Pravé neštovice neboli „skvrnité monstrum“ byly nejobávanější chorobou 18. století. Podle toho, co nám bylo řečeno, byli tehdejší lidé v Evropě proti pravým neštovicím bezmocní, dokud mladý lékař jménem Edward Jenner nezpozoroval, že dojiči krav, kteří se předtím nakazili „kravskými neštovicemi“, jsou vůči této nemoci imunní. To vedlo Jennera k vývoji vakcíny, které se připisovalo ukončení epidemie a nakonec úplné vymýcení pravých neštovic. Romantizovaný příběh o Jennerovi, dojičích a objevu očkování se zapsal do historických knih jako jeden z velkých triumfů moderní medicíny.

Lékařské mainstreamové instituce v současnosti používají příklad pravých neštovic jako prostředek k propagaci bezpečnosti a účinnosti očkování proti dalším „infekčním“ nemocem. Pravdou však je, že příběh o pravých neštovicích je daleko složitější než výše uvedená pohádka, která se učí ve školách. Skutečná historie Jennerovy vakcíny není příběhem vědecké geniality nebo lékařského triumfu, spíše je to příběh o tom, jak byla do lékařské mainstreamové tradice přejata archaická praxe aplikace toxických látek do krevního řečiště jako způsob „léčení“ nemocí.

UVEDENÍ VĚCÍ NA PRAVOU MÍRU

Díky příběhu pravých neštovic je mnoho lidí k přesvědčeno o tom, že to byl Edward Jenner, kdo „objevil“ koncept imunity a vynalezl očkování. Ve skutečnosti byl koncept dosažení imunity po předchozím vystavení vůči nemoci poprvé formulován starověkými Řeky, když Thukydides pozoroval, že lidé, kteří přežili athénský mor, byli chráněni před reinfekcí.¹

Toto rané pozorování imunity se rozvinulo v myšlenku, že člověk může být vystaven mírné formě nemoci, aby získal ochranu před těžší formou. To vyústilo v praxi „inokulace“, předchůdce očkování, používané v mnoha částech světa, desetiletí předtím, než Jenner začal formulovat své myšlenky týkající se pravých neštovic.

Navíc, ačkoli je Jennerova práce považována za základ imunologie, Jenner nebyl první, kdo tvrdil, že infekce „kravskými neštovicemi“ vyvolala imunitu proti pravým neštovicím ani nebyl prvním, kdo pro tento účel provedl očkování proti kravským neštovicím.²

Důkazy naznačují, že inokulace byla praktikována v částech Afriky, Indie a Číny dlouho před 18. stoletím. V 70. letech 17. století byla inokulace zavedena do turecké říše čerkesskými obchodníky a asi o 40–50 let později se tato praxe dostala do Evropy prostřednictvím cestovatelů přijíždějících z Istanbulu, téměř století před Jennerovou vakcínou proti neštovicím.³

„Inokulace“ byla barbarská praxe, která zahrnovala odebrání hmoty (často hnisu) z vředů osoby trpící touto nemocí a její aplikaci do krevního oběhu zdravé osoby prostřednictvím řezů na kůži. V této době byla medicína v plenkách a většina „léků“ byla založena na místních tradicích nebo pověrách. Ve skutečnosti, podle knihy Williama Whitea „Příběh velkého bludu“ („The Story of the Great Delusion“) z roku 1885: „velkou součástí medicíny byla kombinace absurdity s odporností“.⁴

Princip inokulace je nápadně podobný homeopatickému principu isopatie (léčení nemoci produkty této nemoci), konceptu, který je rovněž ztělesněn v „signa naturae“ Paracelsa, velkého filozofa a chemika německé renesance, který žil během 15. a 16. století. A podle některých zdrojů dokonce i on získal své myšlenky z mnohem dřívějších esoterických učení pocházejících od druidů a věštců starověké Británie a Německa.⁵

Zbytek tohoto článku je průzkumem skutečné historie Edwarda Jennera, očkování a nemoci známé jako „pravé neštovice“. A jak zjistíme, je to poněkud jiný příběh, než který nám byl vyprávěn.

KDO BYL EDWARD JENNER?

Edward Jenner byl britský lékař narozený v roce 1749 ve vesnici Berkeley v Gloucestershire. Navštěvoval střední školu v Cirencesteru a ve věku 16 let nastoupil do učení k panu Ludlowovi, chirurgovi operujícímu poblíž Bristolu.⁶

Zajímavé je, že ačkoli je Jenner označován jako „lékař“, tak nesložil nezbytné lékařské zkoušky, aby si takový titul vysloužil. Ve skutečnosti si lékařský diplom koupil, třebaže to v té době nebylo neobvyklé. A i když byl členem Královské společnosti, nebylo to kvůli jeho práci v oblasti lékařství, ale spíše díky jeho studiu kukaček.⁷

Většina lidí netuší, že Jennerův výzkum neštovic byl plný protichůdných důkazů a nepodložených tvrzení. Například na začátku svého výzkumu citoval případy, kdy pravé neštovice „někdy“ poskytly imunitu proti kravským neštovicím, a další případy, kdy byly osoby opakovaně nakaženy kravskými neštovicemi. Poté slíbil, že poskytne velké množství případů ukazujících ochranný účinek kravských neštovic, ale mohl jich předvést pouze 16, z nichž většinu ani nedokázal nijak smysluplně detailně popsat.⁸

