Lidé, kteří nás sledují, jsou si obecně dobře vědomi podvodu teorie choroboplodných zárodků a údajných pandemií, přesto však existují historické případy hromadných úmrtí, které nelze snadno vysvětlit. Všichni se učí, že za to mohou smrtící a nakažlivé choroboplodné zárodky, a jedna z nejčastěji kladených otázek, které jsme dostali, se týká černé smrti v polovině 14. století. Údajně se jednalo o dýmějový mor, který vyhubil polovinu evropské populace a jehož původcem byla údajně bakterie Yersinia pestis. Tento mikroorganismus však ve světě žije dodnes, a přesto se zdá, že mor nikdo z nás nemá (až na vzácné výjimky). To je jen jedna z mnoha nesrovnalostí dogmatu o choroboplodných zárodcích černé smrti. Je to příběh, který se udržuje po generace, a víra v něj významně ovlivňuje to, jak dnes lidé nahlížejí na zdraví a nemoci. V tomto příspěvku vám ukážu, proč vysvětlení oficiální teorie nemohou být pravdivá, jelikož zboříme jeden z oblíbených mýtů obhájců teorie choroboplodných zárodků.

Příběhy o smrtelných bakteriích a nákaze jsou bohužel velmi lákavé a rovněž jsou propagovány mainstreamem. Ve videu „Proč byla černá smrt (mor) tak smrtící?“ z roku 2019 na YouTube, které má téměř 8 milionů zhlédnutí, se uvádí:

„V říjnu 1347 zakotvilo v sicilském přístavu dvanáct lodí. Těm, kteří se k nim nedočkavě blížili, se naskytl strašlivý pohled. Téměř všichni na palubě byli buď mrtví, nebo sotva živí, na jejich kůži se objevovaly zčernalé boule, z nichž kapal hnis a krev. Sicilské úřady v hrůze požadovaly, aby lodě odpluly, ale i když se tak stalo, škody už byly napáchány. Černá smrt byla nyní v Evropě. Těm, kteří byli černou smrtí zasaženi, začaly otékat lymfatické uzliny v oblasti třísel nebo podpaží, z nichž se brzy vyvinuly velké černomodré boule velikosti vejce, které se u těch méně šťastných zvětšily do velikosti jablka. Ty pak hnisaly a vylučovaly různé tělní tekutiny. Kromě toho se u nemocných mohla objevit jakákoli kombinace řady dalších příznaků, mezi něž patřila horečka, bolest, zimnice, pocení, žaludeční nevolnost a průjem. Téměř vždy následovala smrt. Podle těch, kteří pozorovali následky nemoci na vlastní oči, se zdálo, že k přenosu nemoci na druhého stačil krátký fyzický kontakt s oděvem nemocného.“

Příznaky toho, co se označuje jako mor, nejsou tak jednoznačné, jak se většina lidí domnívá. V přehledovém článku organizace Cochrane Collaboration z roku 2020 se uvádí: „Klinická diagnóza moru je obtížná a nespolehlivá.“ Zbývá tedy spoléhat se na testy, jako jsou kultivace a PCR. Místo toho, abychom problémy s nimi znovu rozebírali, můžeme poukázat alespoň na ty nejdůležitější. Jak je možné tvrdit, že na jednu konkrétní nakažlivou nemoc zemřely před sedmi stoletími miliony lidí, když se současně uvádí, že je obtížné ji diagnostikovat? Ze 14. století máme k dispozici poměrně málo informací a žádné testy tehdy neexistovaly. Podle Wikipedie byla černá smrt pandemií dýmějového moru v západní Eurasii a severní Africe v letech 1346 až 1353. Jedná se o nejsmrtelnější zaznamenanou pandemii v dějinách lidstva, která způsobila smrt přibližně 40-60% evropské populace (odhadem 25-50 milionů lidí), přičemž vrcholu dosáhla v Evropě v letech 1347-1351.

