalizoval oponenty a získal si důvěru veřejnosti, soukromé sponzorství a vědeckou prestiž.“ (The Economist 1995)

Vědecká sekce New York Times poznamenala:

„Pasteur… lhal o svém výzkumu, ukradl nápady konkurentovi a podváděl způsoby, které by nyní byly považovány za vědecké pochybení.“ (Altman 1995)

Časopis Nature uvedl:

„[Pasteur] je, stručně řečeno, dokonalý antihrdina pro naši antihrdinskou dobu.“ (Bynum 1995)

„Který slavný vědec byl tajnůstkářský a klamavý, neetický ve svém chování k pacientům, vybíravý při výběru experimentálních výsledků, obtížně se s ním pracovalo, byl sobecký, a dokonce krutý vůči oponentům a až absurdně majetnický ohledně svých laboratorních záznamů?“ (The New Scientist)

Z New England Journal of Medicine:

„V některých případech může být Pasteurovo chování nazváno šoumenstvím, ale v jiných se jasně rovnalo podvodu.“ (Fee 1995)

https://www.journals.uchicago.edu/doi/10.1086/393744

Jedná se o jasný popis muže, který manipuloval s daty ze svých experimentů, aby získal požadované výsledky, aby mohl získat prestiž s tím spojenou. Na základě tohoto popisu není Pasteurův charakter příliš slibný ani není snadné věřit výsledkům experimentů výše popsaného muže. Tento článek však není míněn jako útok na Pasteurovu osobnost. Má ukázat, že nepříznivé vlastnosti, které měl, si našly cestu do jeho výzkumu a nakonec ovlivnily závěry z jeho výsledků.

Předtím, než byla Geisonova kniha v roce 1995 vydána, článek z Washington Post z roku 1993 poukázal na jeho výzkum a poskytl další podrobnosti o tom, co Geison odhalil. Výňatky z tohoto článku pomáhají ukázat některé příklady Pasteurova neetického a nevědeckého jednání během demonstrace jeho vakcíny proti antraxu, stejně jako při očkování 9letého chlapce, o kterém se předpokládá, že měl vzteklinu:

LOUIS PASTEUR A PODEZŘENÍ NA PODVODNÉ JEDNÁNÍ

„Úspěchy Louise Pasteura ho řadí mezi největší vědce všech dob. Ale přinejmenším ve dvou významných případech francouzský badatel z 19. století zjevně lhal o svých vědeckých metodách, přivlastnil si nápad od konkurenta a provedl experimenty na lidech, které by byly tehdy i dnes považovány za neetické.

Profesor historie na Princetonu Gerald L. Geison, přední odborník na Pasteurovo dílo, objevil ‚dva příklady toho, co by se dalo nazvat vědeckým pochybením‘ při veřejném testování vakcíny proti antraxu, smrtelné chorobě u ovcí, a při očkování malého chlapce proti smrtelné vzteklině.

Geison dospěl k závěru, že navzdory jeho monumentálnímu přínosu pro medicínu by Pasteur ‚neobstál před Kongresem‘, kdyby byly jeho vědecké metody dnes podrobně zkoumány.“

„Geison zaznamenal, že Pasteurovy zápisníky odhalily, že pravidelně pozměňoval nebo manipuloval se surovými daty, aby odpovídala jeho vlastním předem vytvořeným představám. To podle něj odpovídá i dalším historickým studiím, které ukázaly, že dokonce i mezi prominentními vědci ‚vždy existují nesrovnalosti mezi soukromými záznamy a publikovanými výsledky.‘ “

„Za pečlivě pěstěným veřejným obrazem Pasteura se však skrývaly skuliny v jeho brnění, které ležely ukryté v propracovaných vědeckých zápisnících a dalších soukromých dokumentech o jeho celoživotním díle. Pasteur důkladně instruoval svoji rodinu, aby je nikdy nikomu neukazovala, což byl požadavek, který byl splněn do doby, kdy jeho poslední mužský potomek nakonec soukromé rukopisy předal Bibliotheque Nationale v Paříži a počátkem 70. let byly k dispozici vědcům.

Geison uvedl, že rozsáhlá sbírka obsahovala 30 vázaných svazků nepublikované korespondence, poznámek z přednášek a školních záznamů a více než 100 laboratorních zápisníků v rozsahu asi 10 000 stran pokrývajících Pasteurovu 40letou vědeckou kariéru. Jenom naučit se číst Pasteurův drobný rukopis trvalo rok, ale profesor z Princetonu nakonec našel ‚eticky pochybné chování‘ v případě Pasteurových slavných vakcín proti antraxu a vzteklině.

Epizoda s antraxem začala článkem, ve kterém Pasteur oznámil, že nová vakcína by mohla být vyrobena postupem, při kterém se po kontaktu smrtícího antraxového organismu s kyslíkem sníží jeho síla. Organismus pak byl podle něj vhodný k očkování, aby chránil zvířata před infekčním onemocněním. Impulzivně přijal veřejnou výzvu, aby prokázal její účinnost, navzdory soukromému zděšení jeho vlastních kolegů a svým vlastním vnitřním pochybnostem, zda je jeho vakcína skutečně připravena k použití.

V květnu 1881 zahájil Pasteur ve francouzské vesnici Pouilly-le-Fort ‚odvážnou veřejnou demonstraci‘ vakcíny v experimentu zahrnujícím 50 ovcí. Když byla úspěšná, vrátil se v červnu, aby se ‚vyhříval v potlesku‘ od vděčného davu reportérů a hodnostářů. ‚Byl to velmi dramatický okamžik,‘ uvedl Geison.

Podle poznámky pod čarou v jednom z jeho laboratorních zápisníků však Pasteur použil jiný očkovací postup, ve kterém byl antrax ošetřen chemikáliemi, které ho oslabily, spíše než aby byl vystaven kyslíku. Tímto postupem Pasteur podle Geisona ‚odsunul stranou soupeře‘, Jean-Josepha Henriho Toussainta, neznámého veterináře, který vyvinul chemicky ošetřenou vakcínu jako první a který navštívil Pasteurovu laboratoř, aby o ní diskutoval.

‚Pasteur záměrně oklamal veřejnost a vědeckou komunitu ohledně přesné povahy vakcíny, kterou použil,‘ uvedl Geison a označil to za ‚jasný případ vědeckého pochybení… Věděl moc dobře, že lže.‘ “

„Další příklad pochybného chování se týkal prvního použití vakcíny proti vzteklině u lidí. 5. července 1885 se u Pasteurových dveří neohlášeně objevil Joseph Meister, 9letý chlapec z alsaské rolnické rodiny, který byl 14krát pokousán psem s klasickými příznaky vztekliny. Pasteur se rozhodl podat svou novou vakcínu proti vzteklině v naději, že život mladíka zachrání, přestože po dobu několika týdnů nemohl vědět, zda byl mladý Meister infikován.

Meister přežil a o tři měsíce později Pasteur zveřejnil zprávu, podle které jeho vakcína proti vzteklině byla předtím testována na 50 psech bez jediného selhání před tím, než ji použil k léčbě chlapce. Geison však prostřednictvím laboratorních zápisníků zjistil, že to byla ‚mírně řečeno, velmi zavádějící zpráva‘.

Ve skutečnosti Pasteur rozsáhle testoval na psech vakcínu používající postup, který byl přesně opačný než ten, který byl použit u Meistera. Metoda, kterou použil u chlapce, zahrnovala injekce postupně silnějších dávek viru vztekliny. Tento postup byl testován na laboratorních psech v době, kdy se pokoušel o experiment na lidech, ale Pasteur neměl na zvířatech žádné přesvědčivé výsledky, které by prokázaly, že tato technika funguje.

