Svět virologie může být nepřehledný a chaotický zmatek, zvlášť pokud člověk neví, kde hledat nebo co hledat. V zájmu pomoci lidem orientovat se v mnoha vzájemně propojených oblastech souvisejících s virologií, stejně jako v informacích obsažených na stránce ViroLIEgy, poskytuji úvodní stránku nastiňující nejdůležitější součásti, na které je při účasti na této cestě potřeba dávat pozor. Berte tuto stránku jako mapu, která vás provede fantastickým světem pseudovědy známé jako virologie. Doufám, že to pomůže k lepšímu pochopení nevědeckých metod používaných ve virologických studiích, aby si je každý mohl přečíst a triky v nich sám identifikovat.

Je virologie věda?

Pro začátek si položme otázku, zda virologie vůbec je, nebo není vědou? Abychom tak mohli učinit, musíme nejprve prozkoumat několik definic:

„Věda: znalosti nebo systém znalostí pokrývající obecné pravdy nebo fungování obecných zákonů, zejména získané a testované vědeckou metodou.“

https://www.merriam-webster.com/dictionary/science

„Pseudověda: Teorie, myšlenky nebo vysvětlení, které jsou prezentovány jako vědecké, ale které nejsou odvozeny z vědy nebo vědecké metody.“

https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/acref/9780199594009.001.0001/acref-9780199594009-e-1007

Aby bylo možné považovat daný obor za vědu, musí se držet vědecké metody. Pokud tomu tak není, je považován za pseudovědu, tedy falešnou vědu. Vědecká metoda je proces pozorování, kladení otázek a experimentování, který by měli dodržovat všichni výzkumníci. Skládá se ze série kroků určených k testování hypotézy za účelem jejího potvrzení, nebo vyvrácení.

Postup je následující:

1. Pozorujte jev
2. Alternativní hypotéza

• Nezávislá proměnná (předpokládaná příčina)
• Závislá proměnná (pozorovaný efekt)
• Řídící proměnné

3. Nulová hypotéza
4. Test/experiment
5. Analyzujte pozorování/data
6. Potvrďte/vyvraťte hypotézu

Virologie je v koncích od samého začátku, protože virologové nemohou pozorovat „virus“ v přírodě. Nemohou být svědky toho, jak „virus“ způsobuje onemocnění, nemohou vidět, jak se „virus“ dostává do hostitele. Nemohou sledovat, jak se „viry“ přenášejí z člověka na člověka prostřednictvím drobných kapének nebo aerosolů ve vzduchu. Vzhledem k tomu, že virologové nemohou „viry“ vůbec pozorovat, museli předpokládat, že v první řadě existuje něco „podobné viru“, co způsobuje onemocnění. Jinými slovy, „viry“ nebyly od začátku nic jiného než myšlenka. Stále čekáme na důkaz, že tyto fiktivní entity skutečně existují.

Nejdůležitějším aspektem vědecké metody k získání nezbytného důkazu příčiny a následku je mít dobře určenou nezávislou proměnnou. To je proměnná, se kterou můžete manipulovat, abyste viděli, zda má (předpokládaná příčina) požadovaný efekt na závislou proměnnou; výsledek, který se mění na základě manipulace s nezávislou proměnnou.

To je přesně místo, kde ve virologii vznikají problémy. Aby byl jakýkoli vědecký experiment, který se pokouší ukázat příčinu a následek, platný, musí mít nezávislou proměnnou, kterou lze pozorovat a manipulovat s ní, aby se zjistilo, zda je skutečnou příčinou požadovaného efektu. Pro virologii by nezávislou proměnnou byly pouze ty částice, které si virologové vymysleli a považují je za „virus“. Nic víc, nic míň. Jelikož virologové nemohou „viry“ v přírodě pozorovat ani z ní získávat částice potřebné pro experimentování, musí virologové získat požadované částice přímo z tekutin nemocného pacienta pomocí purifikace a izolace.

Co je purifikace a izolace?

