Postupně Vás informujeme o tom, jak se vyvíjí soudní spor manželů Albrechtových s Fakultní nemocnicí v Plzni. Z narození jejich prvního syna se stala noční můra, která ani po roce nepřestává strašit. Ať se neopakujeme, ti, kteří se s tímto příběhem setkávají poprvé, odkazujeme na předchozí články ZDE.
Nejdále jsme zatím postoupili v řízení tatínka – Daniela Albrechta. Již byli vyslechnuti svědkové, které předvolali právníci FNP a pojišťovny Kooperativa. Ta je přítomna jako vedlejší účastník řízení, protože pokud by mělo dojít na úhradu nemajetkové újmy, bude to ona, koho to bude něco stát. Žalobce – pan Albrecht prozatím předvolal k výpovědi znalce, jenž zpracoval dva znalecké posudky a u soudu potvrdil osobní výpovědí závěry, ke kterým v nich dospěl.
Samosoudkyně ovšem velmi osekala témata, ke kterým se vůbec znalec mohl vyjádřit. Takže zcela klíčový dotaz, zda došlo k vědecky doložitelné izolaci nebo detekci viru SARS-CoV-2, ke kterému se znalec v posudku vyjadřuje tak, že zatím máme pouze počítačové (in silico) modelace tohoto viru, ale ke skutečnému ověření doposud (dle jeho znalostí) nedošlo; nesměl být odprezentován, přestože to má bezprostřední vztah ke spornému tématu řízení: znalec totiž dochází k závěru, že žádný test tím pádem není možné validovat.
To ovšem u tohoto řízení zůstává tabu a jakkoli si to všichni mohou přečíst a pochopit to, nesmí se o tom mluvit.
Dvojice zástupců manželů Albrechtových – Tomáš Nielsen a David Šubík – jsou nuceni hledat způsoby, jak se mezi pravidly, která stanovuje soud, dopátrat výsledku, jenž by zajistil odškodnění rodiny Albrechtových za jejich utrpení a zároveň rozsudku, který by zajistil, že k takovému postupu už v žádné porodnici nikdy nedojde. Nám všem by pak umožnil postupovat krůček po krůčku v pojmenovávání skutečného zla, které za celou pandemií stojí a podnikat proti tomuto zlu další právní kroky.
Fakultní nemocnice v Plzni používala k diagnostice COVID-19 RT-PCR testy českého výrobce Diana Biotechnologies. Za tou stojí start-up napojený na ÚOCHB (Ústav organické chemie a biochemie), jehož společníkem byl ještě donedávna jeden z hlavních hlasatelů COVIDového šílenství – prof. Konvalinka. Tito mladí oportunisté nezaváhali. Krátce po hlavním šampiónovi COVIDového testování, po německém vědeckém hochštaplerovi Christianu Drostenovi, jemuž se podařil mistrovský kousek – vytvořil test na SARS-CoV-2 ještě dříve, než byl virus de facto objeven, mu kluci z Vestce u Prahy dýchali na záda a už na jaře 2020 tady měli svůj vlastní báječný test na SARS-COV-2.
Jejich problém byl ten, že byli příliš rychlí, a tak v tu dobu – jakkoli všude údajně řádila pandemie – nebylo dost dobře možné najít lidi „infikované“ novým zabijákem SARS-CoV-2. Z internetu si stáhnout model genomu tohoto údajného nového viru SARS-CoV-2, který nikdy nikdo neizoloval, vyvinout primery a sestavit na něj RT-PCR test problém nebyl (zvládla to i Soňa Peková). Problém byl, jak provést validaci takového testu – kde vzít infikované lidi a jak ověřit, že jsou skutečně infikovaní.
Nakonec sehnali 18 „pozitivních“. Celé hodnocení postavili na těchto 18 vzorcích a srovnání s dalšími RT-PCR testy nejmenovaných výrobců, jejichž validace musela být stejně odfláknutá jako u Diany Biotechnologies, anebo ještě hůře, žádná (lze se domnívat, že jednou z testovacích sad byla i ta Drostenova, která ani validována být nemohla).
