„V publikované anglicky psané literatuře jsme nenašli žádné experimentální studie na lidech, které by popisovaly přenos chřipky z člověka na člověka.“

https://academic.oup.com/cid/article/37/8/1094/2013282

Když se podíváte na důkazy (nebo jejich nedostatek) v průběhu minulého století, zjistíte, že nejenže se pravidelně ukazuje, že „viry“ nelze přenést z člověka na člověka, ale virologové zjevně nemají ponětí, jak se „viry“ vlastně přenášejí? Mají teorie a hypotézy o tom, jak jejich neviditelní strašáci napadají lidi a mají spoustu nepřímých důkazů, pomocí kterých se snaží argumentovat, že korelace se rovná kauzalitě, ale žádný přímý důkaz nemají. Studie vždy postrádají platnou nezávislou proměnnou (tj. purifikované/izolované „virové“ částice), pravidelně obsahují malé velikosti vzorků a neposkytují řádné platné kontrolní experimenty.

Zajímavé je, že předtím, než se Big Pharma stala tak vlivnou, že byla schopna cenzurovat jakoukoli studii vykazující negativní výsledky, bylo publikováno mnoho studií s výsledky, které vyvracely mýty o nakažlivosti/infekčnosti, stejně jako teorie, že „viry“ a bakterie byly příčinou nemoci. Tyto studie byly zcela v rozporu s teorií choroboplodných zárodků a některé byly publikovány vědci, kteří byli vlivní v oblasti rané virologie. Níže je uvedeno jen několik příkladů z počátku 20. století a také některé moderní zdroje, které ukazují, že i dnes zůstává přenos „virů“ neznámý.

Nejdůležitější informace z tohoto prvního zdroje z roku 1923 ukazují, že nakažlivost byla stále něco jako mýtus a že mnozí věřili, že větší roli během onemocnění hraje vnitřní tělesná teplota. Ukazuje také, že žádná z mnoha předpokládaných bakteriálních příčin nebyla konzistentně nalézána u nemocných lidí a tyto bakterie se pravidelně nacházely i u lidí zdravých:

NACHLAZENÍ: STUDIE CHŘIPKY, XIV

„Druhým obecným faktorem, o kterém se předpokládá, že souvisí s rozvojem nachlazení, je ‚nákaza‘. Téměř ve stejné míře jako u jiných faktorů zde existuje možnost předpojatosti. Pokud považujeme za ‚náchylné‘ ty, kteří mají často nachlazení, a za ‚odolné‘ ty, kteří jsou zasaženi zřídka, naše statistiky ukazují pravděpodobnost domácího kontaktu v přibližně stejném poměru v každé skupině. Počet hlášených domácích kontaktů je však malý ve srovnání s počtem těch, kteří si nebyli žádného přímého kontaktu vědomi. Interakce mezi studenty jsou tak běžné, že jednoznačný kontakt s jinými případy je možné vysledovat jen zřídkakdy. V současnosti jsou však jedinými údaji, které ukazují na nakažlivost nachlazení, údaje epidemiologické.“

„Bylo provedeno mnoho studií o bakteriologii nachlazení. Naše studie spolu s těmi, které již byly hlášeny z jiných laboratoří, ukazují, že nachlazení může být způsobeno řadou různých mikroorganismů, nebo že virus nachlazení doposud laboratorním pracovníkům unikal.“

„1. série – Každodenní zkoušky byly prováděny u 10 subjektů od poloviny listopadu do 10. prosince 1920 a u 13 subjektů od 5. do 26. ledna 1921 podle následující metody: Výtěry z nosohltanu byly naneseny na misky s krevním agarem. Po 24 a 48 hodinách inkubace byly misky zkoumány a bylo stanoveno přibližné procento každého typu kolonie. Byly rozeznány čtyři skupiny: (1) organizmy prezentující zelenou zónu, ať už jde o streptokoky nebo pneumokoky; (2) stafylokoky; (3) organismy produkující kolonie připomínající gramnegativní koky, difteroidy atd.; (4) další zřetelné organismy, jako jsou Pfeifferovy bacily nebo hemolytické streptokoky. Klasifikace kolonií na miskách byla kontrolována častými kompletními bakteriologickými studiemi.“

„Nachlazení se během našeho pozorování rozvinulo u 5 ze 13 subjektů. U dvou z nich se nachlazení objevilo dvakrát, takže celkem bylo 7 případů nachlazení. Tabulka 13 uvádí zjištění u typického subjektu. V nosohltanu zdravého člověka trvale nepřevládá žádná skupina organismů; jeden den převládá jedna skupina, druhý den jiná, nebo jedna skupina může přetrvávat několik dní v největším poměru a pak se relativní počty náhle změní. Totéž platí při nachlazení. I když jsou tyto metody z kvantitativního hlediska hrubé, studie poskytují důkazy o rozmanitosti bakterií žijících v nosohltanu během nachlazení. Pokud by nachlazení způsobovala některá z těchto skupin sama o sobě, měli bychom očekávat, že taková skupina bude trvale převládat.