‚Před pokusem s vakcínou proti vzteklině u lidí neexistoval žádný experimentální důkaz pro jeho publikovaná tvrzení o rozsahu bezpečnosti a účinnosti vakcíny u zvířat,‘ uvedl Geison.“

„Geison tvrdil, že Pasteurovým poselstvím pro současnou vědu bylo prolomit ‚beznadějně zavádějící‘ obraz vědy jako ‚prostě objektivní a bez předsudků‘, což je mýtus, který vědci udržují, aby pokročili ve své práci a dosáhli ‚privilegovaného postavení‘.

https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/wellness/1993/02/23/louis-pasteur-and-questions-of-fraud/196b2287-f63f-4bac-874e-c33b122d6f61/

Geisonův výzkum odhaluje Pasteura jako muže podvodných a manipulativních praktik. Používal metody, které nebyly podloženy vědeckými důkazy. Kradl nápady od kolegů a manipuloval data, aby odpovídala jeho vlastním předem vytvořeným představám. Stejně jako to dnes virologové dělají ve svých laboratořích, Pasteur pomocí experimentů vytvořil přesně to, co chtěl najít, a přitom nebral ohled na protichůdná zjištění, jen aby získal slávu a financování. Mějte na paměti, že Geison, i když je k Pasteurovi kritický, je stále neomluvitelným fanouškem tohoto muže a jeho práce. Naštěstí byl Geison dostatečně upřímný, aby poukázal na nedostatky v Pasteurově výzkumu, které by měly jeho zjištění a teorie zpochybnit.

I když jsou tyto zprávy usvědčující, Geison již dříve v roce 1978 napsal článek zkoumající Pasteurovy neetické praktiky. V něm můžeme najít podrobnější informace o klamavých metodách v případě antraxu a vztekliny, které Pasteur použil. Geison také poskytl některé poměrně odhalující informace týkající se vztekliny, jako je skutečnost, že byla u člověka vždy považována za vzácnou chorobu a že většina těch, kterým byla vzteklina diagnostikována, přežila bez jakékoli léčby. Ve skutečnosti se odhady úmrtnosti na vzteklinu pohybovaly od 0,5 % do 80 %, přičemž sám Pasteur ji odhadoval na 16 %. Geison poukázal na to, že vzteklina má netypicky dlouhou inkubační dobu, která se může pohybovat od 8 týdnů do několika let bez příznaků. Existovala dokonce nejistota ohledně korelace mezi pokousáním zvířaty a skutečnými příznaky, a to i u zvířat, o kterých bylo jasně řečeno, že jsou vzteklá.

Kvůli těmto a dalším faktorům Geison zpochybnil etiku používání vakcíny proti vzteklině jako profylaxe u lidí bez příznaků, protože vakcína s sebou nesla svá vlastní rizika a nebezpečí. Geison tvrdil, že každé očkování proti vzteklině je pokusem na lidech, protože neexistuje žádná záruka, že u kohokoli, kdo je pokousán vzteklým zvířetem, se projeví příznaky nemoci. Jelikož Pasteur použil ve své vakcíně neurotropní činidlo, tak ve skutečnosti nebylo možné zaručit, že paralyzující a neurologické účinky nebyly způsobeny vakcínou samotnou. V důsledku Pasteurova očkování bylo více případů paralytické vztekliny než u vztekliny „přirozené“, u které se vyskytovala vzácně.

Geison uvedl také pohled Pasteurových současníků na jeho charakter a pracovní etiku. Nejvýznamnějším byl Michel Peter, který tvrdil, že Pasteurova práce byla nevědecká, protože své metody držel v tajnosti, což neumožňovalo nezávislé hodnocení. Peter obvinil Pasteura, že nemá pro svoji léčbu vztekliny žádný teoretický základ, protože otevřeně přiznal, že není schopen izolovat žádný mikroorganismus, který onemocnění způsobil. Pasteur tvrdil, že mikrob způsobující onemocnění byl ve vakcínách přítomen, jen na základě míšních emulzí z případů vztekliny. To však bylo čistě empirické a Pasteur neměl žádné důkazy, které by jeho tvrzení podpořily.

Z tohoto dokumentu jsem uvedl to nejdůležitější, ale doporučuji si jej někdy přečíst celý, protože v něm jsou pasáže z Pasteurových vlastních dokumentů a další zajímavá fakta:

Pasteurova práce týkající se vztekliny: Přehodnocení etických otázek

Etické otázky specifické pro vzteklinu

„Vzteklina byla u člověka vždy vzácná. Pravděpodobně si ve Francii v žádném roce nevyžádala nikdy více než sto obětí a Fienchovy odhady za roky bezprostředně předcházející Pasteurovu slavnému dílu naznačují roční úmrtnost podstatně nižší než padesát obětí. Kromě toho vzteklina není infekční onemocnění v obvyklém smyslu, protože se nepřenáší z člověka na člověka. Kvůli těmto dvěma vlastnostem se obecné nebo povinné očkování v případě vztekliny nikdy nezdálo vhodné. Potenciální sociální přínos se nikdy nezdál dostatečný k tomu, aby ospravedlnil takový zásah do práv jednotlivců, jaký představuje například povinné očkování proti neštovicím.“

„Ještě zvláštnějším rysem vztekliny je její dlouhá inkubační doba při absenci zjistitelných příznaků. Žádné jiné smrtelné onemocnění rychlého klinického průběhu se vzteklině ani neblíží, pokud jde o dobu inkubace – obvykle šest až osm týdnů, ale někdy i rok nebo více. Tato vlastnost vztekliny otevřela možnost léčby, která by mohla být použita poté, co se člověk touto nemocí (pravděpodobně) nakazil, ale předtím, než se projevily příznaky. To je samozřejmě charakteristickým znakem Pasteurovy „vakcíny“ proti vzteklině a všech následných způsobů léčby této nemoci.

Bohužel pro Pasteura a jeho následovníky existuje velmi vysoká míra nejistoty v korelaci mezi kousnutím zvířaty a následným výskytem vztekliny, a to i v případě, že kousající zvíře je prokazatelně vzteklé. Zatímco úmrtnost na klinickou vzteklinu je prakticky 100%, hrozba úmrtí po kousnutí vzteklým zvířetem je mnohem menší. Riziko závisí na několika faktorech, včetně druhu útočícího zvířete (kousnutí vlkem a kočkou například představuje mnohem vyšší riziko než kousnutí psem), místa a hloubky kousnutí a aplikace nebo načasování kauterizace. V závislosti na těchto a dalších okolnostech se odhady rizika nákazy vzteklinou po kousnutí zvířaty, o nichž je známo, že jsou vzteklá, pohybují od 0,5 % až po 80 %. Je možná marné pokoušet se určit smysluplné ‚průměrné‘ číslo v tomto rozmezí, ale sám Pasteur odhadl, že 16 % těch, kteří byli pokousáni vzteklými psy, by nakonec na vzteklinu zemřelo, pokud by se nepodrobili jeho nové léčbě.

V každém případě by se většina obětí pokousání vzteklým zvířetem mohla vzdát léčby, aniž by v budoucnu pocítila jakékoli nepříznivé následky. Vzhledem k tomu, že všechny formy léčby vztekliny, které byly dosud navrženy nebo zvažovány, jsou aplikovány dříve, než se projeví jakékoli příznaky, a protože všechny s sebou nesou určité riziko, vzniká při léčbě vztekliny zvláštní etický problém. Všechna terapeutická nebo preventivní opatření jistě zahrnují určitý stupeň nejistoty a všechna s sebou nesou určité riziko poškození.“

„Očkování proti vzteklině se tedy liší od běžného očkování, ale i od běžných terapeutických opatření. Ta se provádějí v bezprostředním zájmu jedince, u kterého se nemoc již projevila. Jako taková vytvořila relativně málo etických problémů – i když se rovnají formě experimentování na lidech. Naproti tomu při očkování oběti pokousání zvířetem proti vzteklině si člověk nikdy nemůže být jistý, že se léčený pacient touto chorobou skutečně nakazil. A člověk si proto nikdy nemůže být jistý, zda je léčba potenciálně pro něj nebo pro někoho jiného vůbec prospěšná.

