Nedávno byl u jednoho z mých příspěvků uveden komentář, který mě zaujal:

„Pokud jste si všichni ? tak jistí, že viry neexistují, jeďte do nějaké africké země a nechte se tam vystavit ebole. Dejte mi vědět, jaké to bylo. Budu čekat. Na to, abyste mi dokázali, že se mýlím, jste ale všichni ? .“

Z nějakého důvodu se zdá, že existují lidé, kteří věří tomu, že aby člověk dokázal, že „viry“ neexistují (logický omyl prokázání neexistence něčeho), musí si buď píchnout „nakaženou“ krev, nebo se vystavit „nakaženým“ jedincům. Tito lidé mají pocit, že rozebírání studií, které byly předloženy jako důkaz existence těchto fiktivních patogenních entit, prostě není dostatečně přesvědčivé. V tomto konkrétním případě mi bylo řečeno, že mám jet do Afriky a být v kontaktu s pacientem s ebolou. Tato osoba namyšleně prohlásila: „Dokažte mi, že se mýlím, tím, že se necháte nakazit.“ Samozřejmě, že kdybych onemocněl poté, co bych byl v kontaktu s pacientem s ebolou, v žádném případě by to nedokazovalo, že příčinou byl „virus“, protože potenciálními faktory vedoucími k ne-moci mohly být toxiny z prostředí, stres a únava z cestování, změny ve stravovacích a spánkových návycích atd. Pokud bych neonemocněl, tito lidé by se uchýlili k záchranným prostředkům, jako jsou přirozeně se vyskytující protilátky nebo asymptomatická infekce, jako k pravděpodobnému vysvětlení případné absence ne-moci. V konečném důsledku by to nebylo k ničemu.

Bohužel pro ty, kteří vznášejí nelogické požadavky, jako je výše uvedený příklad, je důkazní břemeno na tom, kdo něco tvrdí. Pokud někdo tvrdí, že „virus“ existuje, je na něm, aby existenci tohoto konkrétního „viru“ prokázal. Nejlepším způsobem, jak to udělat, by bylo předložit základní studie týkající se uvedeného „viru“. Je zajímavé, že tito lidé se nikdy nepodívají do vědecké literatury, aby se pokusili prokázat, že tyto „viry“, jako je ebola, vůbec existují, jak se tvrdí. Chápu však jejich frustraci, když se snaží předložit původní studie jako důkaz, protože vědecké důkazy v žádné z těchto prací prostě nikde nejsou.

Bez ohledu na to je ebola jedním ze tří hlavních „virových“ onemocnění, se kterými lidé kritiky virologie rádi konfrontují, přičemž dalšími dvěma jsou AIDS a vzteklina, o nichž jsem se již zmiňoval. Podle jejich požadavků musíme k vyvrácení virologie překonat překážku „velké trojky“ tím, že se fyzicky vystavíme nemocným pacientům. Bohužel, ačkoli bych rád jel na safari, všeho nechal a letěl do Afriky, abych se vystavil imaginárním „virům“, v tuto chvíli to pro mě není reálné. Proč však vynakládat cestovní výdaje, když místo toho mohu prostě rozebrat pseudovědecké důkazy existence zmíněného „viru“ (na které tito lidé nejsou ochotni se sami podívat a prozkoumat)?

Tento rozbor podvodu s ebolou bude předložen ve dvou částech. První část je zaměřena na „izolaci“ „viru“ ebola třemi jednotlivými skupinami výzkumníků v roce 1976. Uvedu tři předložené dokumenty, od každé skupiny jeden, abych zjistil, zda obsahují nějaké vědecké důkazy o „viru“ ebola. Drželi se výzkumníci vědecké metody? Byl učiněn nějaký pokus o řádnou purifikaci a izolaci částic, o nichž se předpokládá, že jsou „virem“ ebola, přímo z tekutin nemocného hostitele? Byly tyto purifikované částice použity k expozici vnímavého hostitele přirozeným způsobem? Byly na snímcích z elektronového mikroskopu pouze tyto předpokládané „virové“ částice a nic jiného? Provedli vědci řádné kontrolní experimenty? To zjistíme.

Druhá část zkoumá nesrovnalosti ve 23stránkové zprávě Světové zdravotnické organizace vydané v roce 1978, která shrnuje výzkum provedený v roce 1976. V tomto příběhu je mnoho různých děr, které vyžadují další zkoumání. Zabývá se také dalšími možnými příčinami příznaků, které pacienti pociťovali a které Světová zdravotnická organizace podivně přehlédla.

Co je „virus“ ebola?

Podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) byl „virus“ ebola objeven v roce 1976 v Zairu (po vypuknutí hemoragické horečky). Tento „virus“ se čas od času rád objevuje v podobě epidemií v Africe. Na člověka se údajně poprvé přenesl kontaktem s nakaženým zvířetem. Poté se „virus“ přenáší z člověka na člověka prostřednictvím kontaktu s tělesnými tekutinami nakažené osoby:

„Virus ebola byl poprvé objeven v roce 1976 poblíž řeky Ebola v dnešní Demokratické republice Kongo. Od té doby virus čas od času infikuje lidi, což má za následek propuknutí epidemií v několika afrických zemích. Vědci nevědí, odkud virus ebola pochází. Na základě podobných virů se domnívají, že onemocnění virem ebola se na lidi přeneslo ze zvířat, přičemž nejpravděpodobnějším zdrojem jsou netopýři nebo primáti. Nakažená zvířata, která jsou nositeli viru, jej mohou přenést na další zvířata, jako jsou lidoopi, opice, antilopy chocholatky a na lidi.

Virus se na člověka nejprve šíří přímým kontaktem s krví, tělními tekutinami a tkáněmi zvířat. Virus ebola se pak šíří na další lidi přímým kontaktem s tělními tekutinami osoby, která onemocněla nebo zemřela na onemocnění virem ebola. K tomu může dojít, když se člověk dotkne infikovaných tělních tekutin nebo předmětů, které jsou jimi kontaminovány. Virus se pak do těla dostane přes porušenou kůži nebo sliznice očí, nosu nebo úst. Lidé se mohou virem nakazit při pohlavním styku s osobou, která je nemocná nebo se z onemocnění virem ebola zotavila. Virus může po zotavení z nemoci přetrvávat v některých tělesných tekutinách, například ve spermatu.“

https://www.cdc.gov/vhf/ebola/about.html

Podle Světové zdravotnické organizace toto „vzácné, ale závažné, často smrtelné onemocnění“ může šířit pouze ten, kdo má příznaky. „Virus“ ebola je spojen se seznamem nespecifických příznaků a při diagnostice je často zaměňován s mnoha jinými nemocemi, a dokonce i s těhotenstvím(!):

Příznaky

„Inkubační doba, tedy časový interval od nákazy virem do nástupu příznaků, je 2 až 21 dní. Osoba nakažená ebolou nemůže nemoc šířit, dokud se u ní neobjeví příznaky.