Je pravda, že Diana byla o 180% lepší než Drostenův první test úplně „vycucaný z prstu“ (resp. z počítače). Ale: 180 x 0 = 0. V počítači test Diana BT možná fungoval, zda funguje i ve skutečnosti, to už nikdo nezjišťoval.
18 pozitivních vzorků je směšný údaj. Ale i přesto, že vzorků bylo takto absurdně málo, výrobce vůbec neověřil, zda tyto pozitivní vzorky byly pozitivní oprávněně – tzn. zda primery skutečně namnožily cílové sekvence definované délky a kombinace nukleotidů a to nás znovu vrací k prvnímu argumentu, že vlastně není ani nijak prokázáno, že genom, který si kluci z Vestce stáhli z internetu, by vůbec nějakému viru patřil (více o PCR metodě na našich stránkách naleznete zde).
Nezjišťuje to ani soud v Plzni. Logika je taková, že pokud je test na českém trhu legálně dostupný, soud nemůže prošetřovat, zda je funkční nebo ne. Má být podstatné pouze to, zda nemocniční laboratoř správně dodržela manuál výrobce.
Taky se vám to jeví jako absurdní? Nám taky. Dá se s tím něco dělat? Nevíme, snažíme se hledat nové a nové cesty argumentace…
Mezitím jsme si poslechli svědky, které si pozvali „Blekota a Mekota“ – jak pracovně můžeme nazývat právní zástupce FNP a pojišťovny Kooperativa. Vypovídala odborná garantka laboratoře, přednosta kliniky mikrobiologie a „mezinárodně uznávaný“ vědecký zaměstnanec laboratoře. Tito 3 svědkové se nebyli ve svých výpovědích schopni shodnout ani na tom, jaké vybavení v laboratoři mají a jak testy provádějí. Ale hlavně že mají ISO a akreditaci!!!
Svědčill i zástupce primáře a hlavní sestra z neonatologického oddělení, kteří vypověděli, že i když po maminkách, které přecházely z gynekologického oddělení na neonatologické oddělení, vyžadovali negativní PCR test, tak se v té době personál nemocnice netestoval a ani to nebylo vyžadováno po návštěvách tohoto oddělení. (V dalším řízení ve věci paní Albrechtové právní zástupce nemocnice na dotaz soudce, zda se převezmou svědectví z paralelní kauzy a ušetří se čas, uvedl, že by rád svědky předvolal znovu, protože údajně v tomto svědectví nemluvili pravdu!)
Dále vypovídala lékařka z neonatologického oddělení, která se starala o syna Albrechtových. Ta vypověděla, že její lékařská zpráva o symptomatickém COVID-19 u paní Albrechtové byla založena na neformálním povídání si s panem Albrechtem při návštěvě jeho syna, kdy na její otázku, jak se daří jeho manželce (kterou do té doby nikdy neviděla), odpověděl, že je jí lépe a že už jí od toho brečení bolí hlava méně, ale že je ještě unavená. To bylo pro paní doktorku jasným důkazem, že se u paní Albrechtové projevily symptomy COVID-19 a byla si tím jistá proto, že tehdy sice ještě ne, ale později v budoucnosti COVID-19 taky prodělala, a tak ví, co COVID je.
Vědecká hvězda plzeňské fakulty ing. Hrabák, který již ve svých 40 letech stihnul dosáhnout profesorského titulu (a jistě neměl problém s prezidentem Zemanem při svém jmenování), byl tak motivován pomoct svému zaměstnavateli, že jeho výpovědi by mohl spolek Sisyfos tepat do kamene.
Pan profesor například neví, jak by bylo možné interpretovat výsledky testu, který by se provedl třikrát zároveň. U metody PCR je běžné, že se provádí multiplikovaně, aby bylo možné vyloučit chybný průběh reakce. Sklony k chybovosti této geniální metody nikdy nezapíral ani její objevitel, nositel Nobelovy ceny Kary Mullis (1944-2019) a tak chybovost PCR je obecně přijímaný, nerozporovaný fakt.
