„Ne, neexistuje nic takového jako monoklonální protilátka, která, protože je monoklonální, by rozpoznávala pouze jeden protein nebo pouze jeden virus. Naváže se na jakýkoli protein, který má stejnou (nebo velmi podobnou) sekvenci.“

– Clifford Saper, jeden z předních světových odborníků na monoklonální protilátky, profesor na Harvard Medical School.

The Antibody Deception – OffGuardian (off-guardian.org)

Jedním z hlavních argumentů pro použití protilátek je jejich předpokládaná (domnělá) specificita. Jedná se o schopnost protilátky rozlišovat mezi podobnými, nebo dokonce odlišnými antigeny. Detekce „specifické“ protilátky podle tvrzení vědců znamená, že člověk byl v minulosti vystaven určitému „viru“ nebo že je v současné době po očkování „imunní“. Tato měření se používají k tvrzení o úspěšnosti očkování, pokud došlo ke zvýšení hladiny „specifické“ protilátky nad stanovenou (a jak se zdá libovolnou) výši titru protilátek.

Již desítky let je však známo, že protilátky ve skutečnosti nejsou tak specifické, jak se tvrdí. Řada vědeckých prací byla stažena kvůli nereprodukovatelným a neopakovatelným výsledkům plynoucím ze slibované specificity protilátek, která se však nedostavila. Namísto vazby na požadovaný cíl se tyto protilátky údajně pravidelně vážou na podobné, nebo dokonce zcela nepříbuzné cíle. Často zkříženě reagují s jinými „viry“ nebo se u zjevně exponovaných jedinců nevytvářejí v dostatečném množství. Tento nedostatek specificity je jedním z mnoha důvodů, proč výzkum protilátek čelí katastrofální krizi reprodukovatelnosti, která se postupem času jen zhoršuje.

Jedním z lidí, kteří se snaží tento nepřekonatelný nepořádek uklidit, je odborník na protilátky Clifford Saper. V letech 1994-2011 byl šéfredaktorem časopisu Journal of Comparative Neurology. Za tu dobu se Saper setkal s mnoha výzkumnými pracemi, které musely být staženy kvůli chybným výsledkům z důvodu vadných protilátek. Shrnutí z níže uvedeného článku Antibody anarchy: A call to order v časopise Nature z roku 2015 poskytuje další podrobnosti o Saperově pokusu o nápravu tohoto nepořádku a o přetrvávajících problémech, kterým výzkum protilátek čelí:

• Podle článku z roku 2015 Clifford Saper upozornil na to, že protilátky používané ve výzkumu často poskytují nejasné výsledky.
• Na to, že protilátky uvádějí vědeckou komunitu v omyl, Sapera poprvé upozornily znepokojivé výsledky experimentů využívajících knockoutované myši (při genovém knockoutu se uměle inaktivuje určitý gen nebo více genů), protože barvení protilátkami u knockoutovaných zvířat mělo vykazovat radikálně odlišné vzorce než u nemodifikovaných zvířat, ale výsledky byly až příliš často totožné.
• Vzhledem k četným případům stažení vědeckých prací zavedl Saper a jeho redakční kolegové pravidlo vyžadující rozsáhlé validační údaje pro každou protilátku.
• Tento požadavek byl dobrý z hlediska přísnosti, avšak ne pro vědecké příspěvky, protože mnozí vědci hledali jiná místa, kde by výsledky publikovali.
• Vědci v oblasti biomedicíny se stále setkávají s problémy při použití protilátek.
• Nejčastěji si stěžují na podvádějící činidlo: protilátka zakoupená k detekci proteinu X se potají váže na protein Y (a protein X možná zcela ignoruje).
• Další stížnost se týká „ztraceného pokladu“: série slibných experimentů, která se zastaví, když nová šarže protilátek nedokáže reprodukovat předchozí výsledky.
• Zjištění, že protilátky mohou být nespolehlivými činidly, je znepokojující.
• Nedostatečná specificita, senzitivita a konzistence mezi jednotlivými šaržemi vedou k chybným závěrům a promarněnému úsilí.
• Nespolehlivost protilátek si vybrala svou daň ve studiích týkajících se:
  1. rakoviny
  2. metabolismu
  3. stárnutí
  4. imunologie a buněčné signalizace
  5. jakéhokoli oboru zabývajícího se výzkumem složitých biomolekul

