„Pečlivé vyhledávání v literatuře neodhalilo žádný případ, kdy by krev pacienta se spalničkami byla injekčně aplikována do krevního oběhu jiné osoby a vyvolala spalničky.“

– Dr. Harry Bauguess

Sci-Hub | MEASLES TRANSMITTED BY BLOOD TRANSFUSION. American Journal of Diseases of Children, 27(3), 256 | 10.1001/archpedi.1924.01920090061007

Na úvod bych chtěl poděkovat Danielu Roytasovi z Humanley.com za jeho úžasné rešeršní schopnosti. Vycházel jsem z jeho přehledu experimentů s přenosem spalniček, abych mohl předložit informace pro tento článek. Má dar najít studie a recenze, o nichž by se lidé, podle farmaceutického kartelu, neměli dozvědět. Navštivte, prosím, jeho stránky, kde najdete vynikající podcasty a informace.

Spalničky jsou vždy žhavým tématem diskusí, které lidi stále rozděluje. Nemoc se proslavila jako zabiják dětí, a kdykoli se jedná o děti, vzplanou vášně. Farmaceutický průmysl odvedl pozoruhodnou práci, když přesvědčil většinu lidí, že symptomy známé jako spalničky jsou smrtelnou nemocí vyžadující očkování, aby byly děti a všichni kolem nich, zejména „lidé s oslabenou imunitou“, chráněni. Masivní očkovací kampaň, která začala v roce 1963, vytvořila dojem, že vakcína je odpovědná za pokles dětské úmrtnosti na tuto nemoc, přestože statistiky ukazují, že takový účinek neměla, protože úmrtnost prudce klesla již dávno před zavedením vakcín.

---

Pozn. překl.: Obdobný graf lze nalézt také na stránkách Státního zdravotního ústavu:

I přesto Státní zdravotní ústav ve svém dokumentu „50 let očkování proti spalničkám v ČR“ uvádí:

„WHO vyzývá ke zvyšování proočkovanosti a konstatuje smutnou skutečnost, že v 21. století umírá tolik lidí (převážně dětí) na infekci, které lze zabránit očkováním.“

„Očkování představuje jediný účinný způsob ochrany před onemocněním spalničkami.“

---

V minulosti lékaři pravidelně hovořili o spalničkách jako o lehkém dětském onemocnění, které nevede k úmrtí, a k uzdravení dokonce ani nejsou nutné léky. Dr. R. T. Trall ve svém příspěvku předneseném ve Smithsonově institutu v roce 1860 uvedl úžasná tvrzení o neškodné povaze spalniček a několika dalších nemocí:

„Sám jsem prostřednictvím přírodní hygieny léčil po dobu 16 let všechny formy a stovky případů tyfu a břišního tyfu, zápalu plic, spalniček a úplavice a neztratil jsem ani jednoho pacienta. Totéž platí pro spálu a další horečky. Nebyl podán žádný lék.“

Dr. R.T. Trall

http://www.whale.to/v/trall.htm

V příspěvku Vital Statistics z roku 1959 publikovaném v časopise British Medical Journal byly spalničky považovány za velmi mírné onemocnění, které mělo jen málo závažných komplikací:

„U většiny dětí skončila celá epizoda dobře a úplně do týdne… V této praxi jsou spalničky považovány za relativně mírné a nevyhnutelné dětské onemocnění, s nímž je nejlépe se setkat kdykoli ve věku od 3 do 7 let. Za posledních 10 let se vyskytlo jen málo závažných komplikací v jakémkoli věku a všechny děti se zcela uzdravily. V důsledku toho nebyly podniknuty žádné zvláštní pokusy o prevenci ani u malých dětí, u nichž nebylo zjištěno, že by toto onemocnění bylo zvlášť závažné.“ – Vital Statistics, British Medical Journal, 7. února 1959, str. 381.“

http://whale.to/m/measles1.html

V roce 1962, rok před zavedením vakcíny proti spalničkám, napsal dr. Alexander Langmuir, hlavní vyšetřovatel Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) pro choroby, který vytvořil a vedl oddělení epidemiologického dozoru v letech 1949-1970, čímž si vysloužil titul „otec epidemiologie infekčních nemocí“, že spalničky jsou „infekcí“ s krátkým trváním, střední závažností a nízkou úmrtností:

Význam spalniček jako zdravotního problému

„Tato spontánně odeznívající infekce s krátkým trváním, střední závažností a nízkou úmrtností si po staletí udržuje pozoruhodně stabilní biologickou rovnováhu.“

https://www.google.com/url?sa=t&source=web&rct=j&opi=89978449&url=https://stacks.cdc.gov/view/cdc/41218/cdc_41218_DS1.pdf&ved=2ahUKEwi_v6i2-vr_AhV0pokEHd5eCSgQFnoECA0QAQ&usg=AOvVaw1MKlac2aH9MD-Soo4J1oZr

V roce 1998 uvedla Pamela Dyneová, zástupkyně ředitele rezidenčního oddělení, odborná asistentka na oddělení urgentní medicíny v Olive View-UCLA Medical Center, v článku na webu emedicine.com, že spalničky jsou obvykle benigní a nekomplikované:

Pediatrie, spalničky

„I když se jedná o klinicky významné virové onemocnění, spalničky jsou obvykle benigní a nekomplikované. Komplikace se častěji vyskytují u dospělých a u dětí, které jsou podvyživené nebo s oslabenou imunitou.“

https://web.archive.org/web/19980702034411/http://www.emedicine.com/emerg/topic389.htm

Jak už to tak bývá, lidé a zdroje uvádějící, že spalničky nejsou smrtelnou nemocí, byli buď ignorováni a/nebo zapomenuti. Studie a informátoři, kteří upozorňovali veřejnost na nebezpečné a smrtelné následky vakcín, byli pohodlně zameteni pod koberec. Úspěšná farmaceutická propagandistická kampaň přesvědčila veřejnost, že vakcíny zachraňují životy a že tato vysoce nakažlivá nemoc je z velké části pod kontrolou. Jakékoli náhlé propuknutí nemoci je považováno za nemoc neočkovaných a za přímý důsledek jejich „protivědeckého“ způsobu života. Neočkovaní jsou považováni za chodící hrozbu, stejně „smrtelnou a nakažlivou“ jako samotná nemoc.

Podle časopisu New England Medical Journal (NEJM) je „virus“ spalniček jedním z nejvíce nakažlivých známých lidských patogenů. Uvádí, že u 100% vnímavé populace má jeden případ spalniček za následek v průměru 12 až 18 sekundárních případů. Světová zdravotnická organizace se shoduje s NEJM v tom, že spalničky jsou jednou z nejnakažlivějších „virových“ nemocí na světě a že u neočkovaných osob mohou vést k závažným komplikacím a smrti. Podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) platí, že pokud má spalničky jeden člověk, 90% lidí v jeho sousedství, kteří nejsou „imunní“, se „nakazí“.

