„Plané neštovice“, „pásový opar“, „pravé neštovice“ a „opičí neštovice“ jsou údajně různé „nemoci“ způsobené různými „viry“. Ale je tomu skutečně tak?

Plané neštovice

Encyklopedie Britannica definuje „plané neštovice“, známé také jako „varicella“, jako: „nakažlivé virové onemocnění, které se vyznačuje výsevem vezikul (malých puchýřků) na kůži.“ Původcem je údajně „virus varicella-zoster“. Od ostatních „virů“ se poněkud liší tím, že údajně způsobuje i jiné „onemocnění“, známé jako „pásový opar“ neboli „herpes zoster“.

Podle Světové zdravotnické organizace dochází k přenosu „viru kapénkami, aerosoly nebo přímým kontaktem s respiračními sekrety a téměř vždy vyvolává klinické onemocnění u vnímavých jedinců.“ Všimněte si, že je zde použito slovo „vnímavý“, které, jak je uvedeno zde, naznačuje, že dotyčný jedinec nemusí být zrovna v nejlepším zdravotním stavu. A většinou se uvádí, že je to důsledek „sekundární imunodeficience“, která se připisuje takzvaným „faktorům prostředí“. Světová zdravotnická organizace dále uvádí, že: „zatímco v dětství se většinou jedná o mírné onemocnění, u dospělých bývá průběh planých neštovic závažnější. Mohou být smrtelné, zejména u novorozenců a u osob s oslabenou imunitou.“ To potvrzuje i klinika Mayo, která uvádí, že plané neštovice mohou vést k různým komplikacím včetně encefalitidy, pneumonie, syndromu toxického šoku a smrti. Klinika Mayo rovněž uvádí: „Většina lidí, kteří prodělali plané neštovice nebo byli proti nim očkováni, je proti planým neštovicím imunní. Několik lidí může dostat plané neštovice vícekrát, ale je to vzácné.“ Není uvedeno, co v tomto případě znamená „vzácné“.

„Plané neštovice“ jsou považovány především za dětské onemocnění, i když je mohou „chytit“ i dospělí, jak je vidět na nedávném příkladu hudebníka George Ezry (v době psaní článku mu bylo 28 let). Uvádí se, že „nemoc“ je nebezpečnější pro dospělé: „Podle článku v časopise British Medical Journal mají dospělí s planými neštovicemi ve Spojených státech více než čtyřikrát vyšší pravděpodobnost úmrtí na tuto nemoc než děti, které je prodělaly. Odhaduje se, že 31 ze 100 000 dospělých s planými neštovicemi na toto onemocnění zemře.“ Proto byly (a stále jsou) pořádány „neštovicové párty“, aby se děti „imunizovaly“, ačkoli vědci vyzývají k ukončení této praxe ve prospěch „očkování“. To podle nich představuje „nižší riziko“.

Podle Oxford Vaccine Knowledge Project „vakcína“ poskytuje imunitu. Někteří lidé se však stále mohou „nakazit“, ale jejich příznaky budou „obecně mírnější“. Není uvedeno, jak častý je tento jev. Klinika Mayo uvádí, že onemocnění je „u zdravých dětí obecně mírné“, což samozřejmě vyvolává otázku: pokud je již „mírné“, o kolik „mírnější“ pak bude po aplikaci „vakcíny“? A opět jsou to děti, které mají „oslabenou imunitu“, které z této léčby mají největší prospěch.

Dalo by se tedy říct, že „vakcína“ může prospět těm, kteří tato kritéria splňují. Oxford Vaccine Knowledge Project však uvádí, že „vakcína by neměla být podávána osobám, které mají klinicky oslabenou imunitu (ať už v důsledku léčby nebo základního onemocnění).“ U jedince samozřejmě může dojít k „narušení imunitního systému“ později v životě – takže pokud má možnost nechat se „očkovat“, když je zdravý, je to argument pro to, aby tak učinil. Pokud však u něj dojde k „narušení imunitního systému“ později v životě, naznačuje to, že je to důsledek „faktorů prostředí“ (tzv. „sekundární imunodeficience“), což vyvolává velmi důležitou otázku: co zmíněnou „imunodeficienci“ způsobilo? A jsou tedy příznaky „nemoci“ konečným důsledkem „infekce“, anebo toho, co způsobilo „imunodeficienci“?

