Lidé se zvídavou myslí to už vědí.

Šarlatán: 1) Praktik, který navrhuje použití látek nebo prostředků k prevenci nebo léčbě nemocí, o nichž je známo, že jsou neúčinné.

2) Člověk, který předstírá, že umí diagnostikovat nebo léčit lidi, ale je nekvalifikovaný a nekompetentní.

https://www.rxlist.com/quack/definition.htm

Ve Spojených státech vydáváme na zdravotní péči mnohem více než kterákoli jiná průmyslově vyspělá země, přičemž nedávná zpráva nezávislé výzkumné skupiny Commonwealth Fund z ledna 2023 uvádí, že USA vydávají téměř dvakrát více než země s průměrnými výdaji. V roce 2021 byly výdaje na zdravotnictví na osobu, včetně vládních a soukromých programů a výdajů z vlastní kapsy, odhadnuty na 11 912 amerických dolarů, což je o 4 530 dolarů více než v další zemi s nejvyššími výdaji, kterou je Německo. V roce 2022 se tyto výdaje vyšplhaly na 13 493 dolarů na osobu. Vzhledem k tomu, že na naše zdravotnictví jde tolik peněz, že převyšují výdaje ostatních zemí, dalo by se předpokládat, že máme nejzdravější populaci na světě, že? Pokud byste se domnívali, že tomu tak je, velmi byste se mýlili.

Přestože Spojené státy vydávají na zdravotní péči více než kterákoli jiná země s vysokými příjmy, podle autorů této zprávy máme nejnižší průměrnou délku života a nejvyšší počet lidí s vícero chronickými onemocněními. Vedoucí autorka Munira Gunja uvedla: „Američané žijí kratší a méně zdravý život, protože náš zdravotní systém nefunguje tak dobře, jak by mohl.“ Dr. Georges Benjamin, výkonný ředitel Americké asociace veřejného zdraví, uvedl, že zpráva „potvrzuje skutečnost, že stále utrácíme více než kdokoli jiný a máme nejhorší zdravotní výsledky. Za naše výdaje na zdravotní péči tedy nedostáváme tu nejlepší hodnotu.“

Dalo by se klidně tvrdit, že za obrovské množství peněz, které utrácíme, dostáváme nazpět jen velmi málo. Nejenže máme nejnižší průměrnou délku života a nejvyšší počet lidí s vícero chronickými onemocněními, ale jsme na posledním místě v dostupnosti péče, administrativní efektivitě, rovnoprávnosti a výsledcích zdravotní péče. Podle zprávy Commonwealth Fund z roku 2021 je míra úmrtnosti v USA, které lze předcházet (177 úmrtí na 100 000 obyvatel), více než dvojnásobná než v nejlépe hodnocené zemi, Švýcarsku (83 úmrtí na 100 000 obyvatel). Výzkumníci rovněž zjistili, že USA mají mimořádně špatné výsledky v dalších dvou ukazatelích výsledků zdravotní péče. Americká mateřská úmrtnost (17,4 úmrtí na 100 000 živě narozených dětí) je dvakrát vyšší než ve Francii, zemi s další nejvyšší mírou (7,6 úmrtí na 100 000 živě narozených dětí), zatímco USA snížily svůj desetiletý trend v úmrtnosti, které se dalo předejít, o nejnižší hodnotu (USA s nejvyšší úrovní v roce 2007 ji do roku 2017 snížily o 5% úmrtí na 100 000 obyvatel – ve srovnání s 25% ve Švýcarsku do roku 2017 a 24% v Norsku do roku 2016).

Zatímco USA vynakládají na zdravotní péči o své občany více peněz než kterákoli jiná země, vidíme přesně opačnou návratnost našich peněz, což se odráží v hlavních příčinách úmrtí v USA. Studie provedená v roce 2016 na Univerzitě Johnse Hopkinse zkoumala údaje za období 8 let a odhadla, že na následky lékařských chyb umírá ročně více než 250 000 lidí. Jedná se o tzv. iatrogenní úmrtí, což znamená, že jde o úmrtí způsobená těmi, kteří by měli léčit. Existují i další studie, jejichž odhady počtu iatrogenních úmrtí jsou ještě vyšší, a to 440 000. Ať už je skutečný počet jakýkoli, podle těchto odhadů jsou iatrogenní úmrtí třetí nejčastější příčinou úmrtí v USA za rakovinou (asi 580 000) a srdečními chorobami (asi 600 000) a před respiračními onemocněními (asi 150 000). Vzhledem k nebezpečným lékům na kardiovaskulární onemocnění (statiny, beta-blokátory, inhibitory ACE, diuretika atd.), spolu s toxickými antibiotiky/antivirotiky, škodlivými opioidy, jedovatými vakcínami, smrtící chemoterapií a ozařováním a zbytečnými invazivními zákroky a operacemi, které mohou vést ke smrti, místo kterých jsou následně obviňovány neviditelné patogeny a/nebo základní zdravotní problémy, lze velmi snadno tvrdit, že iatrogenní příčiny jsou hlavní příčinou úmrtí v USA.

Jedná se o úmrtí, kterým se dá zcela předcházet a která jsou přímým důsledkem zkorumpovaného systému zdravotní péče, jehož cílem není chránit zdraví, ale spíše udržet lidi jako zákazníky vracející se k farmaceutickému průmyslu po celý život. Je to systém, který byl vytvořen na počátku 20. století skupinami se zvláštními zájmy za použití obrovského množství peněz rodin Rockefellerů a Carnegieů. Již dříve jsem psal o likvidaci homeopatických léčitelů loupeživými magnáty a skutečnými prodejci hadího oleje v minulosti, což vedlo k vytvoření systému, jehož cílem bylo prodávat petrochemické jedy jako „léky“. Je to systém navržený tak, aby udržoval lidi slabé a nemocné pomocí léků na neviditelné fiktivní patogeny, které jsou prostředkem k zakrytí skutečných environmentálních příčin nemocí. Na základě Flexnerovy zprávy z roku 1910, kterou financovali bohatí průmyslníci Rockefeller a Carnegie, byl celý systém lékařského vzdělávání přepracován a restrukturalizován, aby se odklonil od celostních a přírodních terapií (jako je homeopatie, bylinná medicína, esenciální oleje, chiropraktická péče a naturopatie) a přešel na systém invazivních operací a petrochemických „léků“. Flexnerova zpráva doporučovala zavřít více než polovinu lékařských škol, z nichž mnohé se zabývaly homeopatií a alternativní medicínou, založenou na starých léčebných tradicích, které byly v přímém rozporu s cíli bohatých podnikatelů. Zpráva požadovala, aby všechny zbývající i budoucí lékařské školy přijaly konkrétní program a učební osnovy. A co je nejdůležitější, stanovila, že všechny školy musí procházet pravidelnými revizemi, aby jim byla po počátečním schválení Americkou lékařskou asociací (AMA) prodloužena dlouhodobá akreditace. Jinými slovy, aby mohly zůstat lékařskými školami a dostávat finanční prostředky, musely všechny školy přijmout nový lékařský systém, který byl postaven na nové „teorii“ choroboplodných zárodků zpopularizované na konci 19. století a na používání petrochemických léků jako formy léčby. Všechny alternativní školy, které se nechtěly podřídit, musely být uzavřeny. Americká lékařská asociace získala plnou kontrolu nad tím, co se bude považovat za medicínu, i nad těmi, kdo ji mohou provozovat.