To jsou poněkud děsivě znějící tvrzení pro „virové“ onemocnění, které bylo kdysi považováno za nevyhnutelné, mírné, benigní a nekomplikované, se střední závažností a nízkou úmrtností. To vyvolává několik velmi zajímavých otázek. Obstojí tvrzení o tom, že „virus“ spalniček vyvolává vysoce nakažlivé onemocnění, když si prostudujeme literaturu? Bylo možné tuto super „infekční“ nemoc úspěšně přenést z tělních tekutin nemocného hostitele na zdravého člověka nebo zvířecí subjekt? Byli vědci skutečně schopni experimentálně znovu vyvolat přesně stejnou nemoc? Máme-li posoudit „vysoce nakažlivou“ povahu tohoto „viru“ na základě pokusů o přenos v průběhu 19. a 20. století, při nichž byly použity krev, slzy, nosní sekret, plicní tekutina a sekret ze spalničkových strupů, důkazy ukazují pravý opak „vysoce nakažlivé“ nemoci. Ve skutečnosti ukazují, že spalničky nejsou vůbec nakažlivé.

Experimenty na lidech

V roce 1905 přezkoumal americký patolog Ludvig Hektoen důkazy o experimentálním přenosu spalniček v celé do té doby dostupné literatuře. Během toho objevil četné případy neúspěšného přenosu nemoci pomocí krve, slz, nosního sekretu, plicní tekutiny a sekretu ze spalničkových strupů. Na úvod svého přehledu Hektoen zpochybnil výsledky prvních pokusů o přenos spalniček inokulací, které provedl Francis Home v roce 1758. Citoval Erasma Darwina, uznávaného lékaře té doby, který uvedl, že pokusy o přenos nemoci byly sice učiněny, ale bylo při nich mnoho obtíží. Hektoen uvedl, že v roce 1816 se Thomassen A. Thuessin a jeho žák C. J. Themmen pokusili zopakovat experimenty, které provedl F. Home, a jejich pokusy o přenos nemoci na pět dětí pomocí krve pacientů se spalničkami skončily zcela negativně. Hektoen se poté zabýval výsledky pokusů různých dalších badatelů v průběhu 19. století.

• V roce 1801 se Chapman pokusil přenést spalničky pomocí krve, slz, hlenu z nosní dutiny a průdušek a materiálu z vyrážky na kůži, ale bez úspěchu.
• Stejně dopadl v roce 1809 Willan, když se neúspěšně pokusil inokulovat tři děti pomocí tekutiny z puchýřků.
• V roce 1810 se Wachsel pokusil inokulovat osmnáctiletého člověka spalničkami, ale tento pokus byl prý pochybný a na základě doby, kterou trvalo, než se rozvinuly příznaky, byl považován spíše za „přirozenou“ infekci než za infekci experimentální.
• V roce 1822 se dr. Frigori pokusil nakazit šest dětí, ale bez úspěchu, protože příznaky byly považovány za nespecifické. Dr. Frigori, který nebyl s výsledky spokojen, se pokusil nakazit sám sebe, rovněž bez úspěchu.
• V témže roce se dr. Negri pokusil nakazit dva chlapce a dosáhl stejně negativních výsledků jako dr. Frigori.
• Také Speranza v roce 1822 neuspěl při pokusu podobnými metodami nakazit spalničkami čtyři chlapce.
• V roce 1834 se Albers neúspěšně pokusil nakazit čtyři děti. Citoval Alexandra Monroa, Bourgoise a Spryho, kteří rovněž provedli neúspěšnou inokulaci pomocí slin, slz a kožních šupinek.
• A konečně v roce 1890 se Hugh Thompson pokusil infikovat dvě skupiny dětí při různých příležitostech, v obou případech bez úspěchu.

Experimentální spalničky

„První pokus o nakažení spalničkami, o němž existují záznamy, provedl Francis Home v roce 1758.“

„Podle jeho vlastních záznamů se Home pokusil inokulovat spalničky 15 různým osobám a dospěl k závěru, že ve většině případů se mu podařilo vyvolat onemocnění v mírné a modifikované formě.“

„Soudě podle následujícího citátu Erasmus Darwin Homeovu práci buď neznal, nebo na něj neudělala příznivý dojem:

,… je pravděpodobné, že inokulace by mohla spalničky odzbrojit stejně tak jako u pravých neštovic, protože by zabránila katarům a častým zánětům plic, které tuto nemoc provázejí; obojí je pravděpodobně důsledkem bezprostřední aplikace nakažlivých miasmat na tyto sliznice. Bylo učiněno několik pokusů, ale zdá se, že při přenosu nemoci vznikají potíže. Domnívám se, že krev ani slzy by infekci nezpůsobily. Snad by se to mohlo podařit v případě hlenovitého výtoku z nosní dutiny nebo kapky teplé vody nanesené na vyrážku a opět seškrábnuté okrajem lancety, nebo pokud by se navlhčila trochou teplé vody? Další experimenty tohoto druhu by si zasloužily pozornost veřejnosti‘.“

„Tento názor byl značně posílen zcela negativními výsledky Themmenových vlastních experimentů. Krev pacientů se spalničkami, odebranou v době vrcholícího exantému, umístil na malé ranky na pažích dvou dětí; vatu napuštěnou slzami pacienta se spalničkami umístil na prasklý puchýřek na paži dítěte; v jiném případě provedl podobný experiment s vatou nasáklou potem pacienta se spalničkami pokrytého vyrážkou; a při pátém experimentu umístil vatu nasáklou slzami pacienta se spalničkami na neporušenou kůži obou paží dívky. ‚I když všechny tyto úkony byly prováděny opatrně a v souladu s doporučeními autorit, přesto jsme nepozorovali žádné následky a těchto pět dětí, přestože předtím spalničkami napadeny nebyly, zůstalo této nemoci zcela prostých,‘ uvedl Themmen, který však uznává, že děti zřejmě nebyly ke spalničkám příliš náchylné, protože všechny žily v domech, kde se spalničky vyskytovaly, a přesto zůstaly této nemoci prosté.“

„Willan inokuloval tři děti tekutinou z miliárních vezikulů při spalničkách, ale bez úspěchu. A Chapman ve Filadelfii se v roce 1801 marně pokoušel inokulovat spalničky prostřednictvím krve, slz, hlenu z dutiny nosní a průdušek, hmotou z vyrážky na kůži, řádně navlhčenou. Na základě toho se Dewes domníval, že nakažlivost spalniček lze oprávněně zpochybnit.“

„Experiment pana Wachsela na osmnáctiletém mladíkovi Richardu Brookesovi, o němž referuje Willan (citováno výše), byl podle Hugha Thompsona a dalších úspěšný, ale to je přinejmenším velmi pochybné. Chlapec byl inokulován 6. ledna 1810 kravskými neštovicemi a tekutinou odebranou z vezikulů spalniček. Kravské neštovice se plně rozvinuly 15. ledna. 22. ledna se dostavil kašel, kýchání a výtok z očí se zimnicí, po nichž následovala 28. ledna, tedy 22. den po inokulaci spalničková vyrážka. Ve světle našich současných znalostí je třeba spalničky v tomto případě připsat přirozené infekci získané asi osm dní po inokulaci.“