Pásový opar

Podle kliniky Mayo je „pásový opar“ „komplikací“ „planých neštovic“: „Pásový opar je způsoben virem varicella-zoster, stejným virem, který způsobuje plané neštovice. Po prodělání planých neštovic zůstává virus inaktivní v nervové tkáni v blízkosti míchy a mozku. Po letech se virus může znovu aktivovat jako pásový opar.“ Dále se uvádí, že: „nakonec se může znovu aktivovat a cestovat po nervových drahách až do kůže a způsobit tak pásový opar. Ale ne u každého, kdo prodělal plané neštovice, se pásový opar vyvine.“

Proč a jak k tomu dochází, je prý „nejasné“, ale „může to být způsobeno sníženou imunitou vůči infekcím s přibývajícím věkem. Pásový opar se častěji vyskytuje u starších dospělých a u lidí s oslabeným imunitním systémem.“ Opět tedy zjišťujeme, že ohroženi jsou lidé, kteří mají „imunodeficienci“. A opět se zdá, že samotné onemocnění nemá nic společného s tím, co „imunodeficienci“ způsobilo – vše je způsobeno „opětovnou aktivací“ tohoto „spícího viru“, který je nějakým způsobem schopen „přežívat“ po léta v „nepřátelském prostředí“, podobně jako to dělá bakterie, která údajně způsobuje „tuberkulózu“, z důvodů, které vědci dodnes nedokážou vysvětlit.

Podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) se původně předpokládalo, že „pásový opar“ nemá s „planými neštovicemi“ žádnou souvislost: „Souvislosti mezi planými neštovicemi a pásovým oparem si poprvé všiml von Bokay v roce 1888. Všiml si, že plané neštovice se někdy objevily u vnímavých dětí po kontaktu s osobami s akutním pásovým oparem.“ Dále se uvádí, že „plané neštovice nebyly spolehlivě odlišeny od pravých neštovic až do konce 19. století.“ Zde se opravdu dozvídáme, že „název ‚plané neštovice‘ použil Richard Morton (1637-1698), který je charakterizoval jako mírnou formu pravých neštovic.“

Přestože se na obou onemocněních podílí stejný „virus“, tak pokud má člověk „pásový opar“, k přenosu prý obvykle dochází „přímým kontaktem s otevřenými lézemi vyrážky pásového oparu“, spíše než „aerosolem“. Pokud osoba s „pásovým oparem“ potom „nakazí“ někoho dalšího, u této osoby se „vyvinou plané neštovice … nikoli pásový opar.“ Jinými slovy, „pásový opar“ vyžaduje předchozí infekci „planými neštovicemi“. Zdá se však, že z tohoto pravidla existují výjimky, neboť jsou zaznamenány i případy osob, u nichž se pásový opar vyskytl, ale v minulosti neměly plané neštovice. Je samozřejmě zcela možné, že u těchto osob nebyly v té době diagnostikovány, možná byly „bezpříznakové“, ale pak je otázkou, na základě čeho se tvrdí, že „pásový opar“ vyžaduje předchozí infekci „planými neštovicemi“?

O „pásovém oparu“ se také říká, že je závažnějším z obou onemocnění, ale je zajímavé, že klinika Mayo neuvádí „smrt“ jako jednu z možných „komplikací“ – na rozdíl od „planých neštovic“. Mezi rizikové faktory pásového oparu prý patří „věk nad 50 let“, „výskyt některých onemocnění“ a „léčba rakoviny“ nebo „užívání některých léků“ – což opět naznačuje, že riziko vzniku tohoto onemocnění hrozí u lidí, kteří jsou „imunosuprimovaní“.

I když se obvykle říká, že se jedná o onemocnění dospělých (protože člověk musí nejprve „chytit“ „plané neštovice“ – které se prý obvykle vyskytují v dětství), může se „pásový opar“ vyvinout i u dětí – ačkoli se říká, že pokud k tomu dojde, jsou příznaky obvykle „mírné“. Je zajímavé, že zřejmě neexistují žádné spolehlivé statistiky, které by odhadovaly, kolik procent lidské populace je nositelem „viru varicella“. Je to 50%, 80%, nebo 100%? Pokud toto číslo není známo, na základě čeho pak vědci tvrdí, že tato částice je „nakažlivá“ a odpovědná za „nemoc“?

