Co bylo dřív?

Častou námitkou obhájců virologie (viz např. Steve Kirsch) v reakci na ty, kteří tvrdí, že „viry“ „neexistují“, je, že „viry“ existují, protože máme jejich fotografie. Například následující fotografie ukazuje částice pozorované pod elektronovým mikroskopem, které vědci nazvali „virus západonilské horečky“.

Podobných fotografií daného „viru“ lze najít tisíce, stejně jako tisíce barevných, počítačem vytvořených obrázků těchto částic. Následující obrázek je ztvárněním výše zmíněného „viru západonilské horečky“.

Je samozřejmé, že obrázek jednorožce, jakkoli přesvědčivý, automaticky nedokazuje, že jednorožci jsou skutečné, fyzické entity.

Fotografie „Nessie“ nedokazuje, že na dně jezera Loch Ness žije prehistorický mořský tvor.

Na druhou stranu víme, že bobule tmavě fialové barvy, jako např. borůvky, existují, protože máme nejen jejich fotografie, ale můžeme si je také utrhnout z keříků nebo koupit v místním obchodě s potravinami. Fotografie bobulí tmavě fialové barvy nám však neřekne nic o tom, zda je daný druh bobule jedovatý.

Stručně řečeno: fotografie částic, které jsou označeny jako „virus“, automaticky neznamenají, že dané částice mají vlastnosti, které jsou jim přisuzovány, a to schopnost způsobit „onemocnění“. K prokázání, že tyto vlastnosti skutečně mají, je proto třeba podniknout další kroky. Podrobněji jsme se jim věnovali v článku „Co je teorie choroboplodných zárodků?“

V této fázi stojí za zmínku, že když vědci pořizují fotografie buněk a dalšího materiálu, které si prohlížejí pod elektronovým mikroskopem, již způsobují důležité strukturální změny. V článku publikovaném v roce 2016 s názvem „Elektronová mikroskopie živých buněk je pravděpodobně nemožná“ se uvádí, že „minimální dávka elektronů potřebná k získání kontrastu je již o mnoho řádů vyšší než smrtelná dávka, o níž je známo, že způsobuje smrt reprodukčních buněk“. Ve snaze zachovat vzhled buněk před jejich pozorováním pod mikroskopem se navíc používají různá cytotoxická fixační a barvicí činidla. Podle článku zveřejněného na internetových stránkách výrobce elektronových mikroskopů Leica „jsou nejpoužívanějšími barvivy v elektronové mikroskopii těžké kovy uran a olovo“.

Jak tyto metody ovlivňují to, co vědci pozorují pod mikroskopem? V tomto ohledu je obzvláště zajímavá práce Harolda Hillmana (1930 – 2016), docenta fyziologie a ředitele Unity Laboratory of Applied Neurobiology na Univerzitě v Surrey. Hillman, stejně jako mnoho dalších před ním i po něm, upadl v nemilost, když na počátku 60. let 20. století „zjistil, že při odstřeďování adenosintrifosfát [ATP] mění svou aktivitu. To znamenalo, že mnoho experimentů zkoumajících tuto klíčovou látku může být chybných.“ (The Scientist, 1988)

Hillman nemohl své výsledky publikovat, a jak se zdá být standardním postupem, byl napaden a očerněn lékařskou ortodoxií a jejími stoupenci, které Hillman adekvátně přirovnal k „náboženství s jeho kněžími a teologií“. Znepokojen svými zjištěními a jejich přijetím svými kolegy začal Hillman zkoumat další experimentální techniky. V roce 1972 publikoval knihu „Certainty and Uncertainty in Biochemical Techniques“ („Jistota a nejistota v biochemických technikách“). Podle časopisu The Scientist „byly recenze téměř jednohlasně nepřátelské. Nejčastější stížností bylo, že argumenty jsou zastaralé – problémy s degradací a s artefakty vznikajícími během přípravy byly všechny vyřešeny nebo opraveny již na počátku vzniku těchto technik. Nikdo však Hillmanovi uspokojivě neodpověděl na otázku, kdy byly tyto konfirmační testy provedeny a kde byly publikovány. Dodnes se domnívá, že se nikdo nikdy neobtěžoval provést kontrolní experimenty.“ Tento zjevný nedostatek řádných kontrol se zdá být v této oblasti studia běžným problémem.