2. série – Stejné metody byly použity při studiu mikroflóry u 251 studentů na California Institute of Technology, z nichž 69 bylo v době vyšetření nachlazeno. Od každého subjektu byl proveden pouze jeden výtěr. Výsledky jsou uvedeny v tabulce 13. Opět nebyla zjištěna žádná skupina organismů, která by byla charakteristická pro nachlazení.

Naše komplexnější bakteriální analýzy potvrdily výsledky získané prohlížením misek. Například pneumokok typu IV byl převládajícím organismem u 3 ze 7 případů nachlazení studovaných v 1. sérii – ale u 2 z těchto subjektů se nám ho během jiných případů onemocnění nepodařilo najít. Navíc to často byla nejrozšířenější bakterie v nosohltanu zdravých osob. Jediným organismem, který se v sérii provedené v Kalifornii objevil mnohem častěji u lidí s nachlazením než u lidí zdravých, byl Friedlanderův bacil, který byl nalezen u 1/10 nachlazení, ale pouze u l/25 normálních subjektů.“

„Řada výzkumníků podezřívala konkrétní organismy z toho, že jsou vyvolávajícím činitelem. Epidemiologické studie Overtona v Camp Upton uvádějí pneumokoka. Floyd našel tento organismus často u případů nachlazení. Gordon, který pracoval s našimi studenty z Chicaga, našel pneumokoky u 35 % případů nachlazení, ale pouze u 21 % zdravých jedinců. Williams, Nevin a Gurley jej našli u 39 % případů nachlazení a u 26 % zdravých jedinců. Gordon také studoval přítomnost pneumokoků u subjektů, o kterých jsme referovali (tabulka 13). Pneumokoky byly opakovaně nalezeny pouze ve 3 případech těžkého nachlazení a pouze u 2 z nich nebyl pneumokok přítomný před rozvojem nachlazení. Gordon dospěl k závěru, že pneumokok nachlazení spíše komplikoval, než že by ho způsoboval. Cooper, Mishulow a Blanc mezi pneumokoky typu IV izolovanými z nachlazení nenašli žádný sérologický vztah. To je další důkaz, že tento organismus není etiologickým agens.

Neexistuje žádný důkaz, že streptokoky, stafylokoky nebo gramnegativní koky jsou vyvolávající agens. Že by byly přímo zapojeny Pfeifferovy bacily, je rovněž nepravděpodobné. Jordan a Sharp nezjistili mezi kmeny z nachlazení žádnou sérologickou identitu a informovali o neúspěšných pokusech předejít nachlazení použitím vakcíny, která tyto organismy spolu s pneumokoky a streptokoky obsahovala.“

SOUHRN

„Statistické a laboratorní údaje zde prezentované naznačují, že nachlazení není jednoduchým typem infekce, a možná v některých případech dokonce ani infekčním procesem vůbec není. Na vzniku nachlazení se nepochybně podílí řada faktorů. Naše důkazy nepodporují názor, že nachlazení je vždy primárně způsobeno vstupem nějakého viru zvenčí. Naopak se zdá, že nejdůležitějším faktorem mohou být vnitřní tělesné změny.“

„Výsledky našich laboratorních vyšetření (tabulky 13 a 14) z velké části korespondují s těmi, které získali jiní výzkumníci. Nebylo prokázáno, že by během nachlazení převládal jeden organismus nebo skupina organismů. Otázka konkrétního infekčního viru je tedy stále otevřená.“

Click to access 30083102.pdf

V roce 1937 se Frank MacFarlane Burnet (známý z teorie klonálních selekčních protilátek) a Dora Lush pokusili nakazit 200 dobrovolníků „kmenem chřipky Melbourne“. Příznaky se neobjevily ani u jednoho člověka.