Ztráty způsobené nákupem špatně charakterizovaných protilátek se odhadují na 800 milionů dolarů ročně, nepočítaje v to dopad chybných závěrů, neinterpretovatelných (nebo chybně interpretovaných) experimentů, zbytečných vzorků pacientů a neplodného času věnovaného výzkumu.

https://www.nature.com/articles/527545a?proof=t

Podle článku v časopise Nature jsou protilátky „nespolehlivá činidla“. Chybí jim specificita a senzitivita a existuje u nich velká variabilita mezi jednotlivými šaržemi, která brání reprodukovatelnosti. Clifford Saper si tohoto trendu všiml a v roce 2005 napsal otevřený dopis An Open Letter to Our Readers on the Use of Antibodies čtenářům časopisu Journal of Comparative Neurology, v němž se touto rostoucí hrozbou pro vědeckou integritu zabýval. Popsal v něm problémy, kterým čelí výzkum protilátek: především je to nedostatek specificity a neschopnost reprodukovat výsledky. Stanovil několik kritérií, která je třeba splnit. Shrnutí celého jeho dopisu je uvedeno zde:

• V otevřeném dopise, který Saper zveřejnil v roce 2005 v časopise The Journal of Comparative Neurology, uvedl, že použití imunohistochemie a použití sady deseti nebo více protilátek ke zkoumání kolokalizace nebo buněčné typizace vedlo k záplavě mylných informací.
• Časopis obdržel četné znepokojivé zprávy od autorů, kteří museli stáhnout své vědecké práce, protože se zjistilo, že protilátka proti novému markeru barvila tkáň u knockoutovaných zvířat, kterým daný cílový protein chybí.
• V mnoha případech tyto práce obsahovaly pečlivou charakterizaci protilátek a imunocytochemické kontroly.
• Redaktoři se domnívali, že integrita vědecké komunikace je ohrožena šířením špatně charakterizovaných protilátek, které produkují vzorce barvení, které jsou artefakty.
• Panovaly nejasnosti ohledně toho, jak přiměřeně zaručit, že protilátka skutečně rozpoznává to, co má barvit.
• Rozhodli, že pro popis protilátek ve vědeckých pracích jsou nutná tři základní kritéria:

1. Kompletní informace o protilátce
   • Je důležité si uvědomit, že protilátky nejsou jednoduchá činidla, která by vždy identifikovala stejnou věc.
   • Identifikace: Jaký byl zdroj protilátky?
   • Příprava protilátky: Proti čemu byla protilátka vlastně vytvořena?
   • Někteří výrobci protilátek se záměrně snaží zatajit informace o struktuře antigenu.
   • Obdrželi stížnosti od autorů, podle kterých několik výrobců tvrdilo, že informace o sekvenci antigenu jsou předmětem „obchodního tajemství“ a nechtěli je poskytnout.
   • Jelikož postupy používající takové protilátky nelze ze své podstaty opakovat, nejsou takové práce přijatelné k publikování.
2. Jak byla charakterizována specificita protilátky?
   • V ideálním případě by protilátka měla obarvit jeden pruh (nebo několik pruhů, pokud má antigen několik známých molekulárních konfigurací) o odpovídající molekulové hmotnosti.
   • Nestačí pouze uvést „toto antisérum bylo dříve charakterizováno (Jones a kol., 2002).“
3. Jaké kontroly jsou nezbytné pro imunobarvení?
   • Neustále je překvapuje podivná důvěřivost mnoha jejich kolegů, kteří zřejmě věří (nebo chtějí věřit), že protilátka obarví to, co tvrdí výrobce, a přitom v mnoha případech nemůže být nic vzdálenějšího pravdě.
   • Zlatým standardem v tomto ohledu je: barví protilátka i takovou tkáň, ze které byla zkoumaná molekula odstraněna?
   • To platí pouze v případě, že zkoumáte tkáň zvířete, u kterého se dá provést genový knockout.
   • Saper připouští, že většina z nich se většinou musí spokojit s menší mírou jistoty.
   • To nechrání před jinými tkáňovými proteiny, které mohou zkříženě reagovat, a nakonec byla řada vědeckých prací stažena, když se ukázalo, že antisérum, které prošlo preadsorpčním testem, také obarvilo tkáň z knockoutovaných zvířat.
   • Tuto strategii nelze použít pro monoklonální protilátky, které budou vždy adsorbovány svým antigenem, dokonce i když ve tkáni barví něco úplně jiného.
   • Saper poznamenává, že kontroly, při kterých je provedeno barvení bez primární protilátky, vůbec NEJSOU kontrolami specificity primární protilátky.

