Malárie je definována jako:

„Infekční onemocnění způsobené přítomností parazitických prvoků rodu Plasmodium v červených krvinkách. Nemoc přenáší komáři rodu Anopheles a je omezena především na tropické a subtropické oblasti.“

Malárie je další z „epidemických“ nemocí výslovně uvedených v SDG 3.3 (cíle udržitelného rozvoje 3.3), které mají být „potlačeny“ do roku 2030. Přestože definice označuje malárii za onemocnění „infekční“, tak mezi lidmi není přenosná. Je však považována za závažný zdravotní problém, jak uvádí informační list Světové zdravotnické organizace z března 2019 s názvem Malárie, který uvádí:

„V roce 2017 bylo odhadem 219 milionů případů malárie v 87 zemích.“

Informační list také uvádí:

„Odhadovaný počet úmrtí na malárii v roce 2017 činil 435 000.“

Je zajímavé, že obě tyto statistiky se týkají „odhadovaných“ čísel.

I když se uvádí, že malárie zabíjí méně lidí než tuberkulóza nebo „HIV“, přesto prý představuje extrémně vážnou hrozbu pro miliardy lidí, jak tvrdí informační list:

„V roce 2017 byla malárií ohrožena téměř polovina světové populace.“

Za nejvíce „ohrožené“ jsou považováni lidé, kteří žijí v „rozvojových“ zemích, zejména v afrických, jak uvádí informační list:

„Africký region nese neúměrně vysoký podíl celosvětové zátěže způsobené malárií. V roce 2017 se v tomto regionu vyskytovalo 92 % případů malárie a 93 % úmrtí na malárii.“

Přiznaný nedostatek dostupných údajů, pokud jde o nemocnost a úmrtnost v „rozvojových“ zemích, vyvolává vážné pochybnosti o věrohodnosti statistik Světové zdravotnické organizace týkajících se malárie, i když se přiznává, že se jedná o odhady. Kromě toho při podrobném zkoumání „informací“ o malárii, které zveřejňuje lékařský establishment a které jsou široce přijímány jako „fakta“, se ukazuje existence mnoha nesrovnalostí. Tyto nesrovnalosti dohromady zpochybňují věrohodnost těchto „faktů“ a poskytují přesvědčivý argument, že „teorie malárie“ je vážně, ne-li fatálně chybná, jak ukážou následující tvrzení.

---

Pozn. překl.: Lékaři bez hranic k diagnostice malárie uvádějí:

„Malárie se diagnostikuje pomocí rychlého testu nebo ověřením přítomnosti parazita ve vzorku krve pod mikroskopem. Rychlé testy nicméně nejsou vždy k dispozici, mikroskopie není pokaždé jednoznačná, a proto je na řadě míst stále běžná diagnóza na základě symptomů.

Ta bohužel může vést k nesprávnému rozpoznání nemoci a zahájení nevhodné léčby. To buď vede ke zbytečnému utrpení a úmrtím pacientů s malárií anebo naopak k nadužívání antimalarik a jejich plýtvání.“

Rychlé diagnostické testy jsou (vzhledem k nespecificitě protilátek, které jsou základem těchto testů, viz zde a zde) nespolehlivé, mikroskopické vyšetření není z finančních důvodů vždy dostupné a symptomy malárie jsou často nespecifické.

---

Podle informačního listu:

„Malárii způsobují paraziti rodu Plasmodium. Tito paraziti se na člověka přenášejí prostřednictvím kousnutí od infikovaných samiček komára rodu Anopheles, tzv. ‚přenašečů malárie‘.“

Toto tvrzení poukazuje na dvě zásadní nesrovnalosti. První je, že komáři rodu Anopheles obývají všechny kontinenty s jedinou výjimkou Antarktidy. Druhou je, že paraziti rodu Plasmodium, kteří jsou těmito komáry údajně přenášeni, jsou rovněž všudypřítomní na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Přesto se tvrdí, že malárie se z velké části „omezuje“ na tropické a subtropické oblasti.

Jedním z pokusů o vysvětlení této anomálie je myšlenka, že malárii nepřenášejí všechny druhy komárů rodu Anopheles, jak naznačuje článek z roku 2014 s názvem Evolučně vysoce proměnliví přenašeči malárie: genomy 16 komárů rodu Anopheles, který uvádí, že parazity rodu Plasmodium:

„…přenáší přibližně 60 ze 450 známých druhů komárů Anopheles.“

Ještě důležitější však je, že článek uvádí, že ačkoli je Anopheles jediným rodem komárů, který přenáší malárii,

„…dokonce ani všichni příslušníci jednotlivých druhů nejsou účinnými přenašeči malárie.“

To však nevysvětluje výše uvedené anomálie. Přiznání, že ne všichni jsou „účinnými“ přenašeči malárie, vážně zpochybňuje tvrzení, že k přenosu nemoci je zapotřebí, aby samička komára byla parazitem „nakažena“. Další pochybnosti o základní teorii vzbuzuje článek z ledna 2017 s názvem Pravděpodobnost přenosu malárie z komára na člověka je regulována denzitou komárů u naivních a očkovaných hostitelů. Článek uvádí, že předpokladem je, že „nakažení“ komáři jsou stejně „infekční“, ale dodává:

„…to nebylo nikdy důsledně testováno.“

Článek se odvolává na vědecké poznatky, které tvrdí, že čím větší je počet parazitů, tím větší je pravděpodobnost, že „nakažený“ komár nemoc přenese. To však neodpovídá základní teorii vyjádřené v definici, která uvádí, že „nemoc“ je způsobena přítomností parazitů v krvi. Tato definice neuvádí, že nemoc je způsobena určitou koncentrací parazitů v krvi.