Jenner původně tvrdil, že původ „kravských neštovic“ spočíval v poškozených kopytech koní. Domníval se, že dojiči, kteří předtím ošetřovali rány postižených koní, přenesli nemoc na krávy. Jenner zastával tento názor více než 10 let a nakonec publikoval článek podrobně popisující jeho teorii „horsegrease“. Když však byla špatně přijata, vrátil se ke své teorii kravských neštovic.⁹

Je znepokojivé, že během tohoto raného období svého výzkumu Jenner experimentoval na svém invalidním synovi tím, že mu naočkoval „prasečí neštovice“, i když se tímto směrem vyšetřování nikdy dál nezabýval.¹⁰ Je dobře zdokumentováno, že Jenner prováděl různé „experimenty“ nejen na svém synovi, ale i na dalších dětech ze sousedství, které nechápaly rizika s tím spojená. Dnes jsou Jennerovy experimenty považovány za hrubé porušení lékařské etiky.

14. května 1796 Jenner naočkoval osmiletého chlapce jménem James Phipps hmotou získanou z léze na ruce Sarah Nelmes, dojičky, o které se věřilo, že je nakažena kravskými neštovicemi. Tato hmota z léze „byla aplikována do paže pomocí dvou povrchových řezů, které sotva pronikly kůží, každý byl asi půl palce dlouhý.“ ¹¹ Podle některých zdrojů a na rozdíl od mainstreamového příběhu, mladý Phipps později podlehl „konfluentní formě“ pravých neštovic.¹²

Během dalšího z Jennerových znepokojivých experimentů dostal jeden z chlapců strašlivou horečku a „stal se nevhodným pro další očkování“.¹³ Kdo ví, kolik dalších nic netušících dětí bylo otráveno, nebo dokonce zemřelo v důsledku těchto strašných experimentů?

V roce 1798 Jenner publikoval první vydání svého díla „Zkoumání příčin a účinků vakcíny proti pravým neštovicím“ („An Inquiry Into the Causes and Effects of Variolae Vaccinae“), ve kterém podrobně popisuje výsledky svých experimentů s kravskými neštovicemi, spolu se svými spekulacemi ohledně různých aspektů očkování a pravých neštovic. Jennerova práce však postrádala jakýkoli důkaz, který by naznačoval, že jeho vakcína může chránit před pravými neštovicemi, což je skutečnost, kterou zdůraznil George Dock ve své knize z roku 1902 „Dílo Edwarda Jennera a jeho hodnota v novodobém studiu pravých neštovic“ („The Works of Edward Jenner and Their Value in the Modern Study of Smallpox“):

„Celkově se ‚Zkoumání příčin a účinků vakcíny proti pravým neštovicím‘ nezdá jako dílo, které by mělo způsobit terapeutickou revoluci. Čteme-li jej ve světle našeho současného poznání, musíme být překvapeni neúplností mnoha částí důkazů.“ ¹⁴

Opravdu, jak potvrzuje Herbert Shelton ve své knize „Přirozená hygiena: Neposkvrněný způsob života člověka“ („Natural Hygiene: Man’s Pristine Way of Life“):

„Ani Jenner, ani žádný z jeho nástupců nepředložil tvrzení o této vakcíně, spolu s důkazy, Královské společnosti…“ ¹⁵

Přestože Jennerova vakcína postrádala jakýkoli důkaz o bezpečnosti nebo účinnosti, byla horečně propagována masám. Královská společnost E. Jennera pro vymýcení pravých neštovic dokonce připravila oznámení, které měli duchovní dávat při křtu dítěte. Oznámení znělo: „Protože si ceníte života svého dítěte a bezpečnosti svého okolí, okamžitě využijete výhod, které [očkování] nabízí.“ ¹⁶

Zavedení Jennerovy vakcíny bylo mainstreamovými vědci označováno jako „rozsáhlý experiment“, kterým nepochybně byl. Nicméně Jenner pokračoval v propagaci svého vynálezu a v roce 1801 vydal brožuru o počátcích vakcinace, ve které se odvolává na experimenty, které provedl po zveřejnění díla „Zkoumání příčin a účinků vakcíny proti pravým neštovicím“ v roce 1798. Zmíněné experimenty však nejsou nikde k nalezení, což naznačuje, že si je Jenner buď vymyslel, nebo se záměrně rozhodl je nezveřejnit v plném rozsahu.¹⁷

Nejenže Jenner lhal o bezpečnosti své vakcíny, ale trval také na tom, že vytvořila celoživotní imunitu proti pravým neštovicím, což je další tvrzení, pro které neměl žádné důkazy. Jak je vysvětleno v knize „Dílo Edwarda Jennera“:

„Oblíbenou frází Jennera a jeho žáků ohledně otázky doby účinnosti bylo, že pochybnosti byly vyvráceny ‚množstvím důkazů a spoustou svědků‘. Ve skutečnosti žádná taková množství neexistovala a svědci byli nekompetentní, protože jejich doba pozorování byla příliš krátká.“ ¹⁸

Kromě toho Jennerova pozorování „kravských neštovic“ mohla být hrubě mylně interpretována, protože lékaři později zjistili, že pustuly kravských neštovic byly nalezeny pouze na vemenech krav dojených špinavýma lidskýma rukama a že krávy volně se pohybující na pastvinách nebyly touto nemocí postiženy. Toto pozorování samo o sobě činí Jennerovu tezi zcela neplatnou.

