V první části tohoto rozboru podvodu, kterým „virus“ ebola je, jsem se zabýval třemi hlavními publikacemi tří různých týmů vědců, které byly v roce 1977 předloženy časopisu The Lancet jako důkaz existence nového „viru“ způsobujícího hemoragickou horečku v roce 1976. Tyto tři týmy, včetně jednoho, který sídlil v Centru pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Atlantě, koordinovaly svou činnost se Světovou zdravotnickou organizací (WHO), aby nový „virus“ spojily s nespecifickými příznaky onemocnění, které se objevily v Zairu. Učinily tak i přesto, že každá informace získaná během jejich vyšetřování ukazovala na „virus“ marburg, který byl sám o sobě výsledkem podvodných nepřímých důkazů z roku 1967.

Vzhledem k tomu, že WHO se úzce podílela na koordinaci těchto tří týmů a na určení „viru“ ebola jako původce, napadlo mě, že by bylo zajímavé si projít jejich vlastní líčení událostí, které k tomuto závěru vedly. V roce 1978 byla WHO tak laskavá, že vydala 23stránkovou zprávu, která sloužila jako souhrn informací, jež byly získány během vyšetřování epidemie hemoragické horečky v nemocnici v Zairu. Vzhledem k tomu, že zpráva je poměrně dlouhá, uvedu jen nejdůležitější hlavní body. Abych usnadnil rozbor a zdůraznil příslušné informace, budu tentokrát postupovat trochu jinak. Namísto toho, abych nejdůležitější momenty prezentoval jako jeden souvislý text, budou jednotlivé části ze zprávy rozděleny komentářem, do kterého budou průběžně vkládány další informace. Na konci jako obvykle uvádím shrnutí a také odkaz na celou zprávu, kterou si může kdokoli přečíst, pokud by si to přál. S tímto konstatováním se tedy vrhněme na to, co můžeme o tomto „viru“ zjistit přímo od WHO:

Hemoragická horečka ebola v Zairu, 1976

„V období od 1. září do 24. října 1976 se v severním Zairu vyskytlo 318 případů akutní virové hemoragické horečky. Centrem ohniska byla zóna Bumba v regionu Equateur a většina případů byla zaznamenána v okruhu 70 km od Yambuku, ačkoli několik pacientů vyhledalo lékařskou pomoc v Bumbě, Abumombazi a hlavním městě Kinshase, kde se vyskytly jednotlivé sekundární a terciární případy. Bylo zaznamenáno 280 úmrtí a pouze 38 sérologicky potvrzených přeživších.“

Na úvod bych chtěl hned upozornit, že v následující části uvidíme, že společným jmenovatelem, který byl pozorován u naprosté většiny těchto případů hemoragické horečky, byla injekční aplikace léků, jako je chlorochin, lék proti malárii, v nemocnici v Zairu. I když o použití chlorochinu budu hovořit o něco později, všimněte si, že první pacient dostal tuto injekci, protože se na základě jeho příznaků předpokládalo, že má malárii. Po injekci jeho příznaky sice klinicky ustoupily, ale 5 dní po léčbě se u něj opět objevila horečka. Později se dozvíme, že u pacienta došlo po podání chlorochinu ke krvácení do zažívacího traktu a nakonec 8. září 1976 zemřel:

„U prvního případu v tomto ohnisku se příznaky objevily 1. září 1976, pět dní po podání injekce chlorochinu na suspektní malárii v ambulanci Misijní nemocnice v Yambuku. U tohoto pacienta došlo ke klinickému ústupu příznaků malárie. Během jednoho týdne onemocnělo hemoragickou horečkou ebola i několik dalších osob, které v Misijní nemocnici v Yambuku dostaly injekce, a téměř všechny následné případy buď dostaly injekce v nemocnici, nebo byly v úzkém kontaktu s jiným případem. Většina z nich se objevila během prvních čtyř týdnů epidemie, po kterých byla nemocnice uzavřena, neboť 11 ze 17 zaměstnanců na nemoc zemřelo. Postiženy byly všechny věkové kategorie a obě pohlaví, ale nejvyšší výskyt onemocnění byl u žen ve věku 15-29 let, což silně souviselo s návštěvami prenatálních a ambulantních poraden v nemocnici, kde dostávaly injekce. Celkově byla hodnota ‚secondary attack rate‘ (míra přenosu na společné kontakty) přibližně 5%, i když se pohybovala až do 20% u blízkých příbuzných, jako jsou manželé, rodiče nebo děti a bratr nebo sestra.“

Všimněte si, že nejvyšší výskyt příznaků onemocnění označovaného jako ebola byl u těhotných žen. Vzpomínáte si na tuto informaci od WHO z první části článku?:

„Klinické odlišení onemocnění virem ebola od jiných infekčních onemocnění, jako je malárie, břišní tyfus a meningitida, může být obtížné. Mnohé příznaky těhotenství a eboly jsou si také dosti podobné.“

https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/ebola-virus-disease

Podle WHO příznaky těhotenství připomínají ebolu. Je zvláštní, že v roce 1976 byl nejvyšší výskyt onemocnění u těhotných žen a v prenatálních a ambulantních poradnách jim byly podávány injekce (pravděpodobně chlorochin, ale to není přímo uvedeno). Jaká to náhoda!

„Aktivní průzkum odhalil, že případy se vyskytly v 55 z přibližně 550 vesnic, které byly vyšetřeny dům od domu. Obyvatelům postiženého regionu byla nemoc dosud neznámá. Intenzivní pátrání po případech v oblasti severovýchodního Zairu mezi zónou Bumba a súdánskou hranicí u Nzary a Maridi nepřineslo jednoznačné důkazy o souvislosti mezi epidemií této nemoci v této zemi a ohniskem u Bumby. Nicméně bylo zjištěno, že lidé mohou absolvovat a absolvují cestu mezi Nzarou a Bumbou za ne více než čtyři dny. Proto bylo považováno za docela možné, že nakažená osoba cestovala ze Súdánu do Yambuku a v tamní nemocnici tak infikovala virem jehlu, když dostávala injekci na ambulanci.“

V této další části WHO poukazuje na to, že příznaky eboly nejsou specifické. Pod značku eboly se vědci pokusili přidat další stavy, jako je hepatitida, pankreatitida a diseminovaná intravaskulární koagulace (porucha srážlivosti krve vedoucí k masivnímu krvácení spojenému se zánětem, infekcí a rakovinou), avšak laboratorní výsledky byly neprůkazné:

„Jak inkubační doba, tak doba trvání klinického onemocnění se pohybovaly v průměru kolem jednoho týdne. Po 3 až 4 dnech nespecifických příznaků se u pacientů obvykle postupně objevily silná bolest v krku, makulopapulózní vyrážka, neustupující bolesti břicha a krvácení z více míst, především z trávicího traktu. Přestože laboratorní vyšetření byla omezená a neprůkazná, byl učiněn závěr, že patogeneze onemocnění zahrnuje neikterickou hepatitidu a možná i akutní pankreatitidu a diseminovanou intravaskulární koagulaci.“

Jak jsem ukázal v 1. části článku, u částic, o nichž se tvrdí, že jsou „virem“ ebola, bylo přiznáno, že jsou morfologicky totožné s částicemi spojovanými s „virem“ marburg, a přesto WHO a jejich kolegové z CDC uvedli, že tyto „viry“ jsou imunologicky odlišné na základě výsledků nespecifických nepřímých testů na protilátky. Zajímavé je, že „virus“ byl údajně „izolován“ pouze u 8 z 10 buněčných kultur a částice byly údajně nalezeny pouze ve vzorcích jater 3 případů:

„Tento syndrom byl způsoben virem morfologicky podobným viru marburg, ale imunologicky odlišným. Byl pojmenován virus ebola. Původce byl izolován z krve 8 z 10 podezřelých případů pomocí buněčných kultur Vero. Titrace sériových vzorků získaných od jednoho pacienta odhalily přetrvávající virémii 10^6,5-10^4,5 infekčních jednotek od třetího dne onemocnění až do smrti osmý den. Částice viru ebola byly nalezeny ve vzorcích jater fixovaných formalínem ze 3 případů. U osob, které infekci přežily, byly nepřímým imunofluorescenčním testem zjištěny protilátky proti viru ebola v titrech 1:64-1:256 během tří týdnů od začátku onemocnění a tyto titry v séru přetrvávaly jen s mírným poklesem po dobu 4 měsíců.

Celkem bylo získáno a zamraženo 201 jednotek (200-300 ml) plazmy obsahující protilátky proti viru ebola v titrech minimálně 1:64. Dvě z těchto jednotek byly použity k léčbě laboratorního pracovníka nakaženého virem ebola. Tato osoba se uzdravila, což naznačuje, že protilátky mohly terapeuticky pomoci.“

Všimněte si, že v této další části WHO připouští, že se zastavením podávání injekcí v nemocnici přenos „viru“ skončil. Jak zvláštní. ?

„Přenos viru byl přerušen se zastavením podávání injekcí a s izolací pacientů v jejich vesnicích. Používání ochranných oděvů a respirátorů, přísná izolace pacientů a pečlivá likvidace potenciálně kontaminovaných tělesných výměšků téměř jistě zabrání budoucím velkým epidemiím. Virus se pravděpodobně jen zřídka přenáší infekčními aerosoly, i když infekce prostřednictvím velkých kapének zůstává možná.“

Dozvídáme se také, že protilátky proti ebole byly nalezeny u pěti osob, které nikdy nebyly nemocné a nebyly v minulosti v kontaktu s žádnými nakaženými osobami. To v konečném důsledku znamená, že WHO strategicky připravovala půdu, aby měla nachystanou výmluvu pro asymptomatické případy eboly, kdy se takzvané „specifické“ protilátky najdou u lidí, u kterých by být nalezeny neměly:

„Byla provedena pouze omezená ekologická šetření, protože epidemiologie ohniska jasně naznačovala, že virus byl do zóny Bumba zavlečen. Virus ebola nebyl nalezen u reprezentativních vzorků štěnic ani hlodavců (Rattus rattus a Mastomys spp.), kteří byli ve více či méně úzkém kontaktu s lidmi. Protilátky proti viru ebola však byly nalezeny u pěti osob, které nebyly nemocné a během epidemie nepřišly do styku s ‚nakaženými‘ vesnicemi ani s nemocnicí v Yambuku. Pokud by se tato zjištění podařilo potvrdit nezávislou metodou testování, naznačovalo by to, že virus je v regionu ve skutečnosti endemický, a mělo by to vést k dalšímu úsilí o odhalení rezervoáru viru v Zairu.“

Máme-li věřit zjištěním, jak je prezentuje WHO, „virus“ ebola pochází od nakažené osoby cestující ze Súdánu do Zairu. Tato neznámá osoba byla ošetřena v nemocnici v Yambuku pomocí parenterální injekce. Ta samá jehla nebyla sterilizována a byla poté znovu použita u dalšího nic netušícího pacienta, což vedlo k šíření nemoci z pacienta na pacienta prostřednictvím neustálého používání stejných nesterilizovaných jehel.