Malárie je nemoc, která údajně existuje již tisíce let. Historické záznamy, které údajně popisují malárii, uvádějí dva hlavní příznaky: horečku a zvětšenou slezinu. Malárie byla známa i pod jinými názvy, zejména jako bahenní horečka a bahenní zimnice, přičemž všechny tyto názvy byly zaznamenány v různých částech světa, včetně mnoha oblastí, které nepatří ani do tropů, ani do subtropů.

Zvláště pozoruhodným příkladem je oblast ve východní Anglii, která se dodnes označuje jako Fens a která byla v minulosti hojně pokryta bažinami. V článku z roku 2014 s názvem Malárie ve Spojeném království se uvádí:

„Od 15. století se malárie endemicky vyskytovala na pobřeží a v bažinatých oblastech jihovýchodní Anglie, Fenlands a severní Anglie.“

Anglie není ani tropická, ani subtropická. Ještě důležitější však je, že malárie byla v Anglii endemická v období označovaném jako „malá doba ledová“, tedy v období, kdy byly zimní teploty v Anglii podstatně nižší než na počátku 21. století. Překvapivě to přiznává i webová stránka Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) s názvem Od Shakespeara k Defoeovi: Malárie v Anglii během malé doby ledové, kde se uvádí:

„Od roku 1564 do 30. let 18. století – v nejchladnějším období malé doby ledové – byla malárie v několika částech Anglie významnou příčinou onemocnění a úmrtí.“

Na webové stránce CDC s názvem Kde se malárie vyskytuje se však uvádí:

„Rozhodující je zejména teplota.“

Důvodem je podle CDC to, že parazit se nemůže přenášet při teplotách nižších než 20 °C (68 °F). Přesto byly teploty během malé doby ledové podstatně nižší, zejména v zimách, kdy byla řeka Temže pokryta dostatečně silnou vrstvou ledu, která umožňovala konání „ledových jarmarků“. Přestože CDC uvádí, že se malárie vyskytovala v Anglii v tomto extrémně chladném období, tak zároveň CDC tvrdí, že:

„Malárie se přenáší v tropických a subtropických oblastech…“

Anglické klima v 21. století je mnohem teplejší než v „malé době ledové“, a přesto se tvrdí, že se malárie v Anglii již nevyskytuje, jak jasně uvádí webová stránka britské Národní zdravotní služby (NHS):

„Malárie se ve Spojeném království nevyskytuje.“

Nicméně navzdory rozsáhlým odvodňovacím programům prováděným v 17. století některé bažiny stále pokrývají části východní Anglie a komáři rodu Anopheles se v Anglii stále vyskytují. Přesto se v roce 2014 objevil článek s názvem Studie: Britská města se stávají příznivým prostředím pro komáry s odvážným tvrzením:

„Komáři ve Spojeném království jsou bez lidských nemocí…“

Z tohoto tvrzení lze usuzovat, že komáři rodu Anopheles, kteří se v současné době vyskytují v Anglii, patří k mnoha druhům, které malárii nepřenášejí, ale tento předpoklad ignoruje tvrzení, že malárie byla v Anglii endemická, což znamená, že „malaričtí komáři“ museli být v té době přítomni. Přestože byly bažiny částečně odvodněny, je nereálné předpokládat, že by během těchto odvodňovacích programů byli zničeni všichni komáři „přenášející malárii“ a všichni jejich paraziti. To znamená, že „britští komáři“, nebo alespoň někteří z nich, musí být potomky „malarických komárů“, což vyvolává otázku, proč se tvrdí, že se malárie ve Spojeném království nevyskytuje?

Ještě větší obavy vzbuzuje skutečnost, že článek se odvolává na jednoho z autorů studie, který uvádí:

„…námi nalezený komár Anopheles je druh, který saje na lidech a může přenášet malárii.“

I když se uvádí, že komáři ve Spojeném království jsou „bez nemocí“, tak autoři studie uvádějí, že vypuknutí malárie ve Spojeném království je „možné“, pokud bude nemoc do země zavlečena. Neposkytují však žádné vysvětlení toho, jak britští komáři, kteří sají na lidech, ztratili své parazity způsobující onemocnění nebo schopnost přenášet malárii.

