Přestože se celý svět spoléhá na testy RT-PCR k „diagnostice“ infekce SARS-CoV-2, věda je jasná: testy nejsou pro daný účel vhodné.

Omezení a hygienická opatření po celém světě jsou založena na počtech případů a úmrtnosti vytvořených tzv. testy RT-PCR na SARS-CoV-2, které se používají k identifikaci „pozitivních“ pacientů, přičemž „pozitivní“ je obvykle ztotožňováno s „infikovaným“.

Při bližším pohledu na fakta je však závěr ten, že tyto testy PCR jsou jako diagnostický nástroj k určení domnělé infekce, způsobené údajným novým virem nazývaným SARS-CoV-2, nesmyslné.

Neopodstatněná mantra „Testujte, testujte, testujte,…“ 

Generální ředitel Světové zdravotnické organizace (WHO) Dr. Tedros Adhanom Ghebreyesus na tiskové konferenci ke COVID-19 dne 16. března 2020 uvedl:

„Pro všechny země máme jednoduchý vzkaz: Testujte, testujte, testujte.“

Zpráva byla šířena titulky po celém světě, například díky Reuters a BBC.

Ještě 3. května moderátor žurnálu Heute – jednoho z nejvýznamnějších zpravodajských magazínů německé televize – posílal dál mantru korona dogmatu svému publiku káravými slovy:

„Testujte, testujte, testujte – to je krédo v tuto chvíli a je to jediný způsob, jak skutečně pochopit, jak moc se koronavirus šíří.“

To ukazuje, že víra v opodstatněnost testů PCR je tak silná, že se rovná náboženství, které v podstatě netoleruje žádný rozpor. 

Je však dobře známo, že náboženství jsou o víře, nikoli o vědeckých faktech. A jak řekl Walter Lippmann, dvojnásobný vítěz Pulitzerovy ceny a možná nejvlivnější novinář 20. století: „Tam, kde všichni myslí stejně, nikdo moc nemyslí.“ 

Pro začátek je tedy velmi pozoruhodné, že sám Kary Mullis, vynálezce technologie polymerázové řetězové reakce (PCR), stejně nemyslel. Jeho vynález mu v roce 1993 získal Nobelovu cenu za chemii.

Bohužel Mullis minulý rok ve věku 74 let zemřel, ale není pochyb o tom, že biochemik považoval PCR za nevhodnou k detekci virové infekce.

Důvodem je, že zamýšlené použití PCR bylo a stále je takové, aby bylo použito jako výrobní technika schopná replikovat sekvence DNA milionkrát a miliardkrát, a ne jako diagnostický nástroj pro detekci virů.

Jak vyhlašování virových pandemií na základě testů PCR může skončit katastrofou, popsala Gina Kolata ve svém článku New York Times z roku 2007 Víra v rychlý test vede k epidemii, která nebyla.

CHYBĚJÍCÍ PLATNÝ ZLATÝ STANDARD 

Kromě toho stojí za zmínku, že testy PCR používané k identifikaci tzv. pacientů COVID-19, patrně infikovaných tzv. SARS-CoV-2, nemají platný zlatý standard, se kterým by byly porovnány.

To je zásadní bod. Testy je potřeba vyhodnotit, aby se stanovila jejich přesnost – přesněji řečeno jejich „citlivost“ (1) a „specificita“ – porovnáním se „zlatým standardem“, tedy nejpřesnější dostupnou metodou.

Například pro těhotenský test by zlatým standardem bylo samotné těhotenství. Ale jak například australský specialista na infekční choroby Sanjaya Senanayake uvedl v rozhovoru pro televizi ABC v odpovědi na otázku „Jak přesné je testování [na COVID-19]?“:

„Pokud bychom měli nový test na zachycení [bakterie] zlatého stafylokoka v krvi, měli bychom už krevní kultury, což je náš zlatý standard, který používáme po desetiletí, a mohli bychom s tím tento nový test porovnat. Ale pro COVID-19 zlatý standard nemáme.“

Jessica C. Watsonová z Bristolské univerzity to potvrzuje. V její práci „Interpretace výsledku testu na COVID-19“, zveřejněném nedávno v The British Medical Journal, píše, že pro testování COVID-19 „takový jednoznačný zlatý standard chybí“. Ale místo označení testů jako nevhodných pro detekci SARS-CoV-2 a diagnostiku COVID-19 nebo namísto poukázání na to, že pouze virus, prokázaný izolací a purifikací, může být spolehlivým zlatým standardem, Watsonová se vší vážností tvrdí, že „pragmaticky“ samotná diagnóza COVID-19, pozoruhodně včetně samotného testování pomocí PCR, „může být nejlepším dostupným ́zlatým standardem ́.“ To ale není vědecky správné.