Purifikace je nezbytný proces potřebný k tomu, aby předpokládané „virové“ částice byly zbaveny jakýchkoli kontaminantů, znečišťujících látek nebo cizích materiálů, které se nacházejí v tekutinách nemocného pacienta. To znamená oddělení předpokládaných „virových“ částic od jakéhokoli hostitelského materiálu, bakterií, mikroorganismů, multivezikulárních tělísek, exozomů atd., takže nezůstane nic jiného než částice považované za „viry“. Teprve pak by virologové mohli použít pouze izolované (oddělené od všeho ostatního) částice, o kterých se předpokládá, že jsou „viry“, jako nezávislou proměnnou, aby se pokusili prokázat příčinu a následek. Purifikace se provádí různými způsoby a je obvykle kombinací více metod, včetně:

1. Odstřeďování
2. Filtrace
3. Precipitace
4. Chromatografie

Tady jsme však narazili na další problém. I když metody purifikace existují, virologové je používají jen zřídka, pokud vůbec. Ve skutečnosti běžně tvrdí, že purifikaci nelze za účelem získání požadovaných částic provést a uvádějí mnoho výmluv, proč tomu tak je. Často se setkáte s výmluvami jako:

• Ve vzorku není dostatek „virových“ částic
• „Virové“ částice se během purifikace poškodily a ztratily
• „Viry“ potřebují hostitelskou buňku a musí být kultivovány v buňkách, aby se vytvořil dostatek „virových“ částic

Zde je několik příkladů výmluv z praxe:

Od Luca Montagniera, objevitele viru HIV:

„Produkce viru byla tak malá, že nebylo možné vidět, co by mohlo být v koncentrátu viru v gradientu.“

„Neměli jsme dostatek vytvořených částic k purifikaci a charakterizaci virových proteinů. Nedalo se to provést.”

„Opakuji, že jsme nepurifikovali. Purifikovali jsme, abychom charakterizovali hustotu RT, která byla přesvědčivě hustotou retroviru. Nevzali jsme však maximální hodnotu („peak“)… nebo to nefungovalo… protože když něco purifikujete, tak to poškodíte.“

Montagnier’s Monster – ViroLIEgy

Docentka a mikrobioložka Siouxsie Wiles z University of Auckland pro AAP FactCheck uvedla:

„Viry jsou v podstatě neživé objekty, které potřebují buněčnou kulturu, aby se v ní aktivovaly. Ale způsob, jakým formulují žádosti (žádosti v rámci zákona o svobodném přístupu k informacím – pozn. překl.), je, že ke vzorku nesmí být nic přidáno a nesmí být pěstován v žádné kultuře – a to nemůžete udělat,“ řekla AAP FactCheck v telefonickém rozhovoru.

„Nemůžete izolovat virus bez použití buněčné kultury, takže pomocí jejich definice nebyl izolován. Byl ale několikrát po celém světě izolován a kultivován pomocí buněčné kultury.“

What Do Virologists Mean by Isolation? – ViroLIEgy

Z Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC):

FOIs reveal that health/science institutions around the world (199 and counting!) have no record of SARS-COV-2 isolation/purification, anywhere, ever – Fluoride Free Peel

Podle uvedených tvrzení je vidět, že i když metody purifikace existují, tak tyto metody nejsou pro oddělení předpokládaných „virových“ částic od všeho ostatního vhodné. Jinými slovy, „viry“ nelze purifikovat (očistit od kontaminantů) ani izolovat (oddělit od všeho ostatního), a proto je nelze použít jako platnou nezávislou proměnnou k prokázání příčiny a následku. Virologie tedy nemůže následovat vědeckou metodu a je podle definice nevědecká.

Jinými slovy:

Virologie je pseudověda!

Jak se tedy potom virologie snaží obejít fakt, že je to pseudověda, aby oklamala masy? Dělá to především pomocí předefinování kritérií a definic.

Buněčná kultura = „Izolát viru“?

