Je skutečně na vině „virus“?

Ještě před nedávnem jsem jednoduše předpokládal, že pokud jde o otázku, zda virus HIV způsobuje AIDS, „vědecké otázky jsou vyřešené“. Jednoduše jsem „věřil“, že je to pravda, a nikdy mě nenapadlo klást si další otázky.

V úvodu své knihy Smrtící podvod (Deadly Deception) dr. Robert Willner píše: „Když jsme byli dětmi, naše matky a otcové říkali, že existuje Santa Claus, velikonoční zajíček a zoubková víla. Samozřejmě jsme tomu všichni věřili. Koneckonců to byli máma a táta, kdo tvrdili, že existují. A navíc jsme byli jen dětmi. Důkazy vypadaly tak přesvědčivě: pod stromečkem byly dárky, barevná vajíčka schovaná na podivných místech a pod polštářem peníze. Až dospělost a konfrontace s fakty života nás přiměly uvědomit si pravdu. Většina z nás se tohoto mýtu s bolestí vzdala. Nyní, v dospělosti, nám vědci, vláda a média už deset let tvrdí (kniha Smrtící podvod je z roku 1994 – pozn. překl.), že existuje nakažlivá epidemie onemocnění zvaného AIDS a my tomu samozřejmě všichni věříme. Koneckonců to říkají ‚autority‘. Kromě toho, teď už jsme dospělí a jsme už chytřejší, musí to být pravda – důkazy jsou tak přesvědčivé: existují miliony lidí s touto nemocí, vědci našli virus, a dokonce na něj mají test!“

Dále uvádí:

• „Ale co když je to mýtus? Co když je AIDS 25 starých nemocí, které dostaly nové jméno?
• Co když existují fakta proti virové teorii a neexistuje žádný důkaz, že virus něco způsobuje?
• Co když jsou čísla pouze předpověďmi, které se během prvních deseti let ukázaly být z 91% chybné?
• Co když je test naprosto nespolehlivý?
• Co když jsou příčiny získaného selhání imunity známy již více než šedesát let?
• Co když jsou tyto příčiny nyní rozšířenější než kdykoli předtím?
• Co když lék používaný k léčbě AIDS způsobuje AIDS?
• Co když existují přesvědčivé důkazy o tom, že sex nemá s AIDS nic společného?
• Co když vám vzdání se tohoto mýtu může zachránit život?“

Zpochybňování těchto otázek vám rychle vynese čestnou nálepku „popírače AIDS“, což vás v závislosti na vaší pozici může přijít draho – jak rychle zjistil světoznámý molekulární biolog Peter Duesberg – „zlatý hoch biologie“. Kary Mullis ve své autobiografii „Dancing Naked in the Mind Field“ píše: „A nakonec, výbor včetně Flossie Wong-Staalové, která s Duesbergem otevřeně vedla spor, hlasoval pro neprodloužení Peterovy ceny Distinguished Investigator Award, což musí být považováno za jeden z velkých projevů arogantního pohrdání vědeckou korektností. Duesberg byl odříznut od prostředků na výzkum. Takto odzbrojený byl pro rostoucí establishment AIDS menší hrozbou. Už nebyl dál zván, aby promluvil na setkání svých bývalých kolegů.“

Jak jsem se nedávno na vlastní kůži přesvědčil, mnoho lidí reaguje na náznaky, že tato teorie může být chybná, rozzlobeně a obvyklými nadávkami a napadáním charakteru se snaží umlčet každého, kdo má dost odvahy na to, aby vyslovil názor, který je kontroverzní – tak silné je jejich „přesvědčení“, že mají pravdu. Kary Mullis v rozhovoru s Garym Nullem vyjadřuje své překvapení nad tím, že tomu tak je:

„Je hloupé slyšet lidi, kteří říkají: ‚Vy nevěříte tomu, že HIV způsobuje AIDS? Vy tomu nevěříte?‘ Vždyť je to jen slovo. Ale je to velmi, velmi důležitý rozdíl… věda není soubor přesvědčení… nevěřím ve vědu. Nevěřím v dětskou obrnu. Chci říct, že žijeme v domnění, že existovala nemoc zvaná dětská obrna, kterou když jste se nakazili, dostala se vám do mozku a bylo to pro vás hrozné. Máme pro to důkazy. Ale nevěříme v to. Není to někde v nějakém kostele. A kdyby někdo přišel za 100 let, celou věc prostudoval a řekl: ‚Víte co, žádná nemoc zvaná dětská obrna nikdy neexistovala, byl to omyl. Bylo to něco jiného. Pak byste na to mohli změnit názor. Ve vědě jste vždy připraveni na to, že se vaše oblíbená teorie ukáže jako chybná. A pokud nejste, pak byste vědu neměli dělat.“

Než budeme pokračovat, myslím, že by bylo dobré si ujasnit několik věcí:

1. HIV a AIDS nejsou totéž. To je zásadní bod, který je třeba pochopit – mnoho lidí tyto dvě věci spojuje, což jen vytváří další zmatek a brání řešení základní otázky, která jednoduše zní: je příčinou tohoto onemocnění virus? A pokud ano, můžeme vést otevřený a upřímný rozhovor o tom, jaké důkazy toto tvrzení podporují?
2. Ani já, ani nikdo jiný, kdo pokládá stejné otázky, „nepopírá“, že AIDS existuje.
3. Stejně jako v případě COVIDu se v průběhu let objevily různé teorie o tom, že HIV je „biologická zbraň“. Myslím si, že teorie jako tato jsou falešnými stopami, jejichž cílem je odvést pozornost, zmást a hlavně udržet lidi v pasti dialektiky, která má kořeny v „teorii choroboplodných zárodků“ (podrobněji o této záležitosti pojednávám zde).

Dr. Willner uvádí: „Nejde o žádnou divokou, ničím nepodloženou teorii o agentech CIA, kteří testují potenciální biologickou zbraň na nic netušících homosexuálech ve Spojených státech nebo na černoších v Africe, nejde ani o stejně směšnou historku o zelených opicích, ani o vykonstruovanou absurdní teorii o kontaminované vakcíně (i když naše vláda se k podobným zločinům bohužel přiznala). Je to pravdivý příběh o proradnosti za účelem zisku a moci.“

V roce 1994 si na tiskové konferenci v Severní Karolíně dr. Willner píchl do prstu jehlu s krví HIV pozitivního člověka, načež zvolal: „Ta lež je tak složitá, tak idiotská a tak neuvěřitelná, že se musíte z bludiště těchto lží doslova probojovat. Všechno jsou to nefalšované lži a lidé, kteří jsou za ně odpovědní, patří do vězení.“

Klíčem k úspěchu je tedy soustředit se na základní tvrzení a ignorovat všechen ostatní šum. Důrazně doporučuji každému, kdo toto čte, aby si udělal vlastní průzkum a udělal si vlastní názor. Zejména bych vám vřele doporučoval, abyste se seznámili s materiály, které jsem v celém článku citoval, v jejich celistvosti, protože věřím, že objasňují věc lépe, než bych to kdy dokázal já. Jejich seznam je uveden na konci.

Co je HIV?

Podle Světové zdravotnické organizace je virus lidské imunitní nedostatečnosti (HIV) „retrovirus“, který se „zaměřuje na imunitní systém a oslabuje obranyschopnost lidí proti mnoha infekcím a některým typům rakoviny, s nimiž lidé se zdravým imunitním systémem dokáží bojovat. Protože virus ničí a oslabuje funkci imunitních buněk, nakažení jedinci se postupně stávají imunodeficitními… Nejpokročilejším stádiem infekce virem HIV je syndrom získaného selhání imunity (AIDS), který se v závislosti na konkrétním jedinci může rozvinout až za mnoho let, pokud není léčen.“

Právě tento „virus“, nikoli samotný AIDS, se údajně může přenášet z jedné osoby na druhou.

Podle encyklopedie Britannica „se virus nachází v nejvyšších koncentracích v krvi, spermatu a vaginálních a cervikálních tekutinách lidského těla a může být bezpříznakově přenášen po dobu 10 a více let. Ačkoli se primárně přenáší pohlavním stykem, virus HIV se šíří také používáním infikovaných jehel mezi nitrožilními uživateli drog, prostřednictvím infikovaných krevních produktů a z infikované matky na její plod během těhotenství.“

WebMd uvádí, že „ne každý, kdo má virus HIV, dostane AIDS. Ale infekce přejde v AIDS, obvykle za 10 až 15 let, pokud se neléčí antiretrovirovými léky.“

Jaký je původ viru HIV? Podle britské charitativní organizace Avert, která se zabývá osvětou v oblasti HIV, „se všeobecně předpokládá, že virus HIV se objevil v Kinshase v Demokratické republice Kongo kolem roku 1920, kdy došlo k mezidruhovému přenosu viru HIV ze šimpanzů na člověka… až do 80. let 20. století nevíme, kolik lidí bylo nakaženo virem HIV nebo u kolika lidí se rozvinul AIDS. O viru HIV se nevědělo a přenos nebyl doprovázen znatelnými projevy nebo symptomy.“

Zdá se, že zdrojem tohoto tvrzení je práce publikovaná v roce 2014 s názvem „The early spread and epidemic ignition of HIV-1 in human populations“, v níž autoři rovněž uvádějí, že „třicet let po objevení viru HIV-1 zůstávají raný přenos, šíření a výskyt viru v lidských populacích nejasné.“

Je jistě zajímavé, že přestože je „dobře známo“, že HIV je „nakažlivý virus“, způsob jeho přenosu na člověka „zůstává nejasný“ a že když se přenesl, „nebylo to doprovázeno znatelnými projevy nebo symptomy.“

Navíc vzhledem k neobvykle dlouhé inkubační době se člověk podivuje nad tím, jak se dospělo k závěru, že „infekce přejde v AIDS, obvykle za 10 až 15 let.“ První případ AIDS, obyvatel San Francisca jménem Ken Horne, byl identifikován v roce 1980 (před 42 lety). Nevíme, kdy se pan Horne virem HIV údajně nakazil. Bylo to v předchozím roce? Před 2 lety? Před 4 lety?