Kromě skutečnosti, že je naprosto absurdní brát samotný test PCR jako součást zlatého standardu pro hodnocení testu PCR, neexistují žádné charakteristické specifické příznaky pro COVID-19, jak nám přiznali lidé jako Thomas Löscher, bývalý vedoucí Ústavu infekčních onemocnění a tropické medicíny na univerzitě v Mnichově a člen Spolkové asociace německých internistů. (2)

A pokud pro COVID-19 neexistují žádné charakteristické specifické příznaky, diagnóza COVID-19 – na rozdíl od prohlášení Watsonové – nemůže být vhodná pro to, aby sloužila jako platný zlatý standard.

Kromě toho „odborníci“, jako je Watsonová, přehlíží skutečnost, že zlatým standardem může být pouze izolace viru, tj. jednoznačný důkaz viru.

Proto jsem se zeptal Watsonové, jak může být diagnóza COVID-19 „nejlepším dostupným zlatým standardem“, pokud pro COVID-19 neexistují žádné charakteristické specifické příznaky, a také to, zda virus samotný, tj. izolace viru, by nebyl nejlepším dostupným/možným zlatým standardem. Na tyto otázky však dosud neodpověděla – navzdory několika požadavkům. A ještě neodpověděla ani na náš příspěvek s rychlou reakcí na její článek, ve kterém se zabýváme přesně stejnými body, ačkoli nám 2. června napsala: „Pokusím se poslat odpověď později tento týden, až budu moci.“

ŽÁDNÝ DŮKAZ, ŽE RNA JE VIROVÉHO PŮVODU 

Nyní je otázkou: Co je v prvé řadě nutné pro izolaci/důkaz viru? Potřebujeme vědět, odkud pochází RNA, pro kterou jsou testy PCR kalibrovány.

Jak uvádí učebnice (např. Lékařská virologie, White/Fenner, 1986, str. 9), stejně jako přední výzkumní pracovníci v oblasti virů, jako je Luc Montagnier nebo Dominic Dwyer, purifikace částic – tj. oddělení objektu od všeho, co není tímto objektem, jako například laureátka Nobelovy ceny Marie Curie v roce 1898 purifikovala 100 mg chloridu radnatého extrahováním tun smolince – je nezbytným předpokladem k prokázání existence viru a tedy k prokázání, že RNA z dané částice pochází z nového viru.

Důvod je ten, že PCR je extrémně citlivá, což znamená, že dokáže detekovat i ty nejmenší kousky DNA nebo RNA – nemůže však určit, odkud tyto částice pocházejí. To musí být stanoveno předem.

A protože testy PCR jsou kalibrovány pro genové sekvence (v tomto případě sekvence RNA, protože se má za to, že SARS-CoV-2 je RNA virus), musíme vědět, že tyto kousky genů jsou součástí hledaného viru. A abychom toto věděli, musí být provedena správná izolace a purifikace údajného viru.

Proto jsme požádali vědecké týmy příslušných článků, které jsou uváděny v souvislosti se SARS- CoV-2, o důkaz, zda snímky z elektronového mikroskopu zobrazené v jejich experimentech in vitro, ukazují purifikované viry.

Ale ani jeden tým nedokázal na tuto otázku odpovědět „ano“ – a poznámka: nikdo neřekl, že purifikace není nezbytným krokem. Dostali jsme pouze odpovědi jako „Ne, nezískali jsme elektronovou mikrofotografii ukazující stupeň purifikace“ (viz níže).