V této další části WHO zasévá semínko příběhu, který bude následovat. Na všechny pacienty bylo během dne prý použito pouze 5 injekčních stříkaček a jehel. WHO sice tvrdí, že jehly nebyly sterilizovány, ale uvádí, že byly opláchnuty v nádobě s teplou vodou a/nebo vyvařeny.

„Každé ráno bylo ošetřujícímu personálu vydáno 5 stříkaček a jehel pro použití na ambulanci, prenatální klinice a na lůžkových odděleních. Tyto injekční stříkačky a jehly nebyly zřejmě mezi použitím u různých pacientů sterilizovány, ale oplachovány v nádobě s teplou vodou. Na konci dne se někdy vyvařovaly. Chirurgický sál měl vlastní dostatečnou zásobu nástrojů, stříkaček a jehel, které byly uchovávány odděleně a po použití byly sterilizovány v autoklávu.“

V rozporu s tím, co uvádí WHO, je používání tepla běžnou formou sterilizace v nemocnicích:

„Sterilizace je proces usmrcení škodlivých mikroorganismů a bakterií na předmětu tím, že jsou vystaveny prostředí, které nemohou přežít.

Sterilizaci lze provádět dvěma hlavními způsoby: aplikací tepla a chemickými prostředky.

Teplo je nejběžnější formou sterilizace a používá se ve většině nemocnic a lékařských ordinací prostřednictvím autoklávu.“

https://study.com/academy/lesson/how-to-sterilize-a-needle.html

WHO také uvádí, že chirurgické oddělení používalo injekční stříkačky a jehly, které se po použití sterilizovaly v autoklávu. Máme tedy věřit tomu, že nemocnice v Zairu měla zřejmě odlišné protokoly pro sterilizaci stříkaček/jehel mezi ambulancí, lůžkovým oddělením a prenatálním oddělením oproti chirurgickému oddělení. Je to sice možné, ale je to pravděpodobné? Záleží na tom vůbec? Jak jsme se dozvěděli dříve, WHO uvedla, že přenos „viru“ se zastavil, když se v nemocnici přestaly aplikovat injekce. Neuvedla injekce jehlami, které nebyly sterilizovány. WHO chce, abychom věřili tomu, že přenos „viru“ ustal díky tomu, že se „virus“ nepřenášel injekcemi s nesterilizovanými jehlami používanými mezi pacienty. Nicméně, jako vždy existuje mnohem věrohodnější a pravděpodobnější scénář.

První pacient dostal injekci chlorochinu poté, co se u něj objevilo podezření na malárii. Ve skutečnosti u něj krvácení do zažívacího traktu začalo až po podání chlorochinu. Tento lék proti malárii je dobře známý svými toxickými a závažnými vedlejšími účinky. Úplný seznam hlášených nežádoucích účinků najdete zde, ale chci upozornit na několik důležitých nežádoucích účinků:

• bolesti zad, nohou nebo žaludku
• černá, dehtovitá stolice
• krev v moči nebo stolici
• horečka
• kožní vyrážka, kopřivka nebo svědění
• bolest v krku
• neobvyklé krvácení nebo modřiny
• bolesti v pravé horní části břicha nebo žaludku
• zvracení

A teď si znovu přečtěte tuto část ze zprávy WHO:

„Po 3 až 4 dnech nespecifických příznaků a projevů se u pacientů obvykle postupně objevily silná bolest v krku, makulopapulózní vyrážka, neustupující bolesti břicha a krvácení z více míst, především z trávicího traktu.“

Vypadá to, že příznaky těžké eboly se dokonale shodují s vedlejšími účinky injekčního podání chlorochinu. Zvláštní, že?

Zajímavé je, že chlorochin byl zkoumán jako lék k léčbě pacientů s ebolou, ale u zvířat způsoboval zhoršení stavu a úhyny:

„Chlorochin sice inhiboval replikaci viru ebola in vitro, ale u morčat způsoboval rychlé zhoršení infekce ebolou a u myší a křečků neměl žádný vliv na úmrtnost.“

https://www.cebm.net/covid-19/chloroquine-and-hydroxychloroquine/

„Když byla stejná dávka (90 mg/kg) chlorochinu podána křečkům, kteří byli vystaveni viru ebola adaptovanému na myši, studie musela být ukončena druhý den po léčbě. Téměř všechna léčená zvířata, jak ve skupině s virem ebola adaptovaným na myši, tak v kontrolní skupině, uhynula na akutní toxicitu po intraperitoneálním podání chlorochinu, obvykle do 30 minut po podání.“

https://wwwnc.cdc.gov/eid/article/21/6/15-0176_article

Musíme si tedy položit otázku, co dává logicky větší smysl? Byly to „nesterilizované“ jehly šířící nový „virus“, nebo vedlejší účinky injekcí toxických léků, které vedly k příznakům, o nichž se tvrdí, že jsou příznaky eboly?

V následující části je podrobně popsáno, co je pravděpodobný, možný a prokázaný případ eboly. Podle WHO:

• Pravděpodobný: žije v endemické oblasti, dostal injekci nebo byl v blízkosti pravděpodobného nebo prokázaného případu a zemřel po výskytu 2 nebo více příznaků.
• Prokázaný: „virus“ byl buď „izolován“, nebo prokázán elektronovou mikroskopií, nebo byly přítomny titry protilátek do tří týdnů od příznaků.
• Možný: osoba s bolestí hlavy nebo horečkou s jinými příznaky nebo bez nich, která byla v kontaktu s pravděpodobným nebo prokázaným případem.

Zajímavé je, že WHO uvádí, že možné případy byly léčeny antimalariky, antibiotiky a antipyretiky, aby se vyloučily jiné nemoci běžné v dané oblasti. Jinými slovy, pokud nebyly pravděpodobným/prokázaným případem před léčbou, s největší pravděpodobností jím byly poté:

„Pravděpodobným případem hemoragické horečky ebola byla osoba žijící v oblasti epidemie, která zemřela po jednom nebo více dnech, se dvěma nebo více z následujících příznaků a projevů: bolest hlavy, horečka, bolest břicha, nevolnost a/nebo zvracení a krvácení. Pacient musel během předchozích 3 týdnů dostat injekci nebo přijít do kontaktu s pravděpodobným nebo prokázaným případem, přičemž onemocnění nebylo jinak klinicky diagnostikováno. Za prokázaný případ byla považována osoba, u níž byl virus ebola izolován nebo prokázán elektronovou mikroskopií nebo u níž byl nepřímým imunofluorescenčním testem zjištěn titr protilátek proti viru ebola v hodnotě alespoň 1:64 během tří týdnů od nástupu příznaků. Za nakažené virem ebola byly považovány osoby, které měly podobný titr protilátek stanovený nepřímým imunofluorescenčním testem, ale v období od 30. srpna do 15. listopadu 1976 neonemocněly.

Za možný případ byla považována osoba s bolestí hlavy a/nebo horečkou po dobu nejméně 24 hodin, s jinými příznaky nebo bez nich, která byla v kontaktu s pravděpodobným nebo prokázaným případem během předchozích tří týdnů. Tito pacienti byli léčeni antimalariky, antibiotiky a antipyretiky, aby se vyloučila jiná onemocnění běžná v dané oblasti. Osobám, které tyto příznaky ohlásily zpětně, byla odebrána krev a jejich séra byla testována na přítomnost protilátek proti viru ebola. Také každý případ horečky s krvácením nahlášený ministerstvu zdravotnictví z kterékoli části Zairu, bez ohledu na klinický výsledek, byl považován za možný případ a bylo vynaloženo veškeré úsilí ke stanovení diagnózy virologickými nebo histopatologickými metodami.“

Zajímavé na této další části je, jak se týmy provádějící monitoring vydaly hledat případy nové nemoci a jak zjevně vzdělávaly vesničany o nemoci, kterou se údajně samy teprve snažily studovat a pochopit. Týmy prý byly poučeny o diferenciální diagnostice eboly od jiných nemocí:

„Cílem monitorovacích týmů bylo najít minulé a aktivní případy hemoragické horečky ebola, odhalit potenciální případy zotavení z nemoci, poučit veřejnost o povaze nemoci a způsobech prevence a bez pochybností stanovit konec epidemie. Bylo přijato a vyškoleno deset speciálních aktivních monitorovacích týmů. Každý z nich se skládal ze čtyř osob: vedoucího týmu (lékaře nebo zdravotní sestry), dvou zdravotních sester a řidiče. Tématy školení byly diferenciální diagnostika hemoragické horečky ebola, její epidemiologie (včetně možných způsobů přenosu), způsoby ochrany personálu a metody získávání statistických údajů o rodinách a zaznamenávání pravděpodobných a možných případů. Týmy obdržely standardní formuláře, písemný harmonogram a podrobné mapy s vyznačením vesnic, které měly být během dvou týdnů pokryty. Každému týmu bylo přiděleno vozidlo s pohonem na všechna čtyři kola, některá z nich měla vysílačky, a týmy byly vybaveny potravinami, vodou, plášti, čepicemi, rukavicemi, botami, respirátory a vybavením pro odběr vzorků krve. Chlorochin, tetracyklin, aspirin a lék proti střevním parazitům byly dodávány ve formě tablet. Na pět týmů dohlížel lékař prostřednictvím častých návštěv v terénu a administrativních kontrol.“

Podle lékařského slovníku je diferenciální diagnóza definována jako:

1. „Seznam stavů, které mohou způsobovat určitý klinický příznak.
2. Stanovení diagnózy na základě porovnání podobností a rozdílů mezi různými klinickými příznaky.“

https://medical-dictionary.thefreedictionary.com/differential+diagnosis

Aby bylo možné diagnostikovat onemocnění, musí existovat rozdíly v klinických příznacích. To vytváří trochu problém, protože příznaky eboly napodobují mnoho dalších běžnějších onemocnění, včetně chřipky, malárie, břišního tyfu, meningitidy, žluté zimnice, a dokonce i těhotenství. Neexistují žádné zjevné rozdíly v symptomatologii, což je důvod, proč CDC i WHO uvádějí, že diagnostika pouze na základě příznaků je obtížná (tj. nemožná) a vyžaduje nepřímé laboratorní metody k potvrzení infekce. CDC uvádí, že diagnostika eboly vyžaduje pro „potvrzení“ případu použití PCR, která však nebyla v roce 1976 výzkumníkům k dispozici, protože PCR byla vynalezena až v roce 1983. Ve zprávě WHO ze srpna 2014 s názvem Epidemie virových onemocnění ebola a marburg: připravenost, pohotovost, kontrola a hodnocení se uvádí, že případy musí být laboratorně potvrzeny, přičemž se opakuje, že se tak děje buď pomocí PCR, nebo pomocí nespecifických testů na protilátky IgM:

„LABORATORNĚ POTVRZENÉ PŘÍPADY:

Jakékoli podezřelé nebo pravděpodobné případy s pozitivním laboratorním výsledkem. Laboratorně potvrzené případy musí být pozitivní na antigen viru, a to buď detekcí virové RNA pomocí polymerázové řetězové reakce s reverzní transkripcí (RT-PCR), nebo detekcí protilátek IgM proti viru marburg nebo ebola.“

Neexistuje absolutně žádný způsob, jak by některý z těchto týmů byl schopen diferenciálně diagnostikovat kohokoli pouze na základě klinických příznaků. Ve skutečnosti měli výzkumníci v roce 1976 k dispozici 15 možných případů hemoragické horečky, které napodobovaly ebolu:

„Z Kinshasy bylo vyšetřováno patnáct možných případů hemoragické horečky, které se vyskytly mimo hlavní epidemickou oblast. Ve všech případech byla hemoragická horečka ebola vyloučena na základě klinických, virologických nebo patologických vyšetření. Konečné diagnózy zahrnovaly břišní tyfus, virovou hepatitidu, amébózu, akutní plicní edém a otravu oxidem uhelnatým.“

Vědci nakonec rozhodli, že těchto 15 případů hemoragické horečky nebyly skutečnými případy eboly, protože výsledky dříve zavedených nepřímých metod vedly k diagnózám jako břišní tyfus, „virová“ hepatitida, amébóza, akutní plicní edém a otrava oxidem uhelnatým. Jedinou metodou, jak „diagnostikovat“ případ eboly, bylo buď vyloučení na základě těchto dříve zavedených nepřímých metod u jiných nemocí spojených se stejnými příznaky, nebo prostřednictvím nespecifických výsledků nepřímých testů na protilátky. Jednalo se o kruhový způsob, jakým mohli tvrdit, že osoba s určitými příznaky je v jednom případě pacientem s ebolou, zatímco někdo jiný se stejnými příznaky je v druhém případě pacientem s malárií. Vědci rádi ignorují skutečnost, že aby byl kterýkoli z těchto testů přesný, musí být nejen nejprve daný „virus“ purifikován a izolován, aby bylo možné testy kalibrovat a validovat, ale také musí být nejprve známa prevalence onemocnění. Prevalenci onemocnění lze určit pouze klinickou diagnózou na základě rozlišení příznaků mezi těmito onemocněními, což je, jak sami přiznávají, nemožné, a proto jsou výsledky případů z roku 1976 až do současnosti naprosto bezcenné.

Vznik a průběh epidemie

Jak jsem již dříve prozradil, dozvídáme se, že u prvního pacienta s ebolou byla diagnostikována malárie, dostal injekci chlorochinu a jeho příznaky na několik dní ustoupily, aby se pak vrátily ještě horší než předtím. Pacient nakonec o několik dní později zemřel na krvácení do zažívacího traktu:

„První známý případ, 44letý muž, instruktor misijní školy, se dostavil na ambulanci Misijní nemocnice v Yambuku 26. srpna 1976 s horečnatým onemocněním, které bylo považováno za malárii. Tento muž cestoval od 10. do 22. srpna s dalšími šesti pracovníky misie automobilem po zóně Mobaye-Bongo v severním regionu Equateur. Skupina navštívila některá větší města (Abumombazi, Yakoma, Katokoli, Wapinda) podél silnice z Yambuku do Badolitu, ale do této vesnice nikdy nedorazila, protože několik kilometrů východně od města byl odplaven most. Dne 22. srpna na silnici asi 50 km severně od Yambuku zakoupili čerstvé a uzené antilopí a opičí maso. Pacient a jeho rodina po návratu snědli dušené antilopí maso, ale ne maso opičí. Dne 26. srpna mu byl parenterální injekcí podán chlorochin. Horečka u něj rychle ustoupila a byl afebrilní až do 1. září, kdy opět dostal horečku 39,2°C. Následovaly další příznaky a 5. září byl přijat do Misijní nemocnice v Yambuku s krvácením do zažívacího traktu. Zemřel 8. září.“

Dále je uvedeno, že během prvního týdne se vyskytlo dalších 9 případů hemoragické horečky a všechny byly v nemocnici léčeny na jiná onemocnění. U těchto 9 případů nebyla zaznamenána žádná z počátečních diagnóz.

„Během prvního týdne v září se vyskytlo nejméně 9 dalších případů, všechny u osob, které byly léčeny na jiná onemocnění na ambulanci Misijní nemocnice v Yambuku. Jména osob léčených na ambulanci ani konkrétní diagnózy nebyly zaznamenány. Nebylo tedy možné určit, zda osoby s horečkou navštívily Misijní nemocnici v Yambuku koncem srpna. Zajímavé však bylo, že 28. srpna byl na lékařské oddělení přijat muž ve věku asi 30 let s „úplavicí a krvácením z nosu“, což je diagnóza, která v předchozích osmi měsících nebyla jinak uvedena. Tento muž, uvedený jako obyvatel Yandongi, vesnice vzdálené asi 7 km od Yambuku, byl z nemocnice odvezen o dva dny později. Ukázalo se, že jde o osobu obyvatelům a úřadům v Yandongi zcela neznámou.“

Bylo však konstatováno, že hlavním způsobem podávání téměř všech léků byly parenterální injekce:

„Anamnézy případů rychle naznačovaly, že Misijní nemocnice v Yambuku byla hlavním zdrojem šíření hemoragické horečky ebola. Zjistilo se, že hlavním způsobem podávání téměř všech léků byly parenterální injekce.“

Parenterální injekce se podávají přes kůži obvykle jedním z pěti způsobů: subkutánně (do podkoží), intraperitoneálně (do břišní (peritoneální) dutiny), intravenózně (do žil), intradermálně (do kůže) a intramuskulárně (do svalu). Tento postup obchází kůži a sliznice, což vede k některým významným nevýhodám tohoto způsobu léčby, jako např:

1. „Podávání léků tímto způsobem je nevratné a představuje větší riziko než ostatní způsoby.
2. Jedná se o invazivní způsob podávání léků, a proto může vyvolat strach, bolest, poškození tkání a/nebo infekce.
3. Injekce mají omezení pro podávání proteinových přípravků, zejména těch, které vyžadují trvalé hladiny.
4. Je obecně rizikovější.
5. Přípravek určený k injekční aplikaci musí být sterilní.
6. Lék podávaný parenterálně s výjimkou intraarteriální cesty může být ještě před distribucí do zbytku těla eliminován metabolismem při prvním průchodu játry.
7. Při podávání parenterální lékové formy je vždy nutná pomoc.“

https://www.pharmapproach.com/parenteral-route-of-drug-administration-advantages-and-disadvantages/

To potvrzuje, že lékařské zákroky používající rizikové injekce se známými toxickými vedlejšími účinky byly nejpravděpodobnějším zdrojem onemocnění, včetně příznaků, jako je krvácení do zažívacího traktu. Podle WHO to samozřejmě nemohlo být tak, že by injekce toxických léků byly schopny vyvolat zmíněné příznaky a byly pravděpodobným viníkem onemocnění, protože podle WHO to musel být nový „virus“. Jak k tomu však mohla WHO dospět po těchto dalších přiznáních, je pro mě nepochopitelné:

„Postiženy byly všechny věkové kategorie a obě pohlaví, ale mírně převažovaly ženy. Míra onemocnění podle věku a pohlaví v případě obyvatel Yandongi ukázala, že nejvyšší počet onemocnění se objevil u dospělých žen. Velká část tohoto nadměrného výskytu onemocnění souvisela s podáváním parenterálních injekcí v Misijní nemocnici v Yambuku nebo na některé z jejích klinik. Distribuce onemocnění podle věkových skupin a typu přenosu byly u obou pohlaví v podstatě stejné, s výjimkou onemocnění spojených s injekční aplikací u osob ve věku 15-29 let. Ženy tvořily 22 z 24 takových případů ve studii provedené v 21 obcích.

Jediným společným rizikovým faktorem ve srovnání s odpovídajícími kontrolními skupinami v rodinách a vesnicích u 85 z 288 případů, u nichž byl stanoven způsob přenosu, bylo podání jedné nebo více injekcí v Misijní nemocnici v Yambuku. Injekce obdržené mimo Misijní nemocnici v Yambuku byly velmi neobvyklé. Ostatní faktory, jako předchozí kontakt s případem, expozice jídlu, vodě, nemocničním budovám, domácím a divokým zvířatům nebo cestování během tří měsíců před začátkem onemocnění, nebyly s tímto typem přenosu spojeny. Dalších 149 osob se nakazilo po kontaktu s pacienty, obvykle v jejich domovských vesnicích, a 43 případů mělo v anamnéze jak kontakt s pacientem, tak podání injekce během tří týdnů před začátkem onemocnění. Sedmnáct osob, které žily mimo Yambuku, přišlo do kontaktu s Misijní nemocnicí v Yambuku a mohly tam dostat injekce, aniž by tuto skutečnost oznámily své rodině.

Většina případů spojených s podáním injekcí se vyskytla během prvních 4 týdnů epidemie. Zdá se skutečně pravděpodobné, že uzavření Misijní nemocnice v Yambuku bylo jedinou událostí, která měla největší význam pro ukončení epidemie.