Virus chřipky na vyvíjejícím se vajíčku: VII. Protilátky experimentálních a lidských sér

„Během podzimu 1937 bylo takto inokulováno asi 200 jedinců, aby se zjistilo, zda je možné tímto způsobem poskytnout ochranu před klinickou chřipkou. Žádné zprávy o symptomech, které by bylo možné připsat inokulaci, nebyly hlášeny, takže lze předpokládat, že virus adaptovaný na vejce ztratil svou patogenitu pro člověka stejným způsobem jako pro fretky (Burnet, 1937a). Protože se v Melbourne během zimy neobjevila žádná chřipka, nebylo možné získat žádné důkazy o ochraně.“

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2065253/

V roce 2008 byla publikována přehledová práce o epidemiologii chřipky, která obsahovala některé zajímavé zajímavosti/závěry o chřipce a o neschopnosti v průběhu desetiletí prokázat důkazy o přenosu takzvaného „chřipkového viru“ z člověka na člověka:

K epidemiologii chřipky

„Osmou záhadou, kterou se však Hope-Simpson nezabýval, je překvapivé procento séronegativních dobrovolníků, kteří infekci buď unikli, nebo se u nich po experimentální aplikaci nového chřipkového viru objevily jen mírné příznaky. Procento subjektů postižených iatrogenní inokulací viru chřipky pomocí aerosolu je menší než 50%, ačkoli tyto experimenty závisí na dávce použitého viru. Po inhalaci aerosolu A2/Bethesda/10/63 se onemocnění rozvinulo pouze u tří z osmi subjektů, kteří neměli žádné protilátky z dřívější doby. Intranazální podání různých divokých virů séronegativním dobrovolníkům mělo za následek vznik konstitučních symptomů pouze v 60% případů. Inokulace virem prasečí chřipky Fort Dix Swine virus (H1N1), o kterém se předpokládá, že je podobný viru z roku 1918, nevyvolala u šesti séronegativních dobrovolníků žádné závažné onemocnění, přičemž jeden dobrovolník trpěl středně těžkým onemocněním, tři mírným, jeden velmi lehkým onemocněním a jeden dobrovolník neonemocněl vůbec. Podobné studie provedené Bearem a kol. na dalších virech H1N1 zjistily, že u 46 z 55 přímo inokulovaných dobrovolníků se nerozvinuly žádné konstituční příznaky. Pokud je chřipka vysoce infekční, proč přímá inokulace nového viru nezpůsobuje u všech séronegativních dobrovolníků stejné onemocnění?“

„Po zhodnocení nesrovnalostí spojených s chřipkou dospěl Hope-Simpson k závěru, že epidemiologie chřipky neodpovídá vysoce infekčnímu onemocnění, které přetrvává díky nekonečnému řetězci přenosů z nemocných lidí na zdravé. Dvě ze tří nejnovějších přehledových prací o epidemiologii chřipky uvádějí, že se „všeobecně akceptuje“, že chřipka je vysoce infekční a opakovaně se přenáší z nemocných na zdravé, ale žádná práce neposkytuje reference dokumentující takový přenos. Gregg v dřívější přehledové práci tuto „všeobecně akceptovanou“ teorii také zopakoval, ale přitom varoval, že:

‚Některé základní aspekty epidemiologie chřipky zůstávají nejasné a kontroverzní. Tak základní otázky, jako jaké konkrétní síly řídí vznik a zánik epidemií, jsou pro virology i epidemiology stále ještě problematické. Navíc na nejzákladnějších úrovních pozorování v rámci komunit, škol nebo rodin se i prostá dynamika zavlečení viru, jeho výskytu, šíření a zejména přenosu viru liší od epidemie k epidemii, od místa k místu a zdá se, že nedbá na tradiční vzorce chování infekčních chorob.‘

Zpochybnit obecně přijímaný předpoklad znamená znovu se zeptat: ‚Co vlastně důkazy ukazují?‘ Zeptali jsme se tedy, zda existují nějaké kontrolované studie na lidech, které se pokoušely o přenos chřipky z nemocných lidí na zdravé?“

„Bridges a kol. v roce 2003 zhodnotili přenos chřipky a zjistili, že ‚v anglicky psané literatuře nejsou publikovány žádné experimentální studie na lidech popisující přenos chřipky z člověka na člověka. To je v kontrastu s několika elegantními studiemi přenosu rhinoviru a respiračního syncytiálního viru na lidech…‘

Nicméně podle Jordanovy děsivé monografie o pandemii z roku 1918 bylo v zoufalých dnech po pandemii učiněno pět pokusů demonstrovat přenos chřipky z nemocných lidí na zdravé a všechny byly „mimořádně bezvýsledné“. Jordan uvádí, že ani jedna z pěti studií nedokázala potvrdit přenos z nemocných lidí na zdravé, přestože měli k dispozici mnoho akutně nemocných pacientů s chřipkou, v různých stádiích nemoci, kteří důkladně kašlali, plivali a dýchali dohromady na více než 150 zdravých lidí.“
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2279112/

V roce 2018 byl zveřejněn přehled o různých cestách přenosu respiračních „virů“. Výzkumníci procházejí mnoho různých „virů“ a snaží se určit různé způsoby přenosu pro každý z nich, ale je evidentní, že důkazy jsou buď extrémně slabé, nebo zcela chybí.