Zdá se, že toto číslo o dost poskočilo. Dr. Willner uvádí: „Onemocnění virem HIV (bezpříznakové) přejde v AIDS (příznakové) za 2 až 30 let (tomu se říká latentní období). To bylo neustále „opravováno“ směrem nahoru a nedávno bylo navrženo latentní období 45 let. Když ho prodlouží na 75 let (průměrná délka lidského života), pak by se dalo říci, že celá populace Země umírá na AIDS!“

Peter Duesberg ve svém článku „Human immunodeficiency virus and acquired immunodeficiency syndrome: Correlation but not causation” („Virus lidské imunitní nedostatečnosti a syndrom získaného selhání imunity: korelace, ale ne kauzalita“), publikovaném v roce 1989 (pouhých 9 let poté, co byl identifikován první případ), napsal: „Žádný takový virus nebo mikrob by nepotřeboval téměř deset let k tomu, aby vyvolal primární onemocnění, ani by nemohl způsobit rozmanitý soubor nemocí AIDS. Ani jeho hostitelské spektrum by nebylo tak selektivní jako u AIDS, ani by nemohl přežít, kdyby se přenášel tak neefektivně jako AIDS. Vzhledem k tomu, že AIDS je definován novými kombinacemi konvenčních onemocnění, může být způsoben novými kombinacemi konvenčních patogenů, včetně akutních virových nebo mikrobiálních infekcí, a chronického užívání drog a podvýživy… Pro hypotézu, že HIV způsobuje AIDS až po letech od nástupu protivirové imunity, a přesto zůstává stejně neaktivní jako u asymptomatických infekcí, tedy neexistuje žádný prokázaný precedens.“

Dr. Willner dále uvádí následující: „ ‚Pomalé‘ neboli ‚lente‘ viry neexistují! Je to další hypotetický výmysl, který má vysvětlit něco, co je zjevně nesmysl. Nemá žádný reálný základ, nemá žádný precedens ve vědě a je v rozporu s 20letými výsledky výzkumu. Retroviry mohou být replikovány pouze hostitelskou buňkou a jsou závislé na jejím životním cyklu. Proto se virus musí replikovat v řádu hodin nebo dnů, aby přežil. Více než 20 let trvající vyčerpávající výzkum retrovirů ukazuje, že nic takového jako ‚pomalý virus‘ neexistuje. Na viru HIV není nic biochemicky ani geneticky odlišného, co by to mohlo vysvětlit. Jak říká dr. Duesberg: ‚Neexistují žádné pomalé viry, pouze pomalí virologové.‘ Opět se objevuje další ‚hypotéza‘, která má vysvětlit další nesrovnalost. Vždy se jedná o spekulaci namísto důkazu.

Je všeobecně známo, že určité rizikové chování zvyšuje pravděpodobnost výskytu určitých onemocnění: kouření s plicními chorobami, strava s rakovinou, chemikálie a radiace s rakovinou a nyní drogy s AIDS!“

Co je AIDS?

Světová zdravotnická organizace definuje syndrom získaného selhání imunity (AIDS) jako „rozvoj určitých druhů rakoviny, infekcí nebo jiných závažných dlouhodobých klinických projevů“.

Dotyčný jedinec se stává náchylným k tzv. „oportunním infekcím“, které americký Národní institut zdraví (NIH) definuje jako „infekce, které se vyskytují častěji nebo jsou závažnější u lidí s oslabeným imunitním systémem než u lidí se zdravým imunitním systémem… [včetně] lidí žijících s virem HIV.“

Podle encyklopedie Britannica „průběh syndromu nesleduje definovanou cestu; místo toho nespecifické příznaky odrážejí nesčetné důsledky selhávajícího imunitního systému. Tyto příznaky se označují jako komplex související s AIDS (ARC) a zahrnují horečku, vyrážky, úbytek hmotnosti a chřadnutí.“

Tyto příznaky jsou skutečně „nespecifické“ a mohou se projevit z různých důvodů. Vezměme si například „sekundární příznaky“ spojené se syfilidou, které podle britské Národní zdravotní služby (NHS) mohou zahrnovat „skvrnitou červenou vyrážku, která se může objevit kdekoli na těle, příznaky podobné chřipce, jako je únava, bolesti hlavy, kloubů a vysoká teplota (horečka) a zduřelé uzliny.“

Jak již název napovídá, jedinec, u něhož se rozvine AIDS, je považován za „imunodeficitního“. Britská imunologická společnost definuje „imunodeficienci“ jako jednu nebo více „poruch“, které mají za následek „částečné nebo úplné poškození imunitního systému, v důsledku čehož pacient není schopen účinně čelit infekcím nebo nemocem.“

Tyto poruchy jsou buď:

1. Primární – „dědičné poruchy imunity vyplývající z genetických mutací, obvykle přítomné od narození a diagnostikované v dětství“ (říká se, že jsou „z těchto dvou vzácnější“).
2. Sekundární – „získaná imunodeficience v důsledku onemocnění nebo faktorů prostředí, jako je HIV, podvýživa nebo léčba (např. chemoterapie).“

Přestože se společnost ve svém informačním listu zmiňuje o chemoterapii a dále uvádí, že „několik typů léků může mít za následek sekundární imunodeficienci… což je běžný vedlejší účinek většiny chemoterapií používaných při léčbě rakoviny,“ zcela opomíjí jakoukoli zmínku o nelegálních drogách, o nichž je známo, že všechny jsou rovněž imunosupresivní.

S výjimkou tohoto podivného opomenutí vše výše uvedené potvrzuje dr. Willner, který uvádí: „Příčiny získané imunitní nedostatečnosti jsou v lékařských textech uváděny již více než 70 let. Jsou to v pořadí podle důležitosti: podvýživa (hladovění), léky/drogy, radiace a chemoterapie.“

„Imunodeficience“ tedy není stav, který by se týkal výhradně údajné infekce virem HIV.

Jak AIDS ovlivňuje lidi?

Mezi výše zmíněné „oportunní infekce“, které mohou jedince časem postihnout, patří „závažná onemocnění, jako je tuberkulóza (TBC), kryptokoková meningitida, závažné bakteriální infekce a nádorová onemocnění, jako jsou lymfomy a Kaposiho sarkom.“

Kaposiho sarkom a pneumonie způsobená Pneumocystis carinii (PCP) jsou dvě onemocnění, o nichž se původně předpokládalo, že jsou specifická pro nový „virus“. Podle organizace Avert „byly v roce 1981 v Los Angeles zjištěny případy vzácné plicní infekce zvané Pneumocystis carinii pneumonia (PCP) u pěti mladých, dříve zdravých homosexuálních mužů. Ve stejné době se objevily zprávy o skupině mužů v New Yorku a Kalifornii s neobvykle agresivní rakovinou s názvem Kaposiho sarkom. V prosinci 1981 byly hlášeny první případy PCP u osob, které si injekčně aplikovaly drogy. Do konce roku bylo hlášeno 270 případů těžkého selhání imunity u homosexuálních mužů, z nichž 121 zemřelo.“

Podle Johns Hopkins Medicine „Kaposiho sarkom je vždy způsoben infekcí virem zvaným lidský herpesvirus 8, který je také znám jako herpesvirus spojený s Kaposiho sarkomem (KSHV). Způsob, jakým se virus zpočátku získává a šíří, není dostatečně objasněn… Rakovina je obvykle vyvolána oslabeným imunitním systémem u lidí, kteří jsou HIV pozitivní, kteří jsou po transplantaci orgánu nebo jejichž imunitní systém je oslaben z jiných důvodů, včetně věku.“

Časová osa všech případů (všechny jsou podrobně popsány zde) jasně ukazuje, že společným jmenovatelem těchto časných případů není sexuální orientace, ale určitý životní styl, který v některých případech zahrnuje intenzivní užívání drog.

Dr. Willner uvádí: „V roce 1981 se objevil návrh, že získaná imunitní nedostatečnost je základem pro nový syndrom nemocí (AIDS), které se podle všeho objevovaly mezi promiskuitními homosexuály mužského pohlaví a nitrožilními uživateli drog. Dr. David Durack z Dukeovy univerzity, uznávaný odborník na infekční nemoci a imunitní systém, sice připustil výskyt užívání drog (zejména tzv. ‚poppers‘ neboli amylnitritu) a opakovaných mnohočetných infekcí, ale tyto dobře známé příčiny imunitní nedostatečnosti ignoroval a oznámil, že tento ‚skutečně nový syndrom‘ musí být způsoben ‚nějakým novým faktorem‘… Zpočátku se zdálo, že jde o epidemii, protože drogově závislá část homosexuální populace začala trpět následky dlouholetého užívání drog. Stali se identifikovatelnou skupinou, když se těsně před epidemií ke své orientaci přiznali.“

Když se začaly objevovat další případy, samotné Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) uvedlo: „Další hypotézou, kterou je třeba zvážit, je, že sexuální kontakt s pacienty s Kaposiho sarkomem nebo pneumonií způsobenou Pneumocystis carinii (PCP) nevede přímo k získané buněčné imunodeficienci, ale pouze naznačuje určitý životní styl. Počet homosexuálně aktivních mužů, kteří sdílejí tento životní styl, může být mnohem menší než počet homosexuálních mužů v celkové populaci.

