Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje malárii jako „život ohrožující onemocnění způsobené parazity, kteří se na člověka přenášejí kousnutím od infikovaných samiček komára rodu Anopheles.“ Podle nejnovější Světové zprávy o malárii, kterou WHO zveřejnila v roce 2021, bylo v roce 2020 v 85 zemích odhadem 241 milionů případů malárie, z nichž 95 % bylo hlášeno z Afriky. Více než 50 % celosvětových případů nakažení malárií je hlášeno z pěti zemí: Nigérie, Konga, Ugandy, Mosambiku a Angoly. V roce 2020 bylo hlášeno 627 000 úmrtí, z toho 96 % z těchto pěti zemí.

Slovo „malárie“ nebo „mal´aria“ („špatný vzduch“) pochází údajně z Itálie a do angličtiny ho v roce 1827 zavedl skotský geolog John MacCullogh „jako náhradu za omezenější výrazy ‚bahenní miasma‘ nebo ‚bahenní jed‘.“ Ačkoli se dnes uvádí, že malárie je problémem především v zemích jižně od rovníku a zejména na africkém kontinentu, v Evropě byla kdysi endemická, když se na kontinent dostala v důsledku „příznivých geomorfologických a klimatických podmínek“ a „přítomnosti adekvátně početné lidské populace a populace kompetentních přenašečů“. Vezměme si příklad Itálie: na konci 19. století se celkový počet úmrtí na malárii pohyboval mezi 15 000 a 20 000 ročně. V roce 1970 byla Itálie Světovou zdravotnickou organizací prohlášena za zemi „malárie prostou“.

Ve Spojeném království, kde se jí podle některých údajů kdysi říkalo „bahenní horečka“ nebo „bahenní zimnice“, historička medicíny dr. Mary Dobsonová uvádí, že malárie měla „výrazný dopad na regionální vzorce nemocí a úmrtí“. Do konce 19. století „původní malárie“ „z Anglie klinicky vymizela“ a podle Dobsonové bylo jedním z možných důvodů „zlepšení bydlení a větrání, čímž pravděpodobně došlo ke snížení letních teplot, což omezilo průběh infekce u tuzemských komárů.“ V současné době se „úmrtí na malárii objevují i nadále, ale jedná se o importované případy.“ Dobsonová uvádí: „jen málo lékařů v Británii tuto ‚tropickou‘ nemoc zná a několik případů importované malárie bylo v poslední době chybně diagnostikováno.“

V USA byla malárie „považována za vymýcenou“ v roce 1951, zatímco v Evropě se to podařilo v roce 1974 díky „umělému zmenšení plochy míst rozmnožování přenašečů a zlepšení životní úrovně“ a díky „rozsáhlému léčení léky a postřikům reziduálních insekticidů“. Jedním z takových insekticidů byla pařížská zeleň, vysoce toxická sloučenina z mědi a arsenu, o které jsme již psali zde. V USA byla pařížská zeleň poprvé použita k potlačení šíření mandelinky bramborové: „V létě roku 1867 farmáři v Illinois a Indianě použili pařížskou zeleň v zoufalé snaze tento ničivý hmyz zlikvidovat. Zpráva o tomto účinném insekticidu se rychle rozšířila. Během prvního desetiletí od uvedení tohoto insekticidu na trh se jen na newyorském trhu prodalo více než 500 tun pařížské zeleně ročně. Jako konkurenční insekticid se na trh dostala i Londýnská purpurová (pravděpodobně ‚calcium arsenite‘), vedlejší produkt výroby anilinových barviv.“ Je zajímavé, že v následujícím roce byli „čtenáři anglického časopisu Veterinarian informováni… o tom, že v Illinois vypukla u skotu ‚velmi záludná a strašně smrtelná nemoc‘. Nemoc rychle zabíjela a byla hlášena jako ‚smrtelná ve všech případech‘.“ Tato nemoc, dnes známá jako „texaská horečka“, byla nakonec údajně způsobena prvokem známým jako Pyrosoma bigeminum, kterého přenášela klíšťata skotu.

O několik desetiletí později, v roce 1921, „úředník Úřadu veřejného zdraví Spojených států prokázal, že [pařížská zeleň] je účinná jako larvicid proti komárům, když se nastříká na vodu.“ Do té doby se používal olej, který se „nanášel na vodu zamořenou larvami jako prostředek, který larvám téměř znemožňoval dýchání.“ Ukázalo se však, že otrava pomocí pařížské zeleně je mnohem účinnější: „Larva komára, která žije ve stojaté nebo pomalu tekoucí vodě, se musí dostat na hladinu, aby vystrčila svou dýchací trubici z vody a mohla dýchat, i když se živí pod hladinou. Díky tomu je zranitelná vůči jedu, jako je pařížská zeleň, která po smíchání s lehkým inertním práškem plave na hladině vody.“

Ve velké míře se používal také DDT („dichlordifenyltrichlorethan“). Poprvé jej vytvořil v roce 1874 rakouský chemik Othmar Zeidler. Podle článku v časopise New Yorker jej „vyhodil“, protože si zřejmě „neuvědomil jeho hodnotu“. Jako insekticid jej „znovu objevil“ švýcarský chemik Paul Müller v roce 1939, za což mu byla v roce 1948 udělena Nobelova cena.