Když virologové hovoří o izolaci „viru“, jak je vidět ve výše uvedených příkladech, nemají na mysli částice, které jsou oddělené a bez kontaminantů, znečišťujících látek, cizích materiálů atd. Jejich definice je něco úplně jiného, jak vysvětlil virolog Vincent Racaniello:

„Mnoho pojmů používaných ve virologii je špatně definováno. Nemají žádné všeobecně přijímané definice a neexistuje žádná ‚bible‘ se správným významem.“

„Začněme s termínem izolát viru, protože je nejjednodušší ho definovat. Izolát je název pro virus, který jsme izolovali z infikovaného hostitele a rozmnožili v kultuře. První izoláty SARS-CoV-2 byly získány od pacientů se zápalem plic ve Wu-chanu koncem roku 2019. Do plic jim bylo aplikováno malé množství tekutiny, poté odebráno a umístěno na buňky v kultuře. Virus v tekutině se v buňkách pomnožil a tím jsme získali první izoláty viru.

Izolát viru je velmi základní termín, který neznamená nic jiného než to, že virus byl izolován z infikovaného hostitele.“

Virologists: Making Conclusions Not Justified by the Data – ViroLIEgy

To, co virologové nazývají izolátem, je tekutina z nemocného hostitele se vším všudy. Nepurifikované tekutiny (obsahující hostitelský materiál, bakterie, mikroorganismy atd.) jsou smíchány s mnoha dalšími materiály, jako jsou antibiotika/antimykotika, krev telat, chemikálie a minimální „živiny“ atd. a jsou přidány na buněčnou kulturu, která se normálně skládá z buněk ledvin kočkodana zeleného nebo z buněk rakovinné buněčné linie člověka. Po několika dnech kultivace virologové hledají důkazy odumírání buněk známé jako cytopatický efekt (CPE), aby tvrdili, že v nepurifikované směsi je přítomen „virus“. S tím jsou však spojeny dva problémy:

1. Cytopatický efekt v buněčné kultuře, který virologové hledají jako důkaz, není pro „viry“ specifický a může být způsoben řadou dalších faktorů.
2. Směs nepurifikovaných tekutin z hostitele s mnoha kontaminanty a cizími prvky je přesným opakem purifikace a izolace.

Mělo by tedy být jasné, že supernatant z buněčné kultury nelze použít jako nezávislou proměnnou za účelem dodržení vědecké metody k určení příčiny a následného efektu, protože v toxické směsi je dohromady smícháno mnoho různých látek. Kterákoli z těchto látek ve směsi by mohla potenciálně způsobit efekt, ze kterého je obviňován neviditelný „virus“. Je také důležité poznamenat, že v buněčné kultuře nebyl nikdy pozorován žádný „virus“. Místo toho byl pozorován pouze nespecifický cytopatický efekt. Metoda buněčných kultur prosazovaná virology selhává ve dvou velmi důležitých bodech vědecké metody, kterou bez nich nelze provést. Pro více informací o této podvodné praxi buněčných kultur klikněte sem.

Byly splněny Kochovy postuláty?

V roce 1884 německý vědec Robert Koch vymyslel soubor logických kritérií, která musela být splněna, aby se prokázalo, že konkrétní patogen způsobil onemocnění. Do roku 1890 je zdokonalil a publikoval. V té době byla Kochova kritéria vytvořena pro bakterie, protože „viry“ byly neznámé a byly oficiálně „objeveny“ až roku 1892 s „virem“ tabákové mozaiky u rostlin. Čtyři původní postuláty byly:

1. Mikroorganismus musí být nalezen v hojném množství u všech jedinců, kteří trpí tímto onemocněním, ale neměl by být nalezen u jedinců zdravých.
2. Mikroorganismus musí být izolován z nemocného subjektu a pěstován v čisté kultuře.
3. Vykultivovaný mikroorganismus by měl způsobit přesně stejné onemocnění, když je aplikován zdravému subjektu.
4. Mikroorganismus musí být znovu izolován z inokulovaného, nemocného experimentálního hostitele a identifikován jako identický s původním specifickým původcem.

