Kariéra

Narodil jsem se v Londýně, i když oba moji rodiče studovali na skotských univerzitách. Byl jsem vychován k úctě k akademikům a k přesvědčení, že jejich prvořadým životním zájmem je hledání pravdy. Mým záměrem vždy bylo nastoupit kariéru na univerzitě, kde – pokud člověk plnil pedagogické povinnosti zadané vedoucím katedry – mohl svobodně bádat v jakékoli oblasti svého oboru, což se zdálo vzrušující. V té době byli akademičtí pracovníci v Británii chráněni před těmi s ortodoxními názory u moci díky dlouho zavedené definitivě.

Získal jsem stipendium na University College School v Londýně a v roce 1956 jsem získal lékařský titul na Middlesex Hospital Medical School, od té doby jsem vykonával lékařskou praxi na částečný úvazek. Pokračoval jsem ve studiu neurofyziologie a biofyziky na katedře fyziologie na University College London, které jsem dokončil v roce 1958. Získal jsem také diplom z biofyziky na univerzitě King´s College London.

Poté jsem nastoupil do Institutu psychiatrie, nejprve jako výzkumný asistent a poté jako čestný lektor biochemie a zůstal jsem tam až do roku 1962. Pracoval jsem na výzkumu elektrických vlastností řezů mozku a byl jsem pozván do Švédska, abych tam zkoumal podobné vlastnosti u ručně vypreparovaných nervových buněk. V roce 1964 jsem se vrátil do Británie a nastoupil na pozici biochemika a čestného lektora aplikované neurobiologie v Neurologickém institutu v Londýně. V následujícím roce jsem byl jmenován docentem fyziologie na Battersea College a v roce 1968 jsem se stal soukromým docentem na Univerzitě v Surrey.

V té době jsem měl na starosti veškerou výuku fyziologie na univerzitě a byl jsem od té doby vedoucím fyziologem. V roce 1970 jsem založil laboratoř Unity Laboratory of Applied Neurobiology, kterou jsem od té doby vedl. Publikoval jsem okolo 150 vědeckých prací z oboru cytologie, neurobiologie a resuscitace a napsal jsem pět knih.

Během své kariéry jsem se díky své výchově a vzdělání řídil následujícími předpoklady: prioritou akademiků je především hledání pravdy, jak ji sami definují; jsou připraveni vést dialog o svém přesvědčení a výzkumu; věří, že důkazy a argumentace by měly mít přednost před vírou a emocemi; při argumentaci se chovají férově; nepoužívají zavádějící argumenty a k obhajobě svých názorů nepoužívají moc. Bohužel jsem dospěl k závěru, že tyto předpoklady nejsou vždy oprávněné.

Student na Institutu psychiatrie, 1958-1962

Moje první zaměstnání v roce 1958 bylo jako výzkumný asistent profesora Henryho McIlwaina na Institutu psychiatrie v Londýně. Byl nejaktivnějším zastáncem používání tenkých řezů mozku pro studium biochemie a fyziologie neporušeného živého mozku. Domnívám se, že se tuto techniku naučil od profesora sira Hanse Krebse, nositele Nobelovy ceny za biochemii, s nímž spolupracoval v Sheffieldu v Anglii. Vlastnosti mozku dospělých zvířat bylo možné studovat na řezech po dobu až dvou hodin, než došlo k jejich degeneraci. Profesor McIlwain vybudoval katedru biochemie s malým týmem stálých zaměstnanců a 10-15 hostujícími výzkumnými pracovníky a studenty doktorandského studia.

Na Institutu psychiatrie jsem si uvědomil některé poměrně běžné praktiky. Někteří lidé necitovali autory, které osobně neměli rádi, kteří je v publikování předešli, nebo dospěli k závěrům, které se nelíbily vedoucím pracovníkům. Neprováděli řádně kontrolní experimenty nebo vyřazovali výsledky, které se lišily od výsledků, které očekávali. Když jsem se o těchto praktikách dozvěděl poprvé, byl jsem jimi šokován, ale ještě více mě šokovala tolerance a cynismus, které někteří z mých kolegů vůči těmto praktikám projevovali.

V roce 1958 jsem diskutoval o konkrétním biochemickém problému se zkušeným maďarským biochemikem, který nastoupil do ústavu legálně ještě před revolucí a požádal v Británii o azyl. Ten mu byl udělen pod podmínkou, že zůstane na stejné pozici. Řekl mi, že se mnou docela souhlasí, ale neřekl by to veřejně, protože by to mohlo ohrozit jeho jmenování.

Vymyslel jsem jednoduchou techniku pro rychlé zhotovování řezů, aby se daly studovat dříve než pomocí předchozí techniky. Jednomu z mých kolegů se tento nápad líbil a dostal za úkol prozkoumat vlastnosti takto zhotovených řezů. Pracovali jsme spolu harmonicky, dokud jednoho dne nepřestal chodit do mé laboratoře a já si všiml, že se mi na chodbě vyhýbá. Výše postavený kolega nařídil mému příteli, aby pracoval s ním, místo toho aby rozvíjel moji techniku. Byl jsem však na nižší pozici, než abych proti tomu mohl protestovat.

Doslechl jsem se, že tento výše postavený kolega píše vědeckou práci na základě mé práce a když jsem se zeptal, zda budu spoluautorem, bylo mi řečeno, že moje pomoc bude uznána. Když se pak vědecká práce objevila, všiml jsem si, že končila poděkováním za moji „pomoc“ s technikou, ale nebyl jsem požádán, abych byl spoluautorem. Když jsem si publikovanou práci přečetl, všiml jsem si důležité chyby v jednom z výpočtů. Zdvořile jsem na ni upozornil, ale bylo mi řečeno, že jde jen o jiný způsob vyjádření hodnoty. Trval jsem však na tom, že to není pravda, protože podobná složka byla vypočtena správně a nahlášený výsledek byl v nereálných jednotkách.

Tato chyba se po zveřejnění stala správnou hodnotou a v pozdějších publikacích se objevily hodnoty podobné. V knize, která byla napsána později, jsou na různých stránkách uvedeny různé hodnoty téhož parametru. Kniha je velmi směrodatná. Nechtěl jsem se dotknout citů odpovědných osob, ale když jsem následně napsal práci na stejné téma, vložil jsem správný výpočet, ale s jeho zveřejněním byly určité potíže. Ze svého působení na Institutu psychiatrie jsem si odnesl několik ponaučení. Za prvé, doktorandi nemají vůči svým školitelům žádnou možnost zjednání nápravy, protože jejich kariéra by byla zničena, pokud by na své kritice trvali, nebo by se museli vzdát svého stipendia. Kromě toho je pro známé akademické pracovníky poměrně snadné publikovat ve vědeckých časopisech, zvlášť pokud jsou členy redakční rady. Za třetí, údaje uváděné ve významných knihách získávají na autoritě a ustálenosti, což některé další lidi podněcuje k tomu, aby nacházeli podobné výsledky, a jiné odrazuje od toho, aby předkládali k publikaci výsledky odlišné. Byla to moje první osobní zkušenost s pochybením a velmi mě to znepokojilo.

Výzkumný pracovník v Göteborgu ve Švédsku, 1962-1964

V roce 1962 mě profesor Holger Hydén z Institutu neurobiologie v Göteborgu pozval, abych provedl podobné studie na jednotlivých nervových buňkách ručně vypreparovaných z mozků čerstvě usmrcených králíků.¹ Tato technika je skvělá ve své jednoduchosti a není obtížná.² Bylo provedeno velké množství experimentů zkoumajících biochemii a anatomii buněčných těl, ale stejně jako u řezů mozku vyvstávala stejná otázka. Kolik elektrických vlastností živé nervové buňky zůstalo po jejím odpreparování? Byl jsem zaměstnán spolu s mnoha dalšími, abych to zjistil.

Na Institutu neurobiologie jsem pod vedením profesora Hydéna, který byl ke mně osobně velmi laskavý, prožil velmi zajímavé a plodné období. Viděl jsem tam však dvě praktiky, o kterých jsem dříve nevěděl. Technik vypracoval tabulku s výsledky a jeho nadřízený některé z nich vyškrtl, aniž by k tomu uvedl jakýkoli důvod. Technik potom tabulku přepsal, původní zahodil a nová tabulka se stala výchozími údaji. V nedávné době jsem v Británii viděl výzkumné pracovníky, jak jednoduše vymazali hodnoty z počítačů připojených k jejich přístrojům. Nemyslím si, že by tyto praktiky byly ve Švédsku nebo v Británii rozšířené.

Skutečnou obavou bylo, že by se takto vybrané, a tudíž zavádějící údaje mohly objevit v publikovaných vědeckých pracích a stát se tak součástí vědeckého poznání. Myšlenka, že by byly opraveny, když se jiní lidé pokusí stejný experiment reprodukovat, je v reálném světě jen zbožným přáním. V důsledku těchto pozorování jsem se rozhodl, že nikdy nebudu uvádět své jméno a podílet se na publikacích, o kterých jsem věděl, že v nich došlo k manipulaci s výsledky nebo byly uvedeny zavádějící informace. Během několika následujících let jsem zaznamenal velký počet běžně praktikovaných a tolerovaných prohřešků, jako jsou chybějící diskuze o nesouhlasných výsledcích, vyhýbání se provádění zásadních kontrolních experimentů, zodpovídání důležitých otázek pomocí rafinovaných výmluv atd.³

Adenosintrifosfát (ATP) je jednou z nejdůležitějších chemických látek v těle. Je nezbytný pro mnoho metabolických reakcí a pomáhá při syntéze bílkovin. Jeho energie se používá k pohybu tekutin a způsobuje kontrakci svalů.

Dr. Joseph Cummins, americký výzkumný pracovník, který navštívil Göteborg, vyvinul s profesorem Hydénem metodu měření aktivity enzymu ATPázy, který rozkládá ATP, v tělech jednotlivých nervových buněk.⁴ Tato buněčná těla měla průměr patnáctiny až třicetiny milimetru. Byl to velmi významný úspěch a my jsme byli schopni tuto techniku upravit a změřit mnohem větší aktivitu enzymu.⁵ Experiment zahrnoval měření velmi malých koncentrací ATP, a tak mě napadlo, zda by bylo možné změřit změnu této „vysokoenergetické“ sloučeniny v sítnici (část oka), složené z tisíců buněk, když se na ni posvítí. Našel jsem výraznou změnu. Vzhledem k tomu, že sítnice je výběžkem mozku, hledal jsem stejný účinek u řezů mozku, míchy a sedacího nervu (který se táhne po zadní části nohy) a zjistil jsem, že všechny tyto tkáně jej vykazují. Pak jsem si položil otázku: „Proč by člověk měl mít v nervu, na kterém sedí, enzym citlivý na světlo?“ Po 3 měsících intenzivních experimentů jsem vynechal veškerou tkáň. K mému úžasu byl na světlo citlivý samotný ATP. To bylo nečekané a dosud to nebylo zaznamenáno. Pokusy jsem opakoval s mnohem méně citlivou metodou měření fosfátu.⁶ Výsledky byly stejné.

