Odysea odhalující teorii choroboplodných zárodků – 2. část
Upozornění: nic v tomto článku ani v jiných článcích nelze brát jako lékařskou radu. Nejsem lékař a zde uvedené informace slouží čistě pro informační a vzdělávací účely. Pokud jste tak ještě neučinili, zde si přečtěte 1. část.
„Teorie choroboplodných zárodků“ je podle Harvard Library teorie, podle které „specifické mikroskopické organismy jsou příčinou specifických nemocí.“
Tyto „mikroskopické organismy“ („mikroorganismy“) se také označují jako „mikrobi“ nebo „choroboplodné zárodky“. Název „(choroboplodný) zárodek“ se obvykle používá k označení mikrobů, které jsou považovány za „patogenní“ (schopné způsobit onemocnění), ale příležitostně se používá jako „univerzální pojem“ k označení všech mikroorganismů. Slovo „patogen“ se však jednoznačně používá k popisu mikroorganismů, o nichž se předpokládá, že způsobují onemocnění.
Tyto mikroby lze nalézt prakticky všude a patří do jedné z pěti kategorií: bakterie, viry, houby, prvoci nebo helminti (červi).
V rámci těchto kategorií najdeme některé, o kterých se tvrdí, že jsou „patogenní“ a odpovědné za konkrétní nemoci. Například tuberkulózu údajně způsobuje bakterie Mycobacterium tuberculosis. Záškrt údajně způsobuje Corynebacterium diphtheriae. Dětskou obrnu poliovirus. A tak dále.
Dále se říká, že mikrobi jsou schopni „napadnout“ tělo nic netušícího hostitele – obvykle po požití, vdechnutí nebo kontaktu s pokožkou. A někteří z nich – „méně než 1 % bakterií“, mohou podle Microbiology Society v některých případech způsobit onemocnění. Tato myšlenka je sama o sobě docela zajímavá, protože na hlubší úrovni vytváří narativ, podle kterého jsme v neustálém boji se svým prostředím. Nedávný článek publikovaný Imperial College London nám to jasně vysvětluje: „Příroda se vás snaží zabít, ale věda vám kryje záda.“
Jelikož jsou tyto organismy tak odlišné, říká se, že jsou „monomorfní“, na rozdíl od organismů „pleomorfních“. Monomorfismus je jedním z klíčových pilířů „teorie choroboplodných zárodků“. Každý organismus je údajně osobitou entitou, obdařenou specifickými schopnostmi a v některých případech způsobí u jedince, který je jím „infikován“, specifické příznaky. Pleomorfismus na druhé straně označuje schopnost určitých mikroorganismů měnit svou morfologii, biologické funkce nebo způsoby reprodukce v reakci na podmínky prostředí, v závislosti na podmínkách, do kterých jsou umístěny.
Proti těmto invazním armádám údajně bojuje a hostitele před nimi chrání „imunitní systém“. Tento systém se údajně skládá ze dvou částí, a to části „vrozené“ a „získané“. Jednoduše řečeno, „vrozená imunita“ je ta, se kterou se „narodíte“, a zahrnuje „fyzické bariéry“, jako je vaše kůže, která chrání vaše orgány před „infekcí“.
„Získaná imunita“ je „imunita“, kterou si člověk vytvoří nebo „získá“ poté, co byl vystaven specifickému „patogenu“, ať už náhodně, nebo po „inokulaci“, například očkováním. O jedinci, jehož „imunitní systém“ „nepracuje správně“, se říká, že má „imunodeficienci“. „Imunodeficience“ je definována Britskou společností pro imunologii jako jedna nebo více „poruch“, které vedou k „částečnému nebo úplnému poškození imunitního systému, takže pacient není schopen se účinně vypořádat s infekcemi nebo onemocněním.“
Říká se, že tyto „poruchy“ jsou:
1) Primární – „dědičné poruchy imunity vyplývající z genetických mutací, obvykle přítomné od narození a diagnostikované v dětství“ (říká se, že jsou „z těchto dvou vzácnější“).
2) Sekundární – „získaná imunodeficience v důsledku onemocnění nebo faktorů prostředí, jako je HIV, podvýživa nebo léčba (např. chemoterapie).“
Až na některé výjimky (např. malárie) je většina nemocí, o nichž se předpokládá, že jsou způsobeny „choroboplodnými zárodky“, údajně způsobena buď bakterií, nebo „virem“ (AIDS, dětská obrna, spalničky, vzteklina, neštovice, tuberkulóza, cholera, záškrt atd.).