Vystavení určité látce (spíše než infekčnímu agens) může nakonec vést k imunodeficienci u části homosexuální mužské populace, která sdílí určitý životní styl. Například Marmor a kol. nedávno uvedli, že expozice amylnitritu byla spojena se zvýšeným rizikem Kaposiho sarkomu v New Yorku. Expozice inhalačním sexuálním stimulantům, stimulantům centrálního nervového systému a různým dalším ‚pouličním‘ drogám byla běžná mezi muži patřícími do skupiny případů s Kaposiho sarkomem a PCP v okresech Los Angeles a Orange.“

Je také zajímavé poznamenat, že v roce 1979 „vládní iniciativa vybízela homosexuály na Manhattanu (zejména ty promiskuitní) k účasti na experimentální vakcíně proti hepatitidě B, kterou vyvíjela společnost Merck a Národní institut zdraví“ (v článku se uvádí rok 1974, ale na níže uvedeném plakátu je v rohu uvedeno datum 1979 a podle New York Times je to správné datum).

Jak se HIV diagnostikuje?

Podle MedicalNewsToday „většina testovacích míst používá k rychlému screeningu viru HIV testy na protilátky proti HIV, tzv. testy ELISA. Tyto testy detekují protilátky, které tělo vytváří v reakci na infekci virem HIV.“

Tyto testy tedy netestují přítomnost „viru“, ale protilátek.

Protilátky definuje Britannica jako „ochranné proteiny produkované imunitním systémem v reakci na přítomnost cizorodé látky, tzv. antigenu. Protilátky rozpoznávají antigeny a zachycují se na nich, aby je odstranily z těla.“

Obvykle se protilátky považují za důkaz proběhlé infekce. Kary Mullis uvádí: „Protilátky proti virům byly vždy považovány za důkaz minulého onemocnění, nikoliv současného onemocnění. Protilátky signalizovaly, že virus byl poražen. Pacient se zachránil.“ V tomto případě to však kupodivu neplatí.

Investigativní novinář Liam Sheff uvádí: „Když se podrobíte testu na virus HIV, vaše krev se netestuje na virus, ale na přirozenou protilátkovou reakci vašeho těla na proteiny v testu na HIV. Tyto bílkoviny mají zastupovat virus HIV. Aby měl test na protilátky klinický význam, měly by jeho proteiny přesně reprezentovat proteiny konkrétního viru nebo částice… existuje mnoho důkazů, že domnělé proteiny testu na HIV se běžně vyskytují jak u nemocných, tak u zdravých lidí.

Podle lékařské literatury mohou testy na HIV zkříženě reagovat s protilátkami produkovanými při téměř 70 chorobných (i nechorobných) stavech. Patří mezi ně kvasinkové infekce, artritida, hepatitida, herpes, parazitární infekce, užívání drog, tuberkulóza, očkování, nachlazení a předchozí těhotenství. Test na HIV je také reaktivnější u lidí, kteří jsou chronicky vystaveni stresovým faktorům prostředí, bakteriím, plísním, parazitům a toxinům (např. lidé žijící v chudobě bez dostatku jídla a čisté vody, jako např. v Africe).

Pokud jste byli vystaveni některému z těchto stavů, je možné, že vaše tělo bude produkovat protilátky, které mohou reagovat s proteiny testu na HIV. To se samozřejmě velmi liší od toho, co nám bylo o testech na HIV 20 let říkáno.“

To vše je doloženo ve vědecké literatuře. Zde je jeden příklad, převzatý z práce Laboratory diagnosis of human immunodeficiency virus infection (Laboratorní diagnostika infekce virem lidské imunitní nedostatečnosti), publikované v roce 1993: „Falešně pozitivní výsledky testů ELISA na virus HIV byly pozorovány u vzorků séra pacientů s různými zdravotními stavy, které nesouvisely s infekcí virem HIV…. K falešně pozitivním výsledkům testů ELISA na virus HIV [také] dochází v důsledku lidských nebo technických chyb spojených s prováděním testů nebo v důsledku protilátek, které náhodně zkříženě reagují s virem HIV nebo nevirovými složkami v testech… Významnými příčinami falešně pozitivních reakcí byly protilátky proti antigenu HLA-DR, které se někdy vyskytují u multipar [vícekrát těhotných žen] a u pacientů, kterým byla vícekrát podána transfuze. Podobně bylo popsáno, že s determinantami viru HIV zkříženě reagují protilátky proti proteinům jiných virů. Falešně pozitivní výsledky testů ELISA na virus HIV byly nedávno pozorovány také u osob, které byly očkovány proti chřipce a proti viru hepatitidy B.“

Scheff dále uvádí důkazy z vlastních příbalových letáků výrobců testů. Úplný seznam je k dispozici zde, jako příklad jsem uvedl pouze jeden od společnosti Abbott Laboratories, kde se uvádí: „V současné době neexistuje žádný uznávaný standard pro stanovení přítomnosti nebo nepřítomnosti protilátek proti HIV-1 v lidské krvi.“ (Abbott Laboratories HIV Test – ElA).

Scheff uvádí: „Na základě rozsáhlého přehledu testů na HIV v lékařské literatuře lze konstatovat, že pojem ‚HIV pozitivní‘ může mít jeden nesporný význam: ‚Test je pozitivní na nespecifické protilátky proti běžně se vyskytujícím proteinům.‘ Pozitivní výsledek testu na HIV může pomoci identifikovat pacienty, kteří mají v krvi velké množství protilátek. To by mohlo naznačovat předchozí značné vystavení nemoci, což by mohlo sloužit jako varování pro lepší podporu imunitních funkcí zlepšením celkového zdravotního stavu. Nezdá se však, že by pozitivní výsledek testu na HIV sám o sobě byl schopen indikovat absolutní diagnózu nevyléčitelného, smrtelného viru nebo onemocnění.“

A to vše platí i dnes.

MedicalNewsToday uvádí: „Nejčastější příčinou falešně pozitivního výsledku testu na HIV je, když test detekuje protilátky proti jiné infekci nebo látce. Například nedávné virové infekce mohou způsobit falešně pozitivní výsledek testu ELISA. Falešně pozitivní výsledek však může být také důsledkem jiného onemocnění, jako např. pohlavně přenosné choroby nebo autoimunitního onemocnění. Mezi autoimunitní poruchy, které mohou způsobit falešně pozitivní výsledky, patří lupus a revmatoidní artritida.“

Dále uvádějí následující příklad: „Studie z roku 2020 uvádí falešně pozitivní výsledky testu na HIV v důsledku schistosomózy. V případové studii z roku 2018 byl u osoby s babesiózou zjištěn falešně pozitivní výsledek testu na HIV, který se po úspěšné léčbě stal negativním.“

Mezi další stavy, které mohou způsobit falešně pozitivní výsledek, patří následující: virus Epstein-Barrové, autoimunitní poruchy, jako je lupus a revmatoidní artritida, borelióza, pohlavně přenosné choroby, jako je syfilis, nedávné očkování, např. proti chřipce nebo hepatitidě B, předchozí těhotenství, podávání gama globulinu nebo imunoglobulinu.

Vzpomínáte si, jak se příznaky „komplexu souvisejícího s AIDS“ (ARC) nápadně podobaly příznakům syfilidy? A vzpomínáte si, jak byli homosexuální muži před vypuknutím epidemie zařazováni do testování vakcíny proti hepatitidě B?

Právě přítomnost těchto protilátek je údajně důkazem, že virus HIV způsobuje AIDS. Kary Mullis uvádí: „Prohledal jsem počítačové databáze. Ani Montagnier, ani Gallo, ani nikdo jiný nepublikoval vědecké práce popisující experimenty, které by vedly k závěru, že virus HIV pravděpodobně způsobuje AIDS. Přečetl jsem si články v časopise Science, díky nimž se stali známými jako lékaři zabývající se AIDS, ale jediné, co tam uvedli, bylo, že u některých pacientů s AIDS našli důkazy o dřívější infekci něčím, co byl pravděpodobně virus HIV. Našli protilátky.“

Tyto protilátky však nejsou specifické pro virus HIV, stejně jako příznaky AIDS. Tento test se pak používá k tomu, aby se lidem – i těm, kteří jsou zdraví – řeklo, že by měli být léčeni. Dr. Willner uvádí: „Na základě nesmyslného testu jsou jednotlivcům podávány zabijácké léky AZT… protože jejich test byl pozitivní na protilátky proti nevinnému viru. Zemřou na získanou imunitní nedostatečnost způsobenou AZT – a mnozí z nich jsou naprosto zdraví!… AZT, lék tak toxický, že byl vyřazen jako lék na rakovinu a který způsobuje AIDS, je podáván jednotlivcům.“

AZT neboli „zidovudin“, lék původně vynalezený k léčbě rakoviny, se stal v roce 1987 „prvním z těchto léků, který byl schválen americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv za účelem prodloužení života pacientů s AIDS.“ (zdroj)

Je známo, že způsobuje pancytopenii: „V naší studii byla suprese kostní dřeně vyvolaná zidovudinem, konkrétně těžká anémie nebo pancytopenie, hlavním vedlejším účinkem omezujícím toleranci vyšších dávek AZT.“

Pancytopenie je „stav, kdy má člověk v těle příliš málo červených krvinek, bílých krvinek a krevních destiček,“ což je, jak řekl dr. Willner na tiskové konferenci, „definice AIDS“.

