Kupující, mějte se na pozoru.

„Politici a vlády potlačují vědu. Dělají to ve veřejném zájmu, prý aby urychlili dostupnost diagnostických metod. Dělají to proto, aby podpořili inovace a uvedli výrobky na trh nebývalou rychlostí. Oba tyto důvody jsou částečně věrohodné; největší podvody se zakládají na zrnku pravdy. Skutečné důvody tohoto počínání jsou však znepokojivé. Věda je potlačována kvůli politickému a finančnímu zisku. COVID-19 rozpoutal státní korupci ve velkém měřítku, která škodí veřejnému zdraví.“

– Kamran Abbasi, výkonný redaktor časopisu The British Medical Journal (BMJ)

V průběhu této „pandemie“ jsme byli bombardováni mnoha děsivými a znepokojujícími titulky, které upozorňovaly veřejnost na to, co říkají nejnovější vědecké poznatky. Viděli jsme protichůdné studie a rozporuplné zprávy od farmaceutických loutek, které vytvářely frustrující a matoucí obraz pro ty, kteří se zoufale snažili získat představu o tom, co mohou očekávat. Informace se na nás valily nesmírně rychle a ze všech stran, takže bylo téměř nemožné určit, co se děje. Navzdory nevyzpytatelnému charakteru informací, které nám média předkládala, však existovala stálá mantra, která nám byla opakována znovu a znovu ve snaze zmírnit zmatek: důvěřujte vědě.

Bylo nám řečeno, že údaje se vyvíjejí rychle a zběsile a že se nacházíme v proměnlivé situaci, kdy se vědecké poznatky mohou kdykoli změnit. Orgány veřejného zdraví přizpůsobují své názory na základě nově dostupných údajů, což znamená, že doporučení a prohlášení se mohou buď vyvíjet, nebo okamžitě změnit. Proto se dozvídáme, že když se objeví protichůdné údaje, studie a titulky, neznamená to, že by se věda mýlila, ale že se neustále vyvíjí a to, co víme o „Covidu“ dnes, nemusí odpovídat tomu, co budeme vědět zítra. To platí zejména v případě množství variant, které do všech údajů vnáší zmatek. Ve chvíli, kdy lidé získají „imunitu“ a vakcíny jsou „prokázány jako účinné“, se vynoří studie prezentující novou variantu, která se objevila a která se zmíněnou imunitou a účinností skoncuje. Neobviňujte však vědu. Věda se nemýlila. Zmutovala… spolu s „virem“.

„Pro vědce je nezbytné, aby svůj názor a svá doporučení rozvíjeli na základě údajů, které se vyvíjejí. A to je důvod, proč říkám, že lidé, kteří mě pak za to kritizují, vlastně kritizují vědu.“

– Anthony Fauci

Díky tomu, že se mohou vymlouvat na rychlost vznikající pandemie, mainstreamová média mají značný prostor při propagování studií a údajů, které by v minulosti nespatřily světlo světa. Jsme svědky vzestupu éry preprintů, kdy se do centra pozornosti dostávají studie, které neprošly běžným (a přesto velmi chybným) recenzním řízením. Jako důkaz a potvrzení hrozby „viru“ jsou propagovány studie, které nebyly nikdy nezávisle reprodukovány ani replikovány. Neprokázané závěry těchto studií jsou ve formě titulků vyzdvihovány, jako by důkazy v nich obsažené byly legitimními vědeckými fakty. Nic však nemůže být dále od pravdy. Většina toho, co je považováno za vědecké důkazy, je ve skutečnosti falešná a podvodná, a je tomu tak již delší dobu.

„Pokud se chcete držet vědeckých poznatků, budete muset být připraveni na změny podle toho, jak se budou fakta vyvíjet. Když sdělujeme, co víme, jediné, co můžeme udělat lépe, je nadále se snažit zdůrazňovat, že máme co do činění s pohyblivým cílem a že to, co vám nyní říkáme, je založeno na údajích, jaké máme. To se však může změnit a my se podle toho možná budeme muset přizpůsobit.“

– Anthony Fauci

Abych na tento narůstající problém upozornil, uvedu několik zdrojů za poslední tři desetiletí, které poukazují na mnohé z problémů, jež byly v průběhu let pozorovány a které stále zůstávají nevyřešeny, čímž se skutečné vědecké snažení dostává do úzkých. Uvidíte, že ve vědě existují závažné problémy, o kterých se ví již delší dobu, včetně předpojatosti výzkumu, selektivního publikování, nevhodných designů studií, chybných interpretací a špatné kontroly kvality. V mnoha zdrojích se objevuje společné téma, které zahrnuje přiznání korupčních sil a střetů zájmů, které se zmocnily toho, co je považováno za vědecký výzkum, a závěr je takový, že většina publikovaných výsledků je nepravdivá a podvodná. Prostřednictvím těchto zdrojů uvidíte, proč výsledkům jednoduše nelze věřit a že vědě nakonec nelze důvěřovat.

Chci začít nedávným příkladem a podělit se o výňatky z článku dr. Sanjaye Gupty, který vyšel na vrcholu této „pandemie“ koncem června 2020. Dr. Gupta ve svém článku poukázal na problémy spojené se zrychlením jak výzkumu, tak zpravodajského cyklu od začátku éry „Covidu“. Dr. Gupta se zabýval závratnou rychlostí, s jakou mainstreamová média informovala o četných léčebných postupech a vakcínách, které byly v té době ve vývoji, a také o opětovném použití starých léků, jako je remdesivir, v boji proti této nové hrozbě. Poté, co se zaměřil na výzkum podporující tyto aktivity, přiznal, že ho překvapilo, jak byly uváděné údaje ve skutečnosti neprůkazné. Dr. Gupta uvedl, že mnohé studie a jejich závěry nebyly připravené na „hlavní vysílací čas“ a že se většinou jednalo o subjektivní závěry s doprovodnými údaji a metodami, které bylo obtížné ověřit a validovat.