Amerika je další zemí, kde se malárie v minulosti vyskytovala, ale byla vymýcena, přestože komáři rodu Anopheles jsou tam stále přítomni. Webová stránka CDC s názvem Eliminace malárie v USA (1947-1951) uvádí, že toho bylo dosaženo díky programu, který

„…spočíval především v aplikaci DDT na vnitřní povrchy venkovských domů…“

CDC uvádí, že během čtyřletého období byly v USA postřikem ošetřeny více než 4 miliony domů, a dodává, že program zahrnoval také:

„…odvodňování, odstraňování míst, kde se komáři rozmnožují, a postřiky insekticidy (příležitostně z letadel).“

Uvádí se, že malárie se vyskytovala také v Evropě, ale že byla podobně „vymýcena“ během 20. století, jak uvádí článek z června 2016 s názvem Malárie v Evropě: objevující se hrozba, nebo menší obtíž?, který uvádí:

„Malárie byla v Evropě vymýcena v 70. letech 20. století…“

Článek tvrdí, že opatření, která byla za tento „úspěch“ odpovědná, zahrnovala:

„…kombinace postřiků insekticidů, farmakoterapie a environmentálního inženýrství.“

Jedná se prakticky o stejná opatření, jaká byla použita v anglických a amerických programech, nicméně článek obsahuje objevnou poznámku:

„Několik druhů komárů rodu Anopheles schopných přenášet malárii se vyskytuje hojně po celé Evropě.“

Přestože se o malárii hovoří jako o „vymýcené“, komáři schopní přenášet tuto nemoc nebyli zcela vyhubeni. Pravděpodobnost, že během eradikačních kampaní (při nichž se nepodařilo zlikvidovat všechny komáry), byl zničen každý jednotlivý parazit rodu Plasmodium, je nulová. Skutečnost, že v Anglii, Americe a Evropě stále žijí druhy komárů schopné přenášet malárii, znamená, že někteří z nich musí být stále tímto parazitem „nakaženi“. Tvrzení, že nemoc byla v těchto částech světa vymýcena, je proto velmi neobvyklé. Článek se pokouší tuto anomálii vysvětlit a uvádí:

„Časem se počet komárů rodu Anopheles obnovil, což dalo vzniknout jevu známému jako ‚anophelismus bez malárie‘, což v podstatě znamená, že komáři rodu Anopheles se vyskytují v dříve malarických oblastech Evropy, kde se malárie již nevyskytuje.“

Fenomén „anophelismu bez malárie“ se velmi podobá fenoménu „latentní infekce TBC“. Tyto fenomény však nejsou pouze neobvyklé, ale představují vážné rozpory se základními teoriemi o těchto onemocněních. Předchozí skutečnosti odhalily chybnou povahu teorií týkajících se TBC, což silně naznačuje, že podobně závažný a zásadní problém existuje i v teorii o malárii, která tvrdí, že ji způsobují paraziti rodu Plasmodium, které na člověka přenášejí komáři rodu Anopheles.

V již citovaném článku z roku 2014 s názvem Příspěvek malárie k první světové válce – nečekaný protivník se uvádí, že Evropa zažila během válečných let opětovný nárůst případů malárie a že to bylo způsobeno

„nasazením velkého počtu vojáků z tropické Afriky a Indie…“

V článku se tvrdí, že malárie byla těmito vojáky „rozšířena“ na civilní obyvatelstvo, což je však zavádějící, protože malárie není přímo přenosná mezi lidmi, ale vyžaduje přítomnost „přenašeče“.

Uvádí se, že malarické parazity přenášejí na člověka „nakažené“ samičky komárů a že k přenosu dochází, když se „živí krví“, což je zavádějící termín, protože samečci i samičky komárů se „živí“ rostlinným nektarem. Důvodem, proč samičky komárů sají krev, ať už od lidí nebo zvířat, je inkubace vajíček. Tvrdí se, že komáří samičky se rodí „bez parazitů“, ale „nakazí“ se požitím parazita při prvním sání krve od nakaženého člověka. Jakmile se samičky komárů „nakazí“, přenášejí parazity na člověka nebo jiná zvířata prostřednictvím slinných žláz, kdykoli následně sají krev. Zdánlivě jednoduché vysvětlení skrývá nesmírně komplikovanou povahu procesů, které se na tom údajně podílejí.

Malaričtí paraziti patří do rodu Plasmodium, který zahrnuje více než 100 druhů, ačkoli informační list Světové zdravotnické organizace uvádí, že malárii u lidí způsobuje pouze 5 z těchto druhů. Právě komplexní povaha životního cyklu těchto parazitů však představuje jeden z hlavních problémů základní teorie o vývoji malárie. Na webové stránce s názvem Životní cyklus se uvádí:

„Malarický parazit má složitý, vícestupňový životní cyklus, který probíhá ve dvou živých bytostech, a to v komáru jakožto přenašeči a v hostiteli z řad obratlovců.“

Životní cykly různých druhů Plasmodií, které údajně infikují člověka, nejsou totožné. Dva druhy prý produkují „hypnozoity“, kteří mohou zůstávat ve stavu dormance v játrech, přičemž jsou neškodní, zatímco třetí druh hypnozoity neprodukuje. Myšlenka, že údajně „patogenní“ paraziti mohou zůstávat v játrech ve stavu dormance, přičemž jsou neškodní, je abnormální, ale není to ta nejvýznamnější anomálie. Hlavní anomálie vyplývají z vysvětlení procesů, které se podílejí na přenosu „infekce“ mezi komárem jakožto přenašečem a lidským hostitelem, a různých fází životního cyklu parazita u komárů i u lidí.