Zdá se, že v čele iniciativy používat tyto sloučeniny pro „kontrolu nemocí“ byly Mezinárodní zdravotní výbor (1913-1928) a Rockefellerova nadace (1913-1928). Na jejich práci navázal Úřad pro kontrolu malárie ve válečných oblastech (předchůdce CDC), který byl zřízen v roce 1942 s cílem „omezit dopad malárie a dalších nemocí přenášených vektory (např. skvrnitého tyfu) během druhé světové války v okolí vojenských výcvikových základen na jihu Spojených států a jejich území.“

Malárie i skvrnitý tyfus byly skutečně velkým problémem během první i druhé světové války. V Evropě bylo v roce 1944 „pro kontrolu malárie aplikováno americkými a britskými letadly téměř 900 000 liber 25% pařížské zeleně ve vápně a 7 000 galonů oleje (většinou nafty č. 2 s různým obsahem DDT). Během roku 1945 bylo na bojiště letecky rozptýleno asi 250 000 liber pařížské zeleně smíchané s křemelinou (1:3 pro americké použití) nebo cementem (1:6 pro britské použití) a zhruba 72 000 galonů 5% DDT v oleji.“

Objev Plasmodia

Francouzský vojenský lékař Charles Louis Alphonse Laveran (1845-1922) poprvé pozoroval malarického parazita v roce 1880: „Když se díval jednoduchým mikroskopem na krev vojáka s horečkou, spatřil tělíska ve tvaru půlměsíce, která byla až na jednu malou tečku pigmentu téměř průhledná.“ Tento hnědočerný pigment, známý jako „hemozoin“ nebo „malarický toxin“, je „produktem trávení hemoglobinu malarickým parazitem“. Před Laveranem byl hemozoin „nalezen ve slezinách kadáverů a krvi obětí malárie několika badateli včetně Meckela, Virchowa a Frerichse“. Laveran následně zkoumal vzorky krve od 192 pacientů s malárií, ale stejné „půlměsíce“ našel pouze u 148 z nich. Za tento objev mu byla v roce 1907 udělena Nobelova cena.

V roce 1897 chirurg major Ronald Ross (1857-1932) z Britsko-indické lékařské služby „objevil průhledné kruhové tělísko obsahující malarický pigment u komára rodu Anopheles, který se předtím živil na nakaženém pacientovi.“ Následujícího dne experiment zopakoval a „pozoroval ještě větší tělíska obsahující pigment“, načež „svá pozorování zveřejnil“ v časopise British Medical Journal. Také Rossovi byla udělena Nobelova cena. V roce 1948 Henry Shortt a Cyril Garnham objevili, jak se paraziti nejprve vyvíjejí v játrech, než se rozšíří do krve, a to poté, co experimentálně infikovali lidské dobrovolníky prvokem Plasmodium vivax (bohužel se nám nepodařilo dohledat dokument, kde byl postup, který použili, zdokumentován).

Dotyčný parazit, známý jako „Plasmodium“, je běžně označován jako „prvok“, tedy jednobuněčný eukaryotický organismus (organismus, jehož buňky obsahují jádro). Podle CDC existuje přibližně 156 druhů, z nichž čtyři údajně způsobují „onemocnění“ u lidí: P. falciparum, P. vivax, P. ovale a P. malariae. Další druhy se podílejí na infekci jiných druhů zvířat, například hlodavci jsou údajně infikováni druhy P. berghei, P. yoelii a P. Chabaudi.

Infekční cyklus lze shrnout následovně: Infikovaná samička komára rodu Anopheles inokuluje během sání krve do hostitele „sporozoity“. Ty jsou přenášeny po těle, až se nakonec dostanou do jater, kde „infikují“ jaterní buňky a projdou fází nepohlavního množení („exoerytrocytární schizogonie“) a nakonec dozrají ve „schizonty“. Tyto „schizonty“ prasknou a uvolní „merozoity“, které putují tělem a cestou infikují „erytrocyty“ (červené krvinky). Toto stádium infekce se nazývá „krevní stádium“ a právě paraziti v této formě jsou údajně odpovědní za klinické projevy onemocnění. Jakmile se dostanou do krevních buněk, zahájí druhou fázi nepohlavního množení („erytrocytární schizogonie“), jejímž výsledkem je tvorba přibližně 8-16 dalších merozoitů, které dále napadají nové červené krvinky.

V průběhu infekce se z některých mladých merozoitů vyvinou samčí a samičí „gametocyty“, které kolují v periferní krvi. Nakonec jsou některé z nich „nasáty“, když komár saje krev. Jakmile se „gametocyty“ dostanou do komára, dozrají v samčí a samičí „gamety“, načež dojde k oplození a ve střevě komára se vytvoří „ookinet“. Tento „ookinet“ proniká stěnou střeva a stává se „oocystou“, v níž probíhá další fáze množení, jejímž výsledkem je vznik sporozoitů, kteří nakonec migrují do slinných žláz komára. Při příštím sání krve komárem jsou sporozoity opět vpraveny do hostitele a cyklus se opakuje.

Jedinečné „onemocnění“?

Podle CDC začínají příznaky malárie obvykle 10 dní až 4 týdny po nákaze, i když se mohou objevit až o rok později. Podobně jako u jiných „nemocí“, které jsou údajně způsobeny různými mikroorganismy, jsou však nakažení hostitelé často bez příznaků, což naznačuje, že samotný parazit obvykle nestačí k tomu, aby danou „nemoc“ vyvolal. Podle práce zveřejněné v březnu 2022 je „současná prevalence asymptomatické malárie u dětí žijících na jihozápadě Středoafrické republiky velmi vysoká“. V přehledu literatury zveřejněném v roce 2012 se uvádí, že „navzdory velkému množství studií o klinické závažnosti onemocnění jsou asymptomatické infekce malárie stále nedostatečně prozkoumány“ a že „asymptomatická malárie zůstává problémem pro programy kontroly malárie, protože významně ovlivňuje dynamiku přenosu.“