Je ironické i tragické, že „otec moderní preventivní medicíny“ učinil tvrzení založená na výzkumu, který neodpovídal řádným vědeckým standardům. Zajímavou charakteristiku Edwarda Jennera a jeho práce nabízí královský lékař Lord Horder, který Jennerovi připsal zásluhy za položení základů pro zavedení eugeniky, pseudovědeckého hnutí založeného o 50 let později dalším Angličanem, a to Sirem Francisem Galtonem.²⁰ Druhým nejrozšířenějším mýtem o pravých neštovicích je, že tato nemoc byla zcela vymýcena díky očkování. Ve skutečnosti nemůže být nic pravdě vzdálenější.

ZKOUMÁNÍ DŮKAZŮ

Z oficiálního příběhu o pravých neštovicích jsou často vynechávána důležitá fakta a jedním z nich je masivní odpor vůči Jennerově vakcíně ve Velké Británii i v zahraničí. Postupem času se ukázalo, že Jennerova vakcína nebyla odpovědná za pokles případů pravých neštovic. Ve skutečnosti, navzdory rozsáhlému očkování v Anglii po Jennerově první publikaci, se pravé neštovice znovu objevily v roce 1825. Jak Doch popisuje v knize „Dílo Edwarda Jennera“:

„V roce 1825 byly pravé neštovice v Londýně téměř stejně rozšířené jako při kterékoli ze tří velkých epidemií osmnáctého století a v mnoha částech Evropy byla situace stejně závažná.“

Později v roce 1853 bylo ve Spojeném království zavedeno povinné očkování, a to zákonem, který byl přísněji prosazován v roce 1867 a poté znovu v roce 1871. Po roce 1853 však byla každá epidemie neštovic horší než ta předchozí. Během první epidemie v Anglii a Walesu v letech 1857-1859 zemřelo 14 244 lidí, během druhé epidemie v letech 1863-1865 zemřelo 20 059 lidí a během třetí epidemie v letech 1870-1872 zemřelo 44 840 lidí.²²

Ještě překvapivější je, že velká většina těch, kteří onemocněli pravými neštovicemi, již byla očkována. Podle výroční zprávy z roku 1887, sestavené Metropolitní radou pro azylové domy, bylo z 53 000 lidí, kteří onemocněli pravými neštovicemi, 41 000 lidí dříve očkovaných. Dále se v Sheffieldu, městě, které dosáhlo téměř 100% proočkovanosti, vyskytlo u očkovaných osob 5 851 případů pravých neštovic z celkového počtu 7 001.²³

Podobné trendy byly zaznamenány i v dalších zemích v Evropě. Například v letech 1863–1865 pravé neštovice zasáhly Horní Bavorsko v Německu a měly za následek 1 346 případů onemocnění, a to navzdory 90% proočkovanosti této oblasti.²⁴ A další historické záznamy jasně ukazují, že očkování před pravými neštovicemi nechránilo, a proto nemohlo být odpovědné za jejich „vymýcení“.

Vakcína byla při prevenci infekce neštovic nejen neúčinná, ale byla i vysoce toxická. V knize Williama Younga „Zabiti očkováním“ („Killed by Vaccination“), vytištěné v Londýně v roce 1886, je zdokumentováno mnoho případů, kdy lidé zemřeli přímo v důsledku Jennerovy vakcíny. Vládní výroční zprávy o úmrtí z té doby ukazují, že mezi lety 1881 a 1883 se počet dětí, které zemřely v přímém důsledku injekce, blížil 200. Young však tvrdí, že toto číslo bylo mnohem vyšší a odhaduje, že na každého 1 zabitého připadalo 100 nepřímo zabitých a až 1 000 vážně zraněných.²⁵

Je neuvěřitelné, že i v té době existovaly triky a podvody spojené s hlášením úmrtí souvisejících s vakcínou. Podle Younga byli lékaři instruováni, aby falšovali úmrtní listy, aby zakryli skutečné nebezpečí vakcíny, a všechna nezávislá šetření týkající se bezpečnosti vakcíny byla „důkladně potlačena“.²⁶ Můžeme si tedy být jisti, že pokud jde o popírání a potlačování nebezpečí vakcín, nic se od té doby do současnosti nezměnilo.

Snad nejsilnější pasáž Youngovy teze se objevuje na začátku, kde správně uvádí, že:

„Žádná racionální teorie nikdy nebyla ani nemůže být předložena, aby podpořila směšnou domněnku, že očkování chrání před pravými neštovicemi. Jen jedna věc je jistá: očkováním nebo jeho následky jsou ročně zabity tisíce dětí a tyto oběti lékařské nevědomosti a pošetilosti jsou jedinými osobami, o kterých lze pravdivě tvrdit, že je očkování před pravými neštovicemi ochránilo.“ ²⁷

Youngova kniha obsahuje řadu podobných svědectví. Jedno z nich je napsáno „reverendem Birdem“ z Leedsu, který by jako kněz byl nucen propagovat vakcínu, což pravděpodobně dělal do doby, kdy si všiml jejích účinků. V roce 1885 přiznal, že poté, co byl svědkem tolika případů bolestivého utrpení způsobeného Jennerovou injekcí, by ho „žádná moc na Zemi“ nedonutila očkovat své vlastní děti.²⁸