Způsoby přenosu respiračních virů mezi lidmi

„Většina studií o způsobech přenosu mezi lidmi je neprůkazná.

Relativní význam způsobů přenosu respiračních virů není znám.“

„Mnoho ohnisek bylo zkoumáno retrospektivně za účelem studia možných cest přenosu virů mezi lidmi. Výsledky těchto studií jsou často neprůkazné a zároveň data z kontrolovaných experimentů jsou ojedinělá. Základní znalosti o způsobech přenosu, které by mohly být použity ke zlepšení intervenčních strategií, proto stále chybí.“

Virus spalniček

„Spalničky jsou jednou z nejnakažlivějších virových chorob u lidí, která byla dlouhou dobu spojována s přenosem prostřednictvím aerosolu. Je však třeba poznamenat, že virus spalniček se také replikuje systémově a že zde hraje roli šíření viru spojené se zbytky mrtvých buněk prostřednictvím kontaminovaných předmětů. Koncem 70. a počátkem 80. let data z retrospektivních observačních studií, získaných během propuknutí epidemie v pediatrické praxi, ve škole a na sportovní akci, naznačovala přenos prostřednictvím aerosolů. Tyto studie ve skutečnosti ukázaly, že většina sekundárních případů nikdy nepřišla do přímého kontaktu s pacientem nula, a některé z nich dokonce ani nebyly současně ve stejné oblasti jako pacient nula nikdy přítomny.“

Virus parainfluenzy a lidský metapneumovirus

„O způsobech přenosu viru parainfluenzy (typy 1–4) a lidského metapneumoviru je k dispozici zásadní nedostatek (experimentálních) důkazů.“

Respirační syncytiální virus

„Předpokládá se, že k přenosu respiračního syncytiálního viru mezi lidmi dochází prostřednictvím kapének a kontaminovaných předmětů.“

„Vzhledem k tomu, že nebylo možné prokázat infekčnost viru, potenciální přenos respiračního syncytiálního viru vzduchem byl považován za zanedbatelný a předpokládalo se, že k přenosu respiračního syncytiálního viru dochází hlavně kontaktem a kapénkovým přenosem. V nedávné studii se však autorům podařilo shromáždit aerosoly obsahující životaschopný virus ze vzduchu kolem dětí infikovaných respiračním syncytiálním virem. Přestože detekce životaschopného viru ve vzduchu sama o sobě k potvrzení přenosu aerosolem nestačí, obecný předpoklad, že se respirační syncytiální virus přenáší výhradně kapénkami, by měl být přehodnocen a dále prozkoumán.“

Rhinovirus

„Rozsáhlé experimenty s přenosem rhinoviru mezi lidmi nevedly k široce přijímanému názoru na způsob přenosu.“

„Obecně se rychlost přenosu a doba expozice mezi studiemi lišily, což může přispívat k různým cestám přenosu, které byly pozorovány. Doba trvání expozice byla proto stanovena pomocí dárců se závažnými infekcemi rhinoviry. Po 200 hodinách expozice dárcům došlo k přenosu u 50 % vnímavých příjemců, i když samotná cesta přenosu nebyla zkoumána.“

Virus chřipky typu A

„Výsledky o relativní důležitosti přenosu chřipkových virů kapénkami a aerosolem však do dnešního dne zůstávají neprůkazné, a proto existuje mnoho recenzí, které se tomuto tématu intenzivně věnují.

Již v polovině 20. století byly k posouzení cesty přenosu chřipkového viru u lidí použity modely testování imunity. Bylo prokázáno, že výsledek onemocnění závisí na způsobu inokulace a bývá mírnější u dobrovolníků s intranazální infekcí ve srovnání s inokulací inhalací. Kromě toho se zdálo, že onemocnění je mírnější u experimentálně infikovaných dobrovolníků než u jedinců infikovaných přirozenou cestou. Rostoucí počet studií se zaměřoval na detekci a kvantifikaci chřipkových virů obsažených v kapénkách a aerosolech vylučovaných do vzduchu dýcháním, kýcháním a kašláním infikovaných jedinců. RNA viru chřipky byla detekována ve vzduchu do vzdálenosti 3,7 m od pacientů, přičemž většina virové RNA byla obsažena v aerosolech (<5 μm). Přítomnost viru v aerosolech by mohla naznačovat potenciální přenos vzduchem, ačkoli mnoho studií pouze kvantifikovalo množství virové RNA. Několik studií kvantifikovalo životaschopný virus, i když byl získán pouze z menšiny vzorků.“