„V roce 1822 Speranza z Mantovy nechal provést inokulaci spalničkami s výsledky, které považoval za mimořádně úspěšné a které bez výhrad přijalo několik pozdějších autorů. Speranza popisuje tyto inokulace následovně:

‚… pozvali jsme k operaci doktora Frigoriho, lékaře z nemocnice pro pracující a rekonvalescenty, kde se spalničky mezi dětmi vždy vyskytovaly. Lancetou byl proveden lehký řez na skupině více zanícených chorobných skvrn a hrotem nástroje pokrytým krvavou hmotou bylo provedeno několik řezů na paži zdravé osoby, přičemž rány byly ihned překryty obvazem. Tato operace byla provedena s největší opatrností a pod naším dohledem na šesti chlapcích různého věku. Chlapci si několik dní poté stěžovali, že se necítí dobře; asi pátý nebo šestý den se objevily velmi slabé stopy nachlazení s kašlem a slzením očí, které přetrvávalo i po objevení se několika exantematických skvrn; objevilo se velmi slabé horečnaté podráždění, v některých případech mírný průjem, a devátý nebo desátý den po inokulaci spalničky odezněly, aniž by zanechaly stopy po druhotném onemocnění. Dr. Frigori se nespokojil s tímto výsledkem, který pečlivě a denně sledoval, a vyzkoušel experiment na sobě; výsledek byl stejný, ale ještě mírnější. Z chorobných jevů se objevilo pouze přechodné katarální postižení, které se týkalo spíše čelních dutin než průdušnice a průdušek. Podobná inokulace, kterou provedl dr. Negri na dvou chlapcích, měla stejný výsledek, stejně jako naše vlastní experimenty na čtyřech dalších osobách, provedené stejným způsobem. Neměli jsme stejné štěstí, když jsme následovali postup Homea, Horsta a Ronaldse, tj. když jsme napustili kousek vaty krví z řezu na skupině exantematických skvrn a přiložili ji na paži předtím, než byl proveden jakýkoli vpich. Tento postup byl vyzkoušen ve dvou případech, ale experiment nesplnil naše přání; neobjevily se žádné katarální jevy ani exantematické skvrny.‘

Speranza také uvádí, že:

‚V roce 1806, v době epidemie spalniček v Parmě, inokuloval dr. Rasori, lékař nemocnice, jednoho ze svých synovců touto nemocí tak, že do něj jehlou vpravil krvavou hmotu odebranou z exantematických vředů nakažené osoby. Výsledkem tohoto spásného zákroku byla tvorba papil v místě inokulace s mírnými stopami katarálního podráždění a imunita vůči tehdejší všeobecné epidemii.‘

Z popisu příznaků, který Speranza uvedl, se zdá být velmi pochybné, že by někdo z inokulovaných osob spalničky skutečně měl. A pokud bychom popsané příznaky přijali jako příznaky „mírného onemocnění spalničkami“, jak lze vyloučit přirozenou infekci, když se dozvídáme, že spalničky byly mezi dětmi v nemocnici vždy rozšířené a když se uvádí inkubační doba pět až šest dní? Za těchto okolností nechápu, jak je možné Speranzovým experimentům přisuzovat nějakou hodnotu.“

„V roce 1834 Albers bez úspěchu inokuloval čtyři osoby, když u dvou osob použil Homeovu metodu a u dvou osob použil vakcinační metodu, přičemž krev byla odebrána druhý den po výskytu vyrážky. Z toho vyvozuje, že krev neobsahuje původce spalniček. Cituje Alexandra Monroa, Bourgoise a Spryho, kteří provedli neúspěšné inokulace pomocí slin, slz a kožních šupinek, ale neuvádí žádné odkazy.“

„Hugh Thompson v Glasgowě přijímá inokulace Homea, Wachsela, Speranzy a Katony jako úspěšné. Považuje praktičnost a bezpečnost inokulace při spalničkách, stejně jako vyvolání mnohem mírnějšího záchvatu než spontánního, za definitivně prokázané a doporučuje, aby použitou metodou byla povrchová skarifikace s následnou aplikací tekutiny odebrané z puchýřů na kůži pacientů se spalničkami. Ve dvou případech, kdy Thompson tuto metodu praktikoval, však jeho inokulace selhaly.“

Zbytek studie Ludviga Hektoena popisuje jeho vlastní experimenty provedené v roce 1905, při nichž se pokoušel nakazit spalničkami zdravé lidi. Tyto experimenty jsou považovány za definitivní důkaz, že spalničky lze přenést prostřednictvím tekutin „nakaženého“ pacienta. Přestože Hektoen tvrdil, že tyto lidi nakazil krví pacientů se spalničkami, ve skutečnosti použil mnohem více než jen krev. Stručně řečeno, dvě baňky s ascitickým bujónem o objemu 50 cm³ (dva díly peptonového bujónu, jeden díl ascitické tekutiny zahřáté na 55° C po dobu 54 minut) byly inokulovány jedním a třemi cm³ krve a inkubovány při 37° C po dobu 24 hodin. Poté provedl subkultury na ascitickém agaru??? („ascites agar“), glycerinovém agaru a Loefflerově séru. Tyto bujóny byly aplikovány dvěma pacientům, kteří se zotavovali ze spály (onemocnění, které je údajně zaměňováno se spalničkami), u nichž se vyskytly některé nespecifické příznaky, které byly následně prohlášeny za spalničky. I když je tento experiment považován za definitivní důkaz toho, že „virus“ spalniček byl přenesen z krve nemocných pacientů na ty zdravé, skutečnost, že „zdravými“ subjekty byli pacienti, kteří nedávno trpěli podobnými příznaky nemoci, že vzorky krve byly smíchány s jinými látkami, jako je ascitický bujón, a že subjekty trpěly pouze mírnými nespecifickými příznaky nemoci, zpochybňuje platnost Hektoenových vlastních zjištění:

OSOBNÍ EXPERIMENTY

„Při těchto experimentech byla věnována zvláštní pozornost vyloučení přirozené infekce.

1. Krev byla odebrána devítiletému chlapci, u něhož se v pozdějších stadiích deskvamace po nekomplikovaném záchvatu spály rozvinul spíše mírný, ale typický záchvat spalniček. První příznaky spalniček se objevily poté, co byl asi dva týdny bez horečky. Objevily se bolesti hlavy, rýma, kašel, výtok z očí a mírné horečnaté příznaky. O tři dny později se objevila papulózní vyrážka a čtvrtý den typická spalničková vyrážka, která brzy začala blednout a následovala typická deskvamace připomínající slupky otrub.

