Když bývalí lékaři promluví veřejně a začnou kritizovat alopatickou medicínu, rozpoutá se peklo. Lékařské „autority“ šly v posledních letech po mně i mém manželovi Markovi poté, co jsme veřejně informovali o podvodu s COVID-19. Nedokážou vyvrátit díla jako Virová mánie nebo A Farewell to Virology, a tak místo toho zkoušejí fraškovité pokusy o trestní stíhání s cílem nás umlčet. Strávili jsme několik let přispíváním k pracím, které ukazují, že model virů je nefunkční a v širším měřítku také model teorie choroboplodných zárodků. Jak je to tedy s antibiotiky? Všichni jsme zaznamenali výzvy a tvrzení zastánců teorie choroboplodných zárodků, že bychom se neodvážili odmítnout antibiotika pro sebe nebo své děti v případě život ohrožující nemoci, kterou nazývají infekcí. Jsou však antibiotika skutečně život zachraňující látky, nebo jen další mytologie farmaceutického kartelu? Je to rozsáhlé téma, ale dovolte mi, abych vám ukázala několik největších vědeckých klamů, které jeden z korunovačních klenotů lékařského systému obklopují.
„Dovolte mi jen říci, že nejlepším důkazem mylnosti jejich tvrzení je skutečnost, že každý pokus povýšit poznatky o mikrobiálním rozkladu na teorii choroboplodných zárodků žalostně selhal a neúspěch nebyl nikde tak nápadný, jako když byly prosazeny do oblasti léčby nemocí.“
Dr. Lawson Tait, British Medical Journal, 1887
V roce 2000, když můj manžel Mark pracoval prvním rokem v nemocnici jako chirurg, se účastnil vizity, kterou vedl lékařský konzultant. U staršího pacienta byl diagnostikován zápal plic a konzultant Markovi doporučil, aby předepsal intravenózní antibiotika podle nemocničního lékového protokolu. Mark vzal do ruky zdravotní kartu, ale instinktivně zaváhal a zeptal se primáře, proč vždycky dávají antibiotika? Konzultant byl překvapen, že ho taková otázka napadla, ale Mark na něj zatlačil a zeptal se, jak ví, že fungují? Nikdo žádný jednoznačný důkaz neuvedl a místo toho konzultant důrazně prohlásil, že to bylo zjištěno na základě desítek let kolektivních poznatků z klinických zkušeností. A nejen to, pacientovo sputum je možné poslat do laboratoře, aby se zjistilo, které bakterie jsou přítomny a která antibiotika jsou proti nim účinná. Mark věděl, že něco není v pořádku, a přibyla další z pochybností, které nakonec vedly k odchodu nás obou z alopatického lékařského systému.
Slovo antibiotikum pochází z řeckého „anti“ a „bios“, což v překladu znamená „proti životu“, což vám může napovědět něco o původu této skupiny léčiv, jenž vychází z teorie choroboplodných zárodků a boje proti mikrobům. Studenti medicíny se často učí slavný příběh skotského lékaře Alexandra Fleminga, který v roce 1928 v Londýně zkoumal růst bakterií Staphylococcus aureus na kultivačních miskách. Jednu z kultivačních misek nechal během své dovolené odkrytou a když se vrátil, zjistil, že je kontaminovaná modrozelenou plísní. Poté si všiml, že bakterie okolo plísně nerostou, a usoudil, že plíseň vylučuje látku, která bakterie ničí. Fleming ji nazval penicilin a následující rok 1929 publikoval své poznatky v práci On the Antibacterial Action of Cultures of a Penicillium, with Special Reference to their Use in the Isolation of B. Influenzae („O antibakteriálním účinku kultur Penicillium se zvláštním zřetelem k jejich použití při izolaci B. Influenzae“), ale jeho práce zpočátku nevzbudila v lékařské komunitě velký zájem.
Dr. Howard Florey z Oxfordské univerzity se o penicilinu dozvěděl v roce 1939 a obrátil se na Britskou radu pro lékařský výzkum s žádostí o financování výzkumu jeho antibakteriálních vlastností. Jeho tým získal jen skromný grant, ale pak se do věci vložil agent Rockefellerovy nadace a navrhl Floreymu, aby požádal o finanční prostředky nadaci. V žádosti bylo uvedeno, že „lze také poukázat na to, že navrhovaná práce může mít kromě teoretického významu i praktickou hodnotu pro terapeutické účely“. A hle, žádost byla Rockefellerovou nadací schválena.
