Teď to vidíte… teď už ne…

Nedávno jsem na Twitteru diskutoval s člověkem, který byl naprosto přesvědčen o úspěchu očkování, které dokáže skoncovat s „virovými“ chorobami. Tento člověk věřil, že pravé neštovice byly úspěšně vymýceny z povrchu zemského pomocí injekcí toxinů přímo do těla a že je v našich silách pomocí stejných metod zvítězit také nad dětskou obrnou. Tomuto člověku ani trochu nevadilo, že důkazy podporující přesvědčení, že vakcíny vedly ke snížení a v některých případech i k „eliminaci“ určité nemoci, byly zcela podvodné. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil odhrnout oponu, abych odhalil kouzelnické triky, které úspěšně vedly k zatvrzelé indoktrinaci, tento člověk odolával a horečně bojoval za udržení této iluze. Kognitivní disonance byla bohužel příliš silná na to, aby ji překonal.

I když se mi tohoto člověka nepodařilo přesvědčit, nikdy si nenechám ujít dobrou příležitost pomoci jiným. V průběhu této komunikace jsem si vzpomněl na předchozí výzkum, který jsem provedl, pokud jde o triky použité k vyvolání zdání údajné úspěšnosti v případě vakcín proti dětské obrně a pravým neštovicím. Zatímco podle oficiální verze vakcíny zabránily přenosu neviditelných „virů“ a tím vymýtily nemoci s nimi spojované, pro zdánlivý pokles případů existovaly zřejmější důvody. Protože jsem měl pocit, že jsem se tohoto tématu předtím dotkl jen okrajově, cítil jsem povinnost se mu během této komunikace věnovat více, abych informace podal co nejvěrněji a nejpřesněji. Tyto informace zde shromažďuji v naději, že tento článek může být v budoucnu použit k tomu, aby pomohl vymanit indoktrinované jedince z tohoto očkovacího zakletí, jehož jsou v současnosti otroky.

„Pokles výskytu infekčních nemocí ve vyspělých zemích neměl nic společného s očkováním, ale s poklesem chudoby a hladu.“ – Dr. Buchwald

Zatímco nám je pravidelně vychvalováno očkování s příběhy propagujícími magické schopnosti těchto nepřirozených injekcí k zastavení onemocnění, když se podíváme na statistické důkazy shromážděné v průběhu let, objeví se zcela jiný obrázek. Například níže uvedené grafy byly převzaty z knihy Grega Beattieho „Vaccination: A Parent´s Dilemma“ („Očkování: rodičovské dilema“). Grafy byly vytvořeny na základě oficiálních počtů úmrtí zaznamenaných v Oficiálních ročenkách Austrálie.

Je zřejmé, že výskyt nemocí, proti kterým se běžně očkuje, se dramaticky snížil ještě před zavedením jakékoli vakcíny. Břišní tyfus a spála ve skutečnosti ustoupily i bez jakékoli vakcíny. Stejné trendy byly zaznamenány i v jiných zemích, například v USA a v Anglii. Zlepšení u těchto nemocí nebylo způsobeno vakcínami, ale naopak bylo přímým následkem lepší hygieny a odstraňování odpadu a také snadnějšího přístupu k čerstvým potravinám a čisté vodě. Neexistuje žádný důvod přisuzovat jakékoli vakcíně zásluhy za prudký pokles nemocí, které byly na výrazném ústupu již před jejich zavedením. Více informací o těchto prudkých poklesech naleznete v tomto vynikajícím článku na webu Whale.to.

---

Pozn. překl.: Názorným příkladem byly v našich podmínkách spalničky. Podle grafu Státního zdravotního ústavu by se mohlo zdát, že zavedení očkování proti spalničkám mělo za následek výrazný pokles nemocnosti. Další údaje SZÚ k očkování proti spalničkám jsou uvedeny např. zde. Škoda, že jsou na grafu ukázány údaje až od roku 1953.

Naštěstí máme k dispozici alespoň graf úmrtnosti na spalničky s údaji již od roku 1890. Na něm je vidět, jak „efektivní“ očkování proti spalničkám ve skutečnosti bylo:

I přesto Státní zdravotní ústav ve svém dokumentu „50 let očkování proti spalničkám v ČR“ tvrdí:

„WHO vyzývá ke zvyšování proočkovanosti a konstatuje smutnou skutečnost, že v 21. století umírá tolik lidí (převážně dětí) na infekci, které lze zabránit očkováním.“

„Očkování představuje jediný účinný způsob ochrany před onemocněním spalničkami.“

---

Zjištění, že tyto nemoci ustoupily i bez přítomnosti jakýchkoli vakcín, je samo o sobě dost usvědčující. K vytvoření iluze, že zavedení vakcíny bylo příčinou jakéhokoli poklesu a případného vymizení konkrétní nemoci a „viru“ s ní spojeného, se však pravidelně používá další trik. Ten spočívá v překlasifikování a přejmenování naprosto stejných příznaků nemoci na mnoho dalších samostatných a nových nemocí. Toto přesouvání stejných příznaků do různých kategorií je spolu s lepší hygienou a výživou dalším faktorem zdánlivého poklesu těchto nemocí. To lze snadno demonstrovat na příkladu pravých neštovic a dětské obrny, neboť i když se o těchto nemocech tvrdí, že jsou buď „vymýceny“, nebo se tomu blíží, tak stejné příznaky stále přetrvávají pod různými jinými názvy. Pojďme se na obě tyto situace podívat a uvidíme, jaké kouzelnické triky odhalíme.