Dr. Gupta rozdělil různé zdroje informací do tří kategorií: tiskové zprávy, preprinty a publikované studie. Tiskové zprávy nejsou nic víc než přikrášlená tvrzení výrobců léků/léčebných postupů, které mají být vybrány a příznivě hodnoceny tiskem. Účelem preprintů je získání zpětné vazby od kolegů před tím, než budou předloženy k publikování ve vědeckém časopise. Počet těchto typů studií od počátku „Covidu“ dramaticky vzrostl a preprinty měly za následek velké zmatky kvůli nepřesným titulkům a neověřeným tvrzením. Naproti tomu publikované studie by měly být (teoreticky) konečnou a úplnou verzí, která při přezkoumání obstála. Dr. Gupta však připustil, že proces peer review, kterým tyto studie procházejí, rozhodně není spolehlivý a já mohu dodat, že proces peer review je velmi chybný. Taková věda prostřednictvím tiskových zpráv a preprintů vedla k obrovskému zmatku a frustraci a odborníci v rámci článku přiznávají, že nemá ve vědě místo. Ve skutečnosti se uvádí, že tato sdělení nejsou ničím jiným než „sliby přikrášlenými trochou čísel“. Obrovské množství neprokázaných a neověřených studií zaplavilo trh, což vedlo k mentalitě „kupující, mějte se na pozoru“, kdy titulkům ani propagovaným závěrům nelze věřit:

Věda prostřednictvím tiskových zpráv: Když příběh předběhne vědu

„O něco více než tři měsíce poté, co Světová zdravotnická organizace oficiálně prohlásila výskyt koronaviru za celosvětovou pandemii, se ukázalo, že jak cyklus výzkumu, tak cyklus zpravodajství se zrychlily na úroveň, jakou jsme v životě neviděli.

Podle Milken Institute je v současné době ve vývoji nejméně 254 léčebných postupů a 172 vakcín proti COVID-19. O mnoha z nich jsem již informoval. Některé z nich se právě vyvíjejí, jako např. PAC-MAN, nová antivirová léčba, která využívá technologii genové terapie CRISPR. Další jsou léky, které nacházejí nové využití, jako je např. remdesivir, který původně prokázal účinnost při léčbě zvířat se SARS a MERS, a dokonce byl neúspěšně zkoušen na ebolu.

Také média o tomto vývoji informují ‚závratnou rychlostí‘ – protože nalezení jakéhokoli způsobu, jak zastavit šíření této nemoci, je tak naléhavé. Nedávno mne například několik vědců oficiálně i neoficiálně kontaktovalo, aby mi sdělili svůj optimismus, že vakcína by mohla být k dispozici do začátku příštího roku. Byl by to pozoruhodně rychlý proces vzhledem k tomu, že vývoj vakcíny se obvykle měří na roky nebo desetiletí, nikoli na měsíce. Tento týden jsem se tedy na tyto studie důkladněji zaměřil, abych se na zdroj tohoto optimismu podíval. Překvapilo mě, jak jsou dostupné údaje v recenzovaných lékařských časopisech ve skutečnosti neprůkazné.“

„Rostou však také obavy vědců a novinářů, že nabízené a prezentované studie nejsou připravené na ‚hlavní vysílací čas‘. Mnohé z nich totiž vůbec nejsou studiemi, ale subjektivními závěry založenými na údajích a metodách, které zůstávají skryté, a tudíž obtížně ověřitelné. Ještě nikdy nebyla úplná a okamžitá transparentnost tak důležitá a ještě nikdy nebyl vědecký obraz kolem COVID-19 tak nejasný.

Jak moc záleží na zdroji?

Tiskové zprávy, preprinty a publikované vědecké práce slouží různým účelům a mají pro vědce i novináře různou váhu.

‚Tisková zpráva je tu od toho, aby vaše instituce, váš klient, váš vědec zvučného jména, váš produkt, vaše farmaceutická společnost a její produkty vypadaly co nejlépe, v naději, že tato tisková zpráva přesvědčí novináře, aby o tom napsali,‘ vysvětlil Gary Schwitzer pro CNN. Schwitzer je dlouholetý novinář a vydavatel v oblasti zdravotnictví a zakladatel portálu HealthNewsReview.org. Protože ji píše ten, kdo výrobek propaguje, téměř nikdy není negativní, řekl Schwitzer.

Tradičně byly preprinty vědeckými pracemi, které výzkumní a akademičtí pracovníci umisťovali na preprintové servery, aby získali zpětnou vazbu od svých kolegů předtím, než svou studii odešlou do vědeckého časopisu. Během této pandemie se výrazně zvýšil profil nejméně dvou preprintových serverů – medRxiv (vyslovuje se med-archiv) pro zdravotnické vědy a bioRxiv (vyslovuje se bio-archiv) pro biologii. ‚Preprintové servery jsou v oblastech souvisejících s Covidem (jinými slovy v přírodních vědách a v klinické medicíně) mnohem, mnohem důležitější než kdy dříve. Předtím prostě neměly takový význam,‘ řekl nám dr. Ivan Oransky. Oransky je spoluzakladatelem RetractionWatch.org, viceprezidentem redakce Medscape a profesorem lékařské žurnalistiky na New York University.

Studie publikovaná v důvěryhodném vědeckém časopise je – teoreticky – konečnou, úplnou verzí. Aby zde mohla být studie publikována, musí projít procesem zvaným peer review. Kate Grabowski, odborná asistentka na katedře patologie na Univerzitě Johnse Hopkinse, nazývá proces peer review ‚několika nezávislými pohledy‘ na vědeckou práci. Přestože proces peer review není v žádném případě neomylný, obvykle odráží odborné znalosti mnoha lidí v daném oboru, kteří nemusí být nutně zainteresováni.

Několik posledních měsíců však ukázalo, že cesta k solidní vědě může být plná výmolů, retardérů, slepých míst a ostrých zatáček. Pokud si nedáte pozor, může vás tato cesta někdy svést přímo z útesu.“

„ ‚Snaha dělat vědu prostřednictvím tiskových zpráv, aniž by byla podložena buď tradičním vědeckým časopisem, nebo preprintem… vedla všeobecně k nepochopení a nemá ve vědě místo. Biotechnologické firmy to dělají, protože píšou pro své akcionáře, píšou pro své investory, ale dělají to způsobem, který nebere ohled na veřejné zdraví a je potřeba to zastavit,‘ uvedl Hotez.