Abychom to shrnuli: „plané neštovice“ se mohou šířit „aerosolem“. Obvykle probíhají „mírně“, ale v některých případech mohou způsobit smrt. Obvykle se jimi „nakazí“ děti, ale někdy i dospělí. „Pásový opar“ je považován za závažnější onemocnění a obvykle jím onemocní dospělí, ale někdy i děti. A přestože se říká, že je závažnější než „plané neštovice“, uvedené skutečné komplikace jsou méně závažné než komplikace u „planých neštovic“ (nezahrnují například smrt).

Za obě onemocnění je odpovědný stejný „virus“, ale člověk s „pásovým oparem“ ho nemůže snadno šířit „aerosolem“ – k tomu dochází hlavně kontaktem s kůží. Pokud by ho „přenesl“ na někoho jiného, osoba, která jej „chytí“, by dostala „plané neštovice“, nikoli „pásový opar“ – pokud ovšem již dříve neměla „plané neštovice“, v takovém případě je v podstatě „imunní“ – samozřejmě s výjimkou „vzácných“ případů, kdy by mohla dostat „plané neštovice“ podruhé.

„Plané neštovice“ a „pravé neštovice“ byly považovány za stejné „nemoci“, zatímco „pásový opar“ byl považován za samostatnou „nemoc“. Nyní jsou „pravé neštovice“ samostatnou „nemocí“, způsobenou jiným „virem“, zatímco „pásový opar“ a „plané neštovice“ jsou různé „nemoci“ způsobené stejným „virem“.

Dává vám tento absurdní kolotoč nějaký smysl? Jsou tyto dvě „nemoci“ skutečně zcela oddělenými entitami? Je jejich příčinou opravdu „virus“?

Studie o varicelle

V roce 1923 napsal virolog Rockefellerovy nadace Thomas Rivers článek s názvem Studies on Varicella (Studie o varicelle), v němž, jak je jeho zvykem, uvádí řadu překvapivých zjištění: „Salmon, Tyzzer a Teissier, Gastinel a Reilly nebyli schopni získat specifickou reakci na rohovkách králíků inokulovaných čerstvou tekutinou z vezikul varicelly.“ Jinými slovy, nebyli schopni „přenést“ „virus“ z tekutiny lézí planých neštovic na rohovku (oči) králíků. Poté: „Park, Martin a Tyzzer nebyli schopni přenést plané neštovice na opice“ a „Hess a Unger nedokázali vyvolat varicellu u normálních dětí inokulací na sliznice nosu a krku pomocí lymfy z vezikul a materiálu odebraného z nosu a krku pacientů s planými neštovicemi nebo inokulací do kůže.“ Jinými slovy, odebrali sekrety z nosu a krku pacientů s „planými neštovicemi“ a pak se pokoušeli „přenést“ „virus“ na zdravé děti pomocí různých metod, včetně injekcí. Požadovaného účinku se jim nepodařilo dosáhnout.

„Kling uvedl, že k dosažení pozitivních výsledků je třeba provést nejméně šest inokulací, a i pak může být úspěšná pouze jedna. Tyto zprávy zřejmě naznačují, že virus ve vezikulách je buď velmi zředěný, nebo ztratil svou virulenci.“ K dosažení požadovaných výsledků bylo zapotřebí šesti injekcí – ale jen v některých případech. A to zřejmě proto, že „virus“ ztratil svou „virulenci“ ve vezikulách (puchýřcích) – přestože jsou prý jednou z cest přenosu.

„Ze zpráv v literatuře bylo zjištěno, že výskyt mnoha vyrážek lze lokalizovat podrážděním, pokud je dráždivá látka aplikována před nebo krátce po objevení se vyrážky. Von Pirquet a Schick prokázali tento jev u spalniček, Heim a John u spály, Swoboda u planých neštovic a Hebra, Tische a mnozí další u pravých neštovic… Calmette a Guerin, Gins, Camus a Levaditi a Nicolau prokázali, že virus vakcíny injikovaný nitrožilně králíkům může být lokalizován v kůži, pokud došlo bezprostředně po injekci k poranění určitých oblastí z důvodu oholení nebo vytržení srsti.“ Takže u různých „nemocí“ se zde dozvídáme, že vědci byli schopni dosáhnout požadované reakce tím, že místo inokulace nějakým způsobem traumatizovali.

