Prakticky všechna infekční onemocnění, která se vyskytovala u lidí v průmyslových zemích v desetiletích před 2. světovou válkou (tuberkulóza atd.), přestala po roce 1945 způsobovat problémy. Několik let byla hlavní výjimkou dětská obrna (infantilní paralýza), která je i nadále považována za infekční nemoc. V padesátých letech počet případů dětské obrny ve vyspělých zemích drasticky poklesl – a epidemiologové připisovali tento úspěch svým očkovacím kampaním. Pohled na statistiky však ukazuje, že tento drastický pokles počtu obětí dětské obrny nastal již v době, kdy se s očkováním teprve začínalo (viz graf č. 2).

Existuje mnoho důkazů podporujících názor, že příčinou infantilní paralýzy (dětské obrny) není virus. Mnoho odborníků, jako je americký lékař Benjamin Sandler, se domnívá, že rozhodujícím faktorem je vysoká spotřeba rafinovaných potravin, jako je granulovaný cukr.¹ Jiní uvádějí hromadná očkování. Od počátku 20. století bylo skutečně známo, že paralýza typická pro dětskou obrnu se často objevila na místě, kde byla podána injekce.² Kromě toho počet případů dětské obrny drasticky vzrostl po masovém očkování proti záškrtu a černému kašli ve 40. letech 20. století, jak zdokumentoval Lancet a další publikace.^{3 4 5}

Graf č. 2: Úmrtnost na dětskou obrnu začala klesat dlouho předtím, než byly zahájeny hlavní očkovací kampaně

Dětská obrna, stejně jako většina nemocí, může být podmíněna různými faktory. V úvahu má však smysl brát zejména otravu průmyslovým a zemědělským znečištěním, protože toto nervové onemocnění se poprvé objevilo v 19. století v průběhu industrializace. V průmyslových západních zemích se v první polovině 20. století šířilo jako požár, zatímco v rozvojových zemích naopak k žádné epidemii nedošlo.

V 19. století byla nemoc pojmenována poliomyelitida, z důvodu degenerace nervů páteře (myelitida je onemocnění míchy), typické pro dětskou obrnu.⁶ Poliovirus (virus považovaný za původce dětské obrny) byl podle konvenční lékařské literatury neškodným až do doby, než se objevila první epidemie dětské obrny ve Švédsku v roce 1887. Bylo to 13 let po vynálezu DDT v Německu (v roce 1874) a 14 let po vynálezu prvního mechanického postřikovače plodin, který se používal k aplikaci přípravků obsahujících vodu, petrolej, mýdlo a arsen.

„Epidemie také nastala bezprostředně po nebývalém přívalu nových pesticidů,“ uvedl Jim West z New Yorku, který téma dětské obrny a pesticidů rozsáhle zkoumal. „Tím nechci říct, že DDT bylo skutečnou příčinou první epidemie dětské obrny, protože tehdy bylo velmi rozšířené používání arsenu.“ DDT nebo kterýkoli z několika již objevených neurotoxických organochlorových sloučenin však mohly první epidemii obrny způsobit, pokud by byly použity experimentálně jako pesticidy. Chybějící zmínky o DDT v rané literatuře však nejsou důkazem toho, že DDT použito nebylo.“ ⁷

Téměř deset let předtím, v roce 1878, poskytl neurolog Alfred Vulpian experimentální důkazy pro tvrzení, že příčinou byla otrava, když zjistil, že psi otrávení olovem trpěli stejnými příznaky jako lidé postižení obrnou. V roce 1883 Rus Popow ukázal, že stejná paralýza může být způsobena arsenem. Tyto studie měly vědeckou komunitu vyburcovat vzhledem k tomu, že pesticid na bázi arsenu „pařížská zeleň“ byl od roku 1870 široce používán v zemědělství k boji proti „škůdcům“ jako jsou housenky.⁸

„Ale místo toho, aby byla pařížská zeleň zakázána, tak byla ve státě Massachusetts v roce 1892 nahrazena ještě toxičtějším pesticidem arseničnanem olovnatým, který rovněž obsahoval těžké kovy,“ jak uvádí článek z roku 2004 v britském časopise The Ecologist.⁹ A o dva roky později epidemie obrny v Massachusetts opravdu vypukla. Dr. Charles Caverly, který byl za vyšetřování odpovědný, tvrdil, že viníkem je spíše toxin než virus, a důrazně prohlásil, že „o nakažlivou nemoc se zcela jistě nejedná.“

Během krátké doby se však arseničnan olovnatý stal nejdůležitějším pesticidem při pěstování ovoce v průmyslových zemích. Nebyl jedinou toxickou látkou používanou v zemědělském průmyslu.¹⁰ V roce 1907 se např. na polích s bavlníkem a v továrnách na zpracování bavlny v Massachusetts začal používat arseničnan vápenatý.¹¹ O několik měsíců později náhle onemocnělo a ochrnulo 69 dětí, které žily po proudu řeky od tří továren na zpracování bavlny. Mezitím byl arseničnan olovnatý aplikován také na ovocné stromy v jejich zahradách.¹² Lovci mikrobů však tyto legitimní „klastrové“ faktory ignorovali a místo toho pokračovali v hledání „odpovědného“ viru.¹³