Od dob Kocha se diskutuje o tom, zda by Kochovy postuláty mohly být někdy splněny pro „viry“. V roce 1937 významný virolog Thomas Rivers připustil, že „je zřejmé, že Kochovy postuláty nebyly u virových onemocnění splněny.“ Pokusil se revidovat postuláty pro virologii tím, že je zmírnil, aby bylo pro virology snazší je splnit. Avšak ani s revizemi nebyli virologové schopni tyto postuláty splnit. Problém je v tom, že aby virologové tato logická kritéria splnili, museli by dodržovat vědeckou metodu tím, že purifikují a izolují „virové“ částice, aby prokázali příčinu a následek. Jak jsme již probrali dříve, nemohou to udělat, protože virologie je pseudověda, která se pokouší vědeckou metodu obejít. Objevilo se tedy mnoho argumentů, které se snažily ukázat splnění Kochových postulátů jako irelevantní tvrzením, že:

1. Postuláty jsou zastaralé.
2. Byly vytvořeny pouze pro bakterie.
3. „Viry“ nelze pěstovat v čisté kultuře.
4. Sám Koch nedokázal splnit svá vlastní kritéria.

Jsem si jistý, že existuje mnoho dalších výmluv, které jsem vynechal, ale obrázek by měl být křišťálově jasný. Virologové nemohou splnit logické požadavky, které musí být splněny, aby bylo možné prokázat, že mikrob způsobuje onemocnění. Je docela komické, že i když byly učiněny pokusy postuláty zdiskreditovat, tak Světová zdravotnická organizace stále připouští, že musí být splněny:

„Průkazná identifikace původce musí splňovat všechna kritéria v takzvaném ‚Kochově postulátu‘. Další experimenty potřebné ke splnění těchto kritérií v současné době probíhají v laboratoři v Nizozemsku.“ (Světová zdravotnická organizace, 2003)

https://web.archive.org/web/20210105005624/https://www.who.int/csr/don/2003_03_27b/en/

Existují dokonce i virologové, kteří také přiznávají, že je potřeba tyto postuláty splnit. Od Rona Fouchiera:

„Pro začátek zjistíme, zda zvířata kvůli tomuto viru onemocní. Můžete virus izolovat z pacienta, ale to neznamená, že na něj zemřel; abyste ukázali, že způsobuje onemocnění, musíte splnit Kochovy postuláty.“

https://www.sciencemag.org/news/2012/09/ron-fouchier-new-coronavirus-we-need-fulfill-kochs-postulates

Ze studie Zakiho o MERS:

„Stejně důležité bude otestovat, zda HCoV-EMC splňuje Kochovy postuláty jako původce těžkého respiračního onemocnění.“

https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/nejmoa1211721

Ze studie Zhua o „SARS-CoV-2“:

„Ačkoli naše studie nesplňuje Kochovy postuláty, naše analýzy poskytují důkazy, které poukazují na to, že epidemii ve Wu-chanu způsobil 2019-nCoV.“

https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/nejmoa2001017

Ze studie Zhoua o „SARS-CoV-2“:

„Souvislost mezi 2019-nCoV a onemocněním nebyla ověřena pokusy na zvířatech, aby byly splněny Kochovy postuláty pro stanovení příčinného vztahu mezi mikroorganismem a onemocněním. Obvyklý způsob přenosu tohoto viru mezi hostiteli zatím neznáme.“

https://www.nature.com/articles/s41586-020-2012-7#ref-CR13

Světová zdravotnická organizace a tito různí virologové nějak neobdrželi memorandum, aby postuláty vyhodili do koše. Je zřejmé (na rozdíl od toho, čemu odpůrci chtějí, abyste věřili), že tato čtyři kritéria musí být splněna, aby bylo možné prokázat, že „virus“ způsobuje onemocnění. Za tímto účelem musí být dodržena vědecká metoda tím, že se purifikované/izolované částice jakožto nezávislá proměnná odeberou přímo nemocným lidem, aby se prokázalo, že jsou patogenní přirozenou cestou. Odebrání nepurifikovaných tekutin od nemocných pacientů a jejich přidání do toxických směsí z buněčných kultur to neprokazuje a pseudovědci to vědí.

