V březnu 2022 byla publikována studie, která údajně představuje úplně první úspěšný infekční experiment se „SARS-CoV-2“ na lidech. Autoři této studie prý použili „divoký typ viru“ k infikování zdravých dobrovolníků a ke studiu časné dynamiky infekce „SARS-CoV-2“. Autoři tvrdí, že se jim pomocí této metody podařilo odhalit „nové“ poznatky. Ti, kteří věří v pohádku o „SARS-CoV-2“, samozřejmě považují tuto studii za definitivní důkaz, že agens identifikované jako „SARS-CoV-2“ může u lidí vyvolat onemocnění. Dokazuje však vznik mírných příznaků u poloviny účastníků, kteří byli intranazálně „infikováni“ toxickou břečkou pocházející z buněčné kultury, že je „SARS-CoV-2“, který je v této směsi údajně přítomen, patogenní? Odráží tento experimentální způsob provedení nějakým způsobem přirozené podmínky nebo realitu? Lze výsledky získané na malém vzorku v přísně kontrolovaném prostředí extrapolovat do reálného světa? Než rozebereme samotnou studii, prozkoumejme tyto a další otázky trochu podrobněji.
Co jsou infekční experimenty?
Podle Světové zdravotnické organizace:
„Infekční experimenty na lidech jsou experimenty, při nichž jsou účastníci záměrně vystaveni organismu, který je původcem infekčního onemocnění (bez ohledu na to, zda byli očkováni). Tento organismus může být blízký divokému typu a patogenní, adaptovaný a/nebo atenuovaný (oslabený) z divokého typu s menší nebo žádnou patogenitou nebo nějakým způsobem geneticky modifikovaný.“
„Infekční experimenty na lidech zahrnují záměrné vystavení lidských dobrovolníků infekčním agens. Tyto studie se provádějí již stovky let a přispěly k zásadním vědeckým poznatkům, které vedly k pokroku ve vývoji léčiv a vakcín. Nicméně takový výzkum se může jevit jako v rozporu s hlavní zásadou medicíny neškodit. Dobře zdokumentované historické příklady studií expozice lidí infekčním agens by byly podle současných standardů považovány za neetické.“
„Zvířecí modely vypovídají o lidských onemocněních často dosti nepřesně a mnoho infekčních organismů, proti nimž by vývojář chtěl vyvinout vakcínu, je pro člověka druhově specifických. V některých případech lze infekční experimenty na lidech bezpečně a eticky provést, pokud jsou správně navrženy a provedeny. Tyto studie mohou přinést ohromné poznatky o mechanismu působení a potenciálním přínosu u příslušného druhu – člověka. Existují však také omezení, pokud jde o to, co mohou infekční experimenty zjistit, protože, stejně jako expoziční studie na zvířecích modelech, představují infekční experimenty na lidech modelový systém.“
Jak lze zjistit z výše uvedených citací Světové zdravotnické organizace, infekční experimenty na lidech jsou takové, při nichž jsou zdraví dobrovolníci vystaveni „patogennímu“ agens ve snaze „infikovat“ je pro další studium. To samozřejmě vytváří etický hlavolam, protože Hippokratova přísaha říká, že lékaři by měli „především neškodit“. Infekční experimenty na lidech jsou s tímto požadavkem v rozporu, protože jsou navrženy tak, aby subjektům záměrně ublížily. Světová zdravotnická organizace sice sama přiznává, že tyto experimenty na lidech se provádějí již více než sto let, ale tvrdí, že způsob, jakým byly tyto experimenty prováděny v minulosti, by byl dnes považován za neetický. Tato výmluva se stala hlasitým argumentem pro pečlivě kontrolované expozice prováděné v laboratoři za účelem prokázání infekce namísto „přirozenějšího“ (a logičtějšího) přístupu, kdy zdravé subjekty skutečně přicházejí do styku s těmi, kteří jsou považováni za nositele studovaného „viru“. Podle Světové zdravotnické organizace je etičtější aplikovat zdravým subjektům toxickou břečku pocházející z buněčné kultury intranazálně, než je nechat sedět po dlouhou dobu s osobou považovanou za nemocnou, aby se zjistilo, zda se nakazí „přirozenou“ cestou.
Poučení z minulosti
Proč by Světová zdravotnická organizace zastávala názor, že dnes používané umělé metody přenosu infekce jsou etičtější než přirozené způsoby přenosu infekce používané v minulosti? Možná proto, že historie opakovaně prokázala, že vystavení jedinců různým způsobem tělním tekutinám nemocných pacientů nemá žádný patogenní účinek. Vezměme si například Rosenauovy experimenty se španělskou chřipkou z roku 1918, o kterých jsem psal zde:
„Experiment začal se 100 dobrovolníky z námořnictva, kteří chřipkou nikdy předtím neonemocněli. První, kdo o experimentech prováděných na ostrově Gallops Island v listopadu a prosinci 1918 podal zprávu, byl Rosenau. Jeho první dobrovolníci dostali nejprve jeden kmen a poté několik kmenů Pfeifferova bacilu aplikované sprejem a tampony do nosu a krku a poté do očí. Když tento postup žádné onemocnění nevyvolal, byly ostatním dobrovolníkům aplikovány směsi dalších organismů izolovaných z krku a nosu pacientů s chřipkou. Dále někteří dobrovolníci dostali injekci krve od pacientů s chřipkou. Nakonec bylo 13 dobrovolníků vzato na chřipkové oddělení a každý z nich byl vystaven 10 pacientům s chřipkou. Každý dobrovolník si s každým pacientem potřásl rukou, na blízko s ním hovořil a nechal si od pacienta nakašlat přímo do tváře. Ani jeden dobrovolník při těchto experimentech chřipkou neonemocněl. Rosenau z toho byl očividně zmatený a před vyvozováním závěrů z negativních výsledků varoval. Svůj článek v časopise JAMA (The Journal of the American Medical Association) zakončil výmluvným přiznáním: ‚Do ohniska jsme vstupovali s představou, že známe příčinu onemocnění a byli jsme si docela jisti, že víme, jak se z člověka na člověka přenáší. Zjistili jsme však jen to, že s jistotou o této chorobě nevíme v podstatě nic.‘
Výzkum provedený na ostrově Angel Island, který pokračoval počátkem roku 1919 v Bostonu, rozšířil tento výzkum o inokulaci Mathersovým streptokokem a zahrnutím hledání infekčních agens procházejících filtrem, ale přinesl podobné negativní výsledky. Zdá se, že to, co bylo považováno za jednu z nejnakažlivějších nemocí, nebylo možné za experimentálních podmínek přenést.“
The State of Science, Microbiology, and Vaccines Circa 1918 – PMC (nih.gov)
Při různých infekčních experimentech na lidech v případě toho, co je považováno za nejinfekčnější a nejsmrtelnější „virus“ všech dob, neonemocněl ani jeden zdravý subjekt, když byl různými způsoby vystaven subjektům nemocným. I když by tyto studie španělské chřipky samy o sobě měly být dostatečně přesvědčivým důkazem bořícím infekční mýtus, nebyly to jediné příklady. Níže uvedené studie pocházejí ze seznamu, který sestavil Daniel Roytas na webu Humanley.com:
„Prokázat nákazu u 50 mužů se v prosinci 1919 pokusili McCoy a kol., a to v další sadě 8 experimentů. Ani v tomto případě se u žádného z 8 experimentů nepodařilo prokázat, že by lidé s chřipkou nebo jejich tělní tekutiny onemocnění vyvolali. Z 50 mužů neonemocněl ani jeden.