Pokud se nyní tyto rozdíly zdají příliš vzácné nebo sofistikované, je to jen proto, že nashromážděné zkušenosti za poslední století naznačují, že riziko úmrtí nebo zranění v důsledku očkování proti vzteklině je znatelně menší než riziko úmrtí po kousnutí vzteklým zvířetem. Kvůli ohromujícímu (i když méně než dokonalému) úspěchu léčby jsme ztratili ze zřetele skutečnost, že každý případ očkování proti vzteklině je nutně formou neterapeutického experimentování na lidech bez potenciálního přínosu pro společnost jako celek.“

„Mnohem problematičtější námitka proti Pasteurovi měla svůj původ ve velmi specifickém rysu jeho práce, který on sám hodně zdůrazňoval. Jeho vakcíny, na rozdíl od Jennerovy vakcíny proti neštovicím, byly produkty laboratoře. Pro Pasteura představovala tato vlastnost jeho vakcín důležitý pokrok; jako laboratorní produkty byly také náchylnější k lidské manipulaci a kontrole než vakcína proti neštovicím, kterou Jenner vzal z přírody. Ale pro několik jeho kritiků, zejména jeho přední lékařské odpůrce, tato vlastnost Pasteurovy vakcíny proti vzteklině vyvolala děsivou možnost, že by nyní mohl být člověk nucen vypořádat se s novou nemocí, kterou vytvořil sám Pasteur: umělou neboli laboratorní vzteklinou. Na rozdíl od současných odpůrců výzkumu rekombinantní DNA tito kritici zdůrazňovali, že Pasteurova vakcína je pozměněný virus s poněkud nejistými vlastnostmi. Jako důkaz, že jejich obavy měly nějaký základ v realitě, brzy poukázali na frekvenci, s jakou se zdálo, že se ‚paralytická‘ forma vztekliny objevila po Pasteurově léčbě, na rozdíl od jejího údajného vzácného výskytu za přirozených podmínek. Tito lékařští kritici si také stěžovali, že Pasteurovo použití ‚živé‘ neurotropní vakcíny komplikovalo obtížnost diagnózy u každého očkovaného jedince, u kterého se později vyvinuly nervové symptomy. Při zpětném pohledu se zdá být jasné, že zatímco Pasteurovi kritici značně zveličovali nebezpečí jeho léčby, jejich kritika nebyla zcela bezdůvodná.“

„Za prvé, Peter trval na tom, že Pasteurova práce nebyla řádně vědecká, protože podrobnosti o své léčbě držel v tajnosti. Stejně jako všichni dodavatelé empirických léků řekl o své léčbě vztekliny příliš mnoho i příliš málo – dost na to, aby vzbudil uznání a finanční výnosy, ale příliš málo na to, aby umožnil nezávislé posouzení jeho tvrzení. Nebylo to ani poprvé, kdy byl Pasteur obviněn z utajování pro vlastní prospěch, s chováním, které odpovídalo spíše prospěchářskému technologovi než nezaujatému hledači vědecké pravdy. Někteří ho kritizovali za to, že si nechal patentovat své metody výroby nebo konzervování piva, vína a octa před tím, než vydal memoáry, kterými se tyto metody staly veřejně známými. Na počátku 80. let 19. století jeho dramatická tvrzení o úspěšných vakcínách proti choleře kuřat a antraxu u ovcí vyvolala obvinění z nepatřičného utajování. Pasteurovy rané zprávy o jeho léčbě vztekliny vyvolaly, kvůli jeho neochotě sdílet podrobnosti této metody, podobné útoky.

Na všechna taková obvinění Pasteur reagoval tím, že trval na potřebě pečlivé kontroly kvality a důsledně popíral, že by jeho motivy byly jakkoli materialistické. Poukázal na riziko smrtelné katastrofy, pokud by se o podrobnostech jeho metody dozvěděli méně zkušení než on a jeho spolupracovníci a připomněl svým kritikům, že svou léčbu poskytuje bez poplatku. Nakonec také odhalil podrobnosti o své metodě asi tuctu vědců a lékařů, včetně několika cizinců, kteří přišli do jeho laboratoře, aby se ji naučili z první ruky.

Nicméně Pasteurova počáteční mlčenlivost a zdrženlivost pomohly rozproudit obecnější debatu o tom, zda jeho práce na vzteklině splňuje standardy skutečně vědeckého výzkumu.“

„Peter samozřejmě popřel, že by Pasteurova práce na vzteklině byla vědecká. Za prvé, poukázal na to, že Pasteur neposkytl žádný teoretický základ pro svou léčbu. Pasteur byl známý svou teorií choroboplodných zárodků, a přesto přiznal, že se mu nepodařilo izolovat mikroba, o kterém se předpokládá, že je za vzteklinu odpovědný. Při vývoji svých dalších vakcín (všechny proti nemocem zvířat) Pasteur kultivoval oslabený kmen specifického mikroba, kterému jednotlivé nemoci připisoval. Jeho vakcína proti vzteklině byla naproti tomu získána ‚empirickou‘ manipulací s míchou vzteklých zvířat. Peter se také mohl zeptat, i když to neudělal, jak přesně by Pasteur mohl vysvětlit atenuaci (oslabení), ať už v případě vysušené míchy nebo jeho jiných vakcín.

Na počátku debat v roce 1887 Pasteur klidně tvrdil, že ‚vědecký základ‘ jeho léčby spočívá v možnosti poskytnout zvířatům imunitu proti viru pouliční vztekliny subkutánní injekcí králičí míchy se zvyšující virulencí. To mělo přeměnit jednoduchý empirický výsledek na ‚vědecký‘ základ pro jeho léčbu. Ještě přímější byl jeden z jeho stoupenců, M. Brouardel, který přišel s touto nestydatě prospěchářskou obhajobou Pasteurovy léčby:

‚Pokud jde o výtku namířenou proti metodě jako protivědecké, přiznávám, že jí nerozumím. Podle této logiky je Jennerovo očkování ještě více protivědecké, protože nás chrání před jednou nemocí (tj. neštovicemi) tím, že nám dává jinou (tj. kravské neštovice)…

Podle mého názoru je to samo o sobě protivědecké, což není pravda. Kdyby mi někdo ukázal, že vzteklinu lze vyléčit použitím fantastické omelety nebo skořápek ústřic, stále bych to považoval za vědecké. Nakonec ti, kdo vyhledávají tento spor s Pasteurem, se ho prostě jen ptají na detaily a důvody této metody. Pan Pasteur nám řekne, že jsme našli odpověď na otázku, kterou položil náš skvělý komik [Moliere]: proč opium vyvolává spánek?‘

„Pro Petera taková ‚obhajoba‘ Pasteurova díla možná potvrdila jeho nejtemnější podezření. Pasteurova studie vztekliny pro něj nepředstavovala nic jiného než ‚empirismus přikrášlený kontradikcí.‘ “

Pokusy na zvířatech a Pasteurovy počáteční pokusy na lidech

„Vzhledem k tomu, že Peterova kritika sestávala z požadavku na dokonalost ve vědě, zakryla tak výmluvnější námitku proti Pasteurově práci – takovou, v níž se etické obavy vynořují v jasném kontrastu. Téměř, ale ne zcela, se v kontextu Peterova přehnaného útoku ztratilo obvinění, že Pasteur aplikoval svou léčbu na lidi, aniž by předtím prokázal její bezpečnost a účinnost u zvířat. Přesněji řečeno, Peter obvinil Pasteura, že nedokázal prokázat bezpečnost a účinnost své léčby pro zvířata poté, co byla pokousána vzteklým psem. Jeho zvířata byla označena za ‚odolná‘ (tj. imunní) pouze předtím, než byla pokousána.