Během americké občanské války v letech 1861 až 1865 byly proti pravým neštovicím očkovány tisíce vojáků. Nežádoucí účinky vakcíny byly tak hrozné a tak četné, že bylo zahájeno speciální vyšetřování zahrnující několik lékařů. To způsobilo rostoucí nedůvěru v očkování mezi vojáky i občany.²⁹ Dr. Alexander Wilder podporuje toto pozorování ve své knize z roku 1899 „The Fallacy of Vaccination“, ve které uvádí:

„Po pečlivém pozorování se zjistí, že kdykoli se očkovatel nebo sbor očkovatelů vydá na očkovací křížovou výpravu, obvykle následuje řada úmrtí na růži (erysipel) a další neduhy, které byly vyvolány operací a doprovázeny utrpením nejstrašnější povahy.“ ³⁰

S postupem času odpor proti vakcíně proti pravým neštovicím sílil. To vedlo v roce 1866 k vytvoření hnutí proti očkování v Británii, které získalo podporu vlivných lékařů a vědců včetně doktora Edgara Crookshanka, profesora patologie a bakteriologie na King’s College. Mezi další prominentní stoupence hnutí patřili britský vědec Alfred Russell Wallace a slavný irský dramatik a politický aktivista George Bernard Shaw. V článku pro Irish Times v roce 1944 napsal Shaw následující:

„Na mojí námitce proti nebezpečné a hrubě nevědecké operaci zvané očkování není nic výstředního. Během mého dlouhého života skončilo jeho bezohledné prosazování v celé Evropě dvěma nejhoršími epidemiemi pravých neštovic v historii, naše dříve obávanější epidemie cholery a tyfu byly mezitím ukončeny sanitací […] V současné době inteligentní a poučení lidé nenechají své děti očkovat ani je k tomu nyní nenutí zákon. Výsledek není takový, jak stoupenci Jennera prorokovali, tedy vyhlazení lidské rasy pravými neštovicemi: naopak, více lidí je nyní zabito očkováním než pravými neštovicemi.“ ³¹

Všimněte si, že Shaw zdůrazňuje důležitost sanitace při ukončení epidemie cholery a tyfu, což je faktor, který byl rovněž nápomocný v boji proti pravým neštovicím. Lidé často neberou v úvahu, že v době epidemií pravých neštovic v Evropě v mnoha velkých městech chyběla hygienická opatření a kanalizační systémy byly extrémně špatné. To platilo zejména pro Londýn, kde se pravé neštovice hojně vyskytovaly. Míra výskytu pravých neštovic v Londýně byla nicméně extrapolována na zbytek Anglie s předpokladem, že je všude stejná.³²

Kombinace chybného lékařského směřování a špatného chápání zdraví vedla k tomu, že většina lékařů nedokázala rozpoznat, že nejvýraznější vliv na zdraví populace měly hrozné životní podmínky té doby. Je zajímavé, že tuto bolestně zřejmou pravdu viděli pouze „odpůrci očkování“, což je vedlo k závěru, že důvodem snížení počtu případů pravých neštovic byly lepší hygienické podmínky a lepší výživa.³³ Mnoho novodobých učenců si skutečně všimlo vztahu mezi pravými neštovicemi a hladomory a věřilo, že klíčovým faktorem při nástupu epidemie byla rozšířená podvýživa.³⁴

I když se úřady pokoušely očkování přičíst zásluhy za klesající počet úmrtí na pravé neštovice, byli to opět „odpůrci očkování“, kteří poukázali na to, že takovou souvislost nelze kvůli nedostatku statistických důkazů prokázat, což je skutečnost, kterou úřady a horliví zastánci očkování nemohli popřít.³⁵ Jedním z takových expertů byl vystudovaný německý statistik George Friedrich Kolb, který na to poukázal ve svém prohlášení z roku 1887 „K otázce očkování: Nedostatečnost předchozích vyšetřování a požadavek na zrušení povinného očkování“ („Zur Impffrage. Unzulanglichkeit der bisherigen Ermittlungen und Verlangen nach Aufjebung des Impfzwange“).³⁶

Ve skutečnosti lidé zpochybňovali nejen nedostatek statistických důkazů spojujících očkování s poklesem úmrtí na pravé neštovice, ale poukazovali také na naprostý nedostatek statistických šetření o užitečnosti Jennerovy směsi. Nešlo o to, že by odpůrci očkování pouze odsouvali vědecké cíle, aby vyhovovaly jejich vlastní agendě, byl to fakt, který nemohli ignorovat ani veřejní činitelé, ani zastánci očkování.³⁷

Ve světle dříve citovaných výroků a statistik vyvstává zřejmá otázka – proč byla tak prokazatelně neúčinná a nebezpečná vakcína tak hojně šířena a propagována vládami a lékaři té doby? Jak se ukazuje, odpověď na tuto otázku je mnohostranná. Nejprve musíme vzít v úvahu, že v té době neexistoval žádný „lék“ na pravé neštovice, a proto jakýkoli příslib úspěšné léčby okamžitě vzbudil zájem vlád a zdravotnických úřadů. Není však překvapením, že jejich rozhodnutí podpořit Jennerovu vakcínu nebylo učiněno proto, že by jim skutečně tak záleželo na zdraví lidí, místo toho to byl krok zaměřený na zvýšení vojenské a ekonomické síly státu. Jak vysvětluje Heurkamp (1985):