V roce 1919 Wahl a kol. provedli 3 samostatné experimenty s cílem nakazit 6 zdravých mužů chřipkou tím, že je vystavili slizničním sekretům a plicní tkáni od nemocných lidí. Ve všech 3 studiích ze 6 mužů chřipkou neonemocněl ani jeden muž.“
„V roce 1920 provedli Schmidt a kol. dva kontrolované experimenty, při nichž byli zdraví lidé vystaveni tělním tekutinám nemocných. Ze 196 lidí vystavených slizničním sekretům nemocných se u 21 (10,7%) lidí objevilo nachlazení a u 3 se objevila chřipka (1,5%). Ve druhé skupině 84 zdravých lidí, vystavených slizničním sekretům nemocných, se u 5 z nich rozvinula chřipka (5,9%) a u 4 nachlazení (4,7%). Ze 43 lidí v kontrolní skupině, kterým byl aplikován sterilní fyziologický solný roztok, se u 8 (18,6%) objevilo nachlazení. Vyšší procento lidí tedy onemocnělo poté, co byli vystaveni fyziologickému roztoku, ve srovnání s těmi, kteří byli vystaveni ‚viru‘.“
„V roce 1921 se Williams a kol. pokusili experimentálně nakazit 45 zdravých mužů běžným nachlazením a chřipkou tím, že je vystavili slizničním sekretům od nemocných lidí. Ze 45 lidí neonemocněl ani jeden.“
„V roce 1924 Robertson & Groves vystavili 100 zdravých jedinců tělním sekretům od 16 různých lidí trpících chřipkou. Autoři dospěli k závěru, že v důsledku kontaktu s tělními sekrety neonemocněl ze 100 lidí ani jeden člověk.“
https://academic.oup.com/jid/article-abstract/34/4/400/832936?redirectedFrom=fulltext&login=false
„V roce 1930 se Dochez a kol. pokusili experimentálně nakazit skupinu mužů běžným nachlazením. Autoři ve svých výsledcích uvedli něco velmi zajímavého. ‚Velmi brzy bylo zřejmé, že tento jedinec byl víceméně nespolehlivý a od začátku ho bylo možné držet v nevědomosti ohledně našeho postupu. Po testovací injekci sterilního roztoku měl nenápadné příznaky a o nic výraznější příznaky neměl ani po aplikaci filtrátu od pacienta s nachlazením. To ale trvalo jen do té doby, kdy asistent druhý den po injekci tento neúspěch v přenosu nachlazení neúmyslně zmínil.‘
Ten samý večer a v noci subjekt hlásil závažnou symptomatologii, včetně kýchání, kašle, bolesti v krku a ucpaného nosu. Druhý den ráno mu bylo řečeno, že byl o povaze aplikovaného filtrátu špatně informován a jeho příznaky do hodiny odezněly. Je důležité poznamenat, že objektivní patologické změny zcela chyběly.“
„V roce 1937 Burnet & Lush provedli experiment, při kterém vystavili 200 zdravých lidí tělním sekretům od lidí nakažených chřipkou. Z 200 lidí nikdo neonemocněl.“
„V roce 1940 se Burnet a Foley pokusili experimentálně nakazit 15 univerzitních studentů chřipkou. Autoři dospěli k závěru, že jejich experiment byl neúspěšný.“
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/abs/10.5694/j.1326-5377.1940.tb79929.x
Je vidět, že četné infekční experimenty u zdravých jedinců k onemocnění nevedly. Další příklady neúspěšných infekčních experimentů na lidech a chybějícího přenosu „virů“ z člověka na člověka naleznete zde. I když jsou metody použití tělních tekutin přímo od nemocných pacientů nechutné, neměly by zde být žádné etické výhrady, protože nikdo nikdy neonemocněl. O riziku metod používaných v minulosti, které by měly bránit provádění těchto logických experimentů v současnosti, neexistují žádné důkazy. Jediný důvod, který by Světová zdravotnická organizace a další mohly mít proti experimentům využívajícím tyto takzvané „přirozené cesty infekce“, je ten, že jsou si zcela vědomy toho, že tyto experimenty v žádném případě infekci neprokáží.
Odráží umělé metody realitu?