Jiným způsobem to vyjádřil frustrovaný vědec James Heathers ve svém tweetu: ‚Věda prostřednictvím tiskových zpráv jsou jen sliby přikrášlené trochou čísel. DEJTE. NÁM. TY. ZATRACENÉ. STUDIE.‘ “

„Ke všemu tomu zmatku přispívá i obrovské množství studií, které vycházejí. Podle Kate Grabowski, která svůj odhad opírá o iSearch COVID-19 Portfolio Národního institutu zdraví (NIH), bylo k dnešnímu dni na toto téma nashromážděno přibližně 35000 článků – a stále přibývají. (článek, v němž je tento údaj uveden, byl publikován již v červnu 2020 – pozn. překl.)

Aby se ve všech zorientovala, vede Kate Grabowski tým asi 50 výzkumníků z Univerzity Johnse Hopkinse v Kompendiu pro výzkum nových koronavirů, které shromažďuje a vyhodnocuje nově vznikající výzkumné práce. Odhaduje, že týdně prověří 1500 až 2000 článků a celkem jich prozkoumali více než 10 000. Jak se dalo očekávat, některé jsou odpad a některé skvosty.“

Kupující a prodávající, mějte se na pozoru

„Všichni odborníci uvedli, že je skvělou zprávou, že se provádí tolik výzkumu, přestože většina prací se objevuje prostřednictvím tiskových zpráv a preprintů.

‚Skutečnost, že vědci zveřejňují svoji práci dříve, aby ji mohli ostatní vědci prostudovat a my se možná mohli rychleji poučit – to je dobrá věc,‘ uvedl Oransky. ‚To, že ke všemu přistupujeme stejně, jako by to všechno bylo… podrobeno stejné úrovni kontroly – to je problém.‘

Schwitzer nabádá novináře a ty, kteří šíří informace, aby si na to udělali čas a udělali to správně. ‚Jen lidem připomínám, aby zpomalili. To, že informace závratnou rychlostí přinášíme, ještě neznamená, že je všechny musíme s takovou netrpělivostí a tak závratnou rychlostí také veřejně prezentovat,‘ řekl a dodal: ‚Na slovech i na datech záleží.‘

Takže, co to všechno pro vás znamená? ‚Myslím si, že člověk, který čte, prohlíží, sleduje, poslouchá, by nikdy neměl činit žádná rozhodnutí na základě jediné zprávy, kterou četl, ať už jde o studii, nebo o reportáž o studii,‘ řekl Oransky. ‚Zejména pokud tato reportáž nedává do kontextu vše, co bylo předtím, a nevysvětluje to, co stále ještě nevíme.‘ “

https://www.cnn.com/2020/06/27/health/science-by-press-release-gupta/index.html

Při čtení článku dr. Gupty se člověk diví, jak jsme se mohli dostat do situace, kdy se po internetu může šířit tolik chybné a neověřené (pseudo)vědy. Kde jsou kontrolní mechanismy v lékařských a vědeckých časopisech, které by měly šíření takovéto nekvalitní „vědy“ zabránit? Co se stalo s novinářskou integritou a proč se média stala pouhou reklamní firmou farmaceutického průmyslu? Proč se o oslnivých tiskových zprávách spolu s neověřenými a nepotvrzenými preprinty smí informovat, jako by jejich závěry byly platné? Mohlo se tomuto současnému problému předejít, kdyby se varovné hlasy objevily již před touto „pandemií“?

Je smutné, že problémy, týkající se nekvalitních výsledků vědecké komunity, jsou známy již dlouho. V roce 1994 napsal anglický statistik Douglas Altman pro časopis The British Medical Journal (BMJ) článek, v němž kritizoval pokračující zveřejňování podvodných výzkumů. Altman ve svém článku poukázal na to, že nedostatky v lékařském výzkumu jsou běžným jevem, který je skandálního charakteru. Do nekvalitního výzkumu, který se skládá z „nevhodných designů studií, nereprezentativních vzorků, malých vzorků, nesprávných metod analýzy a chybné interpretace“, jsou investovány obrovské částky. Lékaři a výzkumní pracovníci v oblasti medicíny jsou tlačeni k psaní studií za účelem získání prestiže s tím, že čím více studií se za jménem skrývá, tím lépe to vypadá po odborné stránce, bez ohledu na kvalitu výzkumu. Zapojují se pak do výzkumu, k němuž nejsou dostatečně kvalifikováni. To má za následek problém vědeckých podvodů, které snadno procházejí bez povšimnutí a vytvářejí hromady chybného výzkumu. Špatná kvalita výzkumu je v tomto odvětví dobře známým problémem, přesto nebylo k nápravě přijato téměř žádné opatření:

Skandál nekvalitního lékařského výzkumu

„Potřebujeme méně výzkumu, lepší výzkum a výzkum prováděný ze správných důvodů.

Co bychom si měli myslet o lékaři, který používá nesprávnou léčbu, ať už úmyslně, nebo z neznalosti, nebo který používá správnou léčbu nesprávným způsobem (například podáním nesprávné dávky léku)? Většina lidí by souhlasila s tím, že takové chování je neprofesionální, pravděpodobně neetické a rozhodně nepřijatelné.

Co bychom si tedy měli myslet o vědcích, kteří používají nesprávné techniky (ať už úmyslně, nebo z neznalosti), nesprávně používají správné techniky, chybně interpretují své výsledky, o svých výsledcích informují selektivně, selektivně citují literaturu a vyvozují neopodstatněné závěry? Měli bychom být zděšeni. Přesto četné rešerše lékařské literatury v obecných i odborných časopisech ukázaly, že všechny výše uvedené jevy jsou běžné.^1-7 To je zajisté skandál.

Když říkám přátelům, kteří ve zdravotnictví nepracují, že mnoho prací publikovaných v lékařských časopisech je zavádějících kvůli metodologickým nedostatkům, jsou právem šokováni. Ročně se vynakládají obrovské částky peněz na výzkum, který má vážné nedostatky v důsledku použití nevhodného designu, nereprezentativních vzorků, malých vzorků, nesprávných metod analýzy a chybné interpretace. Chyby jsou tak rozmanité, že celá kniha na toto téma,⁷ jakkoli je cenná, není vyčerpávající; v každém případě je nepravděpodobné, že by ji mnozí z těch, kteří se chyb dopouštějí, četli.