„Skutečnost, že většina vlád vakcínu podpořila, by měla být viděna ve světle jejich populační politiky a zájmů, které se za nimi skrývají. V té době v Německu, stejně jako v jiných evropských zemích, existoval absolutistický režim, jehož cílem bylo posílit centrální autoritu na úkor starých stavovských pravomocí a maximalizovat všechny dostupné zdroje za účelem zvýšení své vojenské a finanční moci.“ ³⁸

Další skupinou, jejíž vlastní zájmy hrály důležitou roli při zavádění Jennerovy vakcíny, byli lékaři a praktici. V té době bylo univerzitně vzdělaných lékařů málo a byli zcela závislí na vyšších společenských vrstvách, kterým sloužili. A protože lidé z lékařské profese nebyli veřejnými úřady uznáváni jako odborníci na všechny lékařské záležitosti, museli lékaři udělat vše pro to, aby jejich pár klientů z vyšší třídy bylo spokojených. Kromě toho lékařské znalosti, které měli lékaři v té době, byly omezené a nepřesahovaly znalosti, které mohl získat laik. Z tohoto důvodu byl trh s profesionálními lékařskými službami malý a příjem lékaře často závisel pouze na hrstce pacientů. Když se objevila Jennerova vakcína, představovala pro lékaře příležitost, aby zvýšili svou prestiž a vliv ve věcech veřejného zdraví a aby přilákali nové pacienty. Nejen to, ale poplatky za očkování poskytovaly lékařům jednoduchý prostředek ke zvýšení jejich příjmů.³⁹

PRAVÉ NEŠTOVICE A SOUČASNÁ VĚDA

Nyní stojí za to probrat určité aspekty vyprávění o pravých neštovicích v kontextu novějšího vědeckého výzkumu. Za prvé je to představa, že pravé neštovice byly „vysoce nakažlivé“ a extrémně smrtelné onemocnění. Navzdory mnoha zdrojům, které tvrdí, že tomu tak je, podle současných znalostí pravé neštovice vysoce infekční nemocí nebyly.^{40, 41}

Druhou představou je, že pravé neštovice byly „vymýceny“, což je tvrzení, které je široce propagováno zdravotnickými úřady. Například na webu Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) se uvádí:

„V roce 1980 Světové zdravotnické shromáždění prohlásilo pravé neštovice za vymýcené (eliminované) a od té doby se nevyskytly žádné případy přirozeně se vyskytujících pravých neštovic.“ ⁴²

Na rozdíl od tohoto tvrzení lékařská literatura ukazuje, že infekce virem vakcinie každoročně postihuje rostoucí počet lidí. Například v dokumentu nazvaném „Ohnisko závažné zoonotické infekce virem vakcinie v jihovýchodní Brazílii“ vědci poznamenávají (zvýraznění přidáno):

„V roce 2010 způsobil izolát viru vakcinie atypicky závažné ohnisko, které postihlo lidi a dobytek v Brazílii. Z 26 postižených venkovských pracovníků bylo 12 hospitalizováno. Naše data vyvolávají otázky ohledně rizikových faktorů souvisejících se zvyšujícím se počtem a závažností infekcí virem vakcinie.“ ⁴³

Jaký je tedy rozdíl mezi infekcí virem vakcinie a pravými neštovicemi? Podle úřadů jsou pravé neštovice způsobeny virem variola, zatímco vakcinie je označení pro příbuzný virus používaný ve vakcíně proti pravým neštovicím. Říká se, že oba viry patří do čeledi „Poxviridae“, která zahrnuje i další zoonotické varianty, jako jsou „opičí neštovice“ a „buvolí neštovice“. Podle odborníků:

„Široce používaný virus vakcinie (VACV) ‚unikl do volné přírody‘ a varianty viru vakcinie jsou nyní endemické po celém světě a jsou známé jako virus buvolích neštovic (BPXV).“ ⁴⁴

Vědci skutečně přiznávají, že „buvolí neštovice“ zůstávají hrozbou pro lidi, zejména v Indii.⁴⁵ Pokud jde o opičí neštovice, stránka s fakty na webu CDC uvádí:

„První lidský případ opičích neštovic byl zaznamenán v roce 1970 v Demokratické republice Kongo v období zvýšeného úsilí o vymýcení pravých neštovic. Od té doby byly opičí neštovice hlášeny u lidí v dalších zemích střední a západní Afriky.“ ⁴⁶

Je neuvěřitelné, že případy „opičích neštovic“ se stále objevují v některých částech Afriky a v poslední době i v USA. Jiné výzkumné práce zmiňují skutečnost, že lidi v Evropě často infikují také kravské neštovice.⁴⁷