U osob, které se nakazily kontaktně a injekčně, bylo porovnáno několik parametrů. Přestože nebyly zjištěny žádné statisticky významné rozdíly, pokud jde o délku trvání příznaků a projevů onemocnění, žádná osoba, jejíž kontakt byl výhradně prostřednictvím parenterální injekce, onemocnění nepřežila.“

Podle WHO byl pozorovaný nadměrný výskyt onemocnění spojen s injekcemi. Onemocnění u žen ve věku 15-29 let bylo častější u těch, které dostaly injekci během těhotenství. Bylo to označováno jako „onemocnění spojená s injekcemi“. Jediným společným jmenovatelem všech případů bylo podání jedné nebo více injekcí léků schopných vyvolat příznaky spojené s onemocněním. Mezi těmi, kteří injekce dostali, nebyl nikdo, kdo by přežil, a po ukončení této léčby epidemie skončila. Dokonce i po shrnutí těchto událostí se zdá, že invazivní injekce a toxické léky nebyly podle WHO problémem. Jako vždy byly všechny ostatní a mnohem logičtější možné příčiny odsunuty stranou kvůli nelogickému neviditelnému nepříteli.

„V jednom případě bylo zdokumentováno pět po sobě jdoucích generací přenosu hemoragické horečky ebola. Nebyly zaznamenány žádné sporadické, zjevně spontánní, pravděpodobné případy. Pokud byla ‚rodina‘ definována jako všechny osoby žijící v sousedících obydlích a sdílející společné stravovací zařízení, potom hodnota ‚secondary attack rates‘ nikdy nepřesáhla 8%.“

„V prosinci 1976 a lednu 1977 byla vyžádána séra od co největšího počtu osob; celkem bylo získáno 236 vzorků sér. U tří osob, z toho u dvou v klinicky neinfikovaných domácnostech, které neměly během epidemie ani po ní žádné příznaky, byl nepřímou imunofluorescencí zjištěn titr protilátek proti viru ebola nejméně 1:64. Všechny 3 osoby byly v kontaktu s případy, které zemřely.“

Sérologické a ekologické studie

V několika následujících bodech zjistíme, že měření protilátek, o nichž se říká, že jsou specifické a používají se k diagnostice, tak specifické není a je pochybné. WHO dokonce uvedla, že pro konečnou interpretaci výsledků měření protilátek čeká na vývoj metody specifické pro daný typ. Ukazuje se také, že byly zjištěny pozitivní reakce na protilátky u zdravých lidí, kteří nebyli v poslední době nemocní, nepřišli do styku s žádným pravděpodobným nebo prokázaným případem a v minulosti nenavštívili nemocnici. Jinými slovy, WHO tvrdila, že zjistila asymptomatické případy eboly pomocí testů na protilátky, u nichž přiznává, že poskytovaly pochybné výsledky.

„Vzorky séra byly získány v listopadu a prosinci 1976 a v lednu 1977 od 984 osob žijících ve 48 z 55 měst a vesnic, které hlásily pravděpodobné případy onemocnění. Tyto osoby byly klasifikovány jako klinicky nemocné, nebo zdravé, ale v kontaktu s případem, nebo nebyly nemocné ani v kontaktu. Více než polovina subjektů žila v 8 vesnicích, z nichž každá měla více než 5 pravděpodobných případů. Těmto osobám byla odebrána krev během rychlých průzkumných exkurzí, přičemž za jednotku studie byla brána celá rodina. Složení těchto skupin podle věku, pohlaví a epidemiologických charakteristik je uvedeno v tabulce 7 spolu s počtem a kategorií osob, které měly titr protilátek proti viru ebola alespoň 1:64. Zahrnuty jsou údaje z vesnice Yamolembia I. Bylo zjištěno 38 pozitivních případů. U 20 (16,5%) ze 121 nemocných osob byla potvrzena hemoragická horečka ebola a u 10 (2,5%) ze 404 osob, které byly v kontaktu s případy, byly tyto protilátky rovněž zjištěny. Byly zjištěny 4 osoby pozitivní na protilátky, které neuvedly ani onemocnění, ani kontakt s nemocnými. Tyto osoby byly podruhé vyslechnuty a znovu jim byla odebrána krev a nepřímým imunofluorescenčním testem potvrzena přítomnost protilátek proti ebole. Protilátky byly nalezeny také v sérech 4 osob, jejichž anamnéza nebyla jasná a které se nepodařilo podruhé vyhledat pro konfirmační vyšetření.

V další snaze zdokumentovat buď současnou asymptomatickou infekci, nebo možnou infekci virem ebola v minulosti, byla ve 4 sousedních vesnicích, kde se nevyskytl žádný smrtelný případ onemocnění, odebrána krev od 442 osob. Séra od 5 osob ve věku 8-48 let obsahovala protilátky v titrech 1:64. Žádná z těchto osob nebyla nemocná, nepřišla do styku s osobami v jiných vesnicích ani nenavštívila Misijní nemocnici v Yambuku během epidemie.

Séra od 58 osob z různých kategorií expozice měla titry protilátek proti ebole 1:4-1:32. Specificita těchto reakcí byla zpochybněna, když bylo zjištěno, že vzorky od 4 z 200 indiánů ze San Blas z Panamy měly také takové ‚protilátky‘ proti viru ebola, ale ne proti viru marburg. Konečná interpretace těchto údajů čeká na vývoj další metody měření typově specifických protilátek proti těmto agens.“

Výmluva na asymptomatickou infekci se k zakrytí nálezů tzv. „specifických“ protilátek u zdravých lidí používá dodnes. Ze studie v časopise The Lancet z roku 2014:

„Důkazy naznačují, že mnoho infekcí ebolou je asymptomatických, což je faktor, který nedávná shrnutí a prognózy epidemie přehlížely. Zejména výsledky jednoho sérologického průzkumu po vypuknutí epidemie eboly ukázaly, že 71% séropozitivních osob nemoc nemělo. Jiná studie uvádí, že 46% asymptomatických blízkých kontaktů pacientů s ebolou bylo séropozitivních.“

https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(14)61839-0/fulltext

Hospitalizovaní pacienti

Zde se dozvídáme, že ve 3 případech v nemocnici Ngaliema měli pacienti v počátečních stádiích podobné příznaky, včetně horečky, bolesti hlavy, nechutenství, zvracení, vyrážky, krvácení a silné bolesti v krku. Po několika dnech se však příznaky u těchto tří pacientů lišily. To může souviset s tím, že každý pacient byl vystaven jiným koktejlům toxické léčby, které jsou popsány v následující části. Není divu, že všichni tři svým nemocem po léčbě podlehli. Bylo konstatováno, že všichni utrpěli hypovolemický šok, což je stav, kdy dojde k náhlé a těžké ztrátě krve, která vede k tomu, že srdce není schopno pumpovat dostatek krve do celého těla, což nakonec vede k selhání řady orgánů. Jednou z možných příčin tohoto šoku je poškození žaludku. Co by mohlo vést k takovému následku u těchto pacientů? Snad trauma trávicích orgánů v důsledku opakovaných injekcí koktejlů toxických léků, o nichž je známo, že poškozují žaludek?:

„První příznaky u všech tří pacientů v nemocnici Ngaliema zahrnovaly horečku, bolesti hlavy, nechutenství a zvracení. U každého z těchto pacientů se 5. nebo 6. den objevila morbilliformní vyrážka na přední části trupu, která se rozšířila na záda a končetiny a během 48 hodin vymizela. Mezi čtvrtým a sedmým dnem nemoci se objevilo krvácení a silná bolest v krku.

U jednoho pacienta se 4. den objevily petechie (drobné krevní výrony) v ústech a na spojivkách, hemateméza (zvracení krve nebo zvracení s příměsí krve) a meléna (dehtovitě černá stolice obsahující natrávenou krev), 7. den krvácení z dásní a 8. den krvácení z míst vpichu. Další pacient měl pouze melénu, počínaje 6. dnem nemoci. U třetího pacienta se 7. den vyskytla jediná epizoda hematemézy, po které následovala meléna a ekchymóza (krvácení do kůže nebo sliznice) následující den. U jednoho pacienta, u něhož se objevil těžký erytém (překrvení) a edém měkkého patra a hltanu vedoucí k výrazné dysfagii, byla 3. den zaznamenána progresivní glositida (zánět jazyka) a faryngitida (zánět hltanu). Všichni tři pacienti byli v průběhu onemocnění febrilní, s teplotami často nad 39°C. Dva pacienti měli terminální tachykardii. Jeden pacient zemřel 7. den a dva 8. den nemoci.

U prvního pacienta byly provedeny klinické laboratorní testy, ale u dalších dvou případů bylo provedeno pouze několik měření, aby nedošlo k přílišnému vystavení nemocničního laboratorního personálu viru. Počty leukocytů u prvního pacienta byly 7600 a 8900/mm³ pátý a sedmý den. Počty krevních destiček 4., 6. a 7. den byly 162 000, 150 000 a 150 000/mm³; v těchto dnech se objevilo krvácení. Během této doby stoupla hodnota SGOT v séru z 90 na více než 200 jednotek/ml a hodnota SGPT ze 40 na více než 200 jednotek/ml. Sérový bilirubin se zvýšil z 25,6 tmol/l pátý den na 59,8 tmol/l sedmý den. Parciální tromboplastinový čas (PTT) byl pátý den 47 sekund. Sedmý den tato pacientka vyprodukovala pouze 200 ml moči a následující den, kdy zemřela, již žádnou. Druhý pacient, u něhož nebyly provedeny žádné laboratorní testy, se stal anurickým během posledních 2 dnů života.

Třetí pacient měl sedmý den 9 400 a osmý den 12 300/mm³ bílých krvinek. Počty krevních destiček v těchto dnech byly 253 000 a 205 000/mm³, zatímco hodnoty P17 byly 45 a 50 sekund. Produkty degradace fibrinu měřené komerční soupravou (Burroughs-Wellcome) byly v sedmý a osmý den zaznamenány jako 1+ a 2+.