Jeho „léčebné účinky vznikají jeho začleněním během reverzní transkripce viru HIV, což vede k terminaci (ukončení růstu řetězce).“ (zdroj) Jak říká dr. Willner ve své přednášce: „Je to terminátor, jako ve filmu. Ukončuje život.“

Vzhledem k tomu, že lidé jsou po pozitivním testu, o kterém víme, že je chybný, nabádáni k co nejrychlejšímu nasazení těchto léků a vzhledem k tomu, že tyto léky z definice způsobují AIDS, proč si proboha někdo myslí, že s tím má něco společného „virus“?

Pokusme se shrnout naše dosavadní zjištění:

1. „Imunodeficience“ (AIDS) může být způsobena řadou věcí, z nichž všechny jsou prokázané a řekl bych, že i poněkud „zřejmé“. HIV je údajně jednou z nich.
2. Člověk nemusí být HIV pozitivní, aby měl „narušenou imunitu“.
3. Tato onemocnění, kterými se může HIV pozitivní jedinec nakazit, také nejsou specifická a mohou „cílit“ na kohokoli, kdo má „narušenou imunitu“.
4. Test na HIV je sám o sobě nespecifický.
5. Nikdy nebyly provedeny žádné experimenty, které by prokázaly, že virus HIV způsobuje AIDS.
6. Zdá se, že diagnóza je založena čistě na tom, zda je jedinec pozitivní na HIV, jak vysvětluje Kary Mullis:

„CDC definovalo AIDS jako jedno z více než třiceti onemocnění doprovázených pozitivním výsledkem testu, který detekuje protilátky proti HIV. Stejná onemocnění však nejsou definována jako případy AIDS, pokud protilátky zjištěny nejsou.

Pokud se např. u HIV pozitivní ženy objeví rakovina dělohy, má se za to, že má AIDS. Pokud není HIV pozitivní, má prostě rakovinu dělohy. HIV pozitivní muž s tuberkulózou má AIDS, ale pokud jsou testy negativní, má prostě tuberkulózu.

Pokud žije v Keni nebo Kolumbii, kde je test na protilátky proti HIV příliš drahý, má se jednoduše za to, že má protilátky, a tedy AIDS, a proto může být léčen na klinice Světové zdravotnické organizace. Na některých místech je to jediná dostupná lékařská pomoc. A je zdarma, protože země, které podporují Světovou zdravotnickou organizaci, se obávají AIDS. Z hlediska rozšíření lékařských zařízení do oblastí, kde žijí chudí lidé, je AIDS přínosem. Neotrávíme je AZT jako naše lidi, protože je to příliš drahé. Dodáváme obvazy na mačetou pořezané levé koleno a nazýváme to AIDS.

CDC do velké definice AIDS stále přidává nové nemoci. CDC prakticky zfalšovalo statistiky, aby to vypadalo, že se nemoc stále šíří. Například v roce 1993 CDC definici AIDS enormně rozšířilo. To s radostí přijaly okresní zdravotnické úřady, které dostávají od federálů 2500 dolarů ročně v rámci zákona Ryan White Act za každý nahlášený případ AIDS.“

Kde je tedy důkaz, že virus HIV způsobuje AIDS?

Zásluhy za objevení viru jsou poněkud „nejasné“. Kary Mullis uvádí: „Došlo k mezinárodnímu incidentu, kdy Robert Gallo z NIH tvrdil, že vzorek HIV, který mu poslal Luc Montagnier z Pasteurova institutu v Paříži, se v Gallově laboratoři nepodařilo kultivovat. Jiné vzorky, které Gallo a jeho spolupracovníci odebrali od potenciálních pacientů s AIDS, však kultivovat šly. Gallo si nechal patentovat test na AIDS na základě těchto vzorků a Pasteurův institut jej zažaloval. Pasteurův institut nakonec vyhrál, ale ještě v roce 1989 to byla patová situace a obě strany se o zisky dělily.“

Ústřední postavou se však zdá být Robert Gallo, který na tiskové konferenci v roce 1984 v doprovodu ministryně zdravotnictví a sociálních služeb Margaret Hecklerové oznámil, že „byla nalezena pravděpodobná příčina AIDS: varianta známého lidského viru způsobujícího rakovinu.“

Dr. Willner uvádí: „Ještě téhož dne si dr. Gallo nechal v USA patentovat testovací sadu na HIV, která mu měla přinést velké bohatství.“

V roce 2003 uveřejnil časopis Nature článek s názvem „Patogeneze HIV-1“, který byl součástí speciálního vydání „20 let vědy o AIDS“. Výzkumník v oblasti AIDS Mario Stevenson v něm píše: „Navzdory značnému pokroku ve vědě o HIV za posledních 20 let se stále diskutuje o tom, proč je infekce virem HIV-1 patogenní… značné úsilí bylo vynaloženo na identifikaci mechanismů, kterými virus HIV-1 způsobuje onemocnění, a byly předloženy dvě hlavní hypotézy.“

Stevenson v závěru svého článku přiznává, jak málo toho o viru HIV víme: „To, co víme, představuje pouze tenkou vrstvu na povrchu….“ Pro lepší pochopení viru HIV by podle Stevensona byl „klíčovým experimentálním nástrojem permisivní model na malých zvířatech“.

Zdá se, že ani po téměř 20 letech nejsou vědci o nic blíže k pochopení ničeho z toho, jak je podrobně popsáno v tomto článku z roku 2017, kde autoři uvádějí: „Lepší pochopení mechanismů, které virus HIV-1 využívá k úniku z imunitních reakcí, stále představuje jeden z hlavních úkolů potřebných pro vývoj nových terapeutických přístupů zaměřených na nemoc, která stále postrádá definitivní léčbu.“

Dr. Willner píše: „Přestože bylo za peníze získané z grantů na AIDS napsáno 60 tisíc vědeckých prací, ani jedna z nich vědecky nedokazuje, že původcem AIDS je virus.“

V roce 2020 byl publikován tento článek s názvem „HIV nezpůsobuje AIDS způsobem, jakým jsme si mysleli,“ v němž autoři uvádějí: „Po desetiletí se věřilo, že HIV se vyvíjí do AIDS poměrně přímočarým způsobem: šíří se tělem jako volně cirkulující virus, připojuje se k buňkám imunitního systému (převážně k CD4+ T-lymfocytům) a zmocňuje se jejich genetického aparátu, aby vytvořil mnoho svých kopií… Nové výzkumy naznačují, že tomu tak pravděpodobně není, nebo přinejmenším ne tak, jak jsme dlouho předpokládali. Vědci totiž již od konce 90. let začali pozorovat, že virus HIV se může šířit také přímo z buňky do buňky, aniž by virus volně cirkuloval.“

Ze zřejmých důvodů nebyly nikdy provedeny žádné experimenty na lidech, které by přenos prokázaly. Dr. Willner si však v přímém televizním přenosu píchl do prstu jehlu s krví HIV pozitivního pacienta, aby demonstroval, že se viru HIV není třeba bát – a nebylo to poprvé, co to udělal:

„Před dvěma lety se Willner při výzkumu chelatační terapie ve Španělsku setkal s Pedrem Tocinem, španělským hemofilikem, který byl HIV pozitivní, ale jinak zdravý a který byl na AZT. Willner se zoufale snažil Tocina z léčby dostat, a tak ho konfrontoval. Řekl mu: ‚Když píchnu jehlou nejdřív Tebe a pak si jehlu s Tvojí krví píchnu sobě, přesvědčí Tě to o tom, že bys neměl brát AZT?‘ Tocino na Willnera minutu zíral, pak se usmál a řekl, že ano. O dva dny později Willner o svém kaskadérském kousku mluvil v nejsledovanějším televizním pořadu ve Španělsku, a přestože se španělské úřady snažily vznést obvinění, na jehož základě by ho mohly zatknout, hlasy volajících diváků byly čtyři ku jedné na jeho podporu. Tocino je údajně i nadále v dobrém zdravotním stavu.“

Když se Fauci dozvěděl o jeho „kaskadérském kousku“, poznamenal: „No, aby virus přenesl, musel by se píchnout 300krát.“ Dr. Willner na to během tiskové konference v Severní Karolíně reagoval takto: „300krát, aby virus přenesl? Za takových okolností nemůžete mít epidemii! Pokud ho nemůžete přenést krví, tak ho rozhodně nemůžete přenést sexuálně. Ledaže byste při sexu provozovali nějaké opravdu sadistické praktiky. Nevím, kolik krve chcete odebrat. Je doslova neuvěřitelné, co všechno jim prochází.“

Říká se také, že „virus“ nebyl nikdy izolován – což je tvrzení, které establishment zpochybňuje, ale pravděpodobně je pravdivé, protože virologové mají zajímavou definici pojmu „izolace“. Kary Mullis uvádí: „Nikdo virus HIV ve skutečnosti nepurifikoval, nikde na světě není žádná malá lahvička s virem HIV. Mají jen buněčné linie, o kterých si myslí, že na nich HIV roste, spousta lidí by si mohla myslet, že tam ani vůbec není… Kdyby nějaký postdoktorand napsal recenzi literatury, která by bez větších pochybností prokázala, že virus HIV je příčinou AIDS, ten člověk by byl slavný. Teď je tam 100 000 takových lidí, kteří měli tu možnost, a už uplynulo 10 let. Čekali jsme, až se tento hvězdný postdoktorand navždy vyznamená a dostane od Tonyho Fauciho doživotní grant. Ale on se neukázal. Nikdo se neobtěžoval definitivní recenzi napsat. Jakýkoli časopis by ji přijal. Právě to dokazuje, že virus HIV nezpůsobuje AIDS.“

O tématu izolace napíšu samostatný příspěvek, protože se týká všech „virů“, ale prozatím doporučuji podívat se na tuto výměnu názorů mezi dr. Andrewem Kaufmannem a dr. Judy Mikovitzovou, která tvrdí, že zmiňovaný „virus“ „izolovala“.