Encyklopedie Britannica definuje bakterie jako:
„patřící do skupiny mikroskopických jednobuněčných organismů, které žijí v obrovském množství téměř ve všech prostředích na Zemi, od hlubinných podmořských průduchů přes místa hluboko pod zemským povrchem až po trávicí trakt lidí.“
„Virus“ je definován jako:
„infekční agens malé velikosti a jednoduchého složení, které se může množit pouze v živých buňkách živočichů, rostlin nebo bakterií. Název pochází z latinského slova, které znamená „slizká tekutina“ nebo „jed“.
Na rozdíl od bakterií nejsou viry živé. New Scientist uvádí: „Tato naprostá závislost na hostiteli pro všechny jejich životně důležité procesy vedla některé vědce k tomu, aby považovali viry za neživé.“
Ve skutečnosti se tedy velmi liší, a přestože se v obou případech jedná o „mikroby“, tak kvůli řádnému prozkoumání tohoto tématu se na ně musíme podívat postupně. V tomto článku se zaměříme především na bakterie.
Jak „teorie choroboplodných zárodků“ vznikla?
Podle encyklopedie Britannica se základní myšlenka, která je základem „teorie choroboplodných zárodků“, objevila již ve starověku:
„Vyjádřili ji římský encyklopedista Marcus Terentius Varro již v roce 100 př. n. l., Girolamo Fracastoro v roce 1546, Athanasius Kircher a Pierre Borel asi o století později a Francesco Redi, který v roce 1684 napsal své ‚Observations on Living Animals which Are to Be Found Within Other Living Animals‘, ve kterém se snažil vyvrátit myšlenku spontánní generace. Všechno musí mít rodiče, napsal. Jen život vytváří život.“
(pozn.: „spontánní generace“ je myšlenka, podle které se živé organismy mohou vyvinout z neživých)
Marcus von Plenciz, slovinský lékař sídlící ve Vídni, publikoval v roce 1762 knihu „Opera medico-physica“, ve které popsal svou teorii, podle které neviditelné organismy, které nazval „animalcula minima“, jsou příčinou infekčních chorob. Nebyl však schopen to dokázat.
V roce 1860 světoznámá britská zdravotní sestra Florence Nightingalová ve své knize „Poznámky o ošetřovatelství“ („Notes on Nursing“) napsala:
„Nemoci nejsou individua uspořádaná do tříd, jako jsou kočky a psi, ale stavy, které se vyvíjejí jeden ze druhého.
Nežijeme snad v neustálém omylu, když se díváme na nemoci jako nyní, jako na oddělené entity, které musí existovat, jako kočky a psi, místo toho, abychom se na ně dívali jako na podmínky, jako na špinavé a čisté podmínky, a tedy pod naší vlastní kontrolou; nebo spíše jsou to reakce laskavé přírody proti podmínkám, do kterých jsme se dostali?
Byla jsem vychována v přesvědčení, že například pravé neštovice jsou věcí, které byl kdysi první exemplář na světě, který se dále šířil, ve věčném řetězci generací, stejně jako existoval první pes (resp. první pár psů), a že neštovice by nezačaly samy o sobě, stejně jako by nový pes nezačal bez toho, aniž by existoval psí předek.
Od té doby jsem na vlastní oči viděla a vlastním nosem cítila pravé neštovice vznikající z prvních exemplářů, ať už v uzavřených místnostech, nebo na přeplněných odděleních, kde nemohly být v žádném případě ‚chyceny‘, ale musely tam vzniknout.
Viděla jsem, jak nemoci začínají, rozvíjejí se a přecházejí jedna v druhou. Psi se však v kočky nemění.
Viděla jsem například, že je-li místnost mírně přelidněna, pokračující horečka se dále zvyšuje; je-li přelidněna více, objevuje se břišní tyfus; a pokud ještě více, tak tyfus, a to všechno na stejném oddělení nebo chatrči.
Nebylo by mnohem lepší, pravdivější a praktičtější, kdybychom se na nemoc dívali v tomto světle?
Neboť nemoci, jak ukazuje veškerá zkušenost, jsou jména přídavná, nikoli jména podstatná.“
Tato pasáž naznačuje, že základní principy „teorie choroboplodných zárodků“ byly široce známé, ale nebyly přijaty jako správné. Harvard Library uvádí:
„[teorie choroboplodných zárodků] podporovala redukci nemocí na jednoduché interakce mezi mikroorganismem a hostitelem, aniž by bylo nutné věnovat zvláštní pozornost vlivům prostředí, stravě, klimatu, ventilaci a tak dále, které byly zásadní pro dřívější chápání zdraví a nemoci…
Z tohoto důvodu někteří významní zastánci hygieny a sanitace – včetně Florence Nightingalové a Rudolfa Virchowa – nutně nevěřili tomu, že přijetí teorie choroboplodných zárodků bude spojeno se zlepšením veřejného zdraví.“
Co se tedy změnilo?