Pokud se u daného jedince projeví příznaky, mohou podle CDC zahrnovat obecné příznaky popsané jako „horečka a onemocnění podobné chřipce, včetně třesavky, bolesti hlavy, bolesti svalů a únavy“. Může se také objevit nevolnost, zvracení a průjem a v některých případech anémie a žloutenka. Pokud se neléčí, „infekce se může stát závažnou a může způsobit selhání ledvin, křeče, duševní zmatenost, kóma a smrt.“
Dalším příznakem „malárie“ je „horečka černé vody“ („blackwater fever“), označovaná také jako „hemoglobinurická horečka“, jejíž příčinou je „destrukce červených krvinek tak rozsáhlá, že játra nejsou schopna přeměnit uvolněný hemoglobin na žlučové barvivo, a proto je větší část vylučována ledvinami.“ Zajímavé je, že tento článek z roku 1907 uvedl: „Parazitární nálezy u hemoglobinurické horečky jsou ve velkém rozporu. A Plehn uvádí, že je zřídkakdy našel brzy po propuknutí nemoci a jen výjimečně později; F. Plehn nenašel žádné parazity; Marchiafava a Bignami uvádějí, že v mnoha případech chybějí; Koch zjistil parazity u 2 ze 16 případů; Sambon tvrdí, že ve značné části případů chybějí; Nocht je našel u 75 % případů; Cardamatis u 4 z 25 případů; Ollwig u 6 z 15 případů; podle Crosse jsou časté; Bertrand je našel téměř u všech případů; Shropshire u 41 % případů; Hanley u žádného ze 13 případů; Brem u 2 ze 14 případů; Foustanos uvádí, že často chybí; Powell našel parazity u 5 z 11 případů; Vincent u 1 z 5 případů; Mense uvádí, že půlměsíce jsou časté, ale často nejsou nalezeni žádní parazité; Bastianelli a Bignami je našli u každého z několika případů, které zkoumali; Poole pouze u omezeného počtu případů po pečlivém hledání; Stephens a Christophers je v jedné sérii našli u 12,5 % případů; A. Plehn u mnoha a Doering téměř u všech případů, zatímco Laveran je obvykle našel na začátku.“

„Černá voda“ v moči je také jedním z příznaků vystavení plynnému arsenovodíku.

Příznaky malárie jsou rovněž společné s příznaky řady dalších „nemocí“, které jsou údajně způsobeny patogeny šířenými „členovci“ (bezobratlí živočichové z kmene Arthropoda s exoskeletem, jako jsou komáři, pavouci, roztoči a klíšťata). Mezi tyto údajné patogeny patří bakterie, „viry“ a prvoci. Spojením slov „arthropod-borne virus“ vznikl výraz „arbovirus“, který se používá pro označení jakéhokoli „viru“ přenášeného tímto způsobem. Běžná je také „koinfekce“ („současná infekce dvěma, popř. více druhy choroboplodných zárodků“).

Příklady „nemocí“, o nichž se říká, že jsou způsobeny „viry“ přenášenými tímto způsobem, a/nebo o nichž se říká, že je lze snadno zaměnit za malárii, zahrnují žlutou zimnici („těžší případ může být zaměněn za těžkou malárii“), ebolu („příznaky infekce virem ebola a příznaky malárie se do značné míry překrývají“), virus západonilské horečky, virus japonské encefalitidy („uvádíme případ souběžné infekce japonskou encefalitidou a smíšenou infekcí Plasmodiem“), horečku dengue („byl zaznamenán významný počet případů záměny horečky dengue za malárii nebo břišní tyfus“), krymsko-konžskou hemoragickou horečku („u tohoto onemocnění se mohou objevit hemoragické projevy v důsledku trombocytopenie nebo DIC stejně jako u malárie“), horečku Lassa („horečka Lassa se projevuje příznaky, které jsou k nerozeznání od horečnatých onemocnění, jako je malárie a jiné virové hemoragické horečky, jako je ebola“), virus horečky Rift Valley („příznaky horečky Rift Valley napodobují mnoho jiných endemických infekcí v těchto oblastech, jako je malárie“), virus zika („První lidský izolát viru zika pochází z roku 1954 od desetileté nigerijské dívky. Virus zika byl izolován u myší inokulovaných sérem pacientky. Interpretace klinického obrazu pacientky byla obtížná, protože krev pacientky obsahovala také četné parazity malárie.“) a onemocnění Chikunguya („v Etiopii jsou pacienti s horečkou často chybně diagnostikováni jako případy malárie nebo břišní tyfu“).

Příklady „nemocí“, které jsou údajně způsobeny bakteriemi a které se přenášejí tímto způsobem, zahrnují břišní tyfus („…břišní tyfus i malárie mají dosti podobnou symptomatologii a epidemiologii. Malajsie je endemická pro obě tato onemocnění a člověk by neměl být příliš překvapen, když se setká s diagnózou koinfekce břišního tyfu a malárie, jak bylo popsáno v Indii a Kanadě.“), horečku Skalistých hor (původně známou jako „černé spalničky“), leptospirózu („klinické příznaky nekomplikované malárie a leptospirózy byly podobné, což ztěžovalo přesnou klinickou diagnózu bez laboratorního potvrzení“) a Q horečku.

Tato onemocnění také často napodobují stavy údajně způsobené jinými „viry“, jako je „dětská obrna“, která rovněž napodobuje řadu jiných „nemocí“, různá „autoimunitní onemocnění“, a dokonce i ta, která jsou údajně způsobena „nedostatkem živin“, jako jsou „kurděje“. Například v případě viru zika „klinické důkazy naznačují, že virus zika přispívá ke vzniku Guillainova-Barrého syndromu, který způsobuje dočasnou paralýzu.“ Uvádí se, že virus zika údajně způsobuje „mikrocefalii“ (vrozenou vadu, při níž je hlavička dítěte menší, než se očekávalo) u dětí žen, které se nakazily během těhotenství, nicméně toto bylo pozorováno také u případů malárie.