Říká se, že malárie vzniká v důsledku kousnutí samičky komára rodu Anopheles, která je infikována parazitem rodu Plasmodium. Vzhledem k tomu, že se samičky komárů rodí bez parazitů, musí je „získat“, k čemuž údajně dochází při prvním nasátí krve. To je však příliš zjednodušené vysvětlení. Za prvé, ignoruje skutečnost, že každý komár může nasát jen několik kapek krve, a přesto toto malé množství údajně obsahuje „infekčního“ parazita. Za druhé, parazit se musí nacházet přesně ve „správném“ stádiu svého velmi složitého životního cyklu a musí být krevním oběhem dopraven přesně do té části těla, do které má komár v úmyslu kousnout. Navíc, jakmile komár nasaje krev a je „infikován“ parazitem, stává se „hostitelem“ další fáze složitého životního cyklu parazita. Po dokončení této fáze komár opět ochotně pomáhá parazitovi tím, že ho přenese do lidského hostitele, když znovu saje krev.

Fáze životního cyklu parazita, které se údajně odehrávají v lidském hostiteli, jsou ještě složitější. Schéma celého životního cyklu parazita je k dispozici na webové stránce CDC s názvem Biologie v sérii stránek s názvem O malárii:

Zvláště zajímavá je na této stránce tato poznámka:

„Na rozdíl od lidského hostitele komár jakožto přenašeč přítomností parazitů netrpí.“

Myšlenka, že nepatrný parazit může způsobit vážné poškození, a dokonce smrt většímu z obou organismů, zatímco menší organismus není vůbec zasažen, zůstává nevysvětlena. Problematická je také představa, že parazit iniciuje procesy, které mohou poškodit, nebo dokonce zabít jeho hostitele, protože účelem obývání lidského těla je prý pokračovat v životním cyklu parazita.

Tvrzení CDC, že komáři nejsou parazity ovlivněni, je však v rozporu s článkem ze září 2010 s názvem Jak komáři bojují s malárií, který odkazuje na studii provedenou v NIAID, která zjistila, že někteří komáři sice parazitům podlehnou, ale jiní dokáží s infekcí „bojovat“. V článku se však také uvádí:

„Vědci přesně nevědí, jak to hmyz dělá.“

Rozvoj onemocnění je prý důsledkem přítomnosti parazitů v krvi, jak uvádí stránka CDC s názvem Biologie, kde se uvádí:

„Za klinické projevy onemocnění jsou odpovědní paraziti krevního stádia.“

I když se může zdát, že to vysvětluje, proč „jaterní stádium“ nevyvolává příznaky, bylo by chybou toto předpokládat, protože játra jsou nejdůležitějším detoxikačním orgánem.

Stádium malárie, při kterém se onemocnění projevuje, je údajně důsledkem uvolnění tisíců parazitů do krevního oběhu. Ačkoli se to může zdát jako závažný stupeň „infekce“, je třeba si uvědomit, že lidské tělo obsahuje podle odhadů přibližně 20 bilionů červených krvinek. Analogie, která tato obrovská čísla uvádí do skutečné perspektivy, je taková, že několik tisíc parazitů oproti 20 bilionům červených krvinek je stejně bezvýznamných jako jeden den za přibližně 600 000 let.

Skutečnost, že tisíce „infikovaných“ buněk jsou ve srovnání s celkovým počtem červených krvinek zanedbatelné, vyvolává nesmírně důležitou otázku, jak může tak málo „infikovaných“ buněk vyvolat tak závažné onemocnění. Další neméně důležitou otázkou je pravděpodobnost, s jakou samička komára rodu Anopheles pozře alespoň jednu „infikovanou“ buňku v několika kapkách krve, které nasaje. Tato pravděpodobnost je velmi nízká.

Zajímavé odhalení přináší článek z roku 2010 s názvem Historie objevu malarických parazitů a jejich přenašečů, který uvádí:

„…kromě prvního objevu parazitů v krvi byl každý další objev založen na studiích nehumánních malarických parazitů a příbuzných organismů.“

Článek vysvětluje, že objev malárie byl původně výsledkem pozorování francouzského armádního důstojníka Alphonse Laverana. První teorie o malárii zahrnovaly domněnky, že ji způsobuje bakterie, u níž bylo prokázáno, že po injekční aplikaci králíkům způsobuje horečky a zvětšení sleziny. Od myšlenky bakteriální příčiny malárie se však upustilo, když Alphonse Laveran objevil ve slezině lidí s diagnózou malárie granula černého pigmentu, která považoval za specifická pro malárii. V článku se uvádí, že Alphonse Laveran pozoroval:

„…několik různých forem erytrocytárního organismu, včetně půlměsíců, sférických nehybných tělísek s pigmentem, sférických pohyblivých tělísek s pigmentem…“