Podle Riverse tato pozorování naznačují, že „virus planých neštovic je pravděpodobně přítomen v krvi,“ a že by tedy „mohlo být možné prokázat nemoc u zvířat tím, že jim bude injekčně aplikována krev pacientů.“ Poté provedl různé pokusy na králících s použitím krve „nakažených“ pacientů: „Krev byla odebírána pacientům s planými neštovicemi obvykle během prvních 24 hodin po objevení se vyrážky. Do krve se nepřidával citrát a předtím, než došlo ke srážení, byla injekčně aplikována v množství 2 cm³ do každého varlete normálních králíků.“ Rivers nás také informuje o tom, že „tato velká množství krve byla použita záměrně.“ Není uvedeno, proč byla tato „velká množství“ nutná, ale lze si představit, že injekce jakékoli tekutiny do varlat jakéhokoli tvora povede k nepříjemným účinkům. Dále popisuje následující: „při inokulaci se jehlou ve tkáních pohybovalo tak, aby se vyvolalo určité trauma…. O 4 dny později byla varlata vyjmuta, důkladně rozemleta sterilním, chemicky čistým pískem a smíchána s 10 cm³ fyziologického solného roztoku… Poté byl do každého varlete normálního králíka vstříknut 1 cm³ této emulze. Dvě místa na kůži králíků byla oholena a skarifikována. Jedna z oblastí byla potřena emulzí, druhá byla použita jako kontrola. Inokulováno bylo rovněž každé oko králíka… Obě rohovky byly skarifikovány nožem na kataraktu (vždy byla použita kokainová anestezie); jedna byla inokulována emulzí z varlete, druhá byla použita jako kontrola…

Prvních několik zvířat v každé sérii nevykazovalo jinou reakci než tu, kterou lze očekávat po traumatu vyvolaném inokulací. Kůže a rohovka se rychle hojily. Šourek byl občas edematózní po dobu 24 až 48 hodin…

Varlata byla po vyjmutí mírně oteklá. Tkáň byla na různých místech poseta nekrotickými oblastmi a často i zbytky injikovaného materiálu. Tato reakce nebyla o nic nápadnější než reakce způsobená injekcí emulze z normálních varlat.

Několik prvních králíků v každé sérii a všichni králíci v sériích, z nichž nebyl získán žádný virus, sloužili jako vynikající kontrola pro tuto práci. Po čtyřech až osmi přeneseních viru z králíka na králíka se však v některých sériích varlata 3. nebo 4. den po inokulaci napjala a zpevnila a šourek často zůstal edematózní.

U inokulovaného oka se 3. nebo 4. den po inokulaci objevila drsnost rohovky a zarudnutí okolo rohovky. Podél linií skarifikace kůže se 4 až 6 dní po inokulaci objevil erytém a otok, který se u kontrolní skupiny nevyskytoval (obr. 6). Kromě reakce v kůži inokulované emulzí z varlat se příležitostně 5 až 11 dní po inokulaci objevily v kontrolních oblastech diskrétní, papulózní léze (obr. 7).“

V této fázi se můžeme ptát: proč varlata? Proč oči? Proč jsou tyto kroky nutné, když se jejich „virus“ údajně šíří „aerosolem“ a kontaktem s kůží? V těchto studiích samozřejmě nebyla izolována žádná „virová“ částice, takže je obtížné zjistit, zda jsou výsledky těchto pokusů způsobeny „virovou“ částicí, nebo jakoukoli jinou kontaminací přítomnou v aplikovaných látkách.

A opravdu, Rivers uzavírá svou práci konstatováním: „Při práci s materiálem, který má obsahovat virus, jenž je neviditelný nebo nerozpoznatelný a o němž není prakticky nic experimentálně známo, se lze snadno zmýlit ohledně identity viru, nebo dokonce ohledně jeho přítomnosti… Je však třeba získat další důkazy, než bude možné o tomto viru uvažovat a mluvit s konečnou platností jako o etiologickém agens varicelly… Konečný důkaz závisí na typu reakce, kterou tento virus u člověka vyvolá, a na možnosti ochrany proti varicelle inokulací tohoto viru.“

Pravé neštovice

Pravé neštovice údajně způsobuje jiný „virus“, známý jako „variola“. Patří do jiné skupiny „virů“ známých jako „poxviry“, kam patří také „virus opičích neštovic“.