Objev procesu fermentace
Encyklopedie Britannica popisuje fermentaci (kvašení) jako proces, při kterém jsou „molekuly, jako je glukóza, rozkládány za anaerobních podmínek (bez přístupu kyslíku).“ Tento objev je obvykle připisován Louisi Pasteurovi (1822 – 1895), který také údajně zjistil, že tento proces nemůže probíhat bez přítomnosti mikroorganismů: „Byl to Pasteur, kdo brilantní sérií experimentů dokázal, že kvašení vína a kysání mléka způsobují živé mikroorganismy.“
Louis Pasteur byl francouzský chemik a jak o něm, tak o Němci Robertu Kochovi (1843 – 1910) se obecně tvrdí, že dokázali správnost „teorie choroboplodných zárodků“: „Koch a Pasteur nezávisle poskytli definitivní experimentální důkaz, že bacil antraxu byl skutečně odpovědný za infekci. To pevně ukotvilo teorii choroboplodných zárodků, která se pak objevila jako základní koncept, který je základem lékařské mikrobiologie.“
Pasteurova práce o fermentaci však byla silně ovlivněna prací jednoho z jeho současníků, Antoina Béchampa (1816 – 1908) (a někteří ho dokonce obviňují z plagiátorství Béchampova díla).
Béchamp začal zkoumat fermentaci v roce 1854. Jeho „Beacon Experiment“ dokázal, že plísně doprovázející fermentaci obsahují živé organismy a že tato přeměna by nemohla proběhnout bez kontaktu se vzduchem. Nakonec zjistil, že tyto organismy lze nalézt téměř všude, a pojmenoval je „les microzymas“ („mikrozymy“).
Podobné experimenty začal provádět i Pasteur, přestože zpočátku s Béchampovými zjištěními nesouhlasil, jelikož Pasteur dříve zastával názor, že takový jev lze vysvětlit pouze „spontánní generací“. Jeho i Béchampovo dílo je pečlivě zdokumentováno ve vynikající knize Ethel Humeové „Béchamp, nebo Pasteur“ („Béchamp or Pasteur“) (povinná četba pro každého, kdo se o toto téma zajímá).
Po provedení Béchampových experimentů Pasteur nakonec připustil, že fermentace byla skutečně způsobena „zárodky“ obsaženými ve vzduchu. Ve své eseji publikované v British Medical Journal v roce 1876 neurolog dr. Henry Charlton Bastian napsal:
„Teprve dvacet let po [objevu kvasinek] Pasteur na základě svých zdánlivě nezvratných výzkumů oznámil, že nižší organismy působí jako neměnné příčiny kvašení a hniloby – že tyto, třebaže ve skutečnosti chemické procesy, mohly být zahájeny pouze pomocí živých jednotek.“
Již se všeobecně uznávalo, že tyto mikroorganismy existují, ale neexistoval žádný důkaz, že způsobovaly onemocnění – ve skutečnosti Béchampova práce dokázala pravý opak. V knize „Pasteur: plagiátor, podvodník“ („Pasteur: Plagiarist, Impostor“) (začleněné jako předmluva k výše zmíněné knize „Béchamp, nebo Pasteur“) R. B. Pearson uvádí:
„[Béchamp] V nesčetných laboratorních experimentech, kterým nyní asistoval profesor Estor – další velmi schopný vědec – našel mikrozymy všude, ve veškeré organické hmotě, ve zdravých i nemocných tkáních, kde je také našel ve spojitosti s různými druhy bakterií.
Po velmi důkladném studiu došli k názoru, že základními jednotkami života jsou spíše mikrozymy než buňka a ve skutečnosti jsou staviteli buněčných tkání. Došli také k závěru, že bakterie jsou výsledkem nebo evoluční formou mikrozymů, které se objevují, když je množství nemocné tkáně rozloženo na základní prvky.
Prokázal, že při odumření orgánu jeho buňky zmizí, ale mikrozymy zůstávají, jsou nepomíjející.