Základní kámen teorie, podle které je příčinou dětské obrny virus, položili v roce 1908 vědci Karl Landsteiner a Erwin Popper, oba pracující v Rakousku.^{14 15} Světová zdravotnická organizace nazývá jejich experimenty jedním z „milníků při vymýcení dětské obrny“.¹⁶ Ten rok došlo k další epidemii dětské obrny a opět existovaly jasné důkazy o tom, že ve hře jsou toxické pesticidy. Lékařské úřady však překvapivě, namísto sledování těchto důkazů, viděly jako zbraně v boji proti nepřátelským mikrobům pesticidy. Dokonce opomněly dát chromým dětem léky na zmírnění otravy pesticidy a zjistit tak, zda by bylo možné jejich zdraví zlepšit tímto způsobem.¹⁷ (V roce 1951 Irwin Eskwith přesně toto udělal a podařilo se mu vyléčit dítě trpící poškozením hlavových nervů – bulbární paralýzou, obzvláště závažnou formou dětské obrny¹⁸ – pomocí dimercaprolu, detoxifikační látky, která váže těžké kovy, jako je arsen a olovo).^{19 20 21}

Landsteiner a Popper se místo toho rozhodli odebrat kousek z postižené páteře chromého devítiletého chlapce, ten rozsekali, rozpustili ve vodě a tento vzorek o objemu jednoho nebo dvou celých šálků aplikovali intraperitoneálně (do břišní dutiny) dvěma opicím: jedna uhynula a druhá trvale ochrnula.^{22 23} Jejich experimenty obsahovaly ohromující řadu zásadních problémů. Zaprvé „šlichta“, kterou nalili do zvířat, nebyla ani infekční, protože ochrnutí se neobjevilo u opic a morčat, kterým byla údajná „virová polévka“ dána k pití, a ani u těch, kterým byla aplikována injekčně do končetin.²⁴ Krátce nato vědci Simon Flexner a Paul Lewis experimentovali s podobnou směsí, kterou injekčně aplikovali do mozku opic.²⁵ Poté z mozků těchto opic připravili novou polévku a tuto směs aplikovali do hlavy další opice. Tato opice skutečně onemocněla. V roce 1911 se Flexner v tiskové zprávě dokonce chlubil, že již zjistili, jak lze obrně zabránit, a samozřejmě dodal, že jsou blízko vývoji léku.²⁶

Tento experiment však žádný důkaz virové infekce neukázal. Šlichtu, kterou použili, nelze nazvat izolovaným virem, a to ani s nejlepší vůlí na světě. Nikdo nemohl žádný virus vidět, protože elektronový mikroskop byl vynalezen až roku 1931. Flexner a Lewis také nezveřejnili přísady své „injekční polévky“. Do roku 1948 stále nebylo známo, „jak virus dětské obrny napadá lidi“, jak uvedl odborník John Paul z Yale University na mezinárodním kongresu dětské obrny v New Yorku.²⁷

Kromě toho je velmi pravděpodobné, že injekce cizí tkáně do lebek opic jejich příznaky podobné obrně vyvolala. A když vezmeme v úvahu množství aplikovaného materiálu, nemůžeme se divit, že zvířata onemocněla. Kontrolní pokusy nebyly ani provedeny – to znamená, že kontrolní skupině opic opomněli injekčně podat zdravou tkáň míchy. Rovněž chemické toxiny, jako jsou těžké kovy, nebyly aplikovány přímo do mozku.^{28 29} Všechny tyto faktory činí experimenty prakticky bezcennými.

Přestože mnoho vědeckých faktorů hovořilo proti možnosti, že dětská obrna je infekční virovou chorobou³⁰, tyto experimenty se staly výchozím bodem desetiletého boje, který se soustředil výhradně na imaginární virus obrny.³¹ Ve snaze prokázat spojitost s virem bylo do mozků opic vpravováno všechno možné, jako např. části mozku, výkaly a dokonce i mouchy. Později byly opice dokonce masově odchytávány v indické divočině a transportovány do zámoří do experimentálních laboratoří s jediným cílem – vyvolat paralýzu. A tam, kde pracovali lovci virů, nebyli daleko výrobci vakcín.

Na konci 30. let výzkumníci v oblasti vakcín údajně objevili celou řadu virových izolátů. Skutečné izoláty to však být nemohly. Totéž platí pro fotografii z roku 1953, o které se tvrdí, že byla prvním snímkem viru dětské obrny z elektronového mikroskopu. Fotografie však neukazuje nic jiného než bílé tečky. Aby bylo možné tyto tečky s jistotou nazvat viry dětské obrny, musely by být částice purifikovány, izolovány, zobrazeny elektronovým mikroskopem a přesně biochemicky charakterizovány. Žádný vědec to však nikdy neprovedl, dokonce ani takzvaní průkopníci výzkumu dětské obrny na počátku 20. století, jako byli Karl Landsteiner, Erwin Popper, Simon Flexner a Paul Lewis ani o desetiletí později Renato Dulbecco, Gilbert Dalldorf a Grace Sickles ani laureáti Nobelovy ceny John Enders, Thomas Weller a Frederick Robbins.

Vědci energicky tvrdili, že virus „izolovali“, ale po pravdě řečeno neudělali nic jiného, než že odebrali vzorek tkáně páteře nebo dokonce výkaly od člověka nebo zvířete postiženého obrnou a tuto směs (která mohla být kontaminována vším možným) vstříkli do mozků testovaných zvířat. Pokud zvířata nakonec onemocněla, tak vědci předpokládali, že za to mohl virus. Příčinou nemocí u zvířat však mohlo být cokoli, protože neexistoval žádný důkaz, že to bylo způsobeno virem, jelikož základní podmínka izolace viru (jak je popsáno výše) jednoduše nebyla splněna.³²

Časem se objevil další problém: opice neonemocněly, pokud jim byla „šlichta“ podána perorálně. Vědci mohli vyvolat ochrnutí pouze injekcí velkého množství sloučenin neznámého obsahu do mozku.³³ V roce 1941 museli lovci viru dětské obrny přijmout hořkou porážku, když odborníci ve vědeckém časopise Archives of Pediatrics uvedli, že „nebylo přesvědčivě prokázáno, že lidská poliomyelitida je nakažlivou nemocí.“ Rovněž se neprokázalo, že by experimentální onemocnění zvířat, vyvolané takzvaným virem poliomyelitidy, bylo přenosné. V roce 1921 Rosenau uvedl, že „dosud není známo, že by se opice chorobou nakazily „spontánně“, přestože jsou chovány v blízkém kontaktu s opicemi infikovanými.“ ³⁴ To znamená, že pokud se nejednalo o infekční onemocnění, nemohl za něj být odpovědný žádný virus, takže hledání vakcíny bylo zbytečným počinem.