O několik let později, když se Hillman a odborník na práci s mikroskopem Peter Sartory zabývali nervovými buňkami a k jejich zkoumání použili transmisní elektronovou mikroskopii, „byli ohromeni tím, co viděli“:

„Všimli jsme si něčeho tak zvláštního, že jsme tomu opravdu nemohli uvěřit,“ vzpomíná Hillman. „Přibližně 80% membrán v buňce vypadalo, jako kdyby byla buňka rozříznuta jejím středem. Trvalo nám se Sartorym několik týdnů, než jsme si uvědomili, že to prostě není možné.“ Přesto to prakticky všechny elektronové mikrofotografie a ilustrace v článcích a učebnicích ukazují. „To byl náš první šok,“ uvedl Hillman. Znamenalo to, že každý pracovník pracující s elektronovým mikroskopem zhotovoval řezy prakticky všeho v buňce dokonale v pravém úhlu.

Podle konvenčního názoru se buněčné membrány skládají ze dvou vrstev. Na obarvených elektronmikroskopických řezech se obě vrstvy zobrazují jako dvě rovnoběžné linie tmavé barvy, jako železniční koleje. Hillman si však všiml, že ať buňku rozříznete jakkoli, na snímku z elektronového mikroskopu jsou tyto dvě linie vždy stejně daleko od sebe. Uvádí analogii s kuchařem, který krájí pomeranč. Pokud ho rozřízne přesně uprostřed, na řezu se objeví tenký okraj kůry. Pokud ho řízne zešikma, takže odřízne jen malý kousek, nebude kůra říznuta v pravém úhlu – bude vypadat jako mnohem „tlustší“ okraj. Hillman to zdůvodňuje tím, že jelikož má okraj na řezech pod elektronovým mikroskopem vždy stejnou šířku, nemůže představovat tlustou dvouvrstvou membránu. Spíše se domnívá, že jde o jednoduchou tenkou membránu obarvenou na obou stranách.

„Vyzval jsem odborníky na elektronovou mikroskopii, aby vytvořili trojrozměrný model jakékoliv živé buňky, ve které by tomu tak bylo [membrána zdánlivě mající stejnou tloušťku, ať už je rozříznutá jakkoliv]. To prostě není možné. Všechna barviva, kterými je zkoumají, jsou těžké kovy, které se usazují na obou stranách membrány, takže jakákoli skutečná membrána se bude jevit jako dvě linie.“

Podle článku zveřejněného v deníku The Telegraph Hillman a Sartory „dospěli k závěru, že procesy extrakce, dehydratace a barvení buněk tak, aby je bylo možné pozorovat pod elektronovým mikroskopem, vedou k zásadním změnám samotných buněk. Mnohé ze subcelulárních struktur pozorovatelných pod elektronovým mikroskopem by tedy mohly být ‚artefakty‘ – falešným výsledkem vznikajícím v důsledku testovacího postupu, nikoli biologickou realitou.“

Zdá se, že ostatní si tyto problémy uvědomují. Podle Audrey Glauertové, vedoucí oddělení elektronové mikroskopie ve Strangeways Research Laboratory v Cambridge, „každý snímek z elektronového mikroskopu je artefaktem. Při elektronové mikroskopii jste na hony vzdáleni od původní buňky – zpracovali jste ji, rozřezali a zafixovali a provedli s ní všechny možné věci.“ Glauertová se však domnívá, že Hillmanova a Sartoryho práce je „zavádějící“, a „obzvláště ji znepokojuje, že ve snaze o publikování Hillman a Sartory napsali své názory do School Science Review, časopisu pro učitele přírodních věd.“

Virus, nebo buňka?