Než se pustíme do vědeckých důkazů, měli bychom zdůraznit, že počet úmrtí při údajných pandemiích je často jen divokým odhadem těch, kteří věří na nakažlivé nemoci. Stránka Wikipedie „Seznam epidemií a pandemií“ neposkytuje žádné solidní důkazy o tom, jak byla tato čísla vypočítána. Všimněte si například, jak komicky postrkují COVID-19 na páté místo v pořadí. Je zde také odkaz na směšnou stránku Worldometer, která se v roce 2020 stala jednou z nejnavštěvovanějších webových stránek na světě, když začala shromažďovat nesmyslná čísla generovaná pandemií testování pomocí PCR. Jak většina z vás jistě ví, všechny případy COVID-19 jsou v podstatě nesmyslné kvůli argumentaci kruhem, která definuje případy na základě molekulárních testů, jako je PCR a dále na základě rychlých antigenních testů. Necháme-li to stranou, podívejte se na následující graf:

V roce 2020, když byl svět v lockdownu, prý zuřila pandemie, ale na této části grafu se toho moc neděje. Pak se přesuňte do roku 2022, kde to vypadá na skutečnou „pandemii“. Takže to nejspíš znamená, že dva týdny na zploštění křivky jim nevyšly. Je to tak absurdní, že si teď ještě více lidí, kteří uvěřili oficiální teorii, uvědomuje, že žádná pandemie vůbec nebyla, jak jsme je upozorňovali v roce 2020. Zajímavé je, že někteří z těch, kteří jsou považováni za „vedoucí představitele bojující za svobodu v oblasti zdraví“, se nedávno rozhodli model viru ještě více obhajovat a zřejmě si neuvědomují, že virologie byla, zejména v posledních čtyřech letech, ve všech aspektech vyvrácena. Každopádně to byla jen malá odbočka, abyste si udělali představu o tom, jak mohou být tzv. počty případů vytvořeny z ničeho prostřednictvím pochybných definic případů. Stejně tak je problematický počet úmrtí připisovaných údajným pandemiím. Právě jsme byli za svého života svědky překlasifikování mnoha již existujících příčin úmrtí, včetně stáří, na vymyšlenou nemoc COVID-19. Když někdo tvrdí, že miliony lidí na něco zemřely před 700 lety, problémy se násobí. Zdá se, že odhady úmrtí se vždy velmi liší, a vzhledem k našim znalostem o tom, jak systém prezentuje historii, lze pouze konstatovat, že ať už došlo k jakýmkoli úmrtím, jimi předkládaná čísla jsou nadsazená.

Celá historie černé smrti by sice mohla být podvodem, avšak pro vyvrácení vědeckých tvrzení o bakterii, která ji údajně způsobila, a s tím souvisejících úvah, to není nutné. Kromě toho výzkumníci, jako např. Dawn Lesterová a David Parker, autoři knihy „What Really Makes You Ill?“, zjistili, že i když existují známky toho, že k hromadným úmrtím docházelo, tvrzení oficiální teorie o krysách, které mor šířily, neobstojí. Místo toho existují důkazy, že v polovině 14. století došlo v Evropě k masivní ekologické události. Ve své knize napsali:

„Autoři té doby byli dostatečně všímaví, aby si byli vědomi a psali o ‚masách mrtvých ryb, zvířat a dalších věcí na mořském pobřeží,‘ stejně jako o ‚stromech pokrytých prachem‘. Byli by jistě také dostatečně všímaví, aby si byli vědomi a konkrétně psali o hromadách mrtvých krys nebo dokonce pískomilů, pokud by se nějaké objevily. Takové zprávy však nikde nejsou, což podporuje archeologické nálezy…“

„Je tedy zřejmé, že muselo dojít k ‚něčemu‘, co způsobilo závažné zkažení atmosféry velké části světa. Zajímavým a nezpochybnitelným faktem je, že 25. ledna 1348 došlo v Evropě k silnému zemětřesení.“

Ať už se stalo cokoli, nyní můžeme zaměřit naši pozornost na vědecká tvrzení zdravotnických institucí v současné době. Světová zdravotnická organizace uvádí:

„Mor je infekční onemocnění způsobené zoonotickou bakterií Yersinia pestis, která se obvykle vyskytuje u malých zvířat a jejich blech. Přenáší se mezi zvířaty a lidmi kousnutím infikovanými blechami, přímým kontaktem, vdechnutím a vzácně také požitím infekčních materiálů.