Příznaky onemocnění virem ebola mohou být náhlé a zahrnují:

• Horečku
• Únavu
• Bolest svalů
• Bolest hlavy
• Bolest v krku

Následuje:

• Zvracení
• Průjem
• Vyrážka
• Příznaky poruchy funkce ledvin a jater
• V některých případech vnitřní i vnější krvácení (například krvácení z dásní nebo krev ve stolici)
• Laboratorní nálezy zahrnují nízký počet bílých krvinek a krevních destiček a zvýšené hodnoty jaterních enzymů

Diagnóza

Klinické odlišení onemocnění virem ebola od jiných infekčních onemocnění, jako je malárie, břišní tyfus a meningitida, může být obtížné. Mnohé příznaky těhotenství a eboly jsou si také dosti podobné. Vzhledem k rizikům pro těhotenství by v ideálním případě měly být těhotné ženy při podezření na ebolu rychle vyšetřeny.“

https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/ebola-virus-disease

Bez ohledu na nespecifické příznaky a podobnost onemocnění s těhotenstvím měli vědci v roce 1976, kteří viděli stejné příznaky hemoragické horečky spojené s mnoha onemocněními, z nějakého důvodu pocit, že musí jít o nový „virus“. Aby se zjistilo, zda v Zairu propukla nová „virová“ epidemie, vzorky od nemocné zdravotní sestry byly poslány do Belgie dr. Peteru Piotovi, muži, který v roce 1976 právě absolvoval lékařskou fakultu a připravoval se na profesní dráhu klinického mikrobiologa. Je považován za jednoho z výzkumníků, kteří nakonec objevili nový „virus“, přestože „virus“, který „našel“, vypadal přesně jako „virus“ marburg, jiný „virus“ objevený v roce 1967, který se projevuje podobnými příznaky:

Vědec, který objevil ebolu

„V době, kdy pracoval v laboratoři na Institutu tropické medicíny v belgických Antverpách, Piot obdržel levnou plastovou termosku se dvěma ampulkami krve a trochou rozpuštěného ledu. Uvnitř byl také ručně psaný vzkaz od belgického lékaře působícího v Zairu (dnešní Demokratická republika Kongo), ve kterém bylo vysvětleno, že krev byla odebrána belgické jeptišce pracující v Zairu. Ona a dvě stovky dalších lidí v odlehlé oblasti Zairu vážně onemocněly záhadnou chorobou. Termoska byla přepravena komerčním letem z hlavního města Zairu v příručním zavazadle jednoho z cestujících! Po otevření termosky Piot a jeho kolegové našli rozbředlou směs rozpuštěného ledu a krve. Ze dvou lahviček zůstala neporušená pouze jedna, zatímco druhá se cestou rozbila.

Piot a jeho tým měli podezření, že neznámou nemocí je žlutá zimnice. Institut tropické medicíny byl na zacházení se žlutou zimnicí zařízen. Vědci však netušili, že uvnitř termosky se skrývá dosud nepojmenovaný virus ebola. V té době nebyly protokoly biologické bezpečnosti tak přísné jako dnes. Vědci, kteří měli na rukou pouze tenké latexové rukavice, odebrali z nepoškozené lahvičky vzorek krve a provedli na něm standardní testy. Vzorek krve byl vyšetřen na přítomnost známých mikrobů, žluté zimnice a několika virů hemoragické horečky, jako jsou viry Lassa, marburg a dengue. Žádný z potenciálních mikrobů ani virů nebyl v krvi nalezen. Vzorky krve jeptišky Piot také injekčně aplikoval myším. Po týdnu byly všechny myši mrtvé.

Když vědci zkoumali krev pod mikroskopem, byli překvapeni tím, co viděli. ‚Viděli jsme obrovskou strukturu podobnou červu – na virové poměry obrovskou,‘ vysvětluje Piot. Jediný známý virus, který měl podobnou velikost a tvar, byl virus marburg. Virus marburg se poprvé objevil v roce 1967, když 31 laboratorních pracovníků onemocnělo hemoragickou horečkou po kontaktu s nakaženými opicemi. V roce 1976 byla mimo Sovětský svaz pouze tři zařízení způsobilá k bezpečnému zacházení se smrtelnými viry: Porton Down u Londýna, Fort Detrick v Marylandu a dnešní Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Atlantě. Světová zdravotnická organizace nařídila belgickým vědcům, aby poslali tyto vzorky krve do laboratoře CDC, která byla v té době světovým referenčním centrem pro hemoragické viry. Po analýze viru CDC potvrdilo, že vzorek obsahuje zcela nový hemoragický virus. Dr. Piot uvedl, že při objevu eboly zažil pocit ‚neuvěřitelného vzrušení‘.“

„Zpětně dr. Piot uvedl, že měl štěstí, že se nenakazil nejen v laboratoři, ale i později, když odebíral krev pacientům a dotýkal se jich. Po své práci s ebolou se dr. Piot věnoval výzkumu epidemie AIDS v Africe a později se stal zakládajícím výkonným ředitelem UNIAIDS, Společného programu OSN pro HIV/AIDS. Dr. Piot je v současné době ředitelem Londýnské školy hygieny a tropické medicíny.“

https://www.nature.com/scitable/blog/viruses101/the_scientist_who_discovered_ebola/

Zajímavé je, že ačkoli se dr. Piotovi všeobecně připisují zásluhy za objev „viru“ ebola, toto tvrzení provází jistá kontroverze, protože na procesu objevu se údajně podílelo mnoho dalších osob. Přestože dr. Piot a kol. tvrdili, že „izolovali“ „virus“, který byl ve všech směrech identický s „virem“ marburg, nevěděli, zda se ve skutečnosti jednalo o nový „virus“. Na naléhání Světové zdravotnické organizace byly vědcům z CDC zaslány vzorky, aby prozkoumali, zda Piotův tým objevil něco nového, či nikoli:

Historie tomuto muži připisuje zásluhy, že ebolu objevil sám. Historie se mýlí

„Ale Pattyn a jeho kolegové nevěděli, na co se dívají. Viděli virus ve tvaru lasa, který se podobal viru marburg – původci podobného typu hemoragické horečky, který byl objeven o devět let dříve – ale neměli možnost s jistotou určit, zda to, co pozorovali, je něco nového.

Antverpská laboratoř nebyla vybavena pro práci se smrtícími viry, jako je virus marburg, a tak Světová zdravotnická organizace dala Pattynovi pokyn, aby vzorky poslal do britských vojenských laboratoří v Porton Downu. Tamní vědci jej začali zkoumat, ale zároveň poslali vzorek do CDC.

Týmu z Atlanty se podařilo prokázat, že epidemii v Yambuku způsobil dosud neznámý virus, nikoli virus marburg. Webb provedl rozhodující testy.

‚Určitě ti, kteří by měli získat uznání za objev, ve skutečnosti věděli, že objevili něco nového,‘ vzpomínal dr. Joel Breman, epidemiolog CDC v roce 1976, který vedl terénní vyšetřování epidemie v Yambuku. ‚Vědět, co to je, že se to liší od čehokoli jiného – to je objev nového organismu.‘

Týmy z Antverp, Porton Downu a CDC společně publikovaly články popisující jejich roli při objevu eboly ve vydání časopisu Lancet z 12. března 1977. Celkem se na nich podílelo 15 autorů.“

„V rozhovoru pro STAT Piot uznal, že zásluhy za skutečný objev patří Johnsonovi a týmu CDC.