Nepřímé není to samé co přímé

Virologové nemohou poskytnout purifikované a izolované částice, o kterých se domnívají, že jsou „viry“, a proto jim chybí přímý důkaz o existenci zmíněných „virů“. Přímý důkaz je ten, který přímo demonstruje a dokazuje zásadní fakt. Aby virologové tento zapeklitý problém obešli, pokusili se poskytnout řadu nepřímých důkazů, aby tento nedostatek nahradili. Nepřímé důkazy jsou kombinací mnoha faktů, které nenabízejí přímý důkaz, ale pokud se ukáže, že jsou pravdivé, umožňují vyvodit klíčový sporný fakt. Různé zdroje nepřímých důkazů, které nahrazují neviditelný „virus“, zahrnují:

1. Buněčné kultury a cytopatický efekt (CPE)
2. Snímky z elektronového mikroskopu
3. Výsledky vyšetření protilátek
4. Genomy
5. Studie na zvířatech

Na každou z těchto oblastí se krátce podíváme, počínaje elektronovou mikroskopií, protože jsme se již dříve dotkli tématu buněčných kultur.

Elektronová mikroskopie: Ukázat a deklarovat

Mnoho lidí si myslí, že když existují obrázky „virů“, znamená to, že existence „virů“ byla prokázána. To je však jeden z největších podvodů, které virologie na svět uvrhla. Jak jsme již dříve uvedli, virologové nemohou purifikovat a izolovat částice, o kterých se domnívají, že jsou „viry“, přímo z tekutin nemocných pacientů. Aby získali snímky z elektronového mikroskopu, vezmou supernatant (vrchní vrstva kapaliny) nepurifikované buněčné kultury a podrobí ji řadě kroků k přípravě vzorku pro zobrazení. Mezi tyto kroky patří:

1. Fixace (tj. usmrcení) vzorku buď glutaraldehydem nebo paraformaldehydem
2. Pokrytí vzorku vrstvou těžkých kovů
3. Dehydratace vzorku ve zvyšujících se koncentracích alkoholu
4. Zalití vzorku do epoxidové pryskyřice

Nepurifikované tekutiny od nemocného pacienta byly silně pozměněny nejen všemi znečišťujícími látkami přidanými během procesu kultivace na buněčných kulturách, ale dále se změnily také během procesu přípravy vzorku pro elektronovou mikroskopii. Výsledné snímky zobrazují náhodné částicemi z moře miliard podobných a/nebo identických částic, které byly následně vybrány jako reprezentace „viru“. Technik pracující s elektronovým mikroskopem pak ukáže na náhodné částice a prohlásí je za „virus“, aniž by prokázal, že částice jsou ve skutečnosti viníkem. Vzhledem k tomu, že snímky z elektronového mikroskopu nezobrazují purifikované/izolované částice, takové důkazy jsou potom v nejlepším případě nepřímé a v nejhorším případě zcela klamné. Harold Hillman ve skutečnosti tvrdil, že tyto snímky nebyly ničím jiným než artefakty vytvořenými samotným procesem použitým k jejich získání. Konečným výsledkem je, že snímky jsou tak daleko od reality, jak jen mohou být. Pro více informací o snímcích z elektronového mikroskopu klikněte zde.

Protilátky: Dokazuje jedna fiktivní entita druhou?

Dalším nepřímým trikem, který virologové rádi používají, je takzvaná specificita protilátek, které se vážou pouze na zamýšlený „virový“ cíl. Většina lidí věří tomu, že uvnitř nás existují protilátky, které se zapojují do totální války proti invaznímu patogennímu „viru“, aby nám vrátily zdraví. Protilátky se používají k tvrzení, že v laboratoři je přítomen specifický „virus“ a také k tvrzení, že člověk má určitou formu imunity buď po očkování, nebo získanou přirozenou „infekcí“.