V článku v deníku The New York Times z roku 1989 nazvaném Big Money meets Big Science („Velké peníze se setkávají s velkou vědou“) se psalo, že „Rockefellerovy peníze pomohly podpořit některé z nejzásadnějších pokroků v moderní vědě a medicíně, včetně práce Nielse Bohra, Enrica Fermiho, Wernera Heisenberga a Hanse Krebse; vývoj tak důležitých výzkumných nástrojů, jako je ultracentrifuga, elektronový mikroskop a 200palcový Haleův teleskop a objev penicilinu.“ Kromě Krebse byli ostatní teoretičtí fyzici, kteří vytvářeli modely podobně jako virologové, a pokud jde o zmíněné výzkumné nástroje, ty ke zlepšení osudu lidstva nebo našeho blahobytu moc nepřispěly. Zařazení penicilinu by tedy mělo vzbudit podezření. V článku se dále uvádí, že „… jako jeden z největších příspěvků k válečnému úsilí Rockefellerova nadace podporovala výzkumníky z Oxfordské univerzity Howarda W. Floreyho a Ernsta Borise Chaina, kteří se snažili přeměnit penicilin z kuriozity na Petriho misce na zázračný lék, který zachránil životy milionů lidí včetně spojeneckých vojáků, kteří by jinak zemřeli na zhoubnou infekci na bojišti, plynovou gangrénu.“
V tomto příspěvku samozřejmě není možné projít všechny nemoci, o kterých se tvrdí, že je lze léčit antibiotiky. Můžeme však rovnou vybrat jedno z údajně největších vítězství, které jejich užívání přineslo. Vezměme si tedy klasický příběh o penicilinu, který za 2. světové války údajně zachránil životy mnoha vojáků. Pro to přece musí existovat spousta důkazů, ne? Než se dostaneme k vědeckým důkazům, měla bych zdůraznit, že plynová gangréna je život ohrožující stav, ale nejedná se o infekci způsobenou napadením bakteriemi, jak tvrdí mainstream. Pokud se pokusíte najít nějaký důkaz, že bakterie Clostridium perfringens může napadnout zdravou tkáň a způsobit někomu onemocnění, nenajdete ho. Jedná se o druh bakterie, která se vyskytuje všude, často v rozkládající se vegetaci, v půdě, a dokonce i v našich střevech. Jinými slovy, je to důležitá součást našeho ekosystému, nikoli patogen. Stavy, jako je plynová gangréna, jsou výsledkem devitalizované svalové tkáně způsobené zablokovaným přívodem krve, traumatem, jako jsou střelné rány, nebo dokonce hadí uštknutí. Mikrobi se jistě začnou množit, ale až poté, co tkáň již odumírá, tj. když se změní základní terén organismu. Je to jako s kusem masa ze zvířete, jakmile se přeruší přívod krve a tkáň se odkysličí, všudypřítomní mikrobi se pustí do práce a tkáň rozloží. Nezáleží na tom, zda je tkáň stále připojena k živé tkáni, rozklad bude probíhat i tak.
Pojďme se tedy podívat na důkazy účinnosti antibiotik v případě plynové gangrény. V roce 2015 publikovala organizace Cochrane přehled s názvem Interventions for treating gas gangrene („Intervence pro léčbu plynové gangrény“). Hledali randomizované kontrolované studie, které porovnávaly jednu léčbu plynové gangrény s jinou léčbou nebo s žádnou léčbou, a identifikovali dvě relevantní randomizované kontrolované studie s celkem 90 účastníky s plynovou gangrénou. Závěrem bylo:
„Žádná ze studií neuvedla primární výsledky tohoto přehledu, tj. kvalitu života a amputace a úmrtí v důsledku plynové gangrény ani nežádoucí příhody. Studie, které by se zabývaly dalšími způsoby léčby, jako je okamžitý debridement, antibiotická léčba, systémová podpora a další možné způsoby léčby, nebyly k dispozici.“
„Přínosy a škodlivost různých způsobů léčby plynové gangrény zůstávají nejasné, protože dostupné studie neposkytují vysoce kvalitní důkazy kvůli nízkému počtu vzorků a řadě problémů se způsobem provedení studií, které mohou výsledky zkreslovat.“
To nezní moc přesvědčivě. Ve skutečnosti to znamená, že rozšířené tvrzení, že penicilin zachránil všechny ty zraněné vojáky, nemá žádný vědecký základ. Pokud došlo ke zlepšení jejich výsledků, bylo to s největší pravděpodobností díky chirurgickému odstranění odumřelé tkáně, povědomí o hygieně a zlepšení postupů při zvládání šoku, jako je rehydratace. Více informací o této problematice naleznete v mém videu 5 Spectacular Fails From Germ Theory („5 velkolepých selhání teorie choroboplodných zárodků“). Bez ohledu na to, kolik milionů životů měl zachránit samotný penicilin, vědecké důkazy chybí. Jedná se o lékařskou mytologii a marketingový tah. Pokles užívání antibiotik je však v nedohlednu.