Jeho pozorování vedla k objevu, že tyto „organismy“ jsou prvoci, nikoli bakterie, ale vzhledem k tehdejšímu i současnému přesvědčení, že krev je sterilní prostředí, a tudíž bez jakýchkoli „kontaminantů“, se předpokládalo, že přítomnost těchto „tělísek“ znamená, že krev byla napadena. Názor, že krev je „sterilní“ prostředí, je však mylný. Informace o prvocích ve třetí kapitole naší knihy odkazovaly na článek z července 2011, který obsahuje tvrzení, jež je třeba zopakovat:

„…mnoho lidí nakažených známými parazity… je bez příznaků.“

Ve Světové zprávě o malárii za rok 2018, kterou vydala Světová zdravotnická organizace, a na kterou se budeme dále odkazovat jako na Zprávu o malárii, se uvádí:

„U pacientů s podezřením na malárii by před zahájením antimalarické léčby měla být diagnóza potvrzena parazitologicky, a to buď mikroskopicky, nebo pomocí rychlých diagnostických testů.“

Tvrdí se, že mikroskopie je při testování „zlatým standardem“, ale náklady na vybavení potřebné ke zpracování testů jsou pro mnoho „rozvojových“ zemí, zejména v „chudých“ zemích subsaharské Afriky, kde je malárie údajně nejrozšířenější, příliš vysoké. Stejně jako rychlé diagnostické testy používané na HIV, ani rychlé diagnostické testy na malárii nedetekují skutečného parazita. Tvrdí se, že detekují antigeny, které jsou údajně pro parazita specifické.

Přestože Světová zdravotnická organizace doporučuje testy jako metodu, která umožňuje určit, zda byla osoba „nakažena“, v článku z roku 2002 nazvaném Rychlé diagnostické testy na malarické parazity je uvedena důležitá poznámka:

„Malárie představuje pro laboratoře ve většině zemí diagnostickou výzvu.“

To platí pro všechny typy testů, protože ani mikroskopické vyšetření představující „zlatý standard“ není bez problémů. Na stránkách anglického překladu webových stránek vytvořených na základě italské knihy Atlas lidské malárie (Atlas of Human Malaria) je stránka s názvem Artefakty, které mohou být zaměněny s malárií nebo jinými krevními parazity (Artifacts that may be confused with malaria or other blood parasites), která začíná zajímavou poznámkou:

„Nezkušení laboranti pracující s mikroskopem mohou mít potíže při vyšetřování tenké a zejména silné vrstvy krevního nátěru kvůli kontaminujícím prvkům, které mohou být náhodně přítomny v obarvených vzorcích.“

Mezi „kontaminující prvky“, které kniha uvádí, patří: bakterie, nečistoty z pokožky, rostlinné spóry, kvasinky nebo plísně ve vzduchu. Zmínka o bakteriích jako „kontaminantech“ prozrazuje víru autorů v „teorii choroboplodných zárodků“. Uvádějí však ještě jednu objevnou poznámku, která zní:

„Přítomnost malarických parazitů ve vzorku krve je známkou infekce, ale ne nutně nemoci.“

Přítomnost parazitární „infekce“ při absenci nemoci je rovněž potvrzena na webové stránce CDC s názvem Diagnostika malárie (Spojené státy), kde se uvádí:

„V některých oblastech s endemickým výskytem malárie je přenos malárie tak intenzivní, že velká část populace je infikována, ale parazitární onemocnění nemá.“

Myšlenka, že člověk může být „infikován“ parazity, aniž by pociťoval jakékoli nepříznivé účinky, je v rozporu s definicí malárie, která uvádí, že je způsobena přítomností parazitů v krvi. Jedním z „vysvětlení“ tohoto jevu je, že někteří lidé si vytvořili „imunitu“ nebo alespoň „částečnou imunitu“. Tohoto bodu se týká tvrzení v knize Atlas lidské malárie:

„Jedinci, kteří žijí v endemických oblastech malárie a jsou vystaveni opakované infekci Plasmodiem, si vytvoří zvláštní typ imunity…“

Tuto poznámku podporuje i informační list Světové zdravotnické organizace s názvem Malárie, který uvádí:

„Dalším důležitým faktorem je lidská imunita, zejména u dospělých v oblastech se středními nebo intenzivními podmínkami přenosu.“

V informačním listu se rovněž uvádí:

„Po letech expozice se vyvine částečná imunita…“

To vše je velmi neobvyklé. Mechanismus, jakým si lidé vytvářejí „imunitu“, ať už částečnou, nebo jinou, není dostatečně vysvětlen, ale jsou zde jasné podobnosti s anomálními tvrzeními o imunitě vůči „infekčním nemocem“. Neschopnost lékařského establishmentu poskytnout věrohodná vysvětlení těchto anomálií je způsobena jejich nízkou úrovní porozumění příslušným mechanismům, jak naznačuje článek z roku 2009 s názvem Získaná imunita vůči malárii, který se odvolává na ochranu poskytovanou „přirozeně získanou imunitou“, ale dodává:

„Neexistuje jasná představa o tom, jak tato ochrana funguje.“

V již citovaném článku z roku 2010 o historii objevu malarického parazita jsou popsány příznaky spojené s onemocněním považovaným za ranou formu malárie:

„Už staří Řekové… si byli dobře vědomi charakteristického špatného zdravotního stavu, malarických horeček a zvětšené sleziny, které se objevovaly u lidí žijících v bažinatých oblastech.“

Tento názor podporují i spisy řeckého lékaře Hippokrata, zejména jeho dílo O vzduchu, vodách a místech, v němž se zmiňuje o vodách v bažinách a uvádí:

„…ti, kdo je pijí, mají sleziny zvětšené a tuhé, jejich břicha jsou tvrdá, vyhublá a horká…“

Horečka a zvětšená slezina jsou dvěma příznaky spojenými s malárií. Horečka je považována za příznak akutní formy malárie, zatímco zvětšená slezina je příznakem chronické formy nemoci.

Tvrdí se, že jednou z funkcí sleziny je obrana organismu proti „patogenům“, což naznačuje, že by se měla podílet i na obraně organismu proti parazitům. Mezi hlavní funkce sleziny patří čištění krve a odstraňování „abnormálních“ červených krvinek, což naznačuje, že by se slezina podílela na procesech odstraňování červených krvinek, které byly „infikovány“ parazity. Je potřeba poznamenat, že červené krvinky nemají dlouhou životnost, je to přibližně 120 dní, což znamená, že zánik a odstraňování červených krvinek z těla je normální a kontinuální proces. Informační list o malárii popisuje příznaky akutní malárie:

„První příznaky – horečka, bolest hlavy a zimnice – mohou být mírné a je obtížné rozpoznat, že se jedná o malárii.“

V „západních“ zemích budou tyto příznaky považovány spíše za nachlazení nebo „chřipku“. V jiných zemích, zejména v těch, které jsou označovány jako „rozvojové“, budou tyto příznaky pravděpodobně považovány za „malárii“, kterou by bylo třeba potvrdit testem, jehož přesnost je sporná.

Malárie je s Afrikou spojována zejména od doby, kdy Evropané začali v 19. století tento kontinent objevovat. Jedním z nejznámějších objevitelů byl lékař David Livingstone. Článek z roku 2013 s názvem Jaký je odkaz Davida Livingstona 200 let po jeho narození? (What is David Livingstone’s legacy, 200 years after his birth?) obsahuje úryvek z jeho spisů, v němž doktor Livingstone údajně prohlásil:

„Pil jsem vodu hemžící se hmyzem, plnou bláta, hnilobnou s močí nosorožců a buvolím trusem, a přece nepociťoval jsem z toho ničeho nepříjemného.“

Tyto kontaminující látky jsou schopny vyvolat závažná onemocnění a příznaky, jako jsou horečky a zvětšená slezina. Doktor Livingstone byl však konvenční lékař a nadšený zastánce používání „léků“ k léčbě nemocí, včetně malárie, kterou údajně trpěl. Jedním z prvních „léků“ používaných jako prevence „malárie“ byl chinin, „lék“, kterým doktor Livingstone léčil svou vlastní nemoc. Chinin byl poprvé izolován chemiky na počátku 19. století. Je to účinná látka z kůry chinovníku, rostliny pocházející z Jižní Ameriky. Zůstal jedním z hlavních „léků“ na léčbu malárie po více než sto let, jak uvádí již citovaný článek o malárii během první světové války:

„Klinická léčba závisela především na chininu, i když účinnost byla slabá…“

Tvrdí se, že tato nízká úroveň účinnosti je způsobena tím, že různí malaričtí paraziti údajně vyžadují různou léčbu. Tato myšlenka však ignoruje důležitější skutečnost, a to, že chinin je toxický. V knize Přirozená hygiena: Neposkvrněný způsob života člověka (Natural Hygiene: Man’s Pristine Way of Life) Herbert Shelton hovoří o chininu jako o „protoplazmatickém jedu“ a uvádí:

„Chinin zničil nesčetné tisíce nervových systémů, způsobil hluchotu a slepotu a nikdy jím nebyl vyléčen ani jeden případ malárie…“

Dodává, že náhražky chininu jsou při prevenci nebo léčbě malárie stejně neúspěšné.

Lékařský establishment nepopírá, že chinin je toxický. Je známo, že je spojen s hepatotoxicitou, což je jasným důkazem toho, že je ve své podstatě toxický. V článku o malárii během první světové války se uvádí, že chinin nebyl jediným „lékem“, který se v tomto období k léčbě malárie používal, a odkazuje se na další „léky“, které obsahovaly buď arsen, nebo strychnin. O „účincích“ arsenu již bylo pojednáno, je však důležité poznamenat, že mezi ně patří zvracení, průjem, bolesti břicha a také anémie. Strychnin je rovněž vysoce toxický, může vyvolat nepříznivé účinky na centrální nervový systém, bolestivé svalové křeče a smrt v důsledku zástavy dechu.