Mor může být u lidí velmi závažným onemocněním s 30-60% úmrtností, pokud se neléčí.“

Jako obvykle nejsou uvedeny žádné odkazy, které by taková tvrzení potvrzovaly. Wikipedie rovněž uvádí: „Bez léčby má mor za následek smrt 30-90% nakažených.“ Jsou zde dvě citace, avšak jedna z nich vede přímo na stránku Světové zdravotnické organizace bez odkazů a druhá odkazuje na přehledový článek publikovaný v časopise Lancet v roce 2007. Tento článek uvádí dva zdroje pro tvrzení: „Neléčený dýmějový mor má 50-90% úmrtnost a neléčená meningitida, pneumonie nebo septikémie je ve většině případů smrtelná.“ Jeden z nich je učebnice, takže se nejedná o původní zdroj. Druhým je studie publikovaná v roce 1948 s názvem Primary pneumonic plague in Mukden, 1946, and report of 39 cases with 3 recoveries („Primární plicní mor v Mukdenu v roce 1946 a zpráva o 39 případech se 3 případy uzdravení“). Jedná se však pouze o sérii případů, nikoli o kontrolovanou vědeckou studii. Jejich závěr, že „léčba sulfadiazinem byla účinná ve 3 z 5 případů“, by tedy neměla být uváděna jako vědecký důkaz. Ve skutečnosti je zcela zavádějící, a přesto ji tzv. autoritativní zdroje používají k tvrzení, že smrtelný mor lze léčit pomocí farmaceutických přípravků. Jedná se o druh „důkazů“, které podporují mytologii antibiotik a tvrdí, že jsou to život zachraňující léky na různé nemoci, aniž by byly provedeny kontrolované studie. Můžete se podívat na mé video Pravda o antibiotikách, kde jsme odhalili obecně nepodložené informace, které stojí za antibiotiky, a proč jsou dalším vratkým pilířem, který se používá k podpoře teorie choroboplodných zárodků.

Přejděme tedy k hlavnímu vědeckému tvrzení, že černá smrt a obecněji mor je nakažlivé onemocnění způsobené bakterií Yersinia pestis. Dokonce i mainstream má potíže předložit jednoznačnou verzi, ale převládající moderní teorie podle Wikipedie uvádí: „V důsledku klimatických změn v Asii začali hlodavci prchat z vysušených pastvin do více osídlených oblastí, čímž se nemoc rozšířila.“ Za prvé, je tu očividná skutečnost, že Yersinia pestis a krysy jsou v dnešní době všudypřítomné. I v dnešních městech, včetně těch, která jsou považována za čistá, jsou všude krysy. Zvyšující se hustota osídlení a s ní spojený dostatek potravy a úkrytů znamená, že populace hlodavců rapidně vzrostla. Také zemědělské oblasti přitahují obrovské množství hlodavců, zejména tam, kde se sklízí a skladují potraviny pro lidi a zvířata. Jejich množství v mnoha vyspělých zemích je dnes rekordní, ale počet případů moru je obvykle nulový.

Ne všechny přijímané teorie však mají za přenašeče moru krysy. Kvůli nesrovnalostem s krysí teorií přišel britský archeolog Barney Sloan s jinou teorií. Ve své knize „The Black Death in London“ („Černá smrt v Londýně“), vydané v roce 2011, Sloane nahradil příběh o přenosu prostřednictvím krys přenosem z člověka na člověka. Wikipedie tvrdí: „Tuto teorii podporuje výzkum z roku 2018, který naznačuje, že během druhé pandemie moru se nákaza přenášela spíše prostřednictvím vší a blech.“ Počkejte chvíli! Znamená to, že provedli experimenty, které přenos moru prokázaly? Toto tvrzení se odkazuje na studii Human ectoparasites and the spread of plague in Europe during the second pandemic („Ektoparaziti člověka a šíření moru v Evropě během druhé pandemie“). Tato studie vznikla za finanční podpory Evropské rady pro výzkum a recenzi provedly Imperial College London a Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). Ve studii se uvádí, že „… přenos ze vší a blech lidských na člověka nebyl dosud zdokumentován, a tak význam přenosu prostřednictvím ektoparazitů člověka v současném i historickém prostředí zůstává otevřenou otázkou.“ A pak se dostáváme k pointě vtipu v další větě, která říká: „Naše teoretická analýza ukazuje, že ektoparaziti člověka takovou roli skutečně mohou hrát.“ Hmmm, teoretická analýza – není nad to ověřit hypotézu pomocí hypotetického modelu. Metodika, kterou použili, spočívala v matematickém modelování s vymyšlenou mírou přenosu a jejím následném mapování na některé zaznamenané historické míry úmrtnosti. Nezáleží na tom, jak své modely a softwarové programy upraví, protože o přenosu, který údajně modelují, neexistují žádné reálné důkazy. V tomto bodě je již celý příběh o infekčním moru v troskách. Snaží se vyvléknout z tvrzení o přenosu krysami pomocí matematického modelování, protože příběh o krysách selhává i v rámci paradigmatu teorie choroboplodných zárodků.