Koronaviry

„Bohužel existuje jen velmi málo údajů, které by mohly potvrdit způsoby přenosu HCoV-229E, HCoV-NL63 a HCoV-OC43.“

SARS

„Navíc byla pozorována souvislost s přenosem na zdravotnické pracovníky, když byli v těsné blízkosti (< 1 m) pacienta nula, což naznačuje přímý kontakt nebo přenos kapénkami. Vzorky vzduchu a stěry z často používaných povrchů v místnosti obývané pacientem se SARS byly při PCR testování pozitivní, ačkoli z těchto vzorků nebylo možné kultivovat žádný virus.“

MERS

„O cestě přenosu MERS-CoV z člověka na člověka existuje k dnešnímu dni jen málo údajů.“

Adenovirus

„Ilustrují to například epidemie mezi vojenskými rekruty, které naznačovaly šíření vzduchem.“

„Ve studii publikované v roce 1966 experimentální infekce adenovirem podávaným ve formě aerosolů (0,3–2,5 μm) nebo kapének (15 μm) zdravým vězňům vedly k infekci všech dobrovolníků, i když výsledné onemocnění připomínalo přirozenou infekci pouze ve skupině, ve které byl použit aerosol. Během období vojenského výcviku se postupem času vyskytoval zvýšený počet adenovirových infekcí, což korelovalo se zvýšenou detekcí PCR-pozitivních vzduchových filtrů. Navíc byla pozorována korelace mezi onemocněním a rozsahem ventilace, přičemž větší ventilace měla za následek méně případů onemocnění. V novější studii u vojenských rekrutů byly pozitivní vzorky virové DNA získány hlavně z polštářů, skříněk a pušek, ačkoli DNA adenoviru byla detekována také ve vzorcích vzduchu. Mezi zvýšeným množstvím pozitivních vzorků z prostředí a onemocněním nebyla pozorována žádná konzistentní korelace.“

Diskuze

„Studie o cestách přenosu respiračních virů se prováděly od počátku 20. století. Navzdory tomu je relativní význam cest přenosu respiračních virů stále nejasný, závisí na heterogenitě mnoha faktorů, jako je prostředí (např. teplota a vlhkost), patogen a hostitel.“

„Přenos mezi lidmi byl studován za mnoha různých (experimentálních) podmínek. Shrnutí výhod a nevýhod různých druhů studií zvýrazňuje obtížnost experimentů zkoumajících přenos mezi lidmi. V důsledku toho byly u mnoha virů získány protichůdné výsledky. To se také odráží v tabulce č. 2, která shrnuje experimentální data o mezilidském přenosu. Kromě obtížnosti provádění studií za dobře kontrolovaných podmínek je dalším klíčovým problémem to, že u zdravých dospělých jsou často studovány (atenuované) laboratorní kmeny, což neodráží přirozené podmínky a cílovou skupinu, a tudíž to ovlivňuje výsledek studií.

Respirační viry jsou významnou příčinou nozokomiálních infekcí, zejména u dětí. Zaměřili jsme se proto na směrnice pro prevenci infekcí od národních, evropských, amerických a mezinárodních organizací, na jejich informace o cestách přenosu a související pokyny pro izolaci. Termíny a definice respiračních cest přenosu a pokyny pro izolaci bohužel nejsou vždy používány jednotným způsobem, což ponechává prostor pro individuální interpretaci. Ale co je důležitější, informace o cestě přenosu ne vždy odrážejí pokyny pro izolaci (např. u viru parainfluenzy a rhinovirů). Jako zástupný ukazatel pro cestu přenosu je v pokynech často uváděna stabilita viru, avšak to může pouze naznačovat roli pro přenos nepřímým kontaktem, ale v žádném případě to neprokazuje cestu přenosu. V nemocničním prostředí je prevence kontaktního přenosu obecně implementována ve standardních opatřeních pro prevenci infekcí, jako je přísná hygiena rukou a pravidla chování při kašlání. Je důležité si povšimnout rozdílů v pokynech pro izolaci mezi různými organizacemi a chybějící korelace s vědeckými údaji. Rozdíly v popsaných cestách přenosu a souvisejících pokynech pro izolaci mezi různými organizacemi podtrhují nedostatek přesvědčivých údajů.