Čtvrtý den byly odebrány 4 cm³ krve ze žíly na pravém lokti po pečlivém vydrhnutí kůže vodou a mýdlem a následně alkoholem. Dvě baňky s ascitickým bujónem o objemu 50 cm³ (dva díly peptonového bujónu, jeden díl ascitické tekutiny zahřáté na 55° C po dobu 54 minut) byly inokulovány najednou jedním a třemi cm³ krve a umístěny do inkubátoru při teplotě 37° C po dobu 24 hodin. Po uplynutí této doby se obě baňky jevily jako sterilní, částice se usadily a supernatant byl čirý. Subkultury provedené v této době na ascitickém agaru??? („ascites agar“), glycerinovém agaru a Loefflerově séru a uchovávané za aerobních a anaerobních podmínek zůstaly sterilní a obsah baňky s ascitickým bujónem obsahující 1 cm³ krve zůstal trvale sterilní. 4 cm³ z baňky s 50 cm³ ascitického bujónu smíchané se 3 cm³ krve a uchovávané v inkubátoru při teplotě 37° C po dobu 24 hodin byly injekčně aplikovány pod kůži na hrudníku zdravého 24letého studenta medicíny, u něhož se právě ukončovala deskvamace po nekomplikovaném záchvatu spály a který ochotně s experimentem souhlasil. Tento muž nebyl ve stejné nemocnici jako chlapec, od něhož byla krev odebrána, ale byl 26 dní v jiném zařízení, v té době i předtím a potom zcela bez spalniček. Do té míry, do jaké se dalo zjistit a bylo provedeno pečlivé šetření, netrpěl muž, kterému byla injekce podána, vůbec nemocí připomínající spalničky, kromě spály.

V místě vpichu se nikdy neobjevily žádné lokální příznaky. Třináctý den po injekci byla teplota 101° F; následující ráno stoupla na 103° F. Následující den v devět hodin ráno dostal teplou koupel a ihned poté se mu na čele objevila červená, papulózní, skvrnitá vyrážka, která se poměrně rychle rozšířila na obličej, krk a hrudník. Dr. James B. Herrick, který ho v té době viděl, neváhal diagnostikovat spalničky. Ve dvě hodiny odpoledne se na větší části těla objevila jednoznačně typická, plně rozvinutá spalničková vyrážka. Teplota zůstala nad normálem po dva dny, poté klesla na normál přibližně ve stejné době, kdy začala vyrážka slábnout. Bezprostředně poté následovalo bezproblémové zotavení bez jakýchkoli komplikací, deskvamace připomínala slupky otrub. Pacient byl po celou dobu nemoci bez respiračních příznaků všeho druhu. Ani v období před vznikem vyrážky se nevyskytly žádné zvláštní lokální příznaky (morbilli sine catarrho). Subjektivní stav pacienta se v průběhu nemoci příliš nezměnil, pokud vůbec. Chuť k jídlu zůstala beze změn.

2. V tomto případě poskytla krev dobře vyvinutá irská služka ve věku 21 let, která prodělala nekomplikovaný záchvat typických spalniček. Asi 30 hodin po prvním výskytu vyrážky, která se stále objevovala na končetinách, bylo odebráno 10 cm³ krve ze žíly na lokti a rovnoměrně rozděleno do čtyř baněk, z nichž každá obsahovala 50 cm³ bujónu a 25 cm³ ascitické tekutiny. Všechny tyto baňky zůstaly dokonale sterilní, pokud jde o bakterie prokazatelné obvyklými metodami.

Po 24 hodinách při teplotě 37° C bylo „M.“, ve věku 28 let, který, pokud je mu známo, spalničky neměl a s experimentem souhlasil, injekčně aplikováno podkožně do zad 5 cm³ směsi krve s ascitickým bujónem.

Tento pacient se rovněž zotavoval z lehkého záchvatu spály a v době inokulace byl po dobu 24 dnů jediným obyvatelem izolační místnosti všeobecné nemocnice, ve které se v té době nenacházel žádný jiný případ spalniček. V místě vpichu nebyly zjištěny žádné lokální změny. Teplota a celkový stav zůstávaly normální až do večera 11. dne, kdy teplota stoupla na 99,8° F a následující den se definitivně projevil mírný zánět spojivek, na který bylo podezření již asi den předtím. Třináctého dne se objevil kašel, mandle byly světlé a červené a v krku bylo zvýšené množství hlenu. Odpoledne teplota, která stále stoupala, dosáhla 103° F. Během následující noci se objevila typická spalničková vyrážka, přičemž první skvrny byly patrné na nose a poté na čele, obličeji, kůži hlavy, hrudníku, zádech a břiše. Vyrážka sestávala z růžových makul a papul, které při tlaku snadno mizely a byly největší a nejjasněji červené na obličeji. Čelo bylo rovnoměrně červené. Pacient nebyl vážně nemocný, trochu ztratil chuť k jídlu, ale v noci spal dobře, protože předchozí noc byl poněkud neklidný. Zotavení proběhlo rychle.

Kultivace krve 13. den (1 cm³ krve v každé ze tří baněk, z nichž každá obsahovala 50 cm³ bujónu a 25 cm³ ascitické tekutiny) zůstala trvale sterilní.

ZÁVĚRY
Výsledky těchto dvou experimentů umožňují učinit závěr, že virus spalniček je přítomen v krvi pacientů s typickými spalničkami někdy přinejmenším během prvních 30 hodin výskytu vyrážky; dále že virus si zachovává svou virulenci po dobu nejméně 24 hodin, pokud je tato krev inokulována do ascitického bujónu a uchovávána při 37° C. Tento experiment ukazuje, že není obtížné získat virus spalniček nesmíšený s jinými mikroby a v takové formě, aby mohl být studován různými metodami.

https://www.jstor.org/stable/30071821?seq=5

Zatímco Hektoenovy závěry jsou samy o sobě sporné, práce Andrewa Sellardse o něco více než deset let později důvěryhodnost Hektoenových tvrzení ještě více zpochybnila. Během zimních měsíců v letech 1918 až 1919 se Andrew Sellards pokusil dosáhnout stejných výsledků, které získal Hektoen. Za tímto účelem inokuloval krev pacientů se spalničkami osmi zdravým dobrovolníkům, kteří předtím spalničky neměli. Sellards použil stejné metody jako Hektoen a provedl sérii postupně intenzivnějších injekcí krve. Začal s krví pacienta získanou 12 hodin po výskytu vyrážky, kterou smíchal s 9 díly izotonického roztoku soli a poté ji injekčně aplikoval dobrovolníkovi pod kůži. Neobjevily se žádné příznaky.

V další sérii byla krev pacienta se spalničkami získaná 12 hodin po výskytu vyrážky inkubována v ascitickém bujónu nebo defibrinována. Oba preparáty byly podkožně aplikovány dvěma dobrovolníkům. V těchto sériích experimentů se však neobjevily žádné příznaky. Přistoupili tedy k intenzivnějším injekcím. Krev byla odebrána do citrátu od 2 případů spalniček před výskytem vyrážky, smíchána dohromady a poté aplikována podkožně a nitrosvalově dalším 2 dobrovolníkům. O 24 hodin později byl stejný postup zopakován se stejnými dobrovolníky. Žádné příznaky se však neobjevily. Po 3 týdnech byli tito dobrovolníci vystaveni časnému případu spalniček a do sliznic jim byl vpraven sekret. Dobrovolníci zůstali i nadále bez příznaků.