První případ byl léčen aspirinem, antibiotiky, kortikosteroidy, krevní transfuzí a intravenózními tekutinami. Druhý pacient dostal aspirin, hydrokortizon, imunoglobulin, intravenózní tekutiny a experimentální lék Moroxydin. Ke kontrole průjmu byl podán Enterovioform, ale bez úspěchu. Třetí pacientka byla během prvních dvou dnů nemoci léčena na nepotvrzenou malárii. Když se ukázalo, že původcem epidemie je virus podobný viru marburg, bylo jí 4. den podáno 500 ml lidské plazmy získané od vyléčeného pacienta z Jihoafrické republiky. Tato plazma měla titr protilátek proti viru marburg 1:32. Z důvodu očekávané diseminované intravaskulární koagulace (DIC) jí bylo 6. den podáno 16000 jednotek heparinu a poté 30000 jednotek denně. Přestože antikoagulační léčba byla neuspokojivá, jak ukázala normální hodnota PTT sedmý a osmý den, pacientka měla menší klinické krvácení než ostatní dva pacienti. Den před smrtí si stěžovala na substernální bolest na hrudi a měla tachykardii 136 a galop. Podání digitalis tuto frekvenci zpomalilo jen mírně. Byl přítomen výrazný otok obličeje a horních končetin.

Přestože nebyly provedeny žádné pitvy, klinicky se zdálo, že tito pacienti zemřeli na hypovolemický šok. Důkazy pro diseminovanou intravaskulární koagulaci (DIC) byly kusé, ale tento syndrom mohl ve všech případech přispět ke krvácení a šoku. Posmrtná jaterní biopsie v prvním případě odhalila výraznou fokální nekrózu jaterních buněk s velkými intracytoplazmatickými eozinofilními inkluzemi. Elektronovým mikroskopem byly pozorovány částice podobné částicím viru marburg.

Virus ebola byl získán šestý den ze vzorků krve od pacienta č. 1 a třetí a šestý den od pacienta č. 2. Kvantitativní testy viru v krvi třetího pacienta jsou uvedeny v tabulce 8. Nebyly přítomny žádné protilátky proti virům ebola nebo marburg.“

Retrospektivní terénní studie

Pokud potřebujete další důvod k pochybnostem o výsledcích testů na protilátky, už nemusíte dál hledat. V tomto průzkumu 231 pravděpodobných případů mělo 34 případů protilátky stanovené nepřímým imunofluorescenčním testem. U 59% z těch, kteří měli protilátky, byly zjištěny příznaky, takže 41% těchto pravděpodobných případů bylo asymptomatických. Mnoho dalších osob, které byly v přímém kontaktu se smrtelnými případy, uvedlo, že měly příznaky, ale neměly žádné protilátky. Jinými slovy, mnoho nemocných nemělo žádné protilátky a téměř polovina těch, kteří měli protilátky, nikdy neonemocněla:

„Dotazníky byly vyplněny u 231 pravděpodobných případů ve věku 1 roku a starších, u 34 osob, u nichž byly nepřímým imunofluorescenčním testem zjištěny protilátky proti viru ebola, a u 198 kontrol. Počty získaných odpovědí pro jednotlivé příznaky a procenta kladných odpovědí v těchto skupinách jsou uvedeny v tabulce 9. Horečka a bolest hlavy byly přítomny téměř vždy. Bolest hlavy často vyzařovala do krční páteře a byla spojena s bolestí v dolní části zad vyzařující do nohou. Bolest v krku byla často uváděna ve spojení s pocitem ‚knedlíku‘ v krku. Bolest na hrudi a pleuritida nebyly běžné. U osob s protilátkami se u 59% z nich vyskytl jeden nebo více příznaků, z nichž nejvýznamnější byly horečka, bolest hlavy, bolest břicha a bolest kloubů. Mnohem více osob, které byly v kontaktu se smrtelnými případy, hlásilo příznaky, ale neměly žádné protilátky proti viru ebola. Onemocnění u osob s pozitivními výsledky na přítomnost protilátek se obecně vyznačovalo výraznou vyčerpaností, úbytkem na váze a obdobím rekonvalescence v délce 1 až 3 týdnů.“

Podle WHO byl na počátku epidemie k diagnostice případů použit test na bílkoviny v moči, který se dnes jako diagnostický test již nepoužívá. Kolik z těchto pacientů bylo chybně diagnostikováno na základě chybného testu?

„Jediným klinickým laboratorním testem, který byl proveden u pacientů přijatých do nemocnice v Yambuku, bylo stanovení bílkovin v moči. To bylo hlášeno jako jednotně pozitivní a na počátku epidemie jej zdravotní sestry používaly jako hlavní diagnostické kritérium.“

WHO přiznává, že virologické studie, které jsou pravděpodobně nejdůležitější součástí (pseudo)vědeckých důkazů potřebných k pochopení nového „viru“, byly omezené. Je to zřejmé, protože použily malé velikosti vzorků, kdy se o „izolaci viru“ pokusily pouze v 10 případech a byly provedeny pouze 4 biopsie jater:

„Virologické studie byly omezené. Virus ebola byl izolován na buňkách ledvin kočkodana (Vero) ze vzorků krve v 8 z 10 pokusů. Tyto vzorky byly odebrány 2-13 dní po nástupu příznaků. Zajímavá byla současná detekce viru a protilátek proti viru ebola v titru 1:32 u jednoho pacienta, a to muže třináctý a předposlední den jeho nemoci. Částice viru ebola byly rovněž vizualizovány u 3 ze 4 posmrtných biopsií jater získaných z klinicky podezřelých případů.“

„Virus“ ebola měl údajně nejvyšší úmrtnost případů od dob vztekliny. Je možné, že k vysokému množství úmrtí mohly přispět toxické koktejly, které byly těmto pacientům aplikovány?:

„Za posledních 30 let se na světě nevyskytla žádná jiná dramatičtější nebo potenciálně prudší epidemie nového akutního virového onemocnění. 88% úmrtnost na hemoragickou horečku ebola v Zairu je nejvyšší zaznamenanou úmrtností s výjimkou vztekliny. Za těchto okolností nebylo překvapivé, že se nikdy nepodařilo získat tolik požadované informace. K tomuto výsledku značně přispěly zpoždění při rozpoznávání, oznamování mezinárodním zdravotnickým agenturám a specifická diagnostika nemoci. Člověka nenapadá lepší příklad, který by ilustroval potřebu národního dozoru nad nemocemi a rychlého požádání o mezinárodní pomoc a potřebu rozvoje mezinárodních zdrojů, zahrnujících personál, vybavení, dopravu, komunikaci a finance, které mohou být k dispozici během několika málo dnů pro zvládnutí takovýchto mimořádných událostí.“

Zajímavé je, že jak ebola, tak vzteklina mají souvislost s nebezpečnými injekcemi. V případě vztekliny až do 80. let minulého století léčba zahrnovala sérií injekcí do břicha:

„Mezi širokou veřejností panoval zmatek kvůli historickým obavám a bolestivým injekcím vakcíny proti vzteklině (vakcína obsahující nervovou tkáň podávaná do břicha) podávaným v minulosti.“

https://www.google.com/url?sa=t&source=web&rct=j&url=https://www.who.int/docs/default-source/searo/india/health-topic-pdf/b5010.pdf%3Fsfvrsn%3D619e77a3_2&ved=2ahUKEwian7aUorb6AhXdkIkEHWPEBOg4ChAWegQIFRAB&usg=AOvVaw2S3jACpOqMEg9qBA6fmZj_

V případě vztekliny může být do břicha aplikováno až 21 injekcí:

„Před několika lety zahrnovala léčba vztekliny 21 injekcí do břicha. Bylo to extrémně bolestivé a vyžadovalo to dlouhou jehlu. Od počátku 80. let 20. století však existuje zcela odlišná vakcína proti vzteklině, která slouží k léčbě člověka při expozici vzteklině.“

https://www.oklahoman.com/story/lifestyle/health-fitness/2013/07/14/whats-it-like-to-get-a-rabies-shot/60899910007/

Následující část nabízí několik dalších informací, které poukazují na nesrovnalosti v příběhu, který WHO předložila. Za prvé uvidíte, že WHO přiznala, že laboratorní údaje o této epidemii prakticky neexistovaly, a přesto tvrdila, že klinický obraz se podobal onemocnění „virem“ marburg. Vědci se domnívali, že původci „izolovaní“ v Súdánu a Zairu jsou identičtí, ale přitom ještě neprovedli (dříve přiznané jako pochybné) testy na protilátky, které by to potvrdily. WHO tvrdila, že virémie (přítomnost „viru“ v krvi) je stálou charakteristikou „viru“ na základě jediné studie zahrnující malý vzorek pouze od jednoho pacienta. Poté však WHO uvedla, že u případů infekce ebolou v Zairu nebyl získán žádný důkaz o přetrvávajícím nosičství „viru“, což je jev zdokumentovaný ve dvou případech u „viru“ marburg, ale upozornila na to, že tato informace je založena na malé velikosti vzorku. Zdá se být zcela zřejmé, že WHO v těchto paradoxech nevidí žádný problém:

„Ačkoli laboratorní údaje prakticky neexistovaly, klinický obraz pozorovaný při této epidemii se podobal onemocnění vyvolanému příbuzným virem marburg. Vývoj hemoragické horečky ebola se zdál být neúprosnější a méně variabilní než infekce virem marburg. I když to zdaleka nebylo prokázáno, máme podezření, že hlavními rysy syndromu byly akutní defibrinační syndrom a pankreatitida a bylo evidentní závažné onemocnění jater.

Na rozdíl od pozorování provedených současně v Súdánu mělo onemocnění v Zairu méně respiračních příznaků, kratší klinický průběh a vyšší úmrtnost. Není známo, zda to bylo způsobeno rozdíly ve virulenci viru jako takového nebo hostitelskými a ekologickými proměnnými, jako je klima (relativní vlhkost vzduchu). V současné době se má za to, že původci, kteří byli získáni v Súdánu a Zairu, jsou identičtí, i když definitivní neutralizační testy dosud nebyly provedeny.

Zdá se, že virémie je konstantním rysem infekce virem ebola u člověka. V jediném, dobře prozkoumaném případě virus přetrvával v krvi ve velkém množství. Nález viru i protilátek v krvi jiného agonálního případu 13 dní po nástupu příznaků vyvolává možnost, která je považována za nepravděpodobnou, že k patologii infekce mohou přispívat komplexy antigen-protilátka. Tuto a řadu dalších důležitých virologických otázek lze prozatím zkoumat jenom prostřednictvím studií na opicích. Jednou z nejnaléhavějších otázek je potřeba najít způsob, jak rychle diagnostikovat podezřelé případy onemocnění pomocí hledání buněk obsahujících virový antigen. Retrospektivní specifická diagnostika smrtelných případů pomocí elektronmikroskopického vyšetření jaterních biopsií fixovaných ve formalínu se zdá být docela slibná a měla by být provedena ve všech případech akutního horečnatého hemoragického onemocnění v Africe.