Většina však neví, že stejně jako „viry“ nebyly ani protilátky také nikdy purifikovány a izolovány přímo z lidských tekutin. Tyto entity jsou zcela teoretické a nikdy nebyly pozorovány. Stejně jako „viry“ byly protilátky jen výplodem fantazie různých výzkumníků na konci 19. století, kteří je nikdy neviděli v akci. Ve skutečnosti existuje nejméně šest teorií, které se pokoušejí vysvětlit tvar a funkci těchto fiktivních výtvorů. Patří mezi ně:

• Instruktivní teorie

1. Přímá templátová teorie
2. Nepřímá templátová teorie

• Selekční teorie

1. Přirozená selekční teorie
2. Teorie postranních řetězců
3. Klonální selekční teorie
4. Teorie imunitních sítí

Virologové pravidelně používají testy na protilátky, aby tvrdili, že mají specifický „virus“. V podstatě se dívají na nepřímé chemické reakce v laboratoři, které používají k tvrzení o přítomnosti protilátek, které pak používají k tvrzení o přítomnosti „viru“. Mezi testy, které se pravidelně používají ve vědeckých publikacích, patří:

1. Neutralizační testy
2. Hemaglutinační inhibiční test
3. Test reakce vazby komplementu
4. Imunologické testy
5. Imunoblotting
6. Testy s laterálním tokem

Co virologové otevřeně nepřiznají, je to, že protilátky jsou nespecifické a budou se pravidelně vázat na proteiny, které nejsou zamýšleným cílem. Protilátky prodávané do laboratoří se liší kvalitou a liší se šarže od šarže, což často vede k chybným a falešným výsledkům. Práce s protilátkami je nereprodukovatelná a neopakovatelná, což vedlo ke krizi reprodukovatelnosti ve vědě. Důvodem toho všeho je, že protilátky zůstávají neověřeným teoretickým konstruktem. Mělo by být zřejmé, že nelze použít jeden fiktivní výtvor k tvrzení o existenci jiného fiktivního výtvoru, a přesto virologové tuto iluzi nadále používají, aby vás oklamali.

Genomika: Náhodná písmena A,C,T,G v databázi

Se vzestupem molekulární virologie hraje genomika ve „virovém“ bludu stále větší roli. Nástup PCR v 80. letech vedl k tomu, že se použití přístroje na kopírování DNA stalo provizorním testem k detekci „virů“ založeným na detekci fragmentů z jejich genomů. Jak se však ukázalo během „pandemie COVID-19“, PCR je vysoce nepřesná a není pro tento účel vhodná. Je také zřejmé, že samotné genomy jsou zcela nespolehlivé, protože virologové nejsou schopni pokaždé sekvenovat přesně stejný genom. V době psaní tohoto článku existuje téměř 10,5 milionu variant stejného „viru“.

Proč tomu tak je? Jak již bylo řečeno, virologové nejsou schopni purifikovat a izolovat částice, o kterých tvrdí, že jsou „viry“, a proto výsledný genom pochází z nepurifikovaných směsí RNA/DNA včetně různých zdrojů, jako jsou lidé, zvířata, bakterie a další mikroorganismy. Neexistuje absolutně žádný způsob, jak zjistit, odkud genetický materiál pochází ani zda pochází z jediného zdroje. To však virologům nezabránilo ve vytváření a sestavování teoretických modelů náhodných písmen A,C,T a G v počítačové databázi, aby mohli tvrdit, že existuje „virus“, který nikdy předtím neviděli. Skutečnost, že vzorky během vytváření genomu procházejí četnými kroky, které vedou ke změnám, artefaktům, zkreslením a chybám, umožňuje snadno zjistit, že genom není nic jiného než nesmyslná nepřímá a podvodná reprezentace neexistující entity. Rozbor procesu tvorby genomu naleznete zde.

Důkaz patogenity?