Za zmínku stojí, že všechny tyto „poxviry“ způsobují příznaky prakticky totožné s pravými neštovicemi. V dokumentu sestaveném australskou vládou se uvádí: „Infekce opičími neštovicemi je vzácná, ale může klinicky připomínat pravé neštovice.“ ⁴⁸ Kromě toho jsou infekce často diagnostikovány na základě příznaků a/nebo testování pomocí PCR, které je podle Světové zdravotnické organizace „obvykle neprůkazné“.⁴⁹ Mějme toto na paměti a nezapomínejme, že vymýšlení nových názvů pro stejnou nemoc je klasickým trikem používaným lékařskou profesí k zamaskování výskytu určité nemoci, o které pak tvrdí, že je vymýcena nebo výrazně zredukována. Podobný trik byl použit u dětské obrny, kde úřady nyní případy onemocnění označují jako „akutní chabá paréza“ nebo „akutní chabá myelitida“.⁵⁰

Je tedy jasné, že i přes tvrzení, že nemoc byla vymýcena v roce 1980, se případy, které připomínají pravé neštovice, vyskytují poměrně často po celém světě. Významné je, že tyto případy se vyskytují převážně v chudých oblastech známých vysokou mírou podvýživy a nehygienickými životními podmínkami, což potvrzuje teorii, že životní prostředí hraje klíčovou roli v etiologii onemocnění.

Tento závěr dále podporují četné zdokumentované případy lidí, kteří nemoc „nechytili“, přestože byli v těsné blízkosti infikovaného jedince. Existují také případy, kdy jedinci nebo skupiny lidí onemocněli pravými neštovicemi, přestože neexistoval žádný identifikovatelný zdroj nákazy. Několik takových případů je uvedeno níže.

První případ popisuje americký naturopat Henry Lindlahr ve své knize „Filozofie přírodní terapie“ („Philosophy of Natural Therapeutics“):

„Před několika lety dr. Rodermund, lékař ve státě Wisconsin, vyvolal senzaci tím, že si potřel tělo exsudátem z lézí pravých neštovic, aby svým kolegům lékařům ukázal, že zdravé tělo nemůže být touto nemocí infikováno. Byl zatčen a umístěn do karantény ve vězení, ale až poté, co se dostal do kontaktu s mnoha lidmi. Po této „expozici“ se nerozvinul ani jeden případ pravých neštovic.“ ⁵¹

Lindlahr popsal druhý případ, který se tentokrát týkal jeho vlastního syna, který onemocněl pravými neštovicemi:

„Moje žena, její sestra a já jsme střídavě spali v jedné místnosti s dítětem bez sebemenšího strachu z infekce, a přestože jsme nebyli od dětství očkováni, zůstali jsme „nakažlivou nemocí“ nezasaženi […] Pokud vím, tak v Chicagu nebo jeho blízkém okolí nebyl v době chlapcovy nemoci žádný další případ pravých neštovic. Pokud by teorie nákazy byla pravdivá, od koho nemoc ‚chytil‘ a proč se nenakazila ani jedna z mnoha osob žijících ve stejném domě?“ ⁵²

Níže je uveden třetí „neobvyklý“ případ, který vylíčil dr. Alexander Wilder ve své knize „The Fallacy of Vaccination“:

„Pan Wolfe ve svém pojednání o „nakažlivých nemocech“ zmiňuje případ v Indii, kdy pravé neštovice propukly v oblasti vzdálené mnoho kilometrů od jakéhokoli možného zdroje nákazy. Přisuzoval to působení rozkládající se živočišné hmoty a poznamenává, že stejný jedovatý vzduch někdy způsobí jednu nakažlivou nemoc jednomu členovi rodiny a jinou dalšímu, v závislosti na tělesné konstituci.“

Zde je poslední citát z knihy „Pravé neštovice a očkování“ („Small-pox and Vaccination“) od dr. Alexandra M. Rosse:

„Během epidemie pravých neštovic jsou očkovaní i neočkovaní stejně náchylní k nákaze, pokud jsou obklopeni nehygienickými podmínkami.“ ⁵⁴

Naturopatičtí lékaři nabídli vysvětlení těchto zdánlivých „anomálií“ tvrzením, že pravé neštovice nejsou ani zdaleka onemocněním způsobeným zhoubným choroboplodným zárodkem, ale představují „akutní eliminační proces“, který tělo záměrně provádí, aby zbavilo systém toxinů a jiných chorobných látek. Vzhledem k výše uvedeným důkazům je toto vysvětlení více než věrohodné.⁵⁵

Ve skutečnosti existuje další řada důkazů, které potvrzují naturopatickou interpretaci pravých neštovic a souvisí s obsahem Jennerovy vakcíny.

Nejprve však stojí za to si připomenout „logiku“ Jennerovy vakcíny proti pravým neštovicím: Jenner uvěřil dojičům, že onemocnění „kravskými neštovicemi“ zajistí imunitu proti pravým neštovicím. U „kravských neštovic“ vznikaly vředy na vemenech krav a předpokládalo se, že jsou způsobeny virem příbuzným s virem pravých neštovic. Jenner tak vytvořil vakcínu, která obsahovala virus kravských neštovic. Podání této vakcíny způsobilo, že tělo produkovalo protilátky, které chránily před pravými neštovicemi a zabraňovaly budoucí infekci.