Kromě toho, že se Světová zdravotnická organizace ohání úspěchem „očkování“ při jejich „vymýcení“, nám opět neposkytuje příliš mnoho užitečných informací. WebMd uvádí: „Pravé neštovice a plané neštovice se mohou zdát podobné. Oboje způsobují vyrážky a puchýře. Oboje mají v názvu ‚neštovice‘. Ale jinak jsou to zcela odlišné nemoci. Opravdu nemusíte vědět, jak je od sebe rozeznat.“

Dále uvádí některé klíčové rozdíly, počínaje následujícími: „Plané neštovice jsou stále aktuální. Pravé neštovice jsou v podstatě vymýcené.“ Jinými slovy, liší se tím, že jedny už zjevně neexistují, zatímco druhé ano. Dokonalý příklad argumentace v kruhu. A tento příklad není ojedinělý: v roce 2014 uveřejnil deník Washington Post článek o záhadném onemocnění „podobném dětské obrně“, které se objevilo, v němž se uvádělo: „Jelikož byla dětská obrna ve Spojených státech vymýcena a pacienti v Kalifornii proti ní byli očkováni, podezření padlo na jiné členy rodu enterovirů, do kterého poliovirus patří.“ Jinými slovy, nešlo o „dětskou obrnu“ – ne proto, že by na „ni“ provedli testy a ty byly negativní – ne, o „dětskou obrnu“ nešlo, protože se rozhodli, že to „dětská obrna“ nemůže být, jelikož byla „vymýcena“ „očkováním“.

WebMD dále uvádí, že „lékaři dokážou odlišit plané neštovice od pravých neštovic“ – což nutí k zamyšlení, proč jsme tedy museli čekat až do „konce 19. století“, než byly tyto „nemoci“ uznány jako odlišné. Navíc, vzhledem k tomu, že „pravé neštovice“ byly údajně „vymýceny“, se člověk diví, jak je možné, že je lékaři od sebe tak snadno rozeznají, když většina z nich nikdy žádný případ na vlastní oči neviděla. Tento rozdíl mezi nimi nám ilustruje následující obrázek:

Člověk se musí divit, proč se nerozhodli porovnat dvě podobně pigmentované kůže? Možná nebyly k dispozici žádné fotografie. Avšak posledním případem úmrtí, který byl ve Spojeném království připsán „pravým neštovicím“, byla údajně jistá Janet Parkerová v roce 1978. Ve skutečnosti je v tomtéž článku uvedena fotografie údajné oběti pravých neštovic, která vypadá jako běloška.

Postižení určitě vypadá vážně, ale člověk se pak diví, jak je možné, že „plané neštovice“ a „pravé neštovice“ byly kdy zaměňovány? WebMD také uvádí: „Ačkoli mohou připadat nezkušeným lidem podobné, vyrážka u pravých neštovic se liší [od vyrážky u planých neštovic].“ Dále se podle nich zdá, že se vyrážky příliš neliší svým vzhledem, ale pouze umístěním.

Odkud se tedy „pravé neštovice“ vzaly? Podle CDC „není původ pravých neštovic znám“. Jsou však schopni s jistotou tvrdit, že existují „nejméně 3 000 let“. Důkaz pro toto tvrzení poskytují v podobě tohoto obrázku faraona Ramsese V., na němž jsou údajně vidět „stopy po pustulách pravých neštovic“.

Ale každopádně, stejně jako v případě „dětské obrny“ je představa, že to dokazuje existenci „viru“, zcela absurdní.

Florence Nightingalová ve své knize „Poznámky o ošetřovatelství“ („Notes on Nursing“) k tématu nákazy uvedla: „Byla jsem vychována… v přesvědčení, že například pravé neštovice jsou věcí, které byl kdysi první exemplář na světě, který se v další rodové linii dále šířil. Od té doby jsem na vlastní oči viděla a vlastním nosem cítila pravé neštovice vznikající z prvních exemplářů, ať už v uzavřených místnostech, nebo na přeplněných odděleních, kde je v žádném případě nebylo možné ‚chytit‘, ale musely tam vzniknout.“ Je zřejmé, že „pravé neštovice“ nepovažovala za nakažlivou nemoc.

Opičí neštovice a další

Podrobný pohled na „opičí neštovice“ je k dispozici zde. V době psaní tohoto článku CDC a další lékařské autority uváděly, že hlavním rozdílem mezi „opičími neštovicemi“ a „pravými neštovicemi“ je „lymfadenopatie“ (zduření mízních uzlin). Nyní se zdá, že CDC tuto zmínku ze svého informačního listu vyškrtlo.