Jak jsme již uvedli v článku „Základy virologie a epidemiologie“, „virus“ je podle encyklopedie Britannica „infekční agens malé velikosti a jednoduchého složení, které se může množit pouze v živých buňkách živočichů, rostlin nebo bakterií. Název pochází z latinského slova, které znamená ‚slizká tekutina‘ nebo ‚jed‘.“

Podle článku zveřejněného v National Geographic „na naší planetě existuje odhadem 10 nonilionů (10³¹) jednotlivých virů“. Zajímavé je, že mnohé z nich se zdají být naší součástí. Podle článku zveřejněného Cold Spring Harbor Laboratory s názvem „The non-human living in you“ („Ne-člověk žijící ve vás“) „8% naší DNA tvoří zbytky dávných virů a dalších 40% je tvořeno opakujícími se řetězci genetických písmen, o nichž se rovněž předpokládá, že jsou virového původu.“

Podle článku zveřejněného v časopise Nature v roce 2021 „lidské tělo hostí také obrovské množství různých virů, souhrnně označovaných jako ‚virom‘.“ Tento takzvaný „virom“ se skládá „přibližně z 10¹³ částic na jednoho lidského jedince, a to s velkou heterogenitou“. V článku se dále uvádí, že „v posledních letech studie lidského viromu pomocí metagenomického sekvenování a dalších metod objasnily aspekty rozmanitosti lidského viromu na různých místech těla, vztah k chorobným stavům a mechanismy vzniku lidského viromu během raného života. Navzdory rostoucímu zájmu zůstává většina sekvenačních dat v typické studii viromu neidentifikována, což poukazuje na rozsah neprozkoumané virové ‚temné hmoty‘.“

Tyto rozdíly, které zřejmě souvisejí s „různými místy v těle“, jsou zajímavé vzhledem k tomu, že různé „viry“ údajně „napadají určité buňky v těle, jako jsou játra, dýchací soustavu nebo krev“. A možná právě odtud pocházejí takzvané „dormantní (spící) viry“. Příkladem takového „viru“ je „virus varicella zoster“, který jsme již dříve podrobně rozebrali v článku „Plané neštovice, pásový opar, pravé neštovice, opičí neštovice a další“. Virus varicella zoster údajně způsobuje jak „plané neštovice“, tak „pásový opar“. Virus prý obvykle způsobuje „plané neštovice“ u mladých lidí a poté zůstává „spící“ v těle. Později v životě se může „znovu aktivovat“ a způsobit „pásový opar“. Jak je schopen „přežít“ ve zdánlivě nepřátelském prostředí, není jasné, stejně jako důvody jeho „opětovné aktivace“. Podle Mayo Clinic je „důvod vzniku pásového oparu nejasný. Může to být způsobeno sníženou imunitou vůči infekcím, jak lidé stárnou. Pásový opar se častěji vyskytuje u starších osob a u osob s oslabeným imunitním systémem.“ To zase naznačuje, že „virus“ není primárním problémem, jak jsme již dříve probírali v článku Co je „teorie choroboplodných zárodků“?

Když se „viry“ replikují, způsobují prý buněčnou smrt, což vědci používají při pokusech s buněčnými kulturami jako nepřímý důkaz jejich schopnosti způsobovat nemoci: „napadají živé, normální buňky a využívají tyto buňky k množení a produkci dalších sobě podobných virů. Tím mohou buňky zabít, poškodit nebo změnit a způsobit onemocnění.“

Viry se nemohou množit mimo buňky. Jack Szostak, biochemik z Harvardovy univerzity a nositel Nobelovy ceny, v článku zveřejněném v National Geographic uvedl: „Viry spoléhají na buněčný aparát, který jim pomáhá s jejich replikací, takže potřebují nějakou primitivní buňku, aby tento aparát mohly využívat. Jinými slovy, viry se na buňkách přiživují, takže bez buněk by viry nemohly existovat.“