„Mozková malárie“ je údajně „nejzávažnějším patologickým stavem způsobeným malarickým parazitem“ a může být diagnostikována jako „Guillainův-Barrého syndrom“. Zajímavé je, že v odkazované kazuistice je uvedeno, že „u pacienta č. 1 došlo k rozvoji respirační paralýzy a byla nutná mechanická ventilace.“ Ve zprávě Světové zdravotnické organizace zveřejněné v roce 2022, která dokumentuje průběh „epidemie polioviru typu 2 odvozeného od vakcíny“ v Ghaně, se uvádí, že „malárie byla nejpravděpodobnější příčinou asi 39 % případů akutní chabé parézy“. Pokud jde o křovinný tyfus, zpráva publikovaná v roce 2022 dokumentuje případ „křovinného tyfu projevujícího se jako akutní chabá paréza u dítěte“. Dítě bylo léčeno doxycyklinem (chelátorem železa) a jeho příznaky se postupně zlepšovaly.

Stejně jako bakterie a houby je i Plasmodium náročné na železo: „Železo je základním mikronutrientem, který potřebují všechny živé organismy včetně malarických parazitů (Plasmodium spp.) pro mnoho biochemických reakcí, zejména pro růst a množení.“ Proto potřebuje přijímat železo z červených krvinek, na kterých parazituje. „Hemolýza“ označuje rozpad (lýzu) červených krvinek, při kterém se jejich obsah uvolňuje do okolní krevní plazmy. Jak je zde uvedeno, může k tomu dojít z různých důvodů, včetně expozice různým jedům, jako je arsen. Volný hem, který se při tom uvolňuje, je pro buňky toxický, a proto jej paraziti přeměňují na nerozpustnou krystalickou formu zvanou „hemozoin“ – „malarický pigment“, který Laveran a další pozorovali.

K „hemolytické anémii“ dochází, když v důsledku příliš velké hemolýzy klesne množství biologicky dostupného železa. Z tohoto důvodu je malárie považována za „hlavní příčinu anémie v endemických oblastech“ – nicméně „nezpůsobuje nedostatek železa, ale nedostatek železa snižuje výskyt těžké malárie… nedostatek železa a malárie se často vyskytují u téhož pacienta.“

Je také zajímavé, že malárie je prý jednou z „oportunních infekcí“, které postihují pacienty s HIV (a příznaky „primární infekce virem HIV“ jsou „často zaměňovány za malárii“). Jak je uvedeno zde, „imunosuprese“ je prý buď „primární“, nebo „sekundární“. „Sekundární“ se týká „imunosuprese“, která je údajně způsobena „faktory prostředí“, které podle Britské imunologické společnosti mohou zahrnovat: „HIV, podvýživu nebo léčbu (např. chemoterapii)“. O expozici „znečišťujícím látkám“, jako je arsen, zde není žádná zmínka, ačkoli jeho „imunosupresivní“ účinek je dobře zdokumentován.

Stanovení příčinné souvislosti

Přítomnost parazita u nemocných pacientů automaticky neznamená, že jsou příčinou daného onemocnění. Jak jsme zde již dříve uvedli, Kochovy postuláty byly vytvořeny proto, aby vědci mohli při zkoumání údajné patogenity daného mikroorganismu prokázat příčinnou souvislost.

Takzvané „lidské modely“ se používají zřídka, nicméně v průběhu let byly vytvořeny různé „zvířecí modely“. Například v práci publikované v roce 2012 se experimentátoři snažili vyvolat „mozkovou malárii“ u myší. Metoda, kterou použili, spočívala v tom, že pokusným subjektům „intraperitoneálně“ (do břišní (peritoneální) dutiny) injekčně aplikovali infikované červené krvinky. Po inokulaci byla použita technika „pasážování“, při níž se krev infikovaného zvířete injekčně aplikuje jinému zvířeti a tento postup se několikrát opakuje. Kontrolním skupinám bylo podáno stejné množství neinfikovaných červených krvinek.

U myší inokulovaných infikovanými krvinkami byly pozorovány škodlivé účinky: „5. den po infekci byla zaznamenána 20% úmrtnost, 6. den následovala 70% úmrtnost a 7. den byla pozorována 100% úmrtnost.“

Za zmínku stojí dvě věci. Za prvé, jak bývá u těchto experimentů časté, zdá se, že údajný patogen nebyl izolován (oddělen od všeho ostatního). Místo toho byly injekčně aplikovány kontaminované červené krvinky, což vyvolává otázku, zda krev nemůže být kontaminována něčím jiným? Pokud je například přítomnost parazita markerem expozice jedné nebo více znečišťujícím látkám v životním prostředí, například olovu, arsenu nebo kadmiu (o nichž budeme hovořit za chvíli), pak je zřejmé, že přítomnost těchto znečišťujících látek by měla na testované subjekty vliv.

Původní metodu kultivace Plasmodií „ex vivo“ (mimo tělo) vymysleli v roce 1977 James Jensen a William Trager. Jejich postup zahrnoval přidávání živin do kultury (v tomto případě krve) několikrát týdně. Zdá se, že stejný postup se používá i dnes. Podle příručky, kterou v roce 2010 vydala organizace WorldWide Antimalarial Resistance Network, „se kultivační médium musí měnit každých 24 hodin ve sterilním prostředí“. Zdá se, že se běžně používá lidská krev, nicméně v článku publikovaném v roce 2002 se uvádí, že „z důvodů, které zahrnují náklady, reprodukovatelnost a možnou přítomnost inhibičních imunitních faktorů a antimalarik, existuje zájem o nahrazení lidských sér jinými typy savčích sér (hovězí, opičí, koňské, kozí, ovčí, králičí nebo prasečí), nebo dokonce o vývoj bezsérového média pro kultivaci parazitů.“ Zvláště zajímavá je zmínka o tom, že problémem jsou antimalarika a „inhibiční imunitní faktory“, což jasně ukazuje, že existuje problém s kontaminací. Je však překvapivé, že jediným problémem se zdají být antimalarika a není jasné, jaký druh toxikologické analýzy se provádí (pokud vůbec nějaká), když se krev získává pro použití v těchto kulturách. Pokud jsou znečišťující látky z prostředí skutečně problémem, pak budou pravděpodobně postižena všechna výše uvedená zvířata, což může být v závislosti na druhu větší či menší problém. Například v roce 2004 vědci zjistili, že „na hemoglobin červených krvinek potkanů se váže 15-30krát více arsenu než na červené krvinky člověka.“