Zeptali jsme se několika autorů studií na otázku: „Ukazují vaše elektronové mikrofotografie purifikovaný virus?“ Odpověděli takto:

Studie 1: Leo L. M. Poon; Malik Peiris. „Emergence of a novel human coronavirus threatening human health“, Nature Medicine, březen 2020

Odpovídající autor: Malik Pereis
Datum: 12. května 2020
Odpověď: „Na snímku je virus pučící z infikované buňky. Není to purifikovaný virus.“

Studie 2: Myung-Guk Han a kol. „Identification of Coronavirus Isolated from a Patient in Korea with COVID-19″, Osong Public Health and Research Perspectives, únor 2020

Odpovídající autor: Myung-Guk Han
Datum: 6. května 2020
Odpověď: „Nemohli jsme odhadnout stupeň purifikace, protože nepurifikujeme a nekoncentrujeme virus kultivovaný v buňkách.“

Studie 3: Wan Beom Park a kol. „Virus Isolation from the First Patient with SARS- CoV-2 in Korea“, Journal of Korean Medical Science, 24. února 2020

Odpovídající autor: Wan Beom Park
Datum: 19. března 2020
Odpověď: „Nezískali jsme elektronovou mikrofotografii ukazující stupeň purifikace.“

Studie 4: Na Zhu a kol. „A Novel Coronavirus from Patients with Pneumonia in China“, 2019, New England Journal of Medicine, 20. února 2020

Odpovídající autor: Wenjie Tan
Datum: 18. března 2020
Odpověď: „[Ukazujeme] snímek sedimentovaných virových částic, ne purifikovaných.“

Pokud jde o zmíněné studie, je zřejmé, že to, co je ukázáno na elektronových mikrofotografiích (EM), je konečný výsledek experimentu, což znamená, že neexistuje žádný jiný výsledek, z něhož by mohli EM vytvořit.

To znamená, že pokud autoři těchto studií připustí, že jejich publikované EM neukazují purifikované částice, pak rozhodně nemají purifikované částice, o kterých se tvrdí, že jsou virové. (V této souvislosti je třeba poznamenat, že někteří vědci ve svých článcích používají termín „izolace“, ale postupy v nich popsané nepředstavují řádný proces izolace (purifikace). Proto je v této souvislosti pojem „izolace“ špatně používán).

Autoři čtyř hlavních dokumentů z počátku roku 2020, kteří tvrdili, že objevili nový koronavirus, tedy připustili, že nemají důkaz, že původem virového genomu byly virové částice nebo zbytky buněk, čisté nebo nečisté, nebo částice jakéhokoli druhu. Jinými slovy, existence RNA viru SARS- CoV-2 je založena na víře, nikoli na faktech.

Kontaktovali jsme také dr. Charlese Carlishera, který je zkušeným virologem. V roce 2001 zveřejnil časopis Science „vášnivou naléhavou prosbu… pro mladší generaci“ od několika zkušených virologů, mezi nimi Carlishera, s tím, že:

„[moderní metody detekce virů, jako je] elegantní polymerázová řetězová reakce […] říkají málo nebo vůbec nic o tom, jak se virus rozmnožuje, která zvířata jsou jeho nositeli [nebo] jak způsobují lidem onemocnění. [Je to] jako pokusit se říct, zda někomu zapáchá z úst při pohledu na jeho otisky prstů.“ (3)

A proto jsme se zeptali dr. Carlishera, zda zná jediný dokument, ve kterém byl SARS-CoV-2 izolován a konečně opravdu purifikován. Jeho odpověď:

„Nevím o žádné takové publikaci. Snažil jsem se nějakou najít.“ (4)

To ve skutečnosti znamená, že nelze dojít k závěru, že genové sekvence RNA, které vědci odebrali ze vzorků tkání připravených ve zmíněných pokusech in vitro a na které jsou testy PCR nakonec „kalibrovány“, patří specifickému viru – v tomto případě viru SARS-CoV-2.

Kromě toho neexistuje vědecký důkaz, že tyto sekvence RNA jsou původcem toho, co je nazýváno COVID-19. 

Aby bylo možné určit příčinnou souvislost, tak či onak, tj. po izolaci a purifikaci viru, bylo by naprosto nezbytné provést experiment, který splňuje čtyři Kochovy postuláty. Žádný takový experiment však neexistuje, jak Amory Devereux a Rosemary Frei nedávno odhalili pro OffGuardian.