Jednotlivé „virové“ částice – „viriony“ – se skládají z nukleové kyseliny DNA nebo RNA, která je obalena tzv. „kapsidou“, která je sama o sobě tvořena proteiny. Podle některých názorů je tato „kapsida“ důležitým znakem, který odlišuje „viry“ od jiných podobných částic. Následující počítačem vytvořená grafika znázorňuje ikosahedrální „kapsidu“ „adenoviru“. Není jasné, jak mohou vědci tvrdit, že nedokonalé částice, které pozorují pod mikroskopem, vypadají nějak takto:

Vzhledem k tomu, že „viry“ potřebují k replikaci buňky, nabízí se otázka: co bylo dřív – buňka, nebo „virus“? Podle článku v National Geographic „převládající teorie o původu virů předpokládají, že vznikly buď z degenerované buňky, která ztratila schopnost vlastní replikace, nebo z genů, které se vymanily z buněčného omezení.“

Zdá se tedy, že první „viry“ „se nezmocnily“ buněčného aparátu buňky, ale byly spíše vytvořeny buňkou samotnou.

Extracelulární vezikuly

V článku publikovaném v roce 2003 autor uvádí, že pokud jde o HIV, „virus je plně exozomem ve všech smyslech toho slova“. Exozomy jsou podtypem „extracelulárních vezikulů“. Podle článku publikovaného v roce 2019 „extracelulární vezikuly jsou vezikuly vázané na lipidy vylučované buňkami do extracelulárního prostoru. Třemi hlavními podtypy extracelulárních vezikulů jsou mikrovezikuly, exozomy a apoptotická tělíska, které se rozlišují na základě biogeneze, způsobů uvolňování, velikosti, obsahu a funkce.“

Zdá se, že „exozomy“ jsou až neuvěřitelně podobné „virům“. Pro ilustraci těchto podobností jsou zde fotografie „extracelulárních vezikulů“ z kryoelektronového mikroskopu, po nichž následují fotografie „koronavirů“. Těžko může někdo tvrdit, že se dají vizuálně odlišit.

Podle článku společnosti Cell Guidance Systems se zdá, že mají společného mnohem více: „exozomy a viry mají mnoho společného, včetně velikosti, lipidového obalu a schopnosti transportovat RNA a proteiny mezi buňkami“. Zdá se, že takzvaná „kapsida“ je přítomna i u „exozomů“. Podle článku zveřejněného v časopise Quanta Magazine „vezikuly nesou různé RNA a proteiny, včetně některých, které se podobají virovým proteinům a mohou tvořit kapsidové struktury.“

Ultracentrifugace je metoda, která se běžně používá k údajnému oddělení „virionů“ (jednotlivých „virových“ částic) od ostatních částic. Podle společnosti Cell Guidance Systems však tato technika nedokáže spolehlivě rozlišit „viry“ od „exozomů“: „protože exozomy a viry mají podobnou velikost a hustotu, není možné je touto technikou [ultracentrifugací] oddělit.“ Článek publikovaný v časopise Viruses v roce 2020 to potvrzuje: „v dnešní době je téměř nemožné oddělit extracelulární vezikuly a viry… protože se často, kvůli jejich podobným rozměrům, vyskytují společně v podobě pelet.“

Již dříve jsme se zabývali „cytopatickým efektem“, který je jedním z klíčových markerů, které vědci hledají, když libovolně vybraným částicím pozorovaným pod elektronovým mikroskopem přisuzují roli „viru“. Ve studii publikované v roce 2019 vědci použili „exozomy“, které byly extrahovány z buněk infikovaných „virem newcastleské choroby“, k infikování buněk v buněčné kultuře. Pozorovali cytopatický efekt: „k našemu překvapení byl cytopatický efekt významně pozorován u buněk vystavených exozomům z buněk infikovaných virem newcastleské choroby.“

Zdá se tedy, že „exozomy“ jsou rovněž schopny vyvolat „cytopatický efekt“, což dále rozostřuje již tak velmi nejasnou hranici. Zdá se, že „exozomy“ obsahují také „virovou“ RNA. Ve studii publikované v roce 2021 vědci zjistili, že „analýza obsahu exozomů purifikovaných od pacientů v kritickém a nekritickém stavu odhalila přítomnost RNA SARS-CoV-2 v obsahu exozomů.“ Zdá se také, že exozomy hrají důležitou roli při infekci buněk. Podle studie publikované v roce 2019 „infekce virem vztekliny zvýšila uvolňování exozomů… role exozomů v procesu virové infekce zůstává nejasná a je třeba ji dále zkoumat.“