Vždy jsem se domníval, že když skromný nádeník z řad vědců najde na tak důležité molekule něco tak vzrušujícího, bude to pravděpodobně buď chyba, nebo artefakt vyplývající z použitého postupu. Všechny živé tkáně využívají složité a křehké biochemické mechanismy. Většina experimentů zahrnuje usmrcení zvířete nebo rostliny, zastavení změn v nich (fixaci nebo inhibici), odstředění, zmrazení nebo přidání silných činidel. Kterákoli z těchto fází postupu může a často i drasticky mění biochemické vlastnosti tkáně nebo v ní určité chemické látky přemisťuje. Biochemici proto musí jednoznačně prokázat, že jakékoli účinky, které zjistí, vyplývají z vrozených vlastností tkání, a ne z postupů použitých k jejich zkoumání. Experimenty, které testují účinky samotných postupů, se nazývají „kontrolní“ pozorování a zásadní platnost každého experimentu určeného ke zjištění toho, co se děje v neporušené lidské bytosti, zvířeti nebo rostlině, je do značné míry určena pečlivostí, s jakou byly kontroly provedeny. Podle Poppera⁷ bychom se měli pokusit zfalšovat svou vlastní hypotézu pomocí relevantních „kontrolních“ experimentů.

Pustil jsem se tedy do dlouhé řady kontrolních experimentů, při nichž jsem testoval vliv světla na sloučeniny příbuzné ATP, včetně ADP, AMP a anorganického fosfátu. Zkoušel jsem vliv teploty 22°C na ATP namísto 37°C, myl jsem skleněné nádoby detergenty, které neobsahovaly fosfát, odstranil jsem kyslík. Žádná z ostatních látek nevykazovala citlivost na světlo jako ATP, která vyžadovala kyslík a vyskytovala se při tělesné teplotě, ale ne při pokojové teplotě.

Provedl jsem rozsáhlou rešerši literatury a žádné předchozí zprávy o tomto zjištění jsem nenašel. Jednoho dne byla moje technička, slečna Anita Bäckmanová, pryč a já jsem připravoval roztok. Vyndal jsem láhev s ATP z ledničky a všiml jsem si, že je na ní napsáno: „Uchovávejte v chladu, ve tmě.“ Napsal jsem tedy dr. Bergerovi, hlavnímu chemikovi výrobce, společnosti Sigma, abych se ho zeptal, zda neví o nějaké publikaci o tomto jevu. Odpověděl mi, že jeho společnost na to přišla náhodou, protože ze Spojených států expedovala chromatograficky čistý ATP, ale zákazníci v Evropě si stěžovali, že dostávají směsi ATP a jeho rozkladných produktů ADP a AMP. Když Sigma dala ATP do tmavých lahví, samovolně se nerozkládal. Společnost toto zjištění nezveřejnila. Uklidnilo mě však vědomí, že citlivost ATP na světlo již dříve a zcela nezávisle zjistil i někdo jiný.

ATP býval považován za „vysokoenergetický“ fosfát,⁸ dokud nebyl tento koncept přehodnocen⁹ a také se ukázalo, že je zcela mylný, a to respektovanou dr. Barbarou Banksovou, která měla s publikováním těchto názorů velké potíže.¹⁰

Jednoho dne jsme se slečnou Anitou Bäckmanovou a slečnou Inger Augustssonovou seděli v teplé místnosti při 37°C se zhasnutými světly a prováděli experiment. Citlivost na světlo bylo nutné studovat ve tmě. Povídali jsme si, abychom si zkrátili nudu z dvacetiminutového čekání. Ten večer, když jsem analyzoval výsledky pokusu, bylo jasné, že kromě světla působí i nějaký jiný činitel. Prakticky jediným vysvětlením bylo, že stabilitu ATP změnilo naše povídání. Hledal jsem zdroj zvuku bohatého na vysoké frekvence a použil jsem nahranou dudáckou hudbu. Experimenty jsme začali provádět brzy ráno v teplé místnosti blízko vchodu do institutu. Shodou okolností kolem dveří procházeli zaměstnanci přicházející do práce, slyšeli dudy a mysleli si, že na ně hraji já, a to dvěma mladým dámám. Dudácká hudba měla na stabilitu ATP značný vliv, a tak jsme testovali čisté tóny při různých intenzitách a různé frekvence při stejné intenzitě. Všechny ukázaly, že při 37°C je ATP citlivý na zvuk. Následně jsme ukázali, že je citlivý také na rotaci ve stolní centrifuze při 1000 otáčkách za minutu po dobu 5 minut, na elektrický proud vyvolaný cívkou reproduktoru a na různé koncentrace sodíkových a draselných iontů v rozsahu koncentrací, které se běžně vyskytují v těle.

ATP poskytuje okamžitou energii pro svalovou kontrakci,¹¹ ale energie je ve svalech uložena ve formě kreatinfosfátu¹² a „vysokoenergetickým fosfátem“ studenokrevných živočichů je argininfosfát.¹³ Všechny experimenty, které jsme provedli s ATP, jsme tedy zopakovali také s kreatinfosfátem při 37°C a argininfosfátem při 23°C. Všechny vykazovaly stejné účinky. V letech 1962 až 1964 jsme každý experiment provedli nejméně šestkrát a analýzy byly prováděny náhodně, přičemž technici při měření vzorků nevěděli, zda se jedná o kontrolní, nebo experimentální vzorky, ani kdy byly extrahovány. Provedli jsme asi 70 experimentů, před tím než jsme se přesvědčili, že technika¹⁴ je tak citlivá, jak jen to bylo možné, a poté jsme provedli více než 330 dalších pokusů pro publikaci.

Návrat do Británie: Oddělení aplikované neurobiologie Rady pro lékařský výzkum, Londýn, 1964-1965

Světlo, zvuk, odstřeďování, elektrický proud a fyziologické koncentrace sodných nebo draselných iontů, to vše ovlivňovalo stabilitu těchto tří fosfátů. Každý z těchto šesti různých druhů energie mohl být převeden nebo přeměněn na chemickou energii pro metabolismus, a proto jsem v roce 1964 napsal vědeckou práci s názvem „Fosfátová vazba jako převodník energie“. Bylo taktickou chybou uvést v názvu hypotézu a také uvést experimenty s dudami, protože to umožnilo recenzentům jejich banalizaci. Práci jsem předložil k publikaci časopisu Journal of Physiology, jehož recenzenti uvedli, že moje činidla ATP, kreatinfosfát a argininfosfát nejsou v nejvyšší dosažitelné čistotě. Odpověděl jsem, že takové přirozeně se vyskytující látky nejsou u živých zvířat čisté. Časopis Nature uvedl, že nemá místo. Časopis Journal of Molecular Biology neuvedl pro odmítnutí žádný důvod. The Biochemical Journal mi napsal, že myšlenka, „že fyzikální faktory by mohly mít biochemické účinky, je revoluční.“ Odpověděl jsem, že naopak se dospělo k závěru, že fyzikální faktory mohou mít chemické účinky, když hrabě Rumford v době Francouzské revoluce ukázal, že při vyvrtávání hlavně děla vzniká velké množství tepla. Bylo celkem jasné, že časopisy si nepřejí můj článek publikovat. Recenzentům se mé závěry nelíbily, možná proto, že se jimi cítili ohroženi, ale nikdy jsem nezjistil proč.

Profesor Hans Krebs, nositel Nobelovy ceny za biochemii, mi napsal, že si myslí, že časopis má právo odmítnout uveřejnit článek, pokud si recenzenti myslí, že je v něm něco špatně. Nedokázal však chybu identifikovat. Uctivě jsem s tím nesouhlasil. Profesor A. V. Hill, nositel Nobelovy ceny za fyziologii, souhlasil, že účinky byly pravděpodobně prokázány, ale nemohl doporučit časopis, který by rukopis publikoval. Sir Ernest Chain, jehož metodu¹⁵ jsem upravil, souhlasil, že úprava byla rozumná a že jsem skutečně prokázal účinky, které jsme tvrdili. Dr. Isaac Berenblum také souhlasil, že jsme jeho metodu¹⁶ vhodně upravili, ale experimenty nechtěl komentovat, protože jeho pole působnosti se přesunulo k výzkumu rakoviny.

V roce 1964 jsem své výsledky prezentoval na Mezinárodní biochemické unii ve Washingtonu, v (britské) Biochemické společnosti a ve Fyziologické společnosti, abych si vyslechl případnou novou kritiku a vytvořil lepší podmínky pro zveřejnění plné vědecké práce. Na obou biochemických setkáních měli posluchači vtipné nebo sarkastické komentáře, ale na zasedání Fyziologické společnosti v Mill Hill v Londýně v listopadu 1964 došlo k velmi zvláštním událostem.

Asi čtrnáct dní před zasedáním mě profesor Max Born z katedry farmakologie Royal College of Surgeons požádal, abych se dostavil do jeho laboratoře a připravil pokusy s ATP, o nichž jsem se chystal informovat. Provedl jsem první dva experimenty, abych nastavil postup. Ty nebyly dostatečně přesné, aby poskytly spolehlivé výsledky. Poté mi řekl, že už promarnil dost času a chce s nimi přestat. Řekl jsem mu, že to nepovažuji za spravedlivé, protože jsem ve Švédsku provedl přes 70 experimentů, než jsem se přesvědčil, že spolehlivost je dostatečně velká na to, abych zahájil hlavní sérii experimentů.

V té době jsem byl druhým nejvýše postaveným pracovníkem v Oddělení aplikované neurobiologie Rady pro lékařský výzkum na Neurologickém institutu v Londýně. Ředitelem byl dr. John Cavanagh. Dozvěděl se o práci, kterou jsem předkládal, a řekl, že mu někdo – koho odmítl jmenovat – řekl, že moje práce narazí ve Fyziologické společnosti na velký odpor a že by bylo moudré, kdybych ji stáhl. Nechtěl říct, z jakých důvodů by měla být napadena. Jeho obava se zdála být tak silná, že jsem mu třikrát nabídl, že ji stáhnu, pokud by řekl, že moje prezentace poškodí pověst nově vzniklé jednotky. Odpověděl, že ne. Trval na tom, že mám právo ji prezentovat, ale přesto mi důrazně doporučoval, abych to nedělal. Dr. Olof Lippold, odborný asistent fyziologie na University College, souhlasil, že můj příspěvek uvede, protože jsem tehdy nebyl členem Společnosti. Řekl mi také, že mě hodlá napadnout profesor Born, který mi poslal shrnutí toho, co se chystá říct. Řekl jsem doktoru Lippoldovi, že věřím, že mám přesné odpovědi na všechny otázky, včetně otázek profesora Borna, které budou pravděpodobně vzneseny.