Překlasifikování pravých neštovic

Přestože vakcína proti pravým neštovicím byla k dispozici již od konce 18. století, tato otravná nemoc, kterou údajně způsobuje virus variola, se držela ještě téměř dvě století. V polovině 20. století se tvrdilo, že pravé neštovice byly v Americe a dalších průmyslových zemích vymýceny i bez masových očkovacích kampaní. Země třetího světa však byly touto nemocí stále sužovány. V roce 1958 proto Světová zdravotnická organizace vyzvala k celosvětovému úsilí o eradikaci s využitím toho, co bylo označováno jako „nejnebezpečnější vakcína známá člověku“, aby tuto nemoc konečně jednou provždy vymýtila. Zajímavé je, že v témže roce byl u makaků jávských „objeven“ ve všech směrech identický „virus opičích neštovic“. Jaká úžasná shoda okolností, že? Tento nový „virus“ se nakonec o deset let později údajně přenesl i na lidi, když v Zairu onemocněl pravými neštovicemi malý chlapec. Vesnice, kde dítě žilo, však byla prohlášena za prostou pravých neštovic díky hromadnému očkování celé vesnice rok předtím. Pokud by bylo možné diagnostikovat pravé neštovice v zóně „bez pravých neštovic“, mohlo by to snadno vést ke zpochybnění účinnosti vakcíny. Proto poté, co první testy diagnostikovaly u dítěte pravé neštovice, provedlo další testy Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). Nakonec bylo rozhodnuto, že toto dítě nemělo pravé neštovice, ale že se jednalo o vůbec první známý případ lidských opičích neštovic. Tato absurdní situace je podrobněji popsaná např. v článku „Byly pravé neštovice skutečně vymýceny?“.

Příhodné objevení se opičích neštovic bylo skvělým způsobem, jak zakrýt skutečnost, že stále existovaly stejné příznaky spojené s pravými neštovicemi. Nabízela se také možnost zakrýt smrtelné následky způsobené vakcínou.

Opičí neštovice však nebyly jedinou novou nemocí, která se s úplně stejnými příznaky pravých neštovic objevila. Podle dr. Viery Scheibnerové (PhD), vědkyně a autorky v důchodu, existovaly i další podobné nemoci, které byly použity jako obětní beránek za nebezpečnou a neúčinnou vakcínu:

Podle nové zprávy stojí za propagací očkování víra, nikoli věda

„Škodlivé reakce a neúčinnost očkování proti pravým neštovicím motivovaly kampaň za jejich ‚vymýcení‘ v 70. letech 20. století. Pravé neštovice byly prohlášeny za vymýcené 8. května 1980, očkování bylo zastaveno a epidemie zmizely, kromě malých ohnisek bílých neštovic, buvolích neštovic, opičích neštovic, velbloudích neštovic a podobných názvů, přičemž nemoci byly k nerozeznání od pravých neštovic. Podle Arity a Gromyka (1982. Bull WHO; 60 (4): 367-375) bylo hlavním přínosem toho, že pravé neštovice byly prohlášeny za oficiálně vymýcené, to, že ve všech zemích mohlo být ukončeno očkování. Očkování proti pravým neštovicím se zkrátka stalo ostudou.“

https://www.bmj.com/content/345/bmj.e7856/rr/620395

Dr. Scheibnerová poukázala na to, že místo pravých neštovic se začaly objevovat buvolí neštovice, bílé neštovice, velbloudí neštovice a další nemoci s podobnými názvy a příznaky. Nevzala však v úvahu, že pravé neštovice byly od svého vymezení jako samostatné nemoci v roce 1751 pravidelně zaměňovány také se spalničkami, planými neštovicemi, spálou, zarděnkami, herpesem, pásovým oparem atd. Každé z těchto onemocnění má za následek stejné příznaky s velmi nepatrnými „rozdíly“, které je prý odlišují. Kdysi byla všechna tato onemocnění považována za různá stádia téhož chorobného procesu. Žádné z těchto onemocnění nelze kvůli těmto podobnostem klinicky odlišit a přesně diagnostikovat pouze na základě příznaků, proto je dnes k vyloučení či potvrzení jednoho nebo druhého onemocnění potřeba výsledků nespecifických protilátek a/nebo podvodných molekulárních testů. Rozdělení stejných příznaků na samostatné nemoci je nejen skvělým způsobem, jak snížit počet případů, aby se zlepšilo vnímání účinnosti vakcín, ale slouží také k vyvolání většího strachu z neviditelných strašáků, kteří mutují a šíří se ze zvířat na lidi. To vede k poptávce a potřebě různých léčiv, očkování a léčby, které mají „vyléčit“ každý z těchto stavů, což je samozřejmě skvělý obchodní model.

Překlasifikování dětské obrny

Na rozdíl od pravých neštovic nebyla dětská obrna očkováním dosud „vymýcena“, přestože od 50. let 20. století jsou k dispozici dvě různé vakcíny. Jak však bylo pozorováno dříve, počet případů dětské obrny dramaticky poklesl již před zavedením těchto zázračných „léků“.

Snížení počtu případů dětské obrny tedy nelze přičítat kampani Salkovy vakcíny zavedené v roce 1955 ani Sabinovy orální vakcíny v roce 1959. Co mohlo, kromě zlepšení hygienických podmínek a čisté vody a potravin, přispět k nečekanému poklesu případů dětské obrny? Jednou z možností bylo postupné ukončení používání nebezpečných pesticidů a insekticidů, jako je DDT, které vystrašení rodiče nedbale stříkali na své děti v rámci boje proti dětské obrně. V roce 1949 napsal dr. Morton S. Biskind práci zabývající se účinky DDT na zvířata a lidi. Hovořil o záhadném a nepolapitelném „viru X“, který se s rostoucím používáním DDT objevoval rok od roku častěji. Toto onemocnění znělo docela podobně jako dětská obrna a podle dr. Biskinda bylo s touto nemocí snadno zaměnitelné, vzhledem k nálezům poškození centrálního nervového systému:

Otrava DDT a nepolapitelný „virus X“. Nová příčina gastroenteritidy

„V průběhu více než dvou let byly v celých Spojených státech pozorovány četné případy zvláštního komplexu příznaků, které zjevně nikdy předtím nebyly zaznamenány. Z důvodu chybějícího uspokojivého vysvětlení tohoto onemocnění se všeobecně připisuje infekci dosud iluzorním ‚virem X‘.