Lovci virů však o faktorech, které byly mimo oblast jejich posedlosti viry, ani neuvažovali. Tak se stalo, že v polovině 20. století výzkumník Jonas Salk uvěřil tomu, že bezpochyby našel virus dětské obrny.³⁵ I když nemohl dokázat, že to, co nazýval virem dětské obrny, ve skutečnosti obrnu u lidí vyvolalo, tak stále nějak věřil, že z toho dokáže vyrobit vakcínu.³⁶

Samotný Salk během nejintenzivnější fáze experimentů údajně na oltáři výzkumu vakcín obětoval 17 000 opic („hrdinů“ jak je nazval jeden ze Salkových spolupracovníků).³⁷ Celkově počet povražděných opic dosáhl stovek tisíc.³⁸ Kritici však namítali, že to, co Salk nazval virem obrny, je prostě jen „laboratorním artefaktem“.³⁹ Dodnes je proto obrovským problémem najít to, co je nazýváno virem dětské obrny, na místě, kde jsou nervové buňky pacientů poškozeny, to znamená ve tkáni míchy.⁴⁰

V roce 1954 Bernice Eddyová, která byla v té době odpovědná za testy bezpečnosti vakcín americké vlády, rovněž uvedla, že Salkova vakcína způsobila u pokusných opic těžkou paralýzu. Eddyová si nebyla jistá, co příznaky paralýzy způsobilo: virus, nějaké další buněčné zbytky nebo chemický toxin? Obsahovalo to něco, co mohlo zabíjet. Opice vyfotografovala a poté je předložila svému šéfovi – ale on ji odmítl a kritizoval za to, že vyvolává paniku. Místo toho měl samozřejmě vzít její pochybnosti v úvahu a zahájit rozsáhlé vyšetřování. Eddyová však byla nadřízenými zastavena a dokonce se musela vzdát výzkumu obrny krátce předtím, než se její varování ukázala být jako opodstatněná.⁴¹

12. dubna 1955 byla Salkova vakcína po celém státě oslavována jako látka, která zcela chránila před vypuknutím dětské obrny. Americký prezident Dwight Eisenhower udělil Salkovi zlatou medaili Kongresu. K oslavě se připojila také americká a kanadská televize. A 16. dubna se přidal i Manchester Guardian s tím, že „snad jen svržení komunistického režimu v Sovětském svazu mohlo přinést takovou radost do krbů a domovů v Americe jako historické oznámení z minulého úterý, že 166 let války proti paralytické obrně je téměř jistě u konce.“ ⁴²

Vítězství však netrvalo dlouho. Historik medicíny Beddow Bayly napsal, že „Pouhých třináct dní poté, co byla vakcína velebena celým americkým tiskem a rádiem jako jeden z největších lékařských objevů století, a dva dny poté, co anglický ministr zdravotnictví oznámil, že by se hned začalo s výrobou vakcíny, přišla první zpráva o katastrofě. U dětí naočkovaných jednou šarží vakcíny se vyvinula poliomyelitida. V následujících dnech bylo hlášeno stále více případů, některé z nich po naočkování jinými šaržemi vakcíny.“ Podle Baylyho: „Pak přišla další a zcela nečekaná komplikace. Dr. Florio, úřední lékař z Denveru, oznámil rozvoj toho, co nazval „satelitní“ obrnou, tedy případů onemocnění u rodičů nebo jiných blízkých kontaktů dětí, které byly naočkovány a které se po několika dnech nemoci strávených v nemocnici vrátily domů a nemoc přenesly na ostatní, i když jí samy netrpěly.“ ⁴³

Během pouhých dvou týdnů se počet případů dětské obrny u očkovaných dětí vyšplhal téměř na 200. ⁴⁴ Dne 6. května 1955 News Chronicle citoval nejvyšší autoritu vlády USA v oblasti virů Carla Eklunda, který uvedl, že v zemi byly dětskou obrnou postiženy pouze očkované děti. A to ve skutečnosti pouze v oblastech, kde nebyly hlášeny žádné případy dětské obrny po dobu alespoň tři čtvrtě roku. Přitom se v devíti z deseti případů paralýza objevila v té paži, do které byla injekce aplikována.⁴⁵

To vyvolalo paniku v Bílém domě. 8. května americká vláda výrobu vakcíny úplně zastavila.⁴⁶ Krátce nato bylo v Bostonu, kde byly naočkovány tisíce dětí, hlášeno dalších 2 000 případů dětské obrny. V „naočkovaném“ New Yorku se počet případů zdvojnásobil, na Rhode Islandu a ve Wisconsinu vyskočil o 500 procent. A také zde se u mnoha dětí ochablost objevila v naočkované paži.⁴⁷

Kromě toho by objektivní pohled na statistiky ukázal, že neexistoval důvod, proč Salkovu vakcínu oslavovat jako velkého přemožitele údajného viru dětské obrny. „Podle mezinárodních statistik úmrtnosti od roku 1923 do roku 1953, před zavedením Salkovy inaktivované vakcíny, míra úmrtnosti na dětskou obrnu ve Spojených státech již sama o sobě klesla o 47 procent a v Anglii o 55 procent,“ uvedl vědecký novinář Neil Miller (viz graf č. 2).⁴⁸