Poznamenal však, že on a další lidé z Pattynovy laboratoře se cítí oprávněni označovat se za spoluobjevitele, a to kvůli práci, kterou odvedli při izolaci viru z původního vzorku krve.“

How Ebola’s discovery was wrongly credited to one researcher (statnews.com)

Na objevu „viru“ ebola se údajně podílely tři samostatné týmy složené z 15 vědců. Byla to skupina dr. Piota v Antverpách, britská vojenská skupina v Porton Downu a skupina CDC v Atlantě. Bylo rozhodnuto, že Piotova skupina může tvrdit, že „izolovala“ „virus“ podobný „viru“ marburg, zatímco CDC bylo přiznáno konečné slovo při určení, že „izolátem“ je nový „virus“, spíše než „virus“ marburg, který byl pozorován v roce 1967. Navzdory dramatu spojenému s připsáním zásluh za objevení „viru“ ebola správným osobám si člověk při zkoumání tří studií předložených v roce 1977 časopisu Lancet všemi zúčastněnými výzkumníky uvědomí, že otázkou by ve skutečnosti vůbec nemělo být to, kdo si za objevení nového „viru“ uznání zaslouží. Po přečtení studií je zcela zřejmé, že ani jeden z těchto výzkumníků si jej nezaslouží, protože ani v jedné studii nebyly částice, o nichž se předpokládá, že jsou „virem“ ebola, nikdy řádně purifikovány a izolovány přímo z tekutin nemocného hostitele a následně prokázána jejich patogenita přirozeným způsobem.

Například ve studii dr. Piota vidíme, že v krvi nemocné zdravotní sestry, kterou obdržel, nebylo nikdy prokázáno, že by nějaký „virus“ obsahovala. Proces purifikace (tj. odstředění, filtrace, srážení atd.) nebyl ve vědecké práci nikdy nikde popsán, a proto neexistuje žádný důkaz o tom, že by předpokládané „virové“ částice byly nalezeny přímo v tělních tekutinách zdravotní sestry. Vše, co je popsáno, je obvyklý proces kultivace na buněčných kulturách používající Vero buňky z ledvin kočkodana, médium 199 a 7,5% telecí sérum. Jedná se o přesný opak purifikace a izolace, protože mnoho cizorodého materiálu a kontaminantů není odděleno, ale naopak přidáno dohromady do Petriho misky. Výsledný cytopatický efekt (CPE) pozorovaný v buněčných kulturách byl zpočátku označen za nespecifický do doby, než výzkumníci 5. den vyměnili médium za médium náchylnější k tvorbě CPE a inkubovali kulturu další týden, čímž vytvořili efekt, který chtěli pozorovat. Studie patogenity zahrnovaly injekce krve do mozku novorozených myší a tvrzení, že případné úhyny jsou následkem „viru“, a nikoliv nepřirozené metody injekční aplikace krve zvířatům. Výsledky nepřímých testů na protilátky byly rovněž nespecifické a ve skutečnosti byly nalezeny protilátky proti žluté zimnici, což bylo podle dr. Piota jeho původní podezření. Částice pozorované elektronovým mikroskopem nebyly odlišnými novými entitami a byly ve skutečnosti vzhledem podobné částicím „viru“ marburg. Nebyly provedeny žádné kontrolní experimenty s použitím materiálů od zdravých hostitelů ani od těch, u nichž byly diagnostikovány podobné příznaky onemocnění. Na závěr dr. Piot a spol. uvedli, že „izolovali“ buď „virus“ marburg, nebo „virus“ od něj sérologicky odlišný, ale patřící do stejné skupiny „virů“ jako „virus“ vztekliny, nebo do rodu torovirus. Jinými slovy, použili stejné nepřímé metody a získali nespecifické výsledky, a to nějakým způsobem alarmovalo Světovou zdravotnickou organizaci, že příčinou onemocnění je nový „virus“:

Izolace viru podobného viru marburg z případu hemoragické horečky

„Dne 23. září 1976 onemocněla v Yambuku v provincii Equateur v Zairu 42letá žena (pacientka M.E.). Dne 25. září byla letecky přepravena do Kinshasy, kde se u ní postupně rozvinul hemoragický syndrom. Sražená krev odebraná 5. den nemoci byla na ledu odeslána do Institutu tropické medicíny v Antverpách. Vzorek dorazil večer 29. září a byl uchováván v chladničce.

Druhý den ráno bylo sérum inokulováno 6 mladým dospělým myším intracerebrálně a intraperitoneálně, dále 2 vrhům novorozených myší intracerebrálně a do 10 zkumavek s kulturami Vero buněk (pěstovaných v médiu 199 obsahujícím 7,5% telecího séra).

Sérum bylo testováno komplement fixačním testem na přítomnost protilátek proti viru Lassa (výsledek byl negativní) a neutralizací na Vero buňkách na přítomnost protilátek proti viru žluté zimnice (protilátky byly přítomny v ředění 1/30).

VÝSLEDKY INOKULACÍ

Myši

Jedno zvíře bylo nalezeno mrtvé 4. den a druhé 5. den. Těmto zvířatům a zvířatům, která přežila, byl 5. den odebrán mozek.

Novorozené myši

Pátý den pozorování bylo v každém vrhu nalezeno jedno mrtvé a částečně sežrané zvíře. V jednom vrhu zmizelo 6. a 7. den několik myší a zůstalo pouze jedno zvíře. Ve druhém vrhu, v němž byla zvířata po celou dobu pozorování zdravá, však zůstaly pouze tři mladé myši: jedna mrtvá, jedna ochrnutá a jedna velmi nemocná. Mozky těchto zvířat byly vyjmuty a odeslány do Mikrobiologického výzkumného ústavu v Portonu k dalšímu studiu.

Vero buňky

Během prvních 4 dnů pozorování se některé buňky na dně většiny zkumavek oddělily od skleněného povrchu. I když to bylo nejprve interpretováno jako částečný cytopatický efekt, během následujících dnů se tento jev nezvětšil a byl pak vyhodnocen jako nespecifický. Pátý den bylo médium pro tkáňové kultury vyměněno za médium pufrované sukcinátem/kyselinou jantarovou (podle popisu Plaisnera a kol.) bez séra. Podle našich zkušeností toto médium umožňuje pozorování Vero buněk po dobu několika týdnů, zatímco mnoho arbovirů za těchto podmínek vyvolává cytopatický efekt. Jedenáctý den byl u těchto kultur pozorován velmi výrazný cytopatický efekt, přičemž většina buněk byla stále přichycena ke sklu. Cytopatický efekt byl téměř úplný 12. den.

VÝSLEDKY ELEKTRONOVÉ MIKROSKOPIE

Supernatant ze tří zkumavek byl odebrán a zkumavky byly naplněny 3% glutaraldehydem po dobu 30 minut. Buňky byly poté seškrábnuty v malém množství glutaraldehydu, opláchnuty sacharózou pufrovanou kakodylátem (7,5%), postfixovány v 1% oxidu osmičelém pufrovaném fosfátem a připraveny metodou koagulace albuminu. Vzorek byl obarven 0,5% uranyl acetátem a poté následovala dehydratace a zalití do Spurrova média s nízkou viskozitou. Elektronmikroskopické vyšetření ultratenkých řezů tohoto materiálu odhalilo extracelulární částice viru na podélném a příčném řezu morfologicky podobné viru marburg (obr. 1). Byly rovněž pozorovány intracelulární nukleokapsidy, z nichž některé zřejmě pocházely z vezikulů (obr. 2 a 3).

Současně byly k dispozici řezy jater pacienta, z něhož byl tento virus izolován a který zemřel 1. října. Přestože ultrastruktura této tkáně byla velmi špatně zachována, byly pozorovány podobné virové částice.