Aby se věci zkomplikovaly ještě více, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) navrhlo, aby někteří lidé po sexuálním styku užívali antibiotikum doxycyklin, které má údajně zabránit infekcím – viz článek In a first, CDC to recommend antibiotic pill after sex for some to prevent sexually transmitted infections („CDC poprvé doporučí některým lidem po sexu užívání antibiotik, aby se zabránilo sexuálně přenosným infekcím“). Můžete se podívat na moje videa, např. What We Weren’t Taught About Gonorrhea („Co nás o kapavce neučili“), abyste viděli, proč entity, jako je tato, nejsou infekce. Každopádně CDC očividně navrhuje dostat do populace ještě více antibiotik, přestože „se potýkalo s obavou, že doxy-PEP může zvýšit riziko vzniku rezistence bakterií vůči antibiotikům“. Ach, antimikrobiální rezistence. Další narativ založený na strachu, který se šíří na základě chybných předpokladů. Tento příběh propagují mainstreamová média, jako např. Guardian, který loni v článku Antimicrobial resistance now a leading cause of death worlwide, study finds („Antimikrobiální rezistence je nyní hlavní příčinou úmrtí v celém světě, zjistila studie“) uvedl: „Antimikrobiální rezistence představuje významnou hrozbu pro lidstvo, varovali vedoucí představitelé v oblasti zdravotnictví…“ „Podle dosud nejkomplexnějšího odhadu globálního dopadu antimikrobiální rezistence zemřelo v roce 2019 více než 1,2 milionu lidí – a potenciálně další miliony – v přímém důsledku bakteriálních infekcí rezistentních vůči antibiotikům.“ Odvolávali se na studii v časopisu Lancet s názvem Global burden of bacterial antimicrobial resistance in 2019: a systematic analysis („Globální zátěž bakteriální antimikrobiální rezistence v roce 2019: systematická analýza“), kterou sponzoroval kdo jiný než nadace The Bill & Melinda Gates Foundation a Wellcome Trust. A jak k těmto číslům došli? „Použili prediktivní statistické modelování k vytvoření odhadů zátěže antimikrobiální rezistence pro všechny lokality, včetně lokalit bez údajů.“ Jinými slovy, vymysleli si to. Nejenže použili modelové odhady, ale i samotné vstupní údaje jsou falešné, protože u žádného z jimi uvedených onemocnění nebylo prokázáno, že by bylo způsobeno bakteriemi. Takže rezistence bakterií vůči lékům není jako příčina úmrtí žádného jednotlivce relevantní. Studie by však potěšila Big Pharmu, protože dospěla k závěru, že „… je zásadní pro přijímání informovaných strategických rozhodnutí v jednotlivých lokalitách, zejména pokud jde o programy prevence a kontroly infekcí, přístup k základním antibiotikům a výzkum a vývoj nových vakcín a antibiotik.“
Zaměření na bakterie sponzorované farmaceutickými společnostmi vede k tunelovému vidění, kdy jsou lékaři vedeni k přesvědčení, že zabíjení mikrobů může pacientovi prospět. To se stává jejich cílem místo toho, aby řešili základní problémy, kvůli kterým pacient onemocněl. Vezměme si příklad, který jsem uvedla na začátku, týkající se konzultanta, který Markovi nařídil předepsat intravenózní antibiotika na zápal plic. V alopatickém modelu je tento stav údajně způsoben bakteriemi, takže se do laboratoře pošle vzorek sputa a pokud z něj vykultivují určité mikroby, vinu svedou na ně. Laboratoř pak proti mikrobům testuje různá antibiotika, aby zjistila citlivost neboli to, která z nich zabíjí bakterie nejúčinněji. Ošetřující lékaři se pak řídí těmito výsledky a vyberou jedno nebo několik antibiotik, která pacientovi podají. S tímto postupem je spojeno mnoho problémů a pro stručnost uvedeme některé hlavní. Za prvé, nebyly zjištěny základní příčiny zápalu plic pacienta (např. nedostatky ve výživě, užívání léků, bydlení v chladných podmínkách, špatný spánek, izolace, špatná