Jedna věc, která v každém infekčním experimentu (ať už ze současnosti nebo z minulosti) chybí, jsou purifikované/izolované částice, o nichž se tvrdí, že jsou „viry“, a které se používají jako inokulum. Vždy se předpokládá, že „viry“ jsou v jakékoli tělní tekutině použité k inokulaci dobrovolníků obsaženy. Dřívější experimenty sice postrádaly purifikované a izolované částice, ale byly alespoň o krok blíže realitě, protože výzkumníci při pokusech o infikování zdravých dobrovolníků obvykle používali tělní tekutiny a sekrety přímo od nemocných pacientů. V moderní verzi infekčních experimentů na lidech se „virus“ vytváří v laboratoři prostřednictvím buněčných kultur. To obvykle zahrnuje odběr vzorku z nemocného člověka, jeho okamžité smíchání s „virovým“ transportním médiem obsahujícím různá antibiotika/antimykotika, fetální bovinní sérum (které se získává z krve nenarozených plodů krav), „živiny“ a další chemické přísady. Tato směs se pak přidá na buněčnou kulturu, obvykle buď rakovinnou buněčnou linii, nebo buňky získané ze zvířat. V tomto případě byly použity Vero buňky pocházející z ledvin kočkodana zeleného. Výzkumníci sice přesný recept na svou kultivační polévku neuvedli, ale část věnovaná metodám nějaké informace, jak byl jejich „virus“ vytvořen, poskytuje:
„Virus SARS-CoV-2 (celý oficiální název: SARS-CoV-2/human/GBR/484861/2020), který byl v experimentu použit, byl získán se souhlasem z výtěru z nosu/krku odebraného pacientovi ve Spojeném království s COVID-19, který zprostředkovalo konsorcium ISARIC Coronavirus Clinical Characterisation Consortium (ISARIC4C) s použitím jejich protokolu studie [registr studie ISRCTN66726260] schváleného etickou komisí pro výzkum South Central–Oxford C Research Ethics Committee v Anglii (reference 13/SC/0149) a etickou komisí pro výzkum Scotland A Research Ethics Committee (reference 20/SS/0028). Virus byl izolován za dodržení současné správné výrobní praxe (cGMP) inokulací buněčné linie Vero klinickým vzorkem. Sekvenační analýza ukázala, že se jedná o virus z kladu 20A linie B.1, který má mutaci D614G. Další pasáží na stejné buněčné linii Vero byl vytvořen zásobní vzorek viru. Zásobní vzorek viru byl poté použit k přípravě viru použitého v experimentu v souladu se současnou správnou výrobní praxí (cGMP) ve výrobním zařízení GMP Zayed Centre for Research (ZCR) v Great Ormond Street Hospital (GOSH) a vzorek viru byl archivován v podobě Challenge Virus Master Virus Bank (MVB). Jednotlivé dávky inokula byly poté připraveny v souladu se současnou správnou výrobní praxí ředěním MVB roztokem sacharózy. Virus použitý v experimentu prošel testováním kvality prováděným v rámci procesů uvolňování do výroby za dodržení správné výrobní praxe (GMP) podle předem stanovených specifikací (včetně testů identity, infekčnosti a kontaminantů/cizorodých látek). To zahrnovalo sekvenování celého genomu, aby se potvrdilo, že GMP virus se ve srovnání s původním klinickým izolátem nezměnil. Sekvence viru byla uložena v GenBank (přístupový kód OM294022). Ve Spojeném království nejsou viry používané pro infekční experimenty regulovány Agenturou pro regulaci léčiv a zdravotnických prostředků (MHRA), protože se nejedná o léčivé přípravky. Virus, který byl v infekčním experimentu použit, však byl vyroben v souladu se správnou výrobní praxí a podpůrná dokumentace byla přezkoumána agenturou MHRA, která potvrdila, že výroba je vhodná pro použití agens pro infekční experimenty v budoucích studiích účinnosti zkoumaných léčivých přípravků. V budoucích klinických zkouškách hodnoceného léčivého přípravku proto bude virus pro použití v infekčních experimentech přezkoumán v rámci žádosti o klinické hodnocení podané agentuře MHRA. Tento virus byl až do použití uchováván v zabezpečené mrazničce při teplotě -80 °C (normální teplotní rozmezí -60 °C až -90 °C). Dávka inokula SARS-CoV-2 (101 TCID50) byla zvolena jako nejnižší infekční dávka, kterou bylo možné spolehlivě kvantifikovat pomocí virové kultivace.“
Vidíme, že použitá směs je typický supernatant z kultivace na buněčné linii Vero. Z dalších pasáží na Vero buňkách pak byl vytvořen zásobní vzorek „viru“. Ale nebojte, výzkumníci při výrobě svého „viru“ dbali na dodržování správné výrobní praxe. Aby byla zajištěna důvěra v jejich produkt, regulační rada MHRA, která „viry“ používané pro infekční experimenty nereguluje, protože nejsou považovány za léčivé přípravky, rozhodla, že „virus“ je vhodný pro budoucí použití na základě dokumentace předložené výzkumníky. Je evidentní, že tento uměle připravený výtvor je o několik řádů vzdálenější realitě a má k přírodě tak daleko, jak jen to je možné. Přesto je vpravení této frankensteinovské směsi do nosu zdravých subjektů nějakým způsobem etičtější než to, že by na ně nakašlal někdo, kdo „virus“ údajně má.
Infekce přirozenou cestou?
Ve studii se také dozvídáme, jak byli dobrovolníci touto uměle vytvořenou břečkou „infikováni“:
„Účastníci studie byli ubytováni v jednolůžkových pokojích s podtlakem. Účastníci byli inokulováni intranazálně pipetou 10 TCID50 divokého typu SARS-CoV-2 (100µl/nosní dírku) mezi obě nosní dírky, přičemž po počáteční zkušební skupině (n=3) následovali zbývající jedinci z kohorty. Účastníci zůstali po inokulaci ležet na zádech (obličej a trup směrem nahoru) po dobu 10 minut a následně 20 minut v sedě s nosní svorkou, aby byla zajištěna maximální doba kontaktu se sliznicí nosu a hltanu.“
Poté, co výzkumníci získali břečku vyrobenou v souladu se správnou výrobní praxí a potvrdili ji sekvenací, aplikovali ji intranazálně zdravým dobrovolníkům. Pokud vím, tak lidé, o kterých se říkalo, že byli virem SARS-CoV-2 „infikováni“ přirozeným způsobem, nebyli intranazálně inokulováni pipetou a poté nenosili nosní svorku po dobu 20 minut, a to v kteroukoli dobu během „infekce“.
Nesmyslná měření
Výzkumníci poté pomocí různých měření zjišťovali, zda byli účastníci jejich studie skutečně infikováni. Jednalo se o testy PCR, odhady „virové“ nálože, testy na protilátky a antigenní testy. Jelikož jsem se každému z těchto měření věnoval již v minulosti, stručně se zde o nich zmíním a uvedu odkazy na další informace.
PCR
Dr. Kary Mullis – nositel Nobelovy ceny za vynález PCR:
„Když PCR uděláte dobře, můžete u kohokoli najít téměř cokoli.“
„Neřekne vám to, že jste nemocní, a neřekne vám to, že věc, kterou jste našli, vám skutečně měla ublížit.“
V tomto infekčním experimentu byl člověk považován za nakaženého virem „SARS-CoV-2“ na základě testů PCR bez ohledu na to, zda měl příznaky nebo ne. Výzkumníci v podstatě udělali to, že genetický materiál vytvořený podle zásad správné výrobní praxe aplikovali do nosních dutin dobrovolníků, poté jim udělali výtěry z nosu a krku a tvářili se překvapeně, když našli genetický materiál v místech, kam ho předtím aplikovali. Mějte na paměti, že žádný test PCR nebyl validován a kalibrován podle zlatého standardu, kterým je purifikovaný/izolovaný „virus“. Všechny testy PCR se používají pouze na základě oprávnění k nouzovému použití (EUA). Jediné, co PCR v nejlepším případě dokáže, je určit, zda jsou ve vzorku přítomny určité malé fragmenty genetického materiálu. I v takovém případě jsou tyto výsledky značně podezřelé, protože PCR je náchylná ke kontaminaci a aby mohla být považována za přesnou, závisí na mnoha faktorech, jako je prevalence onemocnění, technika osoby provádějící výtěr, množství získaného materiálu, typ použitého testu atd. Ve skutečnosti jsou všechny výsledky falešné.