Dr. William Feldberg, který zasedání předsedal, mi před zasedáním řekl, že se doslechl, že moje prezentace bude silně napadena a její zveřejnění bude pravděpodobně odmítnuto. K tomu by mohlo dojít díky prosté většině těch, kteří se rozhodli hlasovat, a vážně by to poškodilo moji kariéru. Dokonce mi nabídl, že řekne, že jsem nebyl přítomen, čímž by se můj příspěvek odložil na příští zasedání. Protože jsem věděl, že útok povede profesor Born, nabídl jsem, že přednesení svého referátu odložím, pokud ti, kterým se nelíbil, budou připraveni pokusit se mé experimenty zopakovat. Nikdo z nich takový závazek neučinil.

Jakmile jsem skončil svoji desetiminutovou prezentaci, profesor Born vstal a ukázal jeden ze dvou experimentů, které jsem provedl v jeho laboratoři. Tvrdil, že jelikož tyto dva experimenty neprokázaly významný účinek, nejsou významné ani ty ze Švédska, o kterých jsem referoval. Odpověděl jsem mu, že nechápu, jak mohou být pouhé dva experimenty s 300% chybou použity ke znehodnocení asi 330 experimentů s chybou pouhých 0,3%. Profesor G. S. Brindley řekl, že jsem neprokázal účinek svícení na anorganický fosfát ani nesvícení na roztok ATP. Odpověděl jsem, že to byly moje první dva vzorky. Byl jsem dotázán, zda jsem použil spektroskopicky čistá činidla. Odpověděl jsem, že ne, ale „vysokoenergetické“ fosfáty byly chromatograficky čisté. Zkoušel jsem účinek na ADP a AMP? Ano, odpověděl jsem, ale efekt se nedostavil, jak jsem uvedl ve své prezentaci. Byl jsem spokojen, že jsem na všechny otázky odpověděl úplně a jednoznačně.

V publiku jsem napočítal asi 200 lidí, z nichž někteří byli návštěvníci. Asi čtyři hlasovali ve prospěch publikace, asi patnáct bylo proti a zbytek se zdržel hlasování. Abstrakt nebyl zveřejněn. Profesor Born za mnou přišel, aby mi řekl, že ho mrzí, že můj příspěvek byl zamítnut. Neodpověděl jsem mu. Profesor John Butler z Chester Beatty Institute mi řekl, že teď už asi nebudu moci najít v Británii v oboru fyziologie práci. Můj ředitel, dr. Cavanagh, řekl, že slyšel, že jsem ze sebe „udělal hlupáka“ a že Radě pro lékařský výzkum se můj výzkum nelíbí. Odpověděl jsem mu, že jsem před nástupem do práce v jeho oddělení uvedl seznam experimentů, které jsem chtěl dělat, včetně experimentů s „vysokoenergetickými fosfáty“. Požádal jsem o projednání tohoto názoru na mé experimenty s těmi členy Rady pro lékařský výzkum, kterým se nelíbily, ale nechtěl mi sdělit jejich jména ani sjednat schůzku.

Zasedání Fyziologické společnosti pro mě bylo zkušeností. Nakonec jsem publikoval práci o vlivu světla na ATP,¹⁷ ale ne na kreatinfosfát nebo argininfosfát, ani vliv světla, zvuku, odstřeďování, elektrického proudu nebo sodíkových a draselných iontů v přirozených koncentracích, které se vyskytují v živých tkáních, na kreatinfosfát nebo argininfosfát. Nicméně se objevila krátká zpráva¹⁸ a její plné znění bylo rozesláno prostřednictvím Information Exchange.¹⁹

O několik let dříve prokázali podobné účinky Američan dr. B. Chance²⁰, Rus dr. S. E. Shnoll a spolupracovníci²¹ a Holanďan dr. F. A. Hommes²², a tak jsem každému z nich soukromě napsal, zda někdy pozorovali jevy, které jsem viděl. Nikdo z nich neodepsal, tak jsem se jich zeptal prostřednictvím Information Exchange²³, ale ani poté nikdo z nich neodpověděl. Jejich zjištění podpořila ta moje, ale přesto se mi nepodařilo získat plnou publikaci v recenzovaném časopise. Mé experimenty zůstaly viset v agnostickém limbu a moje kariéra byla ohrožena.

Subcelulární frakcionace

V roce 1964 jsem se v Göteborgu začal zabývat teorií účinků světla, zvuku, elektřiny a odstřeďování. Poslední jmenované mě obzvlášť zajímalo, protože odstřeďování se hojně používalo při subcelulární frakcionaci. Obvykle, když biochemici, biofyzici, cytologové, farmakologové nebo onkologové mluví o tom, co se děje např. v jádře, cytoplazmě nebo membráně buněk, používají postup subcelulární frakcionace. Ta má za cíl oddělit frakci, o níž se předpokládá, že je v dané části buňky obzvláště bohatá, aby bylo možné samostatně zkoumat její jedinečné biochemické vlastnosti. Jednotlivé kroky postupu jsou uvedeny v následujícím odstavci. Všechny experimentální postupy používané v přírodních vědách nutně předpokládají, buď že samotný postup nezmění biochemii zkoumané tkáně ve větším rozsahu, než jsou uváděné změny mezi kontrolní a experimentální tkání, nebo že případné vzniklé změny jsou příliš malé na to, aby ovlivnily výsledky pokusů. Odráží výsledný extrahovaný materiál vlastnosti živé tkáně, ze které pochází?

Použil jsem následující přístup. Sestavil jsem seznam kroků daného postupu: např. zvíře je usmrceno, vychladne, vyřízne se z něj určitá tkáň, například játra, přidá se silné činidlo, aby se usnadnila homogenizace (rozmělnění), tkáň se ochladí, homogenizuje se, opět se ochladí, homogenát se odstředí (rychle roztočí), frakce, o nichž se předpokládá, že se skládají převážně z určité buněčné složky, jsou odděleny a často promyty, přidají se směsi substrátů, produkt se obarví, takže intenzita barvy odečtená na spektrofotometru vypovídá o průběhu reakce v určité části buněk. Tento postup má samozřejmě mnoho variant.

Po identifikaci jednotlivých kroků jsem v literatuře hledal poznatky, které by naznačovaly, do jaké míry mohou jednotlivé kroky postupu měnit vlastnosti části buňky, její rozložení nebo aktivitu. Poté jsem uvedl předpoklady zahrnuté do postupu, které musely být pravdivé, pokud měly vlastnosti buněk odrážet vlastnosti živého organismu. Nakonec jsem uvedl minimální kontrolní experimenty, které by mohly zaručit, že měření na konci dlouhých procedur odrážejí původní vlastnosti živých neporušených struktur.

Předpoklady obsažené v postupu jsou zásadně důležité, protože stejně jako u řetězu je platnost celého experimentu závislá na síle jeho nejslabšího článku. Když jsem poprvé zkoumal subcelulární frakcionaci,²⁴ identifikoval jsem 15 předpokladů, z nichž některé byly v rozporu s fyzikálními a termodynamickými zákony. Při druhém zkoumání jsem našel 24 předpokladů.²⁵ Jiní biochemici by mohli některé z těchto předpokladů popřít nebo by mohli přidat další, ale až na jednu výjimku tak neučinili.

V roce 1972 jsem poprvé vznesl otázku kontrolních experimentů, které by ověřovaly vliv postupů na konečné výsledky experimentů.²⁶ Zdálo se, že je nikdo neprovedl, a to znamenalo, že experimenty jsou neúplné a že z nich nelze vyvozovat žádné závěry a ze závěrů nelze odvozovat žádné teorie. Moje nejistota ohledně kontrolních experimentů mě vedla k tomu, že jsem napsal do (britského) Věstníku Biochemické společnosti²⁷ s dotazem, zda někdo z biochemiků ví o nějakých publikovaných odkazech, že kontrolní experimenty týkající se vlivu postupů na výsledky experimentů byly skutečně provedeny, nebo zda tvrdí, že nejsou nutné. Nikdo na tyto otázky neodpověděl.

Další postupy běžně používané v cytologickém výzkumu

Myšlenka, že by subcelulární frakcionace mohla být nevyhovující technikou, mě natolik znepokojila, že jsem se rozhodl použít zcela jinou techniku a podrobit ji menší analýze. Vybral jsem si elektronovou mikroskopii a položil jsem si otázku: „Jak moc snímek z elektronového mikroskopu vypovídá o struktuře živé buňky?“ Od počátku 50. let 20. století existuje vášeň pro propojení „struktury“ s „funkcí“, tedy vzhled konkrétní identifikovatelné části buňky pod elektronovým mikroskopem s biochemickými vlastnostmi, které vykazuje.

Až do 40. let 20. století se ke zkoumání živých buněk, nefixovaných tkání a obarvených řezů používal po dobu 100 let světelný mikroskop. V té době se začal používat elektronový mikroskop. Ten umožňuje mnohem větší rozlišení a zvětšení než světelný mikroskop, ale zkoumaná tkáň nemůže přežít nízký tlak, ostřelování elektrony a rentgenové záření v elektronovém mikroskopu, takže musí být potažena vrstvou solí osmia, olova nebo wolframu, která se těmito látkami neničí, a proto může být zkoumána. Cytologové se nemohli dočkat, až tento výkonnější nástroj použijí k pozorování jemné struktury buněk.