Zde se však mainstreamový příběh zcela rozpadá, protože v roce 1939 výzkumník na univerzitě v Liverpoolu jménem Allan Watt Downie porovnal obsah vakcíny proti pravým neštovicím se vzorkem kravských neštovic izolovaným přímo z infikované krávy a zjistil, že jsou odlišné. Ve skutečnosti byly vzorky tak odlišné, že vědci museli dojít k závěru, že „virus“ přítomný v Jennerově vakcíně nemohl pocházet z kravských neštovic. To vyvolává nevyhnutelnou otázku, kterou si položila reportérka Katherine Wu v článku pro Smithsonian Magazine: „Co to proboha píchali do paží milionů lidí za posledních 150 let?“ ⁵⁶ Co to proboha vlastně bylo?

Jinými slovy, již v roce 1939 vědci zjistili, že Jennerova vakcína byla fraška a neobsahovala to, co „měla“ obsahovat, což v podstatě vyvrátilo celou jeho teorii o kravských neštovicích, pravých neštovicích a imunitě. Navzdory tomuto důležitému odhalení se však o 80 let později mainstreamová pohádka (protože to pohádka je) nezměnila a studenti medicíny se stále učí příběh o „kravských neštovicích“.

Novější výzkum Jennerovy záhadné vakcíny dospěl k závěru, že obsahovala formu „koňských neštovic“, i když výzkumníci přiznávají, že nemají tušení, odkud pochází.⁵⁷ Mezitím vědci z CDC přišli s dalším závěrem, že „v různých vakcínách byl použit roj virů“ („swarm of viruses“).⁵⁸

Jinými slovy, lidé nebyli naočkováni kravskými neštovicemi, ale rojem různých „virů“ obsažených v nemocné hmotě odebrané z řady nemocných zvířat. Z toho můžeme vyvodit pouze jeden závěr: Jennerova vakcína, která zdaleka nebyla lékařským zázrakem, byla čarodějnickým odvarem neznámého původu, který nemohl mít žádný terapeutický přínos. Důvodem, proč USA přestaly očkovat proti pravým neštovicím v roce 1972, nebylo „vymýcení“ nemoci, jak uvedly úřady, ale protože se usoudilo, že rizika převažují nad přínosy.⁵⁹ Vědci zašli dokonce tak daleko, že Jennerovu směs nazvali „nejnebezpečnější vakcínou, jakou člověk zná“.⁶⁰

Tento článek ukázal, že vakcína proti pravým neštovicím nebyla ani zdaleka lékařským triumfem, zato byla rozsáhlým experimentem, proti kterému byli tehdejší občané, lékaři i učenci. Nejen, že vakcína způsobila mnoho případů zranění a úmrtí, ale neexistovaly ani žádné statistické důkazy, které by naznačovaly, že by byla nějak užitečná jako prevence proti pravým neštovicím. A i když byl pokles případů pravých neštovic připisován vakcíně samotné, je jasné, že zlepšení životních podmínek a lepší výživa byly nejdůležitějšími faktory, které se podílely na zmírnění nemoci. Zdá se vhodné ukončit toto vyšetřování citací amerického naturopata Henryho Lindlahra:

„Vyrážka u pravých neštovic je známkou rychlé eliminace dědičných a získaných chorob. Pořádná dávka pravých neštovic může zbavit systém více skrofulózních, tuberkulózních a syfilitických jedů, než by se jich jinak mohl zbavit za celý život. Proto je rozhodně třeba dát přednost pravým neštovicím před očkováním. Jedno znamená odstranění chronické nemoci, druhé její vytvoření.“ ⁶¹

ODKAZY:

1. Retief, F., Cilliers, L. 1998. The epidemic of Athens, 430-426 BC. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/9539938/.
2. Gross, C., Sepkowitz, K. 1998. The Myth of the Medical Breakthrough: Smallpox, Vaccination, and Jenner Reconsidered. https://www.ijidonline.com/article/S1201-9712(98)90096-0/pdf.
3. Riedal, S. 2005. Edward Jenner and the history of smallpox and vaccination. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1200696/.
4. White, W. 1885. The Story of the Great Delusion. Chapter 4. http://whale.to/vaccines/white_b.html.
5. Lindlahr, H. 1975. Philosophy of Natural Therapeutics. p.96.
6. Browne, B (sir). Life of Edward Jenner (1749-1823). p.3.
7. Lester, D., Parker, D. 2019. What Really Makes You Ill: Why Everything You Thought You Knew About Disease Is Wrong. p.47 [Kindle version].
8. Dock, G. 1902. The Works of Edward Jenner and Their Value in the Modern Study of Smallpox. p.8.
9. Ibid. p. 5.
10. Ibid.
11. Ibid. p. 8.
12. Wilder, A. 1899. The Fallacy of Vaccination. p. 6.
13. Dock, G. 1902. The Works of Edward Jenner and Their Value in the Modern Study of Smallpox. p. 9.
14. Ibid. p. 11.
15. Shelton, H. Natural Hygiene: Man’s Pristine Way of Life. p. 399. Accessed here: http://booksarsenal.weebly.com/uploads/1/8/7/2/18725370/9781406500196text.pdf.
16. Dock, G. 1902. The Works of Edward Jenner and Their Value in the Modern Study of Smallpox. p. 19.
17. Ibid. p. 27.
18. Ibid. p. 33.
19. Lindlahr, H. 1975. Philosophy of Natural Therapeutics. p. 98.
20. Lord Horder. An Address on Eugenics and the Doctor. 1933. Accessed here: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2369780/pdf/brmedj07364-0001.pdf.
21. Dock, G. 1902. The Works of Edward Jenner and Their Value in the Modern Study of Smallpox. p. 34.
22. Arnold, W. Et al. 1889. Notes on Vaccination (Dedicated to the Board of Guardians for the Union of West Bromwich). Included as part of a publication titled “Brief Extracts From High Authorities Exposing the Evils of Vaccination: The Great Medical Delusion of the Nineteenth Century, Now Exciting popular Indignation” from the US national library of medicine.
23. Ibid.
24. Wilder, A. 1899. The Fallacy of Vaccination. p. 10.
25. Young, W. 1886. Killed by Vaccination. p. 4.
26. Ibid. p. 5.
27. Ibid p. 4.
28. Ibid p. 8.
29. Jones, J. 1867. Spurious Vaccination, or the Abnormal Phenomena Accompanying and following Vaccination in the Confederate Army During the Recent American Civil War, 1861—1865. p. 4.
30. Wilder, A. 1899. The Fallacy of Vaccination. p. 7.
31. Bernard S., G. 1944. Not Without Honour. Irish Times (Wednesday 9 August, 1944).
32. Lester, D., Parker, D. 2019. What Really Makes You Ill: Why Everything You Thought You Knew About Disease Is Wrong. p. 49 [Kindle version].
33. Huerkamp, C. 1985. The History of Smallpox Vaccination in Germany. https://sci-hub.hkvisa.net/10.2307/260400.
34. Dawson, M. 1979. Smallpox in Kenya 1880-1920. https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/016079877990022X.
35. Ibid.
36. Kolb, F, G. 1877. Zur Impffrage: Unzulänglichketi der bisherigen Ermittelungen und Verlangen nach Aufhebung des Impfzwanges. https://play.google.com/store/books/details?id=YtKVUI5qOjoC.
37. Huerkamp, C. 1985. The History of Smallpox Vaccination in Germany. https://sci-hub.hkvisa.net/10.2307/260400. Pp628.
38. Ibid. p. 620.
39. Ibid. p. 621.
40. Lane, J. M., Goldstein, L. 2003. Evaluation of 21st-century risks of smallpox vaccination and policy options. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/12639083/.
41. Weiss, M. M., et al. 2004. Rethinking Smallpox. https://academic.oup.com/cid/article/39/11/1668/465225.
42. CDC. Smallpox. https://www.cdc.gov/smallpox/index.html.
43. Abrahao, S, J, et al. 2015. Outbreak of Severe Zoonotic Vaccinia Virus Infection, Southeastern Brazil. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4378504/.
44. Gelderblom, H., Madeley, D. 2018. Rapid Viral Diagnosis of Orthopoxviruses by Electron Microscopy: Optional or a Must?. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5923436/#B17-viruses-10-00142.
45. Moussatche, N., Damaso, C., McFadden, G. 2008. When good vaccines go wild: Feral Orthopoxvirus in developing countries and beyond. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/19738346/.
46. CDC. Monkeypox. https://www.cdc.gov/poxvirus/monkeypox/index.html.
47. Moussatche, N., Damaso, C., McFadden, G. 2008. When good vaccines go wild: Feral Orthopoxvirus in developing countries and beyond. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/19738346/.
48. Australian Government Department of Defense. 2012. Critical Factors for Parameterisation of Disease Diagnosis Modelling for Anthrax, Plague and Smallpox. https://ia802804.us.archive.org/17/items/DTIC_ADA575284/DTIC_ADA575284.pdf.
49. WHO. 2019. Monkeypox Fact Sheet. https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/monkeypox.
50. CDC. 2001. Public Health Dispatch: Acute Flaccid Paralysis Associated with Circulating Vaccine-Derived Poliovirus — Philippines, 2001. https://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/mm5040a3.htm.
51. Lindlahr, H. 1975. Philosophy of Natural Therapeutics. p. 39.
52. Ibid. p. 108.
53. Wilder, A. 1899. The Fallacy of Vaccination. p. 17.
54. Ross, A. Small-pox and Vaccination. Included as part of a publication titled “Brief Extracts From High Authorities Exposing the Evils of Vaccination: The Great Medical Delusion of the Nineteenth Century, Now Exciting popular Indignation” from the US national library of medicine.
55. Lindlahr, H. 1975. Philosophy of Natural Therapeutics. p. 69.
56. Wu, K. 2018. The Mysterious Origins of the Smallpox Vaccine. Smithsonian Magazine. https://www.smithsonianmag.com/science-nature/mysterious-origins-smallpox-vaccine-180970069/.
57. Schrick, L., et al. 2017. An Early American Smallpox Vaccine Based on Horsepox. https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMc1707600.
58. Wu, K. 2018. The Mysterious Origins of the Smallpox Vaccine. Smithsonian Magazine. https://www.smithsonianmag.com/science-nature/mysterious-origins-smallpox-vaccine-180970069/.
59. Lane, M., J., Goldstein, J. 2003. Evaluation of 21st-century risks of smallpox vaccination and policy options. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/12639083/.
60. Kohn, D. 2002. The Most Dangerous Vaccine. https://www.cbsnews.com/news/the-most-dangerous-vaccine/.
61. Lindlahr, H. 1975. Philosophy of Natural Therapeutics. p. 108.