Nutnost splnit tyto postuláty týkající se SARS-CoV-2 je demonstrována přinejmenším faktem, že pokusy o jejich splnění byly učiněny. Ale ani vědci, kteří tvrdí, že to dokázali, ve skutečnosti neuspěli.

Jedním příkladem je studie publikovaná v časopise Nature 7. května. Tento pokus, kromě dalších postupů, které činí studii neplatnou, žádný z postulátů nesplnil.

Například údajné „infikované“ laboratorní myši nevykazovaly žádné relevantní klinické příznaky, které lze jasně přičíst pneumonii, k čemuž by podle třetího postulátu skutečně mělo dojít, pokud by je skutečně způsoboval nebezpečný a potenciálně smrtící virus. A mírně naježená srst a úbytek hmotnosti, které byly u zvířat dočasně pozorovány, jsou zanedbatelné, nejen proto, že mohly být způsobeny procedurou samotnou, ale také proto, že se váha vrátila zpět do normálu.

Také žádné zvíře nezemřelo, kromě těch, které usmrtili kvůli provedení pitev. A nezapomeňme: Tyto experimenty měly být provedeny před vývojem testu, což není tento případ.

Výmluvné je to, že žádný z předních německých představitelů oficiální teorie o SARS-CoV- 2/COVID-19 – Institut Roberta Kocha (RKI), Alexander S. Kekulé (University of Halle), Hartmut Hengel a Ralf Bartenschlager (Německá virologická společnost), výše zmíněný Thomas Löscher, Ulrich Dirnagl (Charité Berlin) nebo Georg Bornkamm (virolog a emeritní profesor v Helmholtz- Zentrum Mnichov) – nemohl odpovědět na následující otázku, kterou jsem jim zaslal:

Pokud částice, o nichž se tvrdí, že jsou SARS-CoV-2 nebyly purifikovány, jak si chcete být jisti, že sekvence genů RNA těchto částic patří specifickému novému viru?

Zejména pokud existují studie prokazující, že látky, jako jsou antibiotika, která se přidávají do zkumavek v experimentech in vitro prováděných pro detekci virů, mohou „stresovat“ buněčnou kulturu tak, že se vytvářejí nové genové sekvence, které dříve nebyly detekovatelné – aspekt, na který nositelka Nobelovy ceny Barbara McClintock upozornila již ve své přednášce v roce 1983.

Neměli bychom nezmínit, že jsme oslovili i Charité – zaměstnavatele Christiana Drostena, nejvlivnějšího virologa Německa ohledně COVID-19, poradce německé vlády a spolutvůrce testu PCR, který Světová zdravotnická organizace „akceptovala“ (neověřila!) po celém světě – aby zodpověděl otázky na toto téma.

Ale odpovědi jsme nedostali až do 18. června 2020, po měsících bez odpovědi. Nakonec jsme toho dosáhli pouze za pomoci berlínské právničky Viviane Fischer.

Pokud jde o naši otázku „Přesvědčila se Charité, že byla provedena odpovídající purifikace částic?“ Charité připouští, že nepoužívali purifikované částice.

A přestože tvrdí, že „virologové v Charité jsou si jisti, že testují virus“, ve své studii (Corman a kol.) uvádějí:

„RNA byla extrahována z klinických vzorků pomocí systému MagNa Pure 96 (Roche, Penzberg, Německo) a ze supernatantů buněčných kultur pomocí mini soupravy na virovou RNA (QIAGEN, Hilden, Německo)“.

Což znamená, že pouze předpokládali, že RNA je virová.

Mimochodem, studie Corman a kol., publikovaná 23. ledna 2020, neprošla ani řádným procesem odborného posouzení (peer review), ani nebyly postupy popsané v této studii doprovázeny kontrolami – přestože se vědecká práce stává skutečně důvěryhodnou pouze prostřednictvím těchto dvou věcí.