strava, strach, špatné větrání, nedostatek pohybu, nedostatek slunečního svitu,…), takže nebyly léčeny. Za druhé, přítomnost bakterií ve vzorku sputa není diagnostickým znakem nemoci. Mikrobi jsou všudypřítomní, za určitých podmínek se množí a zdraví lidé je vdechují, aniž by jim způsobovali jakékoli onemocnění. Za třetí, zabíjení bakteriálních kolonií na misce antibiotiky není léčba pacienta. I když antibiotikum bakterie uvnitř člověka zabije, neexistuje žádný důkaz, že je to léčivé. Poslední bod také vyvolává zajímavou otázku, proč mohou antibiotika u některých stavů fungovat při potlačování příznaků? Příkladem jsou některá kožní onemocnění a tzv. infekce močových cest. Mnohá antibiotika jednoduše nezabíjejí bakterie na Petriho miskách, ale jsou-li podávána složitým organismům, jako je člověk, působí protizánětlivě. Dermatologové o tomto mechanismu vědí již léta a antibiotika hojně předepisují na zánětlivá kožní onemocnění a na to, co mainstream nazývá autoimunitní poruchy. Je to oblast, která není příliš propagována, protože zastánci teorie choroboplodných zárodků dávají přednost antibakteriálnímu narativu.
Na nedostatky teorie choroboplodných zárodků bylo poukazováno již v době před objevem antibiotik. V roce 1887 britský chirurg Lawson Tait uvedl:
„V mnoha případech jsem otevřel břicho plné tuberkulózní hmoty, provedl drenáž jako u běžného abscesu a pacienty vyléčil. Totéž provedl Esmarch, který bacil identifikoval ortodoxním německým způsobem. Věří snad někdo, že některý z nás odstranil všechny bacily a všechny spory? Já vím, že já jsem je neodstranil, protože tuberkulózní masy se v několika mých případech objevovaly ještě několik týdnů poté, a pacienti se přesto uzdravili. To, co jsem skutečně udělal, bylo, že jsem svým pacientům umožnil zbavit se odumřelého nebo odumírajícího výpotku, na kterém bacily žily, jehož rozkladu jsou pravděpodobně prostředkem a zcela výsledkem. Aplikujte tuto… představu teorie choroboplodných zárodků na fakta klinické medicíny a chirurgie a uvidíte, jak je s fakty neslučitelná.“
Důvodem, proč jsou antibiotika podvodem, je to, že vycházejí z teorie choroboplodných zárodků. Mikrobi nejsou příčinou onemocnění, i když se za určitých podmínek rozmnoží. Žádná válka proti nim není nutná, chovají se přesně v souladu s přírodou, která je pro život. Jsou součástí procesu, který umožňuje regeneraci za účelem vzniku nového života. Dr. Lawson Tait k tomu poznamenal:
„Ani v nejmenším nevíme, co je život. Říkáme tomu vitální síla a naivně o tom mluvíme, přestože se zdá, že naši vědci to zanedbávají. Pozorujte například amébu. Dokud se pomalu pohybuje, její sousedi se jí vyhýbají. Ale jakmile její pohyby zeslábnou a výrazně zpomalí, uvidíte, jak se do ní pustí např. trepka. Pohyb ustane úplně a za chvíli najdete amébu prolezlou bakteriemi a bacily a brzy po ní zmizí veškeré stopy. Proč se jí její nepřátelé vyhýbali, dokud byla naživu? Proč ji mohli tak snadno napadnout, když byla mrtvá? To vám říci nemohu, ale ukazuje to, že mezi živou a mrtvou tkání je obrovský rozdíl.“
Některým záhadám pod mikroskopem možná nikdy neporozumíme, ale k tomu, abychom žili v naprostém zdraví, to ani není potřeba. Když si vzpomenu na své působení ve zdravotnictví, viděla jsem, jak zruční chirurgové přišili zpět prsty a jak hrudní drény okamžitě uvolnily tenzní pneumotoraxy. Neviděla jsem nikoho, komu by antibiotika zachránila končetiny nebo život, ale rozhodně jsem byla svědkem nepříjemných nežádoucích účinků včetně narušeného mikrobiomu po podání i několika dávek antibiotik. Pouze navrácení terénu zpět do vitálního stavu může vést k vyléčení bez ohledu na to, o jaké onemocnění jde, a toho lze dosáhnout i bez farmaceutických přípravků.
