Zde jsou jen některé z experimentů, které byly provedeny s běžným nachlazením | chřipkou. Mnoho studií, jako je tato, bylo provedeno i u jiných nemocí, jako jsou spalničky a plané neštovice, a studie nebyly schopny prokázat nákazu ani příčinnou souvislost viru k onemocnění.
V březnu 1919 provedli Rosenau a Keegan 9 samostatných experimentů se skupinou 49 zdravých mužů, aby dokázali přenos chřipky. Ze 49 dobrovolníků, kteří byli v kontaktu s nemocnými lidmi nebo jejich tělesnými tekutinami, ve všech 9 experimentech neonemocněl ani jeden z nich.
https://jamanetwork.com/journals/jama/article-abstract/221687
V listopadu 1919 Rosenau a kol. provedli 8 samostatných experimentů, kdy se ve skupině 62 mužů snažili dokázat, že chřipka je nakažlivá a způsobuje nemoc. Ve všech 8 experimentech neonemocněl ani jeden muž.
Prokázat nákazu u 50 mužů se v prosinci 1919 pokusili McCoy a kol., a to v další sadě 8 experimentů. Ani v tomto případě se u žádného z 8 experimentů nepodařilo prokázat, že by lidé s chřipkou nebo jejich tělesné tekutiny onemocnění vyvolali. Z 50 mužů neonemocněl ani jeden. V roce 1919 Wahl a kol. provedli 3 samostatné experimenty s cílem nakazit 6 zdravých mužů chřipkou tím, že je vystavili slizničním sekretům a plicní tkáni od nemocných lidí. Ve všech 3 studiích ze 6 mužů chřipkou neonemocněl ani jeden muž.
https://www.jstor.org/stable/30082102?seq=1
V roce 1920 provedli Schmidt a kol. dva kontrolované experimenty, při nichž byli zdraví lidé vystaveni tělesným tekutinám nemocných. Ze 196 lidí vystavených slizničním sekretům nemocných se u 21 (10,7%) lidí objevilo nachlazení a u 3 se objevila chřipka (1,5%). Ve druhé skupině 84 zdravých lidí, vystavených slizničním sekretům nemocných, se u 5 z nich rozvinula chřipka (5,9%) a u 4 nachlazení (4,7%). Ze 43 lidí v kontrolní skupině, kterým byl aplikován sterilní fyziologický solný roztok, se u 8 (18,6%) objevilo nachlazení. Vyšší procento lidí tedy onemocnělo poté, co byli vystaveni fyziologickému roztoku, ve srovnání s těmi, kteří byli vystaveni „viru“.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/19869857/
https://catalog.hathitrust.org/Record/102609951
V roce 1921 se Williams a kol. pokusili experimentálně nakazit 45 zdravých mužů běžným nachlazením a chřipkou tím, že je vystavili slizničním sekretům od nemocných lidí. Ze 45 lidí neonemocněl ani jeden.
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/19869857/
V roce 1924 Robertson & Groves vystavili 100 zdravých jedinců tělesným sekretům od 16 různých lidí trpících chřipkou. Autoři dospěli k závěru, že v důsledku kontaktu s tělesnými sekrety neonemocněl ze 100 lidí ani jeden člověk.
https://academic.oup.com/jid/article-abstract/34/4/400/832936?redirectedFrom=fulltext
V roce 1930 se Dochez a kol. pokusili experimentálně nakazit skupinu mužů běžným nachlazením. Autoři ve svých výsledcích uvedli něco velmi zajímavého.
„Velmi brzy bylo zřejmé, že tento jedinec byl víceméně nespolehlivý a od začátku ho bylo možné držet v nevědomosti ohledně našeho postupu. Po zkušební injekci sterilního roztoku měl nenápadné příznaky a o nic výraznější příznaky neměl ani po aplikaci filtrátu od pacienta s nachlazením. To ale trvalo jen do té doby, kdy asistent druhý den po injekci tento neúspěch v přenosu nachlazení neúmyslně zmínil.