IRACIONÁLNÍ VÝSLEDKY TESTŮ 

Je také jisté, že nemůžeme znát míru falešně pozitivních výsledků testů PCR bez rozsáhlého testování lidí, kteří virus určitě nemají, prokázaného metodou, která je na testu nezávislá (se spolehlivým zlatým standardem).

Není tedy překvapivé, že existuje několik studií dokládajících iracionální výsledky testů.

Například již v únoru zdravotní úřad v čínské provincii Guangdong uvedl, že lidé se plně zotavili z nemoci obviňované z COVID-19, začali mít „negativní“ testy a poté znovu testy „pozitivní“.

O měsíc později dokument zveřejněný v Journal of Medical Virology ukázal, že 29 ze 610 pacientů v nemocnici ve Wuhanu mělo 3 až 6 výsledků testů, které se pohybovaly mezi „negativními“, „pozitivními“ a „nejistými“.

Třetím příkladem je studie ze Singapuru, ve které byly testy prováděny téměř denně u 18 pacientů a většina z nich přešla z „pozitivní“ na „negativní“ zpět na „pozitivní“ alespoň jednou a u jednoho pacienta až pětkrát.

Dokonce i Wang Chen, prezident Čínské akademie lékařských věd, v únoru připustil, že testy PCR jsou „pouze z 30 až 50% přesné“; zatímco Sin Hang Lee z Milford Molecular Diagnostics Laboratory poslal dopis krizovému týmu WHO na koronaviry a Anthonymu S. Fauci dne 22. března 2020, v němž uvedl:

„Sociální média rozsáhle informovala o tom, že testovací soupravy RT-qPCR [kvantitativní PCR s reverzní transkriptázou] používané k detekci RNA SARS-CoV-2 v lidských vzorcích generují mnoho falešně pozitivních výsledků a nejsou dostatečně citlivé, aby odhalily některé skutečné pozitivní případy.“

Jinými slovy, i když budeme teoreticky předpokládat, že tyto testy PCR mohou skutečně detekovat virovou infekci, testy by byly prakticky bezcenné a způsobily by pouze neopodstatněné vyděšení mezi lidmi s „pozitivními“ výsledky testu.

To je zřejmé také s ohledem na pozitivní prediktivní hodnotu (PPV).

PPV naznačuje pravděpodobnost, že osoba s pozitivním výsledkem testu je skutečně „pozitivní“ (tj. má předpokládaný virus), a záleží na dvou faktorech: prevalenci (rozšíření) viru v běžné populaci a specificitě testu, což je procento lidí bez onemocnění, u kterých je test správně „negativní“ (test se specificitou 95% dává nesprávně pozitivní výsledek u 5 ze 100 neinfikovaných osob).

Se stejnou specificitou, čím vyšší je prevalence, tím vyšší je PPV.

V této souvislosti dne 12. června 2020 časopis Deutsches Ärzteblatt publikoval článek, ve kterém byla PPV vypočítána se třemi různými scénáři prevalence. 

Výsledky je samozřejmě třeba vnímat velmi kriticky, jednak proto, že není možné vypočítat specificitu bez řádného zlatého standardu, jak bylo uvedeno, a zadruhé proto, že výpočty v článku jsou založeny na specificitě stanovené ve studii, kterou provedla Jessica Watsonová, která je potenciálně bezcenná, jak bylo také zmíněno.

Pokud ji však použijete a předpokládáte, že základní specificita 95% je správná, a že víme prevalenci, dokonce i hlavní lékařský časopis Deutsches Ärzteblatt uvádí, že tzv. RT-PCR testy na SARS-CoV-2 mohou mít „šokující nízkou“ PPV.

V jednom ze tří scénářů, počítajících s předpokládanou prevalencí 3%, činila PPV pouze 30%, což znamená, že 70% lidí testovaných jako „pozitivní“ není vůbec „pozitivních“. Přesto „jim je nařízena karanténa“, jak kriticky poznamenává dokonce i Ärzteblatt.

Ve druhém scénáři článku časopisu se předpokládá prevalence 20%. V tomto případě generují PPV 78%, což znamená, že 22% „pozitivních“ testů je falešně „pozitivních“.