„Virová“ nálož
Aby výzkumníci přesvědčili ostatní o tom, že lidé s pozitivním výsledkem testu jsou infikováni „virem“, použili měření zvané „virová“ nálož, aby zjistili, kolik „viru“ je v daném okamžiku v člověku přítomno. Toto měření se opírá o hodnotu Ct generovanou testem PCR a používá se k odhadu množství „viru“ v daném vzorku. Platí zde inverzní vztah, tedy čím nižší je získaná hodnota Ct, tím vyšší je údajně množství „viru“ v daném vzorku. Čím vyšší je hodnota Ct, tím méně „viru“ je ve vzorku přítomno.
I když to teoreticky zní dobře, v praxi teorie „virové“ nálože selhává z několika důvodů. Za prvé, testy PCR jsou určeny pouze pro kvalitativní měření (tzn. výsledek je pozitivní, nebo negativní), ale nejsou určeny pro měření kvantitativní (tj. stanovení množství přítomného „viru“). Za druhé, existuje řada faktorů, které hodnotu Ct ovlivňují a které mohou ovlivnit výsledky, jako je neefektivní extrakce, skutečnost, zda pacient něco pil, a zda byl vzorek při přenosu vystaven vysoké teplotě. Za třetí, podle Asociace laboratoří veřejného zdraví (APHL) nejsou vzorky z dýchacích cest homogenní, je obtížné je standardizovat a proces odběru vzorku z dýchacích cest není vhodný ke kvantifikaci množství přítomného „viru“. Pokud to ke zpochybnění těchto měření nestačí, další důvody najdete zde.
Testy na protilátky
Po „infikování“ bylo provedeno měření protilátek v séru, aby se prokázalo, že tělo na „virus“ reaguje. Neutralizační protilátky a specifické IgG protilátky byly v různých týdnech údajně přítomny ve zvyšujících se hladinách a tato měření prý ukazovala, že tyto neviditelné protilátky reagovaly na „virus“. Pokud byste se však zabývali protilátkami, zjistíte, že stejně jako u „virů“ nebyly ani tyto částice od lidí nikdy purifikovány a izolovány. Protilátky jsou zcela teoretické částice a jejich podobu a funkci se snaží vysvětlit nejméně pět teorií. Pravidelně reagují nespecificky, přestože se tvrdí opak. Výsledky výzkumu s použitím protilátek je ve skutečnosti téměř nemožné replikovat, což vedlo k výrazné krizi reprodukovatelnosti ve vědě. Je dobře známo, že testy měřící protilátky nejsou ani zdaleka přesné a jejich výsledky jsou proměnlivé. Vzhledem k tomu, že samotná měření se liší a není známa žádná korelace ochrany, jsou výsledky bezcenné.
Antigenní testy
K potvrzení infekce byly rovněž použity antigenní testy s laterálním tokem. Tyto testy údajně hledají specifický „virový“ antigen. Stejně jako testy PCR a testy na protilátky jsou i antigenní testy používány pouze na základě oprávnění k nouzovému použití (EUA) a nikdy nebyly validovány a kalibrovány oproti purifikovanému/izolovanému „viru“. Je o nich známo, že jsou méně přesné než ostatní testy a běžně se řadí na spodní část testovacího totemu. Podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC):
„Antigenní testy jsou imunologické testy, které zjišťují přítomnost specifického virového antigenu, což značí probíhající virovou infekci. Antigenní testy jsou v současné době povoleny k testování vzorků z výtěrů z nosohltanu nebo nosu umístěných přímo do extrakčního pufru nebo činidla testu.“
„Antigenní testy na SARS-CoV-2 jsou obecně méně citlivé než molekulární testy, jako je polymerázová řetězová reakce s reverzní transkripcí v reálném čase (RT-PCR) a další testy amplifikace nukleových kyselin (NAAT), které detekují a amplifikují přítomnost virové nukleové kyseliny.“
„Klinická výkonnost diagnostických testů do značné míry závisí na okolnostech, za kterých se používají. Antigenní testy i testy amplifikace nukleových kyselin (NAAT) fungují nejlépe, pokud je osoba testována v době, kdy má symptomy a její virová nálož je vysoká. I když mají antigenní testy sníženou senzitivitu, lze je použít k monitorování infekce i v případě, že osoba byla v úzkém kontaktu s osobou s COVID-19, přičemž je třeba věnovat zvláštní pozornost kontextu, v němž jsou použity.“https://www.cdc.gov/coronavirus/2019-ncov/lab/resources/antigen-tests-guidelines.html
Z výše uvedených informací CDC vyplývá, že antigenní testy nejsou tak přesné jako PCR, která je sama o sobě velmi nepřesná. Je to posuzováno z hlediska citlivosti (senzitivity) testu, což je schopnost testu odhalit skutečně pozitivní výsledek. CDC sice uznává, že antigenní testy nejsou tak „přesné“ jako ostatní testy, ale neuvedlo, jak nepřesné tyto testy skutečně jsou. Naštěstí je Americká mikrobiologická společnost natolik laskavá, že tuto informaci poskytla:
„Podobně jako u kaskádovitého vodopádu dochází k několika poklesům citlivosti na cestě od skutečných případů (100% ‚klinická senzitivita‘) k reálné výkonnosti rychlých antigenních testů na SARS-CoV-2, které vykazují přibližně 50% nebo nižší klinickou senzitivitu.“
https://asm.org/Articles/2021/December/Real-World-Performance-of-COVID-19-Rapid-Antigen-T
Jinými slovy, tyto testy jsou v nejlepším případě „přesné“ pouze v 50% případů, a proto jsou jejich výsledky naprosto bezcenné.
Na tomto infekčním experimentu na lidech není nic, co by odráželo realitu, ani to, jak by měl „virus“ infikovat lidi. Výsledky byly vyvozeny z podvodných, bezvýznamných testů a měření a představují podvodnou pseudovědu v té nejhorší podobě.
Níže jsou v jednotlivých bodech uvedeny nejdůležitější citace ze studie, s případnými komentáři autora článku Mika Stona napsanými kurzívou. Zájemci si mohou přečíst celou studii zde.