ZÁVĚR

Byl učiněn závěr, že původcem epidemie hemoragické horečky ve střední Africe byl buď virus marburg, nebo virus od něj sérologicky odlišný, ale patřící do stejné skupiny virů, buď rhabdovirus, nebo torovirus.“

https://sci-hub.se/10.1016/S0140-6736(77)92002-5

Vzhledem k tomu, že Světová zdravotnická organizace chtěla, aby nálezy samostatně vyšetřily laboratoře, které byly lépe vybaveny pro práci s nebezpečnějším „virem“, o němž se předpokládalo, že byl zjištěn v Antverpách, byla k potvrzení výsledků vyzvána britská armáda v Porton Downu. Ve studii z Porton Downu opět chybí jakákoli zmínka o purifikaci a izolaci částic považovaných za „virus“. Studie obsahuje stejné pokusy s buněčnými kulturami s použitím Vero buněk, jaké provedl Piotův tým, a dokonce byl použit materiál zaslaný z Antverp. Vědci z Porton Downu získali z Antverp krev pacientů v akutní fázi, materiál z buněčných kultur a mozky z inokulovaných myší pro své vlastní šílené vědecké experimenty. Žádná ze složek použitých pro proces kultivace nebyla podrobně popsána, a přestože je zde zmínka o kontrolách, tak kontroly nebyly definovány. Během pokusů s buněčnými kulturami vědci zaznamenali mírný cytopatický efekt, který přičítali toxickým materiálům použitým k inokulaci. Nakonec tři z kultur změnily barvu na kyselejší a po injekční aplikaci do břišní (peritoneální) dutiny mladých morčat způsobily onemocnění, což bylo pro vědce známkou přítomnosti „viru“. Další studie patogenity, které vědci provedli, zahrnovaly injekční aplikaci mozků myší usmrcených v Antverpách do mozků a břišní (peritoneální) dutiny novorozených myší v Port Downu a když myši nakonec uhynuly, bylo to považováno za úspěch.

Vědci sice předpokládali, že mají nový „virus“, ale struktury z jater morčat pozorované elektronovým mikroskopem vypadaly stejně jako struktury pozorované u morčat a opic inokulovaných během pokusů s „virem“ marburg v letech 1967 a 1975. Supernatant buněčných kultur obsahoval podlouhlé vláknité struktury, které se podobaly strukturám pozorovaným v buňkách ledvin mláďat křečků po infekci „virem“ marburg. Vědci ve skutečnosti připustili, že onemocnění a léze vyvolané u morčat novými původci se podobaly těm, které byly vyvolány u morčat inokulovaných při počátečním pasážování „viru“ marburg. V každém případě měli vědci, pokud vůbec, dojít k závěru, že „izolovali“ „virus“ marburg. Tento závěr by byl sice stejně podvodný, ale alespoň by odpovídal tomu, čemu nepřímé pseudovědecké důkazy nasvědčovaly:

Virová hemoragická horečka v jižním Súdánu a severním Zairu

„V období od července do září 1976 byly v oblastech Nzara, Maridi a Lirangu v jižním Súdánu hlášeny sporadické případy horečky s hemoragickými projevy. Předpokládá se, že první případy se vyskytly v zemědělských osadách. Výskyt podobného onemocnění byl hlášen také z oblasti Bumba v severním Zairu. Jak epidemie nabývala na intenzitě, znepokojivě vysoké procento případů hlášených mezi nemocničním personálem naznačovalo přímé šíření infekce z člověka na člověka. Onemocnění začínalo akutní horečkou, malátností, bolestmi v krku, bolestmi svalů a zvracením a průjmem. U těžce postižených se objevilo krvácení z nosu, subkonjunktivální krvácení, vykašlávání krve, zvracení krve a krev ve stolici. Někteří pacienti měli také vyrážku, třes a křeče.

ZDROJE VZORKŮ

Prof. S. R. Pattyn z Institutu tropické medicíny v Antverpách zaslal vzorky z ohniska nákazy v severním Zairu do Mikrobiologického výzkumného ústavu v Portonu. Jednalo se o sérum akutní fáze (č. 718), materiál buněčných kultur a mozky sajících myší, které již byly tímto sérem inokulovány. Později jsme prostřednictvím profesora Pattyna obdrželi vzorek jater od téhož pacienta a také 5 vzorků krve akutní fáze ze Zairu. Vzorky z jižního Súdánu byly převážně shromážděny v nemocnici v Maridi a zaslány přímo nám dr. Babikerem el Tahirem, dr. D. H. Smithem, dr. K. Jonesem a dr. M. Cornetem, kteří tam prováděli vyšetřování. Jednalo se o 3 výtěry z krku, 3 vzorky moči, 6 vzorků krve akutní fáze a vzorky rekonvalescentního séra. Tyto vzorky byly zaslány na suchém ledu nebo v kapalném dusíku. Tři laboratoře, které byly zapojeny do předběžných studií etiologického agens, oznámily izolaci viru, který byl morfologicky podobný viru marburg.

VÝSLEDKY POKUSŮ O IZOLACI VIRU

Pokusy o izolaci viru z původního lidského materiálu byly provedeny na: (1) preparátech kultur Vero buněk, (2) sajících myších inokulovaných intraperitoneálně (i.p.) a intracerebrálně (i.c.) a (3) na mladých morčatech (200-250 g) inokulovaných intraperitoneálně (i.p.).

Izolace u morčat

Dosud bylo dosaženo 5 izolací etiologického agens u morčat: z toho 4 vzorky ze severního Zairu a 1 vzorek z jižního Súdánu. U morčat inokulovaných těmito vzorky se po inkubační době 4-7 dnů objevila horečka 105°F (40,5°C). Horečnaté onemocnění trvalo 4 až 5 dní, během nichž morčata neprospívala a vypadala nemocně. Jedno z 12 morčat inokulovaných původním materiálem uhynulo 12. den po inokulaci. Ostatních 11 morčat se pomalu zotavilo a následně u nich byly fluorescenčními testy prokázány protilátky v titrech od 1/64 do 1/128. Když byla celá heparinizovaná krev z morčat s horečkou intraperitoneálně inokulována dalším morčatům, vyvolala podobné horečnaté onemocnění.

Histopatologické nálezy

Játra – Byla zde četná ložiska nekrózy, která neměla konzistentní lobulární distribuci a sestávala ze skupin jaterních buněk, které procházely hyalinní degenerací a nekrózou. V některých degenerujících buňkách byla v cytoplazmě přítomna malá pleomorfní eozinofilní tělíska, která byla pozitivní při barvení PAS (Periodic Acid Schiff) a barvila se jasně červeně technikou Machiavello, ale nebarvila se metachromaticky Giemsou. Kupfferovy buňky byly zvětšené, některé sinusoidy obsahovaly lymfocyty a periportální oblasti byly silně infiltrovány lymforetikulárními buňkami.

Slezina a lymfatické uzliny – Bylo pozorován rozsáhlý úbytek tkáně folikulů, které obsahovaly malé oblasti nekrózy. V sinusech bylo nahromaděno velké množství makrofágů.

Plíce – Změny v plicích byly mírné: lokalizované ztluštění a infiltrace interalveolárních sept lymforetikulárními buňkami.

Ostatní orgány – V mozku, ledvinách a nadledvinách nebyly zjištěny žádné změny.

Elektronová mikroskopie jater

Malé kousky jater morčete usmrceného 5 dní po inokulaci byly fixovány v 1% oxidu osmičelém. Ultratenké řezy byly obarveny uranyl acetátem a citrátem olovnatým a vyšetřeny pod elektronovým mikroskopem. Obr. 1 ukazuje struktury nápadně podobné těm, které byly pozorovány v játrech morčat a opic experimentálně infikovaných virem marburg.