Peter si musel uvědomit, že vznesení tohoto obvinění v roce 1887 se prakticky rovnalo označení Pasteura za lháře. Od doby jeho prvního a slavného memoáru z 26. října 1885, v němž oznamoval aplikaci své léčby vztekliny na člověka, Pasteur tvrdil, že již učinil velké množství psů odolnými vůči vzteklině poté, co byli pokousáni. Peter si stěžoval, že Pasteur neupřesnil, co myslí ‚velkým počtem‘ psů, a že pro své tvrzení neposkytl ani podrobnosti, ani důkaz. I kdyby to byla pravda, tak podle Petera by tyto počáteční experimenty po kousnutí stěží mohly ospravedlnit posun od původní Pasteurovy metody očkování proti vzteklině k jeho ‚intenzivní‘ metodě, kterou Peter považoval za nebezpečnou a které přisoudil pravděpodobnou odpovědnost za nejméně jedno úmrtí mezi Pasteurovými lidskými subjekty. Tato intenzivní léčba byla podle Petera ‚čistě empirická, nebo zde jde spíše o apriorní experimenty praktikované na člověku.‘ Farmakolog E.F.A. Vulpian, který již propůjčil svou prestiž na podporu Pasteurovy práce a léčby, vyjádřil svůj smysl pro závažnost (ne-li přesnost) Peterových obvinění tím, že řekl, že se rovnají obvinění z ‚neúmyslného zabití‘ proti Pasteurovi a jeho spolupracovníkům.

Dokud nebudou Pasteurovy laboratorní zápisníky o vzteklině dešifrovány a podrobeny kritickému zkoumání, nemůžeme doslovnou přesnost Peterových nejzávažnějších obvinění proti Pasteurovi posoudit. Mezitím však můžeme mít důvodné pochybnosti o etice Pasteurových prvních pokusů na lidech jen na základě zveřejněných záznamů. Ve skutečnosti lze tyto pochybnosti odložit pouze tehdy, je-li čtenář ochoten přijmout za pravdivá Pasteurova vlastní vágní a autoritativní tvrzení o bezpečnosti a účinnosti jeho léčebné metody. To by znamenalo mimo jiné ignorovat věrohodné publikované zprávy o tom, že několik Pasteurových vlastních žáků pochybovalo o správnosti (nebo alespoň moudrosti) jeho raných zkoušek na lidech. Nápadný mezi těmito přeběhlíky byl nejpronikavější z jeho spolupracovníků v oblasti vztekliny, Emile Roux, který údajně odmítl podepsat první zprávu o léčbě.

Ještě důležitější je, že pečlivý čtenář Pasteurových pozdějších a méně slavných prací o vzteklině objeví (v memoárech z listopadu 1886) jeho vlastní přiznání, že v době, kdy léčil Josepha Meistera, ještě neprokázal účinnost své léčby v případě zvířat, která byla dříve naočkována vzteklinou tím nejrozhodnějším způsobem – tedy intrakraniální inokulací běžné psí vztekliny přímo na dura mater (tvrdou plenu) po trepanaci. ‚Moje první experimenty v tomto bodě,‘ napsal Pasteur, ‚se datují od měsíce srpna 1885‘ – měsíc poté, co začal léčit Meistera – a dokonce i tehdy ‚úspěch byl jen částečný.‘

Vzhledem k vzácnosti vztekliny u člověka a následné nutnosti její léčby pouze v případě osob již pokousaných vzteklým zvířetem Pasteurovo přiznání velmi důrazně obrací naši pozornost ke dvěma pasážím v memoárech z 26. října 1885, kterými oznámil aplikaci jeho léčby na lidi. V první z těchto dvou pasáží Pasteur tvrdil, že již učinil padesát psů imunními vůči vzteklině, ‚aniž by se setkal s jediným selháním,‘ když se Meister objevil v jeho laboratoři v červenci 1885. Pasteur však pro toto tvrzení nepředložil žádný důkaz. Pokud jde o podrobnosti o těchto naprosto zásadních pokusech na zvířatech, čtenář byl odkázán jen na domněnky. Později ve stejném memoáru v pasáži, které Michel Peter zjevně věnoval velkou pozornost, Pasteur napsal následující:

‚Je pravda, že mých padesát psů nebylo pokousáno před tím, než jsem je učinil odolnými vůči vzteklině, ale věděl jsem, že tato okolnost může být z mých obav vyloučena, protože jsem již učinil velký počet psů odolnými vůči vzteklině poté, co byli pokousáni.‘

Kromě Peterovy stížnosti, že Pasteur nedokázal specifikovat, co myslel ‚velkým počtem‘ psů, zůstala v tomto memoáru nezodpovězena i závažnější otázka. Vzhledem k tomu, že Pasteur neposkytl žádné další informace o povaze, cílech nebo podrobnostech pokusů, ve kterých produkoval imunní psy, není ani jasné, zda byli léčeni stejnou metodou použitou k léčbě Meistera, tedy každodenním očkováním emulzemi z mích se zvyšující se virulencí.

Je zvláštní a možná významné, že Pasteur nikdy nepoužil výsledky obsažené v jeho vlastních laboratorních zápisnících na obranu své metody léčby. Ani nepřátelské útoky Petera a dalších ho nemohly přimět k tomu, aby odhalil podrobnosti o pokusech na zvířatech, které provedl před léčbou Meistera, a Pasteur zemřel o deset let později, aniž by o nich zveřejnil další zprávu.

https://doi.org/10.2307/3560403

Geisonův popis postavy Pasteura je usvědčujícím zobrazením muže, který se více zajímá o slávu a prestiž „objevu“ než o dodržování uznávaných vědeckých metod. Byl to člověk tajnůstkářský, manipulativní a neetický, muž, který by řekl jednu věc a udělal jinou. Manipuloval svá data, aby odpovídala jeho vlastním požadovaným cílům. Dokonce i jeho vrstevníci byli skeptičtí k jeho práci a praktikám, které používal. Pasteur však měl mocné přátele, kteří ho podporovali, což přehlušilo opozici a nakonec vedlo k tomu, že jeho nevědecké teorie byly přijaty jako teorie choroboplodných zárodků, kterou máme do dnešního dne.

Geisonova práce je neocenitelným pohledem do charakteru a pracovní etiky šílence. Geison poskytl také spoustu důkazů proti Pasteurovu výzkumu vztekliny. Pasteur přiznal, že nikdy neizoloval žádného mikroba schopného způsobit vzteklinu a vše, co udělal pro boj s nemocí, tedy nebylo založeno na ničem jiném než na pouhých dohadech. Pasteur předpokládal, že původce je v míšních emulzích, které injekčně aplikoval do mozku jiných zvířat, i když tam žádného původce nenašel. Jako v případě každého „viru“ neměl Pasteur žádnou nezávislou proměnnou (tj. purifikované a izolované částice), kterou by mohl použít ke stanovení příčiny a následku. Nemohl prokázat, že by jeho očkování obsahovalo nějaké patogenní agens. Jak však poukázal Geison, v jeho injekční směsi bylo neurotropní agens, a jelikož jeho vakcíny byly produkty laboratoře, vyvolalo to velmi realistickou možnost, že nemoc pozorovaná po očkování byla nemocí, kterou vytvořil sám Pasteur: umělou neboli laboratorní vzteklinou. Vzhledem k tomu, že vzteklina byla u člověka vzácná a většina případů byla bezpříznaková a/nebo se uzdravila bez léčby, je možné, že vzteklina nebyla ničím jiným než nemocí vytvořenou vakcínou?