Věda je v dnešní době tak složitá, že se výzkumní pracovníci musí často uchylovat k důkazům získaným jinými odborníky pomocí technik, kterým ti, kdo je citují, nerozumí. Předpokládají, že jejich kolegové provádějí pečlivé a platné experimenty, jejichž základy byly dostatečně prozkoumány. Moje zkušenost je taková, že tomu tak vždy není. Domnívám se, že správnou filozofií pro vědce je, že by měli rozumět všem technikám, jejichž výsledky používají nebo citují. Měli by být připraveni podrobit kritice výsledky, které používají jako důkaz, pro případ, že by jejich neplatnost zpochybnila závěry z nich vyvozené a jejich hodnotu jako důkazu v jiných oborech. Protože pravda by měla být univerzální, mají všichni vědci povinnost řešit všechny anomálie a nesrovnalosti nejen ve svých vlastních přesvědčeních, ale i v těch, která citují, a mezi svými zjištěními a zjištěními jiných pracovníků používajících stejné i odlišné techniky. Elektronová mikroskopie byla bohužel ještě spornější než subcelulární frakcionace. Stejně tak histochemie (studium tkáňových řezů), kterou jsem se rozhodl analyzovat, protože se nacházela někde mezi subcelulární frakcionací a elektronovou mikroskopií. Pak jsem si vybral tři techniky blíže ke konci měření, spíše než ke konci přípravy předchozích technik: byly to chromatografie, elektroforéza a radioaktivní měření. Každá z nich byla zatížena předpoklady, z nichž mnohé byly zjevně neopodstatněné.²⁸

Například většina cytologů ví, na rozdíl od čtenářů základních učebnic, že když se člověk podívá na obrázek z elektronového mikroskopu, tak zkoumané zvíře bylo nejprve usmrceno, poté vychladlo, tkáň byla z jeho těla vyříznuta a fixována (usmrcena), obarvena solemi těžkých kovů, dehydratována zvyšující se koncentrací alkoholu, čímž se zmenšila, alkohol byl extrahován tukovým rozpouštědlem, propylenoxidem, ten byl nahrazen epoxidovou pryskyřicí, která během několika dní ztvrdla, ze vzorku byly zhotoveny řezy o tloušťce jedné desetiny milimetru nebo méně, ty byly vloženy do elektronového mikroskopu, z něhož byl odčerpán téměř všechen vzduch, na vzorek byl nasměrován svazek elektronů o napětí 10 000 až 3 000 000 voltů, některé elektrony dopadly na fosforeskující stínítko, člověk pracující s elektronovým mikroskopem vybral pole a zvětšení ukazující objekty, které chce demonstrovat, obraz je možné vylepšit, pořídí se fotografie a některé z nich jsou vybrány jako důkaz. Hned je vidět, jak daleko tkáň urazila od živého zvířete k obrázku v knize.

Požádal jsem o povolení provést některé z kontrolních experimentů a bylo mi řečeno, že by to byla ztráta času, bylo by to „kontroverzní“ a výsledky bych nemohl publikovat. Ani Rada pro vědecký výzkum, ani Rada pro lékařský výzkum, ani Univerzita v Surrey by takový projekt nepodpořily. Napsal jsem tedy knihu o nejistotě biochemických technik.²⁹ Známá nakladatelství můj rukopis odmítla. Nakladatelství Univerzity v Surrey jej vydalo jako svou první knihu a vytisklo 2 500 výtisků. V Británii a ve Spojených státech se vyprodala, ale nakladatelství mi nedovolilo napsat druhé vydání. V roce 1975, aniž jsem o tom věděl, ji přeložili Rusové a prodali 12 500 výtisků.

Knihu recenzovaly časopisy Nature, Times Higher Education Supplement, Science Progress a Acta Biologica Academica Scientia Hungarica. V posledně jmenovaném napsal dr. Sandor Kerpel-Fronius: „Mám silný pocit, že nejistota není zdaleka tak absolutní, jak předpokládá dr. Hillman. Je třeba si například uvědomit, že experimenty in situ s radioaktivními indikátory a experimenty prováděné in vitro na izolovaných organelách nebo enzymech jsou velmi často v zásadním souladu, a to i přes nesporné nedostatky použitých metod. Takovéto potvrzující výsledky by nás měly ujistit, že současné chápání alespoň některých biochemických procesů se blíží realitě.“

V té době jsem to považoval za věcnou odpověď na mé výhrady k biochemickým technikám. Ačkoli každá technika poskytovala pouze přibližný celkový obraz, celý příběh sestavený dohromady dával konzistentní obrázek.

Nejkritičtějším recenzentem mé knihy byl profesor J. Lucy z Royal Free Medical School. V časopise Biochemical Education³⁰ napsal, že jsem svůj názor přehnal, když jsem uvedl, že „platnost lokalizace enzymové aktivity závisí na tom, zda je všech patnáct uvedených předpokladů oprávněných“ a za to uvedl: „(sic).“ Z toho jasně vyplývalo, že on sám nevěří, že závěr experimentu musí záviset na tom, zda jsou všechny jeho předpoklady oprávněné – říkal to přednášejícím, učitelům a studentům. Upozornil na skutečnou chybu, které jsem se dopustil v souvislosti s kapalinovou scintilací, ačkoli neměla vliv na mou argumentaci.

Světelná mikroskopie a mozek, Univerzita v Surrey, 1965 až dosud

Pan Peter Sartory, přestože byl amatér, byl podle mého názoru jedním z nejzkušenějších lidí pracujících se světelným mikroskopem v Británii. Byl významným přírodovědcem, bývalým výrobcem mikroskopů, amatérským astronomem, bývalým členem výboru Královské mikroskopické společnosti a bývalým předsedou Quekettova mikroskopického klubu, založeného v roce 1865. V době, kdy jsem se s ním v roce 1967 setkal, trpěl chronickou plicní chorobou, protože celý život intenzivně kouřil. Po návratu ze Švédska jsem se zeptal pana Sartoryho, zda by měl zájem podívat se na jednotlivé čerstvé savčí nervové buňky vypreparované z mozku technikou, kterou používal Hydén ke zkoumání vlastností buněk.³¹ Sám Hydén souhlasil, že by bylo užitečné podívat se na tyto buňky různými technikami světelné mikroskopie v nefixovaném stavu, který je nejbližší živému stavu, v němž lze buňky zkoumat.

Hydén vždy odebíral buňky v cukerném roztoku,³² ale my jsme je zkusili odebrat ve fyziologickém roztoku, který je přirozenější. Okamžitě jsme spatřili membránu kolem jadérka,³³ která předtím nebyla vidět. Snažili jsme se tento nález publikovat, dokonce jsme se uchýlili k velmi staré praxi, kdy jsme redaktorům různých časopisů posílali nejen fotografie, ale i preparáty s buňkami, na nichž byly tyto membrány vidět. Ukázali jsme je významnému odborníkovi v oblasti mikroskopie, dr. Johnu Bakerovi, který souhlasil, že je také vidí. Časopisy to však odmítly, za prvé proto, že to nebylo ukázáno elektronovou mikroskopií, která to zkresluje,³⁴ za druhé proto, že to nikdo předtím neviděl a za třetí proto, že jsme neprokázali, že se tato membrána skládá z lipidů a proteinů, jak předpokládaly modely Davsona-Danielliho a Singera-Nicolsona. Poukázali jsme na to, že jakékoli lipidy v původní membráně by nepřežily extrakci alkoholem a propylenoxidem během přípravy pro elektronovou mikroskopii – přestože všechny učebnice přírodních věd ukazují buněčné membrány, o nichž se domnívají, že mají takové složení. Na tento poněkud prekérní fakt vědci pracující s elektronovým mikroskopem, s nimiž jsme se o tom pokoušeli diskutovat, dosud reagovali mlčením.

Důvody odporu vůči přesvědčení o nukleolární membráně jsem nikdy nepochopil, přestože jsme publikovali mnoho jejích fotografií³⁵ a nabídli jsme zaslání mikroskopických preparátů komukoli na světě, kdo by je chtěl vidět.

Elektronová mikroskopie

I když jsme v té době měli pochybnosti o významu elektronové mikroskopie v biologii tkání obsahujících velké množství vody, oba jsme se stále domnívali, že nejlepším zdrojem informací o jemné struktuře buněk jsou pravděpodobně elektronové mikrofotografie. Porovnávali jsme naše vysoce kontrastní mikrofotografie neobarvených těl nervových buněk ze světelné mikroskopie s nejnovějšími mikrofotografiemi z elektronového mikroskopu. Najednou jsme si všimli, že endoplazmatické retikulum, což je síť považovaná za strukturu v cytoplazmě (buněčné šťávě), se zdálo být na řezu příliš často řezáno kolmo, než jak by to dovolovala prostorová geometrie. Bylo to, jako kdyby někdo vyhodil do vzduchu velké množství mincí a když je vyfotografoval, naprostá většina z nich by k němu byla natočena svojí hranou – místo toho, aby byly ve všech možných orientacích. Bohužel to platilo i pro všechny zdánlivé membrány v buňce, Golgiho aparát, mitochondriální membrány, buněčnou membránu a jadernou membránu.

Zatímco o existenci buněčné, jaderné a mitochondriální membrány jsme nepochybovali, jejich sendvičový („trilaminární“) vzhled byl v prostorové geometrii jednoduše nemožný (obr. 1). Je zřejmé, že pokud by byly nahodilé, měly by být vidět jako ploché listy tak často, jak jsou vidět na téměř dokonalém příčném řezu. Poté, co jsme začali pochybovat o existenci cytoplazmatické sítě (endoplazmatického retikula) a Golgiho aparátu na základě geometrie, jsme si náhle uvědomili, že pokud by existovaly, neumožňovaly by pohyby uvnitř buňky, které jsou obecně považovány za důkaz života buňky. Tyto pohyby lze pozorovat světelnou mikroskopií s malým zvětšením, přičemž se předpokládá, že v celé cytoplazmě existuje jemná síť, která k tomu, aby byla vidět, vyžaduje mnohem větší zvětšení. Kromě toho se částice železa, uhlíku nebo pyl vstříknuté do cytoplazmy šíří zcela volně, nejsou omezeny žádnou jemnou sítí, která by je zadržovala.

Měli jsme tedy dvě zcela odlišné skupiny důkazů – každá z nich byla dostatečně silná na to, aby zpochybnila existenci všech nových struktur v cytoplazmě viditelných elektronovým mikroskopem plus Golgiho aparát. Když jsme si byli jisti, že máme přesvědčivé důkazy, předložili jsme naši práci k publikaci. Redaktor časopisu Nature ji odmítl s odůvodněním, že podle recenzenta v té době (1975) ještě nikdo nevěřil v „jednotkovou membránu“ nebo v to, že retikulum je připojeno k buněčné nebo jaderné membráně, ale dodal, že s námi souhlasí. Časopis Science neuvedl pro zamítnutí žádný důvod. Scientific American ji nechtěl vzít v úvahu, protože nebyla dříve publikována. Poté, co by byla publikována, by stále naše názory nepřijali. Stejně tak La Recherche nebo New Scientist. Posledně jmenovaný časopis mi napsal, že nepřijímá kontroverzní články, a to v dopise, který jsem obdržel ve stejném týdnu, kdy v něm vyšel článek dr. Ruperta Sheldrakea o mimořádně kontroverzním konceptu „morfické rezonance“.