Za druhé, zdá se, že se stále více uznává, že některé interakce mezi „parazitem a hostitelem“ mohou být ve skutečnosti prospěšné. Zajímavým příkladem je studie „Paraziti jako bioindikátory těžkých kovů u žraloka Carcharhinus dussumieri z Perského zálivu“ publikovaná v roce 2007. V této studii se autoři snažili prozkoumat „koncentrace olova a kadmia v játrech, střevě, svalovině a gonádách žraloka Carcharhinus dussumieri a v jeho parazitech Anthobothrium sp. a Paraorigmatobothrium sp. (tasemnice)“. Podle vědců „výsledky silně podporují názor, že helminti jsou mimořádně citlivými bioindikátory včasného varování, zejména v citlivých ohrožených prostředích, kde je však v současné době nízká úroveň znečištění. Mohou mít také příznivý vliv na zdraví svých hostitelů tím, že fungují jako filtry těžkých kovů.“

Zdá se, že existují určité důkazy o tom, že Plasmodia mohou přinejmenším v některých případech hrát podobnou roli. Rakouský lékař Julius Wagner-Jauregg (1857-1940) získal v roce 1927 Nobelovu cenu za medicínu „za objev terapeutického významu inokulace malárie při léčbě dementia paralytica“.

Zkoumání toxických příčin

Francesco I. de´ Medici (1541-1587) byl druhým velkovévodou Toskánska. Zemřel náhle spolu se svou manželkou Biancou Capello. Jako příčina úmrtí byla uvedena „malarická horečka terciána“. V té době se šířily zvěsti, že manželé byli ve skutečnosti otráveni Francescovým bratrem, kardinálem Ferdinandem. V roce 2006 provedl výzkumný tým toxikologickou analýzu jeho ostatků a dospěl k závěru, že výsledky analýzy „odpovídají hypotéze, že velkovévoda a jeho manželka se stali obětí akutní otravy arsenem.“

V roce 2010 pak Fornaciari a spol. nalezli důkazy o přítomnosti Plasmodium falciparum v kosterních pozůstatcích Francesca I. de´ Medi, což autory vedlo k závěru, že příčinou jeho smrti byla ve skutečnosti malárie. Tato zjištění podle nich „zbavují Ferdinanda I. hanebného obvinění, že byl vrahem svého bratra a švagrové.“

V dopise zveřejněném v časopise The American Journal of Medicine v roce 2015 Donatella Lippiová, Ph.D. uvádí: „Informace nedávno objevené ve Vatikánské knihovně nyní podporují závěr o otravě… Oficiální Francescova pitva uvádí posmrtné známky otravy arsenem, jako je sametově červené překrvení žaludku, a neoficiální zpráva lékařů, kteří byli svědky pitvy Francesca a jeho manželky, hovoří o ‚jedu, který poškodil jejich vnitřní orgány‘.“ Lippiová dochází k závěru, že „přítomnost arsenu ve smrtelných koncentracích v lidských ostatcích spolehlivě identifikuje akutní otravu arsenem jako příčinu smrti. Tento závěr podporují i pitevní popisy a vatikánský dokument.“

Arsen není jedinou látkou, která se zdá být s přítomností Plasmodia spojena. Několik studií zkoumalo vztah mezi hladinou olova v krvi a výskytem malárie. Podle přehledu literatury zveřejněného v roce 2021 „hladiny olova v krvi spojené se sníženým rizikem malárie prokázaly dvě studie provedené v Beninu a Nigérii, zatímco hladiny olova v krvi spojené se zvýšeným rizikem malárie prokázala studie provedená v Nigérii. Hladina olova v krvi byla spojena s rizikem závažné malárie, zahrnující závažné neurologické příznaky a závažnou anémii.“ Podobné výsledky byly pozorovány i v případě expozice rtuti v brazilské Amazonii: „Pravděpodobnost, že uvedou infekci malárií prodělanou v minulosti, byla čtyřikrát vyšší u těch, kteří zároveň uvedli, že v minulosti pracovali se rtutí.“

Ve studii publikované v roce 2008, která zkoumala „otravu olovem spojenou s malárií u dětí z městských oblastí Nigérie“, autoři uvádějí: „Je pozoruhodné, že neexistuje žádný zájem o zkoumání vztahu mezi malárií a otravou olovem.“ Tato studie je podle autorů „jednou z prvních, která zjistila významnou negativní souvislost mezi hladinou olova v krvi a malárií u dětské populace, přičemž tato souvislost zůstala významná i po kontrole nejasných příznaků a onemocnění.“ Dále uvádějí, že „potlačení příznaků malárie olovem však není novým pozorováním. Od středověku až do nedávné doby se Fowlerův roztok a další sloučeniny olova hojně používaly při léčbě malárie, ačkoli účinnost a přínos takové léčby jsou nyní sporné… Při otravě olovem je více než 99 % olova v krvi intra-erytrocytárního charakteru a během anémie se olovo ještě více koncentruje v červených krvinkách… Zdá se být důvodné se domnívat, že zvýšená koncentrace olova v červených krvinkách může po infekci Plasmodii bránit vývoji od prstencové formy přes trofozoity až po stádium schizontů, zejména proto, že tato životní stadia se musí živit červenými krvinkami bohatými na olovo.“