U případů infekce virem ebola v Zairu nebyl získán žádný důkaz o přetrvávajícím nosičství viru, což je jev, který byl dvakrát zdokumentován u viru marburg. Je však třeba mít na paměti, že počet vhodných, imunosekvestrovaných míst, z nichž byly odebrány vzorky, byl velmi malý. Nicméně sperma jednoho pacienta nakaženého zairským kmenem viru ebola ve Spojeném království obsahovalo virus ještě více než 2 měsíce po nástupu příznaků.“

V závěrečných bodech dostáváme zjednodušenou verzi událostí podle WHO, která opakuje dřívější body, jež měly zpochybnit jejich závěry, že příčinou vypuknutí nové nemoci byl nový „virus“. Za prvé zjišťujeme, že „virus“ ebola měl nízkou míru sekundárního přenosu z člověka na člověka, což znamená, že se nešířil snadno ani v případech úzkého kontaktu s „nakaženými“ osobami. WHO uvádí, že způsob, jakým se nový „virus“ dostal do nemocnice, se už nikdy nedozvíme, přesto se domnívá, že „virus“ přinesl člověk ze Súdánu. Bylo rozhodnuto, že „virus“ se šířil prostřednictvím kontaminovaných jehel a stříkaček používaných k injekcím nemocných pacientů. Jakmile tyto injekce přestaly, přestala i epidemie:

„Epidemie v Zairu měla všechny znaky epidemie ze společného zdroje a naštěstí nízkou míru sekundárního přenosu z člověka na člověka. Způsob, jakým byl virus zavlečen do Misijní nemocnice v Yambuku, nebude pravděpodobně nikdy přesně znám, ale zdá se možné, že byl zavlečen přímo ze Súdánu člověkem. K rozšíření původce do vesnic v regionu došlo především prostřednictvím kontaminovaného vybavení používaného k parenterálním injekcím. Epidemie ustoupila, když byla nemocnice pro nedostatek zdravotnického personálu uzavřena. To, že pečlivá likvidace kontaminovaných tělesných výměšků, stejně jako přísná bariérová ošetřovatelská péče s použitím respirátorů, mohou přerušit řetězec přenosu, se ukázalo během malé epidemie v Kinshase. Přesto se zdá, že k vymizení infekce na vesnicích přispěla jednodušší izolační opatření a změna kulturních zvyklostí při pohřbech.“

Zajímavé je, že WHO připustila, že případy vyvolané injekcemi byly jiné a byla u nich větší pravděpodobnost úmrtí než u těch, o kterých tvrdila, že jsou sekundárními případy, které nebyly způsobeny injekcemi. To samozřejmě dává smysl, pokud se na to díváme z toho hlediska, že nespecifické příznaky onemocnění byly důsledkem nepřirozené injekční aplikace různých toxických léků pacientům, a nikoliv účinkem nového „viru“. Sekundární případy nebyly ničím jiným než hledáním podobných příznaků u vesničanů a používáním podvodných výsledků stanovení protilátek k tvrzení, že příznaky byly způsobeny stejným imaginárním „virem“:

„Přestože údaje nebyly vždy statisticky přesvědčivé, měli jsme silný dojem, že hemoragická horečka ebola získaná injekčně se lišila od té způsobené kontaktem s jiným případem. Úmrtnost byla vyšší. V jedné studii byla také vyšší míra sekundárního přenosu z prvních případů, které byly vyvolány parenterálně. Je možné, že za všechny nebo většinu těchto rozdílů může zvýšená replikace a vylučování viru po parenterální infekci, ale jiné příčiny nebyly v žádném případě vyloučeny.“

WHO dále připustila, že případy nemoci u novorozenců nebyly definitivně objasněny. Jinými slovy, nedokázala vysvětlit, jakým způsobem se děti nakazily od matek. Nikdo evidentně nezjišťoval, zda úmrtí a onemocnění u kojenců nemohly způsobit injekce škodlivých léků těhotným ženám. Musel to být ten zázračný „virus“, který nějakým způsobem prochází placentou a infikuje nenarozené děti:

„Pozorované případy nemoci u novorozenců nebyly definitivně objasněny. Chtěli bychom vědět, zda virus ebola může projít placentou a infikovat plod a zda je virus přítomen v lidském mléce a zda je po požití infekční.“

WHO opět zatloukla poslední hřebíček do rakve „viru“ ebola, když připomněla, že k interpretaci výsledků je zapotřebí lepších testů na protilátky. Přestože by podvodné výsledky testů na protilátky neměly mít nikdy žádnou váhu jako důkaz, byly tyto výsledky jediným způsobem, jak mohli vědci odlišit „virus“ ebola od „viru“ marburg a od mnoha dalších „virů“, takže jejich pochybná „přesnost“ hovoří za vše. Výsledky vyšetření protilátek nepřímou imunofluorescencí byly zásadní pro tvrzení, že marburg a ebola jsou různé „viry“, ale WHO si nebyla jistá, zda jsou tyto výsledky správné. Dále dodávají, že stejně jako u „viru“ marburg nebyl ani zdroj „viru“ ebola znám. To by vám mělo říct vše, co potřebujete vědět:

„Na závěr je třeba uvést, že k interpretaci zde uvedených sérologických nálezů je zapotřebí lepší metoda měření protilátek proti viru ebola. To, že méně než 20% osob uvedlo, že po kontaktu se smrtelným případem onemocnělo akutním onemocněním, nebylo žádným překvapením. Většina těchto osob měla mírná onemocnění, z nichž se zotavila. Tato onemocnění jsou v této oblasti vysoce endemická. Pokud jsou však údaje z nepřímé imunofluorescence správné, pak nejméně 2,5% osob, které byly v kontaktu se smrtelnými případy, prodělalo subklinickou infekci. Navíc nález protilátek u několika osob bez jakéhokoli známého kontaktu s virem ebola během epidemie poukazuje na možnost, že původce je v oblasti Yambuku skutečně endemický a příležitostně se přenáší na člověka. K získání definitivní odpovědi je nezbytný další ekologický průzkum tohoto velmi záhadného původce. Stejně jako v případě viru marburg je i zdroj viru ebola zcela neznámý, kromě prostého faktu, že je afrického původu.“

bullwho00439-0113-1.pdf (wordpress.com)

SHRNUTÍ:

• V období od 1. září do 24. října 1976 se v severním Zairu vyskytlo 318 případů (předpokládané) akutní „virové“ hemoragické horečky.
• Zemřelo 280 osob a přežilo pouze 38 osob se sérologicky potvrzenými (tj. nespecifickými) výsledky vyšetření na protilátky.
• U prvního případu této epidemie se příznaky objevily 1. září 1976, pět dní po podání injekce chlorochinu na suspektní malárii v ambulanci Misijní nemocnice v Yambuku.
• U tohoto pacienta došlo ke klinickému ústupu příznaků malárie.
• Během jednoho týdne onemocnělo hemoragickou horečkou ebola i několik dalších osob, které dostaly injekce v Misijní nemocnici v Yambuku, a téměř všechny následné případy buď dostaly injekce v nemocnici, nebo byly v úzkém kontaktu s jiným případem.
• Postiženy byly všechny věkové kategorie a obě pohlaví, ale nejvyšší výskyt onemocnění byl u žen ve věku 15-29 let, což silně souviselo s návštěvami prenatálních a ambulantních poraden v nemocnici, kde dostávaly injekce.
• Intenzivní pátrání po případech v oblasti severovýchodního Zairu mezi zónou Bumba a súdánskou hranicí u Nzary a Maridi nepřineslo jednoznačné důkazy o souvislosti mezi epidemií této nemoci v této zemi a ohniskem u Bumby.
• Nicméně bylo zjištěno, že lidé mohou absolvovat a absolvují cestu mezi Nzarou a Bumbou za ne více než čtyři dny. Proto bylo považováno za docela možné, že nakažená osoba cestovala ze Súdánu do Yambuku a v tamní nemocnici tak infikovala „virem“ jehlu, když dostávala injekci na ambulanci.
• Jinými slovy, nemohli prokázat žádnou souvislost mezi dvěma ohnisky nákazy, ale přesto předpokládali, že je možný hypotetický scénář, podle kterého neznámý „nakažený“ jedinec přinesl nový „virus“, dostal se do nemocnice a nevědomky nový „virus“ přenesl prostřednictvím jehly, která byla použita i u jiných pacientů.
• Po 3 až 4 dnech nespecifických příznaků se u pacientů obvykle postupně objevily silná bolest v krku, makulopapulózní vyrážka, neustupující bolesti břicha a krvácení z více míst, především z trávicího traktu.
• Přestože laboratorní vyšetření byla omezená a neprůkazná, bylo konstatováno, že patogeneze onemocnění zahrnuje neikterickou hepatitidu a možná i akutní pankreatitidu, jakož i diseminovanou intravaskulární koagulaci.
• Tento syndrom byl způsoben „virem“ morfologicky podobným „viru“ marburg, ale imunologicky odlišným (tj. kromě výsledků nespecifických protilátek bylo vše identické).
• Původce byl „izolován“ z krve 8 z 10 podezřelých případů pomocí buněčných kultur Vero.
• Částice „viru“ ebola byly nalezeny ve vzorcích jater fixovaných formalínem ze 3 případů.
• U osob, které infekci přežily, byly nepřímým imunofluorescenčním testem zjištěny protilátky proti „viru“ ebola.
• Celkem bylo získáno a zamraženo 201 jednotek (200-300 ml) plazmy obsahující protilátky proti „viru“ ebola v titrech minimálně 1:64, které byly použity k léčbě „nakažené“ osoby, která se uzdravila, což naznačuje, že protilátky mohly terapeuticky pomoci (a neviditelné protilátky nemusely udělat vůbec nic, zatímco se osoba navzdory jejich použití sama uzdravila, takže šlo jen o nesmyslnou spekulaci).
• Přenos „viru“ byl přerušen se zastavením podávání injekcí a s izolací pacientů v jejich vesnicích (tj. zastavení podávání injekcí chlorochinu ukončilo šíření „viru“… ?).
• Vědci nějak došli k závěru, že „virus“ se pravděpodobně jen zřídka přenáší infekčními aerosoly, i když infekce prostřednictvím velkých kapének je možná (další ničím nepodložená spekulace).
• Protilátky proti „viru“ ebola byly nalezeny u pěti osob, které nebyly nemocné a během epidemie nepřišly do styku s „nakaženými“ vesnicemi ani s nemocnicí v Yambuku (jinými slovy, protilátky byly buď nespecifické a/nebo kolem chodí asymptomatičtí pacienti s ebolou… nebo je pravděpodobnější, že to celé je podvod).
• Každé ráno bylo ošetřujícímu personálu vydáno 5 stříkaček a jehel pro použití na ambulanci, prenatální klinice a na lůžkových odděleních.
• Tyto injekční stříkačky a jehly nebyly zřejmě mezi použitím u různých pacientů sterilizovány, ale oplachovány v nádobě s teplou vodou a na konci dne se někdy vyvařovaly.
• To vedlo vědce k závěru, že příčinou byl „virus“, který se přenáší z člověka na člověka v důsledku používání jehel, a nikoliv obsah injekce.
• Pozn.: Je známo, že injekce chlorochinu, které byly pacientům podávány, způsobují přesně ty samé příznaky spojené s ebolou:
  • bolesti zad, nohou nebo žaludku
  • černá, dehtovitá stolice
  • krev v moči nebo stolici
  • horečka
  • kožní vyrážka, kopřivka nebo svědění
  • bolest v krku
  • neobvyklé krvácení nebo modřiny
  • bolesti v pravé horní části břicha nebo žaludku
  • zvracení
• Pravděpodobným případem hemoragické horečky ebola byla osoba žijící v oblasti epidemie, která zemřela po jednom nebo více dnech, se dvěma nebo více z následujících příznaků: bolest hlavy, horečka, bolest břicha, nevolnost a/nebo zvracení a krvácení. Pacient musel během předchozích 3 týdnů dostat injekci nebo přijít do kontaktu s pravděpodobným nebo prokázaným případem, přičemž onemocnění nebylo jinak klinicky diagnostikováno.
• Za prokázaný případ byla považována osoba, u níž byl „virus“ ebola „izolován“ nebo prokázán elektronovou mikroskopií nebo u níž byl nepřímým imunofluorescenčním testem zjištěn titr protilátek proti „viru“ ebola v hodnotě alespoň 1:64 během tří týdnů od nástupu příznaků. Za nakažené virem ebola byly považovány osoby, které měly podobný titr protilátek stanovený nepřímým imunofluorescenčním testem, ale v období od 30. srpna do 15. listopadu 1976 neonemocněly.
• Za možný případ byla považována osoba s bolestí hlavy a/nebo horečkou po dobu nejméně 24 hodin, s jinými příznaky nebo bez nich, která byla v kontaktu s pravděpodobným nebo prokázaným případem během předchozích tří týdnů. Tito pacienti byli léčeni antimalariky, antibiotiky a antipyretiky, aby se vyloučila jiná onemocnění běžná v dané oblasti.
• Jinými slovy, pokud se u vás vyskytl jeden nebo dva z nespecifických příznaků a buď jste dostali injekci, nebo jste se pohybovali v blízkosti osob, které byly na základě nepřímé elektronové mikroskopie nebo výsledků vyšetření nespecifických protilátek považovány za pravděpodobné/prokázané případy, byli jste považováni za pacienta s ebolou.
• Cílem monitorovacích týmů bylo najít minulé a aktivní případy hemoragické horečky ebola, odhalit potenciální případy zotavení z nemoci, poučit veřejnost o povaze nemoci a způsobech prevence a bez pochybností stanovit konec epidemie (jak mohli poučovat veřejnost o povaze a způsobech prevence „virového“ onemocnění, které údajně teprve identifikovali a zkoumali? ?).
• Tématy školení byly diferenciální diagnostika hemoragické horečky ebola, její epidemiologie (včetně možných způsobů přenosu), způsoby ochrany personálu a metody získávání statistických údajů o rodinách a zaznamenávání pravděpodobných a možných případů (jak mohli diferenciálně diagnostikovat nemoc, která se podobala mnoha jiným nemocem se stejnými příznaky… a dokonce i těhotenství?)
• Chlorochin, tetracyklin, aspirin a lék proti střevním parazitům byly dodávány ve formě tablet (protože když nemůžete najít případy přirozenou cestou, můžete je zrovna tak vytvořit).
• Z Kinshasy bylo vyšetřováno patnáct možných případů hemoragické horečky, které se vyskytly mimo hlavní epidemickou oblast. Ve všech případech byla hemoragická horečka ebola vyloučena na základě klinických, virologických nebo patologických vyšetření (tj. nepřímé důkazy ukazovaly na jiné předpokládané příčiny).
• Konečné diagnózy zahrnovaly:
  • břišní tyfus
  • „virovou“ hepatitidu
  • amébózu
  • akutní plicní edém
  • otravu oxidem uhelnatým
• Prvnímu pacientovi byl 26. srpna podán chlorochin parenterální injekcí, horečka rychle ustoupila a byl afebrilní až do 1. září, kdy měl opět horečku 39,2°C.
• Brzy následovaly další příznaky a 5. září byl přijat do Misijní nemocnice v Yambuku s krvácením do zažívacího traktu. 8. září zemřel.
• Bylo zjištěno, že parenterální injekce byly hlavním způsobem podávání téměř všech léků.
• Jediným společným rizikovým faktorem ve srovnání s odpovídajícími kontrolními skupinami v rodinách a vesnicích u 85 z 288 případů, u nichž byl stanoven způsob přenosu, bylo podání jedné nebo více injekcí v Misijní nemocnici v Yambuku.
• Ostatní faktory, jako předchozí kontakt s případem, expozice jídlu, vodě, nemocničním budovám, domácím a divokým zvířatům nebo cestování během tří měsíců před začátkem onemocnění, nebyly s tímto typem přenosu spojeny.
• 43 případů mělo v anamnéze jak kontakt s pacientem, tak podání injekce během tří týdnů před začátkem onemocnění.
• Sedmnáct osob, které žily mimo Yambuku, přišlo do kontaktu s Misijní nemocnicí v Yambuku a mohly tam dostat injekce, aniž by tuto skutečnost oznámily své rodině.
• Žádná osoba, jejíž kontakt byl výhradně prostřednictvím parenterální injekce, onemocnění nepřežila.
• Skutečně se zdá pravděpodobné, že uzavření Misijní nemocnice v Yambuku bylo jedinou událostí, která měla největší význam pro ukončení epidemie.
• Jinými slovy, k vysvětlení těchto případů stačí rizikový a nepřirozený způsob injekčního podání, stejně jako toxické léky schopné vyvolat přesně ty samé příznaky, nikoliv nový neviditelný „virus“.
• Nebyly zaznamenány žádné sporadické, zjevně spontánní, pravděpodobné případy.
• Pokud byla „rodina“ definována jako všechny osoby žijící v sousedících obydlích a sdílející společné stravovací zařízení, potom hodnota „secondary attack rates“ nikdy nepřesáhla 8%.
• Bylo vyvinuto úsilí o zdokumentování buď současné asymptomatické infekce, nebo možné infekce „virem“ ebola v minulosti.
• Séra od 5 osob ve věku 8-48 let obsahovala protilátky v titrech 1:64. Žádná z těchto osob nebyla nemocná, nepřišla do styku s osobami v jiných vesnicích ani nenavštívila Misijní nemocnici v Yambuku během epidemie (tj. byly asymptomatické).
• Séra od 58 osob z různých kategorií expozice měla titry protilátek proti ebole 1:4-1:32. Specificita těchto reakcí byla zpochybněna, když bylo zjištěno, že vzorky od 4 z 200 indiánů ze San Blas z Panamy měly také takové „protilátky“ proti „viru“ ebola, ale ne proti „viru“ marburg.
• Konečná interpretace těchto údajů čeká na vývoj další metody měření typově specifických protilátek proti těmto agens.
• Jinými slovy, výsledky vyšetření protilátek, o nichž se tvrdilo, že jsou specifické, nebyly tak specifické a bylo potřeba je potvrdit dosud nevyvinutou „specifičtější“ metodou.
• První příznaky u všech tří pacientů v nemocnici Ngaliema zahrnovaly horečku, bolest hlavy, nechutenství a zvracení, avšak ostatní příznaky se u jednotlivých pacientů lišily.
• U prvního pacienta byly provedeny klinické laboratorní testy, ale u dalších dvou případů bylo provedeno pouze několik měření, aby nedošlo k přílišnému vystavení nemocničního laboratorního personálu „viru“.
• První pacient byl léčen aspirinem, antibiotiky, kortikosteroidy, krevní transfuzí a intravenózními tekutinami.
• Druhý pacient dostal aspirin, hydrokortizon, imunoglobulin, intravenózní tekutiny, experimentální lék Moroxydin a Enterovioform ke kontrole průjmu, ale bez úspěchu.
• Třetí pacientka byla během prvních dvou dnů nemoci léčena na nepotvrzenou malárii. Když se ukázalo, že původcem epidemie je „virus“ podobný „viru“ marburg, bylo jí 4. den podáno 500 ml lidské plazmy získané od vyléčeného pacienta z Jihoafrické republiky.
• Všichni tři pacienti po léčbě zemřeli.
• Přestože nebyly provedeny žádné pitvy, klinicky se zdálo, že tito pacienti zemřeli na hypovolemický šok (rychlá ztráta krve, která může být způsobena vnitřním krvácením do břišních orgánů a trávicího traktu).
• V jednom případě byly elektronovým mikroskopem pozorovány „částice podobné viru“ marburg.
• U žádné ze tří obětí nebyly přítomny protilátky proti „virům“ ebola nebo marburg.
• Dotazníky byly vyplněny u 231 pravděpodobných případů ve věku 1 roku a starších, u 34 osob, u nichž byly nepřímým imunofluorescenčním testem zjištěny protilátky proti „viru“ ebola, a u 198 kontrol.
• U osob s protilátkami se u 59% z nich vyskytl jeden nebo více příznaků (41% zřejmě žádné příznaky nemělo), z nichž nejvýznamnější byly horečka, bolest hlavy, bolest břicha a bolest kloubů.
• Mnohem více osob, které byly v kontaktu se smrtelnými případy, hlásilo příznaky, ale neměly žádné protilátky proti „viru“ ebola.
• Zde je vidět, jak nespolehlivé jsou výsledky vyšetření protilátek, když 41% osob nemělo žádné příznaky onemocnění a osoby, které měly příznaky po kontaktu se smrtelnými případy, neměly vůbec žádné protilátky.
• Jediným klinickým laboratorním testem, který byl proveden u pacientů přijatých do nemocnice v Yambuku, bylo stanovení bílkovin v moči. To bylo hlášeno jako jednotně pozitivní a na počátku epidemie jej zdravotní sestry používaly jako hlavní diagnostické kritérium (pozn.: dnes se již toto jako diagnostický test nepoužívá, což vede k zamyšlení, kolik prvních případů bylo chybně diagnostikováno pomocí chybné metody, která se již nepoužívá?).
• Virologické studie byly údajně omezené.
• „Virus“ ebola byl „izolován“ na buňkách ledvin kočkodana (Vero) ze vzorků krve v 8 z 10 pokusů.
• Částice „viru“ ebola byly rovněž vizualizovány u 3 ze 4 posmrtných biopsií jater získaných z klinicky podezřelých případů.
• 88% úmrtnost na hemoragickou horečku ebola v Zairu je nejvyšší zaznamenanou úmrtností s výjimkou vztekliny.
• Ačkoli laboratorní údaje prakticky neexistovaly, klinický obraz pozorovaný při této epidemii se podobal onemocnění vyvolanému příbuzným „virem“ marburg.
• V té době se mělo za to, že původci, kteří byli získáni v Súdánu a Zairu, byli identičtí, i když definitivní neutralizační testy ještě nebyly provedeny.
• Zdálo se, že virémie je konstantním rysem infekce „virem“ ebola u člověka, protože „virus“ přetrvával ve velkém množství v krvi v jediném, dobře prozkoumaném případě (v jednom případě ?)
• WHO uvedla, že řadu dalších důležitých virologických otázek lze prozatím zkoumat jenom prostřednictvím studií na opicích.
• U případů infekce „virem“ ebola v Zairu nebyl získán žádný důkaz o přetrvávajícím nosičství „viru“, což je jev, který byl dvakrát zdokumentován u „viru“ marburg.
• Epidemie v Zairu měla všechny znaky epidemie ze společného zdroje a naštěstí nízkou míru sekundárního přenosu z člověka na člověka (tj. nebyla tak infekční ani přenosná).
• Podle WHO způsob, jakým byl „virus“ zavlečen do Misijní nemocnice v Yambuku, pravděpodobně nebude nikdy přesně znám, ale zdá se možné, že byl zavlečen přímo ze Súdánu člověkem.
• K rozšíření původce do vesnic v regionu došlo především prostřednictvím kontaminovaného vybavení používaného k parenterálním injekcím (vidíte, jak za to podle nich mohly „kontaminované“ jehly namísto injekcí četných toxických látek?).
• Epidemie ustoupila, když byla nemocnice pro nedostatek zdravotnického personálu uzavřena (a tím se zastavily injekce toxických léků).
• WHO měla silný dojem, že hemoragická horečka ebola získaná injekčně se lišila od té způsobené kontaktem s jiným případem, protože úmrtnost byla vyšší.
• Pozorované případy nemoci u novorozenců nebyly definitivně objasněny.
• WHO opět uznala, že k interpretaci zde uváděných sérologických nálezů je zapotřebí lepší metoda měření protilátek proti „viru“ ebola (což je dost znepokojivé přiznání, když podle nich byla tvrzení o novém „viru“, stejně jako o minulých a současných případech, založena jen na výsledcích vyšetření protilátek).
• To, že méně než 20% osob uvedlo, že po kontaktu se smrtelným případem onemocnělo akutním onemocněním, nebylo zřejmě žádným překvapením.
• WHO uvedla, že pokud jsou údaje z nepřímé imunofluorescence správné, pak nejméně 2,5% osob, které byly v kontaktu se smrtelnými případy, prodělalo subklinickou infekci (tyto výsledky vyšetření protilátek se zdají být dost pochybné na základě pokračující váhavosti WHO ohledně jejich přesnosti).
• Navíc nález protilátek u několika osob bez jakéhokoli známého kontaktu s „virem“ ebola během epidemie poukazuje na možnost, že původce je v oblasti Yambuku skutečně endemický a příležitostně se přenáší na člověka.
• Stejně jako v případě „viru“ marburg je i zdroj „viru“ ebola zcela neznámý, kromě prostého faktu, že je afrického původu.