Ten samý večer a v noci subjekt hlásil závažnou symptomatologii, včetně kýchání, kašle, bolesti v krku a ucpaného nosu. Druhý den ráno mu bylo řečeno, že byl o povaze aplikovaného filtrátu špatně informován a jeho příznaky do hodiny odezněly. Je důležité poznamenat, že objektivní patologické změny zcela chyběly.“
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/19869798/
V roce 1937 Burnet & Lush provedli experiment, při kterém vystavili 200 zdravých lidí tělesným sekretům od lidí nakažených chřipkou. Z 200 lidí nikdo neonemocněl.
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2065253/
V roce 1940 se Burnet a Foley pokusili experimentálně nakazit 15 univerzitních studentů chřipkou. Autoři dospěli k závěru, že jejich experiment byl neúspěšný.
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/abs/10.5694/j.1326-5377.1940.tb79929.x
vdaka za cenne informacie
Hybatelem přírodních dějů jsou teplotní a tlakové rozdíly. V nich je třeba hledat příčinu,počátek i prvotní impulz vedoucí mimo jiné i k následnému onemocnění. Teplotní rozdíl pouhých 2 stupňů Celsia je významnou změnou v našem těle. A spouští celou řadu fyziologických a navzájem propojených dějů. To co vyvolává pocení není jen nepatrně zvýšená teplota tělních tekutin či zjednodušeně a fyzikálně pouhá voda ,ale jsou to zejména v ní obsažené tělní plyny. Které spouští a obrazně nesou tento děj. Tělní plyny mají svůj původ v atmosféře. Řídí se stejnými fyzikálními zákony a principy . Hlavním z těchto principů je nepřetržité vyrovnávání teplotních a tlakových rozdílů prouděním do oblasti s nižším tlakem. To pocení ( ta fyziologická voda) je neseno prouděním v ní obsažených tělních plynů ,které vyrovnávají vzniklý teplotní a tlakový rozdíl. Přičemž pro plyny je ten teplotní rozdíl ve své podstatě jen rozdílem tlakovým (teplejší vzduch má v jednotce objemu vyšší tlak než chladný). Základem onemocnění je pak nevyrovnaný a organismem v daném čase nevydýchaný a neupravený poměrový a obsahový podíl tělních plynů vyrovnávajících tlakový rozdíl. K tomu dochází při náhlých režimových adaptačních změnách a zatíženích.Podstatou je při adaptační změně náhle významněji zvýšená potřeba kyslíku a včas nevydýchaný o kyslík omezený a snížený zbytkový podíl tělních plynů vyrovnávajících rozdíl tlaků mezi tělem a prostředím.
Z tohoto pohledu fyzikálních a fyziologických předpokladů pro respirační onemocnění. Vyplývají i možnosti jak jim čelit dříve, než navozené nevyrovnané teplotní a tlakové rozdíly tělních plynů způsobí významnější tkáňová poškození. Obecně lze vzít za příklad přírodu. První reakce ptáků co obrazně “ nejsou ve své kůži“ je načechrání peří . Navýšená tepelná izolace brání a snižuje úniku tělesného tepla do okolí. Vyrovnává tepelný rozdíl mezi tělem a prostředím. Omezení a snížení pohybové aktivity, je předpokladem snížení tepové a přeneseně i tlakové úrovně v těle. Logikou a spojitostí tohoto chování je vyrovnání teplotních a tlakových rozdílů mezi tělem a okolím na minimum. Domnívám se, že tomuto není věnována náležitá péče a pozornost. Nelze vyrovnávat tepelný rozdíl pouhým navýšením teploty v místnosti. Pro výměnu vzduchu v plicích naopak rozdíl teplot je žádoucí. Teplé tělní plyny v alveolách ctí fyzikální zákony a stoupají vzhůru. Chladnější nadechnutý vzduch naopak klesá a prostupuje v alveolách do krevního oběhu a tím do celého těla.