Zajímavé je, že dalším následkem otravy arsenem je tzv. „černá voda v moči“, která je také spojována se stavem známým jako „horečka černé vody“, která je údajně „komplikací“ malárie. Definice „horečky černé vody“ uvádí:

„Tento stav je pravděpodobně způsoben neadekvátní léčbou chininem…“

Je však mnohem pravděpodobnější, že k „horečce černé vody“ dochází v důsledku léčby malárie chininem, nikoliv v důsledku „neadekvátní“ léčby touto toxickou látkou. Jak přiznává CDC, léky na bázi chininu jsou spojeny se závažnými nežádoucími účinky:

„Předávkování antimalariky, zejména chlorochinem, může být smrtelné.“

Chlorochin je derivát chininu.

Lékařský establishment tvrdí, že „léčba“ je přesto nezbytná, jak uvádí Zpráva o malárii:

„Rychlá diagnóza a léčba jsou nejúčinnějším způsobem, jak zabránit tomu, aby se lehký případ malárie rozvinul do závažného onemocnění a smrti.“

Zpráva rovněž uznává sníženou účinnost chlorochinu a doporučuje, aby:

„Tam, kde je vysoká míra selhání léčby chlorochinem (>10 %), se zemím doporučuje změnit léčbu první linie na ACT.“

ACT označuje kombinovanou léčbu na bázi artemisininu.

Chlorochin byl ještě relativně nedávno hlavní léčbou malárie, ale podle článku z roku 2012 s názvem Diagnostika malarické infekce s onemocněním nebo bez něj se stal:

„…čím dál méně účinným proti Plasmodium falciparum v důsledku šíření určitých rezistentních kmenů.“

Artemisinin je syntetická chemická látka získaná z pelyňku sladkého. „Přírodní“ i syntetické látky jsou spojeny s nevolností a zvracením, což svědčí o tom, že tělo je obě považuje za toxické. Přesto je artemisinin považován za vysoce účinný proti malárii, údajně snižuje koncentraci parazitů „krevního stádia“, kteří způsobují onemocnění. Důvodem, proč se artemisinin používá v kombinaci s jinými léky, je, že má v lidském těle krátký poločas rozpadu, přibližně jednu hodinu. Mezi déle působící léky, s nimiž se kombinuje, patří amodiaquin, meflochin a sulfadoxin-pyrimetamin, které jsou všechny spojeny s nežádoucími „vedlejšími účinky“. Amodiaquin je spojován s hepatotoxicitou, u meflochinu bylo zjištěno poškození mozku. „Vedlejší účinky“ spojené se sulfadoxin-pyrimetaminem zahrnují nevolnost, zvracení a průjem.

V informačním listu Malárie se uvádí, že určité skupiny jsou vystaveny „výrazně vyššímu riziku“ rozvoje malárie než ostatní:

„Patří mezi ně kojenci, děti mladší 5 let, těhotné ženy a pacienti s HIV/AIDS, stejně jako neimunní migranti, mobilní populace a cestovatelé.“

Má se za to, že kojenci, děti mladší pěti let a těhotné ženy jsou ohroženi nejvíce, ačkoli jejich zvýšené riziko nákazy malárií není vysvětleno. Nicméně toto „riziko“ je uváděno jako odůvodnění pro použití toxických léků jako zásahů, které jsou údajně nezbytné pro dosažení cíle ukončit „epidemii“ malárie.

V oblastech, kde je údajně přenos malárie střední nebo vysoký, Světová zdravotnická organizace doporučuje zavést intermitentní preventivní léčbu těhotných žen pomocí sulfadoxin-pyrimetaminu a podávat jej během plánovaných návštěv v prenatální poradně. Sulfadoxin-pyrimetamin se však nepodává během prvního trimestru, protože jeho užívání v této fázi těhotenství bylo spojeno s teratogenními účinky. Světová zdravotnická organizace rovněž doporučuje, aby v těchto oblastech dostávali sulfadoxin-pyrimetamin kojenci a děti ve věku od 3 do 59 měsíců v rámci intermitentní preventivní léčby kojenců. Uvádí se, že tato léčba může být podávána během plánovaných návštěv imunizačních klinik. Současné podávání toxických „léků“ a toxických vakcín bude mít vždy celou řadu nežádoucích účinků, i když některé z nich nejsou okamžitě patrné.

V oblastech, kde je údajně vysoký sezónní přenos malárie, tedy v oblastech africké podoblasti Sahel, Světová zdravotnická organizace doporučuje jako „dodatečnou preventivní strategii“ sezónní chemickou prevenci malárie. Informační list tuto strategii popisuje a uvádí, že zahrnuje:

„…podávání měsíčních dávek amodiaquinu plus sulfadoxin-pyrimetaminu všem dětem mladším 5 let v období vysokého přenosu.“

Tyto léky se nepodávají během návštěv imunizačních klinik, ale podle Zprávy o malárii:

„Zavádění sezónní chemické prevence malárie bylo od roku 2015 rozšířeno a ve většině zemí se podává primárně dům od domu…“

Uvádí se, že u Plasmodium falciparum se také začala objevovat rezistence vůči „lékům“ na bázi artemisininu. „Rezistence“ v tomto kontextu údajně znamená, že dochází ke znatelnému snížení míry odstraňování parazitů z krve na základě toho, že jejich přítomnost v krvi svědčí o onemocnění. Ukázalo se však, že tomu tak vždy není.