Autoři pak uvádějí, že „toxikaci zdroje potravy (červených krvinek) lze považovat za možný mechanismus, kterým expozice olovu snižuje parazitémii u jedinců infikovaných Plasmodiem. Vysoká koncentrace olova uvnitř červených krvinek může nepříznivě ovlivnit několik základních buněčných procesů, včetně inhibice syntézy proteinů, což vede k narušení správného využití železa Plasmodii způsobem, který může zhoršit deficit železa.“

Autoři nás také opatrně upozorňují na to, že „někteří lidé mohou tvrdit, že otrava olovem je antidotem proti malárii – nic však nemůže být pravdě vzdálenější.“ Skutečně se zdá, že tato studie naznačuje, že určitá míra otravy olovem může vést k infekci malárie. Pokud je však olova příliš mnoho, parazit zahyne.

Všude samé jedy

Otravy olovem i arsenem jsou rozšířeným problémem. Podle zprávy, kterou UNICEF zveřejnil v roce 2020, „má každé třetí dítě, tedy až 800 milionů dětí na celém světě, v krvi hladinu olova 5 mikrogramů na decilitr (µg/dl) nebo vyšší, což je hladina, při jejímž dosažení je třeba jednat. Téměř polovina těchto dětí žije v jižní Asii.“

Uveďme jen jeden příklad: v Kabwe (Zambie) se v letech 1904-1994 nacházel důl na olovo. Podle organizace Human Rights Watch v tomto období „výpary z hutí pokryly olověným prachem velkou část okolní půdy. Od té doby sezónní záplavy a prach roznášený větrem z důlní skládky, stejně jako pokračující těžba v malém měřítku, kontaminaci ještě zhoršily.“

Je zajímavé, že tyto kontaminanty se šíří v podstatě stejným způsobem, jakým se údajně šíří „viry“, bakterie, prvoci a další mikroorganismy. Vrátíme-li se k výše uvedené studii publikované v roce 2008, která se zabývala otravou olovem u dětí v Nigérii, autoři uvádějí, že „po usazení se část kontaminovaného prachu vrací zpět do ovzduší, o čemž svědčí táhnoucí se oblak prachu, který doprovází nákladní automobily v mnoha částech nigerijských měst. Prach kontaminovaný olovem se z okraje silnic šíří do domů, dvorů a na hřiště, kde se dostává do kontaktu s dětmi.“ Autoři dále uvádějí, že „dobu, po kterou si dítě hraje venku, lze považovat za zástupný ukazatel délky kontaktu s kontaminovaným prachem, z čehož vyplývá významná souvislost s hladinou olova v krvi. Přestože si chlapci obecně mohou hrát venku častěji, neprojevuje se to ve významném vztahu mezi hladinou olova v krvi a pohlavím. Dívky mají tendenci zůstávat doma s matkami a je pravděpodobné, že budou více vystaveny rizikům spojeným s domácností (jako je prach doma a znečištění ovzduší v interiéru),…“ Zajímavé je, že autoři také uvádějí, že „vlastnictví domácích zvířat se ukázalo být prediktivním ukazatelem hladiny olova v krvi v dětství, protože jejich srst slouží jako pohybující se sběrače olověného prachu, který se může přenášet na lidské hostitele; v Nigérii se o srst domácích zvířat jejich majitelé starají jen zřídka.“

Kontaminace arsenem je rozšířená i v Africe. V roce 2015 byla publikována studie, jejímž cílem bylo „sestavit mapu výskytu arsenu v afrických vodách s využitím existujících údajů a upozornit na nedostatek údajů v porovnání s pravděpodobnou závažností problému.“ V této studii byly všechny hodnoty arsenu ve vodě vyšší než 10 μg/L považovány za vysoké. Koncentrace arsenu v podzemních vodách se pohybovaly v rozmezí od 0,02 do 1760 μg/L a v povrchových vodách až do 10 000 μg/L. Ve většině zemí, pro které byly údaje k dispozici, byly zaznamenány hodnoty považované za vysoké (> 50 μg/L). Patřily mezi ně Maroko, Burkina Faso, Ghana, Togo, Nigérie, Etiopie, Tanzánie, Zimbabwe, Botswana a Jihoafrická republika. Ve všech těchto zemích, s výjimkou Maroka, je malárie údajně rizikem. Ve studii zveřejněné v roce 2015 se však uvádí, že „břišní tyfus je ve městě Meknes (Maroko) velkým zdravotním problémem.“

Podle autorů této celoafrické studie „tyto vysoké hodnoty arsenu v povrchových vodách obvykle souvisejí s těžební činností… skutečně, oblasti bez těžební činnosti, jako je delta Okavango, mají obecně nízké hodnoty arsenu v povrchových vodách, zatímco v oblastech s těžební činností mají povrchové vody vysoké hodnoty arsenu.“ V některých případech, jako je například Rift Valley (oblast nacházející se ve východní Africe, která se rozprostírá na území 7 zemí), však byly zjištěny vysoké hodnoty arsenu v povrchových vodách, ale tato oblast je prý bez jakékoliv těžební činnosti. Jiní výzkumníci zdůraznili, že „vysoké koncentrace (6460 μg/L) arsenu v povrchových vodách v okolí Lomé a dalších velkých měst… byly způsobeny vlivem odpadních vod z průmyslové činnosti a také ukládáním nebezpečného odpadu.“