Ke zkoumání úlohy cest přenosu respiračních virů mezi lidmi by mohly být použity dobře navržené infekční studie. Vzhledem k tomu, že experimenty s přenosem na člověka jsou velmi náročné, modely přenosu na zvířatech mohou poskytnout lákavou alternativu a měly by být prozkoumány a vyvinuty pro všechny respirační viry. V takových experimentech lze také zkoumat vliv faktorů prostředí na cesty přenosu. Před extrapolací experimentálně generovaných dat na lidi je však důležité porozumět omezením těchto modelů a uvědomit si heterogenitu experimentálních nastavení používaných v laboratořích.“

„Mezera ve znalostech o mezilidském přenosu by měla být v neposlední řadě zaplněna vývojem a prováděním nejmodernějších experimentů v přirozeném prostředí. V kombinaci s modely přenosu na zvířatech a odběrem vzorků vzduchu v různých (zdravotnických a experimentálních) prostředích by tyto údaje měly vést k důkladnému vědeckému pochopení cest přenosu respiračních virů mezi lidmi. Tyto znalosti nakonec pomohou s posouzením rizik různých cest přenosu na základě důkazů, aby se zlepšily stávající strategie prevence infekcí.“

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1879625717301773

SHRNUTÍ:

• Studie z roku 1923 uvedla, že „nákaza“ (uvozovky v textu použili autoři studie, ne autor tohoto článku) byla druhým obecným faktorem, o kterém se předpokládá, že souvisí s rozvojem nachlazení.
• Tvrdí však, že možnost předpojatosti zde existuje téměř ve stejné míře jako u jiných faktorů.
• Počet hlášených domácích kontaktů však byl malý ve srovnání s počtem těch, kteří si nebyli žádného přímého kontaktu vědomi.
• Interakce mezi studenty byly tak běžné, že jednoznačný kontakt s jinými případy bylo možné vysledovat jen zřídkakdy.
• V té době byly jedinými údaji, které ukazovaly na nakažlivost nachlazení, údaje epidemiologické (studie a analýza distribuce, vzorců a determinant zdraví a chorobných stavů v definovaných populacích… jinými slovy, nepřímé důkazy).
• Výzkumníci uvádějí, že jejich studie spolu s těmi, které již byly hlášeny z jiných laboratoří, ukazují, že nachlazení může být způsobeno řadou různých mikroorganismů, nebo že „virus“ nachlazení doposud laboratorním pracovníkům unikal.
• V nosohltanu zdravého člověka trvale nepřevládá žádná skupina organismů a důkazy ukazují, že to samé platí i u lidí nemocných.
• V jejich druhém experimentu opět nebyla zjištěna žádná skupina organismů, která by byla charakteristická pro nachlazení.
• Očekávali, že pokud by nachlazení způsobovala některá ze skupin mikroorganismů sama o sobě, pak by taková skupina měla podle očekávání trvale převládat.
• Pneumokoky typu IV byly často nejrozšířenější bakterií v nosohltanu zdravých osob.
• Práce různých výzkumníků ukázala další důkazy, že pneumokoky nejsou etiologickým agens.
• Neexistuje žádný důkaz, že streptokoky, stafylokoky nebo gramnegativní koky jsou vyvolávajícími agens.
• Jordan a Sharp nezjistili mezi kmeny z nachlazení žádnou sérologickou identitu a informovali o neúspěšných pokusech předejít nachlazení použitím vakcíny, která tyto organismy spolu s pneumokoky a streptokoky obsahovala.
• Došli k závěru, že prezentované statistické a laboratorní údaje naznačují, že nachlazení není jednoduchým typem infekce, a možná v některých případech dokonce ani infekčním procesem vůbec není.
• Na vzniku nachlazení se nepochybně podílí řada faktorů.
• Jejich důkazy nepodporují názor, že nachlazení je vždy primárně způsobeno vstupem nějakého „viru“ zvenčí.
• Nebylo prokázáno, že by během nachlazení převládal jeden organismus nebo skupina organismů, a proto je otázka konkrétního infekčního „viru“ stále otevřená.
• V roce 1937 F. Burnet a D. Lush inokulovali 200 jedinců „kmenem chřipky Melbourne“, aby zjistili, zda je možné poskytnout nějakou ochranu před klinickou chřipkou, ale neobdrželi žádné zprávy o příznacích, které by bylo možné připsat inokulaci.
• V přehledové práci o chřipce z roku 2008 výzkumníci uvádějí, že existuje překvapivé procento séronegativních dobrovolníků, kteří infekci buď unikli, nebo se u nich po experimentální aplikaci nového chřipkového viru objevily jen mírné příznaky.
• Inokulace „virem“ prasečí chřipky Fort Dix Swine virus (H1N1), o kterém se předpokládá, že je podobný „viru“ z roku 1918, u šesti séronegativních dobrovolníků nevyvolala žádné závažné onemocnění.
• Podobné studie provedené Bearem a kol. na dalších vireh H1N1 zjistily, že u 46 z 55 přímo inokulovaných dobrovolníků se nerozvinuly žádné konstituční příznaky.
• Výzkumníci se ptají: „Pokud je chřipka vysoce infekční, proč přímá inokulace nového viru nezpůsobuje u všech séronegativních dobrovolníků stejné onemocnění?“
• Hope-Simpson dospěl k závěru, že epidemiologie chřipky neodpovídá vysoce infekčnímu onemocnění, které přetrvává díky nekonečnému řetězci přenosů z nemocných lidí na zdravé.
• Dvě ze tří nejnovějších přehledových prací o epidemiologii chřipky uvádějí, že se „všeobecně akceptuje“, že chřipka je vysoce infekční a opakovaně se přenáší z nemocných na zdravé, ale žádná práce neposkytuje reference dokumentující takový přenos.
• Některé základní aspekty epidemiologie chřipky zůstávají nejasné a kontroverzní.
• Bridges a kol. v roce 2003 zhodnotili přenos chřipky a zjistili, že „v anglicky psané literatuře nejsou publikovány žádné experimentální studie na lidech popisující přenos chřipky z člověka na člověka.“
• V zoufalých dnech po pandemii v roce 1918 bylo učiněno pět pokusů demonstrovat přenos chřipky z nemocných lidí na zdravé a všechny byly „mimořádně bezvýsledné“.
• Jordan uvádí, že ani jedna z pěti studií nedokázala potvrdit přenos z nemocných lidí na zdravé, přestože měli k dispozici mnoho akutně nemocných pacientů s chřipkou, v různých stádiích nemoci, kteří důkladně kašlali, plivali a dýchali dohromady na více než 150 zdravých lidí.
• Podle přehledu o různých cestách přenosu respiračních „virů“ z roku 2018 je většina studií o způsobech přenosu mezi lidmi neprůkazná.
• Relativní význam způsobů přenosu respiračních „virů“ není znám.
• Výsledky studií přenosu mezi lidmi jsou často neprůkazné a zároveň data z kontrolovaných experimentů jsou ojedinělá.
• Základní znalosti o způsobech přenosu, které by mohly být použity ke zlepšení intervenčních strategií, proto stále chybí.