Po těchto neúspěších byl učiněn poslední pokus o intenzivní injekci s použitím plné krve pacienta se spalničkami, která byla podkožně a nitrožilně aplikována jinému dobrovolníkovi. I tento dobrovolník zůstal bez příznaků. Sellards dospěl k závěru, že jeho 8 po sobě jdoucích neúspěšných pokusů o přenos spalniček prostřednictvím po sobě jdoucích injekcí krve zpochybňuje Hektoenovy výsledky, které údajně prokázaly přenos spalniček prostřednictvím injekcí krve. Bohužel se mi z nějakého důvodu nepodařilo zkopírovat a vložit hlavní body z této studie, a tak se musíme spolehnout na mé vynikající schopnosti ořezu a podtrhávání:

Přehled výzkumů týkajících se etiologie spalniček

Sci-Hub | A REVIEW OF THE INVESTIGATIONS CONCERNING THE ETIOLOGY OF MEASLES. Medicine, 3(2), 99–136 | 10.1097/00005792-192403020-00001

V roce 1919 zaslal doktor Alfred F. Hess dopis redakci časopisu Journal of the American Medical Association v reakci na výsledky Sellardsových experimentů. V něm srovnával Sellardsův neúspěch při přenosu spalniček na člověka krví a hlenem s vlastním neúspěchem při přenosu planých neštovic. Hess připustil, že umělý přenos na člověka nebyl takový, jaký zamýšlela příroda. Bohužel místo toho, aby Hess přiznal, že „virová“ hypotéza je chybná, domníval se, že se jim buď nedaří „virus“ přenést, nebo že existuje jiná cesta nákazy, která je vědcům neznámá:

Potřeba dalšího výzkumu přenosnosti spalniček a planých neštovic

„Je pozoruhodné, že se Sellardsovi nepodařilo vyvolat toto vysoce infekční onemocnění prostřednictvím krve nebo nosního sekretu nakažených osob. Nedávno jsem však měl podobnou zkušenost s planými neštovicemi (Am. J. Dis. Child. 16:34 [červenec] 1918). Jsme tedy konfrontováni se dvěma nemocemi – dvěma nejinfekčnějšími z endemických nemocí v této části světa – které nejsme schopni uměle přenést z člověka na člověka. Výsledek byl velmi překvapivý, pokud jde o plané neštovice, a pokud stejné pravidlo platí i pro spalničky, zdá se, že musí jít o základní princip. Je zřejmé, že při našich experimentech nesledujeme, jak se domníváme, přírodní způsob přenosu; buď se nám nedaří virus přenést, nebo je cesta nákazy zcela jiná, než se běžně předpokládá.“

https://jamanetwork.com/journals/jama/article-abstract/222413

Experimenty na zvířatech

Po desetiletích neúspěšných pokusů o prokázání nakažlivosti spalniček u lidí pomocí mnoha různých experimentů přešli vědci k pokusům o nakažení opic. O těchto experimentech se můžeme dozvědět poměrně dost, když se vrátíme k práci Andrewa Sellardse z roku 1919. Na začátku Sellards připustil, že výsledky těchto experimentů na zvířatech se značně lišily. V prvních zmiňovaných experimentech se Sellards zaměřil na práci Andersona a Goldbergera z roku 1911. Bohužel mnoho zásadních informací z těchto experimentů chybělo a/nebo nebylo k dispozici. Výzkumníci ve svých experimentech použili 3 různé druhy opic, u nichž se objevily jen velmi mírné příznaky, přičemž u mnoha z nich se neobjevily vůbec. Dvěma opicím byl na sliznici inokulován materiál odebraný pacientům se spalničkami 24 hodin po vzniku příznaků a ani u jedné z opic se neobjevily žádné příznaky. Při experimentech s podkožními injekcemi materiálu od pacientů opicím byly 4 ze 6 pokusů považovány za neúspěšné.

Hektoen a Eggers inokulovali dvě opice krví odebranou 24 hodin po výskytu vyrážky. Jedna z opic vykazovala 12. a 13. den po inokulaci známky onemocnění, ale vyrážka ani respirační komplikace nebyly pozorovány. U druhé opice se 15. den objevila slabá makulo-papulózní vyrážka kolem očí a na čele a následující den se objevila podobná vyrážka v obou tříslech. Vyrážky zmizely po 1 až 2 dnech bez zřetelné deskvamace. Koplikovy skvrny nebyly přítomny. Vědci tvrdili, že jejich výsledky v kombinaci s výsledky získanými od Andersona a Goldbergera naznačují, že opice jsou vnímavé k „mírnému druhu spalniček“.

Lucas a Pfizer nechali dvěma opicím injekčně aplikovat krev pacienta se spalničkami. Ani u jedné z opic se neobjevila vyrážka ani horečnaté reakce. Sellards uvedl, že jakákoli interpretace výsledků jejich experimentů je obtížná, protože několik kontrolních opic po inokulaci uhynulo, stejně jako některé z těch, které byly inokulovány „virem“ dva týdny po injekci krve od pacientů se spalničkami.

V roce 1911 Nicolle a Conseil uvedli, že potvrdili práci Andersona a Golderga. Když však jedné opici injekčně aplikovali krev odebranou pacientovi se spalničkami, neobjevily se u ní žádné příznaky kromě zvýšené teploty. Krev z této opice byla injekčně aplikována jiné opici, která zůstala zcela normální.

V roce 1920 stejní vědci informovali o výsledcích experimentů provedených v roce 1913, kdy se pokusili přenést spalničky z dítěte na opice, znovu je inokulovat dítěti a znovu opicím. Výsledkem bylo, že opice neměly, kromě horečnaté reakce, žádné jiné příznaky. Nebyly však zaznamenány normální základní hodnoty tělesné teploty u opic ani popsány žádné příznaky, které dítě prodělalo. Sellards se domníval, že z těchto výsledků není vhodné vyvozovat žádné závěry, protože tak důležité informace chyběly.

Tunnicliff inokuloval krev pacienta se spalničkami opici, což u „nakažené“ opice nevyvolalo žádné jednoznačné horečnaté reakce, žádnou vyrážku, Koplikovy skvrny ani žádné jiné příznaky spalniček.

V roce 1914 se Jurgelunas pokusil vyvolat spalničky u opic pomocí inokulace krve a hlenu od pacientů se spalničkami a také kontaktem zvířat s pacienty na spalničkových odděleních. Došel k závěru, že všechny jeho výsledky byly negativní.

U jedné opice, které byla injekčně aplikována defibrinovaná krev, se nakonec vytvořila vyrážka a 11 dní po injekci uhynula. Jurgelunas se však domníval, že vyrážka neodpovídá vyrážce pozorované při spalničkách, a proto spalničky nebyly příčinou smrti. Další opici byla injekčně aplikována krev získaná 24 hodin poté, co se u pacienta se spalničkami objevila vyrážka, a žádné příznaky se u ní neobjevily. U třetí opice, které byla injekčně aplikována krev odebraná druhý den po objevení se vyrážky, se rovněž neobjevily žádné příznaky.