Vraťme se zpět do Evropy. Již jsme se zabývali všudypřítomností arsenu v každodenním životě. Problémem bylo i olovo: „Obyvatele německého Ulmu sužovaly v 90. letech 17. století mučivé žaludeční křeče. V místním klášteře si však brzy všimli, že některé mnichy, kteří se zdrželi pití místního oblíbeného vína, Bůh ušetřil. Nakonec se zjistilo, že zdrojem bylo sladidlo na bázi oxidu olovnatého, které se do vína přidávalo – a poté bylo eliminováno prostřednictvím pravděpodobně prvního oficiálního zákazu používání olova na světě. V Anglii se stejným žaludečním křečím začalo říkat ‚devonská kolika‘ po podobném propuknutí v 17. století, tentokrát způsobeném olovem používaným v místních lisovnách při výrobě cideru.“

Někdy se říká, že tzv. „bahenní plyn“ byl příčinou „malárie“ v místech, jako je Anglie. „Bahenní plyn“ neboli metan, se „běžně vyskytuje ve vodonosných vrstvách kontaminovaných arsenem“ a vědci ve své studii zjistili, že „metanotrofní bakterie využívaly organický uhlík v metanu jako donor elektronů k redukčnímu rozpouštění minerálů, čímž se uvolňoval sekvestrovaný arsen.“

Kontaminovaná voda, kontaminovaný hmyz

Různé studie se snažily zjistit, jaký vliv má expozice kovům na hmyz. Jedna taková studie publikovaná v roce 2018 se snažila prozkoumat vliv znečištění kovy na rezistenci komárů Anopheles vůči insekticidům. Podle autorů je „znečištění kovy jedním z nejdůležitějších antropogenních polutantů, kterým jsou komáři rodu Anopheles vystaveni, a to jak v městských, tak venkovských oblastech.“ V této studii zjistili, že tito komáři a jejich larvy vykazují rezistenci: „Tyto údaje naznačují enzymově zprostředkovanou pozitivní vazbu mezi tolerancí ke kovovým znečišťujícím látkám a rezistencí na insekticidy u dospělých komárů. Expozice larev kovovým znečišťujícím látkám může mít navíc provozní důsledky v rámci scénáře kontroly vektorů založeného na insekticidech tím, že zvyšuje expresi rezistence vůči insekticidům u dospělých jedinců.“

V poslední době je hmyz stále více propagován jako alternativní zdroj bílkovin. V roce 2016 byla provedena studie, která zkoumala případné související rizikové faktory studiem potenciálu bioakumulace kadmia, olova a arsenu v larvách dvou druhů hmyzu, Tenebrio molitor (potemník moučný) a Hermetia illucens, které jsou údajně potenciálním budoucím zdrojem potravy. Výzkumníci zjistili, že bioakumulace „byla pozorována u všech ošetření (včetně dvou kontrol) olova a kadmia u larev Hermetia illucens a u tří ošetření arsenem u larev Tenebrio molitor.“

Jiné studie zjistily podobné výsledky u jiných druhů hmyzu, například u brouků: „Brouci ze znečištěných oblastí akumulovali ve svých tělech extrémně vysoká množství arsenu.“ Jiná studie publikovaná v roce 2013 se snažila pochopit „trofický přenos“ (přenos v potravním řetězci) arsenu z vodního hmyzu na suchozemské predátory. Autoři studie zjistili, že u některých druhů k trofickému přenosu dochází, ačkoli u jiných hraje důležitější roli expozice prostředí. Ukázalo se, že k bioakumulaci dochází u všech testovaných druhů.

V roce 2014 výzkumníci zkoumající akumulaci olova, kadmia, rtuti a chromu u dospělých švábů zjistili, že „akumulaci kovů podléhají jak samečci, tak samičky.“ Studie z roku 2013 se snažila prozkoumat vliv expozice arsenu na komáry rodu Culex, kteří jsou údajně přenašeči viru „západonilské horečky“, „viru japonské encefalitidy“, „viru St Louis“ a dalších. Výzkumníci uvádějí, že jejich výsledky „naznačují toleranci těchto druhů komárů rodu Culex vůči expozici arsenu“ a že „při expozici arseničnanu se také nahromadilo výrazně více arsenu… než při expozici arsenitanu“.

V roce 2020 bylo ve studii zkoumající „vliv akumulace těžkých kovů na pohybovou aktivitu klíšťat Ixodes ricinus“, která jsou považována za „původce mnoha lidských onemocnění“, zjištěno, že dochází k bioakumulaci těžkých kovů, jako je kadmium a olovo.

V roce 2021 bylo ve studii zkoumající „možnost použití hyperakumulátoru arsenu jako bioinsekticidu“ a jeho účinek na můry Theretra clotho zjištěno, že arsen se v larvách tohoto druhu bioakumuluje: „Koncentrace arsenu v těle larev byla až 850 mg/kg. Takto vysoká koncentrace arsenu v těle larev mohla být důsledkem toho, že T. clotho postrádá mechanismus, který by arsen vyloučil.“

Komáři mají dlouhou ústní část („proboscis“), která slouží k propíchnutí kůže a vysávání krve. Během toho se vylučují sliny. Ve studii publikované v roce 2018 vědci uvádějí, že komáří sliny jsou „komplexní směsí proteinů“, která má „významné účinky na lidský imunitní systém“. „Umožňují komárovi získat krev od svého hostitele… tím, že obchází vazokonstrikci, agregaci krevních destiček, koagulaci a zánět nebo hemostázu.“ Podílí se na tom více než sto proteinů a mnohé „mají neznámé funkce“.

Mezi ně mohou patřit „anophieline antiplatelet protein“ (AAPP), „aegyptin“, „hamadarin“ a „heparin“. Některé z nich, jako například protisrážlivý protein AAPP, obsahují řadu cysteinových reziduí. Cystein obsahuje síru, na kterou se arsen snadno váže, jak podrobněji popisuje Caroline zde.