Ale i kdyby byl virus izolován, tak tvrdit, že je příčinou onemocnění jen na základě toho, že jsou proti němu nalezeny nespecifické protilátky, je logický omyl. Nic to nedokazuje – stejně jako „přítomnost much v odpadcích nedokazuje, že mouchy jsou příčinou odpadků.“

---

Pozn. překl.: Zde je ještě úryvek z knihy Karyho Mullise „Dancing Naked in the Mind Field“, ve které popisuje svoji frustrující zkušenost s hledáním důkazu pro tvrzení, že virus HIV způsobuje AIDS:

Když jsem se v roce 1984 poprvé dozvěděl, že Luc Montagnier z francouzského Pasteurova institutu a Robert Gallo z amerického Národního institutu zdraví (NIH) nezávisle na sobě zjistili, že retrovirus HIV – virus lidské imunitní nedostatečnosti – způsobuje AIDS, přijal jsem to jako další vědecký fakt. Bylo to trochu mimo můj obor biochemie a tito muži byli specialisty na retroviry.

O čtyři roky později jsem pracoval jako konzultant ve Specialty Labs v Santa Monice. Specialty Labs se snažila vyvinout způsob, jak pomocí PCR detekovat retroviry v tisících vzorků z krevních odběrů, které denně přijímal Červený kříž. Psal jsem zprávu o našem pokroku pro zadavatele projektu a začal jsem konstatováním: „HIV je pravděpodobnou příčinou AIDS.“ V té době jsem se snažil zjistit, zda je virus HIV pravděpodobnou příčinou AIDS. Zeptal jsem se virologa ve Specialty Labs, kde bych mohl najít odkaz na to, že HIV je příčinou AIDS.

„Žádný odkaz nepotřebujete,“ řekl mi. „Všichni to vědí.“

„Rád bych citoval odkaz.“ Cítil jsem se trochu směšně, že neznám zdroj tak důležitého objevu. Zdálo se, že všichni ostatní ho znají.

„Proč necitujete zprávu CDC?“ navrhl a podal mi kopii pravidelné zprávy Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) o nemocnosti a úmrtnosti. Přečetl jsem si ji. Nebyl to vědecký článek. Ve zprávě se prostě psalo, že byl identifikován nějaký organismus – neříkalo se v ní jak. Ve zprávě se žádalo, aby lékaři hlásili všechny pacienty, kteří vykazují určité příznaky, a testovali je na přítomnost protilátek proti tomuto organismu. Ve zprávě nebyla uvedena původní vědecká práce, ale to mě nepřekvapilo. Byla určena lékařům, kteří nepotřebovali znát zdroj informací. Lékaři předpokládali, že pokud je o tom CDC přesvědčeno, musí někde existovat skutečný důkaz, že HIV je příčinou AIDS.

Řádným vědeckým odkazem je obvykle článek publikovaný ve věrohodném vědeckém časopise. V dnešní době jsou časopisy úhledné líbivé publikace s obrázky na přední straně a spoustou reklam, spoustou redakčních materiálů od lidí, kteří jsou profesionálními novináři, a několika obrázky dívek, které vám prodávají věci, které byste si mohli chtít koupit do své laboratoře. Inzerenty jsou společnosti, které vyrábějí věci, jež si vědci mohou koupit, a společnosti, které vyrábějí léky, jež mohou lékaři prodávat. Neexistují žádné významné časopisy bez reklamy. Proto neexistují žádné významné časopisy bez vazeb na tyto firmy.

Prohledal jsem počítačové databáze. Ani Montagnier, ani Gallo, ani nikdo jiný nepublikoval vědecké práce popisující experimenty, které by vedly k závěru, že virus HIV pravděpodobně způsobuje AIDS. Přečetl jsem si články v časopise Science, díky nimž se stali známými jako lékaři zabývající se AIDS, ale jediné, co tam uvedli, bylo, že u některých pacientů s AIDS našli důkazy o dřívější infekci něčím, co byl pravděpodobně virus HIV. Našli protilátky. Protilátky proti virům byly vždy považovány za důkaz minulého onemocnění, nikoliv současného onemocnění. Protilátky signalizovaly, že virus byl poražen. Pacient se zachránil. V těchto dokumentech nebyl žádný náznak toho, že by tento virus způsoboval nemoc. Neprokazovaly, že by každý, kdo měl protilátky, tuto nemoc měl. Ve skutečnosti našli několik zdravých lidí s protilátkami. Pokud Montagnier a Gallo tento důkaz ve skutečnosti nenašli, proč byla jejich práce publikována a proč tak tvrdě bojovali za to, aby za tento objev získali uznání? Došlo k mezinárodnímu incidentu, kdy Robert Gallo z NIH tvrdil, že vzorek HIV, který mu poslal Luc Montagnier z Pasteurova institutu v Paříži, se v Gallově laboratoři nepodařilo kultivovat. Jiné vzorky, které Gallo a jeho spolupracovníci odebrali od potenciálních pacientů s AIDS, však kultivovat šly. Gallo si nechal patentovat test na AIDS na základě těchto vzorků a Pasteurův institut jej zažaloval.

Zdráhal jsem se napsat, že „HIV je pravděpodobnou příčinou AIDS“, dokud jsem nenašel publikované důkazy, které by to potvrzovaly. Snažil jsem se uvést co nejstručnější tvrzení. Ve své žádosti o grant jsem se nesnažil tvrdit, že rozhodně způsobuje AIDS, jen jsem se snažil říct, že ho pravděpodobně způsobuje z některých známých důvodů. Desetitisíce vědců a výzkumníků vynakládaly miliardy dolarů ročně na výzkum založený na této myšlence. Někde ten důvod musel být, jinak by tito lidé nedovolili, aby se jejich výzkum soustředil jen na jeden úzký směr zkoumání. O PCR jsem přednášel na nesčetných setkáních. Vždy tam byli i lidé, kteří mluvili o HIV. Ptal jsem se jich, jak to, že víme, že HIV je příčinou AIDS? Každý na to něco řekl. Každý měl odpověď doma v kanceláři v nějakém šuplíku. Všichni to věděli a slibovali, že hned po návratu mi ty dokumenty pošlou. Ale žádné takové dokumenty jsem od nich nikdy nedostal. Nikdo mi nikdy neposlal zprávu o tom, že AIDS je způsoben virem HIV. Konečně jsem měl příležitost se na tuto referenci zeptat doktora Montagniera, když přednášel v San Diegu při slavnostním otevření Centra pro výzkum AIDS Kalifornské univerzity v San Diegu, které dodnes vede bývalá společnice Boba Galla, dr. Flossie Wong-Staalová. To bylo naposledy, kdy jsem položil svou otázku, aniž bych dal najevo hněv. Dr. Montagnier v reakci na to navrhl: „Proč se neodvoláte na zprávu CDC?“ „Četl jsem ji,“ řekl jsem, „ale ta se přece nezabývá otázkou, zda HIV je, nebo není pravděpodobnou příčinou AIDS, že?“ Souhlasil se mnou. Bylo to hrozně iritující. Pokud Montagnier neznal odpověď, kdo ji tedy sakra znal?

Jednou v noci jsem jel z Berkeley do La Jolly a v National Public Radio jsem slyšel rozhovor s Peterem Duesbergem, významným virologem z Berkeley. Konečně jsem pochopil, proč jsem měl takový problém najít odkazy, které by spojovaly HIV s AIDS. Duesberg řekl, že žádné neexistují. Nikdo nikdy neprokázal, že virus HIV způsobuje AIDS. Rozhovor trval asi hodinu. Zastavil jsem, abych o nic nepřišel…

PDF knihy je k dispozici zde (výše uvedený úryvek je z kapitoly 18).

---

Vytvoření epidemie

Lidé se tedy vždy budou ptát, odkud epidemie pochází? Na tomto místě je opravdu vhodné znovu zopakovat, že zde, stejně jako v jiných podobných případech, nejde jen o jednu věc. Podílí se na tom více faktorů, a proto je AIDS, jak se ukazuje, v podstatě souhrnným označením pro velké množství nemocí.

Připomínám, co k této záležitosti uvedl dr. Willner: „Příčiny získané imunitní nedostatečnosti jsou v lékařských textech uváděny již více než 70 let. Jsou to v pořadí podle důležitosti: podvýživa (hladovění), léky/drogy, radiace a chemoterapie.“

Pokud chcete jednoduché shrnutí toho všeho, nehledal bych nic jiného než desetiminutovou prezentaci Jona Rappoporta.

Podvýživa/hladovění

Dr. Willner uvádí: „AIDS v Africe je tím, čím byl vždycky – pomalým hladověním a podvýživou – a kromě názvu se to vůbec nezměnilo. Stačí porovnat jakéhokoli pacienta s AIDS se vzhledem dítěte, jehož matka byla během těhotenství na kokainu, nebo s hrůznými televizními záběry hladovějících Somálců či vězňů v koncentračních táborech Bosny a Hercegoviny a nacistického Německa. Epidemie v Africe prostě neexistuje. Je to výmysl založený na zcela nepravdivých informacích, které poskytují nemajetné rodiny usilující o finanční prostředky od charitativních organizací a také pracovníci zabývající se AIDS, kteří si chtějí chránit lukrativní pracovní místa.“

Drogy/léky

V případě drog/léků je dobře známo, že jsou „imunosupresivní“. Vezměme si příklad s kouřením heroinu: „Čtyřicetiletý muž, který kouřil heroin, se dostavil s akutním nástupem těžké dušnosti… Další možnou příčinou spontánního pneumotoraxu by mohla být pneumonie způsobená Pneumocystis carinii (PCP). Autoři se domnívají, že je to nepravděpodobné, ale nemohou to vyloučit, protože vzorky PCP nebyly v době pneumotoraxu odebrány.“

Parkinson je také „stále více uznáván jako jedna z neurologických komplikací HIV“ (zdroj). V roce 1984, pouhé tři roky po vypuknutí epidemie, CDC informovalo, že „v nelegálních laboratorních přípravcích silného analogu meperidinu (Demerol) byla identifikována sloučenina N-methyl-4-fenyl-1, 2, 3, 6-tetrahydropyridin (MPTP)… objevila se kontaminace pouličních drog, která může u uživatelů drog způsobit parkinsonismus.“

Člověk si klade otázku, zda „nelegální“ drogový průmysl a „legální“ drogový průmysl jsou ve skutečnosti jedno a totéž (pokud jste ještě neviděli, doporučuji shlédnout 4. sérii seriálu Ozark na Netflixu).