Dvě opice byly vystaveny kontaktu s pacienty na spalničkových odděleních, pět dní strávily s pacienty s akutním onemocněním a dva dny s pacienty, kteří se z onemocnění zotavovali. Ani u jedné z nich se neobjevily žádné příznaky. U dalších opic bylo provedeno několik dalších experimentů se slizničními sekrety od pacientů se spalničkami, které všechny přinesly negativní výsledky.

V roce 1921 Blake a Trask tvrdili, že se jim podařilo spalničkami nakazit 8 z 10 opic, čímž „potvrdili“ práci Andersona a Goldbergera, Hektoena a Eggerse a Lucase a Pfizera. Vyrážka, která se objevila, se však nelišila od vyrážek, které se vyskytují u opic bez spalniček, a horečnaté reakce se objevily pouze u těch zvířat, která byla inokulována kontaminovaným materiálem.

V letech 1918 a 1919 Sellards a Wenworth inokulovali 3 opice různými způsoby, včetně injekcí krve pacientů se spalničkami. Zvířata zůstala zdravá bez jakýchkoli známek spalniček, a to i za podmínek, které měly nemoc vyvolat.

V samostatném experimentu byla krev pacientů se spalničkami současně injekčně aplikována 2 mužům a 2 opicím. Oba muži zůstali bez příznaků. U jedné ze dvou opic se objevily příznaky, které nenaznačovaly spalničky, a protože oba muži zůstali zdraví, dospěl Sellards k závěru, že opice netrpěla „virem“ spalniček. Sellards také zmínil, že jeho vlastní experimenty s použitím slizničních sekretů vedly pouze k negativním výsledkům a že injekce krve od pacientů se spalničkami přesvědčivě neprokázala nákazu spalničkami.

Na základě vlastních experimentálních výsledků a s přihlédnutím k výsledkům předchozích výzkumníků dospěl Sellards k závěru, že neexistuje jednoznačný důkaz o vnímavosti opic ke spalničkám. Domníval se, že použití reakcí u opic jako způsobu studia spalniček je neuspokojivé. Za zcela otevřenou otázku považoval také filtrovatelnost „viru“.

Grund aplikoval králíkům intratracheálně slizniční sekrety pacientů se spalničkami. Z 23 pokusných zvířat zůstalo velké množství bez onemocnění. Neobjevila se žádná horečnatá reakce ani leukopenie a testy imunity byly rozporuplné. Grund dospěl k závěru, že u žádného zvířete se neobjevil typický obraz spalniček.

Zatímco Duval a D´Aunoy se domnívali, že se jim podařilo reprodukovat spalničky injekčním podáním krve pacientů se spalničkami králíkům, Sellards dospěl k závěru, že k potvrzení jejich zjištění by bylo třeba rozsáhlého ověřování a propracovaných kontrol. Vědci také zkoumali morčata a domnívali se, že jsou ke spalničkám vnímavá. V jejich zprávě však chyběly některé podstatné údaje, chyběly úplné informace o teplotě a počtu leukocytů, které by logicky nevedly ke stejnému závěru.

Tunnicliff a Moody aplikovali intratracheálně slizniční sekret 9 králíkům, a přestože u 8 z nich byla pozorována vyrážka, žádné další jednoznačné příznaky se neobjevily.

Kawamura použil krev opic, které byly inokulovány krví pacientů se spalničkami, a poté se neúspěšně pokusil přenést nemoc z opice na morčata i králíky.

Nicolle a Consil dospěli k závěru, že králíci a morčata nejsou vnímaví ke spalničkám poté, co se neúspěšně pokusili tato zvířata nakazit.

Sellards na základě výsledků experimentů ostatních dospěl k závěru, že příznaky u králíků jsou ještě méně jednoznačné než u opic. Domníval se tedy, že považovat králíky a morčata za vnímavé ke spalničkám, nebo dokonce že „virus“ může v těchto zvířatech přežívat, není na základě předložených důkazů opodstatněné.

Při diskusi o přenosu spalniček na člověka Sellards uvedl, že injekce krve pacienta se spalničkami, v níž se předpokládalo, že se „virus“ nachází, do zdravého subjektu neznamená, že se člověk spalničkami nakazí. Zopakoval, že jeho vlastní práce zahrnující injekční aplikaci krve pacientů se spalničkami zdravým subjektům přinesla pouze negativní výsledky.

K přenosu spalniček na zvířata Sellards uvedl, že neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o vnímavosti opic vůči „viru“ spalniček. Domníval se, že všichni pozorovatelé se shodli na tom, že příznaky vyvolané při experimentech na opicích byly spíše vágní a že zkušení vyšetřovatelé uvedli rozporuplné výsledky a výrazné odchylky. Bez ohledu na způsob inokulace zůstávala hlavním problémem interpretace výsledků. Experimentální reakce byly příliš mírné na to, aby bylo možné určit, že jsou způsobeny „virem“ spalniček od lidského pacienta. Sellards se domníval, že je důležité dospět k přesné metodě studia pro všechny budoucí výzkumy, než hromadit obrovské množství dat, která jsou závislá na jedné nebo dvou pochybných metodách. Na závěr uvedl, že hlavní problémy, které zbývá vyřešit v případě spalniček, jsou následující:

• Prokázání původce onemocnění
• Kultivace mikroorganismu
• Experimentální vyvolání nemoci u zvířat

SHRNUTÍ:

• V roce 1758 se Francis Home pokusil poprvé inokulovat pacientům spalničky a dospěl k závěru, že ve většině případů se mu podařilo vyvolat onemocnění v mírné a modifikované formě.
• Na Erasma Darwina však výsledky neudělaly dojem a uvedl, že některé pokusy sice byly učiněny, ale zdá se, že při přenosu nemoci vznikly potíže.
• Vlastní experimenty C. J. Themmena s použitím slz, potu a dalších tělních tekutin pacientů se spalničkami na pěti dětech byly všechny negativní.
• Chapman ve Filadelfii se v roce 1801 marně pokoušel inokulovat spalničky prostřednictvím krve, slz, hlenu z dutiny nosní a průdušek, hmotou z vyrážky na kůži, ale bez úspěchu.
• Willan v roce 1809 inokuloval 3 děti tekutinou z miliárních vezikulů při spalničkách, ale bez úspěchu.
• V roce 1810 se Wachsel pokusil inokulovat osmnáctiletého chlapce spalničkami, ale bylo to prý pochybné a na základě doby, za kterou se příznaky rozvinuly, to bylo považováno za „přirozenou“ infekci, nikoli za infekci experimentální.
• V roce 1822 se dr. Frigori pokusil nakazit spalničkami 6 dětí, u kterých se objevily mírné nespecifické příznaky, ale spalničky se u nich nerozvinuly.
• Dr. Frigori nebyl s výsledky spokojen a pokusil se nakazit sám sebe, ale bez úspěchu.
• V roce 1822 se dr. Negri pokusil nakazit spalničkami dvě děti a došel ke stejným negativním výsledkům jako dr. Frigori.
• V roce 1822 se Speranza pokusil podobnými metodami nakazit 4 děti, ale bez úspěchu.
• V roce 1834 se Albers pokusil nakazit spalničkami 4 děti, když u dvou osob použil Homeovu metodu a u dvou osob použil vakcinační metodu, ale žádné z těchto 4 dětí neonemocnělo.
• Albers citoval Alexandra Monroa, Bourgoise a Spryho, kteří provedli neúspěšné inokulace pomocí slin, slz a kožních šupinek.
• V roce 1890 se Hugh Thompson pokusil inokulovat spalničkami 2 děti a v obou případech selhal.
• V roce 1905 se Ludvig Hektoen pokusil nakazit spalničkami 2 zdravé osoby pomocí krve nemocných pacientů.
• K tomu použil dvě baňky s ascitickým bujónem o objemu 50 cm³ (dva díly peptonového bujónu, jeden díl ascitické tekutiny zahřáté na 55° C po dobu 54 minut), které byly inokulovány jedním a třemi cm³ krve a inkubovány při 37 °C po dobu 24 hodin.
• Poté provedl subkultury na ascitickém agaru, glycerinovém agaru a Loefflerově séru.
• To bylo injekčně aplikováno dvěma dobrovolníkům, kteří se oba nedávno zotavovali z podobných příznaků při spále, u nichž se vyskytly nespecifické příznaky, u nichž bylo sporné, zda šlo o spalničky.
• Během zimních měsíců v letech 1918 až 1919 se Andrew Sellards pokusil zopakovat výsledky, kterých dosáhl Hektoen.
• Za tímto účelem inokuloval krev pacientů se spalničkami 8 zdravým dobrovolníkům bez předchozího kontaktu se spalničkami, přičemž začal krví pacienta získanou 12 hodin po vzniku vyrážky, kterou smíchal s 9 díly izotonického roztoku soli a poté ji podkožně aplikoval dobrovolníkovi, a přesto se neobjevily žádné příznaky.
• V další Sellardsově sérii byla krev pacienta se spalničkami získaná 12 hodin po vzniku vyrážky buď inkubována v ascitickém bujónu, nebo defibrinována.
• Oba preparáty byly podkožně aplikovány dvěma dobrovolníkům a opět se v těchto sériích experimentů neobjevily žádné příznaky.
• Intenzivnější injekce proběhly tak, že od 2 případů spalniček před výskytem vyrážky byla odebrána krev do citrátu, smíchána dohromady a poté injekčně aplikována podkožně a nitrosvalově dalším 2 dobrovolníkům a stejný postup byl zopakován o 24 hodin později.
• Neobjevily se však žádné příznaky a po třech týdnech byli ti samí dobrovolníci vystaveni časnému případu spalniček a do sliznic jim byly vpraveny sekrety, přičemž zůstali nadále bez příznaků.
• V roce 1919 zaslal doktor Alfred F. Hess v reakci na Sellardsovy experimentální výsledky dopis redakci časopisu Journal of the American Medical Association, v němž uvedl, že „je pozoruhodné, že se Sellardsovi nepodařilo vyvolat toto vysoce infekční onemocnění prostřednictvím krve nebo nosního sekretu nakažených osob.“
• Hess nebyl schopen udělat totéž s planými neštovicemi a prohlásil, že „jsme konfrontováni se dvěma nemocemi – dvěma nejinfekčnějšími z endemických nemocí v této části světa – které nejsme schopni uměle přenést z člověka na člověka.“
• Pokud jde o experimenty na zvířatech, Sellards připustil, že výsledky experimentálního nakažení opic spalničkami se značně liší.
• Sellards se nejdříve zaměřil na práci Andersona a Goldbergera z roku 1911, kde mnoho zásadních informací z těchto experimentů chybělo nebo nebylo k dispozici.
• Výzkumníci použili 3 různé druhy opic, u nichž se objevily jen velmi mírné příznaky, přičemž u mnoha z nich se neobjevily žádné příznaky.
• Hektoen a Eggers inokulovali dvě opice krví odebranou 24 hodin po výskytu vyrážky a ani u jedné z nich nebyla pozorována vyrážka nebo respirační komplikace.
• Vědci tvrdili, že jejich výsledky v kombinaci s výsledky získanými od Andersona a Goldbergera naznačují, že opice jsou vnímavé k „mírnému druhu spalniček“.
• Lucas a Pfizer nechali dvěma opicím injekčně aplikovat krev pacienta se spalničkami a ani u jedné z opic se neobjevila vyrážka ani horečnaté reakce.
• Sellards uvedl, že jakákoli interpretace výsledků jejich experimentů je obtížná, protože několik kontrolních opic po inokulaci uhynulo, stejně jako některé z těch, které byly inokulovány „virem“ dva týdny po injekci krve od pacientů se spalničkami.
• V roce 1911 Nicolle a Conseil uvedli, že potvrdili práci Andersona a Goldergera.
• Když však jedné opici injekčně aplikovali krev odebranou pacientovi se spalničkami, neobjevily se u ní žádné příznaky kromě zvýšené teploty.
• Krev z této opice byla injekčně aplikována jiné opici, která zůstala zcela normální.
• V roce 1920 stejní vědci informovali o výsledcích experimentů provedených v roce 1913, kdy se pokusili přenést spalničky z dítěte na opice, znovu je inokulovat dítěti a znovu opicím.
• Výsledkem bylo, že opice neměly žádné jiné příznaky než horečnatou reakci.
• Nebyly uvedeny žádné normální základní hodnoty tělesné teploty u opic, ani nebyly popsány příznaky, které se u dítěte vyskytly, a proto se Sellards domníval, že z těchto výsledků není vhodné vyvozovat žádné závěry, jelikož tyto důležité informace chyběly.
• Tunnicliff inokuloval krev pacienta se spalničkami opici, což u „nakažené“ opice nevyvolalo žádné jednoznačné horečnaté reakce, žádnou vyrážku, Koplikovy skvrny ani žádné jiné příznaky spalniček.
• Jurgelunas se pokoušel vyvolat spalničky u opic pomocí krve a hlenu od pacientů se spalničkami a také kontaktem zvířat s pacienty na spalničkových odděleních a musel konstatovat, že všechny jeho výsledky byly negativní.
• U jedné opice, které byla injekčně aplikována defibrinovaná krev, se nakonec vytvořila vyrážka a 11 dní po injekci uhynula, nicméně Jurgelunas se domníval, že vyrážka neodpovídala vyrážce pozorované u spalniček, a proto spalničky nebyly příčinou smrti.
• Jiné opici byla injekčně podána krev získaná 24 hodin poté, co se u pacienta se spalničkami objevila vyrážka, ale neobjevily se u ní žádné příznaky.
• U třetí opice, které byla injekčně aplikována krev odebraná druhý den po objevení se vyrážky, se rovněž neobjevily žádné příznaky.
• Dvě opice byly vystaveny kontaktu s pacienty na spalničkových odděleních, přičemž pět dní strávily s pacienty s akutním onemocněním a dva dny s pacienty, kteří se z onemocnění zotavovali, a ani u jedné z nich se nevyvinuly žádné příznaky.
• Na dalších opicích bylo provedeno několik dalších experimentů se slizničními sekrety od pacientů se spalničkami, které všechny přinesly negativní výsledky.
• V roce 1921 Blake a Trask tvrdili, že se jim podařilo infikovat spalničkami 8 z 10 opic, čímž „potvrdili“ práci Andersona a Goldbergera, Hektoena a Eggerse a Lucase a Pfizera, avšak vyrážka, která se objevila, se nelišila od vyrážky, která se vyskytuje u opic bez spalniček, a horečnaté reakce se objevily pouze u těch zvířat, která byla inokulována kontaminovaným materiálem.
• V letech 1918 a 1919 Sellards a Wenworth inokulovali 3 opice různými způsoby, včetně intenzivních injekcí krve pacientů se spalničkami, a zvířata zůstala zdravá bez jakýchkoli známek spalniček, a to i za podmínek, které měly vyvolat onemocnění.
• V samostatném experimentu byla krev pacientů se spalničkami injekčně aplikována 2 mužům a 2 opicím, přičemž oba muži zůstali bez příznaků a pouze u jedné ze dvou opic se objevily příznaky, které nenasvědčovaly spalničkám.
• Jelikož oba muži zůstali zdraví, Sellards dospěl k závěru, že opice netrpěla „virem“ spalniček.
• Sellards také zmínil, že jeho vlastní experimenty s použitím slizničních sekretů vedly pouze k negativním výsledkům, že injekce krve od pacientů se spalničkami infekci spalničkami přesvědčivě neprokázala.
• Na základě vlastních experimentálních výsledků a s přihlédnutím k výsledkům předchozích výzkumníků dospěl Sellards k závěru, že neexistuje jednoznačný důkaz o vnímavosti opic ke spalničkám.
• Domníval se, že použití reakcí u opic jako způsobu studia spalniček je neuspokojivé.
• Za zcela otevřenou otázku považoval také filtrovatelnost „viru“.
• Grund aplikoval králíkům intratracheálně slizniční sekrety pacientů se spalničkami a z 23 pokusných zvířat zůstalo velké množství bez onemocnění.
• Neobjevila se žádná horečnatá reakce ani leukopenie a testy imunity byly rozporuplné.
• Grund dospěl k závěru, že u žádného zvířete se neobjevil typický obraz spalniček.
• Zatímco Duval a D´Aunoy se domnívali, že se jim podařilo reprodukovat spalničky injekčním podáním krve pacientů se spalničkami králíkům, Sellards dospěl k závěru, že k potvrzení jejich zjištění by bylo zapotřebí rozsáhlého ověřování a propracovaných kontrol.
• Vědci také zkoumali morčata a domnívali se, že jsou ke spalničkám vnímavá, ale některé podstatné údaje v jejich zprávě chyběly, přičemž neúplné informace o teplotě a počtu leukocytů by logicky nevedly ke stejnému závěru.
• Tunnicliff a Moody aplikovali 9 králíkům intratracheálně slizniční sekret, a přestože u 8 z nich byla pozorována vyrážka, žádné další jednoznačné příznaky se neobjevily.
• Kawamura použil krev opic, které byly inokulovány krví pacientů se spalničkami, a poté se neúspěšně pokusil přenést nemoc z opic na morčata a králíky.
• Nicolle a Consil dospěli k závěru, že králíci a morčata nejsou vnímaví ke spalničkám poté, co se neúspěšně pokusili tato zvířata inokulovat.
• Sellards na základě výsledků experimentů jiných osob dospěl k závěru, že příznaky u králíků byly ještě méně jednoznačné než u opic.
• Proto se domníval, že považovat králíky a morčata za vnímavé ke spalničkám, nebo dokonce že „virus“ může v těchto zvířatech přežívat, není na základě předložených důkazů opodstatněné.
• Při diskusi o přenosu spalniček na člověka Sellards uvedl, že injekční podání krve pacienta se spalničkami, v níž se předpokládalo, že se „virus“ nachází, zdravému subjektu neznamená, že se člověk spalničkami nakazí.
• Zopakoval, že jeho vlastní práce zahrnující injekční aplikaci krve spalniček zdravým subjektům přinesla pouze negativní výsledky.
• Pokud jde o přenos spalniček na zvířata, Sellards uvedl, že neexistuje žádný přesvědčivý důkaz o vnímavosti opic vůči „viru“ spalniček.
• Všichni pozorovatelé se podle něj shodli na tom, že příznaky vyvolané při experimentech na opicích byly spíše vágní a že zkušení vyšetřovatelé uvedli rozporuplné výsledky a výrazné odchylky.
• Bez ohledu na způsob inokulace zůstávala hlavním problémem interpretace výsledků.
• Experimentální reakce byly příliš mírné na to, aby bylo možné určit, že jsou výsledkem „viru“ spalniček od lidského pacienta.
• Sellards se domníval, že je důležité dospět k přesné metodě studia pro všechny budoucí výzkumy, než hromadit obrovské množství údajů, které jsou závislé na jedné nebo dvou pochybných metodách.
• Na závěr uvedl, že hlavní problémy, které zbývá v případě spalniček vyřešit, jsou tyto:
  • Prokázání původce onemocnění
  • Kultivace mikroorganismu
  • Experimentální vyvolání nemoci u zvířat