Podle společnosti Cell Guidance Systems je jediný skutečný zásadní rozdíl mezi „exozomy“ a „viry“ ve způsobu jejich vzniku: „virus se může podle definice replikovat pomocí hostitelského buněčného aparátu. Exozomy se v buňkách příjemce nereplikují. Každá buňka má vrozenou schopnost vytvářet vlastní exozomy. Exozom nebo jiný extracelulární vezikul tedy nemůže být virem, protože se nemůže replikovat.“

Částice, které údajně vznikají díky tomu, že se „zmocňují buněčného aparátu“, jsou stále vytvářeny buňkou, stejně jako ty, které tímto mechanismem „zmocnění se“ vytvořeny nejsou. Není proto jasné, jak jsou vědci schopni tyto dvě částice spolehlivě rozlišit. Jak již bylo řečeno, elektronová mikroskopie buňky zabíjí, a proto tento proces nebyl, pokud je nám známo, nikdy pozorován v reálném čase, což znamená, že tento údajný rozdíl se zdá být čistě teoretický. Zdá se, že schopnost „zmocnit se buňky“ není jedinečná ani pro „viry“, jak je uvedeno v článku „Lost in Translation“.

(Pozn. překl.: V žádném případě netvrdíme, že „viry“ jsou exozomy nebo jiné podobné částice. Důvodem zveřejnění tohoto článku je mj. poukázat na to, že mainstreamová věda popisuje a studuje řadu údajně různých mikroskopických částic s údajně různými funkcemi, přestože tyto částice jsou si v mnoha směrech podobné až identické. Vzhledem k tomu, že tyto částice nelze od ostatních podobných částic zcela oddělit, není možné je ani samostatně zkoumat, a proto je ohledně těchto částic tolik nejasností a různých teorií, jak je uvedeno také v článku Koncept exozomu. Tyto částice se dají pozorovat jen pomocí elektronového mikroskopu, přičemž během přípravy vzorků pro elektronovou mikroskopii jsou vzorky zásadním způsobem pozměňovány, takže je otázkou, zda částice na snímcích nejsou jen artefakty vznikajícími při tomto procesu?)

Jsou „viry“ kontaminované „exozomy“?

V roce 2020 byl v časopise Nature publikován článek na téma „bakteriálních exozomů“, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že se mohou podílet na přenosu toxinů. Toxiny, jako je arsen, mohou mít podobu nanočástic. Tento obrázek ukazuje částice oxidu arsenitého v buněčné kultuře. Jsou velmi malé, menší než 10 nm. Pro srovnání, virus SARS-CoV-2 má údajně velikost 50-140 nm.

To vyvolává otázku, zda mohou být takové nanočástice obsaženy v materiálech, s nimiž vědci pracují. Podle článku v časopise Nature se zdá být možné, že některé „exozomy“ mohou obsahovat toxiny, které mohou uvolňovat spolu s ostatním obsahem, když se „spojují“ s dalšími buňkami, nebo že se určité toxiny mohou vázat na jejich povrchové proteiny. V obou případech by tyto „exozomy“ mohly neúmyslně šířit toxiny po celém těle, podobně jako to údajně dělají „viry“.

Jak jsme již dříve probírali v různých článcích, síra a fosfor jsou mimo jiné základní prvky, které se nacházejí v celém těle. Arsen se na oba snadno váže, což má za následek rozsáhlé problémy.