To by znamenalo, že: Pokud vezmeme okolo 9 milionů lidí, kteří jsou v současné době považováni za „pozitivní“ po celém světě – za předpokladu, že pravdivě „pozitivní“ případy skutečně mají virovou infekci – dostali bychom téměř 2 miliony falešně „pozitivních“ případů.

To vše odpovídá skutečnosti, že například CDC a FDA ve svých souborech připouštějí, že tzv. „testy RT-PCR na SARS-CoV-2“ nejsou pro diagnostiku SARS-CoV-2 vhodné.

Například v souboru CDC „Diagnostický panel RT-PCR v reálném čase pro nový koronavirus z roku 2019 (2019-nCoV)“ ze 30. března 2020 se uvádí:

„Detekce virové RNA nemusí naznačovat přítomnost infekčního viru nebo že 2019-nCoV je původcem klinických příznaků.“

„Tento test nemůže vyloučit onemocnění způsobená jinými bakteriálními nebo virovými patogeny.“

A FDA připouští, že: 

„pozitivní výsledky […] nevylučují bakteriální infekci nebo koinfekci s jinými viry. Detekovaný agens nemusí být definitivní příčinou onemocnění.“

Je pozoruhodné, že v návodech k použití testů PCR si také můžeme přečíst, že nejsou zamýšleny jako diagnostický test, jako například v testech Altona Diagnostics a Creative Diagnostics.(5)

Abychom citovali další, v oznámení o produktu LightMix Modular Assays vyráběného TIB Molbiol – které byly vyvinuty za použití protokolu Corman a kol. – a distribuovaného Roche můžeme číst:

„Tyto testy nejsou určeny k použití jako pomůcka při diagnostice infekce koronaviry.“

„Pouze pro výzkumné účely. Není určeno k použití v diagnostických postupech.“

Kde je důkaz, že testy mohou měřit „virovou nálož“? 

Existuje také důvod k vyvození závěru, že test PCR od Roche a dalších dokonce nedokáže detekovat specifické geny.

Navíc v popisech produktů testů RT-qPCR pro SARS-CoV-2 se uvádí, že se jedná o „kvalitativní“ testy, na rozdíl od skutečnosti, že „q“ v „qPCR“ znamená „kvantitativní“. A pokud tyto testy nejsou „kvantitativní“, neukazují, kolik virových částic je v těle.

To je zásadní, protože abychom vůbec mohli začít mluvit o skutečné nemoci v reálném světě, nejen v laboratoři, pacient by musel mít ve svém těle miliony a miliony aktivně se replikujících virových částic.

To znamená, že CDC, Světová zdravotnická organizace, FDA nebo Institut Roberta Kocha mohou tvrdit, že testy mohou měřit tzv. „virovou nálož“, tj. kolik virových částic je v těle.„Ale to nebylo nikdy prokázáno. To je obrovský skandál“, jak zdůrazňuje novinář Jon Rappoport.

Není to jen proto, že termín „virová nálož“ je klam. Pokud položíte otázku „co je virová nálož?“ při večeři, lidé mají za to, že to znamená viry cirkulující v krevním řečišti. Jsou překvapeni, když se dozvědí, že se ve skutečnosti jedná o molekuly RNA.

Aby bylo možné nepochybně prokázat, že PCR dokáže měřit, jak moc je člověk „zatížen“ virem způsobujícím onemocnění, musel by být proveden následující experiment (což se dosud nestalo):

Vezměte, řekněme, několik stovek nebo dokonce tisíc lidí a odeberete z nich vzorky tkání. Ujistěte se, že lidé, kteří odebírají vzorky, neprovádějí test. Osoby provádějící test nikdy nebudou vědět, kdo jsou pacienti a v jakém stavu jsou. Vzorky tkání otestují pomocí PCR. U každého případu řeknou, který virus našli a kolik viru našli. Pak například u pacientů 29, 86, 199, 272 a 293 najdou velké množství toho, o čem tvrdí, že je virus. Nyní odhalíme identitu těchto pacientů. Všichni by měli být nemocní, protože v jejich těle se replikuje tolik virů. Jsou ale opravdu nemocní – nebo jsou zdraví jako rybičky? 