Když znovu nalezl bakterie v pozůstatcích druhého experimentu, stejně jako prvního, dospěl k závěru, že díky péči věnované vyloučení organismů ze vzduchu dokázal, že bakterie se mohou vyvíjet a vyvíjejí se z mikrozymů a ve skutečnosti jsou odklízecí formou mikrozymů, která se vyvíjí, když smrt, rozpad nebo nemoc způsobí, že mimořádné množství buněčného života potřebuje buď opravit, nebo rozložit.“
Béchamp sám v roce 1869 napsal:
„U břišního tyfu, gangrény a antraxu byla zjištěna existence bakterií ve tkáních a krvi a člověk byl velmi nakloněn tomu je samozřejmě považovat za případy obyčejného parazitismu. Po tom, co jsme řekli, je zřejmé, že namísto tvrzení, že nemoc měla jako svůj původ a příčinu zavlečení cizích choroboplodných zárodků do organismu s jejich následným působením, je třeba místo toho prohlásit, že je třeba se vypořádat pouze se změnou funkce mikrozymů, změnou indikovanou adaptací, ke které došlo v jejich formě.“
Béchamp také provedl experimenty s hrozny, které prokázaly, že tyto mikroorganismy se nenacházejí pouze ve vzduchu, ale také na složitějších organismech a uvnitř nich a že změny prostředí mohou stále způsobit fermentaci. Dr. Bastian popisuje toto zjištění následovně:
„Například hrozny umístěné v atmosféře kyseliny uhličité projdou fermentací, aby se vytvořil alkohol a další produkty, a to i bez přítomnosti Torul [kvasinek] nebo příbuzných organismů. Ostatní ovoce a zelenina ošetřené stejným způsobem se chovají víceméně podobně. Sám Pasteur a jeho následovníci proto nyní ukázali, že organické množení nezávislých organismů není v procesu fermentace zásadním faktorem.“
Pasteur s těmito zjištěními opět nesouhlasil, ale nakonec změnil názor a provedl změny ve své vlastní teorii.
Dr. Bastian uvádí:
„Pasteur během posledních dvou let provedl nejdůležitější změnu ve své teorii fermentace. Zatímco dříve zastával názor, že fermentace a hniloba jsou chemické procesy iniciované nezávislými organismy (bakteriemi a jejich spojenci) a probíhají v korelaci s jejich růstem a množením, nedávno ukázal, že podobné jevy mohou být iniciovány chemickými procesy probíhajícími v prvcích určitých tkání ovoce a zeleniny, pokud jsou umístěny do určitých abnormálních podmínek.“
Když Pasteur nakonec tato fakta přijal, vyslovil hypotézu, stejně jako Plenciz a další před ním, že specifické druhy fermentace byly způsobeny specifickými organismy, a tedy že musí být také příčinou specifických onemocnění. V závěrečné zprávě předložené Královské komisi pro vivisekci dr. C. J. Martin z Listerova institutu údajně uvedl:
„Jeho [Pasteurovy] zkušenosti na toto téma (fermentace) ho vedly k velkému zobecnění, že infekční choroby samy mohou být interpretovány jako zvláštní fermentace a jako následek specifických mikroorganismů.“
Jak jsme již uvedli dříve, není těžké pochopit, proč by Pasteurova teorie byla „upřednostňována“ před Béchampovou. Specifické mikroorganismy způsobující specifická onemocnění znamenají, že je třeba vyvinout specifickou léčbu.
Dnes je Béchamp, navzdory svým neuvěřitelným úspěchům a objevům, zcela odsunut na vedlejší kolej, jeho dílo je vesměs pohřbeno a často se o něm mluví pohrdavě, jako například v tomto článku, kde je označen za „zatrpklého blázna“.
Pasteur nakonec souhlasil prakticky se všemi Béchampovými zjištěními. Proč je tedy Béchampovo dílo ignorováno? Důvod je jednoduchý: Pasteur se domníval, že se jedná o odlišné entity, schopné způsobit onemocnění, zatímco Béchamp je viděl jako důsledek nemoci, která je sama o sobě způsobena jinými faktory.
Měl tedy Pasteur pravdu? Pojďme se podívat na důkazy.
Jak víme, že „choroboplodné zárodky“ způsobují onemocnění?
Carl Sagan jednou řekl, že „mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy.“
Ve výše uvedené eseji dr. Bastian napsal:
„Bakterie… se obvykle nacházejí v tolika částech těla u každé lidské bytosti a u tolika nižších živočichů, že je téměř nepředstavitelné, že tyto organismy mohou být příčinou nemocí.“
To odpovídá tomu, co dříve napsal Béchamp:
„Pokud by virulentní [nepřátelské] zárodky byly v atmosféře normální, jak četné by byly příležitosti k jejich proniknutí nezávisle na plicích a střevním hlenu! Každá rána, byť sebemenší, dokonce i každé píchnutí špendlíkem, by byly příležitostí k tomu, abychom se nakazili pravými neštovicemi, tyfem, syfilidou, kapavkou.“
A skutečně, když se nad tím zamyslíte, představa, že jsme obklopeni nevyčíslitelným množstvím těchto organismů a že některé by mohly ublížit, je opravdu dost bizarní a poněkud kontraintuitivní.
Protože se jedná o tak mimořádné tvrzení, je na zastáncích „teorie choroboplodných zárodků“, aby nade vší pochybnost prokázali, že jejich teorie obstojí – nikoli naopak. A je to těžký požadavek, protože na rozdíl od určitých chemikálií nebo jiných látek, o kterých je známo, že způsobují onemocnění při požití nebo vdechnutí (např. rtuť), bakterie, jak napsal dr. Bastian, jsou vždy přítomny.