Izolace u myší

Mozky sajících myší, které onemocněly po inokulaci sérem akutní fáze profesorem Pattynem v Antverpách, byly znovu inokulovány čtyřem vrhům sajících myší. Myši začaly hynout pátý den a do devátého dne byly všechny mrtvé. Tento materiál z pasážování na myších nebyl dosud dále zkoumán. Navrhujeme, aby byl tento materiál inokulován morčatům, abychom zjistili, zda se rozvine charakteristická infekce, než se pokusíme o další studie na myších.

Studie na buněčných kulturách

Izolace z původních vzorků séra a krve byla rovněž zkoušena v preparátech kultivovaných Vero buněk. Při mikroskopickém vyšetření s nízkým výkonem byl pozorován částečný cytopatický efekt, který se nerozvinul do úplné destrukce buněčné vrstvy a mohl by být přičítán toxickému účinku inokulovaných vzorků. U tří z těchto kultur však došlo k výrazné změně barvy média. Šestý nebo sedmý den po inokulaci se staly zřetelně kyselejšími než kultury kontrolní. Při inokulaci mladých morčat těmito třemi buněčnými kulturami se po 4 až 6 dnech objevilo horečnaté onemocnění.

Vyšetření tekutiny z buněčné kultury elektronovým mikroskopem odhalilo podlouhlé vláknité struktury (obr. 2 a 3), které se podobaly strukturám pozorovaným v buňkách ledvin mláďat křečků po infekci virem marburg.

ZÁVĚRY

Elektronová mikroskopie infikovaných jater morčat a materiálu buněčných kultur odhalila struktury nápadně podobné viru marburg. Onemocnění a léze vyvolané u morčat novými původci se podobají těm, které byly vyvolány u morčat inokulovaných vzorky z počátečních fází pasážování viru marburg. Léze ve vzorku jater odebraném při pitvě jednoho z pacientů ze Zairu byly velmi podobné těm, které vznikly v játrech experimentálně infikovaných morčat. Zatím nemáme žádný pozitivní důkaz, který by naznačoval, že viry izolované ze severního Zairu a jižního Súdánu jsou sérologicky příbuzné s kmenem viru marburg izolovaným v roce 1967. Osmnáct rekonvalescentních sér odebraných v Súdánu mělo titry fluorescenčních protilátek v rozmezí od 1/4 do 1/128 proti jednomu z izolátů viru ze Zairu. Ačkoli je tento důkaz nepatrný, naznačuje, že obě ohniska byla způsobena viry, které jsou příbuzné, ne-li totožné. Probíhají studie, které mají určit příbuznost nových izolátů ze Zairu a Súdánu s kmenem marburg izolovaným v roce 1967.“

https://sci-hub.se/10.1016/s0140-6736(77)92001-3

Naléhání Světové zdravotnické organizace na opětovné prozkoumání důkazů nakonec vedlo k zapojení týmu CDC v Atlantě, aby měl konečné slovo v tom, zda „izoláty“ v Antverpách obsahovaly nový „virus“, či nikoli. V dokumentu CDC se uvádí, že Porton Down zaslal CDC alikvotní část krve. Stejně jako v předchozích studiích byl i tento vzorek aplikován na Vero buňky. Opět nebyly podrobně popsány žádné postupy purifikace ani nebylo uvedeno přesné složení materiálů použitých pro kultivaci buněk. Po pozorování „zřetelného“ cytopatického efektu byla nepurifikovaná tekutina supernatantu použita pro zobrazení elektronovým mikroskopem. Vědci uvedli, že pozorovali velké množství vláknitých částic, které měly průměr přibližně 100 nm a jejich délka se pohybovala od 300 nm do více než 1500 nm. To je poměrně velký rozsah velikosti částic, který by svědčil o tom, že nejsou homologní a potenciálně by mohlo jít o mnoho různých „virů“ a/nebo mikrobů. Vědci také poznamenali, že tyto částice byly ve všech detailech k nerozeznání od částic pozorovaných v předchozích ohniscích „viru“ marburg. Dokonce i vyšetření jaterní tkáně ukázalo stejné struktury, jaké byly pozorovány v lidských játrech a játrech morčat z ohnisek „viru“ marburg v letech 1967 a 1975. Jediným důkazem pro údajný rozdíl mezi „virem“ marburg a tím, co bylo nakonec prohlášeno za „virus“ ebola, byly výsledky nepřímých imunofluorescenčních testů používajících protilátky, což je, jak název napovídá, forma NEPŘÍMÉHO důkazu pomocí nespecifických chemických reakcí. Vědci ve skutečnosti přiznávají, že mezi vzorky z Marburgu a Zairu byla slabá reakce. Nicméně na základě slabých sérologických důkazů (které byly v rozporu s předchozími zjištěními z Marburgu) a navzdory četným přiznáním k identifikaci stejných částic, jaké byly spojeny s „virem“ marburg, mělo CDC konečné slovo v tom, že „virus“ ebola je ve skutečnosti novým „virem“. CDC to prohlásilo navzdory skutečnosti, že je zřejmé, že ani jedna ze tří skupin vědců „virus“ ebola ve skutečnosti nepurifikovala a neizolovala:

Izolace a charakterizace nového viru způsobujícího akutní hemoragickou horečku v Zairu

„V jižním Súdánu a severním Zairu vypukla v září 1976 epidemie hemoragické horečky s mimořádně vysokou úmrtností. Od října působila v Súdánu a Zairu mezinárodní komise Světové zdravotnické organizace. Vzorky krve a tkání od osob s hemoragickým onemocněním byly zaslány do laboratoří v Belgii a Anglii a nálezy z těchto laboratoří jsou uvedeny v přiložených zprávách. Zatímco byly tyto vzorky studovány, pan E. T. W. Bowen (Mikrobiologický výzkumný ústav, Porton Down) zaslal alikvotní část vzorku krve z akutní fáze od pacienta ze Zairu (č. 718, pacient M.E.) do Centra pro kontrolu nemocí v Atlantě k dalšímu studiu.

Tento vzorek a všechny následné vzorky z akutní fáze byly inokulovány na Vero buňky (buňky kočkodana). O tři dny později byla patrná výrazná cytopatická změna (fokální zaoblení a refraktilita) a byl odebrán alikvotní podíl tekutiny supernatantu pro vyšetření elektronovou mikroskopií metodou negativního kontrastu.

ELEKTRONOVÁ MIKROSKOPIE BUNĚČNÝCH KULTUR

Na mřížky potažené uhlíkem byly naneseny kapky tekutiny buněčné kultury a poté 2% H₄Na₄O₄₀SiW₁₂, pH 7. Bylo pozorováno velké množství vláknitých částic viru (obr. 1). Měly průměr přibližně 100 nm a jejich délka se pohybovala v rozmezí od 300 nm do více než 1500 nm. Mnohé z nich byly na konci stočené. Částice měly pravidelné povrchové výběžky o délce přibližně 10 nm a po obarvení byly vidět vnitřní příčné pruhy svědčící o helikální vnitřní struktuře (obr. 2). Tyto částice byly ve všech detailech k nerozeznání od částic viru marburg studovaných v roce 1967 (izoláty z Německa) a 1975 (izolát z Jihoafrické republiky). U izolátu ze Zairu z roku 1976 byly výraznější dvě charakteristiky: vláknité částice byly více větvené (obr. 1) a bylo více důkazů o tom, že obal přesahoval konce pevnější vnitřní struktury (obr. 1, šipka).