V článku „The Spectrum of Diabetes“ („Spektrum diabetu“) jsme zjistili, že arsen má jasný diabetogenní účinek v důsledku své schopnosti vázat se s disulfidickými můstky, které se nacházejí uvnitř inzulínu i inzulínových receptorů, a tím je činí „nefunkčními“. V článku „Malárie, nebo mal´aria?“ jsme vyslovili hypotézu, že tato afinita může také vysvětlovat, jak mohou například komáři a další hmyz přispívat k přenosu toxinů, a tedy k šíření „nemoci“. Bylo zjištěno, že komáří sliny obsahují více než sto proteinů. Některé z nich, jako např. antikoagulant AAPP, obsahují řadu cysteinových zbytků bohatých na síru. To zase naznačuje, že komáři vystavení arsenu mohou během sání krve vstřikovat kromě slin také část arsenu, který bioakumulovali.

„Virová nálož“, nebo marker toxicity?

Ve studii publikované v roce 2022 vědci v Číně zjistili, že „hladiny cirkulujících exozomů mohou být novým biomarkerem ekotoxických účinků vodního prostředí.“ Jinými slovy, zjistili vyšší hladiny „exozomů“ u ryb vystavených různým znečišťujícím látkám, včetně arsenu a rtuti.

Zdá se, že podobné výsledky ukazují i další studie. Ve studii publikované v roce 2018 vědci zjistili, že existuje negativní korelace mezi funkcí plic v případě „progresivního fibrotizujícího intersticiálního plicního onemocnění neznámé etiologie“ a hladinami „exozomů“, což vedlo vědce k závěru, že jsou „slibnými biomarkery pro diagnostiku a závažnost onemocnění“.

Jak již bylo zmíněno, většina „virových infekcí“ probíhá bez příznaků, což naznačuje, že dané částice nejsou základním problémem. Podobný vzorec jsme již dříve zjistili jak u bakterií, tak u prvoků, jako je Plasmodium, které je údajně příčinou „malárie“. Z toho vyplývá, že „viry“ nebo „exozomy“ mohou patřit do stejné kategorie.

To vše může vysvětlovat, co byly ony záhadné částice, které vědci objevili v době epidemie „SMON“ („subakutní myelooptické neuropatie“), o níž jsme podrobně psali zde. Na zjevně nové „nemoci“, jejímž definujícím projevem byla epidemie v Japonsku, která začala na konci 50. let a trvala přibližně do roku 1970, se podílela řada mikroorganismů, včetně nového „viru“. Nakonec se zjistilo, že příčinou „nemoci“ nebyl nový „virus“ – ani žádný jiný „virus“ nebo mikroorganismus – ale lék clioquinol. Z literatury k tomuto tématu je zřejmé, že clioquinol nebyl základní příčinou problému. Podrobněji o tom pojednáme v některém z příštích článků.

Zajímavé na tomto případu je, že objevený, nový „virus“, známý jako „virus SMON“, splňoval všechny požadavky na prokázání patogenity, ale bylo rozhodnuto, že nehrál žádnou roli. O několik let později, v roce 1984, byl tentýž „virus“ přejmenován na „virus Inoue-Melnick“ a byl nalezen u pacientů v USA trpících roztroušenou sklerózou. V roce 1993 se na Kubě objevila jedna z mnoha „záhadných nemocí“, které se, jak se zdá, pravidelně objevují z ničeho nic. Tentýž „virus“ byl opět nalezen ve vzorcích odebraných nemocným pacientům.

Něco o „virových genomech“ a testování

Problematika „virových genomů“ je často zmiňována jako další důkaz, že částice, které vědci pozorují pod mikroskopem, jsou odlišné. Vzhledem k tomu, že tyto částice nejsou nikdy řádně izolovány a purifikovány, není jasné, jak přesně jsou tyto genomy sekvenovány a co vlastně představují.