Latinská fráze „Cum hoc ergo propter hoc“ znamená „spolu, tudíž kvůli tomu“ nebo ve známější podobě „korelace neznamená kauzalitu“ a popisuje logický omyl, který tvrdí, že pokud se dvě události stanou současně nebo jedna po druhé, pak jedna musí způsobit druhou. Např. blízko nebo kolem odpadků se obvykle nacházejí mouchy. Takovým omylem by bylo dospět k závěru, že mouchy vytvořily odpadky.
Abychom se tomuto úskalí vyhnuli, je nezbytné vymyslet vhodnou metodologii k prokázání příčiny a následku. V článku o etiologii (kauzalitě) tuberkulózy publikovaném v roce 1884 Koch napsal:
„nestačí pouze stanovit souběžný [přirozeně doprovázející] výskyt nemoci a parazita, ale musí být prokázáno, že parazit je skutečnou příčinou.“
Takový test vymyslel Kochův asistent Friedrich Loeffler. Je znám jako „Kochovy postuláty“ a jedná se o soubor zásad, které mají pomoci stanovit příčinnou souvislost při vyšetřování „patogenů“. Jsou následující:
- Stejný organismus musí být přítomen u každého případu onemocnění.
- Organismus musí být izolován od nemocného hostitele a pěstován v čisté kultuře.
- Izolát musí způsobit onemocnění, když je inokulován zdravému, vnímavému zvířeti.
- Organismus musí být znovu izolován od inokulovaného, nemocného zvířete.
Pozn.: Později se tvrdilo, že tyto postuláty nelze použít při vyšetřování „virů“. Virolog Thomas Rivers tyto principy v roce 1932 upravil (jsou známy jako „Riversovy postuláty“). Napsal: „Je zřejmé, že Kochovy postuláty nebyly u virových onemocnění splněny.“ Vrátíme se k tomu, až se dostaneme k „virům“.
Kochovy postuláty jsou obecně označovány jako „zlatý standard“. Jak však uvidíme, kritéria nebyla nikdy skutečně splněna, dokonce ani v té době. E. Humeová s odkazem na článek z roku 1909 v The Lancet uvedla: „Kochovy postuláty jsou zřídka, pokud vůbec, splněny.“
A je tomu tak dodnes a bylo nám také řečeno, že na tom vlastně nezáleží. Příkladem je následující článek napsaný „ověřovateli faktů“ („fact checkers“) agentury Reuters, ve kterém uvádí: „Kochovy postuláty, jak byly původně chápány, nemusí být splněny, aby bylo možné prokázat, že mikrob způsobuje onemocnění.“
A zjevně je to proto, že „výzkum virů byl transformován genetickými technikami vyvinutými desetiletí po Kochově smrti.“
Ve skutečnosti je to však test prosté logiky. Moderní techniky jsou irelevantní, protože logika by měla při přezkoumání obstát, bez ohledu na jakékoli takové techniky. Kromě toho by měl být každý schopen těmto zásadám porozumět a posoudit, zda jsou při správném použití schopny poskytnout uspokojivé důkazy o předložených tvrzeních.
A nepochybně to je důvod, proč existuje taková snaha je zdiskreditovat. Když jsou postuláty aplikovány správně, zjistíme, že nejsou schopny uvedená tvrzení prokázat – ve skutečnosti je vyvracejí.
Problém „asymptomatických přenašečů“
Bohužel se zdá, že Koch a jeho stoupenci nepředvídali problém „asymptomatických přenašečů“, kteří se nejprve objevili u cholery a později u břišního tyfu, což vedlo k tomu, že Koch první postulát zcela opustil. A tady se to celé začíná hroutit.