Abstrakt
- K vytvoření nového modelu infekčního experimentu se „SARS-CoV-2“ na lidech bylo 36 dobrovolníkům ve věku 18-29 let bez prokázané předchozí infekce nebo očkování intranazálně inokulováno 10 TCID50 „divokého typu viru“ (SARS-CoV-2/human/GBR/484861/2020).
- Osmnáct (53%) z nich bylo infikováno, přičemž „virová“ nálož prudce stoupala a vrcholu dosáhla cca 5 dní po inokulaci.
- Nebyly zaznamenány žádné závažné nežádoucí příhody.
- Mírné až středně závažné příznaky, které začaly 2-4 dny po inokulaci, zaznamenalo 16 (89%) infikovaných jedinců.
- Ztráta/porucha čichu se rozvíjely pozvolněji u 15 (83%) účastníků studie.
- Nebyla zaznamenána žádná kvantitativní korelace mezi virovou náloží a příznaky, přičemž vysoká virová nálož byla zjištěna i u asymptomatické infekce.
- Jinými slovy, vysoké hladiny „viru“ byly zjištěny i u těch, kteří neměli žádné příznaky.
Úvod
- Infekce u mladších osob jsou obvykle mírné nebo asymptomatické, ale ty jsou pravděpodobně příčinou komunitního přenosu a podrobný časový průběh infekce a infekčnosti v tomto kontextu nebyl zcela objasněn.
- Za těchto přísně kontrolovaných podmínek lze testovat hostitelské faktory vedoucí k rozdílům v klinickém výsledku a významně je odvodit (tzn. odhadnout, spekulovat nebo se domnívat).
- I když během předchozích pandemií došlo k pokusům o provedení infekčních experimentů na lidech, žádný z nich nebyl úspěšně prokázán a v poslední době neexistují žádné zprávy o infekčních experimentech s „koronaviry“ (včetně „SARS-CoV-2“) na lidech.
- Neocenitelné informace lze získat prostřednictvím studií na malém počtu účastníků v přísně regulovaných a kontrolovaných podmínkách, což vede k širšímu společenskému přínosu, který kompenzuje osobní rizika, jež dobrovolníci podstupují.
- Klíčovými úvahami, které byly základem těchto studií během aktivní pandemie, bylo vyvážení vědeckého přínosu a přínosu pro veřejné zdraví se zajištěním minimalizace a kontroly jakýchkoli rizik pro účastníky studie (známých i dosud nejistých).
- Jedinečnou předností infekčního experimentu se „SARS-CoV-2“ na lidech je možnost standardizovat „virové“ inokulum, podmínky studie a přesné načasování expozice, čímž se kontrolují faktory, které nevyhnutelně zkreslují studie přirozené infekce (proč by chtěli studovat „virus“ přirozeně, když ho lze studovat uměle?).
- Autoři uvádějí, že poskytli nový pohled na počáteční dynamiku infekce (slovo „nový“ může znamenat nový, ale může také znamenat vymyšlené prozaické vyprávění, které je obvykle dlouhé a složité a zabývá se zejména lidskou zkušeností prostřednictvím obvykle propojeného sledu událostí… takže si vyberte…).
Výsledky
- Screening zahrnoval posouzení známých rizikových faktorů pro závažný „COVID-19“, včetně komorbidit, nízkého nebo vysokého indexu tělesné hmotnosti, abnormálních krevních testů, spirometrie a rentgenu hrudníku (jinými slovy, velmi reprezentativní vzorek společnosti…).
- Tento model infekčního experimentu na lidech byl vyvinut během probíhající pandemie, bez přímo srovnatelných bezpečnostních údajů a s neúplnými znalostmi dlouhodobých následků po „COVID-19“.
- Podle protokolu byl prvním 10 účastníkům studie preventivně podán remdesivir, jakmile dva po sobě jdoucí výtěry (po 12 hodinách) z nosu nebo krku prokázaly kvantifikovatelnou detekci „SARS-CoV-2“ pomocí PCR, s cílem zmírnit jakékoli neočekávané riziko progrese k závažnějšímu onemocnění.
- Po přezkoumání komisí pro sledování údajů a bezpečnosti a řídícím výborem studie bylo preventivní podávání remdesiviru považováno za zbytečné a byl doporučen cílený nábor dalších 30 osob za stejných podmínek, ale bez podání remdesiviru.
- Poté byla infikována další zkušební skupina 3 jedinců, kterým nebyl podán preventivně remdesivir.
- Následovaly další 3 skupiny, a to po 7 osobách, 7 osobách a 9 osobách, poté co byli 4 dobrovolníci krátce před inokulací viru vyloučeni z důvodu zjištění jiných respiračních virů.
- Jakmile již nebyl preventivně použit remdesivir, byla definována kritéria klinické závažnosti (tj. přetrvávající horečka, přetrvávající tachykardie, přetrvávající silný kašel, větší než mírné změny na CT vyšetření nebo SaO2 ≤ 94%) pro případné zahájení záchranné léčby monoklonálními protilátkami (Regeneron), ale nakonec taková léčba nebyla nutná.
- Jinými slovy, remdesivir byl preventivně podán pouze na základě výsledků PCR, nikoliv na základě symptomů/klinické diagnózy, a jakmile byl považován za zbytečný, byly připraveny monoklonální protilátky pro případ výskytu symptomů/klinické diagnózy, ale nikdy nebyly podány.
- Preventivní podání remdesiviru mělo diskvalifikovat prvních 10 účastníků studie, pokud by se u nich objevily příznaky, které mohly být způsobeny vedlejšími účinky tohoto léku.
- U 18 účastníků, tj. 53% podle analýzy dle protokolu (95% interval spolehlivosti (CI)), se následně vyvinula infekce potvrzená metodou PCR (tj. u 18 účastníků našli genetický materiál z kultivace vstříknutý do nosu… jak šokující…).
Fig. 1: Screening, inoculation, assessments and sampling. Healthy adult volunteers aged 18-29 years were enrolled for SARS-CoV-2 challenge. (a) CONSORT diagram shows inclusions or exclusions and infection outcomes. (b) Diagram showing the clinical study design up to day 28 after inoculation.