Jak jsme již dříve uvedli, na pomoc v boji proti „viru“ byla rychle zavedena řada „léčebných přípravků“, včetně AZT. Všechny mají vážné „vedlejší účinky“. Následující tabulka, převzatá z článku Liama Sheffa, vám řekne vše, co potřebujete vědět:

V té době, ale i dnes, jsou homosexuálové nabádáni k preventivnímu užívání různých antibiotik, jako je doxycyklin, o nichž je známo, že působí imunosupresivně. A již jsme zmínili zdravotní problémy, které jsou připisovány užívání amylnitrátu neboli „poppers“, které byly spojovány s Kaposiho sarkomem.

Životní styl

Než mě někdo nazve „homofobem“, ne, nemluvím o vztazích mezi osobami stejného pohlaví, ale spíše o tom, že mnozí z těchto mužů „pálili svíčky z obou konců“; trávili celé noci v gay saunách, nespali, pořádně nejedli a hojně užívali kombinace drog (včetně alkoholu). Je nesporné, že všechny tyto faktory člověka časem „vyčerpají“, jak nám ilustruje tato výměna názorů mezi Nullem a Mullisem:

Gary Null: „Řekněme, že byste měl hepatitidu, ne jednou, ne dvakrát, ale pětkrát. A pak, ráno po probuzení, před tím, než byste si dal cigarety a alkohol, byste si vzal hrst antibiotik. Řekněme, že kupu penicilinu. A pak byste dostal také rektální infuzi spermatu, o které víme, že působí imunosupresivně. A taky všechny možné druhy drog; extázi a poppers, abyste mohl mít erekci a sex celou noc. Řekněme, že byste neměl dva nebo tři sexuální akty, řekněme, že byste měl 5-10 sexuálních aktů za noc. A dělal to takhle další dva roky. Každý den.“

Kary Mullis: „Nečekal bych, že to přežiju. Vydržím dvě noci bez spánku a pak začnu narážet do věcí. Začnou mi padat věci. Nemyslím tím nespat vůbec. Myslím tím, že jdu spát ve 3:30 hod. a vstávám v šest hodin, abych šel surfovat. Prostě takové věci. To mi nestačí. Potřebuju víc než to. Potřebuju mít docela slušnou stravu.“

Gary Null: „Takže, co je překvapivého na tom, když to tihle chlapi dělali tři nebo čtyři roky stejně, nebo dokonce ještě intenzivněji než Vy, že najednou onemocní jednou z těch 29 nebo několika oportunními infekcemi?“

Kary Mullis: „Nemyslím si, že to je překvapení. Ti kluci, co bydlí vedle mě… mluvil jsem s jedním z nich, že vypadají strašně bledě a jestli už nechodí ven na slunce? A odpověď je ne. My pracujeme. Poflakujeme se v sauně a je to zábava. A prý ať jdu taky, že mě vezmou s sebou. Nejvíc šokující na tom celém je, když se ohlédnete zpět a řeknete si: Proč si někdo myslel, že Montagnier získal z lymfatické uzliny jen nějaký virus, když z té uzliny mohl získat cokoli? Pravděpodobně v ní bylo 100 různých věcí, které mohl identifikovat. Proč na to někdo skočil?“

Pokud jste se dívali na film „Bohemian Rhapsody“, sami jste viděli, že Freddy Mercury v podstatě dělal přesně to samé. Ale kupodivu neustálé pití, večírky, užívání drog atd. nemohly být příčinou jeho nemoci. Ne, ne, musel to být „virus“.

Strach

MedicalNewsToday ohledně falešně pozitivních výsledků zmiňuje, že „falešně pozitivní výsledky testů na HIV mohou mít na člověka značný emocionální a sociální dopad.“

A skutečně, kdo by chtěl, aby mu bylo řečeno, že se nakazil smrtícím virem, což znamená, že mu zbývá jen několik let života – zvláště pokud se cítí naprosto zdravý?

Pokud jste tak ještě neučinili, přečtěte si mé vlákno na Twitteru o vzteklině, kde se krátce zmiňuji o tom, jak by se zde mohl uplatnit „nocebo efekt“, a kde se také zabývám praktikou známou jako „bone pointing“ („bone pointing“ je zvyk, např. u australských domorodců, při němž je na osobu, která má být odsouzena k smrti, namířena nabroušená kost, která byla očarována kletbou – pozn. překl.).

Kary Mullis říká: „Jen strach z AIDS pravděpodobně zabil asi 1000 lidí, jen ten strach. Člověku nedělá dobře, když neustále myslí na to, že by mohl dostat smrtelnou nemoc, a když se toho obává každé ráno. Je toto nachlazení začátkem? Je tahle chřipka začátkem AIDS? Je spousta lidí s HIV, kteří se bojí pokaždé, když dostanou nějakou menší nemoc. Mají z toho hrozný strach. A někteří z nich pravděpodobně nakonec zemřou jen proto, že se tím trápí.“

Pokud vás toto vysvětlení nepřesvědčilo, doporučuji shlédnout dokumentární film House of Numbers.

Zapomenuté oběti

Než tento článek zakončíme, chtěl bych využít příležitosti a upozornit na další skupinu, které nebylo věnováno mnoho pozornosti – a tou jsou děti narozené HIV pozitivním rodičům. Tuto problematiku původně zkoumal již zesnulý Liam Scheff, který na toto téma napsal řadu článků a podílel se na vzniku krátkého dokumentu BBC „Guinea Pig Kids“.

I kdybyste stále ještě nebyli zcela přesvědčeni o tom, že virus HIV není příčinou AIDS, do jisté míry platí, že dospělí, kterým byly předloženy důkazy, mohou věřit, čemu chtějí, a měli by mít možnost svobodně užívat léky, jako je AZT, pokud si to přejí. Ale pokud jde o děti, neexistuje nic, žádný dostatečně velký důvod, co by ospravedlnilo to, co je uvedeno níže.

Pro snazší čtení jsem níže připojil jeden z Liamových článků. Cítím se povinen přidat zde varování, protože obsah je znepokojující. Přesto vám doporučuji, abyste si ho přečetli. Lidé, kteří nad tímto přivírají oči, jsou zčásti důvodem, proč dotyčným osobám všechno tak dlouho procházelo. Děkuji ti, Liame, že jsi měl odvahu o tom informovat.

ZAČÁTEK LIAMOVA ČLÁNKU

V newyorské čtvrti Washington Heights stojí čtyřpatrová cihlová budova s názvem Incarnation Children´s Center (ICC). V tomto bývalém klášteře je místo pro děti, které Agentura pro péči o děti (ACS) odebrala z jejich vlastních domovů. Tyto děti jsou černošské, hispánské a chudé. Mnohé z jejich matek v minulosti užívaly drogy a zemřely. Po přijetí do ICC se děti stávají subjekty testování léků, které sponzorují NIAID (Národní institut pro alergie a infekční nemoci, divize NIH), NICHD (Národní institut pro zdraví dětí a lidský rozvoj) ve spolupráci s některými z největších světových farmaceutických společností – GlaxoSmithKline, Pfizer, Genentech, Chiron/Biocine a dalšími.

Léky, které jsou dětem podávány, jsou toxické – je známo, že způsobují genetické mutace, selhání orgánů, odumírání kostní dřeně, tělesné deformace, poškození mozku a smrtelné kožní poruchy. Pokud děti léky odmítají, jsou znehybněny a léky jsou jim podány násilím. Pokud děti nadále vzdorují, jsou převezeny do nemocnice Columbia Presbyterian, kde jim chirurg zavede plastovou hadičku skrz břišní stěnu do žaludku. Od té chvíle jsou jim léky podávány přímo do střev.

V roce 2003 měly dvě děti ve věku 6 a 12 let v důsledku toxicity léků těžkou mrtvici. Šestileté dítě osleplo. Obě krátce nato zemřely. Nedávno zemřel další čtrnáctiletý chlapec. Osmiletý chlapec podstoupil dvě plastické operace, při kterých mu byly z krku odstraněny velké tukové bulky způsobené léky.

Toto není sci-fi. Toto je výzkum AIDS. Děti v ICC se narodily matkám, které byly pozitivně testovány na HIV nebo které samy byly pozitivní. Rodičům ani dětem však nebyla sdělena zásadní skutečnost – testy na HIV jsou extrémně nepřesné.

Test na HIV zkříženě reaguje s téměř 70 běžně se vyskytujícími stavy, což vede k falešně pozitivním výsledkům. Mezi tyto stavy patří běžné nachlazení, herpes, hepatitida, tuberkulóza, drogová závislost, očkování a co je nejznepokojivější, současné i předchozí těhotenství. Jedná se o dvojnásobnou nepřesnost, protože faktory, které způsobují falešně pozitivní výsledky u těhotných matek, mohou být přeneseny na jejich děti, kterým je stanovena stejná falešná diagnóza.