Shrnutí

Zdá se, že malárie, stejně jako jiné „nemoci“, které jsme již podrobně probrali, včetně různých „neštovic“, nejsou jedinečným onemocněním. Její příznaky jsou společné s mnoha dalšími „nemocemi“, které jsou údajně způsobeny různými „viry“, bakteriemi a prvoky, a všechny mají společnou symptomatologii s různými formami otravy, zejména arsenem. V případě Plasmodia není zcela jasné, zda je tento mikroorganismus základní příčinou problému. Existence „asymptomatických přenašečů“ totiž naznačuje, že roli hrají i jiné proměnné, jako např. expozice určitým znečišťujícím látkám v životním prostředí, jejichž příznaky jsou shodou okolností také společné téměř všem „nemocem“, na které jsme se zaměřili.

Je zajímavé, že v případě „horečky černé vody“ byla uvedena řada příkladů lidí, kteří trpěli tímto onemocněním, ale u nichž se Plasmodium buď v některých, nebo ve všech případech nevyskytovalo. Tak tomu bylo i v případě, kdy Laveran poprvé pozoroval Plasmodium u některých pacientů s malárií. Stejně jako u studií zahrnujících „viry“ a bakterie existuje řada problémů se „zvířecími modely“, které se používají k prokázání toho, že daný organismus je příčinou onemocnění, a není s ním pouze spojený. Nedostatky v experimentální metodice poskytují důležité vodítko k tomu, v čem by mohl problém ve skutečnosti spočívat, a předložená zjištění naznačují, že výše zmíněné znečišťující látky se zřejmě šíří přesně stejným způsobem jako „původci nemocí“, kteří jsou údajně příčinou problému.

Další velkou záhadou je otázka, proč „přenašeči“ podílející se na šíření těchto mikroorganismů, zejména komáři, si zřejmě uvědomují geopolitické hranice. Například malárie byla údajně „vymýcena“ ve většině severoafrických zemí včetně Egypta. V sousedním Súdánu je situace zcela odlišná. Podle nejnovější zprávy Světové zdravotnické organizace o světové malárii „nesl Súdán v roce 2020 největší břemeno malárie v oblasti východního Středomoří, na kterou připadá více než polovina všech případů (56 %) a úmrtí (61 %).“

Podle britské Národní zdravotní služby (NHS) je riziko nákazy považováno za „nízké“ v severní části země a „vysoké“ v jižní části. Dalo by se očekávat, že část komárů přítomných v severní části si nakonec najde cestu přes egyptskou hranici, nicméně se zdá, že se tak z důvodů, které nejsou jasné, nestalo – přestože vědci v Tanzanii v roce 2019 zjistili, že „komáři mohou za jedinou noc urazit téměř 300 kilometrů.“

Čad sousedí s Libyí a Súdánem. Riziko je zde podle NHS „vysoké“ v celé zemi. Hranice Čadu vede podél severní i jižní části Súdánu, ale nezdá se, že by to mělo na rizikový faktor v severním Súdánu velký vliv. Poslední „místní případ“ „malárie“ v Libyi byl údajně zaznamenán v roce 1973.

Maroko je údajně „malárie prosté“, nicméně v některých oblastech, jako např. ve městě Meknes, se endemicky vyskytuje břišní tyfus, který má podle všeho s malárií mnoho společného. Podle studie zveřejněné v roce 2009 (bohužel se zdá, že nebylo zveřejněno nic novějšího) je břišní tyfus „endemický ve středomořských zemích severní Afriky (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye a Egypt) s odhadovaným výskytem 10-100 případů na 100 000 osob.“

Zeměmi nejvíce postiženými malárií jsou údajně Nigérie, Kongo, Uganda, Mosambik a Angola, které jsou všechny silně zapojeny do těžby ropy a zemního plynu nebo kombinace obojího. Arsen a olovo jsou kontaminujícími látkami, které se často vyskytují v blízkosti těžebních oblastí, ale oba tyto prvky jsou problémem také v ropném a plynárenském průmyslu. Výše uvedený příklad „černé vody v moči“ se týkal osoby, která byla při čištění plynové nádrže vystavena působení arsenovodíku. Kazuistika z roku 1950 dokumentuje dva smrtelné případy „otravy arsenovodíkem při tavení a rafinaci“. Jiná zpráva zveřejněná v roce 1984 dokumentuje případ pěti pracovníků, kteří „byli vystaveni působení arsenovodíku po smíchání zvláště velkého množství strusky s cínovou rudou, která byla mokrá kvůli dešti.“

Podle ASTM International (American Society for Testing and Materials): „Průmyslový výskyt arsenovodíku je často pozorován v RNG [obnovitelný zemní plyn] ze skládek a jiných zdrojů pocházejících z odpadu a v četných petrochemických, chemických a metalurgických provozech. Přítomnost arsenovodíku však může zůstat nezjištěna, což vede k nízké expozici toxickým látkám a nepříznivým dopadům na výkon paliva v různých aplikacích.“ A v přehledu literatury z roku 2022 pojednávajícím o arsenu v ropném průmyslu se uvádí, že „přítomnost arsenu v zemním plynu a kapalných uhlovodících je pro ropné společnosti velkým problémem. Kromě zdravotních rizik v důsledku jeho toxicity i ekologických problémů je arsen odpovědný za nevratné poškození katalyzátorů a ucpávání rozvodů z důvodu hromadění sraženin obsahujících arsen.“

Celkově vzato nechybí důkazy, které by naznačovaly, že zásadním problémem jsou různé znečišťující látky, nikoli komáři, klíšťata a další členovci a různé mikroorganismy, které přenášejí.

---

Jako vždy děkuji Caroline Coramové za její neocenitelnou pomoc a podporu při skládání všech těchto informací dohromady.

Upozornění: nic v tomto článku ani v jiných článcích nelze brát jako lékařskou radu. Nejsem lékař a zde uvedené informace slouží čistě pro informační a vzdělávací účely.