Máme-li věřit zjištěním, která prezentovala WHO, „virus“ ebola pochází od nakažené osoby cestující ze Súdánu do Zairu. Tato neznámá osoba dostala v nemocnici v Yambuku parenterální injekci. Jehla, která u ní byla použita, nebyla sterilizována a poté byla znovu použita na dalšího nic netušícího pacienta, což vedlo k šíření nespecifických příznaků nemoci z pacienta na pacienta prostřednictvím kontinuálního používání stejných nesterilizovaných jehel. To může dávat jakýsi smysl lidem, kteří jsou stále pod vlivem „virové“ kletby a nejsou ochotni věci zkoumat více do hloubky. Nicméně pro každého, kdo se na předložené důkazy dívá kriticky a logicky, existuje pro zjevné propuknutí nemoci mnohem rozumnější vysvětlení než nově objevený „virus“ ebola.

Příznaky spojené s „virem“ ebola jsou nespecifické a podobají se jiným nemocem běžným v dané oblasti, včetně chřipky, malárie, žluté zimnice, břišního tyfu, a dokonce i těhotenství, takže příznaky nebyly nové ani neznámé. První pacient byl léčen na malárii injekčním podáním chlorochinu. Přestože příznaky malárie u něj údajně po léčbě klinicky vymizely, o několik dní později se objevily závažnější příznaky a pacient nakonec podlehl krvácení do zažívacího traktu. Chlorochin je lék známý svou toxicitou, jehož vedlejšími účinky jsou gastrointestinální problémy a neobvyklé krvácení. Dalším pacientům léčeným v nemocnici pro nesouvisející onemocnění s podobnými příznaky, včetně těhotných žen, byly rovněž podány injekce různých léků a i u nich se objevily příznaky spojené s těžkou hemoragickou horečkou. Mnoha pacientům byly podávány koktejly mnoha léků a antibiotik formou parenterální injekce. Všichni, kterým byly v nemocnici podány injekce, nakonec na následky svého onemocnění zemřeli. WHO dokonce zaznamenala, že ti, kteří dostali injekce, měli jiný průběh nemoci než případy, které s injekcemi nesouvisely, přičemž hlavním rozdílem byla vyšší úmrtnost u těch, kteří byli léčeni v nemocnici. Bylo zjištěno, že jakmile se injekce přestaly podávat, zastavil se i přenos nemoci. Pro každého, kdo se na to dívá logicky, není těžké vidět souvislost mezi injekčním podáváním toxických léků a doprovodnými příznaky onemocnění. Pro vysvětlení není žádný nový „virus“ zapotřebí, a přesto WHO při svých šetřeních ignorovala zkoumání podávání parenterálních injekcí chlorochinu a dalších toxických (a přinejmenším v jednom případě experimentálních) léků jako možnosti.

Když se tyto poznatky spojí se skutečností, že vědci nikdy nepurifikovali ani neizolovali žádný „virus“ přímo z krve nemocného pacienta v Zairu, a také se skutečností, že všechny nálezy z buněčných kultur vzniklé v laboratoři ukazovaly na stejné nepřímé důkazy spojené s „virem“ marburg objeveným před necelými deseti lety, je prostě neuvěřitelné, že vědci vůbec mohli dojít k závěru, že objevili nový „virus“. Jediným důkazem pro tvrzení, že „virus“ ebola je novým „virem“ odlišným od „viru“ marburg, byly výsledky testu nepřímé imunofluorescence na protilátky, které podle samotné WHO nebyly ani zdaleka ideální. Výsledky testů na protilátky nebyly ve skutečnosti vůbec konzistentní, kdy mnoho lidí, kteří nikdy nepřišli do styku s pacientem s ebolou a nebyli nijak nemocní, bylo pozitivních na protilátky, které jsou údajně pro „virus“ specifické. Mezitím mnozí, kteří měli příznaky a byli v přímém kontaktu s pacienty s ebolou, neměli žádné protilátky. Jak mohli vědci na základě takovýchto výsledků testování dojít k závěru, že objevili jedinečný „virus“? Když člověk pochopí podvod s výzkumem protilátek a to, že existence těchto teoretických entit nebyla, stejně jako u „virů“, nikdy vědecky prokázána, je snadné pochopit, jak lze nepřesné výsledky využít k tvrzení čehokoli, co si výzkumníci přejí. Když si také uvědomíme, že výsledky testování protilátek byly v přímém rozporu s výsledky testování „viru“ marburg, což ukazuje, že i tyto výsledky jsou podvodné, tak pochopíme, že CDC a WHO nezbylo nic jiného než se pokusit tvrdit, že na vině je nový „virus“ související s „virem“ marburg, aby lži o „přesnosti“ výsledků testů na protilátky nebyly odhaleny.

Je zcela jasné, že celá aféra kolem eboly byla jednou velkou kamufláží zakrývající vedlejší účinky způsobené toxickými léky podanými parenterálně. Protože příznaky byly nespecifické a shodovaly se s mnoha dalšími nemocemi běžnými v dané oblasti, bylo pro vědce snadné najít lidi trpící podobnými příznaky, aby mohli tvrdit, že i oni byli oběťmi nově „objeveného“ patogenního „viru“. Tento vzorec zakrývání následků toxických injekcí nálezem nového „viru“ byl pozorován o deset let dříve v případě „viru“ marburg spojeného s experimenty s očkováním proti dětské obrně. Stejnou taktiku používali také k zakrytí následků otrav chemickými látkami, jako v případě dětské obrny a DDT/arseničnanu olovnatého. Jakmile všichni tento vzorec rozpoznají, budou pak schopni tento podvod prohlédnout a pak budeme moci všichni začít spolupracovat na tom, aby se tyto triky již nepoužívaly ke klamání důvěřivců a k jejich dalšímu trávení toxickými léky a injekcemi. Společně můžeme tento zvrácený cyklus jednou provždy přerušit.