Většina z nás o tom nikdy předtím neslyšela. Je to bezpochyby největší tajemství v medicíně. Mezi vědci v oblasti HIV je však dobře známo, že testy na HIV jsou extrémně nepřesné – ale vědci to neříkají lékařům a už vůbec ne dětem v ICC, které slouží jako pokusná zvířata pro další generaci léků na AIDS. ICC provozuje Presbyteriánská nemocnice Kolumbijské univerzity ve spolupráci s katolickými charitami prostřednictvím newyorské arcidiecéze.

Sean a Dana Newbergovi jsou dvě děti z ICC. Jejich matka užívala drogy a nebyla schopna se o ně řádně postarat, takže děti vyrůstaly v pěstounské péči, dokud je neadoptovala jejich prateta Mona.

Mona Newbergová je učitelkou na newyorské veřejné škole a má magisterský titul z pedagogiky. Děti adoptovala, když byly Seanovi tři a Daně šest let. Vychovávala už jejich staršího bratra, který nikdy nepodstoupil test na HIV ani nedostal léky na AIDS. Nyní je dospělý, zdravý a slouží u námořnictva. Jejich matka od mládí užívala heroin a kokain. Koncem 80. let podstoupila test na HIV a test byl pozitivní. „Před Seanem a Danou měla tři děti,“ řekla Mona. „Nikdo nám neřekl, že test zkříženě reaguje s užíváním drog, natož s těhotenstvím. Není to platný test.“

Na základě výsledků testu nasadili lékaři v Columbia Presbyterian Seanovi v jeho pěti měsících monoterapii AZT. Použití monoterapie AZT je nyní považováno za nesprávný postup, protože může způsobit vysilující, smrtelné onemocnění včetně smrtelné anémie. Dana strávila první čtyři roky v Hale House, newyorském sirotčinci pro děti, jejichž rodiče byli drogově závislí. V době, kdy tam Dana pobývala, se Hale House účastnil testování léku AZT. „Nemůžeme z Hale House získat žádné záznamy, takže nevím, co se tam dělo,“ řekla Mona. „Nikdy jsem Daně po jejím příchodu léky nedala, ale vím, že přijela s vyplněným receptem na AZT.“

Sean byl v důsledku užívání léku na AIDS Nevirapinu dvakrát na přístrojích. Dana dostala léky na AIDS v roce 2002, přestože nebyla nemocná. Od té doby, co jí byly léky nasazeny, se u Dany objevila rakovina. Obě děti byly proti své vůli a proti Moninu přání převezeny do ICC a drženy tam z jednoho důvodu – Mona pochybovala o bezpečnosti AZT, Nevirapinu a Kaletry, léků na AIDS, a přestala je podávat, když děti onemocněly.

V létě a na podzim roku 2003 jsem Monu, Seana, Danu a ICC navštívil. S Monou jsem hovořil o její zkušenosti a jejím rozhodnutí. (Jména Sean, Mona a Dana jsou pseudonymy, které si vyžádali kvůli ochraně své identity, ale jejich příběhy jsou přesné a nezměněné).

Liam Scheff: Co vás vedlo k pochybnostem o bezpečnosti léků?

Mona: Když jsem Seana ve třech letech dostala poprvé, byl jako zelenina. Nikdy nejedl pevnou stravu. Měl vyživovací hadičku, která mu vedla nosem do žaludku. Léky na AIDS mění chuťové buňky. Zejména AZT způsobuje, že děti nesnášejí chuť jídla a nechtějí jíst. Sestry Seana touto hadičkou, která mu zůstala v žaludku přes dva roky, krmily AZT, Bactrimem a šesti plechovkami Pediasure denně. Nikdo se neobtěžoval ji vyměnit. Když jsem Seana dostala, pokračovala jsem v podávání léků podle předpisu asi 5 měsíců. Ale po každé lžičce byl slabší. Říkala jsem si – počkat, po tomhle léku by mu mělo být lépe, tak proč je mu čím dál hůř? Sean měl noční pocení a horečky 24 hodin denně. Neměl žádnou energii. Nemohl si hrát. Nemohl vstát ani na deset minut, aniž by si musel lehnout. Sestry mu pravidelně chodily dávat krevní infuze, aby zvládl anémii způsobenou AZT. Po infuzích býval dva dny téměř v kómatu. Byl jako bezvládná panenka. Pokaždé, když jsem Seanovi podala léky, byl slabší a nemocnější. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale nechtěla jsem, aby zemřel. Přestala jsem mu tedy dávat všechno, co se zdálo, že ho zabíjí. Přestala jsem mu dávat AZT. Přestala jsem mu dávat Bactrim. Sestry přestaly chodit dávat infuze. Nebylo to hned, ale Seanovi začalo být lépe. Jeho horečky ustoupily. Mohl jíst. Přibral na váze. Během několika měsíců začal běhat a hrát si s ostatními dětmi. Sean se narodil s chronickým onemocněním plic kvůli tomu, že jeho matka užívala drogy, ale i jeho plíce se zlepšily. Nemohla jsem tomu uvěřit. Když se Sean narodil, lékaři jeho matce řekli, že zemře. Řekli jí, aby mu koupila rakev. Sotva přežil. Když jsem mu vysadila léky, byl poprvé v životě zdravý. Byla jsem tak šťastná, že jsem všem – včetně lékařů a sester – řekla, co se stalo. Nevěděla jsem, že to nemám dělat.

Když v nemocnici zjistili, že mu léky nedávám, kontaktovali Agenturu pro péči o děti (ACS). Pracovník ACS přišel k mým dveřím a řekl mi, že musím děti zaregistrovat u infekčního lékaře, doktora Howarda v nemocnici Beth Israel. Chodila jsem se Seanem a Danou k naturopatickému lékaři a oba byli zdraví a silní. Řekla jsem jim, že lékaře máme. Řekli mi: „To máte smůlu, teď musíte k doktoru Howardovi.“ Howard byl pro děti hrozný. Ignoroval jedinou věc, která Seana skutečně trápila, jeho stav plic, a trval na tom, že má dostat nový lék na HIV. Řekl: „Máme nový zázračný lék. Právě se dostal na trh. Zaručuji vám, že když ho Seanovi dáte, uvidíte, jaký se stane zázrak.“

Liam Scheff: Co to bylo za zázračný lék?

Mona: Nevirapin. Howard nasadil Seanovi Nevirapin. Seanův zdravotní stav se okamžitě zhoršil. Bylo mu stále hůř, měl otok plic, hubnul, propadaly se mu lícní kosti, začala mu odcházet játra a slezina. Šest měsíců po nasazení Nevirapinu mu zcela selhaly orgány. Dva týdny byl v nemocnici Beth Israel na přístrojích. Pak jsem si o Nevirapinu vyhledala nějaké informace a zjistila jsem, že způsobuje selhání orgánů a smrt. Když se Sean konečně dostal z nemocnice, Howard ho propustil do hospicové péče. Před šesti měsíci byl zdravý. Teď mi říkali, abych se připravila na jeho smrt. Jakmile jsem ho dostala domů, přestala jsem Seanovi Nevirapin dávat a on byl opět schopen jíst. Začal opět přibírat na váze. Sean byl po pobytu na přístrojích a se všemi těmi hadičkami tak slabý. Byl tak hubený. Ale nakonec se začal zotavovat. Když jsem Seana brala k doktoru Howardovi, vždycky ho překvapilo, že se Sean zlepšuje. Howard se mě ptal: „Jste si jistá, že mu dáváte léky, paní Newbergová?“

Liam Scheff: V době zlepšení měl podezření, že Seanovi nepodáváte Nevirapin?

Mona: Ano. Dělal si starosti, jen když Sean nebyl nemocný! Doktoři na AIDS si vždycky myslí, že je něco špatně, když člověk neumírá.

Poté Howard začal Seana držet v nemocnici delší dobu kvůli plicním problémům, které jsme dříve léčili doma. Howard si Seana nechal 25 dní a sám mu Nevirapin podával. Sean skončil opět na jednotce intenzivní péče se selháním orgánů. Dva týdny byl napojen na přístroje k udržení životních funkcí. Dostal nemocniční stafylokokovou infekci, protože ho Howard nechtěl nechat odejít. Bylo mu osm let a chtěl se vrátit domů. O měsíc později ho nemocnice konečně propustila. Pak mě ACS vyzvala, abych se k nim dostavila na schůzku. Pracovník ACS mi řekl, že bych měla Seana umístit do Incarnation Children’s Center (ICC), dokud nebude silnější. Řekli mi, že ICC je úžasné místo. Řekli, že za čtyři měsíce bude dost silný na to, aby se mohl vrátit domů. ICC vysadilo Seanovi Nevirapin a nasadilo mu Viracept, Epivir, Zerit a Bactrim. Sean se po vysazení Nevirapinu zlepšil, ale po nových lécích mu rozhodně bylo špatně – jen ne tak moc špatně. Měl problémy s chůzí a ruce a nohy měl ještě hubenější. Navštěvovala jsem Seana v ICC po dobu pěti měsíců. Když jsem si ho pak chtěla vzít domů, řekli mi: „Nedoporučujeme, aby odsud Sean odešel. Máte pověst člověka, který nedává léky.“

Liam Scheff: ICC odmítlo Seana pustit domů?

Mona: Přesně tak. Nechali si ho tam rok a půl. Musela jsem si sehnat právníka, aby ho dostala ven.

Liam Scheff: Jaké to pro Seana v ICC bylo?