• Virus spalniček:
  • Studie ukázaly, že většina sekundárních případů nikdy nepřišla do přímého kontaktu s pacientem nula, a některé z nich dokonce ani nebyly současně ve stejné oblasti jako pacient nula nikdy přítomny.

• Virus parainfluenzy a lidský metapneumovirus:
  • O způsobech přenosu viru parainfluenzy (typy 1–4) a lidského metapneumoviru je k dispozici zásadní nedostatek (experimentálních) důkazů.

• Respirační syncytiální „virus“:
  • Předpokládá se, že k přenosu respiračního syncytiálního viru mezi lidmi dochází prostřednictvím kapének a kontaminovaných předmětů.
  • Vzhledem k tomu, že nebylo možné prokázat infekčnost viru, potenciální přenos respiračního syncytiálního viru vzduchem byl považován za zanedbatelný a předpokládalo se, že k přenosu respiračního syncytiálního viru dochází hlavně kontaktem a kapénkovým přenosem.
  • Detekce „životaschopného viru“ ve vzduchu sama o sobě k potvrzení přenosu aerosolem nestačí.

• Rhinovirus:
  • Rozsáhlé experimenty s přenosem rhinoviru mezi lidmi nevedly k široce přijímanému názoru na způsob přenosu.
  • Rychlosti přenosu a doba expozice se mezi studiemi lišily.
  • Samotná cesta přenosu nebyla zkoumána.

• Virus chřipky typu A:
  • Dosavadní výsledky o relativní důležitosti přenosu chřipkových „virů“ kapénkami a aerosolem zůstávají neprůkazné.
  • V polovině 20. století se ukázalo, že výsledek onemocnění závisí na způsobu inokulace a bývá mírnější u dobrovolníků s intranazální infekcí ve srovnání s inokulací inhalací.
  • Kromě toho se zdálo, že onemocnění je mírnější u experimentálně infikovaných dobrovolníků než u jedinců infikovaných přirozenou cestou.
  • Několik studií kvantifikovalo „životaschopný virus“, ačkoli byl získán pouze z menšiny vzorků.