Je také zajímavé, že tato „nemoc“ byla v jednom případě zjištěna u opic, které byly ozářeny. Podle vědců nebyly příznaky způsobeny tím, že tyto opice byly v podstatě otráveny, ale tím, že „ozáření může snížením odolnosti hostitele vést ke vzniku klinického onemocnění.“

Jak již bylo řečeno, „pravé neštovice“, „plané neštovice“ a „pásový opar“ byly kdysi navzájem zaměňovány. „Opičí neštovice“ byly také zaměňovány za „plané neštovice“. Podle některých se dají od sebe odlišit takto: „V případě opičích neštovic se může vyrážka projevit i na dlaních a chodidlech, což u planých neštovic není.“ To je však v rozporu s jinými zdravotnickými autoritami, které uvádějí, že léze u „planých neštovic“ mohou být „kdekoli na těle“, včetně „na dlaních“ a „na chodidlech“.

Nedávno byla v Indii údajně zjištěna nová „nemoc“ – „rajčatová chřipka“. Podle zpráv prý „napodobuje“ nejen „opičí neštovice“, ale také „horečku dengue“, „horečku chikungunya“ a „onemocnění ruka-noha-ústa“.

Dozvídáme se také, že „spála“ byla dříve často zaměňována se „záškrtem“ a „spalničkami“ a že „spalničkovou vyrážku nelze vždy odlišit od pravých spalniček, jejichž případy mohou být zaměněny za počáteční vyrážku u pravých neštovic.“ Lékař Al Razi jako první popsal příznaky a projevy „pravých neštovic“ a „spalniček“. Podle jeho záznamů byly „bolesti v zádech u pravých neštovic silnější, zatímco u spalniček mohou být mírné nebo se vůbec nevyskytují“ a „u spalniček byly výraznější úzkost, synkopa a strach.“ „Syfilis“ byla také zaměňována za „pravé neštovice“: „Když byla na konci 15. století poprvé rozpoznána syfilis, bylo nutné ji odlišit od pravých neštovic, kterým se občas nápadně podobala.“

Existuje mnoho dalších podobných onemocnění, která všechna „vypadají podobně“, včetně Sweetova syndromu, rickettsiových neštovic (údajně způsobených bakterií Rickettsia, která se údajně šíří roztoči a je prý původcem skvrnitého tyfu). V roce 2003 se u několika dobrovolníků, kteří se účastnili klinických zkoušek „vakcíny proti pravým neštovicím“, objevila „zvláštní vyrážka podobná akné… vzorky lézí… byly negativní na virus, což vyloučilo virus vakcinie a pravděpodobně prokázalo novou, méně závažnou reakci na vakcínu: folikulitidu, nezhoubnou vyrážku podobnou pupínkům.“ Vědci také poznamenávají: „Chtěli jsme zjistit, zda je tato vyrážka běžná u dospělých po očkování a zda by mohla být zaměněna za obecnou vakcinii, uvedl Talbot. Práce podle něj byla snahou zmírnit obavy a objasnit situaci lékařům, kteří by mohli vidět vyrážku u pacientů a zaměnit méně závažnou reakci za smrtelnou.“

V případě COVIDu zjišťujeme, že u některých pacientů se zřejmě objevily případy „papulovezikulárního exantému“, údajně „podobné planým neštovicím“. Někteří vědci tento druh terminologie odmítli a „navrhli termín, který byl podle jejich názoru vhodnější: ‚akantolytická vyrážka spojená s COVID-19‘.“

V této nanejvýš zajímavé případové studii se dozvídáme o jedinci, u něhož se vyvinul „bulózní pemfigoid“, který sestával z „četných napjatých puchýřů obsahujících tekutinu na erytematózním i urtikárním pozadí, byly také zaznamenány eroze s hemoragickými krustami.“ Obsah těchto puchýřů „byl pozitivní na virus varicella-zoster jak při kultivaci, tak při imunofluorescenci.“ Vědci uvedli: „Zda se jednalo o reaktivaci latentního viru, nebo o primární infekci virem varicella-zoster, není známo.“

Co tyto vyrážky způsobuje?