Přestože malárie není „infekční nemocí“, člověk si údajně může vůči této nemoci vytvořit „imunitu“. To byl zjevně jeden z důvodů, proč byl farmaceutický průmysl motivován k vývoji vakcíny, která by vyvolala „imunitní reakci“ na malarické parazity. K dnešnímu dni prošla různými fázemi testování pouze jedna vakcína. V informačním listu Malárie se uvádí:

„RTS,S/ASO1 (RTS,S) je první a doposud jedinou vakcínou, která vykazuje částečnou ochranu proti malárii u malých dětí.“

Na stránce Světové zdravotnické organizace s názvem Otázky a odpovědi k programu zavádění vakcíny proti malárii (Q&A on the malaria vaccine implementation programme) se uvádí, že tato vakcína byla ve studiích „dobře snášena“, přestože je spojena s „obvyklými“ nežádoucími účinky, které zahrnují bolest a otok v místě vpichu a horečku. Vakcína RTS,S je však spojena i s některými závažnějšími nežádoucími účinky:

„Během studie fáze 3 bylo pozorováno zvýšené riziko febrilních záchvatů do 7 dnů po podání kterékoli dávky vakcíny RTS,S.“

Nicméně v informačním listu se uvádí, že tato vakcína má být v roce 2019 zavedena do tří zemí, kterými jsou Ghana, Keňa a Malawi. Stejně jako všechny ostatní vakcíny bude i vakcína RTS,S obsahovat toxické složky, jako jsou adjuvans a konzervační látky. Navíc na základě toho, že u žádné vakcíny nebylo prokázáno, že by byla bezpečná nebo účinná, nebude ani tato vakcína proti malárii výjimkou, stejně jako všechny ostatní vakcíny bude vyvolávat u malých dětí ve třech afrických zemích, v nichž má být zavedena, kromě horečnatých záchvatů i závažné nežádoucí zdravotní účinky.

Strategie doporučované pro vymýcení malárie zahrnují také metody, které mají zlikvidovat komáry. Tyto metody se označují jako „kontrola přenašečů“ a zahrnují použití pesticidů pro dvě aplikace: moskytiéry ošetřené insekticidy a vnitřní reziduální postřik insekticidy. Třídou insekticidů, které se nejčastěji používají pro ošetření moskytiér, jsou pyretroidy, o nichž jsme již psali a u nichž bylo prokázáno, že jsou vysoce toxické. Informační list Beyond Pesticides uvádí:

„Pyretroidy jsou sice syntetickou verzí extraktu z chryzantémy, ale byly chemicky navrženy tak, aby byly toxičtější s delší dobou odbourávání, a často jsou vyráběny se synergisty, což zvyšuje účinnost a ohrožuje schopnost lidského těla pesticidy detoxikovat.“

Je zřejmé, že v důsledku expozice toxickým pyretroidům může dojít k vážným zdravotním problémům u dospělých a dětí, kteří pod takto ošetřenými moskytiérami spí. Zdá se, že hlavní obavou Světové zdravotnické organizace je to, že se u hmyzu a parazitů vyvíjí „rezistence“ vůči těmto chemikáliím, jak uvádí Zpráva o malárii:

„Rezistence vůči pyretroidům – jediné třídě insekticidů, které se v současnosti používají k ošetření moskytiér insekticidy – je rozšířená…“

V boji proti přenašečům malárie se používají také další tři třídy insekticidů, které se však používají hlavně pro vnitřní reziduální postřiky. Jedná se o karbamáty, organofosfáty a organochloridy. Karbamáty mají podobný mechanismus účinku jako organofosfáty, a proto mají podobné nepříznivé účinky na zdraví. O toxicitě organochloridů a organofosfátů jsme již psali. Je třeba poznamenat, že jedním z organochloridů používaných pro vnitřní reziduální postřiky je DDT.

Toxické „léky“ používané k hubení parazitů v lidském těle a toxické insekticidy používané k hubení komárů, kteří parazity přenášejí, zjevně při „kontrole“ nemoci selhaly. Použití ještě silnějších chemických látek, ať už jako „léků“, insekticidů nebo vakcín, problém stejně tak nevyřeší.

Je zřejmé, že „teorie malárie“ obsahuje mnoho anomálií, v neposlední řadě i to, že přítomnost parazitů, údajných původců nemoci, nemusí být nutně doprovázena onemocněním. Tyto anomálie jsou nápadně podobné anomáliím všech ostatních „infekčních nemocí“ a ukazují, že „teorie malárie“ je podobně chybná. To zase vyvolává vážné otázky ohledně řady dalších nemocí, které jsou údajně způsobeny parazity.

Pozn. redakce: Kapitola o malárii byla z knihy What Really Makes You Ill zveřejněna se souhlasem autorů a podléhá jejich autorským právům.