Studie z roku 1951 poskytuje důkaz, že přesně k tomu došlo. Poté, co se používání Pasteurovy vakcíny proti vzteklině rozšířilo, začala se hromadit literatura týkající se závažných reakcí po léčbě, včetně úmrtí. Reakce byly rozděleny do dvou typů: ty, které byly extraneurální (nezahrnující nervový systém) a ty, které byly neurální (zahrnující nervový systém). Dokonce i Joseph Meister, chlapec, kterého Pasteur „vyléčil“ ze vztekliny, měl údajně v průběhu léčby extraneurální symptomy. Úmrtnost těch, kteří zažili nervové účinky, byla odhadnuta na 40 %. Existovaly dvě různé teorie, proč k těmto reakcím došlo. První teorie byla, že šlo o toxickou reakci na nervovou tkáň použitou v preparátech. Druhá teorie předpokládala přítomnost „viru“. Zajímavé je, že v případě předpokládaného „viru“ existovaly podobnosti v mikroskopické a makroskopické patologii encefalomyelitidy po očkování proti vzteklině, „skutečné“ vztekliny a nevakcinační encefalomyelitidy komplikující neštovice. Někteří vědci dokonce zjistili, že očkování proti spalničkám, neštovicím a proti vzteklině má klinické a patologické podobnosti v neurologických komplikacích těchto nemocí:

NEUROLOGICKÉ KOMPLIKACE VAKCÍNY PROTI VZTEKLINĚ

„Když Louis Pasteur úspěšně zabránil výskytu vztekliny u Josepha Meistera (1885) po kousnutí vzteklým psem, objevila se nová naděje pro osoby, které by dříve byly odsouzeny k jisté smrti. V následujících letech se však ukázalo, že použití vakcín proti vzteklině není bez rizika. V literatuře se začaly hromadit zprávy o různých reakcích, z nichž některé byly fatální, a etiologické faktory těchto komplikací se staly předmětem sporu, který trvá až do současnosti, asi 64 let po vývoji Pasteurovy léčby.

OBECNÉ ÚVAHY

Reakce na léčbu proti vzteklině byly kompletně popsány a klasifikovány Horackem. Jeho sedm skupin může být kombinováno do dvou hlavních kategorií: typ extraneurální a neurální. Extraneurální komplikace, které primárně nezasahují nervový systém, jsou dvou typů:

1. Vznik generalizované kopřivkové vyrážky, která reaguje na epinefrin, u senzibilizovaných osob brzy po zahájení léčby.
2. Lokální reakce, s nebo bez systémového postižení, od jednoduchého zarudnutí, otoku a zatvrdnutí v místě vpichu až po závažnou lokální reakci doprovázenou bolestí hlavy, malátností, horečkou a lymfadenopatií. Je zcela možné, že Joseph Meister měl při Pasteurově léčbě tento typ reakce, protože Vallery-Radott cituje Pasteurovo pozorování dítěte:

‚Poslední tři očkování zanechala pod kůží nějaké růžové stopy, postupně se rozšiřující a necitlivé. Dochází k určité reakci, která je stále intenzivnější, jak se blíží finální očkování, které proběhne ve čtvrtek 16. července.‘

Neurální typ reakce, postihující nervový systém, obvykle spadá do jedné ze tří forem:

1. Periferní forma – běžně zahrnující lícní nerv. Úplné zotavení je obvyklé.
2. Spinální forma – vznikající po předchozí těžké lokální reakci a projevující se buď jako dorzolumbální myelitida s paresteziemi, poruchou svěračů a paralýzou dolních končetin nebo jako ascendentní paralýza Landryho typu.
3. Mozková forma – bez paralýzy, charakterizovaná prodromálním stádiem adenopatie, malátnosti, bolesti hlavy a zánětu v místě vpichu a následným rozvojem ospalosti, ztuhlosti šíje a známek zvýšeného intrakraniálního tlaku, tzn. bradykardií a papiledémem.

Výskyt neuroparalytických příhod komplikujících použití vakcíny proti vzteklině byl různými americkými autory uváděn v rozmezí od 1:280 léčených pacientů v malé sérii až po 1:8 287 pacientů, kteří dostali vakcínu (tabulka 1).

Na druhou stranu, celosvětová statistika, kterou uvádí Greenwood, uvádí výskyt 1:5 814 v sérii 1 290 758 léčených pacientů s úmrtností 25 %.

Ve 22 případech neurologických reakcí na vakcínu proti vzteklině shromážděných z literatury byla velká většina pacientů ve věku 20 až 40 let a počet mužů převyšoval počet žen o více než 2:1. Úmrtnost v této skupině byla 40%.

V Michiganu dostalo od 1. července 1945 do 31. března 1949 přibližně 6 000 pacientů 84 122 dávek vakcíny proti vzteklině. Během tohoto období bylo Michiganskému odboru zdravotní péče nahlášeno 12 případů reakcí všech typů na vakcínu proti vzteklině, včetně čtyř případů neuroparalýzy s jedním úmrtím. To představuje 1 případ postvakcinačního postižení nervového systému na 1 500 léčených pacientů.

Z mnoha teorií týkajících se etiologie reakcí na léčbu proti vzteklině lze ty, které mají současnou podporu, rozdělit do dvou skupin: ty, které za původce považují nervovou tkáň ve vakcíně, a ty, které předpokládají, že na vině je virus.

Zastánci první skupiny se domnívají, že reakce jsou způsobeny toxickým účinkem složky nervové tkáně v očkovací látce na nervový systém příjemce, nebo že jde o anafylaktické nebo alergické reakce na opakované injekce nervových proteinů ve vakcíně. Stuart a Krikorian se domnívají, že nežádoucí příhody jsou způsobeny injekcí mozkové tkáně a předpokládají přítomnost ‚cytotoxinu‘ v normální mozkové tkáni. Na podporu svých názorů nabízejí experimentální studie na zvířatech, u kterých došlo k paralýze po injekci homologní i heterologní normální mozkové substance. Připouštějí však, že důležitá může být individuální idiosynkrazie ze strany pacienta. Na druhou stranu Hurst ze svých vyšetřování vyvozuje, že důkazy nejsou dostatečné, aby prokázaly, že za syndrom je odpovědná injekčně aplikovaná mozková tkáň jako taková.

Schwentker a Rivers, Kabat, Wolf a Bezer a Morrison uvádějí, že jejich laboratorní výzkumy je přivedly k přesvědčení, že po injekci emulzí nervové tkáně dochází k sérologické reakci, k produkci protilátek proti antigenu. Kirk a Ecker po transponování práce na lidské subjekty uvádějí, že našli zvýšený titr protilátek proti mozkové tkáni v séru pacienta, u kterého se po léčbě proti vzteklině vyvinula encefalitida. Tato zjištění potvrzují teorii, že reakce na vakcíny proti vzteklině jsou anafylaktické nebo alergické. Horack uvádí, že výskyt alergie v osobní nebo rodinné anamnéze byl významně vyšší ve skupině pacientů, kteří vykazovali reakce na vakcínu proti vzteklině, než v kontrolní skupině, která injekce tolerovala bez komplikací. Nelze popřít, že k anafylaktickým reakcím na profylaktické použití vakcíny proti vzteklině dochází. Dorfman popisuje jeden případ, kdy se během krátké doby po injekci vakcíny Semple objevil synkopální záchvat s pseudopodiální klasickou a generalizovanou kopřivkou. Po podání epinefrinu příznaky zmizely. Bylo prokázáno, že pacient byl přecitlivělý na králičí srst.“

„Další skupina výzkumníků zastává hypotézu, že reakce na vakcínu jsou způsobeny virem. Bassoe a Grinker došli k závěru, že za to může fixovaný virus přítomný v očkovací látce. Své závěry zakládají na podobnostech v mikroskopické a makroskopické patologii encefalomyelitidy po očkování proti vzteklině, pravé vztekliny a nevakcinační encefalomyelitidy komplikující neštovice. Při filtrování fenolizovaných vakcín přes drátěné síto Kelser získal některé relativně hrubé částice, které byly suspendovány ve fyziologickém roztoku a intracerebrálně injikovány králíkům. U těchto zvířat byl vyprodukován fixovaný virus vztekliny. Podle jeho názoru fenolizace vakcíny ‚spálila‘ částice a ochránila virus v hlubších částech. Proto se domnívá, že životaschopný fixovaný virus se může stát a často také stává patogenním.