Elektronovým mikroskopem byly zkoumány také tenké řezy zhotovené ze vzorků Vero buněk infikovaných stejným izolátem ze Zairu. Byly nalezeny virové částice vláknitého tvaru pučící z plazmatické membrány buněk (obr. 3) a mnoho buněk obsahovalo inkluzní tělíska. Tyto intracytoplazmatické inkluze byly komplexní a zřetelné a sestávaly z jemně fibrilární nebo granulární substance, která kondenzovala do tubulárních struktur. Ty byly považovány za vnitřní helikální strukturu zralých virových částic. Tyto tubuly byly nařezány náhodně, některé v příčném řezu, některé lineárně. Virové částice na těchto řezech byly identické s částicemi pozorovanými u izolátů z let 1967 a 1975.

PITEVNÍ VZORKY JATER

Důkazy infekce byly pozorovány světelnou mikroskopií u tří pitevních vzorků lidských jater ze Zairu (zaslaných ve formalínu). Infekce u dvou z nich byla potvrzena elektronovou mikroskopií. Výrazná byla fokální eozinofilní hepatocelulární nekróza s mírnou zánětlivou infiltrací. V mnoha intaktních hepatocytech, zejména v blízkosti oblastí těžké nekrózy, byly přítomny velké eosinofilní inkluze (obr. 4). Tyto poměrně hladké a refraktilní inkluze byly natolik charakteristické, že mají diagnostický význam. Pitevní vzorky fixované ve formalínu byly zkoumány elektronovým mikroskopem. Přestože jaterní tkáň byla špatně zachovalá, bylo nalezeno velké množství vláknitých virových částic a inkluzních tělísek (množství tubulů) (obr. 5), které byly k nerozeznání od těch v játrech lidí a morčat infikovaných virem marburg, které byly studovány v letech 1967 a 1975.

ANTIGENNÍ SROVNÁNÍ S VIREM MARBURG

Antigenní rozdíl mezi tímto izolátem a virem marburg ’67 byl prokázán nepřímou imunofluorescencí. Suspenze infikovaných Vero buněk byla umístěna v kapkách na sklíčka, vysušena na vzduchu a poté fixována acetonem po dobu 10 minut při pokojové teplotě. Preparáty byly do doby provedení testu skladovány při -70°C. Pro srovnání byly použity preparáty s antigenem viru marburg ´67 připravené stejným způsobem. Reciproční titry získané u vzorků rekonvalescentních lidských sér odebraných během epidemií v letech 1967, 1975 a 1976 jsou uvedeny v tabulce I. S výjimkou slabé reakce na antigen viru marburg při ředění 1/4 rekonvalescentního séra ze Zairu byl nový izolát odlišný od viru marburg. Homologní titry viru marburg 128 a 64 získané s antigeny a antiséry z let ’67 a ’75 byly srovnatelné s titry, které uvedli Wulff a Conrad.

Na morčatech bylo připraveno sérum proti novému agens a s dostupnými obdobnými činidly pro virus marburg byly provedeny reciproční nepřímé imunofluorescenční testy. Reciproční titry (tabulka 2) dále potvrdily odlišnost obou virů. Ačkoli jedno ze dvou raných rekonvalescentních sér ze Súdánu vykázalo pozitivní reakci s antigenem ze Zairu (tabulka I), je zapotřebí dále určit, zda jsou původci hemoragické nemoci z obou zemí identičtí.

VIRUS EBOLA

Se souhlasem prof. S. R. Pattyna z Institutu tropické medicíny v Antverpách a pana E. T. W. Bowena z Mikrobiologického výzkumného ústavu v Porton Downu byl pro toto nové agens navržen název virus ebola. Ebola je malá řeka v Zairu, která teče na západ, severně od Yambuku, vesnice, z níž pochází pacient, od něhož byl získán první izolát. S ohledem na dotčené země a na nedostatek konkrétních znalostí o původním přírodním zdroji viru se rovněž navrhuje nepoužívat názvy zemí ani konkrétních měst.“

https://sci-hub.se/10.1016/s0140-6736(77)92000-1

SHRNUTÍ:

• „Virus“ ebola byl poprvé objeven v roce 1976 poblíž řeky Ebola v dnešní Demokratické republice Kongo.
• Od té doby prý „virus“ čas od času infikuje lidi, což vedlo k vypuknutí epidemií v několika afrických zemích.
• „Virus“ se nejprve přenesl na lidi přímým kontaktem s krví, tělními tekutinami a tkáněmi zvířat.
• „Virus“ eboly se pak přenáší na další lidi přímým kontaktem s tělními tekutinami osoby, která onemocněla nebo zemřela na onemocnění způsobené virem ebola.
• Osoba nakažená ebolou však nemůže nemoc šířit, dokud se u ní neprojeví příznaky onemocnění.
• Klinické odlišení eboly od jiných infekčních onemocnění, jako je malárie, břišní tyfus a meningitida, může být obtížné.
• Mnohé příznaky těhotenství a onemocnění „virem“ ebola jsou si také dosti podobné.
• Mezi pravidelné příznaky patří např.:
  • Horečka
  • Únava
  • Bolest svalů
  • Bolest hlavy
  • Bolest v krku
  • Zvracení
  • Průjem
  • Vyrážka
  • Příznaky poruchy funkce ledvin a jater. V některých případech vnitřní i vnější krvácení (například krvácení z dásní nebo krev ve stolici).
  • Laboratorní nálezy zahrnují nízký počet bílých krvinek a krevních destiček a zvýšené hodnoty jaterních enzymů.
• V roce 1976 obdržel dr. Peter Piot termosku obsahující lahvičky s krví s poznámkou, která vysvětlovala, že krev byla odebrána belgické jeptišce pracující v Zairu.
• Ona a dvě stovky dalších lidí v odlehlé oblasti Zairu vážně onemocněly záhadnou chorobou.
• Po otevření termosky Piot a jeho kolegové našli rozbředlou směs rozpuštěného ledu a krve. Ze dvou lahviček zůstala neporušená pouze jedna, zatímco druhá se cestou rozbila.
• Dr. Piot a jeho tým měli podezření, že neznámou nemocí je žlutá zimnice.
• Vědci, kteří měli na rukou pouze tenké latexové rukavice, odebrali z nepoškozené lahvičky vzorek krve a provedli na něm standardní testy.
• Vzorek krve byl vyšetřen na přítomnost známých mikrobů, žluté zimnice a několika „virů“ hemoragické horečky, jako jsou „viry“ Lassa, marburg a dengue.
• Žádný z potenciálních mikrobů ani „virů“ nebyl v krvi nalezen.
• Po prozkoumání vzorku elektronovým mikroskopem dr. Piot prohlásil: „Viděli jsme obrovskou strukturu podobnou červu – na virové poměry obrovskou.“
• Jediným dalším známým „virem“, který měl podobnou velikost a tvar, byl „virus“ marburg.
• Jinými slovy, dr. Piot a kol. našli přesně ty samé částice, považované za „virus“ marburg, ale uvedli, že ve vzorcích krve „virus“ marburg nenašli…
• Zpětně dr. Piot uvedl, že měl štěstí, že se nenakazil nejen v laboratoři, ale i později, když odebíral krev pacientům a dotýkal se jich.
• Dr. Pattyn a jeho kolegové viděli „virus“ ve tvaru lasa, který se podobal „viru“ marburg – původci podobného typu hemoragické horečky, který byl objeven o devět let dříve – ale neměli možnost s jistotou určit, zda to, co pozorovali, je něco nového.
• Vědci v Porton Downu začali vzorek zkoumat, ale po naléhání Světové zdravotnické organizace poslali vzorek také do CDC.
• Tým CDC z Atlanty prý prokázal, že epidemii v Yambuku způsobil dosud neznámý „virus“, nikoliv „virus“ marburg.
• Týmy z Antverp, Porton Downu a CDC společně publikovaly články popisující jejich roli při objevu „viru“ ebola ve vydání časopisu Lancet z 12. března 1977.
• V rozhovoru pro STAT Piot uznal, že zásluhy za skutečný objev patří Johnsonovi a týmu CDC.