Flexnerova zpráva vytvořila podmínky, které připravily půdu pro patentování a zpeněžení léčiv, což umožnilo šéfům Abrahama Flexnera bohatě profitovat z jeho práce. Praktici modelu alopatické medicíny, který sestával ze skutečných praktik prodavačů hadího oleje, tedy pouštění žilou, invazivních operací a injekcí toxických těžkých kovů, se díky tomu mohli přetransformovat na „skutečnou medicínu“ a převálcovali tak konkurenci, která využívala především přírodní složky a postupy. Tyto metody byly nyní považovány za šarlatánství a na lidi, kteří skutečně léčili, se začalo pohlížet jako na „šarlatány“, zatímco skuteční šarlatáni se přesunuli do role lidí, kteří „léčí“. Jak je však vidět na klesajících přínosech našeho systému „zdravotní péče“, který vytváří více chronických onemocnění, než kolik jich „vyléčí“, a také na tom, že samotný systém je pravděpodobně hlavní příčinou úmrtí, systém produkuje všechno možné, jen ne lidi, kteří by „léčili“.

Tato odhalení by neměla být překvapivá, protože v době tohoto převzetí ze strany alopatické medicíny to skuteční léčitelé z minulosti předvídali, a to dokonce i ti, kteří byli vyškoleni v rámci nového systému. Jak už to tak bývá, mnoho kritických hlasů bylo pohřbeno a skryto, nebo byla pověst lidí, kteří proti systému kriticky vystupovali, pošpiněna a zdiskreditována. Abychom je našli, musíme pečlivě hledat, protože v mainstreamových článcích nejsou moc propagovány. Jedním z těch, kteří se krátce po vydání Flexnerovy zprávy ozvali, byl uznávaný chirurg, spisovatel v oboru medicíny a výzkumník rakoviny dr. Herbert Snow. Již dříve jsem napsal článek o jeho vynikající eseji z roku 1913, v níž rozebral „teorii“ choroboplodných zárodků a zaútočil v ní rovněž na skupiny se zvláštními zájmy, které modernímu lékařskému systému vládnou:

„Bohužel se však v té době (tj. v roce 1890, kdy Lister na berlínském kongresu oficiálně zavrhl svou ‚antisepsi‘) objevily jak v lékařské, tak v chirurgické oblasti léčitelského umění mocné skupiny s osobními zájmy, které ve spojení s ještě mocnějšími finančními silami mimo fakultu podporovaly upadající teorii choroboplodných zárodků všemi možnými způsoby a za každou cenu.

V medicíně se však ještě větší síly nerozlučně zasazovaly o udržení víry v určité mikroorganismy jako příčiny konkrétních nemocí. Pasteur vynalezl sérovou terapii, počínaje fiktivními léky, jejichž platnost se mu zjevně nepodařilo prokázat, proti vzteklině a antraxu. Miliony kapitálu byly investovány do komerčních podniků na výrobu sér k léčbě nebo prevenci lidských onemocnění a prodávány díky teorii choroboplodných zárodků. Proto nebylo možné dopustit, aby víra veřejnosti ve zhoubnou sílu choroboplodných zárodků – v této době již důkladně zakořeněnou – byla pošlapána tvrdými vědeckými fakty.

Nešetřilo se tedy ničím, co by mohlo zabránit poznání skutečné pravdy. Naprosté selhání každého z těchto rádoby všeléků při dosahování jejich údajného účelu bylo utajeno, jejich časté nebezpečné účinky zamaskovány a statistiky nemocí zmanipulovány k požadovanému cíli nebo často záměrně zfalšovány v obrovském měřítku. Na celém širokém poli sérové terapie dosud nebyl zaznamenán jediný skutečný úspěch.“

Pokud chceme znát názor někoho, kdo byl v systému vyškolen až po jeho zavedení, můžeme se obrátit na dr. Roberta Mendelsohna, velmi hlasitého kritika moderního lékařského systému. V knize Confessions of a Medical Heretic („Zpověď lékařského kacíře“) z roku 1979 podrobil svoji profesi zdrcující kritice. Dr. Mendelsohn měl velmi dobré předpoklady k tomu, aby se k tomuto tématu vyjadřoval, neboť byl předsedou výboru pro udělování lékařských licencí státu Illinois, docentem preventivní medicíny a komunitního zdraví na lékařské fakultě University of Illinois a držitelem mnoha ocenění za vynikající výsledky v oblasti medicíny a výuky lékařů. Podle mainstreamových zdrojů, jako je Quackwatch.com, je však dr. Mendelsohn označován za „šarlatána“, protože se „po většinu své lékařské kariéry zabýval nezodpovědnou kritikou lékařské profese a vědecky podložené zdravotní péče“. Vaxopedia.com ho označila za „prvního amerického pediatra bojujícího proti očkování“, který se vydal na mediální turné a vystupoval jako „odborník“ (jejich uvozovky, ne moje), který v 70. a 80. letech „strašil rodiče“. Kritika moderní medicíny dr. Mendelsohna byla naprosto zničující a velmi prorocká vzhledem k tomu, co dnes víme, a proto ty mediální útoky proti němu:

„Věřím, že navzdory supertechnologiím a elitnímu chování u lůžka, díky němuž se máte cítit ošetřeni stejně dobře jako kosmonaut na cestě na Měsíc, je největším nebezpečím pro vaše zdraví lékař, který praktikuje moderní medicínu. Věřím, že léčba nemocí moderní medicínou je zřídkakdy účinná a že je často nebezpečnější než nemoci, které má léčit. Věřím, že toto nebezpečí je umocněno rozšířeným používáním nebezpečných postupů u stavů, jež nemocemi nejsou. Věřím, že více než devadesát procent moderní medicíny by mohlo zmizet z povrchu zemského – lékaři, nemocnice, léky a vybavení – a efekt na naše zdraví by byl okamžitý a blahodárný.“

Když hovořil o zhoubném vlivu lékařského vzdělávacího systému, napsal:

„Lékařská škola dělá, co je v jejích silách, aby udělala z chytrých studentů hloupé, z poctivých studentů morálně zkažené a ze zdravých nemocné. Není příliš těžké udělat z chytrého studenta hloupého. Nejdříve se přijímací komise postarají o to, aby profesoři dostali k dispozici studenty se slabou vůlí, kteří se podřizují autoritám. Pak jim dají osnovy, které jsou, pokud jde o léčení nebo zdraví, naprosto nesmyslné.“

Dr. Mendelsohn nebyl ve svém hodnocení zvolené profese příliš shovívavý:

„Lékař, kdysi prostředník léčby, se stal prostředníkem nemoci. Tím, že zašla příliš daleko a rozprostřela sílu extrému na průměr, moderní medicína oslabila a zkazila dokonce i léčbu extrémních případů.“

Dr. Mendelsohn svoji profesi sice výrazně kritizoval, ale díky jeho postavení a zkušenostem bylo obtížné ho zdiskreditovat. Jak poznamenal deník Los Angeles Times: „I když jeho názory byly pro mnohé pobuřující, jeho renomé se nedalo nic vytknout.“ Dokonce i Americká lékařská asociace se bála Mendelsohna komentovat a v roce 1984 reportérovi tohoto deníku uvedla, že „diskuse o Mendelsohnovi je beznadějná. Nechceme se s ním zaplést ani v tisku.“ Bez ohledu na to však jeho prozíravá slova většinou nebyla vyslyšena.