Fig. 2: Viral shedding after a short incubation period peaks rapidly after human SARS-CoV-2 challenge. Healthy adult volunteers were challenged intranasally with SARS-CoV-2. In the infected individuals (n = 18 biologically independent participants), VL in twice-daily nose and throat swab samples was measured by qPCR (blue) and FFA (red) (a). Results are expressed as mean ± s.e.m. Dotted lines represent the LLOQ. Median time to first quantifiable virus (*P = 0.0195 and **P = 0.0058) (b) and peak VLs (*P = 0.0214 and **P = 0.0053) (c) are shown in red. Peak (****P < 0.0001 and **P = 0.0023) (d) and cumulative (AUC, ****P < 0.0001 and ***P = 0.0007) (e) VLs by qPCR and FFA in the nose and throat are compared. (f) Total duration of viral detection by FFA in nose and throat are shown. Medians are shown in red. (g) Median time to the last viral detection by FFA after inoculation is shown in red (*P = 0.0112). (h) Median time to the first undetectable VL by qPCR in the individuals who became undetectable while in quarantine is shown in red. Two-sided Wilcoxon matched-pairs signed-rank tests are used to test significance. (i) AUC VL by qPCR and FFA are correlated in nose versus throat. Spearman’s r and P values are shown. *P < 0.05, **P < 0.01, ***P < 0.0001 and ****P < 0.0001.
- U všech infikovaných účastníků byl „virus“ kvantifikovatelný pomocí qPCR přítomen ještě 14. den po inokulaci, což si vyžádalo prodloužení karantény až o dalších 5 dní, dokud hodnoty Ct stanovené pomocí qPCR neklesly na < 33,5 ve dvou po sobě jdoucích výtěrech z nosu a krku (podle kritérií pro propuštění definovaných protokolem studie). (Jedná se o freudovské přeřeknutí? Nebo neznají svá vlastní měření, protože nižší hodnota Ct, jak je zde uvedena (<33,5), má korelovat s větším množstvím „viru“ v těle, nikoliv s menším).
- U účastníků studie, kteří nesplňovali kritéria infekce a byli považováni za neinfikované, byly zjištěny nízké hladiny nesouvislých nálezů „viru“ pouze pomocí qPCR v nose u 3 účastníků a v krku u 6 účastníků.
- Z prvních 10 účastníků prospektivně přiřazených k preventivnímu podání remdesiviru na základě infekce potvrzené metodou PCR bylo infikováno 6 účastníků.
- Vzhledem k tomu, že mezi účastníky léčenými remdesivirem a účastníky neléčenými nebyly žádné významné rozdíly, byli infikovaní jedinci analyzováni společně.
- U osob považovaných za neinfikované nebylo pozorováno žádné zvýšení sérových protilátek pomocí mikroneutralizace nebo protilátek IgG proti spike-proteinu pomocí testu ELISA, a to ani v případech, kdy došlo k ojedinělým detekcím „viru“, s výjimkou jednoho účastníka, který získal přirozený „COVID-19“ po propuštění z karantény (počkat… detekovali „virus“, ale považovali je za neinfikované?).
Fig. 3: Neutralizing antibodies are generated more rapidly than anti-spike protein IgG after human SARS-CoV-2 challenge. Serum was collected before inoculation and at days 14 and 28 after inoculation with SARS-CoV-2. (a) Serum neutralizing antibodies were measured by microneutralization assay in participants who became infected (n = 18 biologically independent participants) and those who remained uninfected (n = 18 biologically independent participants). (b) Serum SARS-CoV-2 anti-spike IgG was measured by ELISA and expressed as ELU ml−1. Individual data points and median (red) are shown. The LLOD of each assay is shown by the dotted line. Undetectable samples were assigned a value of half the LLOD.
- Po infekci se příznaky zaznamenané do deníků účastníků studie projevily od 2-4 dnů po inokulaci, kdy se příznaky začaly lišit od jedinců, kteří byli inokulováni, ale nedošlo u nich k infekci, kteří uváděli jak méně příznaků, tak mírnější příznaky bez konzistentního vzorce (počkat… neinfikovaní měli příznaky?).
- Příznaky nejčastěji postihovaly oblast horních cest dýchacích a zahrnovaly ucpaný nos, rýmu, kýchání a bolest v krku (což by nemělo být překvapivé, vzhledem k tomu, že toxická břečka byla podána INTRANASÁLNĚ).
- Všechny příznaky byly mírné až středně těžké.
- Navzdory časové souvislosti mezi virovou náloží naměřenou v nose a symptomy nebyla zjištěna žádná korelace mezi mírou vylučování „viru“ zjištěnou pomocí qPCR nebo FFA („focus-forming assay“ – je variací plakové metody, která místo detekce tvorby plaků závisející na lýze buněk využívá imunobarvení pomocí fluorescenčně značených protilátek údajně specifických pro virový antigen k detekci infikovaných hostitelských buněk a infekčních virových částic před vytvořením skutečného plaku – pozn. překl.) a skóre symptomů AUC.
Fig. 4: Human SARS-CoV-2 challenge induces mild-to-moderate symptoms that correlate with timing, but not magnitude, of VL. Symptom scores were collected using self-reported symptom diaries three times daily from infected participants (n = 18 biologically independent participants). (a) Total symptom (red) and fall in UPSIT (purple) scores are shown for all infected participants. Total symptom scores for uninfected participants are shown in black. Mean ± s.e.m. symptom scores are shown. (b) The frequency and peak severity of symptoms of each type reported by infected participants over the course of the quarantine period are shown. (c) The frequency and severity of the seven most commonly reported symptoms are shown on each day during the quarantine period scored as follows: none (gray); grade 1, just noticeable (green); grade 2, clearly bothersome some of the time (yellow); and grade 3, very bothersome most or all of the time (purple). (d) The day after inoculation of peak VL in nose and throat are compared with the day of highest reported symptom score. Medians are shown, and two-sided Wilcoxon matched-pairs signed-rank test is used (*P < 0.05). (e) (f) AUC of VL in the nose by qPCR (e) and FFA (f) is correlated with AUC of total symptom scores over the quarantine period. Spearman’s r and P values are shown.
- Sedm účastníků (39% infikovaných) mělo teplotu >37,8 °C.
- Jinak nebyly zaznamenány žádné výrazné poruchy v jakémkoli klinickém hodnocení, včetně denní spirometrie a hrudního CT vyšetření.
- Nebyly hlášeny žádné závažné nežádoucí příhody a nebyla splněna žádná kritéria pro zahájení záchranné léčby.
- Celkem 18 nežádoucích příhod považovaných za pravděpodobně nebo možná související s infekcí „virem“ bylo z velké části způsobeno přechodnou a neklinicky významnou leukopenií a neutropenií a mírnými mukokutánními abnormalitami během období karantény.
- 15 infikovaných účastníků (83%) hlásilo nějaký stupeň poruchy čichu (a porucha čichu je po vstříknutí toxické břečky do nosu nějak překvapivá?).