Proč jsou chyby tak časté? Jednoduše řečeno, velká část špatného výzkumu vzniká proto, že výzkumní pracovníci se cítí být nuceni z kariérních důvodů provádět výzkum, k němuž nejsou dostatečně kvalifikováni, a nikdo jim v tom nebrání. Bez ohledu na to, zda se lékař hodlá věnovat výzkumné kariéře, obvykle se od něj očekává, že provede nějaký výzkum s cílem publikovat několik vědeckých prací. Délka seznamu publikací je pochybným ukazatelem schopnosti provádět dobrý výzkum a význam pro schopnost být dobrým lékařem je ještě nejasnější. Obvyklým argumentem ve prospěch toho, aby každý lékař prováděl nějaký výzkum, je to, že poskytuje užitečné zkušenosti a může lékařům pomoci interpretovat publikovaný výzkum ostatních. Provedení smysluplné studie, byť v malém měřítku, je skutečně užitečné, ale provedení špatně navržené studie při neznalosti vědeckých zásad a její publikování jistě přináší lekce, které nejsou žádoucí.

V mnoha zemích musí veškerý výzkum zahrnující pacienty schvalovat etická komise pro výzkum. Přestože Royal College of Physicians doporučila, aby vědecká kritéria byla důležitou součástí hodnocení návrhů na výzkum,⁸ jen v několika málo etických komisích ve Velké Británii působí statistik. Mnoho etických komisí totiž výslovně zastává názor na etiku, který vědecké otázky vylučuje. V důsledku toho nekvalitní nebo zbytečné studie takovým hodnocením procházejí, přestože je lze důvodně považovat za neetické.⁹

Dopady tlaku na publikování se nejzřetelněji projevují v nárůstu vědeckých podvodů,¹⁰ z nichž většina je relativně méně významná a pravděpodobně unikne odhalení. Na manipulování údajů neboli na mučení údajů, jak to bylo nedávno nazváno,¹¹ není nic nového – Charles Babbage popsal jejich různé formy již v roce 1830.¹² Pokušení chovat se nečestně je v současnosti jistě mnohem větší, kdy se až příliš často zdá, že hlavním důvodem výzkumu je prodloužení životopisu vědce. Bailar uvedl, že statistická nepoctivost může být pro veřejné blaho větším nebezpečím než téměř jakákoli jiná forma nepoctivosti.¹³

Hodnocení vědecké kvality výzkumných prací často připadá na statistiky. Zodpovědné lékařské časopisy vynakládají značné úsilí na to, aby vědecké práce byly recenzovány statistiky; jen málo prací je však odmítnuto pouze na základě statistických důvodů.¹⁴ Bohužel mnoho časopisů statistické hodnocení používá jen málo nebo vůbec – špatné práce se snadno publikují.

Statistické recenze jsou určitou formou hašení požárů. Čas strávený recenzováním lékařských prací (často za malou nebo žádnou odměnu) by bylo mnohem lepší věnovat vzdělávání a přímé účasti na výzkumu jako člen výzkumného týmu. Statistiků pro výuku a zejména pro účast ve výzkumu je však vážný nedostatek.¹⁵ Mnoho lidí si myslí, že ke statistice stačí počítač a vhodný software. Tento názor je mylný i v případě analýzy, ale rozhodně opomíjí zásadní úvahy o designu studie, tedy o základech, na nichž je výzkum postaven. Lékaři nemusí být odborníky na statistiku, ale měli by rozumět zásadám správných metod výzkumu. Pokud navíc dokáží analyzovat vlastní data, tím lépe. Je s podivem, že se všeobecně považuje za přijatelné, aby lékařští výzkumníci neznali statistiku. Mnozí se nestydí (a někteří se zdají být hrdí) přiznat, že o statistice nic nevědí.

Špatná kvalita mnoha lékařských výzkumů je všeobecně známá, přesto je znepokojující, že vedoucí představitelé lékařské profese se tímto problémem zabývají jen minimálně a nevyvíjejí žádné zjevné úsilí o nalezení řešení. Výrobní průmysl si uvědomil, i když postupně, že kontrolu kvality je potřeba zavádět od počátku, a nikoli odstraňovat chyby, a stejné zásady by měly platit i pro lékařský výzkum. Nejde o statistiku jako takovou. Jde spíše o obecnější nepochopení základních principů, na nichž je založen vědecký výzkum, ve spojení s atmosférou ‚publikuj, nebo zmiz‘.

Systém podporuje špatný výzkum, a proto by se měl systém změnit. Potřebujeme méně výzkumu, lepší výzkum a výzkum prováděný ze správných důvodů. Pro začátek by bylo vhodné upustit od používání počtu publikací jako měřítka schopností.“
https://www.bmj.com/content/308/6924/283

„Když se chceme rozhodnout pro nějaký lék nebo operaci, mnoho důkazů, které jsme použili pro toto rozhodnutí, je neobjektivních. Nelze jim věřit. Protože velká část z nich byla vytvořena a financována výrobci těchto zdravotnických prostředků.“

Odborný asistent Ray Moynihan, jeden z vedoucích představitelů kampaně časopisu The British Medical Journal (BMJ)

Altmanův článek je rozhodně ostrou výtkou vůči stavu vědecké literatury, ale ti, kteří s tím mohli něco udělat, varování nedbali. O 11 let později, v roce 2005, tak zaznělo další varování v podobě eseje profesora Johna Ioannidise, uznávaného řecko-amerického lékaře a vědce, spisovatele a profesora medicíny na Stanfordově univerzitě. Prof. Ioannidis se ve své eseji zabýval simulacemi, které ukázaly, že „u většiny designů a nastavení studií je pravděpodobnější, že výsledek výzkumu bude spíš nepravdivý než pravdivý“. Pro svůj závěr uvedl několik důvodů, mezi něž patří falešně pozitivní zjištění, inherentní zkreslení, nedostatečné testování několika nezávislými týmy, malý rozsah studií, příliš velká flexibilita (v designech studií, definicích, výsledcích, způsobech analýzy atd.), finanční zájmy a předsudky a paradoxní scénář, kdy příliš mnoho týmů pracuje v „atraktivní“ oblasti. Vzhledem k těmto a dalším faktorům (které lze nalézt v jeho článku) nebylo pro profesora Ioannidise překvapením, že bylo možné prokázat, že většina výzkumných zjištění je nepravdivá:

Proč je většina publikovaných výsledků výzkumu nepravdivá

„Stále častěji se objevují obavy, že většina současných publikovaných výsledků výzkumu je nepravdivá. Pravděpodobnost, že tvrzení výzkumu je pravdivé, může záviset na síle studie a zkreslení, na počtu dalších studií zabývajících se stejnou otázkou a, což je důležité, na poměru skutečných a žádných souvislostí mezi souvislostmi zkoumanými v jednotlivých vědních oborech. V tomto rámci je méně pravděpodobné, že výzkumné zjištění je pravdivé, pokud jsou studie provedené v dané oblasti menší, pokud je velikost efektu menší, pokud je větší počet a menší předvýběr testovaných souvislostí, pokud je větší flexibilita v designech, definicích, výsledcích a analytických režimech, pokud je větší finanční a jiný zájem a předsudky a pokud se ve vědecké oblasti v honbě za statistickou významností angažuje více týmů. Simulace ukazují, že u většiny designů a nastavení studií je pravděpodobnější, že výsledek výzkumu bude spíš nepravdivý než pravdivý. Navíc u mnoha současných vědních oborů mohou být proklamované výsledky výzkumu často jen přesným měřítkem převládající předpojatosti. V této eseji se zabývám důsledky těchto problémů pro provádění a interpretaci výzkumu.

Zveřejněné výsledky výzkumu jsou někdy vyvráceny následnými důkazy, z čehož plyne zmatek a zklamání. Vyvracení a kontroverze se objevují napříč celou škálou výzkumných designů, od klinických studií a tradičních epidemiologických studií^1-3 až po nejmodernější molekulární výzkum.^4,5 Stále častěji se objevují obavy, že v moderním výzkumu mohou nepravdivá zjištění tvořit většinu, nebo dokonce převážnou většinu publikovaných výsledků výzkumu.^6-8 To by však nemělo být překvapivé. Lze prokázat, že většina uváděných výsledků výzkumu je nepravdivá. Zde se budu zabývat klíčovými faktory, které tento problém ovlivňují, a některými důsledky z toho vyplývajícími.“
https://journals.plos.org/plosmedicine/article?id=10.1371/journal.pmed.0020124

Ani deset let po vydání článku profesora Ioannidise se situace nezlepšila. Ve skutečnosti se ukázalo, že se problém postupem času jen zhoršoval. Vědní obory se v současnosti zmítají v krizi reprodukovatelnosti a replikovatelnosti, kdy publikované výsledky nejsou nezávislí výzkumníci schopni ověřit. V článku z roku 2015 na portále Big Think se autor Simon Oxenham zabýval vývojem od roku 2005, kdy byl zveřejněn článek profesora Ioannidise, a zjistil, že jeho závěr, že většina vědeckých výzkumů je nepravdivá, potvrdili i další výzkumníci. Četné příklady podvodných výsledků jsou popsány v níže uvedeném úryvku:

Věřte tomu nebo ne, ale většina publikovaných výsledků výzkumu je pravděpodobně nepravdivá

Před deseti lety jeden výzkumník tvrdil, že většina publikovaných výsledků výzkumu je nepravdivá. Nyní, o deset let později, je jeho tvrzení závažnější než kdykoli předtím. Jak je to možné?

„Tvrzení, že ‚většina publikovaných výsledků výzkumu je nepravdivá‘, je něco, co byste mohli oprávněně očekávat od toho nejbláznivějšího druhu konspiračních teoretiků. Toto tvrzení skutečně často používají příznivci pseudovědy, kteří toto tvrzení berou za bernou minci, aniž by na vlastní důkazy aplikovali principy, které za ním stojí. Je to však koncept, který je ve skutečnosti vědci stále lépe chápán. Je to název článku, který před deseti lety napsal legendární stanfordský epidemiolog John Ioannidis. Článek, který se stal nejcitovanějším článkem, jenž byl kdy publikován v časopise PLoS Medicine, zkoumal, jak problémy v současnosti zakořeněné ve vědeckém procesu v kombinaci se způsobem, jakým v současnosti interpretujeme statistickou významnost, mají za následek, že v současnosti je většina publikovaných výsledků pravděpodobně nesprávná.

Richard Horton, redaktor časopisu The Lancet, to nedávno vyjádřil jen o něco mírněji: ‚Velká část vědecké literatury, možná polovina, může být jednoduše nepravdivá.‘ Horton souhlasí s Ioannidisovou úvahou a uvádí tyto problémy: ‚malé velikosti vzorků, nepatrné výsledky, neplatné explorační analýzy a do očí bijící střety zájmů, spolu s posedlostí sledovat módní trendy pochybné důležitosti‘. Horton si stěžuje: ‚Věda se obrátila směrem k temnotě.‘

Farmakolog a statistik David Colquhoun na University College London loni zveřejnil v Royal Society Open Science zprávu, v níž Ioannidisovy argumenty podpořil: ‚Pokud použijete p=0,05, abyste tvrdili, že jste učinili objev, budete se mýlit nejméně ve 30% případů.‘ To by platilo za předpokladu ‚nejoptimističtějšího možného přístupu‘, kdy je každý experiment dokonale navržen, s dokonale náhodnou alokací, nulovým zkreslením, žádným vícenásobným srovnáváním a publikováním všech negativních výsledků. Colquhorn to uzavírá takto: ‚Pokud mají experimenty nedostatečnou statistickou sílu, což se často stává, budete se ve většině případů mýlit.‘

Výše uvedená čísla jsou teoretická, ale stále častěji jsou podložena přesvědčivými důkazy. U nejcitovanějších randomizovaných kontrolovaných studií v nejkvalitnějších světových lékařských časopisech bylo shledáno, že míra zjištění, která se později ukázala jako chybná nebo přehnaná, činí 30%. U nerandomizovaných studií toto číslo stoupá na ohromujících pět ze šesti.