Poslední fyzikální možnost jak snížit probíhající nadměrnou desaturaci tělních plynů, je snížit výdechovou rychlost. Podtlak z rychlého proudění při výdechu podél výdechových slizničních tkání, podporuje a navyšuje tlakový rozdíl mezi tělem a okolím. Využít je nutné celou disponibilní kapacitu plicní výměny. Ta je nejvyšší při dokonale srovnané a podélně protažené páteři. Nahrbení z podhlavníku není žádoucí. Optimální nádech má dobu pomyslného počítání do čtyř. Optimální výdech má být dvakrát delší. Tedy pomyslně počítaný do osmi. Důležitý faktor řízení a seřizování žádoucího objemu a hloubky plicní výměny je slinně polykací reflex. Napojený přes Eustachovu trubici na CNS (centrální nervový systém) .Podle mého názoru, tímto způsobem probíhá informace o tlakových změnách v těle a jeho okolí. Popíjení tekutin (vody ,čaje ) správnou a dostatečně četnou funkci podporuje. Osobně „solím“ troškou jedlé sody pro mírně zásadité prostředí. Při vydýchávání rozdílu tělních plynů je namístě každý optimální nádech ukončit polknutím nahromaděných slin. Netvoří li se dostatečně, je potřeba doplnit příjem tekutin. Při postižení hlasivek a známém chrapotu v hlase lze fyziologicky dosáhnout pootevření hlasivkové štěrbiny . Ale to je na doplňující komentář o nejúčinnější formě respiračního cvičení s prevencí a kompenzací civilizačního zatížení. Nevím jestli o mé nevyžádané názory vůbec někdo stojí. Píšu je jenom jako dosledů znalý lovec. Co zná, jak se po traumatu ze zranění v přírodě umírá. Ten lesk ve světlech z rozdílu vyrovnávání plynů při nesouladu nadměrné námahy a disponibilní respirace u poraněné zvěře. Začínám vidět v očích lidí, dusících se v masce respirátorů.
Pro mne to byla zaujímavá informace. Rád si od Vás opět něco přečtu.
Škoda ,že obyčejným postřehům podstaty přírodních dějů není věnována náležitá pozornost tam ,kde by ji člověk očekával. Četl jsem článek o laseru mls ,schopným hloubkově řízeně prohřívat tkáně. Dokonce i plicní. V kontextu mého pojetí hypoxie a onemocnění z prostupu navýšeného podílu bezkyslíkových tělních plynů. Je vysvětlení i jeho účinnost zcela zřejmá . Řízeně prohřátá plicní tkáň urychlí konvekční výstup hypoxických tělních plynů plicemi ven a naopak chladnější vstupující vzduch bude lépe absorbován i s kyslíkem do krevního oběhu. Vojtěchovo ministerstvo toto nechápe a vůbec použití uvedeného laseru nepodporuje. Nevidí „protivirový “ přínos. Také pacienti nemají žádný fyzikálně -tepelný léčebný režim. Jen pocitový . Pokud pacient ještě vnímá a eventuálně si stěžuje na chlad. Ale jeho pocit je ovlivněn navýšenou teplotou probíhajícího traumatu s množstvím již odumírajících buněk. Nemá ani žádnou natřesenou tepelnou izolaci zpomalující vyzařování tepla jako pták. Tělesné buňky ale zpanikařili už dávno předtím. Neví že už je relativní klima v nemocnici příznivé .Tělní plyny vyrovnávají jakýkoli tepelný rozdíl . To vyrovnávání je třeba zpomalit. Tím klesne i podíl a rychlost tvorby dalších více hypoxických plynů. A plně je třeba podpořit plicní výměnu v celém disponibilním objemu . Plynulou výměnou, a nejen urychlením frekvence dýchání samotným pacientem, bez využití celé možné plochy alveol. Tu respiraci by bylo možné pomoci seřídit uklidňující radou ,srovnáním páteře a cílenou podporou optimální respirace. Umím to dělat u divokých zvířat . V přístupu u lidí vidím opak. Nechápu proč to nikdo nevidí.