S pomocí výše uvedené právničky Viviane Fischer jsem konečně přiměl Charité také k odpovědi na otázku, zda test vyvinutý Cormanem a kol. – tzv. „Drosten PCR test“ – je test kvantitativní.

Charité však nebyla ochotna na tuto otázku odpovědět „ano“. Místo toho Charité napsala:

„Pokud jde o testy RT-PCR v reálném čase, tak je-li Charité známo, ve většině případů jsou […] omezeny na kvalitativní detekci.“

Dále „Drosten PCR test“ používá analýzu nespecifického genu E jako předběžnou analýzu, zatímco Institut Pasteur používá stejnou analýzu jako analýzu potvrzující. 

Podle Cormana a kol. analýza genu E pravděpodobně detekuje všechny asijské viry, zatímco ostatní analýzy v obou testech by měly být specifičtější pro sekvence označované jako „SARS- CoV-2“.

Kromě sporného účelu mít buď předběžný nebo potvrzující test, který pravděpodobně detekuje všechny asijské viry, změnila Světová zdravotnická organizace začátkem dubna algoritmus a doporučila, že od té doby může být test považován za „pozitivní“, i když pouze analýza genu E (která pravděpodobně detekuje všechny asijské viry!) dává „pozitivní“ výsledek.

To znamená, že potvrzený nespecifický výsledek testu je oficiálně prodán jako specifický.

Tato změna algoritmu zvýšila počet „případů“. Testy používající analýzu genu E produkují například Roche, TIB Molbiol a R-Biopharm.

Vysoké hodnoty Cq činí výsledky testů dokonce ještě více nesmyslnými

Dalším podstatným problémem je, že mnoho testů PCR má hodnotu „kvantifikace cyklu“ (Cq) vyšší než 35 a některé, včetně „PCR testu Drosten“, mají dokonce Cq 45.

Hodnota Cq určuje, kolik cyklů replikace DNA je potřeba k detekci skutečného signálu z biologických vzorků.

„Hodnoty Cq vyšší než 40 jsou podezřelé z důvodu nízké předpokládané účinnosti a obecně by se neměly vykazovat“, jak se uvádí v pokynech MIQE.

MIQE je zkratka pro „Minimální informace pro publikování experimentů kvantitativní PCR v reálném čase“, soubor instrukcí, které popisují minimální informace nezbytné pro vyhodnocení publikací o PCR v reálném čase, také nazývané kvantitativní PCR nebo qPCR.

Sám vynálezce, Kary Mullis, souhlasil, když uvedl:

„Pokud musíte provést víc než 40 cyklů, abyste amplifikovali jednu kopii genu, je s vaší PCR něco vážně v nepořádku.“

Směrnice MIQE byly vyvinuty pod záštitou Stephena A. Bustina, profesora molekulární medicíny, světově uznávaného odborníka na kvantitativní PCR a autora knihy A-Z kvantitativní PCR, která byla nazývána „biblí qPCR“.

V nedávném rozhovoru Bustin zdůrazňuje, že „použití takových libovolných mezních hodnot Cq není ideální, protože mohou být buď příliš nízké (eliminující platné výsledky), nebo příliš vysoké (zvyšující falešně „pozitivní“ výsledky)“.

Infekční mýtus – Stephen Bustin o problémech s RT-PCR 

A podle něj by se mělo zaměřit na Cq 20 až 30. Existují obavy, pokud jde o spolehlivost výsledků u jakéhokoli Cq nad 35.

Pokud je hodnota Cq příliš vysoká, je obtížné rozlišit skutečný signál od pozadí, například kvůli reakcím primerů a fluorescenčních sond, a proto existuje vyšší pravděpodobnost falešně pozitivních výsledků.

Navíc, kromě jiných faktorů, které mohou pozměnit výsledek, před začátkem samotné PCR, v případě, že hledáte předpokládané RNA viry, jako je SARS-CoV-2, musí být RNA převedena na komplementární DNA (cDNA) pomocí enzymu reverzní transkriptáza – odtud „RT“ na začátku „PCR“ nebo „qPCR“.

Tento proces transformace je však „široce uznáván jako neefektivní a variabilní“, jak poukázala Jessica Schwaber z Centra pro komercializaci regenerativní medicíny v Torontu a dva kolegové z výzkumu ve studii z roku 2019.