Někdy v průběhu času se nespecifické příznaky označované jako spalničky změnily z neškodného dětského onemocnění na vysoce nakažlivého zabijáka dětí. Základní experimentální důkazy to však neprokázaly. Nejenže počet úmrtí spojených se spalničkami v průběhu 20. století klesal již před zavedením jakékoli vakcíny, ale experimenty na lidech a zvířatech, které měly prokázat, že existuje „vysoce nakažlivá virová“ příčina, prokázaly pravý opak. Výzkumníkům se opakovaně nedařilo znovu vytvořit stejné příznaky onemocnění za použití všech možných zdrojů tělních tekutin od pacientů se spalničkami. V mnoha případech se žádné příznaky nikdy neobjevily a v těch několika málo případech, kdy se příznaky objevily, nebyly stejné jako ty, které se vyskytovaly přirozeně. Tyto experimenty tedy neprokázaly žádný druh „vysoce nakažlivého viru“. Ve skutečnosti ukázaly, že onemocnění, jako jsou spalničky, nelze přenést z jedné osoby na druhou prostřednictvím tělních tekutin. Znovu tak ukázaly, že mýtus o nakažlivosti byl vyvrácen.

Předchozí části konce infekčního mýtu:

Konec infekčního mýtu – 1. část: Experimenty dr. Rosenaua se španělskou chřipkou (1918)

Konec infekčního mýtu – 2. část: Jak se přenášejí „viry“? Nikdo neví.

Konec infekčního mýtu – 3. část: Přenáší se virus HIV vzácně, nebo se nepřenáší vůbec?