Nejděsivějším aspektem nepřímých metod používaných k tvrzení o existenci patogenních „virů“ je kruté a groteskní mučení zvířat, kterému jsou pravidelně při honbě za důkazy vystavována. Opicím byly do hlav vyvrtány otvory, aby jim do mozku mohla být vstříknuta emulgovaná mícha 9letého chlapce. To byl „důkaz“, že obrna způsobila paralýzu. Králíci byli pravidelně škrábáni smirkovým papírem a do ran jim byly vtírány toxické emulze rozemletých tkání bradavic, aby se „prokázala“ existence „papilomaviru“. Králíkům byla tato břečka také injekčně aplikována přímo do žil, do žaludku, do tukových vrstev kůže, do varlat a do mozku. Králíkům byly také skalpelem zjizveny oči, aby jim mohla být vstříknuta břečka údajně obsahující „virus“ varicella-zoster (plané neštovice/pásový opar) za účelem „prokázání“ patogenity. Tato břečka jim byla injekčně aplikována také do všech obvyklých míst včetně varlat. Takové děsivé příběhy jsou ve virologické literatuře běžné. Experimenty často skončily neúspěchem a zvířata byla zbytečně mučena a zabíjena bez jakéhokoli důvodu. Ani v jednom případě nebyly nikdy použity purifikované/izolované „virové“ částice a injekční směs často obsahuje rozemleté zbytky dříve usmrcených zvířat. Způsob „infekce“ není přirozený a v žádném případě neprokazuje patogenitu, nakažlivost a/nebo infekčnost. V nejlepším případě tyto experimenty ukazují, že zvířata mohou být otrávena injekcí chemicky změněných nemocných tkání/tekutin.

Proč se virologové snaží dokázat existenci patogenních „virů“ tak krutým způsobem? Je to proto, že pokusy přenést „viry“ přirozeným způsobem z člověka na člověka většinou mizerně selhaly. Během španělské chřipky v roce 1918 byly provedeny experimenty s přenosem na mnoha dobrovolnících při různých příležitostech na různých pobřežích USA. Výsledky experimentů s „nejsmrtelnějším virem“ všech dob byly velmi objevné:

„Experiment začal se 100 dobrovolníky z námořnictva, kteří chřipkou nikdy předtím neonemocněli. První, kdo o experimentech prováděných na Gallops Island v listopadu a prosinci 1918 podal zprávu, byl Rosenau. Jeho první dobrovolníci dostali nejprve jeden kmen a poté několik kmenů Pfeifferova bacilu aplikované sprejem a tampony do nosu a krku a poté do očí. Když tento postup žádné onemocnění nevyvolal, byly ostatním dobrovolníkům aplikovány směsi dalších organismů izolovaných z krku a nosu pacientů s chřipkou. Dále někteří dobrovolníci dostali injekci krve od pacientů s chřipkou. Nakonec bylo 13 dobrovolníků vzato na chřipkové oddělení a každý z nich byl vystaven 10 pacientům s chřipkou. Každý dobrovolník si s každým pacientem potřásl rukou, na blízko s ním hovořil a nechal si od pacienta nakašlat přímo do tváře. Ani jeden dobrovolník při těchto experimentech chřipkou neonemocněl. Rosenau z toho byl očividně zmatený a před vyvozováním závěrů z negativních výsledků varoval. Svůj článek v časopise JAMA (The Journal of the American Medical Association) zakončil výmluvným přiznáním: ‚Do ohniska jsme vstupovali s představou, že známe příčinu onemocnění a byli jsme si docela jisti, že víme, jak se z člověka na člověka přenáší. Zjistili jsme však jen to, že s jistotou o této chorobě nevíme v podstatě nic.‘ “

„Výzkum provedený na Angel Island, který pokračoval počátkem roku 1919 v Bostonu, rozšířil tento výzkum o inokulaci Mathersovým streptokokem a zahrnutím hledání infekčních agens procházejících filtrem, ale přinesl podobné negativní výsledky. Zdá se, že to, co bylo považováno za jednu z nejnakažlivějších nemocí, nebylo možné za experimentálních podmínek přenést.“