Syndrom se skládá ze skupiny nebo všech následujících příznaků: Vyskytuje se akutní gastroenteritida s nevolností, zvracením, bolestmi břicha a průjmem obvykle spojeným s extrémními tenesmy. Častá je rýma, kašel a přetrvávající bolest v krku, často následovaná přetrvávajícím nebo opakujícím se pocitem sevření nebo ‚knedlíku‘ v krku; občas se pocit sevření rozšíří substernálně a do zad a může být spojen se silnou bolestí v obou pažích. V některých případech se jazylka stává akutně bolestivou při tlaku po dobu několika dní. Obvyklá je bolest kloubů, generalizovaná svalová slabost a vyčerpávající únava; ta je v akutním stádiu často tak silná, že ji někteří pacienti popisují jako ‚paralýzu‘. Někdy je počáteční záchvat ohlašován závratěmi a synkopou. Nezřídka se objevují i úporné bolesti hlavy a závratě. Občas se objeví pásový opar/plané neštovice. Ve většině případů se objevují parestezie různého druhu; oblasti kůže se stávají mimořádně přecitlivělými a po několika dnech tato hyperestezie mizí, aby se znovu objevila na jiném místě, nebo se může objevit nepravidelná necitlivost, pocity brnění, svědění nebo mravenčení. Časté jsou nepravidelné fibrilární záškuby příčně pruhované svaloviny. Obvykle dochází ke snížení vibračního vjemu v končetinách.“

„Vysoká incidence, obvyklá absence febrilní reakce, přetrvávání a nepravidelné opakování symptomů, absence pozorovatelných zánětlivých lézí a rezistence dokonce i na paliativní terapii naznačovaly spíše intoxikaci než infekci. Pátrání po možných etiologických příčinách brzy vedlo k úvahám o DDT (2,2-bis (para-chlorfenyl) 1,1,1-trichlorethan; méně přesně označovaný jako di-chlordifenyltrichlorethan). Epidemie se poprvé objevila přibližně v době, kdy se DDT začalo široce používat civilním obyvatelstvem. Příznaky a symptomy popsané ve farmakologické a toxikologické literatuře jako charakteristické pro otravu DDT jsou totožné s těmi, které se objevují u pacientů s popsaným postižením.“

„Jak již bylo uvedeno, výrazným rysem prakticky u všech pacientů byla extrémní úzkostlivost. To se dá pravděpodobně vysvětlit na základě funkčních a možná i morfologických změn v centrální nervové soustavě vyvolaných DDT, protože při otravě DDT u zvířat jsou takové poruchy časté.*

* Netřeba dodávat, že nálezy týkající se nervového systému a svalových křečí a slabosti u těžkých akutních onemocnění tohoto typu vedly k záměně s takovými stavy, jako jsou meningitida a poliomyelitida.“

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/18113629/

Výzkumník Jim West odvedl velký kus práce při odhalování této souvislosti mezi příznaky dětské obrny a pesticidy. Ve svém článku z roku 2004 uvedl další poznatky dr. Biskinda, v nichž tento lékař spojil DDT se stejnou degenerací buněk předních rohů míšních, která se připisuje dětské obrně:

Pesticidy a dětská obrna: Kritika vědecké literatury

„Biskind také popisuje fyziologické důkazy otravy DDT, které se podobají projevům dětské obrny:

‚Pro nedávné aspekty tohoto problému jsou zvláště důležité opomíjené studie Lillieho a jeho spolupracovníků z Národního institutu zdraví (NIH), publikované v roce 1944 a 1947, které ukázaly, že DDT může u zvířat způsobit degeneraci buněk předních rohů míšních. Tyto změny se u exponovaných zvířat nevyskytují pravidelně o nic víc než u lidí, ale objevují se dostatečně často na to, aby byly významné.‘

Pokračuje a projevuje svoji podrážděnost ve snaze poukázat na zjevné.

‚Když je populace vystavena chemickému činidlu, o němž je známo, že u zvířat vyvolává změny v míše podobné těm, které se vyskytují u lidské dětské obrny, a poté se výskyt této nemoci prudce zvýší a rok co rok si udržuje epidemický charakter, není oprávněné mít podezření na etiologickou souvislost?‘ “

https://crazzfiles.com/pesticides-and-polio-a-critique-of-scientific-literature/

Jim West se ve svém článku věnuje i dalším toxinům, jako je BHC a sloučeniny olova a arsenu, které se spolu s DDT mohou podílet na nárůstu výskytu příznaků dětské obrny. Na základě jeho důkladného výzkumu a pečlivě zakreslených grafů je zřejmé, že počet případů dětské obrny stoupal a klesal s tím, jak bylo používání těchto toxinů zaváděno a poté postupně omezováno a ukončováno. Podle Agentury pro ochranu životního prostředí začala regulace DDT v 50. letech 20. století a skončila zrušením používání tohoto toxického pesticidu v USA v roce 1972. Pokud by někdo chtěl vyvolat zdání, že vakcíny jsou zázračným lékem, dobrým nápadem by bylo začít snižovat expozici toxinům, které způsobují přesně stejné příznaky dané nemoci:

„Americké Ministerstvo zemědělství, federální agentura odpovědná za regulaci pesticidů před vznikem americké Agentury pro ochranu životního prostředí v roce 1970, zahájilo koncem 50. a v 60. letech 20. století regulační opatření k zákazu mnoha způsobů použití DDT, protože přibývalo důkazů o klesajícím přínosu tohoto pesticidu a jeho environmentálních a toxikologických účincích. Vydání knihy Tiché jaro (Silent Spring) Rachel Carsonové v roce 1962 podnítilo širokou veřejnost k obavám z nebezpečí nesprávného používání pesticidů a k potřebě jejich lepší kontroly.