Ještě tedy zbývá trapný problém tvrzení mainstreamu o nositeli vyznamenání Rytíře řádu čestné legie a francouzského lékaře Paula-Louise Simonda, který údajně objevil roli blechy krysí při přenosu dýmějového moru, a mnoho zdrojů to nadále uvádí jako fakt. Prostřednictvím článku Paul-Louis Simond and his Work on Plague („Paul-Louis Simond a jeho práce o moru“) z roku 1996 jsme nahlédli do jeho původní zprávy, která se týkala nekontrolovaného experimentu v Karáčí v roce 1898, a to s jednou krysou! údajně nakaženou morem, přičemž druhá krysa, která byla umístěna do její blízkosti, uhynula. Pozoruhodné je, že Simond sám nikdy morem neonemocněl, přestože s krysami manipuloval. (Pozn. překl. – článek rovněž uvádí, jak byla Simondova práce v té době přijata: „Simondova zjištění byla v měsících a letech následujících po zveřejnění jeho práce kritizována a zesměšňována. Reakce lékařů na Simondovy závěry sahala od lhostejnosti až po naprosté opovržení, zejména ze strany britských výzkumníků. V redakčním komentáři v Indian Medical Gazette z roku 1902 se George H. F. Nuttall z Cambridge vyjádřil, že Simondovu hypotézu o blechách zcela vyvrátil, a dělal narážky na její bezcennost.“).

Simondovu práci prý v roce 1903 zopakovali Gauthier a Raybaud, ale k jejich studii, která je v současné době v držení organizace Welcome Trust a není dostupná online, se nám nepodařilo získat přístup. Našli jsme však obrázek z jejich experimentální techniky, který vypadá problematicky, ale bez studie se k němu nemůžeme dále vyjádřit. V článku obsahujícím tento obrázek je navíc zmíněno, že současníci Simonda, vědci, jako např. J. A. Thompson v Sydney a Virg Bitsky v Kronštadtu, se pokoušeli o replikaci jeho metody přenosu na krysách, ale neuspěli. (Pozn. překl. – studii Gauthiera a Raybauda Rôle Des Parasites Du Rat Dans La Transmission De La Peste se dodatečně podařilo získat a spolu s překladem této studie do angličtiny byla přidána ke zdrojům informací k tomuto příspěvku. Autoři studie popsali kromě jiného 5 samostatných experimentů, kdy v každém z nich inokulovali jednu krysu „kulturou moru“ a po několika hodinách k ní přidali blechy. Po úhynu krysy byla do druhé části klece, oddělené drátěnou přepážkou, přidána další krysa (v jednom případě bílá myš), ke které měly přístup blechy z mrtvé krysy. I tyto krysy/myš po několika dnech uhynuly. Při pitvě byly ve všech případech nalezeny „bacily moru“. Kontrolní experiment, při kterém by byly krysy za stejných podmínek inokulovány vzorkem bez bakterií, které jsou považovány za původce moru, nebyl proveden ani jeden, a nelze proto tvrdit, že úhyn zvířat způsobily bakterie „moru“ přenášené blechami.)