Provést tuto reakci ve trojím opakování je základní možný způsob, jak se diagnostik může rozhodnout, zda je výsledek testu správný, tzn. že alespoň dvě ze tří reakcí dopadnou shodně. Bohužel, to už je na pana profesora příliš mnoho údajů. Proto je pro něj lepší, pokud udělá pouze jeden test, protože se nemusí rozhodovat, zda je špatný nebo ne. No, snad mu některý z jeho studentů poradí, až se bude muset zase někdy rozhodovat.
Dále si pan profesor popletl měření koncentrace a čistoty RNA s detekcí viru. To by ho asi také některý z jeho studentů opravil, že po izolaci RNA z odebraného vzorku je nutné změřit koncentraci a čistotu RNA proto, aby bylo zaručeno, že PCR reakce proběhne správně a ne proto, abychom zjistili, že „tam ten virus je“, jak před soudem vypověděl pan profesor.
Největší perlou jeho výpovědi bylo to, že podle jeho názoru je přítomnost, byť jedné, cílové sekvence v biologickém vzorku důkazem toho, že se tam vyskytuje kompletní infekce schopný virus. („Bez toho, že by tam byl virus, tak já neznám biologický mechanismus, jak by to bylo jinak možné.“). Tím se buď přiznal k velmi omezeným znalostem z oboru molekulární biologie anebo k naprosté bezpáteřnosti, kdy je pro prospěch zaměstnavatele ochoten lhát a popírat vědecké znalosti.
Ironií osudu bylo, když David Šubík začal dotazování přednosty kliniky mikrobiologie Fakultní nemocnice v Plzni připomenutím jeho rozhovoru v MF Dnes, ve kterém se tento parazitolog rozohnil nad šmejdy, kteří lidem nabízejí zdravotnické služby a používají – jak sám RNDr. Fajfrlík uvádí – šarlatánské metody, které popisuje v článku a stojí za to citovat:
„Opravdu léčitelé řeknou, že to (=parazita, pozn. autorky) člověk má, nebo jen straší, že to mít může?“
„Jasně to řeknou. A určí nejen jeden druh. Mám výsledky od pacientů, kteří prošli jejich rukama s diagnostikovanými 10 i 12 druhy parazitů u jednoho člověka. Každého napadne, jak si to mohou dovolit? Když musí svá tvrzení obhajovat, rétorika se změní. Z diagnostiky se stane testování, z přítomnosti parazita v těle se stává jeho pravděpodobný výskyt atd. A to už je údajně právně nenapadnutelné. Nejhorší je, že na všechna lživá ´vytestování´ i ´pravděpodobnosti výskytu´ doporučují terapii. Abych byl opět přesný, v jejich podání to není terapie, ale pomoc.“
U soudu poté vypověděl, že do COVIDu byla i u nich v nemocnici diagnostika „o nemoci“, od COVIDu se to změnilo na základě definic WHO a ECDC a pozitivní test teď pro ně musí znamenat nemoc. Aniž by to vyslovil, je evidentní, že si uvědomoval, že WHO a ECDC udělaly ze západní medicíny globálního šarlatána a z lékařů šmejdy, kteří zaměnili diagnostiku za testování přesně tak, jak to krtitzoval už v roce 2018 u šarlatánů hrajících si na parazitology. Bohužel, tato proměna medicíny proběhla s tichým souhlasem i takto osvícených praktiků, kteří se s tímto naprosto nesmyslným postupem nejen smířili, ale ho i provozovali. Vzniku pandemie COVID-19 bylo umožněno tím, že ti, kteří měli znalosti, mlčeli.
Odborníci z Fakultní nemocnice Plzeň si však v jejich shonu vytváření falešných COVID případů nevšimli, že WHO vydalo v lednu 2021 tento pokyn pro uživatele diagnostických prostředků in vitro.