Na Filipínách, jen několik let před americkou katastrofou, došlo spontánně k první epidemii obrny v tropech, a to v době, kdy tam byl zaveden insekticid DDT.⁴⁹ Kolem konce druhé světové války američtí vojáci na Filipínách denně stříkali spousty DDT kvůli vyhubení much. Jen o dva roky později známý Journal of the American Medical Association uvedl, že druhou nejčastější příčinou úmrtí vojáků umístěných na Filipínách bylo ochrnutí, které nebylo možné odlišit od dětské obrny. Více obětí si údajně vyžádala pouze bojová cvičení. Mezitím populace v sousedních oblastech, kde jed stříkán nebyl, neměly s ochrnutím žádné problémy.^{50 51} To je další důkaz toho, že otrava DDT může způsobit stejné klinické příznaky jako dětská obrna (o které se tvrdí, že je způsobena virem).

Mladí lidé v průmyslových zemích už DDT téměř neznají. DDT je zkratka pro dichlordifenyltrichlorethan a je to vysoce toxická látka, která byla poprvé syntetizována v roce 1874 rakouským chemikem Othmarem Zeidlerem. Paul Hermann Müller ze Švýcarska objevil v roce 1939 jeho insekticidní účinky, za což v roce 1948 obdržel Nobelovu cenu za medicínu.⁵² Výsledkem bylo rozšířené použití DDT při hubení škůdců, přestože v té době již existovaly přesvědčivé důkazy o tom, že se jedná o silný neurotoxin, nebezpečný pro všechny formy života, který je spojený s rozvojem herpes zoster (pásového oparu), způsobuje paralýzu, má karcinogenní potenciál a může být smrtelný.^{53 54 55}

DDT je problematické také z toho důvodu, že se v přírodě odbourává velmi pomalu s poločasem rozpadu 10–20 let. Prostřednictvím potravinového řetězce se navíc může koncentrovat v tukové tkáni lidí a zvířat. Používání této toxické látky však bylo zákonem povoleno v USA až do roku 1972 a ještě déle ve většině dalších zemí prosperující severní polokoule. V dnešní době je použití DDT ve velké části světa zakázáno a je jedním z „tuctu špinavců“ organických toxinů celosvětově zakázaných Stockholmskou úmluvou ze dne 22. května 2001.⁵⁶

Průmyslová výroba DDT byla zahájena na začátku 40. let. Nejprve bylo použito k boji proti malárii a později se stalo jakýmsi „univerzálním lékem“ proti všemožným druhům hmyzu.⁵⁷ DDT bylo použito také v armádě. Rekruti americké armády jím byli posypáváni, aby byli chráněni před vešmi, a navíc dostávali košile postříkané DDT.⁵⁸ Když skončila druhá světová válka, DDT se prodávalo na akciových trzích po celém světě, přestože byla vydána důrazná varování o jeho toxicitě. „Například v polovině 40. let National Institutes of Health prokázal, že DDT evidentně poškozovalo stejnou část míchy jako dětská obrna,“ uvedl vědecký pracovník Jim West z New Yorku.^{59 60 61}

Harrisonovy principy interního lékařství uvádí: „Ochrnutí způsobené otravou těžkými kovy je někdy klinicky obtížné odlišit od dětské obrny.“ ⁶² Endokrinolog Morton Biskind dospěl ke stejnému závěru ve svých výzkumných pracích popisujících fyziologické důkazy toho, že otrava DDT připomíná fyziologii dětské obrny: „Obzvláště důležité pro nové aspekty tohoto problému jsou opomíjené studie Lillieho a jeho spolupracovníků z National Institutes of Health, publikované v letech 1944 a 1947, které ukázaly, že DDT může u zvířat vyvolat degeneraci buněk předního rohu míchy. Tyto změny se u exponovaných zvířat nevyskytují pravidelně o nic víc než u lidí, ale objevují se dostatečně často na to, aby byly významné.“ ⁶³

Biskind to uzavírá: „Když bylo v roce 1945 DDT uvolněno pro použití širokou veřejností ve Spojených státech a dalších zemích, působivé množství toxikologických výzkumů již nepochybně ukázalo, že tato sloučenina je pro všechna zvířata od hmyzu až po savce nebezpečná. Do roku 1945 bylo dokonce známo, že DDT se ukládá v tělesném tuku savců a objevuje se v mléce. S těmito znalostmi by řada katastrofických událostí, které následovaly po nejintenzivnější kampani hromadné otravy v lidské historii, neměla odborníky překvapit.“ ⁶⁴

Navzdory skutečnosti, že DDT je pro všechny druhy zvířat vysoce toxické, tak se rozšířil mýtus, že je neškodné, dokonce i ve velmi vysokých dávkách. S bezstarostnou lehkovážností se používalo v mnoha domácnostech, kde kontaminovalo pokožku lidí, jejich postele, kuchyně a zahrady.⁶⁵ Podle Biskinda bylo rozšíření dětské obrny po druhé světové válce způsobeno „nejintenzivnější kampaní hromadné otravy ve známé lidské historii.“ ⁶⁶

Spolu s DDT bylo v USA používáno také mnohem jedovatější DDE. Je známo, že oba toxiny pronikají hematoencefalickou bariérou, která chrání mozek před jedy nebo škodlivými látkami. I přesto byly ženy v domácnosti nabádány k tomu, aby stříkaly jak DDT, tak DDE, aby se zabránilo výskytu dětské obrny. Dokonce i tapety v dětských pokojích byly namáčeny v DDT před tím, než byly nalepeny na zeď.⁶⁷