• Saper dochází k závěru, že je velmi důležité, aby autoři u každé použité protilátky poskytli dostatek informací, které zajistí, že výsledek bude replikovatelný a pravděpodobně správný.
• Slepá víra, že protilátka obarví cokoli, co tvrdí výrobce, není v souladu se správnými vědeckými postupy.

Sci-Hub | An open letter to our readers on the use of antibodies. The Journal of Comparative Neurology, 493(4), 477–478 | 10.1002/cne.20839

Je zřejmé, že nespolehlivost předkládaných výzkumných prací byla podle Sapera problémem, který měl obrovské důsledky pro vědeckou integritu. Chybné výsledky vedly k vlně dezinformací, které zaplavily trh. To je samozřejmě dosti znepokojující, protože to vytváří vzorec chybného výzkumu, který je postaven na předchozím chybném výzkumu. Chybné výsledky byly a stále jsou prezentovány jako fakta. Saper se pokusil zavést jakési zdánlivé zásady kvality, kterými by se vědci museli řídit, aby byly jejich práce do jeho časopisu přijaty. Bohužel, mnozí jeho výzvy ignorovali a hledali možnosti, jak publikovat svůj výzkum jinde.

V lednu 2009 napsal Saper podrobnější článek s názvem A Guide to the Perplexed on the Specificity of Antibodies, v němž rozebírá problémy týkající se specificity protilátek, které vedou k chybnému výzkumu. Zopakoval v něm stejná tři kritéria, která v roce 2005 doporučoval ostatním, aby se jimi řídili za účelem dosažení „přesného“ výzkumu. Rozebral rozdíly mezi monoklonálními a polyklonálními protilátkami a jejich příslušné problémy týkající se specificity. Vysvětlil, že přílišné spoléhání se na imunohistochemické barvení zaslepilo vědce před skutečností, že tato technika nedokáže přesně identifikovat molekulární cíle. Saper sice nabídl mnoho metod, jak se pokusit protilátky validovat, ale každá z nich je svým způsobem problematická. Nakonec dospěl k závěru, že vědci stále objevují nové způsoby, kterými nás může příroda oklamat, a z tohoto důvodu není žádná lokalizace protilátek dokonalá:

• Mnoho vědců si neuvědomuje potenciální problémy se specifitou protilátek a potřebu pečlivě dokumentovat charakteristiku každé použité protilátky.
• Imunohistochemické barvení se stalo tak běžným, že se často předpokládá, že imunohistochemie má analogickou schopnost přesně identifikovat molekulární cíle, ale nic nemůže být pravdě vzdálenější.
• Metody imunohistochemie zůstávají primitivní, pokud jde o senzitivitu i specificitu.
• Základní principy, na nichž je lokalizace protilátek založena, se za posledních dvacet let vůbec nezlepšily, a s imunohistochemií to jde z kopce čím dál tím víc.
• U monoklonálních protilátek (proteinů vyrobených v laboratoři z nádorových buněk, které napodobují schopnost imunitního systému bojovat proti škodlivým patogenům, jako jsou „viry“) je možné, že se variabilní místo může vázat na celou řadu různých cílů, které mohou být zcela odlišné od molekuly, proti které byla protilátka vytvořena.
• Monoklonální protilátky se získávají z buněk hybridomu (tedy hybridních buněk vzniklých fúzí lymfocytu produkujícího protilátky s nádorovou buňkou), které se pěstují buď v kultuře, nebo se injekčně aplikují intraperitoneálně hostitelskému zvířeti.
• Kultivační tekutina nebo tekutina z ascitu zvířat obsahující protilátky může být podrobena purifikaci vysrážením protilátek proteinem A a výsledné relativně čisté protilátkové preparáty (tzn. nečisté) jsou kvantifikovány podle množství (mikrogramů) proteinu.
• Naproti tomu polyklonální antiséra se získávají odběrem krve od zvířat několik týdnů po jejich imunizaci a obvykle se provádí několik „posilovacích imunizací“ s několika odběry krve.
• Při opakované imunizaci téhož zvířete stejným antigenem se může obsah protilátek v po sobě jdoucích odběrech krve výrazně lišit.
• Šarže polyklonálního antiséra je rozhodující, a dokonce i další šarže od stejného zvířete může mít zcela odlišné barvicí vlastnosti.
• Schopnost vytvářet syntetické proteiny a peptidy způsobila „revoluci“ ve způsobu, jakým lze vyrábět protilátky a jak je lze charakterizovat.
• Pokud se protilátka váže na částečnou sekvenci nebo částečná sekvence konkuruje vazbě na nativní molekulu, předpokládá se (tzn. předpoklad něčeho na základě pravděpodobnosti), že se epitop nebo strukturní prvky, které protilátka rozpoznává, nacházejí v této sekvenci.
• Tato metoda se používá k mapování epitopu, na který se protilátka váže, nicméně to neindikuje, jaká byla sekvence původního imunogenu, protože protilátka mohla být vyrobena proti překrývající se sekvenci.
• Pokud dvě různé protilátky obarví přesně stejný obrazec, je vysoce pravděpodobné (tzn. není 100% jisté), že barví správný cíl.
• Speciálně upravené syntetické protilátky připravené tímto způsobem mohou být schopny rozlišit různé modifikované formy téže molekuly s velkou přesností.
• Většina vědců chce používat protilátky k lokalizaci buněčných složek a nechce se kvůli tomu stát odborníky na imunologii nebo imunohistochemii.
• Saper uvádí, že je užitečné mít soubor kritérií pro to, co představuje přiměřený stupeň jistoty, že použitá protilátka skutečně cílí na správný antigen.
• Pokud by se všichni vědci řídili těmito pravidly, byla by vědecká literatura mnohem přesnější.
• Otázky, které je třeba si položit, jsou:

1. Jaký imunogen byl použit k přípravě protilátky?
   • Klíčovou zásadou vědy je, že práce musí být opakovatelná.
   • Pokud je protilátka připravena proti antigenu, který je předmětem „obchodního tajemství“ (obvykle tajná sekvence aminokyselin, aby se zabránilo kopírování produktu konkurencí), jednoduše není pro seriózní vědeckou práci použitelná.
2. Jaké jsou důkazy, že se protilátka váže specificky na očekávanou cílovou molekulu ve vyšetřované tkáni?
   • Vědci by měli získat alespoň přiměřené důkazy o tom, že se protilátka skutečně váže na očekávaný cíl ve tkáni, v níž bude studována, a ne na něco jiného.
   • Pokud se obarví jiné pruhy, znamená to, že protilátka má ve tkáni jiné, další cíle a mělo by to být varovným znamením proti použití této protilátky pro imunohistochemii.
   • Je docela možné, že protilátka v některých tkáních rozpozná pouze jeden pruh, ale v jiných tkáních téhož zvířete rozpozná více dalších pruhů.
   • Podobně se výrobci často snaží „prokázat“ specificitu tím, že protilátku nechají reagovat s gelovým preparátem purifikovaného nebo rekombinantního proteinu, což může ukázat, že se protilátka může vázat na svůj cíl, ale neříká to nic o tom, na co dalšího se může v tkáni vázat.
3. Jaké kontroly lze provést, aby bylo zajištěno, že se protilátka ve fixované tkáni váže pouze na svou cílovou molekulu?
   • Ve fixovaném stavu může dojít k tomu, že se cílový antigen procesem fixace zdeformuje a již není pro protilátku, která jinak dobře funguje ve Western blotu, rozpoznatelný.
   • Když jsou polyklonální antiséra připravována proti peptidovému antigenu, je běžné, že většina vytvořených antisér obarví fixovanou tkáň špatně, nebo ji neobarví vůbec.
   • Jednou z nejlepších kontrol je transfekce DNA pro cílový protein do buněk, které jej normálně v tkáňové kultuře nevytvářejí, nicméně tato kontrola nedokazuje, že protilátka obarví ve vyšetřované tkáni pouze svůj cíl.
   • Další kontrolou specifického barvení ve tkáni je preadsorpční test, který zahrnuje smíchání zředěné protilátky s nadbytkem imunogenu, který by měl barvení zcela zablokovat.
   • To ukazuje, že barvení ve tkáni je proti něčemu, co přinejmenším zkříženě reaguje s původním proteinem (i když to nedokazuje, že to je skutečný cíl ve tkáni).
   • Kontrola preadsorpce nemá smysl u monoklonální protilátky (která se vyrábí screeningem na její vazbu s cílovým místem, a proto ho bude vždy vázat a ze své podstaty vždy projde preadsorpčním testem) a u protilátek, které již byly afinitně purifikovány (ze stejného důvodu).
   • Absence barvení je silným potvrzením specificity, ale bohužel to není dokonalý test, protože cílem, který je ve tkáni obarven, může být příbuzná molekula, která je u knockoutovaného zvířete downregulována.
   • Kromě toho se tento přístup dá použít pouze v situacích, kdy je k dispozici knockout strategie, což jej omezuje na několik modelových druhů.
   • A konečně, u mnoha takzvaných knockout myší není původní protein zcela eliminován, a pokud je stále exprimována i pouhá část tohoto proteinu, nemusí být funkčně přítomen, ale přesto se protilátkou obarví.
   • Pokud jsou dvě protilátky vyrobeny na stejném živočišném druhu a pokud jsou vzorce barvení velmi podobné (tzn. nejsou identické), považuje se to za silnou kontrolu.