Kochův student, Loeffler, který tyto principy původně vymyslel, se také dostal do problémů, když se pokoušel dokázat, že nemoc známá jako záškrt byla způsobena konkrétní bakterií. Bakterie se mu podařilo najít pouze v přibližně 60% případů, které mu byly předloženy:
„Byl schopen prokázat bacily záškrtu ve stěrech pouze u 13 z 22 případů klinického záškrtu. Ze šesti z nich izoloval Corynebacterium diphtheriae. Bacily záškrtu izoloval od jednoho normálního dítěte. Vzhledem k nedostatku vzájemné korelace v těchto zjištěních neoblomně netvrdil, že stanovil etiologii (příčinu) nemoci.“
Je však pozoruhodné, že autor tohoto článku dále uvádí: „ale ve skutečnosti etiologii jasně stanovil. Od dob Loefflera je zřejmé, že přítomnost bacilů záškrtu není synonymem záškrtu a že Kochovy postuláty nelze splnit ve všech případech záškrtu. Loefflerovy experimentální infekce u zvířat vedly k objevu, že bacily záškrtu měly tendenci zůstávat v místě vpichu, ačkoli pitva odhalila poškození orgánů daleko od tohoto místa.“
Další příklad nám poskytuje E. Humeová, která cituje Sternbergovu Učebnici bakteriologie:
„Důkaz provedený Ogstonem, Rosenbachem, Passetem a dalšími, že mikrokoky jsou konstantně přítomny v hnisu akutních onemocnění, vedl k závěru, že při nepřítomnosti mikroorganismů této třídy nemůže dojít k tvorbě hnisu. Experimenty Crawitze, de Baryho, Steinhause, Scheurlena, Kaufmanna a dalších však nyní dobře prokázaly, že tento závěr byl mylný a že určité chemické látky vpravené pod kůži vyvolávají tvorbu hnisu zcela nezávisle na bakteriích.“
„Asymptomatičtí přenašeči“ jsou ve skutečnosti normou pro prakticky všechna onemocnění údajně způsobená bakteriemi nebo jinými „choroboplodnými zárodky“. Na Wikipedii je krátká stránka, kde se o této záležitosti píše, a jsou zde zmíněny břišní tyfus, HIV, virus Epstein-Barrové, dětská obrna, cholera, chlamydie a tuberkulóza. Tento seznam však není v žádném případě kompletní. Příkladem je kapavka. Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) uvádí: „mnoho mužů s kapavkou je asymptomatických“ a „většina žen s kapavkou je asymptomatická.“
Takže pokud první postulát odpadá (pozn. překl. – podle prvního Kochova postulátu by mikroorganismus neměl být nalezen u jedinců zdravých), může to potvrdit pouze jednu věc: že „patogen“ sám o sobě nemůže způsobit onemocnění. Pokud by mohl, pak by neexistovalo nic takového jako „asymptomatičtí přenašeči“. Je zřejmé, že roli hrají i další faktory.
Podívejme se blíže na třetí postulát. Některé texty, jako např. Essentials of Microbiology uvádí: „kultivovaný mikroorganismus by měl po aplikování do zdravého organismu způsobit onemocnění.“
Jiné, jako původní text, který jsem citoval, někdy také obsahují slovo „vnímavý“: „izolát musí způsobit onemocnění, je-li naočkován zdravému, vnímavému zvířeti.“
Co znamená „vnímavý“? CDC uvádí: „Posledním článkem v řetězci šíření infekce je vnímavý hostitel. Vnímavost hostitele závisí na genetických nebo konstitučních faktorech, specifické imunitě a nespecifických faktorech, které ovlivňují schopnost jedince odolávat infekci nebo omezit patogenitu.“
„Specifická imunita“ je eufemismus pro „získanou imunitu“. Nespecifické faktory označují „vrozenou imunitu“ (kůže, sliznice, kyselost žaludku, řasinky v dýchacím traktu, kašlací reflex atd.).
CDC také uvádí, že určité faktory mohou „zvýšit vnímavost“ a jsou to ty samé, které uvádí Britská společnost pro imunologii ve své definici „sekundární imunodeficience“ (která, pokud si vzpomínáte, je jednoznačně uváděna jako nejběžnější „typ“).
Z toho tedy vyplývá, že nemůžete mít testovaný subjekt, který je „zdravý“ a zároveň „vnímavý“.
Někteří budou argumentovat, že člověk by teoreticky mohl být zdravý a „vnímavý“ – stejně jako může být zdravý a „vnímavý“ na alkohol nebo kofein. Je zdravý, ale postrádá „specifickou imunitu“ – jinými slovy, není schopen produkovat specifické „protilátky“ potřebné k boji s konkrétním „patogenem“.
Toto vysvětlení však není v souladu s tím, co nám bylo řečeno např. o tuberkulóze. National Health Service (NHS) uvádí:
„U většiny zdravých lidí přirozená obrana těla proti infekci a onemocnění (imunitní systém) zabíjí bakterie a nevyskytují se žádné příznaky. Nebudete mít žádné příznaky, ale bakterie ve vašem těle zůstanou. Toto je známé jako latentní TBC. Pokud imunitní systém nedokáže zlikvidovat nebo zabránit šíření infekce, může se rozšířit v plicích nebo jiných částech těla a příznaky se rozvinou během několika týdnů nebo měsíců. Toto je známé jako aktivní TBC.