Pokud jde o tvrzení, že tehdy nikdo nevěřil v „jednotkovou membránu“ ani v to, že je připojena k buněčné nebo jaderné membráně, uvedl jsem všechny nejnovější knihy z přírodních věd v referenční sbírce Univerzity v Surrey; všechny naznačovaly, že ve výše uvedené body věří. Kdykoli na setkáních učených společností někdo tvrdil, že v těchto názorech již nepanuje shoda, předložil jsem fotokopie těchto seznamů a vyzval ty, kteří mé tvrzení popírali, aby uvedli alespoň jednu učebnici nebo vědeckou práci (kromě té naší), v níž se uvádí, že nevěří v „jednotkovou membránu“ nebo v připojení retikula k buněčné a jaderné membráně. Následně mi cytologové odpověděli: „Nevěřte tomu, co čtete v učebnicích.“ Tento poslední názor nás tak vyděsil, že jsme napsali dopis do časopisu Nature a požádali kohokoli z Fyziologické společnosti, Anatomické společnosti nebo Královské mikroskopické společnosti, aby tento názor písemně zdůvodnil.³⁶ Nikdo neodpověděl. Tento seznam jsme tedy zařadili do knihy, kterou jsme následně napsali o struktuře buňky.³⁷

Ujasněme si, o co šlo. Za prvé, vedoucí vědečtí pracovníci doporučovali pouze učebnice obsahující popis buněčných struktur, se kterým nesouhlasili, pak popírali, že by tyto struktury byly takto popsány, pak nebyli schopni jmenovat žádné knihy nebo vědecké práce popisující to, co oni učili jako správnou buněčnou strukturu, pak tvrdili, že člověk nemá věřit tomu, co čte v učebnicích a pak nebyli ochotni tento cynismus zdůvodnit písemně. Situace se nezměnila.

Většina buněčných biologů v dnešní době věří, že k pohybům subcelulárních organel uvnitř cytoplazmy dochází, ale také že v cytoplazmě je jemný hustý cytoskelet. Věří tomu, že obraz buňky viděný elektronovou mikroskopií je trojrozměrný, ale k ukázání některých orientací musí naklonit stolek mikroskopu. Názory, které zastávají na strukturu buňky, jsou tedy nekonzistentní. To je extrémně znepokojivé, protože používání tolika různých technik v biochemii se obvykle zdůvodňuje tvrzením, že dohromady tvoří zcela konzistentní příběh. Pokud tomu tak není, je zdůvodnění používání těchto oblíbených technik ještě slabší a naléhavost prověřit platnost postupů ještě větší.

Naši práci, která ukazuje, že všechny struktury v buňce, které byly poprvé pozorovány pomocí elektronové mikroskopie, včetně Golgiho aparátu, jsou artefakty, se nám nepodařilo publikovat. Kritikou, které jsme čelili, bylo i to, že s prací s elektronovým mikroskopem nemáme dostatek zkušeností, přestože jsem v té době tento přístroj používal již 17 let. I kdyby to byla pravda, domníváme se, že máme právo používat prostředky, které dali do oběhu uznávaní odborníci pracující s elektronovým mikroskopem.

Další taktikou použitou proti nám bylo označit naše myšlenky za „zastaralé“. Kritici tvrdili, že tyto myšlenky byly zvažovány již ve 40. a 50. letech 20. století, kdy byl elektronový mikroskop poprvé použit pro biologické tkáně, a tehdy byly vyvráceny. Na podporu tohoto tvrzení bohužel nedokázali předložit žádné odkazy. Dalším trikem bylo tvrzení, že všichni biochemici a cytologové studovali artefakty. Byl to chytrý způsob, jak se vyhnout diskuzi o tom, které artefakty poskytují užitečné informace o buňkách a které ne. Společenským trikem bylo přehánění nebo vtipkování o našich názorech. Jeden předseda řekl: „Jak víte, dr. Hillman nevěří na membrány, ha ha!“ Ve frontě na kávu na zasedání Fyziologické společnosti na University College v Londýně jsem slyšel dva studenty, jak se shodují, že „Hillmanovy názory jsou nesmysl.“ Zeptal jsem se jich: „Četli jste někdy nějakou jeho práci?“ A odpověď zněla: „Samozřejmě že ne, neztrácel bych s tím čas.“

Mezi obtížnější otázky, které naši kritici vznášeli, patřily: „Co myslíte tou pravdou?“, „Co je to artefakt?“, „Kdy je to použitelné?“, „Co vidíte, když se díváte do světelného mikroskopu?“, „Jaká je povaha obrazu viděného elektronovým mikroskopem?“ Je spravedlivé říct, že tyto otázky se obvykle nekladou, když někdo předkládá k publikaci práci o struktuře buněk. Různí přátelé nám s dobrým úmyslem, ale dost naivně navrhovali, že kdybychom náš rukopis rozšířili do podoby knihy, která by se zabývala i těmito zásadními otázkami, měli bychom větší šanci na publikování.

S oddělením audiovizuálních pomůcek Univerzity v Surrey jsme natočili 35minutový film, který jsem promítl na zasedání Mezinárodní fyziologické společnosti v Paříži, Biochemické společnosti v Cambridge, Společnosti experimentální biologie v Brightonu, Quekettova mikroskopického klubu v Londýně, Fyziologické společnosti na University College v Londýně a na dalších místech.

Dr. A. Lieberman, známý odborník na elektronovou mikroskopii, na University College po promítání filmu řekl, že má mnoho snímků endoplazmatického retikula a „jednotkových membrán“ ve všech orientacích, které jsme popírali. Vzhledem k tomu, že měl svou laboratoř na dosah ruky, navrhl jsem mu, aby si pro ně okamžitě zašel a ukázal je publiku. Odpověděl, že jeho laboratoř není uklizená, a tak jsem ho požádal, zda by mi tyto mikrofotografie ukázal, kdybych mu zavolal. Telefonoval jsem mu celkem pětkrát, ale neposlal mi žádné mikrofotografie ani odkazy, které by ukazovaly snímky, o něž jsem žádal. Poslal mi však zajímavý odkaz na interpretaci elektronových mikrofotografií, který jsem však nepovažoval za relevantní odpověď. Nabídl jsem, že oznámím veřejně, obdržím-li mikrofotografii ukazující celý rozsah předpokládaného výskytu některé ze struktur, o jejichž existenci jsme pochybovali, ale celý rozsah by musel být na stejném snímku. Tato nabídka stále platí.

V roce 1977 jsem byl pozván, abych přednesl 40minutový referát na sympoziu Leopoldina 1979 na téma „Struktura buňky“ v německém Durynsku, ale když jsem přijel, zjistil jsem, že nejsem na programu. Sekretariát nepřijal můj příspěvek ke zveřejnění s odůvodněním, že nebyl doručen předem, přestože jsem rukopis poslal před více než šesti měsíci. Nabídl jsem tajemníkovi další kopii, ale bylo mi řečeno, že je pozdě. Zatímco jsem čekal, slyšel jsem, jak tajemník říká mladé vědecké pracovnici, která se omlouvala, že si rukopis přinesla s sebou, že má „spoustu času“. Když jsem na to upozornil, tajemník byl zmatený a odkázal mě na organizátory. Přesto jsem díky diplomacii svůj 35minutový film promítl a poté následovala 50minutová diskuse. Můj příspěvek nebyl zařazen do sborníku.

Měli jsme napsanou vědeckou práci, kterou se nám nepodařilo publikovat, měli jsme knihu, o níž si byli starostliví referenti jisti, že ji vydá jiné nakladatelství, a film, který dráždil diváky. Jednoho dne jsem byl pozván na promítání našeho filmu skupinou Bristol Fine Structures Group, která se skládala převážně z vědců pracujících s elektronovým mikroskopem. V publiku byl profesor Richard Gregory, psycholog, a zeptal se mě, zda jsme se někdy pokusili naše názory publikovat. Odpověděl jsem, že ano, ale bez úspěchu. Zeptal se, jestli jsme zvažovali časopis Perception, jehož byl redaktorem. Odpověděl jsem, že naše geometrické argumenty jsou pro jeho časopis vhodné, ale ty biologické nikoli. Zeptal se mě, zda bych byl ochoten práci přepsat tak, aby zdůrazňovala geometrické argumenty. S panem Sartorym jsme se zdráhali ji přepsat, jen proto, aby byla poté její publikace odmítnuta. Nakonec jsme souhlasili s tím, že ji přepíšeme a předložíme pod podmínkou, že nebudeme muset vynechat žádné podstatné body. Nakonec byla publikována³⁸ a editor mi řekl, že „za to od lidí pracujících s elektronovým mikroskopem schytal pořádnou kritiku.“

V červenci 1977 pan Sartory navrhl, že musíme otevřít „druhou frontu“ – to znamená, že musíme o této situaci informovat veřejnost. Zdráhal jsem se a trvalo mu tři měsíce, než mě přesvědčil, že jsme řádně prozkoumali všechny obvyklé vědecké možnosti. Zatelefonoval do londýnského Observeru a jeho tehdejší vědecký zpravodaj, pan Nigel Hawkes, se mnou udělal rozhovor. Neustále se snažil diskutovat o ekonomických důsledcích obrovských nákladů na elektronovou mikroskopii v lékařském výzkumu a já se snažil mluvit o vědeckých otázkách. Asi po třech měsících se na titulní straně objevil krátký článek.³⁹ Přesně o týden později Observer uveřejnil dopis od vyšších volených funkcionářů Královské mikroskopické společnosti.⁴⁰ Uvedli v něm, že naše názory byly obecně odmítnuty „ve světle ohromujících důkazů tvrdících opak“. Uvedli, že biologové se s našimi názory v písemné formě nesetkali. (Považovali jsme to za poněkud cynické, protože někteří ze signatářů dopisu se bránili zveřejnění našeho rukopisu).