Babonneix a Sigwald předpokládají, že fixovaný virus ve vakcíně aktivuje latentní mikroorganismus přítomný v nervovém systému příjemce vakcíny. Vytvářejí paralelu mezi tímto účinkem a účinkem viru ve vakcíně proti neštovicím, která podle Levaditiho a Nicolaie senzibilizuje nervový systém osoby naočkované proti viru herpetické encefalitidy.

Marsden a Hurst se domnívají, že očkování proti spalničkám, neštovicím a vzteklině jsou predispozičními faktory ke vzniku exantému, který nazývají ‚akutní perivaskulární myelinoclasis‘. Jako důkaz uvádějí pozorované klinické a patologické podobnosti u takzvaných neurologických komplikací těchto onemocnění.“

https://jamanetwork.com/journals/archneurpsyc/article-abstract/651100

Toto není jediná studie poskytující důkaz, že vakcína proti vzteklině způsobila neurologické symptomy spojené s touto nemocí. Zde je několik krátkých úryvků z jiných studií v průběhu let, které zdůrazňují podobná zjištění:

Z roku 1960:

NEUROLOGICKÉ KOMPLIKACE VAKCÍNY PROTI VZTEKLINĚ

„Neuroparalytické komplikace se vyskytují u 1 z 287 až 1 z 8 287 osob, které dostaly Pasteurovu vakcínu proti vzteklině. Greenwood zjistil celkový výskyt jedné reakce na 5 814 ošetření na celosvětové úrovni v celkové sérii 1 297 758 léčených pacientů. Ve stejné sérii bylo 56 úmrtí, což odpovídá 25% úmrtnosti u pacientů s neuroparalytickou komplikací. Latimer a spolupracovníci zaznamenali 40% mortalitu ve 22 případech neurologických komplikací uváděných v literatuře. Vakcína proti vzteklině připravená z viru kultivovaného na kachním embryu je nyní dostupná z komerčních zdrojů. Tento preparát podstatně sníží použití vakcíny připravené z centrálního nervového systému králíků. Některé osoby však nemusí být schopny tolerovat vakcínu připravenou na ptačích embryích, takže se zdá nepravděpodobné, že by se preparát z centrálního nervového systému králíků (Pasteurova vakcína) zcela přestal používat.“

https://jamanetwork.com/journals/jama/article-abstract/328831

Z roku 1988:

Vysoká míra neurologických komplikací po podání vakcíny proti vzteklině Semple

„Smrtelný případ encefalitidy způsobený vakcínou proti vzteklině Semple (fenolizovaný ovčí mozek) podnítil pátrání po neurologických komplikacích mezi 722 příjemci 2 šarží vakcíny podaných v Bangkoku v Thajsku v červnu a červenci 1984. Revize všech pacientů přijatých s neurologickými příznaky od června do srpna 1984 do 5 hlavních fakultních nemocnic v Bangkoku zjistila 6 případů (0,83 %), včetně prvního případu, kteří dostali vakcínu. Infekce vzteklinou byla vyloučena ve všech 6 případech. 4 pacienti měli meningitidu a 2 meningoencefalitidu.“

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/0035920388901678

Z roku 1996:

Neurologické komplikace u dospělých po podání vakcíny proti vzteklině připravené ze zvířecího mozku

„Závěr: Vakcína typu Semple pro dospělé připravená z nervové tkáně zvířat vyvolává u dospělých nepřijatelnou míru závažných postvakcinačních neurologických komplikací. Lidská diploidní buněčná vakcína proti vzteklině by měla být použita pro postexpoziční očkování proti vzteklině.“

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/8685108/

Z roku 2003:

Neurologické komplikace vakcín proti vzteklině

„Vakcíny proti vzteklině obsahující nervovou tkáň se používají v některých zemích včetně Indie. Uvádíme tři případy, které se po použití těchto vakcín projevily různými neurologickými komplikacemi. Prezentované projevy zahrnovaly encefalitidu, radikulitidu a akutní zánětlivou demyelinizační polyradikuloneuropatii. Tyto neurologické komplikace jsou zdůrazněny, aby vědecké důkazy donutily komunitu, aby přestala používat vakcíny proti vzteklině obsahující nervovou tkáň. Vakcíny proti vzteklině novější generace z buněčných kultur by měly být pro postexpoziční profylaxi upřednostňovány před vakcínami proti vzteklině obsahujícími nervovou tkáň.“

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/12626831/

---

SHRNUTÍ:

• Přinejmenším ve dvou významných případech Louis Pasteur lhal o svých vědeckých metodách
• Přivlastnil si nápad od konkurenta a provedl lidské experimenty, které by byly tehdy i dnes považovány za neetické
• Gerald L. Geison, přední badatel Pasteurova díla, dospěl k závěru, že Pasteur by „neobstál před Kongresem“, pokud by jeho vědecké metody byly zkoumány v dnešní době
• Pasteur důkladně instruoval svou rodinu, aby jeho zápisníky nikdy nikomu neukazovala
• Geison nakonec našel „eticky pochybné chování“ v případě Pasteurových slavných vakcín proti antraxu a vzteklině
• Pasteur impulzivně přijal veřejnou výzvu, aby prokázal účinnost své vakcíny proti antraxu, navzdory soukromému zděšení jeho vlastních kolegů a vlastním vnitřním pochybnostem, zda je jeho vakcína skutečně připravena k použití
• Podle poznámky pod čarou v jednom ze svých laboratorních zápisníků Pasteur ve výzvě použil jiný očkovací postup než ten, který propagoval, při kterém byl antrax ošetřen chemikáliemi, které ho oslabily, místo toho, aby byl vystaven kyslíku
• Pasteur „odsunul stranou soupeře“, Jean-Josepha Henriho Toussainta, neznámého veterináře, který vyvinul chemicky ošetřenou vakcínu jako první a který navštívil Pasteurovu laboratoř, aby o ní diskutoval
• „Pasteur záměrně oklamal veřejnost a vědeckou komunitu ohledně přesné povahy vakcíny, kterou použil,“ uvedl Geison a označil to za „jasný případ vědeckého pochybení… Věděl moc dobře, že lže.“
• Pasteur použil svou vakcínu proti vzteklině u 9letého Josepha Meistera a o tři měsíce později zveřejnil zprávu, podle které jeho vakcína proti vzteklině byla předtím testována na 50 psech bez jediného selhání před tím, než ji použil k léčbě chlapce
• Geison však prostřednictvím laboratorních zápisníků zjistil, že to byla „mírně řečeno, velmi zavádějící zpráva“
• Pasteur rozsáhle testoval na psech vakcínu používající postup, který byl přesně opačný než ten, který byl použit u Meistera
• Pasteur neměl na zvířatech žádné přesvědčivé výsledky, které by prokázaly, že tato technika funguje
• Před pokusem s vakcínou proti vzteklině u lidí neexistoval žádný experimentální důkaz pro jeho publikovaná tvrzení o rozsahu bezpečnosti a účinnosti vakcíny u zvířat
• Pasteurovým poselstvím pro současnou vědu bylo, podle Geisona, prolomit „beznadějně zavádějící“ obraz vědy jako „prostě objektivní a bez předsudků“, což je mýtus, který vědci udržují, aby pokročili ve své práci a dosáhli „privilegovaného postavení“