Stephen A. Bustin potvrzuje problémy s PCR srovnatelným způsobem.

Například poukázal na problém, že v průběhu procesu přeměny (RNA na cDNA) se množství DNA získané se stejným výchozím materiálem RNA může značně lišit, a to i faktorem 10 (viz výše uvedený rozhovor).

Vzhledem k tomu, že se sekvence DNA v každém cyklu zdvojnásobí, dokonce i malá odchylka se zesílí a může tak změnit výsledek, čímž se zničí spolehlivá informativní hodnota testu.

Jak je tedy možné, že ti, kdo tvrdí, že testy PCR mají velký význam pro tzv. diagnostiku COVID-19 přehlíží základní nedostatky těchto testů – dokonce i když jsou konfrontováni s otázkami týkajícími se jejich platnosti?

Obhájci hypotézy nového koronaviru se rozhodně měli s těmito otázkami vypořádat před tím, než uvedli testy na trh a způsobili v podstatě uzavření celého světa, alespoň proto, že toto jsou otázky, které okamžitě přicházejí na mysl každému, kdo má i jen trochu vědeckého povědomí.

A tak nevyhnutelně vyvstává myšlenka, že finanční a politické zájmy hrají v případě této neznalosti vědeckých úkolů rozhodující roli. Pozn.: Například Světová zdravotnická organizace má finanční vazby na farmaceutické společnosti, jak ukázal British Medical Journal v roce 2010.

A odborníci kritizují, že od té doby „notoricky známá korupce a střety zájmů ve Světové zdravotnické organizaci pokračovaly, a dokonce rostly“. Stejně tak CDC, abychom vzali jiného velkého hráče, není očividně o nic lepší.

Na závěr, důvody a možné motivy zůstávají spekulativní a mnozí zúčastnění jistě jednají v dobré víře; ale věda je jasná: Čísla generovaná těmito testy RT-PCR v žádném případě neospravedlňují strašení lidí, kteří byli testováni „pozitivně“ a zavádění karanténních opatření, která uvrhnou nespočet lidí do chudoby a zoufalství nebo je dokonce doženou k sebevraždě.

„Pozitivní“ výsledek může mít vážné důsledky také pro pacienty, protože z diagnostiky jsou potom vyloučeny všechny nevirové faktory a pacienti jsou léčeni vysoce toxickými léky a invazivní intubací. Zejména pro starší lidi a pacienty s již existujícími zdravotními problémy může být taková léčba fatální, jak jsme naznačili v článku „Fatální terapie“.

Případná nadměrná úmrtnost je bezpochyby způsobena terapií a omezujícími opatřeními, zatímco statistiky úmrtí na „COVID-19“ zahrnují i pacienty, kteří zemřeli na různé nemoci, předefinované jako COVID-19 pouze kvůli „pozitivnímu“ výsledku testu, jehož hodnota nemůže být více pochybná.

Torsten Engelbrecht je oceněný novinář a autor z německého Hamburku. V roce 2006 byl spoluautorem knihy Virus-Mania s dr. Klausem Kohnleinem a v roce 2009 získal cenu German Alternate Media Award. Psal také pro Rubikon, Süddeutsche Zeitung, Financial Times Deutschland a mnoho dalších. 

Konstantin Demeter je fotograf na volné noze a nezávislý badatel. Spolu s novinářem Torstenem Engelbrechtem publikoval články o krizi „COVID-19“ v online magazínu Rubikon a také příspěvky o měnovém systému, geopolitice a médiích ve švýcarsko-italských novinách. 

1. Citlivost je definována jako podíl pacientů s onemocněním, u nichž je test pozitivní; a specifita je definována jako podíl pacientů bez onemocnění, u kterých je test negativní.
2.  E-mail od prof. Thomase Löschera ze 6. března 2020
3. Martin Enserink. Virologie. Stará garda naléhá na virology, aby se vrátili k základům, Science, 6. července 2001, str. 24
4. E-mail od Charlese Calishera z 10. května 2020
5. Diagnostická souprava Creative Diagnostics, SARS-CoV-2 Coronavirus Multiplex RT-qPCR

---