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2605712/

Nejdůležitější body z následujících dvou studií se netýkají Clifforda Sapera, ale pomáhají ukázat, že tento nedostatek specificity je problém, který rozpoznali i ostatní. V roce 2014 vyšel článek s názvem Cross-reactivity in antibody microarrays and multiplexed sandwich assays: shedding light on the dark side of multiplexing zabývající se kriticky přehlíženým a nedostatečně prozkoumaným problémem zkřížené reaktivity protilátek. Zkřížená reaktivita označuje reaktivitu sledované látky, která iniciuje reakce mimo hlavní očekávanou reakci. Jinými slovy, protilátka cílí na jiný antigen s podobnou strukturou spíše než na ten, na který se zaměřují vědci. To by samozřejmě představovalo problém při snaze stanovit specificitu, která se týká vazby protilátky pouze na správný cíl. To vede k chybným výsledkům a nesprávným závěrům:

• Zkříženou reaktivitu v multiplexních imunotestech je nečekaně obtížné zmírnit, což brání rozšíření multiplexních testů, omezuje výkonnost testů a vede k nepřesným, nebo dokonce falešným výsledkům a nesprávným závěrům.
• Zkřížená reaktivita vůči necílovým proteinům je u protilátek všudypřítomná a rozšířená a spolu s nedostatkem protilátek proti mnoha cílům je pravděpodobně největší překážkou při zavádění vysoce výkonných a rozsáhlých multiplexních imunotestů.
• Pokud není zkřížená reaktivita odpovídajícím způsobem řešena a potlačena, nebo alespoň zmírněna, může mít zničující vliv na výkonnost a spolehlivost imunotestů.
• Bylo zjištěno, že zkřížená reaktivita s nehomologními aminokyselinovými sekvencemi je rozšířená.
• Projekt Atlas lidských proteinů (Human Protein Atlas) zavedl produkci polyklonálních protilátek s přísnými standardy kontroly kvality a s obrovským úsilím vyrobil protilátky proti 15 000 z 20 000 lidských proteinů (http://www.proteinatlas.org/).
• Přesto, když Schwenk a kol. hodnotili předvýběr 11 000 afinitně purifikovaných monospecifických protilátek, pouze 531 protilátek vytvořilo na Western blotu jediný pruh, což naznačuje, že 95 % se vázalo na proteiny mimo očekávaný pruh.
• Souhrnně tyto studie zdůrazňují, že afinitně se vázající látky často reagují zkříženě.
• Zkřížená reaktivita a nespecifická vazba byly rozsáhle studovány u single-plex testů a pravděpodobně je nelze zcela eliminovat.