Ioannidisův argument získal v posledních letech podporu v mnoha oborech. Když se před třemi lety farmaceutická společnost Amgen pokusila replikovat ‚přelomové publikace‘ v oblasti vývoje léků proti rakovině pro zprávu zveřejněnou v časopise Nature, nebylo možné replikovat 47 z 53 studií. Když se společnost Bayer pokusila o podobný projekt zaměřený na studie cílů léčiv, 65% studií se nepodařilo replikovat.

Tento problém se řeší hlavně v oblasti psychologie, kterou otřásla Stapelova aféra, v níž jeden nizozemský výzkumník zfalšoval údaje ve více než 50 podvodných vědeckých pracích, než byl odhalen. Sociální vědy dostaly nedávno další ránu, když byl Michael LaCour obviněn z falšování údajů. Tento případ odhalil, jak jsou studie běžně publikovány, aniž by byla výchozí data vůbec zpřístupněna recenzentům.

Masivní operace s názvem The Open Science Collaboration, do níž se zapojilo 270 vědců, se dosud pokusila replikovat 100 psychologických experimentů, ale podařilo se jí replikovat pouze 39 studií. Projekt se zaměřil na první články publikované v roce 2008 v předních časopisech z oblasti psychologie. Zprávy nebyly úplně špatné; většinu nereplikovaných studií vědci označili za studie s přinejmenším ‚mírně podobnými‘ zjištěními. Výsledný dokument je v současné době v recenzním řízení pro publikování v časopise Science, takže na další podrobnosti si budeme muset počkat. Tento dokument pravděpodobně vyvolá rozruch; před několika lety vzplanuly emoce, když byl po sérii neúspěšných replikací zpochybněn jeden z nejvýznamnějších poznatků posledních let, koncept behaviorálního primingu.

Ať už se na to díváte z jakéhokoli úhlu, tyto problémy jsou velmi znepokojivé. Pochopení problému je nezbytné, abychom věděli, kdy brát vědecká tvrzení vážně.“

https://bigthink.com/surprising-science/believe-it-or-not-most-published-research-findings-are-probably-false/

„Věda není ani v nejmenším závislá na důvěře. Zcela závisí na víře, že si něco můžete prokázat.“

Walter Gilbert

V dubnu 2018 publikoval dr. Jason Fung pro portál Medium článek, který se zabýval problémy spojenými s korupcí vědeckých dat pro medicínu založenou na důkazech (evidence-based medicine). Poznamenal, že pokud se tvrzení, že většina výsledků vědeckého výzkumu je nepravdivá, ukáže jako pravdivé, je koncept medicíny založené na důkazech zcela bezcenný. Dr. Fung se obrátil na redaktory vědeckých časopisů, jako je Richard Horton z The Lancet a dr. Marcia Angellová a dr. Arnold Relman z The New England Journal of Medicine (NEJM), kteří shodně prohlásili, že publikovaným výzkumům ve vědeckých časopisech nelze věřit. Poukázal na to, že výzkum je téměř vždy financován farmaceutickými společnostmi a že ve většině případů jsou výsledky vždy příznivé pro jejich zájmy. Vzhledem k tomu, že důkazní základna je silně zmanipulována incestním zapojením společností, které z toho mají největší prospěch, je medicína založená na důkazech jako vědecká disciplína naprosto nepoužitelná. Dr. Fung prohlásil, že dokud nebude z rovnice odstraněn korupční vliv farmaceutických a komerčních zájmů, neexistuje způsob, jak by bylo možné považovat vědecké výsledky za platné. Uvedl příklady mnoha problémových oblastí, které je naléhavě potřeba řešit, jako jsou zmanipulované výsledky, publikační předpojatost, finanční střety zájmů, selektivní publikování a uplácení redaktorů časopisů. Dokud nebudou tyto a další korupční vlivy vyřešeny, nelze vědě věřit:

Korupce medicíny založené na důkazech – zabíjení pro zisk

„Proč tedy významní lékaři označují medicínu založenou na důkazech většinou za zbytečnou? Dva nejprestižnější lékařské časopisy na světě jsou The Lancet a The New England Journal of Medicine (NEJM).

Richard Horton, šéfredaktor časopisu The Lancet, v roce 2015 řekl toto:

‚Argumenty hovořící proti vědě jsou jasné: velká část vědecké literatury, možná polovina, může být jednoduše nepravdivá.‘

Dr. Marcia Angellová, bývalá šéfredaktorka časopisu NEJM, v roce 2009 napsala:

‚Velké části publikovaných klinických výzkumů už prostě nelze věřit ani se nedá spoléhat na úsudek důvěryhodných lékařů či autoritativní lékařské pokyny. Tento závěr, ke kterému jsem pomalu a neochotně dospěla během dvou desetiletí svého působení ve funkci redaktora, mě nijak netěší.‘

To má obrovské důsledky. Medicína založená na důkazech je zcela bezcenná, pokud je důkazní základna nepravdivá nebo zkorumpovaná. Je to jako stavět dřevěný dům s vědomím, že dřevo je napadeno termity. Co tento žalostný stav způsobilo? No, dr. Relman, další bývalý šéfredaktor časopisu NEJM, uvedl v roce 2002 toto:

‚Lékařská profese je podplacena farmaceutickým průmyslem, a to nejen pokud jde o lékařskou praxi, ale také o výuku a výzkum. Akademické instituce v této zemi ze sebe nechávají dělat placené agenty farmaceutického průmyslu. Myslím, že je to ostudné.‘

Lidé odpovědní za tento systém – redaktoři nejvýznamnějších lékařských časopisů na světě, během několika desetiletí postupně zjišťují, že jejich životní dílo je pomalu a vytrvale korumpováno. Lékaři a univerzity se nechali podplatit.