O dva týdny později jsme jim odpověděli.⁴¹ „Nevíme o žádných okolnostech, za kterých by naše názory byly všeobecně odmítnuty… Ani nevěříme, že ve vědeckých diskuzích se správnost myšlenky měří počtem jejích zastánců.“ Zakončili jsme to tímto: „Protagonisté současného pohledu byli v diskuzi s námi o těchto důležitých otázkách dosud pozoruhodně zdrženliví. Dovolte nám, pane, abychom prostřednictvím vstřícnosti Vašich sloupků pozvali vážené signatáře dopisu nebo kohokoli jiného, kdo s nimi souhlasí, k diskuzi o těchto otázkách před vědeckým publikem na jakémkoli místě a kdykoli.“

O dva roky později, přestože jsem hodně přednášel, na naše pozvání nikdo nereagoval, a tak jsme ho v Observeru zopakovali.⁴² K jedné debatě nakonec došlo. Uspořádal ji dr. John Douglas z Brunel University a dr. A. Robards z York University a Královské mikroskopické společnosti, spolu s dr. K. Robertsem z John Innes Institute na jedné straně a panem Peterem Sartorym a mnou na straně druhé. V té době už byl pan Sartory tak nemocný, že mluvil jen několik minut. Dr. Robards na úvod uvedl, že mluví jako soukromá osoba a nezastupuje žádnou organizaci. Novým argumentem, který uvedl v odpovědi na otázku, proč se většina membrán na elektronových mikrofotografiích jeví jako natočená z boku, bylo, že podobně jako vrata od stodoly nemusí být nutně vidět, pokud jsou otevřená. Odpověděl jsem otázkou, proč není vidět prostor odpovídající velikosti vrat, když jsou zavřená? Pan Anthony Tucker, vědecký korespondent Guardianu, uveřejnil krátké shrnutí tohoto setkání⁴³ a dr. P. Evennett, signatář dopisu, který nás napadl,⁴⁴ napsal zprávu do Sborníku Královské mikroskopické společnosti.⁴⁵

Napsali jsme siru Peteru Medawarovi, nositeli Nobelovy ceny, který publikoval několik knih rad o „dobré“ vědě, že bychom ho rádi viděli, a přiložili jsme čtyřstránkové shrnutí našich názorů. Podotkli jsme, že by byly srozumitelné i patnáctiletému studentovi. Odpověděl, že se k tomu nemůže vyjádřit, protože nemá s elektronovou mikroskopií zkušenosti, ale odkázal náš dopis na „svého“ odborníka na elektronovou mikroskopii. Ani po pěti zdvořilých dopisech a deseti letech se nám „jeho“ člověk neozval. Profesor na Oxfordu, který byl nedávno povýšen na rytíře, mě pozval, abych si o tom promluvili. Přijel jsem až z Guildfordu (cesta jedním směrem trvala asi čtyři hodiny), ale měl na mě jen 20 minut, což si myslím není dost času na to, aby se vyjádřil k tomu, co jsem mu řekl, nebo na to, aby mi nabídl šálek kávy. Předal mě svému odborníkovi na elektronovou mikroskopii, který po 15 minutách řekl: „Musím jít na oběd.“
Známý autor učebnic souhlasil s tím, že Robertsonův model „jednotkové membrány“ ⁴⁶ je nemožný, ale řekl, že jej nemůže z příštího vydání vyjmout. Když jsem se ho zeptal, proč ne, shovívavě se usmál. Přibližně v té době souhlasil nakladatel pan Michael Packard s vydáním naší knihy⁴⁷ v přesvědčení, které jsme sdíleli, že biologové obecně budou mít velký zájem o nový pohled na strukturu živé buňky.

Během mých přednášek při různých příležitostech snad nebylo jediného místa, kde by za mnou po skončení nepřišlo několik lidí a neřeklo, že s námi souhlasí. Vždy jsem se jich zeptal na jméno. Byli by ochotni veřejně říct, že si např. nemyslí, že buněčná membrána je trilaminární (obr. 1) nebo že v cytoplazmě je retikulum? (Zmínit naše jména nebylo nutné.) Jeden přednášející v Edinburghu, jehož jméno jsem si nezaznamenal, řekl, že ano. Všichni ostatní měli důvody, proč nemohli: psali disertační práce, usilovali o docenturu, žádali o granty nebo byli navrhováni na profesuru. Měl jsem jim to za zlé? Vy ano? Co by se stalo s jejich kariérou, kdyby přijali kontroverzní názory?

V roce 1981, nedlouho poté, připravila televize BBC pořad „Horizon“ s názvem „Nikdo mi nebude naslouchat“. Byly v něm zachyceny případy profesora Johna Laithwaita, dr. Johna Hasteada a naše. Byl učiněn férový pokus shrnout naše názory, ale ty byly v pořadu „zodpovězeny“ anonymně – ti, kteří s námi nesouhlasili, se neukázali. To samozřejmě vyvolávalo dojem, že naše názory jsou tak směšné, že jim „Establishment“ samotný nechce čelit. Netřeba dodávat, že jsme na konkrétní body odpovídali několikrát. I když to tvůrci pořadu nezamýšleli, byl tento efekt vůči nám velmi nespravedlivý. Pořad však bezpochyby zviditelnil naše názory více, než si naši kritici přáli.

Brzy po vysílání jsem byl bez udání důvodu odvolán z výuky na Univerzitě v Surrey. Byl jsem zvoleným členem senátu. Zeptal jsem se tedy na schůzi, které se zúčastnil děkan a vedoucí biologických kateder, zda jsem byl z výuky odvolán kvůli svým názorům na cytologii. Poukázal jsem na to, že jsem byl hlavním fyziologem, že jsem cytologii učil poměrně málo a že jsem studenty učil všeobecně přijímané informace, protože jsem chtěl, aby složili zkoušky. Na to jsem nedostal žádnou odpověď. Katedra biologie člověka byla o pár let později zrušena. Přestože jsem byl druhým nejvýše postaveným pracovníkem katedry a měl jsem tituly z medicíny, fyziologie a biochemie z Londýnské univerzity, byl jsem jediným členem této katedry, který nebyl umístěn jinde na univerzitě.

Naší zásadou v 70. letech 20. století bylo odmítat mluvit se studenty škol nebo vysokoškoláky, protože pochybnosti v této fázi by je mohly od studia biologie odradit. Změnili jsme však názor, jednak proto, že jsme si uvědomili, že deseti- až šestnáctiletí studenti se učí o realitě struktur, o nichž jsme říkali, že jsou artefakty, v době, kdy věřili, že vše, co se učí, je naprostá pravda. Byli k tomu vedeni. Za druhé jsme byli přesvědčeni, že motivovaní mladí lidé se často učí lépe, když jsou jim předkládány opačné názory. Za třetí, i letmé seznámení s historií vědy nás učí, že k pokroku téměř vždy došlo, když byly zavedené názory znovu přezkoumány.

Pan A. Bishop, redaktor časopisu School Science Review, který byl hojně čten učiteli přírodních věd na školách, nás vyzval, abychom předložili rukopis. Napsali jsme jedenáctistránkový článek.⁴⁸ Dvě skupiny odborníků na elektronovou mikroskopii, a to dr. R. W. Horne a dr. J. R. Harris⁴⁹ a poté dr. R. H. Michell, dr. J. B. Finean a dr. A. Coleman⁵⁰ s námi polemizovali písemnou formou, za pomoci profesora W. E. Cosletta, dr. A. W. Robardse, dr. J. Burgesse, dr. S. Hunta a profesora H. W. Woolhouse. Napadli nás mimo jiné za to, že jsme se nezabývali značným množstvím údajů z biochemie, které podle nich podporovaly jejich názory. Přestože jsme ji v našem článku několikrát citovali, nevšimli si, že naše názory vycházejí z knihy, kterou jsem napsal právě na toto téma.⁵¹ Chtěli jsme na jejich připomínky odpovědět. Náš původní článek měl 12 stran a jejich článek dohromady 25 stran, ale odpovědět jsme mohli pouze formou dopisu o rozsahu pěti stran. Rozhodli jsme se proto uvést 11 otázek, které jsme položili⁵² a které nebyly zodpovězeny. Napsali jsme všem autorům obou článků a těm, na které se odkazovali, a vyzvali je k neformální diskuzi o rozdílech mezi námi. Odpověděl nám pouze dr. Michell, který však nebyl ochoten s námi o těchto otázkách diskutovat. Následně byl zvolen členem Královské společnosti.

To vyvolává některé zásadní otázky o chování vědců. Mají povinnost vést seriózní dialog o své publikované práci? Je přijatelné, že na dopisy neodpovídají? Co si o tom mají myslet studenti? Následně jsem publikoval vědeckou práci, v níž jsem se zabýval všemi body, které naši kolegové, odborníci na elektronovou mikroskopii, kdy v diskuzi s námi nebo v publikaci vznesli.⁵³

Struktura mozku

Patologové denně zkoumají krásně obarvené tenké řezy mozku. Zřetelně vidí nervové buňky a občas i jádra, ale většina řezu není při pohledu světelným mikroskopem vůbec obarvena. V roce 1846 dal velký německý histolog Virchow tomuto neobarvenému materiálu název „neuroglie“ neboli „nervové lepidlo“.⁵⁴ Mezi neurobiology v dnešní době panuje všeobecný konsensus, že v mozku a míše jsou kromě krevních cév čtyři druhy buněk. Nervové buňky jsou buňky vzrušivé, které se zobrazují; jádra patří ostatním buňkám, neurogliím, které se dělí na astrocyty, oligodendrocyty a mikroglie. Předpokládá se, že hmota neuroglií se skládá ze tří posledně jmenovaných typů buněk, mezi nimiž je jen velmi malý prostor.

Poté, co jsem asi 17 let odebíral nervové buňky Hydénovou technikou,⁵⁵ jsem přistoupil na myšlenku, že Virchow měl pravdu – neobarvená hmota v mozku se neskládá z buněk neuroglií.⁵⁶ Provedl jsem řadu experimentů trvajících dalších pět let a všechny potvrdily následující závěry. V mozku a míše je relativně málo nervových buněk a ty jsou široce rozmístěny. Každá buňka s výběžky (jako dráty) je nervovou buňkou. Největší část centrální nervové soustavy tvoří substance sestávající z jemného zrnitého materiálu s „holými jádry“. Tento závěr jsem publikoval v monografii⁵⁷ obsahující mnoho důkazů z literatury i z mých vlastních experimentů. Obsahovala rozostřené mikrofotografie, byla v podobě určené pro tisk a byla drahá. Dr. J. R. Parker ji neutrálně recenzoval v časopise Lancet a profesor Brian Leonard ji pochvalně hodnotil v Neurochemistry International, ale prodávala se špatně.

Byl jsem také natolik nerozumný, že jsem zjistil, že důkazy o existenci synapsí – pomocí kterých spolu nervové buňky údajně komunikují – obsahují tolik nesrovnalostí, že se pravděpodobně jedná o artefakty barvení vzorků.⁵⁸ Analyzoval jsem přenos, přičemž se předpokládá, že signály přecházejí z jedné části nervové soustavy do druhé, a dospěl jsem k závěru, že názor, podle kterého má přenos chemickou povahu, který podrobně formuloval profesor sir Bernard Katz,⁵⁹ obsahuje příliš mnoho neprokázaných a nedokazatelných předpokladů na to, aby teorie jako celek byla přijatelná.⁶⁰ Mluvil jsem o tom také na mnoha setkáních, ale zatím se mými námitkami proti této teorii nikdo nezabýval. Cítil jsem však povinnost navrhnout alternativní hypotézu.⁶¹ Samozřejmě zde není dostatek místa, abych důkazy pro tyto závěry předložil, ale jsou podrobně uvedeny v citovaných publikovaných odkazech.