• „Koronaviry“:
  • Existuje jen velmi málo údajů, které by mohly potvrdit způsoby přenosu HCoV-229E, HCoV-NL63 a HCoV-OC43.
  • U „SARS-CoV-1“ byla pozorována souvislost s přenosem na zdravotnické pracovníky, když byli v těsné blízkosti (< 1 m) pacienta nula, což naznačuje přímý kontakt nebo přenos kapénkami. Vzorky vzduchu a stěry z často používaných povrchů v místnosti obývané pacientem se SARS byly při PCR testování pozitivní, ačkoli z těchto vzorků nebylo možné kultivovat žádný „virus“.
  • O cestě přenosu MERS-CoV z člověka na člověka existuje k dnešnímu dni jen málo údajů.

• Adenovirus:
  • Epidemie mezi vojenskými rekruty naznačovaly šíření vzduchem.
  • V novější studii u vojenských rekrutů byly pozitivní vzorky virové DNA získány hlavně z polštářů, skříněk a pušek, ačkoli DNA adenoviru byla také detekována ve vzorcích vzduchu.
  • Mezi zvýšeným množstvím pozitivních vzorků z prostředí a onemocněním však nebyla pozorována žádná konzistentní korelace.

• Studie o cestách přenosu respiračních „virů“ se prováděly od počátku 20. století, přesto je relativní význam cest přenosu respiračních „virů“ stále nejasný.
• Přenos mezi lidmi byl studován za mnoha různých (experimentálních) podmínek, avšak kvůli obtížnosti experimentů s přenosem u člověka byly u mnoha „virů“ získány protichůdné výsledky.
• Kromě obtížnosti provádění studií za dobře kontrolovaných podmínek je dalším klíčovým problémem to, že u zdravých dospělých jsou často studovány (atenuované) laboratorní kmeny, což neodráží přirozené podmínky a cílovou skupinu, a tudíž to ovlivňuje výsledek studií.
• Termíny a definice respiračních cest přenosu a pokyny pro izolaci bohužel nejsou vždy používány jednotným způsobem, což ponechává prostor pro individuální interpretaci.
• Jako zástupný ukazatel pro cestu přenosu je v pokynech často uváděna stabilita „viru“, avšak to může pouze naznačovat roli pro přenos nepřímým kontaktem, ale v žádném případě to neprokazuje cestu přenosu.
• Je důležité si povšimnout rozdílů v pokynech pro izolaci mezi různými organizacemi a chybějící korelace s vědeckými údaji.
• Rozdíly v popsaných cestách přenosu a souvisejících pokynech pro izolaci mezi různými organizacemi podtrhují nedostatek přesvědčivých údajů.
• Ke zkoumání úlohy cest přenosu respiračních „virů“ mezi lidmi by mohly být použity dobře navržené infekční studie, ale vzhledem k tomu, že experimenty s přenosem na člověka jsou velmi náročné, používají se studie na zvířatech.
• Před extrapolací experimentálně generovaných dat na lidi je však důležité porozumět omezením těchto modelů a uvědomit si heterogenitu (sestávající z odlišných nebo rozmanitých prvků) experimentálních nastavení používaných v laboratořích.
• Výzkumníci dospěli k závěru, že mezera ve znalostech o mezilidském přenosu by měla být v neposlední řadě zaplněna vývojem a prováděním nejmodernějších experimentů v přirozeném prostředí a že tyto údaje by měly vést k důkladnému vědeckému pochopení cest přenosu respiračních „virů“ mezi lidmi.

Jen z těchto několika příkladů za poslední století je zřejmé, že virologové nejenže nemají přímé důkazy o přenosu onemocnění z člověka na člověka, ale nemají ani žádné přímé důkazy o tom, jak se tyto „viry“ údajně přenášejí. Mají sbírku špatně provedených nepřímých a často protichůdných experimentů, na základě kterých předpokládají přenos a funkci částic, které nejsou schopni v přirozeném stavu vidět ani pozorovat. Virologové vytvářejí fantastické hypotézy a teorie, aby kolem svých nesouvisejících a nereprodukovatelných studií a dat vytvářeli příběhy. Kterákoli teorie získá největší kolektivní potlesk a vědecký konsenzus, obdrží finanční podporu od Big Pharma a může určovat pravidla, dokud nepřijde další teorie, která lépe vyhovuje jejich agendě, aby předchozí teorii změnila a/nebo nahradila.

Konec infekčního mýtu – 1. část: Experimenty dr. Rosenaua se španělskou chřipkou (1918)