Příklady v medicíně jsou všude. Výzkum je téměř vždy placen farmaceutickými společnostmi. Je však dobře známo, že studie prováděné farmaceutickým průmyslem mají pozitivní výsledky mnohem častěji. Studie prováděné farmaceutickým průmyslem mají o 70% vyšší pravděpodobnost pozitivního výsledku než studie financované státem. Na chvíli se nad tím zamyslete. Pokud medicína založená na důkazech říká, že 2+2=5 je v 70% případů správné, věřili byste takové ‚vědě‘?“

„Medicína založená na důkazech je zcela závislá na tom, že má spolehlivou základnu důkazů (studií). Pokud se s důkazní základnou manipuluje a pokud je zaplacená, pak je medicína založená na důkazech jako vědní disciplína zcela nepoužitelná. Ostatně sami redaktoři, jejichž celá kariéra se věnovala medicíně založené na důkazech, nyní zjistili, že je bezcenná. Kouří generální ředitel společnosti Phillip Morris (výrobce cigaret Marlboro)? To říká vše o tom, co potřebujete vědět o zdravotních rizicích. Věří ještě redaktoři časopisů NEJM a The Lancet medicíně založené na důkazech? Vůbec ne. Takže ani my bychom neměli. Dokud nebudou důkazy očištěny od korupčního vlivu komerčních zájmů, nemůžeme medicíně založené na důkazech věřit.“

„Zde je tedy ten usvědčující seznam všech problémů medicíny založené na důkazech:

1. Selektivní publikování
2. Zmanipulované výsledky
3. Inzerce
4. Příjmy z dotisků
5. Uplácení redaktorů časopisů
6. Publikační předpojatost
7. Finanční střety zájmů

Když je důkazní základna medicíny koupená a zaplacená, lidé umírají. Takto lékaři vytvořili opioidní krizi, která zabíjí tisíce lidí. Farmaceutické společnosti chtějí podplácet lékaře, stejně jako drogový boss chce podplácet soudce a policisty. Lékaři, protože jsou lidmi, by měli proti tomuto pokušení zavést preventivní opatření. Bohužel se lékaři a univerzity této hry zabíjení pro zisk ochotně účastní. Musíme s ní okamžitě skoncovat. Ukončit korupci na univerzitách. Zastavit uplácení lékařů.“

https://medium.com/@drjasonfung/the-corruption-of-evidence-based-medicine-killing-for-profit-41f2812b8704

V článku pro časopis Reason z července 2021 se autor Ronald Bailey pokusil zjistit, jak velká část současného vědeckého výzkumu by mohla být podvodná. Předložil mnoho příkladů z vědecké literatury, jako např. studii Britské akademie lékařských věd z roku 2015, která uvedla 69% míru falešných zjištění, která by podle profesora Johna Ioannidise mohla dosáhnout až 90%. Poskytl také nedávnou nizozemskou studii, podle níž se více než 50% z tisíců dotázaných vědců přiznalo k páchání vědeckých podvodů. Bylo uvedeno, že číslo 51% může být ve skutečnosti podhodnocené. Je tedy velmi reálná možnost, že podvody jsou hnacím faktorem astronomického množství produkovaného falešného výzkumu. Bývalý redaktor lékařského časopisu The British Medical Journal Richard Smith položil otázku, zda „není na čase předpokládat, že zdravotnický výzkum je podvodný, dokud se neprokáže opak“. Systematický přehled randomizovaných kontrolovaných studií z časopisu Anaesthesia zjistil, že ze 153 studií, u nichž byly k dispozici údaje o jednotlivých pacientech, „44% studií mělo nedůvěryhodné údaje a 26% tvořily studie, které byly nazvány ‚zombie‘, jejichž výsledky vycházely z falešných údajů“. Prof. Ioannidis odhadl, že těchto „zombie“ randomizovaných kontrolovaných studií jsou stovky tisíc, a protože randomizované kontrolované studie jsou považovány za „zlatý standard“ vědeckého výzkumu, je děsivé pomyslet, kolik dalších takových podvodných studií tvoří méně přísné typy výzkumu, jako jsou například observační studie. Bylo také poukázáno na to, že problém falešných výsledků se odráží v systému, který odměňuje podvodný výzkum, kdy časopisy nemají žádnou motivaci zajistit, aby publikace byly validní. To vedlo Baileyho k souhlasu se Smithovým závěrem, že „možná nastal čas přejít od předpokladu, že výzkum byl proveden a zaznamenán poctivě, k předpokladu, že je nedůvěryhodný, dokud se neobjeví důkazy o opaku.“ Jinými slovy, vědě se nedá důvěřovat:

Jak velká část vědeckého výzkumu je ve skutečnosti podvodná?

Může to být více, než si myslíte.

„Jak závažný je problém falešně pozitivních výsledků ve vědeckém výzkumu? Jak jsem již dříve uvedl, v roce 2015 se v redakčním článku časopisu The Lancet objevilo zjištění, že ‚velká část vědecké literatury, možná polovina, může být jednoduše nepravdivá.‘ Zpráva Britské akademie lékařských věd z roku 2015 naznačuje, že míra falešných objevů v některých oblastech biomedicíny může dosahovat až 69%. Ioannidis v e-mailové výměně se mnou odhadl, že míra nereplikovatelnosti u biomedicínských observačních a preklinických studií může dosahovat až 90%.

Možnost, že za významnou část falešně pozitivních výsledků uváděných ve vědecké literatuře může být odpovědný podvod, naznačují dvě nové nizozemské studie. Obě studie jsou preprinty, které informují o výsledcích průzkumů provedených mezi tisíci nizozemskými vědci, jejichž cílem bylo prozkoumat výskyt pochybných výzkumných postupů a vědeckého pochybení.

V článku v časopise Science, který shrnuje jejich výsledky, se uvádí: ‚Více než polovina nizozemských vědců se pravidelně dopouští pochybných výzkumných praktik, jako je např. zatajování nedostatků v designu výzkumu nebo selektivní citování literatury. A každý dvanáctý (8%) přiznal, že se v posledních třech letech dopustil závažnější formy vědeckého pochybení: falšování nebo pozměňování výsledků výzkumu.‘ Daniele Fanelli, odborník na etiku výzkumu z London School of Economics, pro časopis Science uvedl, že údaj, podle kterého se 51% výzkumných pracovníků přiznalo k pochybným výzkumným praktikám, ‚může být stále podhodnocený‘.