V roce 1972 vydala Agentura pro ochranu životního prostředí příkaz ke zrušení používání DDT na základě jeho nepříznivých účinků na životní prostředí, např. na volně žijící živočichy, a také na základě jeho možných rizik pro lidské zdraví.“

https://www.epa.gov/ingredients-used-pesticide-products/ddt-brief-history-and-status

K navození dojmu, že počet případů dětské obrny se zavedením vakcín klesl, však existoval ještě zjevnější trik. Před očkovací kampaní v roce 1955 Světová zdravotnická organizace vypracovala v roce 1953 pokyny, jak v roce 1953 stanovit diagnózu buď neparalytické, nebo paralytické dětské obrny. Pro konečný úspěch očkovací kampaně bylo pro Světovou zdravotnickou organizaci zásadní rozlišovat mezi případy, které vedly k paralýze (ochrnutí), a těmi, které k ní nevedly, jak bude ukázáno později. K diagnóze neparalytické dětské obrny stačily obvyklé příznaky podobné chřipce, i když se to považovalo za méně spolehlivé než při potvrzování případů paralytické dětské obrny. V těchto případech stačila k diagnóze paralytické dětské obrny přítomnost stejných příznaků podobných chřipce a částečná nebo úplná paralýza při dvou vyšetřeních provedených v rozmezí 24 hodin. V obou případech, tj. jak u neparalytické, tak u paralytické obrny, nebyly laboratorní výsledky pro potvrzení případu nutné:

„5.2 Opatření k omezení šíření infekce

5.2.1 Hlášení případů

Ve snaze stanovit definitivní diagnózu by měly být využity všechny dostupné pomůcky, klinické i laboratorní. Případy považované za poliomyelitidu by měly být hlášeny buď jako neparalytické, nebo paralytické. Ačkoli diagnóza neparalytické poliomyelitidy je méně spolehlivá než diagnóza paralytické poliomyelitidy, umožňují takto získané údaje spolu s údaji o úmrtnosti určitý odhad závažnosti epidemie, srovnání s údaji z jiných epidemií a vyhodnocení platnosti hlášení. Pacient je pro účely hlášení považován za pacienta s poliomyelitidou, pokud příznaky a projevy odpovídají následujícímu popisu:

(a) Neparalytická poliomyelitida

Onemocnění charakterizované horečkou, bolestmi hlavy, zvracením, bolestmi v krku, apatií, ztuhlostí šíje a zad; bolestmi zad, šíje, trupu nebo končetin a hyperestezií; obvykle jsou zjištěny změny mozkomíšního moku. Diagnóza je často silně podpořena epidemiologickými důkazy, například známým kontaktem s paralytickým případem nebo pobyt v epidemické oblasti.

(b) Spinální paralytická poliomyelitida

Příznaky a symptomy neparalytické poliomyelitidy navíc s částečnou nebo úplnou paralýzou jedné nebo více svalových skupin, zjištěné při dvou vyšetřeních s odstupem nejméně 24 hodin.

(c) Bulbární paralytická poliomyelitida

Příznaky a symptomy neparalytické poliomyelitidy s postižením kraniálních nervů a/nebo medulárních center.“

https://apps.who.int/iris/handle/10665/40241

V bulletinu Světové zdravotnické organizace z roku 1956 bylo přiznáno, že nejméně dvě třetiny případů diagnostikovaných jako neparalytická dětská obrna ve skutečnosti nebyly dětskou obrnou a byly způsobeny jinými „viry“ a bakteriemi. Proto bylo důležité, že aby byl případ považován za dětskou obrnu, musí dojít k paralýze, protože ta byla považována za definující znak a ukazatel dětské obrny. Tento požadavek na paralýzu platil, i když se připouštělo, že existují i jiné příčiny paralýzy. Rozdělení případů dětské obrny na obrnu s paralýzou a bez paralýzy bylo nezbytné, protože se tvrdilo, že vakcína není účinná v prevenci neparalytické dětské obrny a je účinná pouze při redukci paralytické dětské obrny. Pokud by tyto dva stavy nebylo možné oddělit, zastřelo by to „příznivé účinky“ očkovací kampaně:

Poliomyelitida v roce 1954

„Různý podíl, který může činit až dvě třetiny nebo více, případů diagnostikovaných jako neparalytická poliomyelitida s klinickým obrazem aseptické meningitidy je způsoben jinými viry (virem příušnic, Coxsackie B, ECHO-6, Herpes simplex, virem lymfocytární choriomeningitidy (LCM), různými viry encefalitidy skupiny A a skupiny B a dalšími dosud nedefinovanými viry) a také bakteriemi (leptospiróza).“

„Klinické onemocnění připomínající paralytickou poliomyelitidu může být způsobeno jinými viry (viz zprávy z Islandu, Egypta a Massachusetts). Zaměněno může být také za ruskou jarně-letní encefalitidu (RSSE). Není však pochyb o tom, že kromě relativně vzácných epizod je velká většina případů paralytické obrny způsobena poliovirem (virem dětské obrny). Z tohoto důvodu a proto, že paralýza je důsledkem infekce poliovirem, která má zásadní význam pro veřejné zdraví, bylo Světovou zdravotnickou organizací opakovaně zdůrazněno, že výskyt paralytických a neparalytických případů by měl být uváděn odděleně. V mnoha zemích se tak dosud neděje. To bude nabývat na významu s tím, jak se očkování proti poliomyelitidě bude používat v širším měřítku, protože z dosud dostupných důkazů vyplývá, že hlavním výsledkem očkování je snížení počtu paralytických případů, přičemž počet neparalytických případů zůstává relativně neovlivněn. Pokud se tyto dvě skupiny nepodaří oddělit, může být příznivý účinek očkování zastřen.“

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2538162/

Je vidět, že existovala snaha oddělit příznaky neparalytické obrny od mnoha stavů způsobených jinými „viry“ a bakteriemi, včetně:

1. Příušnic
2. Coxsackie B
3. Viru ECHO-6
4. Herpes simplex
5. Viru lymfocytární choriomeningitidy (LCM)
6. Ostatních „enterovirů“, které nezpůsobují dětskou obrnu
7. Leptospirózy
8. Ostatních neznámých „virů“

Můžeme také vidět, že začali rozlišovat mezi případy paralýzy způsobené „virem“ dětské obrny a případy, které jsou údajně způsobeny jinými „viry“. Toto rozdělení bude později využito ke snížení počtu případů. Prozatím se dětskou obrnu podařilo rozdělit na případy s paralýzou a bez paralýzy. Jakmile bylo toto rozdělení přijato, byl zaveden další šikovný trik, aby se vytvořilo zdání, že vakcína je ještě účinnější. Podle zprávy Thomase Francise Jr. z roku 1955 týkající se zkoušek vakcíny proti dětské obrně se změnila kritéria, podle kterých se diagnostikoval případ paralytické dětské obrny, oproti těm, která Světová zdravotnická organizace uvedla v roce 1953. Namísto toho, aby k diagnóze paralytické dětské obrny stačilo pouze potvrzení paralýzy při dvou vyšetřeních s odstupem 24 hodin, bylo nyní potvrzení založeno na dvou vyšetřeních s větším odstupem: jednom po 10-20 dnech a druhém po 50-70 dnech. Potvrzení nyní zahrnovalo také zprávy o „izolaci viru“, testy stanovující titr protilátek a laboratorní diagnózu, které v roce 1953 nebyly vyžadovány. Diagnostikovat případ paralytické dětské obrny bylo nyní pro lékaře mnohem obtížnější. Přesto i po zavedení všech těchto nových diagnostických opatření Francis Jr. připustil, že v důsledku rozporuplných výsledků docházelo k obtížím při rozhodování:

Vyhodnocení terénní zkoušky vakcíny proti poliomyelitidě v roce 1954

„Druhá fáze hodnocení se zabývala odhalením a identifikací všech případů poliomyelitidy nebo podezření na poliomyelitidu u všech dětí prvních, druhých a třetích tříd ve sledovaných oblastech. Jednotlivé kroky při vyšetřování případu jsou následující: (1) diagnóza stanovená lékařem – hlášení místnímu zdravotnímu oddělení; (2) telegrafické hlášení centru pro vyhodnocování vakcín; (3) opatření místního zdravotního oddělení, včetně (a) klinicko-epidemiologického šetření a hlášení centru pro vyhodnocování vakcín, formulář FT-6, (b) odběru a odeslání laboratorních vzorků (nebo odeslání laboratoří) a oznámení centru pro vyhodnocování vakcín, formulář FT-9, a (c) oznámení fyzioterapeutovi; (4) první vyšetření svalů fyzioterapeutem (10 až 20 dní) a interpretace stavu pacienta lékařem, formulář FT-7; (5) odběr rekonvalescentního séra pro laboratoř, formulář FT-9; (6) druhé vyšetření svalů fyzioterapeutem (50 až 70 dní) a interpretace celkového onemocnění pacienta lékařem, formulář FT-8; (7) zpráva o izolaci viru, testy stanovující titr protilátek, laboratorní diagnóza, formulář FT-10; (8) stanovení a použití kritérií pro diagnózu jednotlivého pacienta a (9) začlenění všech údajů do konečné diagnózy centra pro vyhodnocování vakcín.

Byla pečlivě vypracována kritéria pro diagnostiku poliomyelitidy, pro označení případu jako paralytického a jeho závažnosti a pro interpretaci laboratorních výsledků. Při tom nám neustále pomáhal poradní výbor složený z odborných lékařů, virologů, biostatistiků, epidemiologů a administrátorů. Informace týkající se každého případu byly pečlivě přezkoumány a diagnostická klasifikace byla provedena bez znalosti jeho očkovacího statusu, aby byla snadno zachována objektivita. Nevyhnutelně se objevily potíže při rozhodování, když se výsledky z různých údajů neshodovaly, ale byla snaha dodržet konzistentní plán interpretace.“

Důvod, proč je tato změna ve způsobu diagnostikování paralytické dětské obrny důležitá, shrnul dr. Bernard G. Greenberg. V roce 1962 vypověděl před Kongresem, že snížení počtu případů dětské obrny nebylo způsobeno očkováním, ale naopak přijetím této nové definice diagnózy paralytické dětské obrny. Rozšířením paralýzy na 60 dní a déle vznikla nová dlouhotrvající paralytická dětská obrna:

„Před rokem 1954 každý lékař, který ohlásil paralytickou poliomyelitidu, prokázal svému pacientovi službu v podobě dotace nákladů na hospitalizaci a takový lékař byl společensky zodpovědný, když ohlásil přenosnou nemoc. Kritérium diagnózy se v té době na většině zdravotnických oddělení řídilo definicí Světové zdravotnické organizace: ‚Spinální paralytická poliomyelitida: Příznaky a symptomy neparalytické poliomyelitidy navíc s částečnou nebo úplnou paralýzou jedné nebo více svalových skupin, zjištěné při dvou vyšetřeních s odstupem nejméně 24 hodin.‘

Všimněte si, že byla požadována pouze ‚dvě vyšetření s odstupem nejméně 24 hodin‘. Laboratorní potvrzení a přítomnost reziduální paralýzy nebyly vyžadovány. V roce 1955 byla kritéria změněna tak, aby více odpovídala definici použité v terénních zkouškách v roce 1954: reziduální paralýza byla stanovena 10 až 20 dní po začátku onemocnění a znovu 50 až 70 dní po začátku onemocnění. Vliv terénních zkoušek je stále patrný na většině zdravotnických oddělení; pokud není přítomno reziduální postižení nejméně 60 dní po začátku onemocnění, není případ poliomyelitidy považován za paralytický.