Podle Národního institutu zdraví (NIH) je PCR laboratorní technika, která „používá selektivní primery ke ‚kopírování‘ specifických úseků sekvence DNA“, které se následně používají k přiřazení „úseku genetického materiálu viru“. To zase naznačuje, že testy nejsou specifické a umožňují interpretaci. Podle výrobce testů PCR, společnosti Labcorp, pokud jde o jejich test na opičí neštovice: „Přestože tento test nerozlišuje virus vakcinie nebo virus opičích neštovic od viru kravských neštovic, neštovic velbloudů, myších neštovic nebo neštovic pískomilů, pozitivní výsledek tohoto testu ve Spojených státech je s největší pravděpodobností způsoben virem opičích neštovic nebo virem vakcinie; je však třeba zvážit potenciální expozici jiným ortopoxvirům.“

To ukazuje, jak mohou být testovací protokoly a interpretace výsledků upraveny tak, aby vytvořily iluzi, že údajný patogen již nevzbuzuje obavy a byl „vymýcen“ prostřednictvím „očkování“ a dalších opatření, což je údajně případ „pravých neštovic“ a do jisté míry i „dětské obrny“. Jak bylo uvedeno v článku „Malárie, nebo mal´aria?“, „malárie“ je jedním z nejlepších příkladů toho, jak rozdíly v testovacích protokolech odvádějí pozornost lidí nekonečnými seznamy nemocí a údajných patogenů a ignorují společný jmenovatel, kterým je podle všeho hromadná otrava.

To však neznamená, že testy netestují něco specifického. Jak již Caroline dříve uvedla v článku „Quick fire 1“, testování pomocí PCR lze použít k testování určitých markerů, jako je γH2AX, který se tvoří, když se objeví zlomy dvouřetězcové DNA. Jednou z příčin je vystavení ionizujícímu záření, a proto je γH2AX markerem otravy radiací. V článku „Unpicking the PCR“ jsme viděli, jak byla zvýšená přítomnost γH2AX pozorována v buňkách „infikovaných“ „SARS-CoV-2“ (v tekutinách odebraných nemocnému člověku). Bylo zjištěno také zvýšení dalších markerů poškození DNA (ATR a CHK1).

Vzhledem k tomu, že se sekvenují tekutiny nebo materiály obsahující „virus“, a nikoliv samotné částice, zdá se možné a skutečně velmi pravděpodobné, že při sekvenování „virových“ genomů jsou do této sekvence zahrnuty i markery, jako je tento. To vysvětluje, proč studie publikovaná v roce 2020 údajně nalezla „virové částice“ SARS-CoV-2 ve vzorcích odebraných od osob, které byly „COVID“ pozitivní, stejně jako u osob, které byly „COVID“ negativní.

Různé „virové“ genomy, složené z materiálů extrahovaných z různých částí těla („lidský virom“), mohou obsahovat markery poškození v různých oblastech. Jinými slovy, tyto genomy ve skutečnosti vůbec nejsou genomy – genom obvykle odpovídá dané entitě. Spíše se však jedná o sekvence genomu, které lze považovat za „snímek“ stavu materiálů získaných z daného organismu, který se nenachází ve stavu rovnováhy (homeostázy). Tato „nerovnováha“ je způsobena expozicí výše zmíněným látkám, což se následně projeví přítomností určitých markerů. Jak je uvedeno v článku „A HitchHiker´s Guide to Exosomes“ („Stopařův průvodce exozomy“), zdá se, že právě to představuje genom SARS-CoV-2.

Závěr

Zdá se, že částice, které vědci nazývají „virus“, jsou v některých případech ve skutečnosti markerem „nemoci“. Jak jsme již dříve uvedli, samotný pojem „nemoc“ je sporný a mohl by být lépe chápán jako různé příznaky chronické a akutní otravy, které se projevují celou řadou zdánlivě nesouvisejících stavů.

Vzhledem k tomu, že většina „virových infekcí“ je údajně „asymptomatická“ a že určité „faktory prostředí“, konkrétně podvýživa a vystavení určitým toxinům, hrají údajně důležitou roli při určování toho, zda se daná infekce stane „symptomatickou“, znamenalo by to, že všechna „virová onemocnění“ jsou ve skutečnosti způsobena tou či onou formou intoxikace. Důsledky toho nelze přeceňovat.

Jako vždy děkuji Caroline za její neocenitelnou pomoc při shromažďování těchto informací. Děkuji Evě za sdílení Hillmanovy práce a Mikeu Stoneovi za mnoho užitečných zdrojů, které sdílí zde.