Uzavření laboratoře Unity Laboratory

V roce 1988 mě rektor Univerzity v Surrey donutil odejít „dobrovolně“ do předčasného důchodu z následujících důvodů:

• Univerzita neměla dostatek peněz. (Od té doby získala dostatek prostředků na zřízení pěti výzkumných profesorských míst a získala 30 000 000 liber ze svého Výzkumného parku).
• Univerzita si vybrala oblasti, které chtěla podporovat, ale ta moje mezi nimi nebyla. (Nikdy se mi nepodařilo přesvědčit univerzitu, aby mi sdělila: (1) jaká komise zasedala, (2) o kom dalším se uvažovalo, že jeho práci nepodpoří, (3) proč jsem nebyl požádán o předložení svých publikací nebo výroční zprávy o práci mé laboratoře ani (4) proč nebyla práce mé laboratoře předložena k posouzení grantové komisi univerzity).
• Moje práce byla nekvalitní. (Do roku 1988 jsem publikoval nejméně 80 vědeckých prací, většinou v recenzovaných časopisech, a napsal jsem tři knihy.)
• Nezískal jsem žádné externí finanční prostředky. (Stejně jako asi 70% akademických pracovníků.)

Senát 30. září 1987 schválil „revidovaný akademický plán“ na léta 1987-1990,⁶² v němž byly všechny katedry omezeny o 5%, ale moje laboratoř měla být omezena o 100%, tzn. zrušena. Tento plán byl schválen radou univerzity 18. prosince 1987.

Přistoupil jsem k razantnímu kroku. Dne 5. listopadu jsem předložil Výboru pro finance a všeobecné záležitosti dokument, který ukazoval, že moje laboratoř je nejlevnější na fakultě, že většina akademických pracovníků Univerzity v Surrey nemá externí finanční prostředky a že mám nadprůměrné výsledky výzkumu. Nejméně 12 mých služebně vysoce postavených přátel, většinou ze zahraničí, napsalo rektorovi dopis, v němž mě podpořili, ale rektor o tom Senát ani Radu neinformoval. Články o navrhovaném uzavření se objevily v Times, Guardian a Times Higher Education Supplement. Na výroční radě Asociace vysokoškolských učitelů v roce 1988 byla jednomyslně přijata dvě usnesení proti uzavření Unity Laboratory. V parlamentu byla podána interpelace.

Londýnský Výbor pro pomoc postiženým dětem, který Unity Laboratory založil a financoval v letech 1968-1981, se za mě postavil a slíbil mi podporu na jeden rok. Na pomoc mi přišel i dr. David Horrobin, generální ředitel Scotia Pharmaceuticals, který sám trpěl za své vědecké názory v Kanadě. Díky tomuto financování zvenčí univerzita souhlasila s tím, aby moje laboratoř zůstala otevřená další tři roky, ale bez jakékoli podpory z univerzitních fondů na můj výzkum.

„Dobrovolný“ odchod do důchodu

Nedlouho poté jsem byl požádán, abych odešel do „dobrovolného“ předčasného důchodu. Univerzita mi nabídla, že finančně pokryje sedm let mého důchodu, poskytne mi jednorázovou částku a znovu mě zaměstná na 40% částečný úvazek. Celkové finanční vyrovnání by mi zajistilo téměř stejný příjem, jako kdybych byl stále odborným asistentem na plný úvazek, ale přišel bych o svou definitivu. Dostal jsem tři dvoudenní ultimáta doručená rukou asistenta tajemníka univerzity.

Asociace univerzitních učitelů mě podpořila právním poradenstvím. Naše univerzita měla jednu z nejsilnějších definitiv vysokoškolských učitelů v zemi. Myslel jsem si, že jsem plně chráněn. Asociace mi však sdělila, že pokud mě univerzita propustí protiprávně, budu proti ní muset podniknout právní kroky. Pokud bych vyhrál, odškodnění pro mě by se týkalo pouze ztráty příjmu, nikoliv mé vedoucí pozice, výzkumného zázemí, prestiže atd. Takový případ ještě nebyl projednáván. Jistota mé výhry nebyla v žádném případě absolutní. Důsledky neúspěchu mé žaloby by pro mě byly finančně katastrofální, a to jsem měl manželku a čtyři malé děti, které jsem musel živit. Asociace mi doporučila, abych nabídku přijal.

Neochotně jsem souhlasil s tím, že se své definitivy vzdám za řady podmínek, z nichž ne všechny byly splněny. Domnívám se, že jsem jediným akademickým pracovníkem v Británii, který přišel o svou definitivu kvůli svým vědeckým názorům. Paradoxem je, že jsem několik měsíců předtím zakončil článek o akademické svobodě v Times Higher Education Supplement větou: „Nebyli byste vděční za to, že máte definitivu a žijete v demokratické zemi?“

Pokračoval jsem ve výzkumné práci v Unity Laboratory na plný úvazek se svým kolegou panem Davidem Jarmanem. Vytvořili jsme atlas nervové soustavy člověka⁶³ a napsal jsem knihu, původně nazvanou Dopis studentům biologie 21. století, která má nyní nový název.⁶⁴ Uvedl jsem také mechanismy, jimiž se v liberálních společnostech brání šíření nepopulárních názorů.⁶⁵

V posledních letech mi bylo bez udání důvodu znemožněno přednést své názory na společném zasedání německé a britské Fyziologické společnosti ve Würzburgu (řekli mi, že můj příspěvek je jediný, který nedovolí přednést). Evropská neurochemická společnost mi nedovolila vystoupit v Lipsku. Britská neuropatologická společnost mi nedovolila promítnout film, neboť mi sdělila, že už ho viděla – což je pozoruhodné, protože nikdy předtím nebyl promítán. Organizátoři společného zasedání norské a britské Biochemické společnosti v Eidsvollu mě vyzvali, abych poslal abstrakt, ale pak jej nezveřejnili. Řekli, že je to jen proto, že film nelze pochopit, pokud ho člověk neviděl, ale neřekli mi, kolika dalším bylo zveřejnění odmítnuto. Na zasedání Evropské neurochemické společnosti v srpnu 1992 v Dublinu, přestože jsem byl zakládajícím členem, jsem hovořil na téma, které se týkalo většiny ostatních příspěvků. Požádal jsem o ústní prezentaci a dostal jsem poslední blok v 17:15 hod., po 171 příspěvcích na konci pětidenního zasedání. Předsedající se nedostavil, místnost byla změněna, několik řečníků nedorazilo a několik dalších, kteří chtěli slyšet můj příspěvek, jej zmeškalo. Dostalo se mi omluvy, ale žádné nápravy.

Současná situace

K vlastní spokojenosti jsem ukázal, že: 1. přinejmenším některé populární důležité biochemické výzkumné techniky nebyly nikdy kontrolovány, 2. většina nových buněčných struktur viditelných elektronovou mikroskopií jsou artefakty, 3. v základní hmotě mozku a míchy jsou pouze nervové buňky a holá jádra, 4. synapse neexistují, 5. hypotéza transmiterů je pochybná. Všechny důkazy pro tato tvrzení jsem zveřejnil, i když to nebylo vždy snadné.

Jde o hodně. Pokud mám pravdu, bude potřeba dokončit velkou část experimentů v základním výzkumu v oblasti přírodních věd, což může vést ke zcela odlišným závěrům. Pokud se mýlím, je zničena pouze moje pověst. Pro laika by bylo přirozené si myslet, že by bylo velmi nepravděpodobné, aby měl pravdu jediný člověk a téměř všichni ostatní vědci se mýlili. I kdyby byly mé závěry zcela správné, je velmi nepravděpodobné, že by se jimi někdo řídil, protože existuje tolik akademiků, lékařů, učitelů a vydavatelů, kteří mají na současných názorech osobní zájem. Historie nám říká, že se to nestane rychle.

Každým dnem, který uplyne, provede více lidí více experimentů, které jsou zjevně v souladu se současným konsensem, a proto má více lidí kariérní zájem na tom, aby byl správný. Zároveň je přinejmenším v Británii – kde byla akademická definitiva prakticky zrušena – nepravděpodobné, že by někdo, kdo by veřejně vznesl zásadní otázky nebo dospěl ke stejným závěrům jako pan Sartory a já, byl někdy jmenován docentem, získal velký grant na výzkum nebo se těšil úspěšné vědecké kariéře.

Panuje všeobecné přesvědčení, že lékařský a biologický výzkum je velmi úspěšný,⁶⁶ a proto by do něj mělo být investováno více prostředků. Rozlišil jsem dva aspekty lékařského výzkumu. Od 40. let 20. století bylo empiricky objeveno a vyvinuto mnoho nových léků, ve většině velkých měst byly zřízeny jednotky intenzivní péče pro umírající pacienty, empiricky byla objevena a modifikována nová antibiotika, transplantace kůže, ledvin a dalších orgánů se staly rutinní záležitostí, kardiochirurgie se stala významnou specializací a steroidy se používají při kožních onemocněních. To vše byly velmi úspěšné aplikace jednoduchých technologií. Musíme se však ptát, co bylo objeveno o genezi rakoviny, roztroušené sklerózy, Alzheimerovy choroby nebo schizofrenie? Odpovědí, které by nám pomohly pochopit mechanismus těchto nemocí, abychom mohli navrhnout jejich racionální léčbu, je pozoruhodně málo. Totéž lze říci o pochopení molekulárních mechanismů, jimiž působí léky. Ví se hodně o tom, co dělají, ale pozoruhodně málo o tom, jak působí v živém člověku nebo zvířeti.

Ponecháme-li stranou moji hypotézu, že základní lékařský, biologický a farmakologický výzkum není úspěšný, protože se nezabývá základními problémy a předpoklady, které jsou vlastní většině technik, je současná situace nebezpečná, protože potlačuje svobodné myšlení, bez něhož může být pokrok poznání jen pomalý.