Latentní TBC se může později vyvinout v aktivní TBC, zvláště pokud dojde k oslabení vašeho imunitního systému.“
V žádném bodě nemluví o „specifických protilátkách“ nebo předchozí expozici. Mluví pouze o vašem celkovém zdravotním stavu; pokud jste zdraví, váš „imunitní systém“ bude fungovat tak, jak tvrdí, a „bakterie zabije“. Pokud onemocníte, tak už dál nebude (podle nich). A to je dále potvrzeno skutečností, že tuberkulóza je údajně jednou z „oportunních infekcí“ způsobených oslabeným „imunitním systémem“, jako je ten, který je údajně důsledkem údajné „infekce“ virem HIV (jak bylo uvedeno dříve, „imunosuprese“ není stav, který se týká pouze údajné „infekce“ virem HIV).
Třetí postulát je zjevně rozporem, a proto nemůže prokázat příčinu a následek, pokud nebude obnoven první postulát a neodstraníme koncept „asymptomatických přenašečů“.
A tak by tomu bylo i v případě, že bychom vypustili slovo „vnímavý“. Pokud je dokonale zdravý, „nevnímavý“ organismus „infikován“ patogenem a zůstává v pořádku, pak roli hrají další faktory.
Tak proč ho tam nechat? Jednoduše proto, že to je ten, o kterém, i když ignorujete všechny ostatní, by se dalo tvrdit, že prokazuje příčinnou souvislost – což je ve skutečnosti jádro věci. Pokud nelze prokázat příčinnou souvislost, pak se celá věc rozpadne.
Někteří pak namítnou: „Ale Pasteur, Koch a další byli schopni u svých testovaných subjektů vyvolat onemocnění. Nesplňuje to tedy postuláty a neprokazuje příčinnou souvislost?“
To je dobrá otázka, ale ďábel se skrývá v detailech. Vždy se zjistí, že v těchto experimentech do testovaného subjektu injekčně aplikovali „patogen“. Vezměme si například Kochův experiment s antraxem, který je popsán zde („inokulace“ v tomto kontextu znamená injekci):
„Zjistil, že inokulace myši krví z ovce, která uhynula na antrax, způsobila úhyn myši následující den. Při pitvě byly v krvi, lymfatických uzlinách a slezině přítomny tyčinkovité struktury. Inokulace druhé myši krví ze sleziny první myši poskytla stejný výsledek. Opakováním těchto inokulací mohl Koch množit antraxové tyčinky po desítky generací.“
Vzhledem k tomu, že sám Pasteur i jeho následovníci všeobecně akceptovali, že tyto mikroorganismy lze nalézt v samotném vzduchu, mělo by být možné je odtud izolovat. E. Humeová uvádí:
„Tady vidíme základní teorii doktríny choroboplodných zárodků přenášených vzduchem, která je v rozporu s posledním postulátem; protože k vyvolání nemoci je nutné, aby organismy byly odebrány z těl, ať už přímo, nebo zprostředkovaně prostřednictvím kultur. Co svědčí pro to, že za to mohou útočníci ze vzduchu?“
Antrax je ve skutečnosti jedním takovým „patogenem“, o kterém se říká, že není nakažlivý. Podle CDC k infekci může dojít buď při vdechnutí spór, při konzumaci jídla nebo pití kontaminované vody nebo při kontaktu s těmito spórami prostřednictvím řezu nebo škrábnutí na kůži.
Takže další otázkou je, proč Koch a další trvají na injekční aplikaci látek do svých testovaných subjektů, místo toho, aby se snažili napodobit to, co on a ostatní tvrdí, že se odehrává mimo jejich laboratoře?
Také není nikdy zcela jasné, proč téměř vždy používají sekrety z jednoho druhu zvířat, které pak vstřikují do jiného. To je velmi zvláštní, zejména s ohledem na skutečnost, že je známo, že to samo o sobě může způsobit určité problémy. Potvrzuje to dokonce i časopis Wired:
„Následné transfuze s použitím ovčí krve však nebyly tak úspěšné a tato praxe byla nakonec zakázána. Věda si nebyla vědoma nebezpečí nejen mezidruhových transfuzí, ale také skutečnosti, že lidské bytosti mají různé, obecně neslučitelné krevní skupiny.“
A konečně, pokud se injekčně aplikuje krev, jiné tělesné tekutiny nebo tkáň, pak je zřejmé, že samotný „patogen“ nebyl izolován (o izolaci se budeme více bavit v některém z budoucích článků).
Předpokládejme tedy, že ovce, které byla krev odebrána, byla ve skutečnosti otrávena. Takový jed by se pak logicky nacházel i v její krvi, a proto by Koch injekcí myši, tak jak to udělal, přenesl nejen údajný „patogen“, ale také jed – a to vše se nezdá být tak přitažené za vlasy, když uvážíme, co ve skutečnosti antrax může být.