Zajímavé je, že dokonce i William Osler, přezdívaný „otec moderní medicíny“, považovaný za jednoho z největších lékařů všech dob a jednoho ze zakladatelů nemocnice Johnse Hopkinse, před vznikajícím modelem alopatické medicíny varoval:

„Jednou z hlavních povinností lékaře je vzdělávat veřejnost, aby neužívala léky.“

Osler byl k medicíně velmi kritický a věřil, že ti, kdo užívají léky, bojují proti uzdravení na dvou frontách:

„Člověk, který užívá léky, se musí zotavit dvakrát, jednou z nemoci a jednou z léku.“

Existuje mnoho dalších skvělých příkladů lékařů, kteří se vyslovili proti našemu systému „zdravotní péče“, který z lidí s dobrými úmysly, kteří chtějí konat dobro a léčit své bližní, udělal dnešní šarlatány. V duchu poučení se z těchto názorů lidí z minulosti, kteří byli schopni vidět chyby v modelu alopatické medicíny, zde uvádím jeden z mých oblíbených článků, který je kromě skvělé knihy dr. Mendelsohna vynikajícím vyvrácením toho, čemu říkáme moderní medicína. V průběhu článku budu vkládat další komentáře, abych nabídl další poznatky, které poslouží k dokreslení některých bodů. Na konci bude naprosto jasné, že máme lékařský vzdělávací systém, který chrlí skutečné šarlatány.

Níže je uvedena osmistránková esej, kterou napsal dr. William Howard Hay, americký lékař a zakladatel The East Aurora Sun and Diet Sanatorium. Než se však do eseje ponoříme, chtěl bych poskytnout několik základních informací o dr. Hayovi, které osvětlí, z čeho při jejím psaní vycházel. Dr. Hay je známý především díky „Hayově dietě“, což je systém kombinování potravin, který praktikuje konzumaci určitých potravin zvlášť nebo dohromady, aby se dosáhlo co nejlepších účinků na trávení a zdraví. Dr. Hay vyvinul svou metodu, která spočívala v konzumaci potravin v jejich přirozeném stavu, půstu a nemíchání bílkovin a škrobů v jednom jídle, poté, co se jeho vlastní zdraví podlomilo v důsledku vysokého krevního tlaku, Brightovy choroby a dilatace srdce. Prognóza jeho stavu byla v té době velmi špatná. Dr. Hay však díky vyloučení kávy, kouření a dodržování vlastní výživové metody dokázal během tří měsíců zhubnout ze 102 kg na 79 kg a zcela se zbavit všech příznaků. Byl si jistý, že dokáže kohokoli zbavit cukrovky. Metoda se v té době stala velmi populární a mezi její příznivce patřil i vlivný průmyslník Henry Ford.

Stejně jako již zmíněný dr. Herbert Snow vedl i dr. Hay aktivní kampaň proti vivisekci (provádění operací na živých zvířatech za účelem experimentování pro „vědecký“ výzkum) a očkování. Byl přesvědčen, že neexistuje žádný způsob, jak prokázat, že očkování poskytuje nějakou ochranu, a že nic takového jako imunizace neexistuje. Například v projevu předneseném před Medical Freedom Society k Lemkeho návrhu zákona o zrušení povinného očkování v roce 1937 dr. Hay uvedl velmi logický argument, že „ochranu“ prostřednictvím očkování nelze nikdy prokázat.

„Jsem rád, že jsem si mohl vyslechnout představení návrhu zákona od ctihodného pana Lemkeho. Mnohokrát mě napadlo, že ze všech šíleností, které jsme v medicíně prosazovali, je tato jedna z nejšílenějších – trvat na očkování dětí nebo kohokoli jiného kvůli prevenci pravých neštovic, když ve skutečnosti nikdy nejsme schopni prokázat, že očkování zachránilo před pravými neštovicemi byť jen jediného člověka. Samozřejmě, že ne. Když jste někoho ochránili, jak ochranu v medicíně označujeme, zároveň jste zničili své důkazy. Když ten člověk neonemocní nemocí, proti níž má být chráněn, jak můžete vědět, že by ji dostal, kdyby chráněn nebyl? Zničili jsme důkazy.

Ve skutečnosti snad můžeme s jistotou říci, že ne více než 10% lidí by se někdy nakazilo pravými neštovicemi, kdyby spali v jedné posteli s nakaženou obětí pravých neštovic. Víme, že proti pravým neštovicím existuje velká imunita. Podléhá jim jen velmi málo lidí, a to obvykle v tom nejšpinavějším prostředí. Pokud si tedy neseme tuto přirozenou imunitu vůči pravým neštovicím stejně jako vůči jiným nemocem a byli jsme chráněni očkováním a pak jsme vystaveni pravým neštovicím a neonemocníme, nevidíte, že v tom není žádný důkaz? Možná máme přirozenou imunitu. Pokud se u jednoho případu, který byl úspěšně očkován, následně objeví pravé neštovice, je to důkaz, že to není žádná ochrana, že?

Vím o jedné epidemii pravých neštovic, která zahrnovala devět set a několik případů, kdy 95% nakažených bylo očkováno, a většina z nich v nedávné době. Z vlastní zkušenosti znám jednu velmi malou epidemii zahrnující 33 případů, přičemž u 29 z nich vznikla po očkování ‚dobrá‘ jizva, a někteří z nich byli očkováni v posledním roce. Nebyla tam žádná ochrana.“

Dr. Hay dále předložil svědectví ze své vlastní 30leté praxe léčby chronických onemocnění a pozorování, že děti, které byly očkovány, měly horší zdravotní výsledky než ty, které očkovány nebyly. Poznamenal také, že záznamy v Anglii byly vedeny přesněji než ve Spojených státech a že očkování vedlo přinejmenším k třikrát vyššímu počtu úmrtí než na pravé neštovice.

„Je to již 30 let, co se zabývám léčbou chronických onemocnění. Během těchto 30 let jsem se setkal s tolika příběhy malých dětí, které nebyly ani jeden den nemocné, dokud nebyly očkovány, a které od té doby v několika následujících letech nebyly ani jeden den zdravé. Nedokázal jsem určit, jakou nemocí trpí. Prostě nebyly silné. Jejich odolnost byla pryč. Před očkováním byly naprosto zdravé. Od té doby se nikdy necítily dobře. Nemůžete je však zaznamenat jako úmrtí na očkování, protože jsou stále naživu; ale v Anglii, kde jsou statistiky trochu upřímnější než u nás, kde se vedou trochu přesněji, trochu nadstandardněji než u nás, skutečné oficiální záznamy ukazují, že za posledních 21 let zemřelo přímo na očkování třikrát více lidí než na pravé neštovice. Jestliže zaznamenávají třikrát více úmrtí, garantuji vám, že existuje třikrát více úmrtí, která nebyla zaznamenána a která lze přímo vysledovat k očkování. A to nebereme v úvahu mnoho a mnoho případů encefalitidy nebo zvýšené únavy, té či oné formy degenerace, ke kterým dochází v přímém důsledku očkování. Ten případ je stále živý. Do záznamů o úmrtnosti se ještě nedostal, ale je to problém, který trvá od počátku očkování.“

Dr. Hay byl neoblomný a tvrdil, že imunizace neexistuje. Pokud něco, tak to bylo navykání na jed, podobné tomu, které se projevuje u jedu chřestýšů a kontinuálního užívání alkoholu a drog.