• Sérum od nemocné zdravotní sestry bylo inokulováno 6 mladým dospělým myším intracerebrálně a intraperitoneálně, dále 2 vrhům novorozených myší intracerebrálně a do 10 zkumavek s kulturami Vero buněk (pěstovaných v médiu 199 obsahujícím 7,5% telecího séra).
• Sérum bylo testováno komplement fixačním testem na přítomnost protilátek proti viru Lassa (výsledek byl negativní) a neutralizací na Vero buňkách na přítomnost protilátek proti viru žluté zimnice (protilátky byly přítomny v ředění 1/30).
• Během prvních 4 dnů pozorování se některé buňky na dně většiny zkumavek oddělily od skleněného povrchu. I když to bylo nejprve interpretováno jako částečný cytopatický efekt, během následujících dnů se tento jev nezvětšil a byl pak vyhodnocen jako nespecifický.
• Pátý den bylo médium pro tkáňové kultury vyměněno za médium pufrované sukcinátem/kyselinou jantarovou (podle popisu Plaisnera a kol.) bez séra.
• Jedenáctý den byl u těchto kultur pozorován velmi výrazný cytopatický efekt, přičemž většina buněk byla stále přichycena ke sklu a cytopatický efekt byl téměř úplný 12. den.
• Jinými slovy, Piotovi a kol. se nepodařilo dosáhnout cytopatického efektu, který chtěli pozorovat, a tak bylo médium změněno na médium, o němž je známo, že produkuje cytopatický efekt s „arboviry“, a 12. den se dostavil účinek, který chtěli vidět.
• Elektronmikroskopické vyšetření ultratenkých řezů tohoto materiálu odhalilo extracelulární částice „viru“ na podélném a příčném řezu morfologicky podobné „viru“ marburg.
• Přestože ultrastruktura jaterní tkáně byla velmi špatně zachována, byly pozorovány podobné „virové“ částice.
• Byl učiněn závěr, že původcem epidemie hemoragické horečky ve střední Africe byl buď „virus“ marburg, nebo „virus“ od něj sérologicky odlišný, ale patřící do stejné skupiny „virů“, buď „rhabdovirus“, nebo „torovirus“.

• Prof. S. R. Pattyn z Institutu tropické medicíny v Antverpách zaslal vzorky z ohniska nákazy v severním Zairu do Mikrobiologického výzkumného ústavu v Portonu. Jednalo se o sérum akutní fáze (č. 718), materiál buněčných kultur a mozky sajících myší, které již byly tímto sérem inokulovány.
• Tři laboratoře, které byly zapojeny do předběžných studií etiologického agens, oznámily izolaci viru, který byl morfologicky podobný „viru“ marburg.
• Pokusy o izolaci viru z původního lidského materiálu byly provedeny na:
  • preparátech kultur Vero buněk
  • sajících myších inokulovaných intraperitoneálně a intracerebrálně
  • mladých morčatech (200-250 g) inokulovaných intraperitoneálně.
• U inokulovaných morčat se objevilo horečnaté onemocnění trvající 4 až 5 dní, během kterých morčata neprospívala a vypadala nemocně.
• Jedno z 12 morčat inokulovaných původním materiálem uhynulo 12. den po inokulaci, zatímco ostatních 11 morčat se pomalu zotavilo.
• Malé kousky jater morčete usmrceného 5 dní po inokulaci byly fixovány v 1% oxidu osmičelém a byly pozorovány struktury nápadně podobné těm, které byly nalezeny v játrech morčat a opic experimentálně infikovaných „virem“ marburg.
• Mozky sajících myší, které onemocněly po inokulaci sérem akutní fáze profesorem Pattynem v Antverpách, byly znovu inokulovány čtyřem vrhům sajících myší.
• Myši začaly hynout pátý den a do devátého dne byly všechny mrtvé, ale tento materiál z pasážování na myších nebyl dosud dále zkoumán.
• Při pokusech s buněčnými kulturami Vero buněk byl při mikroskopickém vyšetření s nízkým výkonem pozorován částečný cytopatický efekt.
• Tento efekt se nerozvinul do úplné destrukce buněčné vrstvy a mohl by být přičítán toxickému účinku inokulovaných vzorků.
• U tří z těchto kultur však došlo k výrazné změně barvy média a šestý nebo sedmý den po inokulaci se staly zřetelně kyselejšími než kultury kontrolní (které nebyly nijak definovány).
• Elektronová mikroskopie infikovaných jater morčat a materiálu buněčných kultur odhalila struktury nápadně podobné „viru“ marburg.
• Onemocnění a léze vyvolané u morčat novými původci se podobaly těm, které byly vyvolány u morčat inokulovaných vzorky z počátečních fází pasážování „viru“ marburg.
• Vědci uvedli, že nemají žádné důkazy, který by naznačovaly, že „viry izolované“ ze severního Zairu a jižního Súdánu byly sérologicky příbuzné s kmenem „viru“ marburg izolovaným v roce 1967.
• Jinými slovy, neměli žádné důkazy, které by naznačovaly, že „virus“, který byl ve všech ostatních ohledech identický s „virem“ marburg, nebyl ani tím samým „virem“, protože se pouze domnívali, že jejich nové „izoláty“ jsou odlišné.
• Vědci připustili, že ačkoli jejich důkazy byly nepatrné, tak naznačovaly, že obě ohniska epidemie byla způsobena „viry“, které jsou příbuzné, ne-li totožné.

• Pan E. T. W. Bowen (Mikrobiologický výzkumný ústav, Porton Down) zaslal alikvotní část vzorku krve z akutní fáze od pacienta ze Zairu (č. 718, pacient M.E.) do Centra pro kontrolu nemocí v Atlantě k dalšímu studiu.
• Tento vzorek a všechny následné vzorky z akutní fáze byly inokulovány na Vero buňky (buňky kočkodana).
• O tři dny později byla patrná výrazná cytopatická změna (fokální zaoblení a refraktilita) a byl odebrán alikvotní podíl tekutiny supernatantu pro vyšetření elektronovou mikroskopií metodou negativního kontrastu.
• Elektronovým mikroskopem bylo pozorováno velké množství vláknitých „virových“ částic, které měly průměr přibližně 100 nm a jejich délka se pohybovala od 300 nm do více než 1500 nm.
• Tyto částice byly ve všech detailech k nerozeznání od částic „viru“ marburg studovaných v roce 1967 (izoláty z Německa) a 1975 (izolát z Jihoafrické republiky).
• Elektronovým mikroskopem byly zkoumány také tenké řezy zhotovené ze vzorků Vero buněk infikovaných stejným „izolátem“ ze Zairu a „virové“ částice na těchto řezech byly identické s částicemi pozorovanými u „izolátů“ z let 1967 a 1975.
• Přestože jaterní tkáň byla špatně zachovalá, bylo nalezeno velké množství vláknitých „virových“ částic a inkluzních tělísek (množství tubulů), které byly k nerozeznání od těch v játrech lidí a morčat infikovaných „virem“ marburg, které byly studovány v letech 1967 a 1975.
• Antigenní rozdíl mezi tímto izolátem a „virem“ marburg ’67 byl prokázán nepřímou imunofluorescencí.
• S výjimkou slabé reakce na antigen „viru“ marburg při ředění 1/4 rekonvalescentního séra ze Zairu byl nový izolát odlišný od „viru“ marburg.