To, co se z dnešního pohledu jeví jako úplná slepota, bylo v té době každodenní praxí, a to nejen ve Spojených státech. Po roce 1945 bylo DDT ve formě prášku používáno v Německu k boji s druhem vši, o které se tvrdilo, že přenáší tyfus.⁶⁸ A v zemědělství, včetně pěstování ovoce a zeleniny, bylo DDT hojně aplikováno také pro takzvanou ochranu rostlin. Díky tomu DDT postupně nahradilo svého předchůdce, arseničnan olovnatý, pesticid obsahující těžké kovy.⁶⁹

Pohled na statistiky ukazuje, že epidemie obrny v USA dosáhla svého vrcholu v roce 1952 a od té doby rychle ustupovala. Viděli jsme, že to nelze vysvětlit Salkovou vakcínou, protože ta byla poprvé zavedena v roce 1955. Mezi rozvojem obrny a používáním silného neurotoxinu DDT a jiných vysoce toxických pesticidů, jako je BHC (lindan), který byl také těžko odbouratelný a ve skutečnosti mnohem jedovatější než DDT, existuje velmi výrazná paralela. Zatímco používání DDT bylo nakonec drasticky sníženo kvůli jeho extrémní škodlivosti, použití BHC bylo omezeno, protože způsoboval špatnou chuť potravin⁷⁰ (viz grafy č. 3 a 4).

„Stojí za zmínku, že produkce DDT ve Spojených státech dramaticky vzrostla po roce 1954,“ poznamenává Jim West, „což souvisí především se skutečností, že DDT bylo čím dál víc exportováno do zemí třetího světa, kde se používá především v programech boje proti malárii nebo v zemědělství.“ Jak upozorňuje West, ke změně způsobu používání v USA přispěly následující faktory:

1. Změna v legislativě vedla k používání varovných štítků, což následně zvýšilo povědomí veřejnosti o jedovaté povaze DDT.
2. Používání DDT na mléčných farmách bylo nakonec zakázáno. Oswald Zimmerman a jeho spolupracovníci z výzkumu dříve dokonce doporučovali každodenní postřik 5% roztoku DDT přímo na dobytek a prasata, jejich krmivo, pitnou vodu a místa odpočinku.⁷¹ V roce 1950 bylo americkým farmářům oficiálně doporučeno, aby již DDT na dobytek nepoužívali, ale zprvu byla tato rada do značné míry ignorována. Ve stejném roce obsahovalo kravské mléko až dvakrát tolik DDT, než je nutné k vyvolání závažných onemocnění u lidí.⁷²
3. V reklamách a tiskových zprávách již DDT nebylo oslavováno jako „pro vás dobré“, „neškodné“ a jako „zázračná látka“.⁷³
4. Od roku 1954 se koncentrované DDT používalo pouze na plodiny, které nesloužily k produkci potravin (např. bavlna).
5. DDT bylo používáno s větší opatrností, což způsobilo snížení příjmu jedu potravinami.
6. Používání DDT bylo rozšířeno na celostátně podporované programy v lesnictví, takže jím např. byly z letadel stříkány celé lesy.

DDT bylo postupně nahrazeno údajně „bezpečnými“ pesticidy ve formě organofosfátů, jako je malathion, ale jejich nejisté toxikologické účinky a nové zákony o pesticidech pouze změnily typ neurologického poškození z akutní paralýzy na méně paralytické formy, jako jsou chronické, pomalu se rozvíjející nemoci, které bylo obtížné definovat. Díky tomu bylo obzvláště obtížné v právních sporech nebo studiích prokázat, že tyto pesticidy přispěly nebo přímo způsobily dotyčné nemoci (viz organofosfát fosmet a BSE).

A konečně v roce 1962 vydala americká bioložka Rachel Carsonová svou knihu Tiché jaro (Silent spring), ve které barvitě popsala fatální následky rozsáhlého toxického postřiku na rostliny na hmyz a zejména na ptáky a jako důsledek toho předpověděla „tiché jaro“ (bez zpěvných ptáků). Díky tomu byla veřejnost upozorněna na nebezpečí DDT. Reakce veřejnosti však byla pomalá, protože 800 chemických společností reagovalo na její knihu hystericky a prorokovalo hlad a zkázu, pokud by farmáři již nesměli používat žádné pesticidy. „Cílem zjevně bylo vyvolat paniku a farmáře vehnat do náručí chemického průmyslu,“ píše Pete Daniel, odborník na historii pesticidů, ve své knize Toxic Drift z roku 2005.⁷⁴

V roce 1964 napsal chovatel krůt v Severní Karolíně Kenneth Lynch na ministerstvo zdravotnictví s tím, že od roku 1957 bylo každé léto jeho domovské město Summerville obklopeno mlhou DDT nebo malathionu (insekticid, který může mít rozsáhlé neurotoxické a fatální účinky)⁷⁵ z důvodu hubení komárů. A za poslední roky se u jeho krůt „víceméně náhle vyvinuly pokročilé paralýzy a přestože byly původně v dobrém zdravotním stavu, uhynuly během dvou nebo tří dnů.“

Zároveň poklesla plodnost vajec ze 75 procent na 10 procent. „Důkazy jasně naznačovaly, že za to může mlha insekticidu,“ napsal Lynch. S pomocí profesora chemie se obrátil na službu veřejného zdraví (PHS) a navrhl provedení odpovídajících studií. Státní orgány však neprojevily vůbec žádný zájem. „Zdá se mi, že [chování ministerstva] lze těžko interpretovat jako něco jiného než případ byrokracie zaslepené svými vlastními minulými chybami,“ uvedl Clarence Cottam, biolog vyznamenaný National Wildlife Federation za ochranu přírody.^{76 77}