„To, co platí o očkování, platí přesně tak o všech formách tzv. sérové imunizace. Nic takového jako imunizace neexistuje, ale pod názvem ‚imunizace‘ to prodáváme veřejnosti. Píchneme injekci plnou hnisotvorných zárodků, řekněme například streptokoka, v oslabené formě, aby se tělo neznečistilo tak silně, a postupně zvyšujeme dávku nebo potenci, dokud vůči tomu nevytvoříme to, čemu říkáme odolnost. Totéž můžete udělat s jedem chřestýše. Můžete být uštknuti chřestýšem jen trochu a nezemřete, a pokud jste uštknuti dostatečně často, můžete být uštknuti do životně důležité části těla, a přesto nezemřete. Vybudovali jste si odolnost vůči jedu chřestýše, ale zlepšili jste si tím svou tělesnou konstituci? Kdybychom si pomocí těchto umělých prostředků dokázali jakýmkoli způsobem vybudovat přirozenou odolnost vůči nemocem, nadšeně bych tomu tleskal, ale nedokážeme to. Tělo má své vlastní způsoby obrany. Ty závisí na vitalitě těla v daném okamžiku. Pokud je dostatečně vitální, bude odolávat všem infekcím; pokud není dostatečně vitální, nebude, a vitalitu těla nemůžete změnit k lepšímu tím, že do něj vnesete jakýkoli jed.“

Je vidět, že dr. Hay vycházel z vlastní zkušenosti, když se učil, jak obnovit zdraví pomocí správné změny životního stylu, a zároveň byl ve své praxi svědkem škod, které model alopatické medicíny napáchal na nevinných dětech. Je zřejmé, jak vlastní zkušenosti dr. Haye pomohly utvářet jeho vnímání moderního systému zdravotní péče, což ho vedlo k závěru, že ti, kteří byli oficiálně schválenými lékaři využívajícími nebezpečné a neúčinné postupy, o nichž věděli jen velmi málo, byli skutečnými šarlatány. Napsal tedy zdrcující kritiku modelu alopatické medicíny, v níž vyzval svou vlastní profesi, aby byla lepší. Celá esej, spolu s dalšími komentáři, je uvedena níže.

Kdo jsou šarlatáni?

Dr. William Howard Hay
Buffalo, New York

Dr. Hay začal svou esej tím, že přesně definoval, kdo je to „šarlatán“, tedy někdo, kdo předstírá, že je něčím, čím není, nebo někdo, kdo není schopen dělat to, co tvrdí, že dokáže, zejména pokud za to bere peníze. Na základě této definice by se za „šarlatány“ mohli označit všichni v rámci medicíny, což je v rozporu s běžným lékařským vnímáním, že „šarlatán“ je každý, kdo nepraktikuje model alopatické medicíny. Dr. Hay vyzval své kolegy lékaře, aby se upřímně zamysleli nad tím, jak často by byli nuceni pacientovi říci, že nevědí, co mu je, a že tím, že to nevědí, nejsou schopni pacienta kvalifikovaně léčit. Dr. Hay uvedl, že kdyby byli všichni ke svým pacientům upřímní, neměli by žádné pacienty. Výslovně také uvedl, že diagnostika nemoci je v nejlepším případě pouhým hádáním, protože případ by se mohl dostat „ke stovce různých běžných, dobře informovaných lékařů a dostal by téměř tolik různých diagnóz a ještě více různých léčebných plánů“ (další informace o problémech s diagnostikou naleznete v článku Differential Diagnosis?). Dr. Hay tvrdil, že vinu za to, že se z lékařů stali „šarlatáni“, nesou dvě strany: je to vina lékařů, kteří se nechali postavit do pozice „arbitrů nemocí“, o nichž toho příliš nevědí, a také vina veřejnosti, která „je tak hloupá, že si myslí, že tajemnou věc, kterou nazýváme nemoc, lze zredukovat na přesné vzorce“. A já tvrdím, že vinu sice nesou lékaři a pacienti, ale odpovědnost nese i třetí strana: skupiny se zvláštními zájmy, které vytvořily pseudovědecký systém, jímž byly obě strany oklamány. Pro více informací ohledně toho se podívejte na knihu Rockefeller Medicine Men: Medicine and Capitalism in America („Rockefellerovi medicinmani: Medicína a kapitalismus v Americe“).

„Kdo je to ‚šarlatán‘? Z lékařského hlediska je šarlatánem každý kromě nás, z běžné lékařské školy. Nikdo, kdo není absolventem moderní lékařské školy, není z běžného klasického, ortodoxního pohledu ušetřen opovržení vůči šarlatánství. Není to snad pravda?

Pojďme definici ‚šarlatánů‘ pojmout trochu šířeji a neomezujme ji na zakázané kulty. Z širšího pohledu je šarlatánem ten, kdo předstírá, že je něčím, čím není, nebo ten, kdo není schopen dělat to, co tvrdí, že dokáže, zejména pokud za toto předstírání bere peníze.

Z tohoto širšího pohledu, kolik je mezi námi těch, kteří se mohou vyhnout podezření z šarlatánství?

Kdybychom měli říkat naprostou pravdu, jak často bychom byli nuceni pacientovi říci: ‚Nevím, co Vám je, a když to nevím, nejsem schopen Vás kvalifikovaně léčit.‘

Kdybychom byli upřímní, kolik pacientů bychom měli? Všichni by od nás odešli k šarlatánům a odpovědnost za to bychom nesli my. Víme to a všichni jsme podvědomě nuceni zaujmout roli moudrých a vynášet verdikty o nemocech, ohledně kterých jsme konzultováni, neboť dobře víme, že pokud nám případ unikne a dostane se k někomu jinému, je náš názor ohrožen, protože je dobře známo, že pokud případ není zcela jasný (a většina případů jasná NENÍ) a pokud by se takový případ dostal ke stovce různých běžných, dobře informovaných lékařů, dostal by téměř tolik různých diagnóz a ještě více různých léčebných plánů.

Říkám, že to víme, a podvědomě se chráníme tím, že pacienta pozitivně ujišťujeme, že jeho stavu velmi dobře rozumíme, abychom si zajistili jeho neochvějnou důvěru v náš osvícený úsudek.

Jsme snad kvůli tomuto klamu šarlatáni? Jak se můžeme tomuto obvinění vyhnout? Kdo nese vinu za tuto pozici, v níž se nacházíme? Je to naše vina, nebo vina lidské povahy, jak se projevuje prostřednictvím pacienta? Nepochybně obojí, neboť zatímco my jsme vinni z toho, že jsme se nechali postavit do pozice arbitrů nemocí, o nichž toho příliš nevíme, stejně tak je vinna veřejnost, která je tak hloupá, že si myslí, že tajemnou věc, kterou nazýváme nemoc, lze zredukovat na přesné vzorce.“

Dr. Hay zkoumal počátky modelu alopatické medicíny, kdy byly objeveny určité chemické látky, které po přijetí do těla vyvolávají určité účinky. Bylo rozhodnuto, že tyto „objevy“ by mohly být použity v boji proti nemocem, které jsou paradoxně známkou toho, že se tělo snaží uzdravit. Dr. Hay poznamenal, že toto přesvědčení je pouze teorií, v tradičním slova smyslu jako nápad nebo kvalifikovaný odhad, nikoli vědeckou teorií založenou na vědeckých důkazech. Může zůstat pouze teorií, protože vnitřní procesy těla, ať už ve stavu zdraví nebo nemoci, nelze nikdy studovat v akci, abychom to věděli s jistotou.