Tato změna definice znamenala, že v roce 1955 jsme začali hlásit nové onemocnění, a to paralytickou poliomyelitidu s déle trvající paralýzou. Diagnostické postupy se ještě více zdokonalovaly. Od paralytické poliomyelitidy byly odlišeny infekce virem Coxsackie a aseptická meningitida. Před rokem 1954 bylo velké množství těchto případů nepochybně nesprávně označeno jako paralytická poliomyelitida. Jednoduše jen na základě změn diagnostických kritérií byl tedy počet případů paralytické obrny v letech 1955-1957 předurčen k poklesu, bez ohledu na to, zda byla nějaká vakcína použita. Současně se nutně musel zvýšit počet neparalytických případů, protože každý případ onemocnění podobného poliomyelitidě, který nemohl být podle nových kritérií klasifikován jako paralytická poliomyelitida, byl klasifikován jako neparalytická poliomyelitida. Mnohé z těchto případů, i když byly jako takové hlášeny, nebyly neparalytickou poliomyelitidou. Pokud tento nepřesný počet případů neparalytické poliomyelitidy hlášených v roce 1957 budeme považovat za přesný a za základ pro následná srovnání, není divu, že nyní říkáme, že neparalytických případů v roce 1958 ubylo.

Existuje ještě další důvod poklesu hlášených případů paralytické poliomyelitidy v letech 1955-1957. V důsledku publicity, které se dostalo Salkově vakcíně, veřejnost pochybovala o možnosti, že by se u očkovaného dítěte mohla objevit paralytická poliomyelitida. Kdykoli se takový případ vyskytl, bylo vynaloženo veškeré úsilí, aby se zjistilo, zda se skutečně jedná o paralytickou poliomyelitidu. Ve skutečnosti jsem si jist, že mnoho zdejších zdravotnických pracovníků a lékařů se běžně ptá, zda bylo dítě očkováno, když se v letních měsících objeví příznaky poliomyelitidy. V dnešní době jsme si již zvykli vylučovat falešně pozitivní případy způsobem, který před rokem 1954 nebyl ani myslitelný.

V důsledku těchto změn v diagnostice i v diagnostických metodách klesl počet případů paralytické poliomyelitidy od počátku 50. let na minimum v roce 1957.“

https://web.archive.org/web/20201216143101/https://www.vaccination-information-portal.com/wp-content/uploads/participants-database/ratner_1960.pdf

Jak vyplývá z vyjádření dr. Greenberga, změna diagnostických kritérií pro dětskou obrnu byla vše, co bylo nutné k tomu, aby došlo k poklesu výskytu paralytické dětské obrny. Žádná vakcína nikdy nebyla nutná. A na podporu těchto argumentů byl předložen graf, ve kterém byla použita nová diagnostická kritéria na případy dětské obrny v letech 1951 až 1959 a který ukazuje, k jakému poklesu by došlo, kdyby se tato kritéria používala předtím, než byla k dispozici vakcína:

Abychom potvrdili, že při hlášení účinnosti vakcíny a počtu případů paralytické dětské obrny byla skutečně použita diagnostická kritéria pro hodnocení vakcín, můžeme se podívat na knihu Poliomyelitis Surveillance. Ta skutečně potvrzuje, že tomu tak bylo, neboť Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) oficiálně počítalo případy paralytické dětské obrny podle „nejlepšího dostupného počtu případů paralytické poliomyelitidy“ („best available paralytic poliomyelitis case count“) neboli BAPPCC. Tento počet vyžadoval, aby k paralýze došlo do 60 dnů. Pokud po 60 dnech nedošlo k reziduální paralýze, byly případy z tohoto počtu vyloučeny:

„Od roku 1958 CDC oficiálně počítá případy zařazené do ‚nejlepšího dostupného počtu případů paralytické poliomyelitidy‘ (BAPPCC). Podle definice musí být tyto případy klinicky a epidemiologicky srovnatelné s poliomyelitidou, musí zahrnovat paralytické onemocnění a musí mít za následek reziduální neurologický deficit po 60 dnech. Zahrnuty jsou také případy původně hlášené jako paralytická poliomyelitida s neznámým neurologickým stavem po 60 dnech. BAPPCC nezahrnuje případy neparalytické poliomyelitidy (aseptická meningitida způsobená poliovirem) a ty případy paralytického onemocnění, u nichž je paralýza dočasnější. Původním účelem zdůraznění BAPPCC bylo vyloučit případy potenciálně způsobené enteroviry, které nezpůsobují dětskou obrnu. Občas jsou však z BAPPCC vyloučeny i zdokumentované případy poliomyelitidy, pokud po 60 dnech nedošlo k reziduální paralýze. Vyloučeny jsou také případy paralytické poliomyelitidy u osob, které nejsou rezidenty Spojených států, které mohou do této země vstoupit za účelem lékařského ošetření. Vzhledem k tomu, že většina lékařů u případů přechodné paralýzy a aseptické meningitidy již nijak zvlášť nepředpokládá infekci poliovirem, je pravděpodobné, že některá onemocnění skutečně způsobená poliovirem uniknou správné diagnóze a hlášení. Tato diskuse se bude zabývat pouze případy zahrnutými do BAPPCC.“

V roce 1969 CDC oficiálně přijalo tento 60denní požadavek jako definici případu paralytické dětské obrny:

„Od roku 1969 je definicí případu paralytické poliomyelitidy podle CDC pacient s paralýzou klinicky a epidemiologicky srovnatelnou s poliomyelitidou, který má 60 dní po nástupu příznaků reziduální neurologický deficit, zemřel nebo u něhož nejsou k dispozici informace o neurologických reziduích.“

https://www.cdc.gov/mmwr/preview/mmwrhtml/00000706.htm

Nyní by mělo být zřejmé, že změna diagnostických kritérií pro paralytickou dětskou obrnu byla hlavním faktorem při snižování počtu případů dětské obrny ve snaze vyzdvihnout účinnost toxických vakcín. Tato změna definice však nemohla příznaky dětské obrny definitivně odstranit. Protože by tyto příznaky stále přetrvávaly, byly nemoci související s obrnou, jako je aseptická meningitida a nemoci způsobené virem Coxsackie, vyčleněny do samostatných kategorií:

Vakcína proti dětské obrně: kritické zhodnocení její tajemné historie, účinnosti a dlouhodobých zdravotních následků

„Lékaři a vědci pracující v Národním institutu zdraví (NIH) v 50. letech si byli dobře vědomi toho, že Salkova vakcína způsobuje dětskou obrnu. Někteří otevřeně prohlásili, že je ‚jako prevence bezcenná a její používání nebezpečné‘. Odmítali očkovat své vlastní děti. Zdravotní úřady očkování zakazovaly. Ředitel zdravotního úřadu státu Idaho rozzlobeně prohlásil: ‚Považuji Salkovu vakcínu a její výrobce za odpovědné‘ za epidemii dětské obrny, která zabila několik obyvatel Idaha a kvůli které byly desítky dalších hospitalizovány. Dokonce i sám Salk řekl: ‚Když očkujete děti vakcínou proti dětské obrně, dva nebo tři týdny nemáte klidné spaní.‘ Národní nadace pro dětskou obrnu a farmaceutické společnosti, které do vakcíny investovaly velké prostředky, však přiměly americký Úřad pro veřejné zdraví, aby lživě prohlásil, že vakcína je bezpečná a účinná.“

„Ve Spojených státech se dnes dětská obrna prakticky nevyskytuje. Podle dr. Roberta Mendelsohna, pediatra a badatele v oblasti medicíny, však neexistuje žádný věrohodný vědecký důkaz, že by vakcína způsobila vymizení dětské obrny. Od roku 1923 do roku 1953, tedy ještě před zavedením Salkovy inaktivované vakcíny, úmrtnost na dětskou obrnu ve Spojených státech a v Anglii již sama od sebe klesla o 47% a o 55%. Statistiky ukazují podobný pokles i v dalších evropských zemích. A když byla vakcína k dispozici, mnoho evropských zemí zpochybnilo její účinnost a odmítlo své občany systematicky očkovat. Přesto i v těchto zemích epidemie dětské obrny skončily.

Se zavedením vakcíny proti dětské obrně se změnily standardy pro definici dětské obrny. Nová definice epidemie dětské obrny vyžadovala, aby byl hlášen větší počet případů. Nově byla definována i paralytická dětská obrna, což ztížilo potvrzování, a tedy i evidenci případů. Před zavedením vakcíny stačilo, aby pacient vykazoval paralytické příznaky po dobu 24 hodin. Laboratorní potvrzení a testy ke zjištění reziduální paralýzy nebyly vyžadovány. Podle nové definice musel pacient vykazovat paralytické příznaky po dobu nejméně 60 dnů a reziduální paralýza musela být potvrzena dvakrát v průběhu onemocnění. Po zavedení vakcíny byly také častěji hlášeny případy aseptické meningitidy (infekční onemocnění často obtížně odlišitelné od dětské obrny) a infekce virem Coxsackie jako samostatná onemocnění od dětské obrny. Před zavedením vakcíny však byly tyto případy počítány jako dětská obrna. Hlášená účinnost vakcíny byla proto zkreslená.“

https://docshare.tips/journal-article-the-polio-vaccine-neil-z-miller_5742f5edb6d87f75968b495e.html

Dřívější nemoci spojené s dětskou obrnou, jako je aseptická meningitida a infekce „virem“ Coxsackie, byly odděleny od dětské obrny, aby se odstranily případy, které byly dříve jako takové diagnostikovány. Objevily se také další nemoci, které byly stále častěji označovány za původce paralýzy namísto dětské obrny, jako je Guillainův-Barrého syndrom, akutní traumatická neuritida, enterovirová myelitida, myopatie atd. Se stejnými příznaky onemocnění jsou spojovány dokonce i vzteklina, tetanus a „virus“ západonilské horečky. Po mnoho desetiletí se pro případy dětské obrny používal název akutní chabá paréza, protože to byl definující stav tohoto onemocnění. Nicméně, i když jsou tato dvě označení zaměnitelná, v průběhu desetiletí byla vyvinuta snaha pokusit se obě onemocnění od sebe odlišit. Nyní se uvádí, že když dětská obrna (neboli akutní chabá paréza) vymizí, akutní chabá paréza bude přetrvávat kvůli „enterovirům“, které nezpůsobují dětskou obrnu, a kvůli dalším příčinám, jako jsou nové rekombinantní „viry“. Jinými slovy, stejné příznaky se přesouvají z „viru“ dětské obrny na jiné podezřelé:

Dětská obrna zmizí, akutní chabá paréza zůstane

„Ale vzhledem k tomu, že Globální iniciativa pro vymýcení dětské obrny a vědecká komunita plánují dříve či později oslavit vymýcení dětské obrny, je třeba si uvědomit, že riziko akutní chabé parézy způsobené jinými enteroviry je stále vysoké.