• K tomu, aby vedly k detekovatelné zkřížené reakci, jsou nutné dvě simultánní falešné vazebné události, ale pravděpodobnost, že k tomu dojde, je velmi nízká.
• Tento bod zdůrazňuje, že je důležité rozlišovat mezi zkříženou reaktivitou, která vede k falešně pozitivním signálům, a zkříženou reaktivitou, která nevede k signálu a kterou lze tolerovat (proč by měla být zkřížená reaktivita tolerována?), ale neměla by být ignorována.
• V nejpříznivějším případě zkřížená reaktivita přispívá ke zvýšenému šumu pozadí, což ohrožuje mez detekce testu, ale v nejhorším případě vytváří falešně pozitivní signál.
• Zranitelnost se projevuje také tím, že jediná kontaminovaná detekční protilátka nebo příměs ve směsi může ohrozit všechny testy, protože interaguje s celou soustavou.
• Studie s vyšším počtem cílů a kritičtější analýzou zjistily nedostatečnou reprodukovatelnost a korelaci mezi soupravami od stejného a od různých dodavatelů.
• Jedna studie navíc zjistila významné rozdíly v závislosti na tom, zda byl test proveden ve formátu single-plex nebo multiplex, což naznačuje, že multiplexní sendvičové testy nemusí být přesné.
• Vzhledem k těmto zjištěním a dalším problémům se použití multiplexních sendvičových testů se smícháním činidel často nedoporučuje pro kvantitativní analýzu a klinické studie.
• Autoři těchto studií si zřejmě nejsou vědomi náchylnosti ke zkřížené reaktivitě způsobené činidly, což by mohlo vysvětlit pozorovanou variabilitu a rozporuplné závěry.
• Zkříženou reaktivitu je u imunoanalýz obtížné vyloučit, protože protilátky jsou nedokonalé a často u nich neznáme přesný průběh reakcí.
• Systematické studie zkřížené reaktivity jsou vzácné a zdroj zkřížené reaktivity nebo interferenci testu je obtížné identifikovat.
  

https://sci-hub.se/10.1016/j.cbpa.2013.11.012

Tato závěrečná studie s názvem Antibody validation for protein expression on tissue slides: a protocol for immunohistochemistry je ze srpna 2020. Zařadil jsem ji proto, abych ukázal, že 15 let po Saperově výzvě vědecké komunitě se jeho pokyny stále nedodržují, protože přesnost a validace protilátek jsou stále sporné a pro validaci protilátek neexistují žádné standardizované pokyny. Dokonce se odhaduje, že pouze 52 % laboratoří přijalo některé nebo všechny laboratorní pokyny, které v roce 2014 stanovil jiný vědec. Bez ústředního orgánu, který by výsledky certifikoval, je udržování „správnosti“ vědecké literatury závislé na chybném systému peer review. Nedostatečné ověřování, zda použité protilátky skutečně cílí na požadovanou látku, je hlavním důvodem současné krize reprodukovatelnosti ve výzkumu, který se o tyto teoretické částice opírá:

• Neexistují žádné standardizované algoritmy nebo pokyny, které by zajistily přesnost a platnost používaných protilátek.
• Byly učiněny pokusy o dosažení konsensu, ale s výjimkou klinických laboratoří zůstává validace protilátek v literatuře a někdy i v klinické praxi proměnlivá.
• Údaje z Atlasu lidských proteinů (Human Protein Atlas) ukazují, že nejméně 50 % z více než 2 500 komerčně dostupných protilátek nefungovalo v zamýšleném testu podle očekávání.
• Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) definuje validaci jako „shromažďování a vyhodnocování údajů od fáze návrhu procesu až po komerční výrobu, které poskytuje vědecké důkazy, že proces je schopen konzistentně poskytovat kvalitní produkt.“
• Pokyny pro kvalitu byly stanoveny v roce 2014, přesto se odhaduje, že pouze 52 % laboratoří přijalo některá nebo všechna doporučení.
• Sfanos a kol. vysvětlili, že velká část „krize reprodukovatelnosti“ související s používáním protilátek v imunohistochemii pramení z toho, že koncoví uživatelé si nejsou vědomi potřeby protilátky řádně validovat.
• Nejlepší protilátky mají velmi vysokou afinitu a velmi nízkou zkříženou reaktivitu.
• Dokonce i s použitím rekombinantních metod je obtížné a nákladné vyrobit dokonalou protilátku, zejména pro použití v imunohistochemii.
• Polyklonální protilátky mohou být dobré pro studie rychlého ověření konceptu, ale představují směs specifickou pro danou šarži, která bude nakonec vyčerpána a kterou pak nebude možné přesně reprodukovat.
• Monoklonální protilátky jsou údajně nejlepší pro dlouhodobé diagnostické použití a reprodukovatelné studie, nicméně u některých monoklonálních protilátek zaměřených na cíl přetrvávají problémy s jejich specificitou a reprodukovatelností.
• Jinými slovy, monoklonální protilátky vytvořené synteticky z nádorových buněk jsou „lepší“ než polyklonální protilátky vytvořené laboratorně kultivací ze zvířecích buněk, přesto mají oba typy problémy se specificitou/reprodukovatelností.
• Jako validace bylo navrženo hlášení sekvencí, avšak mnoho komerčních dodavatelů poukazuje na to, že epitop je „tajnou přísadou“, díky níž je jejich protilátka lepší než protilátky ostatních konkurentů, a udržují sekvence v tajnosti.
• Vzhledem k tomu, že výzkumné laboratoře v akademickém sektoru nepodléhají žádné certifikaci a jediným „regulačním orgánem“ v této oblasti je proces peer review, je nereálné očekávat přísné dodržování jakýchkoli požadavků na standardizaci.
• Afinita a disociační konstanty většiny monoklonálních protilátek nejsou známy nebo nejsou snadno dostupné.
• Optimální protilátky pro imunohistochemii se rychle vážou na svůj cíl a pomalu se od něj disociují, ale kinetika vazby protilátek pro imunohistochemii není v podstatě nikdy zveřejněna.
  

https://www.future-science.com/doi/10.2144/btn-2020-0095

Pokud důkazy neustále ukazují, že protilátky nejsou specifické, jak vědecká komunita běžně tvrdí, a že zkříženě reagují s jinými cíli, jak lze považovat jakákoli měření získaná jejich použitím za platná? Pokud jsou polyklonální protilátky tak dobré, jak dobrá je jejich aktuální šarže, a výsledky nelze po jejím spotřebování reprodukovat, jakou hodnotu pro použití ve výzkumu mají? Pokud se tvrdí, že monoklonální protilátky jsou spolehlivější, ale přitom se nevážou jen na jeden „virus“ a pravidelně se vážou na jiné bílkoviny podobné struktury, jak lze potom takovým výsledkům věřit?

Na tyto otázky lze snadno odpovědět, jakmile pochopíme, že protilátky stále zůstávají neviditelnými teoretickými částicemi, o nichž se předpokládá, že jsou v těle přítomny, a kterým byla přiřazena neprokázaná forma a funkce, aby odpovídaly převládajícímu paradigmatu. Neexistují žádné způsoby, jak by vědci mohli tyto malé bílkoviny přímo vidět, a tak se spoléhají na použití nepřímých chemických reakcí, jako je imunohistochemické barvení, hemaglutinačně inhibiční testy, neutralizační testy, testy reakce vazby komplementu, testy ELISA atd., aby mohli tvrdit, že výsledné reakce jsou důkazem přítomnosti protilátek. Tvrdí, že tato měření mají smysl, přestože všechna tato měření jsou naprosto zbytečná a konzistentně se ukazuje, že jsou nespolehlivá.

Navzdory populárním tvrzením vědecké komunity nejsou protilátky specifické. Proto může test na protilátky proti viru HIV poskytnout pozitivní výsledek u více než 70 dalších onemocnění a stavů (jako je tuberkulóza, těhotenství, nebo dokonce očkování proti chřipce), které údajně vyvolávají stejnou protilátkovou reakci. Výsledky jsou nepřesné. Až se vám příště budou snažit tvrdit, že „specifické“ protilátky se zaměřují na určité „viry“ nebo jejich „spike proteiny“, snad už tentokrát budete mít víc informací a uvědomíte si, že tomu tak nikdy není.