Navíc stále zůstává problém, jak mají krysy nakazit lidi morem. V roce 1906, tři roky po Gauthierových a Raybaudových údajně úspěšných experimentech s přenosem moru na krysách a blechách, výše zmíněný J. Ashburton Thompson, hlavní lékař Nového Jižního Walesu, uvedl:

„Přímý experimentální důkaz uspokojivého charakteru, že je v moci jakéhokoli druhu blechy přenášet mor, v současné době chybí.“

Napsal to v článku On the Epidemiology of Plague („O epidemiologii moru“) v časopise The Journal of Hygiene a jeho článek poskytuje informace z reálného světa, neboť vychází z australských zkušeností s některými případy moru na počátku 20. století. Tato pozorování údajnou vysoce nakažlivou povahu moru vyvrátila:

„První ohnisko v Sydney zahrnovalo 303 případů a potřebné údaje byly zjištěny u 289 z nich. Těchto 289 osob žilo v 276 obydlích. V 266 z těchto obydlí se vyskytl pouze jeden případ.“

Pokud jde o údajný přenos nákazy prostřednictvím předmětů denní potřeby, ani zde nebyly žádné takové důkazy nalezeny. Na konci rozsáhlého vyšetřování dospěl dr. Thompson k závěru, že:

„Důkazy shromážděné za obvyklých podmínek civilizovaného života v roce 1900 a 1902 tedy postačují k tomu, aby ukázaly, že ani přímá, ani nepřímá interakce s nemocnými není faktorem způsobujícím epidemie…“

„… a tento zásadně důležitý poznatek byl posílen všemi zkušenostmi následujících let. Z toho vyplývá, že infekce se v epidemické formě šířila prostředky, které byly (a) vůči člověku vnější a (b) nezávislé na jeho působení.“

Tady se na chvíli zastavme. Zkušenost s morem v Sydney s pravděpodobně nejpřesnějšími informacemi, které kdy byly k dispozici, ukázala, že přímá ani nepřímá interakce s nemocnými není faktorem způsobujícím epidemie. Dr. Thompson se bohužel nedokázal vymanit z paradigmatu teorie choroboplodných zárodků a s ohledem na tato usvědčující zjištění, která teorii o nákaze vyvrátila, uvedl výmluvu: „Myslím, že bude uznáno, že je nic nemůže koordinovat a sladit zjevně protichůdné rysy některých z nich, kromě předpokladu, že infekce moru existuje a je šířena prostřednictvím těl některých druhů nižších živočichů, kteří se mohou volně potulovat.“

Jeho zjištění před více než sto lety však v podstatě vyvrátila „moderní teorii o přenosu z člověka na člověka“ a na základě toho je nutné se hypotézy o krysách zbavit stejně tak razantně, jak se ji dr. Thompson snažil protlačit. Navíc, jakoukoli představu, že se ve 14. století nemoc šířila od nemocných pasažérů na lodích a přeskakovala mezi lidmi na ulici, lze považovat za absurdní. Lidé evidentně mohli žít ve stejné místnosti jako případ moru a přitom neonemocnět.

V tomto příspěvku jsme se zatím nezabývali mikrobiologií údajného patogenu, bakterie Yersinia pestis. V podstatě to nebylo nutné, protože neexistují žádné důkazy, které by potvrzovaly hypotézu o krysách a blechách jako přenašečích ani hypotézu o přenosu z člověka na člověka. Pro zajímavost však uvedeme, že někteří zastánci teorie choroboplodných zárodků tvrdili, že zabijákem lidí v polovině 14. století se stal konkrétní kmen bakterie Yersinia. Tuto spekulaci dokonce testovali – viz úryvek z dokumentu Black Deaths Victim’s Teeth Analysis Reveals Shocking Results („Analýza zubů oběti černé smrti odhalila šokující výsledky“) z roku 2018:

„Po celá desetiletí se odborníkům nedařilo vysvětlit, proč se dýmějový mor šířil tak rychle. Jako samostatné vysvětlení černé smrti to prostě nestačí. Nemůže se šířit dostatečně rychle z jedné domácnosti do druhé, aby způsobil obrovské množství případů, které jsme během epidemií černé smrti viděli. Dýmějový mor na Madagaskaru v dnešní době šíří krysy. Rychlost nákazy však není zdaleka tak rychlá jako v roce 1349. Vědci se proto domnívali, že černá smrt byla mutací, vysoce infekčním superkmenem moru. Jednou z velkých otázek je, zda byl tento organismus jiný. Odborníci nyní mohou tento organismus zkoumat pod mikroskopem. Dýmějový mor a jeho DNA jsou totiž i po sedmi stoletích zachyceny v zubech obětí. Don Walker odebírá vzorek k analýze. Nejlépe se hodí jeden z větších zubů, který pomůže odhalit tajemství největší epidemie, jaká kdy lidstvo postihla. DNA je jako genetický čárový kód. Mutace v kódu mohly způsobit, že bakterie černé smrti byly mimořádně smrtelné. Srovnání s moderním morem z Madagaskaru však přináší šokující odhalení. Dýmějový mor ze současné doby je totožný s černou smrtí. Pořád tam je. Je stále stejný jako kdysi, stále má veškerou sílu a hrozbu, kterou měl kdysi. A na svém místě jej drží jenom jiná souhra okolností.“