Při čtení těchto zpráv není hned zřejmé, že se jedná o odlišné entity, jak bychom se mohli domnívat, a že na vině je jeden nebo více „infekčních virů“. Jak je uvedeno zde, existuje dobrý důvod se domnívat, že mnoho těchto „nemocí“ může souviset s nějakou formou otravy – a hlavním podezřelým je arsen. V knize „Arsenové století“ („The Arsenic Century“) se píše o „arsenových puchýřcích“:

„Arsenové puchýřky“ byl název, který dělníci dávali vyrážce vznikající v důsledku ulpívání jedu na pokožce zvlhčené potem, hnisavé vyrážce, která mohla propuknout kdekoli na těle, ale zvláště častá byla na šourku, v prohlubni mezi spodním rtem a bradou, podél okraje, kde klobouk tlačil na čelo, nebo jednoduše ‚v každé štěrbině nebo záhybu, kde se arsen může hromadit, pokud není často a pečlivě vymýván‘.“

A skutečně se dozvídáme, že při otravě arsenem se občas objevuje vyrážka, která je prý k nerozeznání od „planých neštovic“: „To je, myslím, nejpřijatelnější teorie, ale přesto zůstává téměř neuvěřitelné, že arsen může ‚vyvolat‘ běžné infekční onemocnění, jako jsou plané neštovice.“

V nedávné zprávě vědci zdokumentovali případ otravy arsenem, kdy se „třetí den chelatační terapie objevila na horní části paže vezikulární vyrážka, která se během následujících 48 hodin generalizovala. Vzorky stěrů byly pozitivní na virus varicella-zoster (VZV) a pacient byl léčen acyklovirem.“ Dále uvádějí, že „existuje souvislost mezi otravou arsenem a reaktivací viru varicella-zoster,“ což je v souladu s tím, co zdokumentovali jiní: „Klinické zprávy zaznamenaly reaktivaci viru varicella-zoster (VZV) u osob, které se zotavily z otravy arsenem.“ Vyrážka se také běžně vyskytuje v případech vystavení ionizujícímu záření, a to včetně „bulózního pemfigoidu“.

K čemu tyto vyrážky slouží, pokud vůbec k něčemu slouží? V předchozím článku jsme se zabývali skutečností, že vědci nyní zjistili, že příznaky, jako je průjem a horečka, jsou ve skutečnosti vyvolány samotným tělem ve snaze zbavit se toxinů. Za toxiny byly vždy považovány „viry“ nebo bakterie, ale stejný princip platí pro jakoukoli látku, kterou tělo považuje za toxickou.

„Detoxikační vyrážka“ je zřejmě jevem, který se může občas vyskytnout u jedinců, kteří drží „detoxikační dietu“: „Kůže hraje aktivní roli v procesu vylučování prostřednictvím pórů, a protože se potíme póry, běžnou kožní reakcí, která je popisována u některých detoxikačních režimů nebo eliminačních diet, je červená, hrbolatá a svědivá kožní vyrážka.“

Jak bylo uvedeno v předchozím článku, pokud přijmeme předpoklad, že mnohé z příznaků, o nichž se říká, že jsou způsobeny nakažlivými „viry“ nebo bakteriemi, jsou ve skutečnosti „detoxikačními příznaky“ po vystavení jednomu nebo více toxinům (nebo nějaké formě emocionálního traumatu podle myšlenkového směru Germánské nové medicíny), pak asi není překvapením, když zjistíme, že „existuje souvislost mezi otravou arsenem a reaktivací viru varicella-zoster.“

Opětovné vpravení těchto toxinů do testovaného subjektu injekcí, jak to provedli Rivers a další, pak může příležitostně vést k „lokalizované vyrážce“, jak bylo pozorováno při jejich pokusech. V případě „dětské obrny“ Popper a Landsteiner vyslovili hypotézu, že účinky, které pozorovali při svých pokusech, mohly být důsledkem „přeneseného jedu“. A to není zcela bezdůvodné, vzhledem k tomu, že například arsen se může rozkládat na nanočástice, které jsou zhruba stejně velké jako „virové“ částice.

Bylo by velmi zajímavé zopakovat Riversovy pokusy (nejlépe s použitím buněčných kultur, aby se tím předešlo mučení dalších králíků) a provést nějakou formu chemické a toxikologické analýzy inokulovaných látek. Je zajímavé, že žádná taková studie zřejmě neexistuje, což se týká prakticky všech pokusů, které zahrnují „izolaci virů“.

---

Jako vždy děkuji Caroline za pomoc při shromažďování tohoto materiálu a dr. Andymu Kaufmanovi za sdílení dokumentů, které dokládají podobnost mezi „planými neštovicemi“ a otravou arsenem.

Upozornění: nic v tomto článku nelze brát jako lékařskou radu. Zde uvedené informace mají být použity pouze pro informační a vzdělávací účely.