Mona: Byly tam děti na vozíčku, o berlích, s deformacemi. Byly tam děti na AZT. Jejich hlavy měly jiný tvar, s široce rozmístěnýma a zapadlýma očima. Tyto léky způsobují vážné vývojové problémy. Mnoho dětí má deformované, slabé končetiny a nafouklá bříška. Mnohé z nich mají poruchy učení. Dětem v ICC jsou neustále dávány nejrůznější léky. Když děti léky odmítají, sestry je drží a krmí násilím. Sean chtěl odtamtud vypadnout. Během mých návštěv jsem si všimla, že mnoho dětí v ICC chodí s hadičkami visícími z pod spodního oblečení, a přemýšlela jsem, co to je. Pak jsem jednoho dne viděla, jak přišla sestra s celým tácem léků a injekčních stříkaček a sledovala jsem, jak jim tyto léky aplikuje do hadiček vycházejících z jejich žaludku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Říkala jsem si, proboha, co se to tady děje? Každé dítě, které mělo žaludeční sondu, užívalo léky tímto způsobem, od tříletých dětí až po teenagery. Děsilo mě to. Nemohla jsem to pochopit. Když jsem zjistila, co se tam děje, pomyslela jsem si, že to určitě musí být nezákonné. Není možné, že by to mohli dělat legálně. Vyjádřila jsem své obavy pracovníkovi ACS, který měl Seana na starosti. Řekla jsem: „Víte, co tam těm dětem dělají? Připomíná mi to nacistické Německo.“ On na to odpověděl: „Dělají pro ty děti úžasné věci.“ Zavolala jsem do Albany, hlavního města státu, a mluvila jsem s Danem Tietzem z Institutu pro AIDS Ministerstva zdravotnictví státu New York. Řekl: „Co budeme dělat, když tyto malé děti odmítnou brát léky? Jak jim zachráníme život, když tuto operaci neprovedeme?“

Liam Scheff: Kdo tuto operaci provádí?

Mona: Děti jsou posílány na operaci do Columbia-Presbyterian. Provádějí ji tamní chirurgové. Jednou jsem byla v ICC a viděla jsem čtrnáctiletého chlapce jménem Daniel, který odmítal prášky. Vlastně jsem viděla, jak utíkal před sestrou, když mu přišla dát léky. Řekl: „Z těch léků je mi špatně a já je nechci brát.“ Byla u toho jeho teta, která řekla: „Z těch léků je mu velmi špatně.“ Přišla pracovnice ACS Wendy Wacková a velmi jasně tetě řekla: „Daniel odmítal brát léky. Třikrát jsme mu je změnili a on je stále odmítá. Teď už zbývá jenom operace. Pokud operaci odmítnete, zavoláme ACS a Daniela vám odebereme.“ Jeho teta to tedy podepsala a Daniela odvezli. Když se po několika týdnech vrátil, měl v žaludku hadičku.

Liam Scheff: Má Sean tu hadičku?

Mona: Ne. Tu hadičku v žaludku mít nechce. Už je tam dost dlouho na to, aby věděl, že když odmítne léky, tak dostane hadičku. Je vyděšený, takže léky nikdy neodmítá. Děti v ICC, které hadičky nemají, bývají mnohem zdravější a žijí mnohem déle než ty s hadičkami. Mluvila jsem s chlapcem jménem Amir. Je mu šest let a měl strašně oteklé břicho. Řekl: „Mám oteklé břicho, zvětšilo se mi. Řezali mě.“ A ukázal malou ránu na boku. Hadičku má už dlouho. Amir byl dítě na AZT. Jeho obličej má takový širší tvar. Z léků má také lipodystrofii. Na zádech a na krku má obrovské tukové boule. Dvakrát ho odvezli na operaci, ale boule znovu narostly. Seanův malý kamarád Jesus právě zemřel. Bylo mu dvanáct. Měl hadičku. Z léků dostal mrtvici. Byla tam malá holčička, Mia. Měla hadičku. Měla mrtvici a oslepla. Nedávno také zemřela. Carrie, čtrnáctiletá dívka, zemřela loni. Měla hadičku. Pak je tu tříletá Patricia. Ta má hadičku od chvíle, co přišla. Půjde s ní domů. Myslím, že to nepřežije. Mluvila jsem o lécích s pracovníky, kteří se o děti starali. Všechny jsem je poznala a všichni se ke mně chovali velmi přátelsky. Říkala jsem jim: „Ty léky děti zabíjejí.“ A oni odpověděli: „My to víme.“

Liam Scheff: Souhlasili s vámi?

Mona: Ano, ale co můžou dělat, jen se o děti starají. Léky dětem dávají lékaři a sestry. Říct lékařům, že po těch lécích je vám špatně, nic nezmůže. Jen na vás nepřítomně zírají. Je jim to jedno. Hlavním cílem ICC je dodržování předpisů. Všechny děti v ICC pocházejí z rodin, které lékový režim nedodržovaly.

Liam Scheff: ICC je součástí národního programu, v jehož rámci probíhají testy léků na AIDS. Podepsala jste někdy souhlas s použitím vašich dětí k testování léků?

Mona: Ne, nikdy. Ale ACS to podepsala za mě, když jsem nechtěla dávat Seanovi léky. Když jsem to odmítla, pracovník ACS vzal formulář a řekl: „Podepíšu to. Vy nemusíte.“ Stále mění léky, nikdy se mě nezeptají, jestli je to v pořádku. Právě teď většina dětí v ICC užívá Kaletru. Kaletra byla ve zrychleném schvalovacím řízení. Byla uvolněna ještě před dokončením testování. Ale něco o Kaletře vědí. Způsobuje rakovinu. Na etiketě je napsáno, že tento lék způsobuje u pokusných zvířat rakovinu.

Rok jsem bojovala za to, abych dostala Seana domů. ICC ho chtěla dát do pěstounské rodiny, kde by někdo dostával peníze za to, že ho bude každý den krmit léky. Sehnala jsem právníka a nakonec jsme Seana odtamtud dostali. Můj právník dokázal získat Seanovy lékařské záznamy z ICC. Řekl mi: „Sean byl v ICC mučen. Byl mučen.“

KONEC LIAMOVA ČLÁNKU

V roce 2004 odvysílala BBC dokumentární film Guinea Pig Kids, který osvětlil experimenty prováděné na HIV pozitivních dětech v Incarnation Children’s Centre (ICC) v New Yorku. Léky dodávala britská společnost Glaxo SmithKline. Celý dokument je možné zhlédnout zde. Vypravěč v něm navštívil hrob, kde leží některé z dětí, které pokusům podlehly: „V hromadném hrobě, který vlastní katolická církev, je pohřbeno více než 1000 dětských těl, mezi nimiž jsou i děti, které byly do pokusů zařazeny. Oficiálně je jejich smrt evidována pouze jako úmrtí z přirozených příčin.“

O rok později NBC News uvedla, že tento výzkum se neomezoval pouze na New York a ve skutečnosti „probíhal nejméně v sedmi státech – Illinois, Louisiana, Maryland, New York, Severní Karolína, Colorado a Texas – a zahrnoval více než čtyři desítky různých studií. Podle rozhovorů a vládních záznamů se jednalo o děti v pěstounské péči od kojenců až po mladistvé.“

Přibližně ve stejné době moderátor BBC Mike Thomson napsal: „Začal jsem pak procházet dokumenty v londýnském Public Record Office a objevil jsem důkazy o tom, že v 50. a 60. letech minulého století proběhla řada takových pokusů na dětech a kojencích také v Británii. Mnohé z nich se týkaly i testování vakcíny Trivax na dětech v dětských domovech. Těžko říct, o jaké děti přesně šlo a jak je to ovlivnilo. Profesor Gordon Stewart, nyní emeritní profesor veřejného zdraví na Glasgowské univerzitě, byl jedním z lékařských odborníků vyslaných k posouzení těchto údajů. Pro tento pořad uvedl, že když přišel do kanceláří místních zdravotních úřadů, aby si vyžádal výsledky, bylo mu řečeno, že z nějakého důvodu byly všechny zničeny.“

V roce 1996 v Nigérii „tajná vládní zpráva dospěla k závěru, že výrobce léků Pfizer provedl ‚nezákonnou zkoušku neregistrovaného léku‘, když během epidemie meningitidy v roce 1996 zařadil téměř 100 nigerijských dětí s meningitidou do testu porovnávajícího jeho antibiotikum trovafloxacin (Trovan) s ceftriaxonem.“ Na základě těchto událostí vznikla kniha/film The Constant Gardener.

V dnešní době mnoho lidí vyjádřilo rozhořčení nad myšlenkou, že oni a jejich děti mohou být použiti jako „pokusní králíci“ pro „experimentální genovou terapii“ vakcín proti COVID-19. Jak se ukazuje, není to nic nového pod sluncem. A já se znovu přistihuji, že přemýšlím, zda to, co jsme prožili, bylo zčásti proto, aby se osvětlila temnota, která tu tak dlouho vládla.

O tématu pokusů na lidech a zvířatech budu ještě psát, protože si myslím, že je to něco, co se příliš dlouho drželo stranou pozornosti.

DALŠÍ ZDROJE

Knihy a články

• Kary Mullis – Dancing Naked in the Mind Field
• Jon Rappoport – AIDS Inc.
• Liam Scheff – The House that AIDS Built
• Dawn Lester & David Parker – What Really Makes you Ill
• Dr. Peter Duesberg – Inventing the AIDS Virus

Filmy a dokumenty

• House of Numbers
• Guinea Pig Kids

Rozhovory a přednášky

• Kary Mullis / Gary Null interview
• Dr Robert Willner press conference in North Carolina
• Jon Rappoport presentation