• Vzteklina byla u člověka vždy vzácná
• Vzteklina není infekční onemocnění v obvyklém smyslu; nepřenáší se z člověka na člověka
• Kvůli těmto dvěma vlastnostem se obecné nebo povinné očkování v případě vztekliny nikdy nezdálo vhodné
• Zvláštním rysem vztekliny je její dlouhá inkubační doba při absenci zjistitelných příznaků
• Žádné jiné smrtelné onemocnění rychlého klinického průběhu se vzteklině ani neblíží, pokud jde o dobu inkubace – obvykle šest až osm týdnů, ale někdy i rok nebo více
• Pro Pasteura a jeho následovníky bohužel existuje velmi vysoká míra nejistoty v korelaci mezi kousnutím zvířaty a následným výskytem vztekliny, a to i v případě, že kousající zvíře je prokazatelně vzteklé
• Zatímco úmrtnost na klinickou vzteklinu je prakticky 100%, hrozba úmrtí po kousnutí vzteklým zvířetem je mnohem menší
• Riziko závisí na několika faktorech, včetně:

1. Druhu útočícího zvířete (například pokousání vlkem a kočkou představuje mnohem vyšší riziko než pokousání psem)
2. Místa a hloubky kousnutí
3. Aplikace nebo načasování kauterizace

• Odhady rizika nákazy vzteklinou po kousnutí zvířaty, o nichž je známo, že jsou vzteklá, se pohybují od 0,5 % až po 80 %
• Je možná marné pokoušet se určit smysluplné „průměrné“ číslo v tomto rozmezí, ale sám Pasteur odhadl, že 16 % těch, kteří byli pokousáni vzteklými psy, by nakonec na vzteklinu zemřelo, pokud by se nepodrobili jeho nové léčbě
• Většina obětí pokousání vzteklým zvířetem by se mohla vzdát léčby, aniž by v budoucnu pocítila jakékoli nepříznivé následky
• Všechna terapeutická nebo preventivní opatření jistě zahrnují určitý stupeň nejistoty a všechna s sebou nesou určité riziko poškození
• Při očkování oběti pokousání zvířetem proti vzteklině si člověk nikdy nemůže být jistý, že se léčený pacient touto chorobou skutečně nakazil
• Člověk si proto nikdy nemůže být jistý, zda je léčba potenciálně pro něj nebo pro někoho jiného vůbec prospěšná
• Každý případ očkování proti vzteklině je nutně formou neterapeutického experimentování na lidech bez potenciálního přínosu pro společnost jako celek
• Pasteurovy vakcíny, na rozdíl od Jennerovy vakcíny proti neštovicím, byly produkty laboratoře
• Tato vlastnost Pasteurovy vakcíny proti vzteklině vyvolala děsivou možnost, že by nyní mohl být člověk nucen vypořádat se s novou nemocí, kterou vytvořil sám Pasteur: umělou neboli laboratorní vzteklinou
• Jako důkaz, že jejich obavy měly nějaký základ v realitě, kritici brzy poukázali na frekvenci, s jakou se zdálo, že se „paralytická“ forma vztekliny objevila po Pasteurově léčbě, na rozdíl od jejího údajného vzácného výskytu za přirozených podmínek
• Tito lékařští kritici si také stěžovali, že Pasteurovo použití „živé“ neurotropní vakcíny komplikovalo obtížnost diagnózy u každého očkovaného jedince, u kterého se později vyvinuly nervové symptomy
• Pasteurova práce nebyla řádně vědecká, protože podrobnosti o své léčbě držel v tajnosti
• O své léčbě vztekliny řekl příliš mnoho i příliš málo – dost na to, aby vzbudil uznání a finanční výnosy, ale příliš málo na to, aby umožnil nezávislé posouzení jeho tvrzení
• Na počátku 80. let 19. století jeho dramatická tvrzení o úspěšných vakcínách proti choleře kuřat a antraxu u ovcí vyvolala obvinění z nepatřičného utajování
• Pasteur se bránil tím, že poukázal na riziko smrtelné katastrofy, pokud by se o podrobnostech jeho metody dozvěděli méně zkušení než on a jeho spolupracovníci
• Pasteurova počáteční mlčenlivost a zdrženlivost pomohly rozproudit obecnější debatu o tom, zda jeho práce na vzteklině splňují standardy skutečně vědeckého výzkumu
• Pasteur neposkytl žádný teoretický základ pro svou léčbu
• Pasteur byl známý svou teorií choroboplodných zárodků, a přesto přiznal, že se mu nepodařilo izolovat mikroba, o kterém se předpokládá, že je odpovědný za vzteklinu
• Jeho vakcína proti vzteklině byla získána „empirickou“ manipulací s míchou vzteklých zvířat
• Pasteur klidně tvrdil, že „vědecký základ“ jeho léčby spočívá v možnosti poskytnout zvířatům imunitu proti „viru“ pouliční vztekliny subkutánní injekcí králičí míchy se zvyšující se virulencí
• Pasteurův stoupenec, M. Brouardel, prohlásil: „Pokud jde o výtku namířenou proti metodě jako protivědecké, přiznávám, že jí nerozumím. Podle této logiky je Jennerovo očkování ještě více protivědecké, protože nás chrání před jednou nemocí (tj. neštovicemi) tím, že nám dává jinou (tj. kravské neštovice)…“
• Pro jiného kritika Pasteura jeho studie vztekliny nepředstavovala nic jiného než „empirismus přikrášlený kontradikcí“
• Pasteur aplikoval svou léčbu na lidi, aniž by předtím prokázal její bezpečnost a účinnost u zvířat
• Pasteur nedokázal prokázat bezpečnost a účinnost své léčby pro zvířata poté, co byla pokousána vzteklým psem
• Jeho zvířata byla označena za „odolná“ (tj. imunní) pouze předtím, než byla pokousána
• Pasteur tvrdil, že již učinil velké množství psů odolnými vůči vzteklině poté, co byli pokousáni, ale Peter si stěžoval, že Pasteur neupřesnil, co myslí „velkým počtem“ psů, a že neposkytl ani podrobnosti, ani důkaz pro své tvrzení
• Peter uvedl, že i kdyby Pasteurova tvrzení byla pravdivá (nebyla), tak by tyto počáteční experimenty po kousnutí stěží mohly ospravedlnit posun od původní Pasteurovy metody očkování proti vzteklině k jeho „intenzivní“ metodě, kterou Peter považoval za nebezpečnou a které přisoudil pravděpodobnou odpovědnost za nejméně jedno úmrtí mezi Pasteurovými lidskými subjekty
• Peterova obvinění se rovnala obvinění z „neúmyslného zabití“ proti Pasteurovi a jeho spolupracovníkům
• Geison uvedl, že dokud Pasteurovy laboratorní zápisníky o vzteklině nebudou dešifrovány a podrobeny kritickému zkoumání, nemůžeme doslovnou přesnost Peterových nejzávažnějších obvinění proti Pasteurovi posoudit (naštěstí nyní víme, že tato obvinění byla posouzena jako pravdivá poté, co Geison zápisníky prozkoumal)
• Existují věrohodné publikované zprávy o tom, že několik Pasteurových vlastních žáků pochybovalo o správnosti (nebo alespoň moudrosti) jeho raných zkoušek na lidech
• Nápadný mezi těmito přeběhlíky byl nejpronikavější z jeho spolupracovníků v oblasti vztekliny, Emile Roux, který údajně odmítl podepsat první zprávu o léčbě
• Pasteurovy pozdější a méně slavné práce o vzteklině (v memoárech z listopadu 1886) obsahují jeho vlastní přiznání, že v době, kdy léčil Josepha Meistera, ještě neprokázal účinnost své léčby v případě zvířat, která byla dříve naočkována vzteklinou tím nejrozhodnějším způsobem – tedy intrakraniální inokulací běžné psí vztekliny přímo na dura mater (tvrdou plenu) po trepanaci
• Pasteur tvrdil, že již učinil padesát psů imunními vůči vzteklině, „aniž by se setkal s jediným selháním,“ když se Meister objevil v jeho laboratoři v červenci 1885, ale Pasteur pro toto tvrzení nepředložil žádný důkaz
• Pasteur ve stejném memoáru napsal: „Je pravda, že mých padesát psů nebylo pokousáno před tím, než jsem je učinil odolnými vůči vzteklině.“
• Pasteur neposkytl žádné další informace o povaze, cílech nebo podrobnostech pokusů, ve kterých produkoval imunní psy
• Není ani jasné, zda byli léčeni stejnou metodou použitou k léčbě Meistera, tedy každodenním očkováním emulzemi z mích se zvyšující se virulencí
• Pasteur nikdy nepoužil výsledky obsažené v jeho vlastních laboratorních zápisnících na obranu své metody léčby