- Anosmie (ztráta čichu) je tedy běžným rysem infekčního experimentu se „SARS-CoV-2“ na lidech, který obvykle nastupuje o několik dní později než vylučování „viru“ a u většiny jedinců rychle odeznívá.
- Tato zjištění společně naznačují, že infekční experiment se „SARS-CoV-2“ na lidech s touto dávkou inokula představuje nízké riziko vyvolání závažných příznaků u zdravých mladých dospělých lidí, ale má za následek velké množství „viru“ v nosohltanu i v případě, že nedojde k respiračnímu nebo systémovému onemocnění (tzn. že v nose se najde velké množství genetického materiálu „viru“, aniž by došlo k jakémukoli onemocnění).
- Rychlé antigenní testy s laterálním tokem se běžně používají k identifikaci potenciálně infekčních osob v komunitě, ale jejich užitečnost v případě časné infekce není známa.
Fig. 5: Rapid antigen testing by lateral flow accurately predicts infectious virus shedding. Nose and throat swab samples in viral transport medium from infected participants (n = 18 biologically independent participants) were tested by LFA. (a) Time to first LFA positivity is shown. Median (red) difference in timing between LFA and nose or throat are shown for first qPCR (b) and FFA (c) detection and quantification. (d) Median (red) and individual number of days between the last detectable or quantifiable FFA result compared with LFA are shown. (e) Generalized estimating equations logistic regression showing the mean, 95% CIs and odds ratios for lateral flow test positivity at VLs by qPCR and FFA in the nose and throat. (f) Sensitivity (black) and specificity (white) of LFA in determining qPCR and FFA viral detection in the nose and throat over the course of challenge infection. N/A indicates where there were no true-positive results. (g) Effect of frequency of LFA testing on the proportion of viable virus shedding after LFA diagnosis from the nose (green), throat (blue) or combined nose and throat (orange). Mean and 95% CIs are shown.
- K posouzení vztahu mezi virovou náloží a pravděpodobností pozitivního výsledku antigenního testu s laterálním tokem byly použity logistické regresní modely s použitím zobecněných odhadních rovnic, které umožňují kontrolu opakovaných hodnocení v rámci účastníků.
- Pro testování longitudinální výkonnosti v průběhu infekce byla vypočtena senzitivita a specificita antigenního testu ve srovnání s qPCR a FFA pro každý den po expozici a u obou testů a anatomických oblastí byla senzitivita (tj. schopnost označit jedince s onemocněním za pozitivního) antigenního testu na začátku a na konci akutního onemocnění omezená.
- Od cca 4 dnů po inokulaci však antigenní test vykazoval vysokou citlivost jako náhradní ukazatel za qPCR nebo FFA pozitivitu.
- Celkově byl antigenní test vysoce specifický, i když byly pozorovány některé „falešně pozitivní“ výsledky ve vztahu k FFA (ale ne qPCR).
Diskuze
- Při nízké dávce inokula 10 TCID50 byla pozorována robustní replikace „viru“ u 53% séronegativních účastníků (jinými slovy, opět připouštějí, že šlo o genetický materiál, nikoli pozorované onemocnění).
- Příznaky byly přítomny u 89% infikovaných jedinců, ale navzdory vysoké „virové“ náloži byly trvale mírné až středně závažné, přechodné (trvající krátkou dobu) a převážně omezené na horní cesty dýchací.
- Na základě klinického a radiologického hodnocení nebyly u infikovaných účastníků zjištěny žádné známky plicního onemocnění.
- Přirozená infekční dávka „SARS-CoV-2“ není známa, ale na základě modelů in vitro a modelů preklinických se má za to, že „virus“ je vysoce infekční a dobře přizpůsobený k rychlé replikaci s vysokým titrem „viru“ v lidské sliznici respiračního systému.
- Jinými slovy, to, co o „viru“ „vědí“, je založeno na údajích vytvořených v laboratoři a na zvířecích modelech.
- Na počátku pandemie zveřejnila poradní skupina Světové zdravotnické organizace instrukce na základě konsensu odborníků doporučující počáteční dávku 102 TCID50.
- Na základě in vitro (v laboratoři) údajů o vysoké replikaci „viru“ v primárních epiteliálních buňkách lidských dýchacích cest začali v této studii s desetkrát nižší dávkou 10 TCID50 (což odpovídá 55 FFU) a shledali ji dostatečnou pro dosažení cílené 50-70% míry infekce (nezapomeňte, že infekce v tomto případě znamená nález genetického materiálu, nikoliv onemocnění).
- Vzhledem k tomu, že prospektivní studie kontaktů v domácnostech podobně prokázaly vysokou míru sekundárního přenosu cca 38%, naznačuje to, že model může simulovat vyšší expozici než přirozeně získanou infekci (tzn. model neodráží přirozené podmínky).
- Naproti tomu při experimentálních infekcích subhumánních primátů bylo použito 1000-10 000krát více „viru“ při intratracheálním nebo kombinovaném podání do horních a dolních cest dýchacích, což má za následek výrazně odlišnou kinetiku, než jaká byla pozorována při infekci člověka (údaje ze zvířat by tedy pro člověka neměly žádný význam).
- Při podrobném dotazování (jako při pokládání sugestivních otázek…?) bylo zjištěno, že příznaky jsou spojeny s vylučováním „viru“ během 2 až 4 dnů po inokulaci, ale vrcholí až 4.-5. den (mějte na paměti, že hlášení příznaků je zcela subjektivní a mohlo být ovlivněno psychologickým dopadem soustavného provádění výtěrů a vírou v infekci).
- Prvním 6 infikovaným účastníkům byl preventivně podán remdesivir ke zmírnění rizika během raného vývoje modelu, protože údaje ze studií naznačovaly účinnost při zkracování doby do uzdravení u hospitalizovaných pacientů.
Extended Data Fig. 4 Human SARS-CoV-2 challenge infection treated pre-emptively with remdesivir causes a range of mild-moderate symptoms. Six individuals developed PCR-confirmed infection following inoculation with SARS-CoV-2 and were treated with Remdesivir for 5 days after 2 consecutive viral detections (grey shading). Nose swabs were analysed by qPCR (red lines) and viral culture (red dotted lines). Throat swabs were analysed by qPCR (blue lines) and viral culture (blue dotted lines). Objective smell testing was achieved using the University of Pennsylvania Smell Identification Test (UPSIT, purple lines). Symptoms were assessed using self-reported symptom diaries 3 times daily and shown as the total for each day (blue lines). Subjective smell disturbance was assessed daily (anosmia in dark orange, partial smell reduction in light orange). Dashed horizontal lines represent the lower limit of quantification of the qPCR assay. Grey shaded area represents the period of remdesivir treatment.