Sally Morrell napsala na toto téma vynikající článek, který rozhodně doporučuji si přečíst. V něm píše:
„Vezměme v úvahu antiparazitární koupele ovcí. První antiparazitární koupel ovcí na světě vynalezl a vyrobil George Wilson z Coldstreamu ve Skotsku v roce 1830 – základem byl arsenový prášek. Jednou z nejúspěšnějších značek byl Cooper’s Dip, který v roce 1852 vyvinul britský veterinář a průmyslník William Cooper. Cooper’s Dip obsahoval arsenový prášek a síru. Prášek se musel smíchat s vodou, takže přirozeně u pracovníků v zemědělství – natož u ovcí ponořených do roztoku arsenu – občas došlo k otravě.
Příznaky otravy arsenem jsou pozoruhodně podobné příznakům ‚antraxu‘, včetně výskytu černých kožních lézí. Stejně jako u antraxu může k otravě arsenem dojít kontaktem s kůží, inhalací a gastrointestinálním traktem. Pokud injekce obsahuje arsen, způsobí v daném místě léze.“
Na závěr uvádí:
„Vědci zjistili, že některé bakterie dokážou ‚bioremediovat‘ arsen v půdě. Tyto bakterie odolné vůči arsenu a/nebo akumulující arsen‚ jsou rozšířeny ve znečištěných půdách a jsou cennými kandidáty pro bioremediaci ekosystémů kontaminovaných arsenem. Příroda má vždy řešení a v případě arsenu jsou řešením určité všudypřítomné půdní bakterie. Musíme vzít v úvahu možnost, že ‚nepřátelské‘ bakterie antraxu, které poprvé izoloval Robert Koch, jsou ve skutečnosti užitečným remediačním organismem, který se objevuje na scéně (nebo v těle), kdykoli se zvíře nebo člověk setká s jedem zvaným arsen.“
Na závěr
Vše, co jsem uvedl výše, položilo základy pro tvrzení „teorie choroboplodných zárodků“. Dnes si vědci již nekladou otázku „způsobují bakterie nemoci?“ Je to dané – axiom, který je základem všeho ostatního. Lékařská literatura, učební osnovy – vše je založeno na tomto mylném předpokladu.
Je to teorie, která je plná rozporů a nesrovnalostí. Samotný „zlatý standard“ (tj. Kochovy postuláty) se v praxi nikdy nepoužívá, což by samo o sobě mělo být varovným znamením.
Logika, kterou Loeffler předložil, je správná, ale realita měla jinou představu. Za normálních okolností by to vedlo k přehodnocení testované hypotézy. Ale místo toho vědci jednoduše posunuli branky.
Představte si, že bychom neměli k dispozici žádné jiné vysvětlení, proč jsou lidé nemocní. V tomto hypotetickém scénáři bychom snad mohli říci, že nejsme schopni prokázat příčinnou souvislost, ale toto je jediné vysvětlení, které máme, takže se ho držme.
Tady to ale neplatí.
U každého případu, na který jsem se podíval, zjistíte, že existuje naprosto rozumné vysvětlení, proč jsou lidé a/nebo zvířata nemocní. Viz například článek, který jsem napsal o HIV/AIDS, nebo informace o dětské obrně a vzteklině. Výše zmíněný článek o antraxu od Sally také stojí za přečtení.
Bohužel většina lidí prostě věří, že „teorie choroboplodných zárodků“ je pravdivá, protože jim bylo řečeno, že tomu tak je, a to v nejútlejším dětství. Béchamp napsal:
„Široká veřejnost, jakkoli inteligentní, je zaskočena už jen tím, čemu je jen trochu obtížné porozumět. Lidem bylo řečeno, že vnitřek těla je něco jako obsah nádoby naplněné vínem a že tento vnitřek není poškozen – že neonemocníme, s výjimkou případů, kdy do něj zvenčí proniknou zárodky, které jsou od začátku patologické, a které se pak stanou mikroby.
Veřejnost neví, zda je to pravda, neví ani, co je mikrob, ale bere to jako slovo odborníků, věří tomu, protože je to jednoduché a snadno pochopitelné, opakuje a věří tomu, že za naše nemoci mohou mikrobi, aniž by se dále ptala, protože nemá čas – a možná ani kapacitu – zkoumat do hloubky to, čemu má věřit.“
Béchamp zde správně poukazuje na to, že snažit se dostat k jádru věci není v této oblasti snadné a vyžaduje to značné množství času a úsilí. Doufám, že články, jako je tento, mohou poskytnout dobrý vstupní bod pro ty, kteří o oficiálním narativu pochybují.
Jako vždy vám děkuji, že jste si tento článek přečetli, a pokud vás zaujal, sdílejte jej, prosím, s ostatními.
V příštím článku se blíže podíváme na „viry“.