Akutní chabá paréza je slabost jedné nebo více končetin nebo dýchacích či bulbárních svalů, která je důsledkem poškození dolních motorických neuronů. Nejčastějšími virovými příčinami jsou enteroviry, které jsou původci dětské obrny, a jiné enteroviry, které nejsou původci dětské obrny. S tím, jak dětská obrna postupně celosvětově mizí, panují velké obavy z pravděpodobného výskytu dalších neurotropních enterovirů, které by mohly obsadit tuto niku a způsobit infekce napodobující akutní paralytickou poliomyelitidu. Například enterovirus 71 je považován za druhý nejvýznamnější neurotropní enterovirus, který způsobuje častá ohniska paralytického onemocnění. Během epidemie enteroviru 71 v letech 1998-2005 byla na Tchaj-wanu pozorována hrubá míra úmrtnosti 16% u dětí mladších 14 let. Neméně důležitá je také rekombinace mezi poliovirem pocházejícím z vakcíny a jinými enteroviry, která by mohla vést ke vzniku nových rekombinantních virů způsobujících podobná paralytická onemocnění. Během posledních desetiletí bylo objeveno několik enterovirů, které nejsou původci dětské obrny, a některé z nich způsobily akutní chabou parézu nebývalé závažnosti.“

https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(14)61080-1/fulltext

V poslední době se objevuje onemocnění známé jako akutní chabá myelitida. Jedná se o relativně nové onemocnění, které bylo „objeveno“ v roce 2010. Jedná se o odnož akutní chabé parézy, která byla pro všechny účely až do roku 2010 paralytickou obrnou. Nyní tento titul úspěšně převzala akutní chabá myelitida, protože je definována jako poliomyelitida, kterou nevyvolává „virus“ dětské obrny, a je tak dalším onemocněním, které se používá k vysvětlení případů poliomyelitidy, jež se vyskytují dodnes. Jediným rozdílem, který obě nemoci odlišuje, jsou výsledky podvodných laboratorních testů, které musí potvrdit „odborná“ komise. Jinými slovy, akutní chabou myelitidu lze označit buď jako obrnu, která není dětskou obrnou, nebo, což je můj osobní favorit, jako inkognito obrnu:

Jak se akutní chabá myelitida liší od dětské obrny?

„Poliomyelitida je termín používaný pro označení syndromu akutní ochablosti končetin a lézí v šedé hmotě míšní. Poliomyelitida způsobená poliovirem neboli dětskou obrnou se ve Spojených státech vyskytuje zřídka. V roce 2014 byl přijat termín akutní chabá myelitida, který označuje poliomyelitidu bez známé příčiny, která není způsobena poliovirem. Akutní chabá myelitida má některé podobnosti s dětskou obrnou, například léze v šedé hmotě míšní a ochablost končetin, která může vést k paralýze. Dětské obrně lze předcházet očkováním.

Vzorky stolice, které dostáváme od pacientů s akutní chabou myelitidou, jsou testovány na přítomnost polioviru. Pokud je zjištěn poliovirus, jedná se o případ dětské obrny, nikoliv o případ akutní chabé myelitidy. Nadále testujeme všechny vzorky od pacientů s akutní chabou myelitidou na přítomnost virů, včetně polioviru a enterovirů, které nejsou původci dětské obrny.“

https://www.cdc.gov/acute-flaccid-myelitis/faqs.html

„Všechny případy podezření na paralytickou poliomyelitidu jsou před konečnou klasifikací přezkoumány skupinou odborných konzultantů. Potvrzené případy jsou pak dále klasifikovány na základě epidemiologických a laboratorních kritérií.“

https://www.cdc.gov/vaccines/pubs/surv-manual/chpt12-polio.html

Doufejme, že kouzelnické triky používané k vytvoření zdání účinnosti vakcín jsou nyní jasnější a kohokoli, kdo byl dosud na pochybách, již neoklamou. Když je potřeba „virus“ buď vymýtit, nebo jeho výskyt minimalizovat, stačí příznaky nemoci skrýt pod různé názvy a zamaskovat je novou „virovou“ a/nebo bakteriální příčinou. Tomuto poklesu lze také napomoci omezením nebo odstraněním toxinů z prostředí, které jsou spojeny se stejnými příznaky nemoci, a změnou diagnostických kritérií, aby se snížila pravděpodobnost diagnózy, jak to bylo vidět v případě dětské obrny.

Stejnou situaci jsme viděli u „COVID-19“. Když bylo potřeba, aby chřipka a další respirační „viry“ zmizely, aby se mohl objevit „Covid“, příznaky byly hozeny do jednoho pytle s mnoha dalšími nesouvisejícími onemocněními. Vzpomínáte si na „Covidové prsty“ a multisystémový zánětlivý syndrom u dětí (MIS-C) alias omrzliny a Kawasakiho nemoc? Případy všech „ne-Covidových“ onemocnění dramaticky poklesly, dokonce i případy rakoviny a infarktu. Jakmile však bylo potřeba ukázat účinnost vakcíny, případů „Covid“ ubylo, zatímco „chřipka“ a „RSV“ se spolu s dalšími respiračními onemocněními znovu objevily. V těchto kouzelnických tricích mohou pokračovat tak dlouho, dokud se necháme jejich divadlem klamat. Pokud však dokážete iluze prohlédnout, budou muset přijít s novými triky, aby vás oklamali. Pokračujme tedy v odhalování jejich podvodů, dokud už nebudou mít co vytáhnout z klobouku.

DOPORUČENÉ ODKAZY:

Změna klasifikace příznaků onemocnění:

https://viroliegy.com/2022/01/05/was-smallpox-really-eradicated/ (Byly pravé neštovice skutečně vymýceny?)

Did William Heberden Distinguish Chickenpox From Smallpox in 1767? – ViroLIEgy

Diagnosis: Smallpox? – ViroLIEgy

Was Polio Conquered? – ViroLIEgy

Nebezpečí a selhání očkování proti pravým neštovicím a dětské obrně:

Vaccination: Proved Useless And Dangerous (1889) – ViroLIEgy

From Polio to “SARS-COV-2:” Repeating the Vaccine Mistakes of the Past – ViroLIEgy

Skvělou práci při odhalování tohoto podvodu odvádí tato prezentace Kate Sugakové o historii pravých neštovic:

https://odysee.com/@katie.su:7/thetruthaboutsmallpox:9

Dr. Sam Baileyová vytvořila další skvělý přírůstek do své rostoucí sbírky videí zpochybňujících virologii, v němž se věnuje tomu, co bude dál s mRNA vakcínami:

What’s Next For mRNA Vaccines? – Dr Sam Bailey (substack.com)