- Celkově jsou maximální „virové nálože“ uváděné při přirozené infekci (cca 105-108 kopií/ml) nižší než ty, které byly pozorovány v této studii.
- „Virus“ byl přítomen ve výrazně vyšších titrech v nose než v krku (může to mít něco společného s INTRANASÁLNÍ inokulací…?).
- Autoři uvádějí, že jejich údaje jasně ukazují, že k vylučování „viru SARS-CoV-2“ dochází ve vysoké míře bez ohledu na závažnost příznaků, čímž vysvětlují vysokou přenosnost této infekce a zdůrazňují, že závažnost příznaků nelze u tohoto onemocnění považovat za náhradní ukazatel rizika přenosu.
- Jinými slovy, v nose poloviny osob, kterým byla do nosu vstříknuta břečka z buněčné kultury, našli spoustu genetického materiálu, ale k žádnému závažnému onemocnění nedošlo.
- Autoři přiznávají, že jejich vzorek byl relativně malý.
- Pozitivní výsledky antigenního testu s laterálním tokem byly občas pozorovány při negativních výsledcích testu FFA, což způsobilo snížení specificity ve vztahu k testu životaschopnosti „viru“.
- Nejistota přetrvává v případě přímé extrapolace těchto údajů na komunitu, kde samovýtěry a koncentrovanější vzorky mohou změnit senzitivitu testu (tzn. laboratorní údaje neodrážejí údaje z reálného života).
- Tyto údaje z první studie u člověka nevylučují vzácné nežádoucí příhody, které lze zjistit pouze v rozsáhlejších studiích.
Extended Data Fig. 1 Isolated viral detections in participants deemed uninfected following human SARS-CoV-2 challenge. Healthy adult volunteers were challenged intranasally with SARS-CoV-2. Viral load in twice-daily (a) nose and (b) throat swab samples was measured by qPCR. Infection was defined by two consecutive quantifiable viral detections by qPCR from day 1 post-inoculation onwards. Individuals who did not meet these criteria are shown (n = 18 biologically independent subjects). (c) Change in peak self-reported symptoms of each type and (d) UPSIT score in uninfected individuals are shown over the 28 days post-inoculation. Data are presented as mean + /- S.E.M.
(Žádná infekce, a přesto se objevily příznaky?)
První „úspěšný“ infekční experiment na lidech dokázal „nakazit“ pouze polovinu účastníků „infekcí“ založenou především na testech PCR, které našly genetický materiál v oblastech, do nichž byl vpraven. 16 z 18 „infikovaných“ dobrovolníků uvedlo pouze mírné až středně těžké příznaky. Nebyla zaznamenána žádná kvantitativní korelace mezi údajnou „virovou“ náloží a symptomy, přičemž vysoká „virová“ nálož byla zaznamenána i u asymptomatické infekce. Prvním 10 dobrovolníkům byl preventivně podán remdesivir, pokud byli pozitivně testováni bez jakýchkoli příznaků. Příznaky hlášené u těchto deseti dobrovolníků mohly být snadno způsobeny vedlejšími účinky léčby, což tyto výsledky diskvalifikovalo. Malé množství „virového“ materiálu bylo nalezeno v nose 3 neinfikovaných dobrovolníků a v krku 6 neinfikovaných dobrovolníků. Neinfikovaní účastníci rovněž hlásili příznaky, i když byly považovány za příznaky mírnější.
Výzkumníci dospěli k závěru, že jejich „nová“ zjištění naznačují, že infekční experiment se „SARS-CoV-2“ na lidech představuje nízké riziko vyvolání závažných příznaků u zdravých mladých dospělých lidí, ale že měl za následek velké množství „viru“ v nosohltanu, a to dokonce i v případě, že nedošlo k respiračnímu nebo systémovému onemocnění. Jinými slovy, infekce nebyla klinická, ale spíše diagnostická, což je hlavní problém, se kterým jsme se potýkali po celou dobu této testovací pandemie.
Kdyby výzkumníci postupovali podle příkladů z minulosti, odebrali by tělní tekutiny nemocným pacientům a pokusili by se je rozstřikovat v podobě aerosolu do obličeje zdravých lidí, kteří by je mezitím vdechovali. Nechali by zdravé jedince po určitou dobu sedět a mluvit s jedinci nemocnými, aby zjistili, zda se „virus“ přenáší z člověka na člověka. Nechali by nemocné kašlat a kýchat na lidi zdravé, aby zjistili, zda tyto postupy mají za následek infekci. Zkoumali by všechny možné způsoby, které jsou považovány za „přirozenou infekci“.
Na metodách, které byly během tohoto infekčního experimentu na lidech použity, není nic přirozeného ani etického. Vytvoření břečky podle zásad správné výrobní praxe nepředstavuje purifikovaný/izolovaný „virus“. Intranazální inokulace laboratorní směsi není přirozeným způsobem infekce. Kontrolované prostředí neodpovídá prostředí reálného světa. Různé testy používané ke sběru dat nebyly nikdy validovány a kalibrovány podle zlatého standardu a jsou velmi chybné a nepřesné. Studie sestávala z malého vzorku účastníků a kontrolní experimenty nebyly provedeny. Výzkumníci připustili, že v případě přímé extrapolace jejich údajů na komunitu přetrvává nejistota. Neexistuje žádný důvod vyvozovat závěr, že „nové“ informace získané z této studie nám mohou o „viru“ vůbec něco říci, pokud tedy výzkumníci nepoužívají tento termín k popisu své dlouhatánské science fiction.
Hezká ukázka, jak se „vědeckou“ hantýrkou dá okecat a zamlžit, že výsledkem tohoto „experimentu“ bylo, že se vůbec nepodařilo prokázat, že byl ten údajný covid nějak nakažlivý.
Jinak bych k Vám měl prosbu. Bylo by ve vašich článcích možno výrazně graficky odlišit, co je citace (pa)vědeckých blábolů a co komentář, který to uvádí na pravou míru? Určitě to řadu čtenářů (zvlášť těch, kteří ještě nejsou zcela „na vaší straně“) dost mate a snižuje to informační hodnotu jinak výborných článků.
A ještě mám poznámku. Když se ve vašich článcích zmiňujete o PCR testech, jste na ně „moc hodní“. Ty testy nejsou nepřesné, ale naprosto nesmyslné. A to i v případě, že by se věřilo na existenci virů, způsobujících nemoci. Ani „validace“ s jakýmsi „zlatým standardem“ by to nezachránila….