Poselství pro budoucnost

Bez ohledu na pravdivost či nepravdivost mých názorů v oblasti biologie se domnívám, že lze obecně souhlasit s tím, že existuje mezinárodní tendence ke zvyšování: velikosti výzkumných jednotek, složitosti výzkumu, nákladů na jeho provádění, konkurence o akademické pozice, moci těch, kteří rozhodují o přidělování finančních prostředků na výzkum, vlivu těch, kteří kontrolují prestižní výzkumné časopisy a zvyšování cenzury přístupu do populárních médií ze strany institucí. Rovněž by se dalo souhlasit s tím, že poznání může pokročit pouze tehdy, když se zpochybní stávající konsensus. K tomu obvykle dochází důsledkem myšlení jednoho nebo několika málo jedinců, kteří z definice tvoří menšinu. Je tedy důvodné se obávat, že současné trendy budou zvyšovat konformitu a snižovat množství individuálních či menšinových výzev, což zpomalí pokrok poznání.⁶⁷

Kromě toho velké množství mechanismů, které odrazují od šíření náročných a nových myšlenek, bude odrazovat od intelektuální poctivosti,⁶⁸ která je ohromnou silou, jež posouvá poznání kupředu. Současná situace tak bude akademiky odrazovat od svobodného myšlení. Chtěl bych varovat všechny biology, že pokud se nebudou zabývat některými zásadními otázkami, které jsem nastolil,⁶⁹ hrozí jim, že celou svou výzkumnou kariéru stráví používáním termodynamicky nezákonných postupů, studiem artefaktů, opakováním nekontrolovaných experimentů, uváděním zavádějících informací nebo cynizmem. Nic z toho není pro vědu dobré.

Publikováno v Brian Martin (editor), Confronting the Experts (Albany, NY: State University of New York Press, 1996), str. 99-130.

Poznámky:

1. H. Hydén, „Quantitative assay of compounds in isolated fresh nerve cells and glial cells from control and stimulated animals“, Nature, vol. 184 (1959): 433-435.
2. H. Hillman, „Hydén’s technique of isolating mammalian cerebral neurons by hand dissection“, Microscopy, vol. 35 (1986): 382- 389.
3. H. Hillman, „Fraud versus carelessness“ (letter), Science, vol. 326 (1987): 736.
4. J. T. Cummins and H. Hydén, „Adenosine triphosphatase in neurons, glia and neuronal membranes of the vestibular nucleus“, Biochimica et Biophysica Acta, vol. 60 (1962): 271-283.
5. H. Hillman and H. Hydén, „Characteristics of the ATPase activity of isolated neurons of rabbit“, Histochemie, vol. 4 (1965): 446-450.
6. I. Berenblum and E. Chain, „Studies on the colorimetric determination of phosphates“, Biochemical Journal, vol. 32 (1938): 286-298.
7. K. Popper, Objective Knowledge, Oxford: Clarendon Press (1972): 14-17.
8. F. Lipmann, „Metabolic generation and utilization of phosphate bond energy“, Advances in Enzymology, vol. 1 (1941): 99-162.
9. P. George and R. J. Rutman, „The ‚highenergy phosphate‘ bond concept“, Progress in Biophysics and Biophysical Chemistry, vol. 10 (1960): 1-53.
10. B. Banks, „A misapplication of chemistry in biology“, School Science Review, vol. 179 (1970): 286-297.
11. E. W. Taylor, „Chemistry of muscle contraction“, Annual Review of Biochemistry, vol. 41 (1972): 577-616.
12. K. Lohmann, „Uber der enzymatische Aufspaltung der Kreatinphosphorsaure; zugleich ein Beitrag zum Chemismus der Muskelkontraktion“, Biochemische Zeitschrift, vol. 271 (1934): 264-277.
13. J. F. Morrison and A. H. Ennor, „N-phosphorylated guanidines“, in P. D. Boyer, H. Lardy, and K. Myrbäck (eds.), The Enzymes, Vol. 2, New York: Academic Press (1960): 89-109.
14. Hillman and Hydén, op. cit.
15. Berenblum and Chain, op. cit.
16. Ibid.
17. H. Hillman, „The effect of visible light on ATP in solution“, Life Sciences, vol. 5 (1966): 589-605.
18. H. Hillman, „The terminal phosphate bond as a transducer“ (abstract), Sixth International Congress of Biochemistry, New York City (26 July–1 August 1964).
19. H. Hillman, „The phosphate bond as a transducer“, Information Exchange No 1, vol. 190 (3 July 1964): 1-33.
20. B. Chance, „Spectra and reaction kinetics of respiratory pigments of homogenised and intact cells“, Nature, vol. 169 (1952): 215-221.
21. S. E. Shnoll, M. N. Kondrashova, and K. F. Sholts, „Multi-phase alterations of the ATPase activity of actomyosin preparations and the effect of different features“, Voprosy Meditsinskoi Khimii, vol. 3 (1957): 54-63.
22. F. A. Hommes, „Oscillation times of the oscillatory reduction of pyridine nucleotides during aerobic glycolysis in brewer’s yeast“, Archives of Biochemistry and Biophysics, vol. 108 (1964): 500-504.
23. H. Hillman, „Do oscillations in biological system originate in their substrates and nucleotides?“ Information Exchange No. 1, vol. 298 (14 January 1965): 1-2.
24. H. Hillman, Certainty and Uncertainty in Biochemical Techniques, Henley on Thames: Surrey University Press (1972): 34-35.
25. H. Hillman, „Some fundamental theoretical and practical problems associated with neurochemical techniques in mammalian studies“, Neurochemistry International, vol. 5 (1983): 1-13.
26. Hillman (1972), op. cit.
27. H. Hillman, „Control experiments for biochemical techniques“, Biochemical Society. Bulletin, vol. 1, part 3 (1979): 11.
28. Hillman (1972), op. cit.
29. Ibid.
30. J. A. Lucy, „Review of Certainty and Uncertainty in Biochemical Techniques“, Biochemical Education, vol. 1 (1973): 32.
31. Hydén, op. cit.; H. Hydén, „The neuron“, in J. Brachet and A. E. Mirsky (eds.), The Cell, Vol. IV, New York: Academic Press (1961): 215-324.
32. Hydén (1959), op. cit.
33. T. S. Hussain, H. Hillman, and P. Sartory, „A nucleolar membrane in neurons“, Microscopy, vol. 32 (1974): 348-353.
34. I. Chughtai, H. Hillman, and D. Jarman, „The effect of haematoxylin and eosin, Palmgren’s and osmic acid procedures on the dimensions and appearance of isolated rabbit medullary neurons“, Microscopy, vol. 35 (1987): 652-659.
35. Hussain et al., op. cit.; H. Hillman and D. Jarman, Atlas of the Cellular Structure of the Human Nervous System, London: Academic Press (1991).
36. H. Hillman and P. Sartory, „Value of textbooks“ (letter), Nature, vol. 267 (1977): 102.
37. H. Hillman and P. Sartory, The Living Cell, Chichester: Packard (1980): 102-105.
38. H. Hillman and P. Sartory, „The ‚unit‘ membrane, the endoplasmic reticulum, and the nuclear pores are artifacts“, Perception, vol. 6 (1977): 667-673.
39. N. Hawkes, „Mirages from microscopes“, Observer (11 December 1977).
40. A. W. Robards, P. J. Evennett, J. Sikorski, J. A. Chapman, R. W. Horne, and A. U. Glauert, „Whose illusions“ (letter), Observer (18 December 1977).
41. H. Hillman and P. Sartory, „Whose illusions“ (letter), Observer (1 January 1978).
42. H. Hillman and P. Sartory, „A challenge repeated“ (letter), Observer (16 December 1979).
43. A. Tucker, „A sight too powerful“, Guardian (22 May 1980), and „Seeing is believing“, Guardian (5 June 1980).
44. Robards et al., op. cit.
45. P. J. Evennett, „Fact or artifact. Debate on the reality of the unit membrane“, Proceedings of the Royal Microscopical Society, vol. 15 (1980): 334-335.
46. J. D. Robertson, „The ultrastructure of the cell membranes and their derivatives“, Biochemical Society. Symposia, vol. 18 (1959): 3-43.
47. Hillman and Sartory (1980), op. cit.
48. H. Hillman and P. Sartory, „A reexamination of the structure of the living cell and its implications for biological education“, School Science Review, vol. 61 (1980): 241-252.
49. R. W. Horne and J. R. Harris, „The electron microscope in biology“, School Science Review, vol. 63 (1981): 53-69.
50. R. H. Michell, J. B. Finean, and A. Coleman, „Widely accepted modern views of cell structure are fundamentally correct“, School Science Review, vol. 63 (1982): 434-441.
51. Hillman (1972), op. cit.
52. H. Hillman, „Some questions not answered by the electron microscopists“ (letter), School Science Review, vol. 224 (1982): 173-177.
53. H. Hillman, „Some microscopic considerations about cell structure. Light versus electron microscopy“, Microscopy, vol. 36 (1991): 557-576.
54. R. Virchow, „Uber das granulierte Ansehen der Wanderungen der Gehirnsventrikel“, Allgemeine Zeitschrift für Psychiatrie, vol. 3 (1846): 242-250.
55. Hydén (1959), op. cit.
56. W. J. J. Nauta and M. Feirtag, „The organisation of the brain“, Scientific American (September 1979): 88-111.
57. H. Hillman, Cellular Structure of the Mammalian Nervous System, Lancaster: MTP Press (1986).
58. H. Hillman, „The anatomical synapse by light and electron microscopy“, Medical Hypotheses, vol. 17 (1985): 1-32.
59. B. Katz, The Release of Neural Transmitter Substances (Sherrington Lecture), Liverpool: Liverpool University Press (1969).
60. H. Hillman, „A re-examination of the vesicle hypothesis of transmission in relation to its applicability to the mammalian central nervous system“, Physiological Chemistry and Physics and Medical NMR., vol. 23 (1991): 177-198.
61. H. Hillman, „A new hypothesis for electrical transmission in the mammalian central nervous system“, Medical Hypotheses, vol. 34 (1991): 220-224.
62. Senate, University of Surrey, (8/87) (30 September 1987): 1-20.
63. Hillman and Jarman, op. cit.
64. H. Hillman, The Case for New Paradigms in Cell Biology and in Neurobiology, Lampeter: Mellen Press (1991).
65. H. Hillman, „Resistance to the spread of unpopular academic findings and views in liberal societies, including a personal case“, Accountability in Research, vol. 1 (1991): 259-272.
66. H. Hillman, „How to make medical research more successful“, The Practitioner, vol. 231 (1987): 998-1003; 1403-1409.
67. H. Hillman, „The modern tendency to conformity with proposals for reversing it“, New Humanist, Vol. 109 (1993): 13-15.
68. H. Hillman, „Honest research“, Science and Engineering Ethics, Vol. 1 (1995).
69. See notes 24, 25, 38, 52, 57, 58, 60 and 64.
70. Hillman and Sartory (1977), Perception, op. cit.; Hillman and Sartory (1980), The Living Cell, op. cit.; Hillman (1986), The Cellular Structure of the Mammalian Nervous System, op. cit.