Ve svém odmítnutí se političtí činitelé a lobbisté chemického průmyslu⁷⁸ odkazovali především na „studie na vězních“ vědce Waylanda Hayese z PHS.⁷⁹ Při těchto experimentech na vězních se Hayes snažil ukázat, že požití 35 miligramů DDT denně je naprosto neškodné.⁸⁰ Kritici jako Cottam však namítali, že každý testovaný subjekt mohl z experimentu kdykoli odstoupit. A skutečně „těch, co experiment ukončili, když trochu onemocněli, bylo značné množství.“

Graf č. 3: Případy dětské obrny a produkce DDT v USA v letech 1940 až 1970

Graf č. 4: Případy dětské obrny a produkce pesticidů v USA v letech 1940 až 1970

Část testovaných vězňů ze studie odstoupila, údaje o nežádoucích účincích tak byly do značné míry vyloučeny, a výsledky studie proto byly bezcenné. Cottam poukazuje na to, že Hayes byl během výzkumu s největší pravděpodobností zaujatý, aby si své původní názory na pesticidy potvrdil: „Možná je jako mnoho lidských bytostí, které jsou při udržování svého původního postoje stále dogmatičtější, pokud jsou vystaveni kritice.“ Historik používání pesticidů Pete Daniel jde ještě o krok dále a říká, že „[odpovědní úředníci] byli dobře informovaní, ale byrokratický tlak na ochranu pesticidů je vedl na stranu, které je poctivost cizí.“ ⁸¹

Trvalo roky, než americká vláda začala DDT projednávat a ještě déle, než jej nakonec v roce 1972 zakázala. Široká veřejnost bohužel nebyla o vládních diskuzích běžně informována, takže nevěděla o souvislosti mezi obrnou (u lidí!) a pesticidy nebo jinými nevirovými faktory. Aby toho bylo možné dosáhnout, musel by někdo napsat bestseller popisující dopady DDT (a dalších toxinů) na lidi, a to na začátku padesátých let, deset let před vydáním knihy Tiché jaro od Rachel Carsonové.

Bohužel tomu tak nebylo a ani později se taková kniha neobjevila.

„Kniha Carsonové byla dobrá, omezovala se však pouze na škody způsobené na zvířatech, ale člověk v její práci nenachází popisy statistických trendů nebo analýz,“ uvádí Jim West. „Carsonová v podstatě nezmínila dokonce ani vědce jako byli Biskind a Scobey, kteří ve své studii „The Potson Cause of Poliomyelitis And Obstructions To Its Investigation“ ⁸² z roku 1952 jasně popsali škody, které DDT u lidí způsobuje. Kdo ví, jakou redakční cenzurou musela její kniha před vydáním projít?“

Jim West poukazuje na to, že tento typ cenzury se stal v budoucím výzkumu virů normou: „Stačí si jen uvědomit, že byl financován Rockefellerovou nadací. Člověka přinutí zpozornět, když si všimne, že Rockefellerova nadace podporovala významné konvenční epidemické programy, včetně výzkumu HIV = AIDS a mnoho programů očkovacích. A to, že William A. Rockefeller (1810 – 1906) vydělal své peníze prodejem hadího jedu a čistého minerálního oleje jakožto léku proti rakovině. Kniha Carsonové vyvolala pobouření veřejnosti, což přispělo ke konečnému zákazu DDT. Bylo to však ošidné vítězství, které pouze pomohlo utvrdit víru veřejnosti v to, že demokratické regulační mechanismy stále fungují efektivně. Ve skutečnosti byl chemický průmysl – protože si veřejnost myslela, že jedovatý démon byl tímto poražen – schopen bez problémů uvést na trh svůj stejně vysoce toxický organofosfát. A tragické je to, že nikdo neřešil téma nejdůležitější, tedy že jedy jako DDT mohou způsobit vážné poškození jako je obrna.“

---

ODKAZY:

• 1) Sandler, Benjamin, Vollwerternährung schützt vor Viruserkrankungen: Das Drama unserer Gesundheitspolitik am Beispiel Kinderlähmung, emu-Verlag, 1986
• 2) Miller, Neil, Vaccines: Are They Really Safe & Effective?, New Atlantean Press, 2005, p. 14
• 3) McCloskey, Bertram, The relation of prophylactic inoculations to the onset of poliomyletis, Lancet, 18 April 1950, pp. 659-663
• 4) Geffen DH, The incidence of paralysis occurring in London children within four weeks after immunization, Medical Officer, 1950, pp. 137-40
• 5) Martin JK, Local paralysis in children after injections, Archives of Disease in Childhood, 1950, pp. 1-14
• 6) Roberts, Janine, Polio: the virus and the vaccine, The Ecologist, May 2004, p. 36
• 7) West, Jim, Pesticides and Polio: A Critique of the Scientific Literature, The Weston A. Price Foundation
• 8) Scobey, Ralph, The Poison Cause of Poliomyelitis And Obstructions To Its Investigation. Statement prepared for the Select Committee to Investigate the Use of Chemicals in Food Products, United States House of Representatives, Washington, D.c., Archives Of Pediatrics, April 1952, Vol. 69, pp. 172-173
• 9) Roberts, Janine, Polio: the virus and the vaccine, The Ecologist, May 2004, p. 36
• 10) Ibid., pp. 36-37
• 11) Chronological History of the Development of Insecticides and Control Equipment from 1854 through 1954, Clemson University Pesticide Information Program, see entweb.clemson.edu/pesticid/history.htm
• 12) Lovett, Robert, The Occurrence Of Infantile Paralysis In Massachusetts In 1908, Reported For The Massachusetts State Board Of Health, Boston Medical And Surgical Journal, 22 July 1909, p. 112
• 13) Roberts, Janine, Polio: the virus and the vaccine, The Ecologist, May 2004, p. 36
• 14) Landsteiner, Karl; Popper, Erwin, Übertragung der Poliomyelitis acuta auf Affen, Zeitschrift für Immunitätsforschung und experimentelle Therapie, number 4, 1909, pp. 377-390
• 15) Landsteiner, Karl; Popper, Erwin, Wiener Klinische Wochnschirift, Vol. 21, 1908, p. 1830
• 16) Milestones in Poliomyelitis Eradication, World Health Organization Europe, 12 August 2003, see www.euro.who.int/document/pol/eeurotime2003.pdf
• 17) Ibid., p. 37
• 18) Zell, Roland, Medizinische Virologie. Picornavirusinfektionen, lecture at the Medical Faculty of the University of Jena, see www.med.uni-jena.de/virologie/zell/lehre/Vorlesung_ 3-Picornavirusinfektionen.pdf
• 19) Dimercaprol (BAL), Krause & Pachernegg, see www.kup.at/db/antidota/dimercaprol.html
• 20) Scobey, Ralph, The Poison Cause of Poliomyelitis And Obstructions To Its Investigation. Statement prepared for the Select Committee to Investigate the Use of Chemicals in Food Products, United States House of Representatives, Washington, D.c., Archives Of Pediatrics, April 1952, Vol. 69, pp. 172-193
• 21) Eskwith, Irwin, Empirical Administration of BAL In One Case of Poliomyelitis, American Journal of Diseases of Children, May 1951, pp. 684-686
• 22) Ibid., p. 37
• 23) Eggers, Hans, Milestones in Early Poliomyelitis Research (1840 to 1949), Journal of Virology, June 1999, pp. 4533-4535
• 24) Landsteiner, Karl; Popper, Erwin, Übertragung der Poliomyelitis acuta auf Affen, Zeitschrift für Immunitätsforschung und experimentelle Therapie, number 4,1909
• 25) Flexner, Simon; Lewis, Paul, The transmission of acute poliomyelitis to monkeys, Journal of the American Medical Association, 13 November 1909, p. 1639
• 26) Comroe, Julius, How to Succeed in Failing without Really Trying, American Review of Respiratory Disease, 1976, Vol. 14, p. 630
• 27) Scobey, Ralph, The Poison Cause of Poliomyelitis And Obstructions To Its Investigation. Statement prepared for the Select Committee to Investigate the Use of Chemicals in Food Products, United States House of Representatives, Washington, D.C., Archives of Pediatrics, April 1952, pp. 172-193
• 28) Flexner, Simon; Lewis, Paul, The transmission of acute poliomyelitis to monkeys, Journal of the American Medical Association, 13 November 1909, p. 1639
• 29) Landsteiner, Karl; Popper, Erwin, Übertragung der Poliomyelitis acuta auf Affen, Zeitschrift für Immunitätsforschung und experimentelle Therapie, number 4 1909, pp. 377-390
• 30) Scobey, Ralph, The Poison Cause of Poliomyelitis And Obstructions To Its Investigation. Statement prepared for the Select Committee to Investigate the Use of Chemicals in Food Products, United States House of Representatives, Washington, D.Cc., Archives of Pediatrics, April 1952, Vol. 69, pp. 172-193
• 31) Scobey, Ralph, Is The Public Health Law Responsible For The Poliomyelitis Mystery?, Archives of Pediatrics, May 1951, Vol. 68, pp. 220-232
• 32) Ostrom, Neenyh, Will The Poliovirus Eradication Program Rid the World of Childhood Paralysis?, Chronic Illnet, 20 April 2001, see http://www.chronicillnet.org/articles/paralyticpolio.html
• 33) Roberts, Janine, Polio: the virus and the vaccine, The Ecologist, May 2004, p. 38
• 34) Scobey, Ralph, The Poison Cause of Poliomyelitis And Obstructions To Its Investigation. Statement prepared for the Select Committee to Investigate the Use of Chemicals in Food Products, United States House of Representatives, Washington, D.Cc., Archives of Pediatrics, April 1952, Vol. 69, pp. 172-193
• 35) Organisationen fordern mehr Impfungen gegen Polio, Ärzte Zeitung (online), 28 October 2005
• 36) Roberts, Janine, Polio: the virus and the vaccine, The Ecologist, May 2004, p. 39
• 37) Spice, Byron, Developing a medical milestone: the Salk polio vaccine: The Salk vaccine: 50 years later, Pittsburgh PostGazette (online), 3 April 2005