Když se snažíme buď prokázat, nebo vyvrátit určité tvrzení, jako je existence „viru“ ebola, jako tomu bylo v tomto konkrétním případě, musíme se vždy podívat na původní podklady a zjistit, zda vědecké důkazy podporující toto tvrzení skutečně existují. Sledování původu „viru“ ebola až k jeho kořenům mě přivedlo ke třem různým dokumentům tří různých týmů vědců ze tří různých částí světa. Nikoho, kdo rozumí pseudovědeckým metodám, které virologie používá, by nemělo překvapit, že ani jedna z předložených prací se v žádném okamžiku nedržela vědecké metody. Dodržení vědecké metody je naprosto nezbytné pro to, aby studie mohla být považována za vědeckou. Ani v jedné z těchto prací nebyl „virus“ ebola řádně purifikován a izolován přímo z tekutin nemocného hostitele, takže neexistuje žádná nezávislá proměnná, kterou by vědci mohli měnit a manipulovat s ní, aby určili příčinu a následek. Bez platné nezávislé proměnné v podobě purifikovaných/izolovaných částic nelze provést skutečné studie patogenity používající přirozené cesty nákazy, a tudíž nelze tvrdit, že virus je patogenní. Bez řádných kontrolních experimentů není možné určit, jaké další rušivé faktory by mohly potenciálně způsobit účinek, který člověk prostřednictvím experimentů hledá, takže získané výsledky jsou neplatné a bezvýznamné.

Tito pseudovědci se místo toho snaží obejít vědeckou metodu tím, že předkládají vyrobené nepřímé důkazy jako náhradu za důkazy skutečné. Jsou to podvodníci, kteří prodávají zfalšované výsledky. Místo řádně purifikovaného a izolovaného „viru“ dostáváme nepurifikovanou polévku z buněčné kultury obsahující mnoho různých přísad, jako jsou Vero buňky, médium 199 a 7,5% telecí sérum. Namísto pozorování „viru“ vidíme nespecifické odumírání buněk známé jako cytopatický efekt, z něhož je obviňován neviditelný patogen. Cytopatický efekt však může vzniknout následkem mnoha jiných příčin než jenom následkem „viru“, může např. vzniknout v důsledku změny média v polovině procesu na médium, které je k vyvolání požadovaného cytopatického efektu vhodnější. Místo toho, abychom viděli pouze částice, o nichž se tvrdí, že jsou novým „virem“, dostáváme snímky z elektronového mikroskopu, na nichž jsou nepurifikované a neizolované vláknité částice různého tvaru a velikosti, které byly dříve spojovány s „virem“ marburg. Dostáváme výsledky histopatologických laboratorních vyšetření, které ukazují stejné nálezy získané při vyšetřování „viru“ marburg před deseti lety. Dostáváme nespecifické výsledky nepřímých testů používajících protilátky, na základě kterých se tvrdí, že jde o nový „virus“ ze stejné skupiny jako „virus“ marburg, přestože ostatní nepřímé nálezy měly vést k závěru, že buď odhalily stejný „virus“, nebo že výsledky v obou případech byly podvodné. Jinými slovy, vědci našli na snímcích z elektronového mikroskopu přesně ty samé částice spojované s případy přesně těch samých příznaků onemocnění připisovaných „viru“ marburg (a mnoha dalším onemocněním), ale protože se výsledky protilátek neshodovaly, tak vědci místo toho, aby zpochybnili věrohodnost předchozích nálezů ohledně „viru“ marburg, se rozhodli, že místo toho objevili „virus“ nový. Cokoli, jen aby udrželi tento příběh při životě.

Pokud se však vrátíme ke zkoumání „viru“ marburg, zjistíme, že byly použity naprosto stejné pseudovědecké postupy, kdy žádný „virus“ nebyl nikdy purifikován a izolován a místo toho byly jako „virus“ marburg identifikovány stejné částice spojované se vzteklinou. Pokud se podíváme na „virus“ vztekliny, uvidíme, že se odehrává stejný vzorec, a tak dále a tak dále. Přetrvává stejný cyklus podvodu, kdy se stejným příznakům nemoci dává nový název spojený s podobnými a/nebo totožnými částicemi na základě nepřímých a protichůdných výsledků vyšetření protilátek. Nikdy však nenajdeme přímý důkaz existence jakéhokoli „viru“, který by se řídil vědeckou metodou. Vždy se setkáme pouze s pseudovědeckou fikcí vydávanou za vědecký fakt.

S tím vším, co bylo řečeno, nechť toto je moje odpověď každému, kdo tvrdí, že se musíme nejprve nechat úmyslně nakazit, abychom mohli říct, že neexistují žádné vědecké důkazy pro existenci jakéhokoli „viru“. To je nesmyslné a přesně naopak. Důkazní břemeno je na každém, kdo tvrdí, že nějaký „virus“ existuje, a takový člověk musí předložit důkazy na podporu svého tvrzení. To logicky vyžaduje, aby vědecké důkazy o existenci „viru“ ebola byly obsaženy v původních výzkumných pracích. Udělal jsem za tyto lidi náročnou práci a dohledal jsem původní studie údajně prokazující existenci „viru“ ebola. Ukázal jsem, že v žádném okamžiku nebyla nikdy dodržena vědecká metoda ani nebyly řádně purifikovány a izolovány částice, o nichž se předpokládá, že jsou „virem“ ebola, ani nebyla prokázána jejich patogenita přirozeným způsobem. Pokud někdo s tímto názorem nesouhlasí, mám návrh. Ukažte mi, prosím, ve třech dokumentech, které jsem sdílel výše, kde byla vědecká metoda použita a dodržena od samého počátku. Ukažte mi, kde vědci purifikovali a izolovali „virus“ přímo z nemocného hostitele. Ukažte mi, že částice na snímcích z elektronového mikroskopu jsou pouze částicemi „viru“ a ničeho jiného. Ukažte mi, že tyto purifikované a izolované částice mohou u vhodného hostitele způsobit onemocnění přirozenou cestou, a ne prostřednictvím injekcí nepurifikovaných toxinů přímo do mozku. Ukažte mi, kde jsou tyto výsledky reprodukovány a replikovány ve velkém měřítku s využitím náležitých kontrol, jak by se dalo očekávat od jakéhokoli vědeckého snažení. Pokud mi kdokoli, kdo tvrdí, že „virus“ ebola existuje, ukáže, kde bylo v těchto dokumentech vědecky prokázáno, že „virus“ ebola existuje, a to za dodržení vědecké metody, pak se za vlastní peníze vydám do Afriky, abych se záměrně nechal nakazit. V takovém případě připustím, že svoje tvrzení prokázali, čímž se pro mě moje cesta do Afriky stane drahou, ale zbytečnou a potenciálně nebezpečnou záležitostí. Pokud však nebudou schopni prokázat, že tyto důkazy jsou v těchto třech dokumentech obsaženy, tak uznají, že vědecké důkazy prokazující existenci „viru“ ebola nikde nejsou, a já se budu těšit na bezplatný výlet první třídou na safari v Africe.

Nějací zájemci?