• V letech následujících po Pasteurově očkování Josepha Meistera se ukázalo, že použití vakcín proti vzteklině není bez rizika
• V literatuře se začaly hromadit zprávy o různých reakcích, z nichž některé byly fatální, a etiologické faktory těchto komplikací se staly předmětem sporů
• Existují dva typy nežádoucích reakcí po očkování proti vzteklině: typ extraneurální a typ neurální
  • Extraneurální
    • Generalizovaná kopřivková vyrážka
    • Lokální reakce, s nebo bez systémového postižení, od jednoduchého zarudnutí, otoku a zatvrdnutí v místě vpichu až po závažnou lokální reakci doprovázenou bolestí hlavy, malátností, horečkou a lymfadenopatií
    • Předpokládá se, že Joseph Meister mohl trpět extraneurálními příznaky
  • Neurální
    • Periferní forma – běžně zahrnující lícní nerv. Úplné zotavení je obvyklé.
    • Spinální forma – vznikající po předchozí těžké lokální reakci a projevující se buď jako dorzolumbální myelitida s paresteziemi, poruchou svěračů a paralýzou dolních končetin nebo jako ascendentní paralýza Landryho typu
    • Mozková forma – bez paralýzy, charakterizovaná prodromálním stádiem adenopatie, malátnosti, bolesti hlavy a zánětu v místě vpichu a následným rozvojem ospalosti, ztuhlosti šíje a známkami zvýšeného intrakraniálního tlaku, tzn. bradykardií a papiledémem
• Výskyt neuroparalytických příhod komplikujících použití vakcíny proti vzteklině byl různými americkými autory uváděn v rozmezí od 1:280 léčených pacientů v malé sérii až po 1:8 287 pacientů, kteří dostali vakcínu
• Pro tyto nežádoucí reakce existovaly dvě skupiny teorií:
  1. Ty, které za původce považují nervovou tkáň ve vakcíně
  2. Ty, které předpokládají, že na vině je virus
• Zastánci první skupiny se domnívají, že reakce jsou způsobeny toxickým účinkem složky nervové tkáně v očkovací látce na nervový systém příjemce, nebo že jde o anafylaktické nebo alergické reakce na opakované injekce nervových proteinů ve vakcíně
• Stuart a Krikorian se domnívají, že nežádoucí příhody jsou způsobeny injekcí mozkové tkáně a předpokládají přítomnost „cytotoxinu“ v normální mozkové tkáni
• Schwentker a Rivers, Kabat, Wolf a Bezer a Morrison uvádějí, že jejich laboratorní výzkumy je přivedly k přesvědčení, že po injekci emulzí nervové tkáně dochází k sérologické reakci, k produkci protilátek proti antigenu
• Nelze popřít, že k anafylaktickým reakcím na profylaktické použití vakcíny proti vzteklině dochází
• Dorfman popisuje jeden případ, kdy se během krátké doby po injekci vakcíny Semple objevil synkopální záchvat s pseudopodiální klasickou a generalizovanou kopřivkou
• Po podání epinefrinu příznaky zmizely a bylo prokázáno, že pacient byl přecitlivělý na králičí srst
• Bassoe a Grinker došli k závěru, že za to může fixovaný virus přítomný v očkovací látce. Své závěry zakládají na podobnostech v mikroskopické a makroskopické patologii encefalomyelitidy po očkování proti vzteklině, pravé vztekliny a nevakcinační encefalomyelitidy komplikující neštovice.
• Při filtrování fenolizovaných vakcín přes drátěné síto Kelser získal některé relativně hrubé částice, které byly suspendovány ve fyziologickém roztoku a intracerebrálně injikovány králíkům
• U těchto zvířat byl vyprodukován fixovaný „virus“ vztekliny
• Babonneix a Sigwald předpokládají, že fixovaný virus ve vakcíně aktivuje latentní mikroorganismus přítomný v nervovém systému příjemce vakcíny
• Marsden a Hurst se domnívají, že očkování proti spalničkám, neštovicím a vzteklině jsou predispozičními faktory ke vzniku exantému, který nazývají „akutní perivaskulární myelinoclasis“
• Jako důkaz uvádějí pozorované klinické a patologické podobnosti u takzvaných neurologických komplikací těchto onemocnění
• Studie z roku 1960 zjistila, že neuroparalytické komplikace se vyskytují u 1 z 287 až 1 z 8 287 osob, které dostaly Pasteurovu vakcínu proti vzteklině
• Úmrtnost se pohybovala od 25 % do 40 % u pacientů trpících neuroparalytickou komplikací
• Vakcína proti vzteklině připravená z „viru“ kultivovaného na kachním embryu byla vytvořena, aby podstatně snížila použití vakcíny připravené z centrálního nervového systému králíků
• Studie z roku 1988 zkoumala smrtelný případ encefalitidy způsobený vakcínou proti vzteklině Semple (fenolizovaný ovčí mozek), který podnítil pátrání po neurologických komplikacích
• Autoři studie zkontrolovali všechny pacienty přijaté s neurologickými příznaky od června do srpna 1984 do 5 hlavních fakultních nemocnic v Bangkoku a zjistili 6 případů (0,83 %), včetně prvního případu, kteří dostali vakcínu
• Infekce vzteklinou byla vyloučena ve všech 6 případech
• 4 pacienti měli meningitidu a 2 meningoencefalitidu
• Studie z roku 1966 zjistila, že vakcína typu Semple pro dospělé připravená z nervové tkáně zvířat vyvolává u dospělých nepřijatelnou míru závažných postvakcinačních neurologických komplikací
• Studie z roku 2003 zkoumala vakcíny proti vzteklině obsahující nervovou tkáň, které se používají v některých zemích včetně Indie
• Autoři studie uvedli tři případy, které se po použití těchto vakcín projevily různými neurologickými komplikacemi
• Prezentované projevy zahrnovaly encefalitidu, radikulitidu a akutní zánětlivou demyelinizační polyradikuloneuropatii

Gerald Geison nabídl světu pohled na osobnost Louise Pasteura, muže považovaného za otce teorie choroboplodných zárodků, a nebylo to zobrazení lichotivé. To, že jej poskytl přední badatel Pasteurova díla, který měl přístup k jeho soukromým zápisníkům, které měly zůstat skryté, rozhodně dodává těmto tvrzením důvěryhodnost. Vyobrazení tohoto muže s mnoha nedostatky je v souladu s kritikou jeho současníků. Skutečnost, že důkazy o Pasteurových neetických, manipulativních a nevědeckých metodách pocházejí z jeho vlastní ruky, je poetickou spravedlností.

Je-li člověk považován za nečestného a nedůvěryhodného, tak práce, kterou vytvořil, by měla být viděna ve stejném světle. Faktem je, že Pasteur opravil svá vlastní data tak, aby odpovídala jeho vědeckým ambicím. Nepodařilo se mu izolovat žádného původce onemocnění, o kterém je známo, že je u člověka vzácné a u kterého se léčba ve většině případů ukázala jako zbytečná. Příznaky a úmrtí byly vzácné i v případech potvrzených případů vztekliny. Použití vakcíny proti vzteklině je profylaktické, aby se zabránilo potenciálnímu vzniku příznaků. Bylo však prokázáno, že vakcína vyvolává přesně ty stejné příznaky. Stejně jako u vakcín proti neštovicím a dětské obrně jde o další zřejmý případ, kdy vakcína vytvořila právě tu nemoc, proti níž měla chránit, což v první řadě udržovalo mýtus, že „virus“ vztekliny existuje.