Dr. Hay poukázal na to, že na model alopatické medicíny se obracelo čím dál méně lidí a že hledali léčbu u těch, kteří tento model nepraktikovali. Domníval se, že to bylo způsobeno tím, že model alopatické medicíny nepřinášel požadované výsledky. Znovu se zaměřil na obtížnost diagnostiky nemocí a uvedl příklad sira Jamese MacKenzieho, uznávaného skotského kardiologa, který prohlásil, že lékaři pouze vybírají nápadný příznak, který však nevypovídá o tom, proč je člověk nemocný nebo co ho způsobilo. Odhadoval, že dokáží přesně diagnostikovat možná tak 10% případů. Dr. MacKenzie sdílel svou frustraci ze snahy pochopit, jak lze stanovit konkrétní diagnózu, a obával se, že jde o vadu jeho samotného, dokud si neuvědomil, že informace, které hledá, neexistují. To vedlo k tomu, že nebyl se svou prací spokojen:

„Několik let jsem si myslel, že moje neschopnost diagnostikovat potíže mých pacientů je způsobena osobními vadami, ale postupně jsem zjistil, že informace, které jsem chtěl, neexistují.“

„Ve svému novému oboru jsem nebyl zaměstnán dlouho, když jsem si uvědomil, že nejsem schopen rozpoznat onemocnění u velké většiny svých pacientů. Několik let jsem tápal a postupně jsem upadal do rutiny, [tzn.] podával jsem nějaký lék, u něhož se zdálo, že na pacienta působil příznivě, až jsem začal být se svou prací nespokojen a rozhodl jsem se, že se pokusím zlepšit své znalosti pečlivějším pozorováním.“

Dr. Hay poskytl další příklad dr. Richarda Cabota z Harvard Medical School, který uvedl, že diagnóza je chybná v 50% případů, tedy něco, o čem by dr. MacKenzie řekl, že diagnózou vůbec není. Dr. Cabot inicioval na počátku 20. století tzv. klinicko-patologické konference, kdy se lékaři dostavili na pódium, aby jim byla předložena anamnéza zemřelého pacienta, na základě níž se pak pokusili nahlas stanovit diagnózu. Publikum, které tvořili lékaři a budoucí lékaři, se v průběhu konference dotazovalo na použité metody. Lékař nakonec navrhl diagnózu, která byla porovnána s výsledky z pitvy pacienta. Bylo to považováno za dramatickou událost, protože lékař riskoval, že se před publikem zmýlí, což se podle dr. Cabota stalo v polovině případů. Cabotovy klinicko-patologické konference odhalily veřejnosti chyby v medicíně, což mnoho jeho lékařských současníků znepokojilo. Jeho kritici sice nepopírali reálnost chyb, ale obávali se, že jejich veřejné přiznání by podkopalo autoritu „vědecké“ medicíny. Bez ohledu na to dr. Cabot ve své knize Differential Diagnosis Presented Through an Analysis of 383 Cases („Diferenciální diagnostika prezentovaná analýzou 383 případů“) z roku 1911 pokračoval v kladení velmi relevantních otázek týkajících se těchto obtíží spojených s diagnostikou a léčbou:

„Proč tolik lékařů léčí pouze symptomy? Proč jsou jejich diagnózy a z nich vyplývající léčba tak plné nejasností, tápání, vytáček a ‚vynucených‘ receptů?“

Dr. Hay poté citoval sira Williama Oslera, který sám citoval Voltaira, který řekl: „Podáváme léky, o nichž víme málo, do těl, o nichž víme ještě méně, abychom léčili nemoc, o níž nevíme vůbec nic.“ Různá prohlášení odborníků jeho doby týkající se nepřesnosti diagnostiky a z toho vyplývající špatné léčby vedla dr. Haye k závěru, že všichni příslušníci jeho profese jsou „šarlatáni“. Stejné problémy s chybami v diagnostice a léčbě se nezlepšily ani dnes, jak je vidět z přehledové studie z roku 2013, která dospěla k závěru:

„Souhrnně řečeno, k odhadu míry diagnostických chyb byla použita celá řada různých výzkumných přístupů, přičemž všechny naznačují, že jejich incidence je nepřijatelně vysoká. Přestože skutečné údaje o incidenci chybí, široká škála výzkumných studií naznačuje, že selhání v diagnostickém procesu mají za následek ohromující počet poškození a úmrtí pacientů. Ke stejnému závěru došel i nedávný směrodatný přezkum Americké lékařské asociace týkající se bezpečnosti ambulantních pacientů.“

„Otcové medicíny učinili něco, co s oblibou nazývali objevy, což byly obecně objevy, že určité látky vyvolávají určité příznaky, jsou-li vpraveny do lidského nitra, a tyto objevy byly navrženy k boji proti příznakům nemocí.

Původně to byla teorie, vždy to byla teorie a z podstaty věci to nikdy nemůže být nic jiného než teorie, protože vnitřní procesy těla ve zdraví nebo v nemoci nejsou a nikdy nebudou plně pochopeny, protože životní procesy nepodléhají exaktní analýze; a i když se můžeme dozvědět mnoho o vnitřních chemických procesech těla a experimentálně objevit mnoho zajímavých věcí o funkcích různých orgánů, nikdy nemůžeme analyzovat životní mechanismy v akci a čím dříve upustíme od tohoto předstírání exaktních znalostí, tím lépe to bude pro naši prestiž.

Plná třetina obyvatel USA přestala být závislá na běžných lékařích, pokud jde o rady nebo léčbu jejich různých nemocí, možná proto, že si díky mnoha zklamáním začínají matně uvědomovat omylnost klasické medicíny. Kdo ví?

Dotazník, který byl nedávno rozdán 7000 lidí, odhalil skutečnost, že méně než 10% z nich je bezvýhradně loajálních medicíně a více než 90% z nich přiznalo svou částečnou nebo úplnou věrnost Křesťanské vědě, chiropraxi, osteopatii, naturopatii, mechanoterapii nebo jinému kultu.

‚Šarlatáni‘, posmíváme se, přesto musíme přiznat úpadek naší dřívější převahy v léčbě nemocí. Je to hořké přiznání, nicméně kdybychom byli upřímní a podívali se pravdě do očí, věděli bychom, proč k tomuto přeběhnutí na jejich stranu došlo.

Před několika lety sir James McKenzie ze St. Andrews ve Skotsku, citovaný v londýnských Timesech, z londýnského Lancetu, v podstatě řekl, že diagnostikovat žaludeční vřed, žlučové kameny, zánět slepého střeva nebo nádor není diagnóza v pravém slova smyslu, ale pouze pojmenování výrazného příznaku, označujícího bod konvergence příčiny chorobného stavu, ale říci, proč je tento člověk nemocný, říci, jak a proč se odchýlil od zdraví, není podle něj v této úžasné klinice možné ve více než 10% vyšetřených případů.

Dr. Cabot z Harvardovy lékařské fakulty o postmoderních nálezech Massachusettské všeobecné nemocnice, kde je přesnost dovedena na n-tý stupeň, říká, že tyto nálezy prokázaly, že diagnóza je chybná ve více než 50% případů, což znamená, že ve více než polovině případů přehlédli hlavní potíže, a dr. McKenzie tvrdí, že ani to není vůbec žádná diagnóza. Sir William Osler, zesnulý profesor Regius v oboru medicíny na Oxfordu, citoval nesmrtelného Voltaira: ‚Podáváme léky, o nichž víme málo, do těl, o nichž víme ještě méně, abychom léčili nemoc, o níž nevíme vůbec nic.‘

Šarlatáni, prostě obyčejní šarlatáni, ať už jsme ochotni to přiznat, nebo ne, neboť neděláme právě to, za co odsuzujeme ty, které s oblibou tímto hanlivým jménem nazýváme?“