Můžete vidět, že už na to téměř přišel, když si uvědomil, že existuje „jiná souhra okolností“. Ale dogma teorie choroboplodných zárodků zůstává silné a on se drží mocného paradigmatu patogenů jako definitivního vysvětlení. Pouhá přítomnost mikroorganismů je zaměňována s tím, co způsobuje nemoc. Zajímavé bylo také to, že zmínili další paradox oficiální teorie. Jak se něco, co tak rychle zabíjelo, dokázalo tak rychle rozšířit po Evropě? Podle jejich vlastních tvrzení měla epidemie po zabití malých ohnisek lidí prostě sama od sebe skončit. Falešná tvrzení mainstreamu o moru samozřejmě nejsou žádným překvapením pro ty, kteří si uvědomují, že teorie choroboplodných zárodků je nesprávným výrazem a měla by se nazývat „vyvrácená hypotéza choroboplodných zárodků“. Nákaza má být přenosem nemoci prostřednictvím mikroorganismů, a přesto byla tato hypotéza mnohokrát falzifikována, od experimentů Rosenaua v roce 1918, kdy se nepodařilo přenést ani jeden případ španělské chřipky, až po neúspěchy z dnešní doby při dokazování, že AIDS je nakažlivé onemocnění lidí. Natočili jsme také videa o dalších „vysoce nakažlivých onemocněních“, jako jsou plané neštovice, kapavka a meningitida, která odhalují skutečnost, že k nákaze nedochází. Establishment vytvořil zásobárnu pohádek, aby podvod teorie choroboplodných zárodků a mnoho těch, kteří z ní mají prospěch, udržoval při životě. Černá smrt byla jedním z nejděsivějších příběhů a její tajemství byla uchovávána v zadní části knihovny. Doufejme, že si lidé uvědomí, že zkoumání vědeckých důkazů ideologii smrtící nákazy jednou provždy ukončí. Pokud ve 14. století docházelo k masovým úmrtím, nebylo to kvůli choroboplodným zárodkům. Stejně tak je pošetilé tvrdit, že všichni trpěli stejnou specifickou nemocí. Podle Dawn Lesterové a Davida Parkera mohlo dojít k ekologické katastrofě nebo k masové podvýživě v důsledku hladomorů, které měly za následek mnoho úmrtí.

Někdy se můžete setkat s tvrzením, že naši předkové o teorii choroboplodných zárodků nevěděli, protože byli nevědomí hlupáci, kteří si nemoci na sebe sami přivodili. Kdo je skutečně nevědomý, můžeme vidět v současné době, kdy iracionální víra v choroboplodné zárodky a nákazu vede k dodržování nejrůznějších destruktivních postupů a používání zbytečných léčiv v celosvětovém měřítku. Žít ve strachu z mikrobů je nesmyslné. Jsou na nás, v nás a všude kolem nás. Nejsou schopni nás napadnout. Dojde-li však k narušení terénu, začnou se množit, aby odumírající tkáň rozložili. Jsou nezbytní pro naše přežití a jsou součástí symfonie života. Proč tomu tak je, se můžete dozvědět z naší práce.

---

Pozn. překl.: Níže jsou uvedeny citace z několika zdrojů, které poskytují další informace:

Sacha Dobler v knize Black Death and Abrupt Earth Changes in the 14th century („Černá smrt a náhlé změny na Zemi ve 14. století“) z roku 2018 uvádí:

„Uvádí se, že v období let 1310-1350 zemřelo nejméně 50 až 70% obyvatel Evropy a Asie. Předpokládá se, že v některých oblastech jen v době černé smrti zemřelo 75% obyvatel. Trvalo více než 200 let, než se počet obyvatel Evropy vrátil na dřívější hodnoty z konce 13. století.