V červnu byla v časopise Science and Engineering Ethics zveřejněna metaanalýza dřívějších studií o pochybných výzkumných praktikách a pochybeních, podle níž bylo více než 15% výzkumných pracovníků svědky toho, že se jiní dopustili alespoň jednoho případu pochybení ve výzkumu (falšování, vymýšlení, plagiátorství), zatímco téměř 40% vědělo o jiných, kteří se dopustili alespoň jedné pochybné výzkumné praktiky.

Bývalý redaktor lékařského časopisu The British Medical Journal (BMJ) Richard Smith se ve svém ostrém článku z počátku tohoto týdne ptá, zda ‚není na čase předpokládat, že zdravotnický výzkum je podvodný, dokud se neprokáže opak‘. Smith upozorňuje na systematický přehled randomizovaných kontrolovaných studií, který nedávno předložil časopisu Anaesthesia britský anesteziolog John Carlisle. Zjistil, že ze 153 studií, u nichž byly k dispozici údaje o jednotlivých pacientech, mělo 44% studií nedůvěryhodné údaje a 26% tvořily studie, které nazval ‚zombie‘, jejichž výsledky vycházely z falešných údajů. Carlisle poukázal na to, že mnoho těchto studií ‚zombie‘ pochází od výzkumníků z Egypta, Číny, Indie, Íránu, Japonska, Jižní Koreje a Turecka.

Ioannidis v článku poznamenává, že ‚zombie‘ studie z oblasti anesteziologie v součtu činily 100% (7/7) v Egyptě, 75% (3/4) v Íránu, 54% (7/13) v Indii, 46% (22/48) v Číně, 40% (2/5) v Turecku, 25% (5/20) v Jižní Koreji a 18% (2/11) v Japonsku. Vezmeme-li v úvahu počet klinických studií z těchto zemí uvedených v registru Světové zdravotnické organizace a extrapolujeme-li z míry falešných studií zjištěné Carlislem, Ioannidis odhaduje, že z těchto zemí je registrováno téměř 90 000 falešných studií, včetně přibližně 50 000 studií ‚zombie‘. V důsledku toho dochází k závěru, že mezi námi kolují statisíce randomizovaných studií ‚zombie‘. Vzhledem k tomu, že randomizované kontrolované studie jsou zlatým standardem klinického výzkumu, Ioannidis dodává: ‚Člověk se děsí pomyšlení na jiné designy studií, například na observační výzkum, u nichž je ještě menší pravděpodobnost než u randomizovaných studií, že budou regulovány, a větší pravděpodobnost, že budou nedbalé.‘

Smith ve svém článku pro The British Medical Journal (BMJ) cituje práci Barbary K. Redmanové, autorky knihy ‚Research Misconduct Policy in Biomedicine: Beyond the Bad-Apple Approach‘. Během webináře o podvodech ve výzkumu podle Smithe trvala na tom, že ‚nejde o problém špatných jablek, ale spíše špatných sudů, ne-li shnilých lesů nebo sadů‘. Redmanová podle Smithe tvrdí, že ‚pochybení ve výzkumu je systémový problém – systém poskytuje motivaci k publikování podvodného výzkumu a nemá odpovídající regulační mechanismy.‘ Systém publikování výzkumu je postaven na důvěře a systém peer review není určen k odhalování podvodů. Časopisy, vydavatelé, sponzoři a výzkumné instituce mají malou motivaci kontrolovat, zda nedochází k podvodům, a velkou neochotu poškozovat si vlastní pověst stažením studií.

Co lze tedy udělat pro zastavení přílivu zjevně podvodného výzkumu? Ioannidis navrhuje, že jedním z užitečných kroků by bylo požadovat, aby všechny soubory dat byly k dispozici pro opětovnou analýzu jinými výzkumníky. Takto byl Carlisle schopen identifikovat nedůvěryhodné a zombie anesteziologické studie. Je třeba se důkladně zamyslet nad tím, jak změnit motivaci od publikování studií ve prospěch odhalování pravdivých skutečností o světě. Prozatím má možná Smith pravdu v tom, že ‚je možná na čase přejít od předpokladu, že výzkum byl proveden a zaznamenán poctivě, k předpokladu, že je nedůvěryhodný, dokud se neobjeví důkazy o opaku‘.“

How Much Scientific Research Is Actually Fraudulent? (reason.com)

I když se lékařský establishment může snažit vymlouvat na rychle se měnící informace během „pandemie“ a snažit se tak zakrýt podvody, ke kterým dochází, je zcela zřejmé, že se nejedná o nový problém. Ve skutečnosti jde o problém, který se v průběhu času neustále rozvíjí. Využití „pandemie“ a uspěchaného, astronomického množství neověřeného výzkumu, který se v jejím rámci objevil, pouze jasněji upozornilo na problémy, které se již delší dobu skrývají pod povrchem a které již byly nějakou dobu ignorovány. Předpojatost výzkumu, selektivní publikování, finanční střety zájmů, úplatkářství ve vědeckých časopisech, nevhodný design studií, chybné interpretace, zmanipulované výsledky atd. byly po celá desetiletí základem vědeckého výzkumu. Různí lidé v posledních desetiletích zvonili na poplach, ale ti, kteří měli možnost s tím něco udělat, nepodnikli téměř žádné kroky. V průběhu let se ve výzkumu objevovaly a hromadily falešné výsledky. Když řada vědců a redaktorů vědeckých časopisů upozorňuje na rozmáhající se podvody, k nimž dochází v jejich vlastním oboru, musíme zpozornět a naslouchat. Je načase ignorovat často opakovanou mantru „důvěřujte vědě“ a uvědomit si, že důvěřovat vědě je jedna z věcí, kterou bychom rozhodně neměli dělat, pokud si sami nemůžeme ověřit správnost zjištění prostřednictvím nezávislého šetření. Dokud se neprokáže opak, musíme předpokládat, že věda je ve skutečnosti podvodná.