Dr. Hay dále hovořil o práci Antoina Béchampa, francouzského chemika a lékaře, který objevil tzv. mikrozymy, malé organismy, které se nacházejí v každém živém organismu a které mají schopnost měnit svou formu na bakterie a plísně v závislosti na prostředí, ve kterém se nacházejí. Tyto organismy a jejich pleomorfní formy považoval za reakci na vnitřní terén jedince. Objevily se poté, co byl vnitřní terén poškozen, aby jej vyčistily a obnovily zdraví. Mikrozymy spolu se svými bakteriálními a plísňovými formami byly důsledkem, nikoli příčinou nemoci. Louis Pasteur, otec „teorie“ choroboplodných zárodků, si Béchampovy poznatky vyložil nesprávně a považoval pleomorfní formy mikrozymů za zárodky a přisoudil jim roli vetřelců způsobujících nemoc. Dr. Hay uznal, že Béchamp byl skutečný vědec, zatímco Pasteur byl pouhý reklamní agent, který kradl Béchampovy poznatky a strategicky využíval tisk k tomu, aby o sobě vytvořil obraz vědeckého génia, i když jím nebyl. Pro dva vynikající pohledy na podvod, který se stal, a pro další informace vřele doporučuji knihy Béchamp or Pasteur? A lost chapter in the history of biology („Béchamp, nebo Pasteur? Ztracená kapitola v dějinách biologie“) a Pasteur, Plagiarist, Imposter („Pasteur, plagiátor, podvodník“).

Dr. Hay rovněž zmínil práci německého bakteriologa Roberta Kocha, který se zasloužil o stanovení logických postulátů, které musí být splněny, aby bylo možné prokázat, že určitý mikroorganismus způsobuje určitou nemoc. Dr. Hay poukázal na to, že „teorie“ choroboplodných zárodků tyto nezbytné požadavky nesplňuje, protože tyto zárodky u nemocných často chybí, a naopak jsou běžně přítomny u těch, kteří nemocí netrpí. Zdůraznil také, že tyto údajně patogenní mikroorganismy nezpůsobují vždy nemoc, která je jim připisována, když jsou vneseny do zdravého hostitele, a že většinou k žádné nemoci vůbec nedochází. Dr. Hay se domníval, že Pasteurova práce a jeho propagace „teorie“ choroboplodných zárodků nás vrátila značně zpět a že jediný způsob, jak se můžeme posunout vpřed, je pochopit práci Béchampa. Domníval se, že jsme ztratili drahocenný čas a peníze tím, že jsme následovali podvodnou práci Pasteura. Tento promarněný čas a úsilí vedly k vytvoření nebezpečných léčebných postupů, pro něž neexistují žádné důkazy jejich účinnosti.

„V letech 1857-63 Antoine Béchamp představil svou mikrozymální teorii fermentace, o níž s potěšením prohlásil, že je také teorií počátku nemoci, a uznal zárodky za metamorfózy mikrozymů pro biochemické účely.

Pasteur, Béchampův současník, nikoli lékař, ale chemik, či spíše lékárník, přisoudil zárodkům, těmto mikroorganismům vyvinutým z Béchampových mikrozymů, roli vetřelců, domnívaje se, že jelikož jsou přítomny během nemoci, přičemž určité zárodky jsou údajně vždy přítomny při určitých nemocech, že tedy tyto nemoci způsobují.

Béchamp byl vědec, Pasteur reklamní agent. Béchamp byl natolik pohlcen svými výzkumy, že se spokojil s příležitostnými zprávami pro Akademii věd, zatímco Pasteur se vším, co objevil, seznamoval veřejnost, čímž si vytvořil popularitu, na základě které byl považován za vědeckého génia.

Velká část jeho práce byla zjevně bez uvedení zásluh opsána od Béchampa a interpretována tak, aby vyhovovala jeho záměru, jímž bylo vybudování obrovského trhu s prostředky na ničení choroboplodných zárodků.

Béchamp zemřel chudý a neznámý, mimo Akademii, zatímco Pasteur v téměř zámožných poměrech, uznávaný vědeckým světem jako velký mecenáš a od svého skonu každoročně oplakávaný.

Tuto teorii zárodků jako příčiny nemocí analyzoval profesor Robert Koch, který formuloval tvrzení, přijaté vědci jeho doby, jenž musí být splněno, aby bylo možné označit zárodek za příčinu nemoci.

Podle tohoto tvrzení, pokud zárodek způsobil nemoc, musí být přítomen u každého případu této nemoci, nesmí být přítomen jinak než ve spojení s nemocí, musí být způsobilý k samostatné kultivaci ve vhodných médiích mimo tělo a konečně musí být způsobilý k opětovnému přenosu do lidského těla, kde musí vždy vyvolat stejnou nemoc.

Teorie choroboplodných zárodků nesplňuje spolehlivě ani jednu z těchto podmínek, zárodky často chybí u chorobných stavů, které jsou jim přisuzovány, a běžně jsou přítomny v tělech, v nichž je nemoc, která je jim přisuzována, nejnápadnější svou nepřítomností! A i když jsou zárodky způsobilé ke kultivaci mimo tělo ve vhodném médiu, podléhají mutaci, když se charakter média změní, a pokud jsou znovu vneseny do těla, nezpůsobují vždy spolehlivě nemoc, kterou mají způsobovat, a obvykle nezpůsobují žádnou nemoc.

Pasteur nás svou teorií choroboplodných zárodků již vrátil o šedesát let zpět. Pokud se vrátíme k učení Béchampa a uznáme mikrozymy za prvořadou příčinu a zárodky za stadium biochemické povahy, výsledek stavu organismu, přeměněné v nezbytné požírače odstraňující z těla nežádoucí látky, snad získáme zpět pozici ztracenou za více než šedesát let a budeme moci soustředit svou pozornost na podmínky prostředí v těle, nikoli na neškodné zárodky odstraňující odumřelou tkáň.

Kdyby byl bacil tuberkulózy příčinou tuberkulózy, jak by mohl někdo z nás uniknout infekci?

Totéž platí pro břišní tyfus, zápal plic, jakoukoli infekční chorobu, neboť zárodky doprovázející tyto nemoci jsou všudypřítomné.

Trávíme drahocenný čas, spoustu peněz, skvělou mozkovou kapacitu, abychom studovali životní historii zárodků, když jsou to jen biochemičtí požírači odumřelé tkáně, přátelské organismy, jejichž funkcí je často naléhavě zbavit tělo v krátké době nahromadění, které se stalo nesnesitelným, obtěžujícím pro fungování, takže nám tak uniká skutečný cíl našeho pátrání po příčině nemocí.

Podmínky prostředí, které podmiňují přítomnost zárodků, jsou naším skutečným polem hledání, ale my jsme toto pole při svém zběsilém pátrání po choroboplodných zárodcích téměř úplně ztratili ze zřetele a vinu za toto špatné nasměrování můžeme připsat Louisi Pasteurovi. Nemáme žádný důkaz o vychvalované účinnosti jakékoli formy antitoxinu, vakcíny nebo séra.

Poté, co je člověk vakcinován, imunizován nebo mu bylo podáno sérum, zničili jsme jediný důkaz, který je důležitý, neboť nemáme možnost zjistit, zda by vakcinovaný člověk nebo člověk, jemuž bylo podáno sérum, onemocněl i bez této takzvané ochrany; ne u všech k tomu dochází.