K tomu, abyste byli HIV pozitivní, nemusíte mít HIV

Faktory, o kterých je známo, že způsobují falešně pozitivní výsledky testu na protilátky proti HIV:

• Protilátky proti karbohydrátům
• Přirozeně se vyskytující protilátky
• Pasivní imunizace: příjem gamaglobulinů nebo imunoglobulinů (obsahuje protilátky, podává se jako profylaxe proti infekci)
• Malomocenství
• Tuberkulóza
• Mycobacterium avium
• Systémový lupus erythematodes
• Selhání ledvin
• Hemodialýza/selhání ledvin
• Léčba interferonem alfa u pacientů podstupujících hemodialýzu
• Chřipka
• Očkování proti chřipce
• Herpes simplex I
• Herpes simplex II
• Infekce horních cest dýchacích (chřipka nebo nachlazení)
• Nedávná virová infekce nebo expozice virovým vakcínám
• Těhotenství
• Malárie
• Vysoká hladina cirkulujících imunokomplexů
• Hypergamaglobulinémie (vysoké hladiny protilátek)
• Falešně pozitivní výsledky dalších testů, včetně testu RPR na syfilis
• Revmatoidní artritida
• Očkování proti hepatitidě B
• Očkování proti tetanu
• Transplantace orgánů
• Transplantace ledvin
• Protilátky proti lymfocytům
• Protilátky proti kolagenu (nacházejí se u gayů, hemofiliků, Afričanů obou pohlaví a lidí s malomocenstvím)
• Sérum pozitivní na revmatoidní faktor, antinukleární protilátky (obojí bylo zjištěno u revmatoidní artritidy a dalších autoprotilátek)
• Autoimunitní onemocnění: systémový lupus erythematodes, sklerodermie, onemocnění pojivové tkáně, dermatomyositida
• Zhoubné novotvary (rakovina)
• Alkoholická hepatitida/alkoholické onemocnění jater
• Primární sklerotizující cholangitida
• Hepatitida
• Syndrom „lepkavé“ krve (u Afričanů)
• Protilátky s vysokou afinitou k polystyrenu (používanému v testovacích soupravách)
• Krevní transfuze, vícenásobné krevní transfuze
• Mnohočetný myelom
• HLA protilátky (proti leukocytárním antigenům třídy I a II)
• Protilátky proti hladkému svalstvu
• Protilátky proti parietálním buňkám
• Protilátky IgM proti hepatitidě A
• Anti-Hbc IgM
• Podávání lidských imunoglobulinových preparátů shromážděných před rokem 1985
• Hemofilie
• Hematologické maligní poruchy/lymfom
• Primární biliární cirhóza
• Stevens-Johnsonův syndrom
• Q-horečka s přidruženou hepatitidou
• Tepelně zpracované vzorky
• Lipemické sérum (krev s vysokým obsahem lipidů)
• Hemolyzované sérum
• Hyperbilirubinémie
• Globuliny produkované během polyklonálních gamapatií (které jsou pozorovány u rizikových skupin AIDS)
• Chybná interpretace zkřížených reakcí u zdravých jedinců
• Normální lidské ribonukleoproteiny
• Jiné retroviry
• Antimitochondriální protilátky
• Antinukleární protilátky
• Antimikrozomální protilátky
• Protilátky proti antigenu T-lymfocytů
• Proteiny na filtračním papíru
• Virus Epstein-Barrové
• Viscerální leishmanióza
• Receptivní anální sex

Reference na: http://www.virusmyth.com/aids/hiv/cjtestfp.htm

Pozn. red.: Článek je uveden ve zkrácené podobě. Místo citací dlouhých pasáží z vědeckých prací je ke každé z nich uvedeno pouze shrnutí, které jinak bývá standardně uvedeno na konci článků tohoto autora. V případě zájmu o dohledání bližších informací je ke každému dokumentu uveden odkaz na jeho zdroj.