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2862332/#!po=60.7527

Kvůli opakovaným neúspěchům experimentů s přenosem z člověka na člověka byly tyto typy přirozených cest nákazy považovány za neetické a byly nahrazeny mnohem „etičtějším“ mučením, rozřezáváním a vražděním zvířat. Stále však existují takzvané pokusy na lidech, jako byl např. nedávný pokus se „SARS-CoV-2“. Tyto pokusy však vůbec neodpovídají realitě a používají břečku vyprodukovanou na buněčných kulturách, která je aplikována do nosu dobrovolníků, jimž je pak řečeno, aby nosili nosní klipy a takto se „nakazili“. Na těchto pokusech na lidech a nelidských pokusech na zvířatech není nic přirozeného. V těchto studiích nejsou použity žádné purifikované/izolované „virové“ částice. Neexistují žádné přirozené cesty infekce. Neexistuje žádný důkaz patogenity.

Skládání puzzle dohromady

Doufejme, že je nyní jasné, že se virologie neřídí vědeckou metodou. Nemá žádnou platnou nezávislou proměnnou (tj. purifikované/izolované částice přímo z lidských tekutin), pro kterou by bylo možné experimentálně stanovit příčinu a následek. Bez toho neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by se v člověku někdy nacházel nějaký „virus“. Bez toho nelze splnit Kochovy postuláty, logická kritéria, která je třeba splnit, aby bylo možné prokázat, že mikrob způsobuje onemocnění. Vše, co virologie má, jsou chybné nepřímé důkazy, které při podrobném zkoumání neobstojí.

Abyste mohli využít tyto informace a porozumět dokumentům prezentovaným na těchto stránkách, chci vás stručně provést tím, jak odkazy správně používat. Pod každým dokumentem sdíleným v článcích, které zveřejňuji, je obvykle odkaz na daný dokument. Pokud je přístup k dokumentu zpoplatněn, bude na jeho konci uvedeno číslo DOI.

V mých článcích to bude vypadat takto:

Ve studii to obvykle bude vypadat nějak takto:

Jakmile budete mít číslo DOI, přejděte na sci-hub.st a vložte jej do vyhledávacího pole. To vám dá možnost si dokument přečíst nebo stáhnout:

Nejdůležitější sekcí každé virologické práce je sekce „Metody“. Upřímně řečeno, můžete klidně přeskočit celou studii, pokud chcete, a přečíst si pouze metody. Pokud uvidíte, že „virus“ byl kultivován, víte už teď dobře, že virologové nikdy nepurifikovali ani neizolovali žádné částice přímo z lidského vzorku. Neudělali nic jiného, ​​než že vytvořili toxickou směs a nepřímo prostřednictvím cytopatického efektu předpokládali, že „virus“ je přítomen:

---

Vítejte ve ViroLEŽii

Tyto stránky mají být průvodcem pseudovědeckým světem virologie. Mým záměrem je sdílet informace přímo z jejich vlastních studií a zdrojů. Samozřejmě mám na informace svůj vlastní názor a vždy poskytnu svoji vlastní analýzu a komentář. Nechci však, aby někdo jenom bral moje slova jako svatou pravdu. Sdílím zdroje, aby si každý mohl tyto informace přečíst a ověřit sám pro sebe. Můžete určit, zda je moje analýza správná či nikoli, nebo ji můžete zcela ignorovat a provést analýzu vlastní. V dnešní době nemůžeme jen předpokládat, že to, co nám někdo říká a učí nás, je správné. Všichni musíme být svými vlastními odborníky a projevovat kritické myšlení, logiku a rozlišovací schopnost. Věřím, že každý, kdo se na virologii podívá a využije stejné dovednosti, uvidí to, co já a ostatní vidíme už dlouho. Virologie je iluze. Úmyslný podvod. Trik. Není to věda. Je to pseudověda ve své nejhorší podobě.

Vítejte ve světě viroLEŽie. Přeji vám štěstí na vaší vlastní cestě při odhalování krutých pravd o klamných a děsivých příbězích, které nám byly vštěpovány od narození.