Pokud se u takového vakcinovaného člověka nebo člověka, jemuž bylo podáno sérum, rozvine nemoc, proti níž má být chráněn, je to docela dobrý důkaz, že taková ‚ochrana‘ je bezcenná, ne? Jak všichni víme, zcela jistě existují případy, kdy lidé onemocněli nemocí, proti níž by měli být imunizováni.“

Na podporu svých tvrzení uvedl dr. Hay příklad povinného očkování vojáků během 1. světové války. Připomněl, jak byli ti nejzdravější a nejzdatnější „imunizováni“ proti mnoha nemocem, a místo aby tito údajně „chránění“ vojáci umírali na frontách, umírali v táborech právě na nemoci, proti kterým byli „imunizováni“. To potvrzují i důkazy o tom, že stovky vojáků mohly zemřít na smrtelnou anafylaxi spojenou s rutinním podáváním séra proti tetanu během 1. světové války. Také první případ španělské chřipky je připisován Albertu Gitchellovi, táborovému kuchaři v Camp Funston ve Fort Riley v Kansasu, kde od 21. ledna do 4. června 1918 probíhala experimentální zkouška očkování proti meningitidě. Gitchellův případ byl zaznamenán 4. března 1918, když pokusy probíhaly. Krátce poté, co si Gitchell ráno stěžoval na příznaky podobné chřipce, následovalo do oběda dalších 107 vojáků s podobnými potížemi. O pět týdnů později se údajně „nakazilo“ více než 1 000 vojáků a 47 jich zemřelo. Dr. Hay poukázal na to, že podle záznamů byla úmrtnost mezi vojáky 4-5krát vyšší než u civilistů.

Dr. Hay poté připomněl neúspěch tříleté kampaně za povinné očkování, jejímž cílem bylo vymýtit pravé neštovice na Filipínách. Uvedl, že úmrtnost dosahovala 60%, přičemž počet úmrtí přesáhl 60 000. Bohužel neuvedl časové období, kdy k tomu došlo, ale našel jsem pro toto sdělení potvrzení v dokumentu z roku 1923, který uváděl podobné údaje.

Zatímco počet úmrtí na pravé neštovice od roku 1904 do roku 1916 (povinné očkování bylo zavedeno v roce 1901) klesal, v roce 1917 začal dramaticky stoupat a v roce 1919 byl hlášen nejvyšší počet, a to 45 873 úmrtí. Celkový počet úmrtí přisuzovaných pravým neštovicím v letech 1917 až 1920 přesahuje 60 000. Jiná zpráva citující stejný dokument potvrdila, že toto období bylo na Filipínách považováno za období s velmi těžkou epidemií pravých neštovic s více než 64 000 úmrtími, takže se zdá, že právě na toto se dr. Hay ve svém příkladu odvolával. Poukázal na to, že v místech s vysokou mírou proočkovanosti byly případy a úmrtnost nejhorší, zatímco méně proočkované oblasti vyvázly s méně katastrofálními následky.

Dr. Hay také uvedl své vlastní zkušenosti s léčbou těch, kteří buď byli očkováni, nebo nebyli očkováni proti pravým neštovicím, a poznamenal, že ti, kteří nebyli očkováni, neměli o nic závažnější onemocnění než ti, kteří očkováni byli. Poukázal na to, že to platilo pro většinu světa a že vakcína proti pravým neštovicím byla nebezpečná a škodlivá. To potvrzuje i kniha Vaccination: Proved Useless and Dangerous („Vakcinace: Prokázalo se, že je zbytečná a nebezpečná“) od Alfreda Russela Wallace. O „nejnebezpečnější vakcíně, jakou člověk zná“ jsem psal také v článku Byly pravé neštovice skutečně vymýceny?

„Nebyli naši chlapci v 1. světové válce v armádě důkladně ‚chráněni‘? Při přijetí do armády byli fyzicky zdatní, jinak by se nemohli dostat přes zkušební komise. Byli důkladně, velmi důkladně očkováni proti břišnímu tyfu, meningitidě, zápalu plic, chřipce, a přesto umírali jako mouchy, ne v první linii, ale přímo tady doma, v táborech, kde byli obklopeni těmi nejlepšími hygienickými opatřeními, jaká věda dokázala vymyslet, a nejenže umírali, ale umírali právě na tu nemoc, proti které měli být imunní.

Pochybujete o tomto tvrzení? Podívejte se do záznamů všech vojenských táborů v zemi během soustřeďování armády a sami se přesvědčte, zda je to pravda, či nikoli. Úmrtnost na zápal plic, komplikující chřipku, byla prostě ohromující, v některých táborech dosahovala čtyř- až pětinásobku úmrtnosti mezi civilisty, těmi slabými, kteří nebyli schopni jít do války, kteří neměli požehnání imunizace.

Jak moc těmto chlapcům pomohla léčba sérem? Zeptejte se Louise Pasteura, pokud se vám jeho ducha bez těla podaří vyvolat.

Šarlatáni, my všichni, děláme věci, které neumíme, slibujeme věci, které nedokážeme vykonat.

Lze se divit, že veřejnost začíná být vůči nám a našim vychvalovaným ‚objevům‘ trochu nedůvěřivá? Divím se, že je jich stále ještě sedm milionů ochotných podrobit se očkování a léčbě sérem.

Skutečné údaje o očkování proti pravým neštovicím se nikdy nedostaly na veřejnost, i když je lze najít ve spisech různých armádních i vládních oddělení, pokud si o ně někdo bude chtít říct. Kdyby se záznamy o očkování jen na Filipínách někdy staly obecně známou záležitostí, ukončily by očkování v celé zemi, alespoň mezi těmi, kdo jsou schopni číst a samostatně myslet. Po třech letech nejpřísnějšího očkování, kdy byl téměř každý malý snědý človíček očkován jednou až šestkrát, došlo k nejzávažnější epidemii pravých neštovic, jakou kdy ostrovy viděly, přičemž úmrtnost místy dosahovala téměř 60% a celkově bylo úmrtí hodně přes 60 000. Už jste o tom někdy předtím slyšeli? Určitě ne, a přesto se to právě v této podobě nachází ve vládních záznamech. Manila a okolní provincie byly očkovány nejdůkladněji, také vykazovaly nejvyšší počet případů a úmrtí z celého souostroví, zatímco některé odlehlé oblasti země nebyly očkovány tak důkladně a vyvázly s úměrně menším počtem onemocnění.

Jak moc jsme těm chudákům pomohli? Zeptejte se Edwarda Jennera! On to teď ví, pokud to víme i po smrti, a jsem ochoten věřit, že by rád strávil část své věčnosti v očistci, kdyby mohl napravit zlo, které světu způsobil očkováním.

Jediná epidemie pravých neštovic, které jsem měl tu smůlu se kdy zúčastnit, zahrnovala 33 případů, z nichž bylo 29 případů očkováno, některé z nich v nedávné době, a neočkované případy neměly nemoc o nic závažnější než případy očkované, a to ani ty nedávné, a stejný poměr platí podobně i pro celý očkovaný svět, protože očkování před pravými neštovicemi NECHRÁNÍ a kromě své zbytečnosti napáchá i mnoho škody.“

Dr. Hay shrnul hlavní body, proč považoval ty, kteří praktikují v rámci modelu alopatické medicíny, za skutečné šarlatány:

1. Tvrdí, že jsou schopni dělat věci, které neumí (diagnostikovat a léčit nemoci), a pod touto falešnou záminkou berou peníze.
2. Obviňují ostatní, že jsou méně schopní, a přitom sami sebe prohlašují za arbitry v záležitostech nemocí.
3. Snaží se prosadit legislativu příznivou pro jejich vlastní profesi, která není spravedlivá vůči veřejnosti.
4. Používají nátlak, aby se pokusili donutit neochotnou veřejnost ve věcech veřejného zdraví tvrzením, co je „v nejlepším zájmu veřejnosti“.
5. Pokoušejí se vnutit veřejnosti očkování, aniž by existovaly důkazy o jeho prospěšnosti, přestože ani zdaleka nevědí, jak nemocem skutečně předcházet.