• 38) Bayly, Beddow, The Story of the Salk Anti-poliomyelitis Vaccine, Animal Defence and Anti-Vivisection Society, 1956, chapters: Many Monkeys needed in Vaccine Production, Ban on Export by Indian Government?, see www.whale.to/vaccine/bayly. html#HUMAN-TISSUE%20VIRUS
• 39) Scobey, Ralph, The Poison Cause of Poliomyelitis And Obstructions To Its Investigation. Statement prepared for the Select Committee to Investigate the Use of Chemicals in Food Products, United States House of Representatives, Washington, D.Cc., Archives of Pediatrics, April 1952, Vol. 69, p.187
• 40) Roberts, Janine, Polio: the virus and the vaccine, The Ecologist, May 2004, p. 39
• 41) Ibid., p. 42
• 42) Bayly, Beddow, The Story of the Salk Anti-poliomyelitis Vaccine, Animal Defence and Anti-Vivisection Society, 1956, capter “Claims for the Salk Vaccine”
• 43) Ibid., chapter: The Salk Vaccine Disaster
• 44) Roberts, Janine, Polio: the virus and the vaccine, The Ecologist, May 2004, p. 42
• 45) Bayly, Beddow, The Story of the Salk Anti-poliomyelitis Vaccine, Animal Defence and Anti-Vivisection Society, 1956, chapter: The Salk Vaccine Disaster
• 46) Officer Profiles: Neal Nathanson, Website der Centers for Disease Control and Prevention (CDC)
• 47) Bayly, Beddow, The Story of the Salk Anti-poliomyelitis Vaccine, Animal Defence and Anti-Vivisection Society, 1956, chapter: The Salk Vaccine Disaster
• 48) Miller, Neil, Vaccines: Are They Really Safe & Effective?, New Atlantean Press, 2005, p. 14
• 49) Biskind, Morton, Statement on clinical intoxication from DDT and other new insecticides, Journal of Insurance Medicine, March-May 1951, pp. 5-12
• 50) Biskind, Morton, Public Health Aspects of the New Insecticides, American Journal of Digestive Diseases, November 1953, Vol. 20, p. 334
• 51) Sabin, Albert, The Epidemiology of Poliomyelitis. Problems at Home and Among Armed Forces Abroad, Journal of the American Medical Association, 28 June 1947, pp. 754-755
• 52) Dichlordiphenyltrichlorethan (DDT), Wikipedia-Website, see de.wikipedia.org/wiki/DDT
• 53) Russell, Edmund, The Strange Career of DDT: Experts, Federal Capacity, and Environmentalism in World War II, Technology and Culture, Vol. 40, Nummer 4, October 1999, pp. 770-796
• 54) Biskind, Morton, Public Health Aspects of the New Insecticides, American Journal of Digestive Diseases, November 1953, Vol. 20, pp. 331-341
• 55) Biskind, Morton; Bieber, Irving, DDT poisoning: a new syndrome with neuropsychiatric manifestations; American Journal Of Psychotherapy; April 1949, p. 261
• 56) Dichlordiphenyltrichlorethan (DDT), Wikipedia-Website, see de.wikipedia.org/wiki/DDT
• 57) Zimmerman, Oswald; Lavine, Irvin DDT. Killer of Killers, Dover, N.H., Industrial Research Service, 1946
• 58) Dichlordiphenyltrichlorethan (DDT), Wikipedia-Website, see de.wikipedia.org/wiki/DDT
• 59) West, Jim, Pesticides and Polio, Townsend Letter for Doctors and Patients, June 2000, pp. 68-75, see www.geocities.com/harpub/overview.htm?20056
• 60) Biskind, Morton, Public Health Aspects of the New Insecticides, American Journal of Digestive Diseases, November 1953, Vol. 20, pp. 331-341
• 61) Dresden, Daniel, Physiological Investigations Into The Action Of DDT, G.W. Van Der Wiel & Co., Arnhem, 1949
• 62) Harrison, Tinsley, Harrison’s Principles of Internal Medicine, McGraw-Hill, 1983, p. 1130
• 63) Biskind, Morton, Public Health Aspects of the New Insecticides, American Journal of Digestive Diseases, November 1953, Vol. 20, p. 334
• 64) Biskind, Morton, Public Health Aspects of the New Insecticides, American Journal of Digestive Diseases, November 1953, Vol. 20, p. 332
• 65) Biskind, Morton; Bieber, Irving, DDT poisoning: a new syndrome with neuropsychiatric manifestations; American Journal Of Psychotherapy; April 1949, p. 261
• 66) Biskind, Morton, Public Health Aspects of the New Insecticides, American Journal of Digestive Diseases, November 1953, Vol. 20, p. 332
• 67) Roberts, Janine, Polio: the virus and the vaccine, The Ecologist, May 2004, p. 39
• 68) Busse, Franziska, Als erstes Land der Welt verbietet Schweden den Einsatz von DDT. Vor 35 Jahren, DeutschlandRadio Berlin, 27 March 2005
• 69) Roberts, Janine, Polio: the virus and the vaccine, The Ecologist, May 2004, p. 39
• 70) West, Jim, Pesticides and Polio: A Critique of the Scientific Literature, The Weston A. Price Foundation
• 71) West, Jim, Pesticides and Polio, see http://www.geocities.com/harpub/overview.htm?20056
• 72) Worse Than Insects? TIME, 11 April 1949, see http://scitech.quickfound.net/environment/insecticides news_ index.html
• 73) Carson, Rachel, Silent Spring, Houghton Mifflin, 1962
• 74) Daniel, Pete, Toxic Drift. Pesticides And Health In The Post-World War II South, Louisiana State University Press, 2005, p. 82
• 75) Daniel, Pete, Toxic Drift. Pesticides And Health In The Post-World War II South, Louisiana State University Press, 2005, pp. 2, 16, 20-21, 33
• 76) Ibid., p. 81
• 77) Cottam, Clarence, The Handbook of Texas Online, see www.tsha.utexas.edu/handbook/online/articles/CC/fcoav_print.html
• 78) Daniel, Pete, Toxic Drift. Pesticides And Health In The Post-World War II South, Louisiana State University Press, 2005, p. 34
• 79) Ibid., p. 79
• 80) Ibid., p. 72
• 81) Ibid., p. 82
• 82) Scobey, Ralph, The Poison Cause of Poliomyelitis And Obstructions To Its Investigation. Statement prepared for the Select Committee to Investigate the Use of Chemicals in Food Products, United States House of Representatives, Washington, D.C., Archives Of Pediatrics, April 1952, Vol. 69, pp. 172-173

Kapitola o dětské obrně byla z knihy Virus Mania přeložena do češtiny a zveřejněna se souhlasem Torstena Engelbrechta

---