„Jste spokojeni s tím, že jsme šarlatáni? V očích těch, kteří jsou ochotni zapomenout na současnou prestiž medicíny, jaká je, se vší její důstojností, vědeckým žargonem, žvaněním o altruismu, velkým dotacím a dobře známými „úspěchy“, jsme zcela jistě šarlatáni, kteří tvrdí, že jsme schopni dělat věci, které neumíme, a – ano, pod touto záminkou bereme peníze.

Můžeme se omlouvat tím, že obviňujeme druhé, a věříme, že nikdo to neumí lépe než my, ale zjevně se mýlíme, když se snažíme zajistit si příznivé zákony pro sobecké cíle nebo se snažíme potlačovat zákony, které se pro nás v pozici arbitrů v záležitostech nemocí mohou ukázat jako nežádoucí.

Když se snažíme legislativou vynutit poslušnost neochotné veřejnosti, překračujeme přinejmenším meze spravedlnosti.

Veřejnost platí své vlastní účty, má plné právo určovat, kdo bude a kdo nebude požívat její podpory, a z tohoto důvodu, stejně jako z důvodů uvedených dříve, autor naprosto nesouhlasí se všemi snahami donutit ochotný a velkorysý lid ve věci lékařské péče, stejně jako v otázce náboženské víry.

Neustále naléháme na zákonodárce států a národů, aby nám dali více pravomocí, více práv k tomu vynucovat neochotnou poslušnost dlouhodobě trpící veřejnosti ke každému našemu rozmaru a přání, a to vše ‚v zájmu veřejného zdraví‘.

Předpokládejme, že se nám skutečně podaří celou zemi tak zmilitarizovat, že budeme mít právo vstoupit do kteréhokoli soukromého domu a lidem říkat, co a jak.

Dokážeme to lépe, než to dokázala zdravotnická sekce armády? Usilujeme o legislativu, která by každé dítě ve škole vyděsila, a pakliže se objeví reakce, chceme mít pravomoc takové podezřelé dítě očkovat. Modlíme se za moc císaře znásobenou sedmkrát a už ji skoro máme.

Kdybychom měli moc imunizovat z donucení každého muže, ženu a dítě proti chřipce, byly by výsledky lepší, než jaké byly u vybraných rizikových skupin armády? Jaký máme důkaz, že by byly jiné? Došlo by při plošném očkování k poklesu 12-13% úmrtnosti, která se nám zdá velmi vysoká i při tak fatální epidemii, jako byla ta v letech 1918-19? Kdyby byla 26%, jak jsme toho byli svědky v některých armádních táborech, těžko bychom veřejnost přesvědčili, že jsme dobrodinci.

Ne, jsme daleko, velmi daleko od toho, abychom věděli, co dělat, abychom zabránili nemocem, a dokonce i u velkých epidemických nemocí, jako je žlutá zimnice, jsme museli smeknout klobouk před entomologem a sanitárním inženýrem a byl to entomolog, kdo upozornil na komáry rodu Anopheles jako přenašeče malárie, a byl to sanitární inženýr, kdo přišel na to, jak se těch otravných věcí zbavit, zatímco my jsme stáli stranou a nadšeně tleskali – a pak si přisvojili všechny zásluhy jako jeden z velkých lékařských úspěchů!

Faktem je, že zaujímáme falešnou pozici, a jsme-li poctiví, ustoupíme z ní co nejrychleji a s grácií a budeme ochotni stavět na vlastních úspěších a být podle nich posuzováni.

Umožníme veřejnosti, aby si vybrala svého lékaře bez nátlaku vlády, aniž bychom zapomněli, že jde jednoznačně o širokou veřejnost a že účty platí veřejnost.

Dokud neupustíme od všech myšlenek na povinnou medicínu, měli bychom být důslední a prosazovat u svých sousedů naši konkrétní značku náboženství a politiky, stejně jako naši konkrétní značku medicíny.

Musíme ukázat, že naše konkrétní značka léčení je ta nejlepší a jediná, takže mějme trochu více milosrdenství k ostatním školám a k veřejnosti, která má plné právo rozhodovat o své vlastní značce medicíny. Chceme-li se vyhnout podezření z šarlatánství, ujistěme se, že náš dvorek je čistý, než se budeme snažit donutit sousedy, aby si uklidili ten svůj.“

https://nla.gov.au/nla.obj-43775180/view?partId=nla.obj-43775195#page/n0/mode/1up

Dr. Hay byl, stejně jako dr. Snow a dr. Mendelsohn, ke své profesi velmi kritický. Chápal, že předmětem systému, který byl vytvořen skupinami se zvláštními zájmy, není léčení, ale prodej „léků“ obchodníků s hadím olejem, které často přinášely mnohem více škody než užitku. Tento model sloužil k vytváření dlouhodobého zisku pro podnikatele, kteří se jinak otázkami zdraví vůbec nezabývali. Věděl, že lékaři indoktrinovaní tímto systémem jednoduše dělali to, co jim bylo řečeno, aniž by si byli jisti diagnózami, které stanovovali, ani tím, zda je prováděná léčba účinná, anebo škodlivá. Pacienti, kteří nepodlehli své nemoci a/nebo poskytované léčbě, měli štěstí a přežili ne díky léčbě, ale díky genialitě lidského těla a jeho schopnosti snášet fyzické a chemické trýznění za účelem obnovení zdraví.

Dr. Hay věděl, že lidé z jeho profese jsou ve skutečnosti opravdoví šarlatáni, protože si byl vědom podvodu, ke kterému došlo v 60. letech 19. století, kdy byla zavedena „teorie“ choroboplodných zárodků. Pochopil, že Béchampova teorie terénu mnohem přesněji vystihovala proces onemocnění a způsob, jakým tělo reaguje za účelem uzdravení. Díky tomu se dr. Hay úspěšně vyléčil z nemoci, na kterou měl zemřít. Béchampovy experimenty a nápady však ukradl Louis Pasteur a jejich výsledky nesprávně interpretoval a vytvořil model, který pomáhal bohatým průmyslníkům, kteří znečišťovali životní prostředí, a přispívali tak ke vzniku nemocí. Vinu pak mohli svalit na neviditelné mikroorganismy a mít z toho obrovské zisky, přičemž pokračovali ve svém destruktivním působení na životní prostředí, přičemž odpadní produkty, které u lidí vyvolávaly onemocnění, pak těmto lidem zpětně prodávali jako „léky“. I když se jim podařilo dobře zamést stopy, důkazy o pseudovědeckých základech „teorie“ choroboplodných zárodků a neúčinnosti alopatického modelu medicíny, který byl na jejím základě vybudován, jsou pro ty, kteří jsou ochotni se dívat a vidět, k dispozici. Dokud lékaři v současném systému „zdravotní péče“ tyto základy neprozkoumají a nevymaní se tak z učení, které jim poskytly indoktrinační tábory založené Rockefellerem, Carnegiem a Americkou lékařskou asociací, zůstane bohužel naprostá většina z nich těmi samými šarlatány, které měli nahradit. Budou i nadále předstírat, že léčí, a brát peníze za vypisování receptů na léky, o kterých toho moc nevědí, které se dávají do těl, o nichž toho vědí ještě méně, aby „léčili“ nemoc, o níž nevědí vůbec nic. Jak se bude zdraví celé společnosti zhoršovat, budeme i nadále vyhazovat stále více peněz do systému, který je zřejmě hlavní příčinou úmrtí, a honit se za pozitivními zdravotními výsledky, zatímco návratnost bude nadále klesat.