Již v letech 1315-1320 se úbytek obyvatelstva časově shodoval s přírodními katastrofami, které vedly k neúrodě, opouštění zemědělské půdy a velkému hladomoru, následkem kterého zemřelo asi 30% evropské populace. Největší ztráty na životech jsou samozřejmě připisovány pandemii černé smrti v letech 1348-1351, o níž se obecně soudí, že byla následkem nakažlivé nemoci zavlečené z Dálného východu. Tradiční modely tvrdí, že šlo o dýmějový mor, jiné uvádějí plicní mor, antrax nebo pravé neštovice. V období od roku 1290 docházelo k závažným klimatickým změnám a astronomickým anomáliím, které vyvrcholily krizí v roce 1348. Události té doby zahrnovaly pozorování komet/meteorů, zemětřesení, škodlivé plyny ze vzduchu, ze země a z moře.“

Raná krize zemědělství

„Mnozí badatelé se stále drží názoru, že zemědělskou krizi, která začala ve druhé polovině 14. století, způsobila černá smrt a s ní spojený obrovský úbytek obyvatelstva. Jak však zjistil Kim Shin ve své disertační práci Early Years of the Little Ice Age in Northern Europe, 1300-1500 („Raná léta malé doby ledové v severní Evropě, 1300-1500“) o opouštění půdy ve Skandinávii, k drastickým změnám nejen v klimatických podmínkách, ale i v rozmístění obyvatelstva docházelo již dlouho předtím. A tak když se krátce před rokem 1300 začalo klima měnit na nevyzpytatelnější, doprovázela to jedna humanitární krize za druhou. Zde je několik citací od Shina: ‚Přestože je černá smrt považována za primární faktor, který vyvolal agrární krizi, černá smrt sama o sobě nemůže vysvětlit opouštění zemědělské půdy, které začalo na počátku 14. století předtím, než (v Anglii) v roce 1348 zasáhla severní Evropu černá smrt.‘ ‚Černá smrt, která byla jednorázovou událostí, sama o sobě nemůže vysvětlit dlouhé trvání opuštěných osad a stagnaci obyvatelstva vzhledem k tomu, jak v období těsně před rokem 1300 docházelo k populační explozi a k rozvoji osídlení.‘

Hubert Lamb v knize „Climate: Present, Past and Future“ („Klima: Současnost, minulost a budoucnost“) z roku 1972 uvádí: ‚Následky byly vážné nejen v nejsevernějších skandinávských zemích, ale i v jiných oblastech; zdá se, že v Oxfordshiru a Northamptonshiru v období před černou smrtí v letech 1300-1350 zemřel dvojnásobný počet lidí, než kolik jich zabila černá smrt.‘ ‚V některých částech Dánska a Norska se zdá, že vylidňování začalo kolem roku 1320 a pokračovalo po dvě století.‘

Studium pylových zrn v sedimentech poskytuje další vodítka o vývoji zemědělství, kdy docházelo k úbytku pylu zemědělských rostlin a opět převládal pyl divokých rostlin a stromů. Ve Skandinávii, a zejména v Norsku, byl v pozdním středověku zjištěn úbytek pylu obilovin. Studie provedená ve středním Norsku jasně ukazuje, že pěstování obilí zažilo kolem roku 1300 náhlou krizi, zatímco údaje o pylu smrku se ve stejné době zdají být relativně stabilní.

Charles Morris v knize Historical Tales: The Romance of Reality („Historické příběhy: Romantika reality“) z roku 1893 uvádí:

„Polovina 14. století byla pro Evropu obdobím mimořádného teroru a katastrof. Po četných předzvěstech, jenž vyděsily lid, následovaly pohromy, které hrozily proměnit kontinent v neosídlenou pustinu. Rok co rok se na nebi, na zemi i ve vzduchu objevovala znamení, která podle mínění lidí naznačovala, že se blíží nějaká strašlivá událost. V roce 1337 se na obloze objevila velká kometa, jejíž daleko se táhnoucí ohon zaséval do myslí nevědomých mas hlubokou hrůzu. Během následujících tří let zemi navštívily obrovské létající armády kobylek, které se v ohromném množství snášely na pole a zanechávaly za sebou stín hladomoru. V roce 1348 přišlo zemětřesení tak strašlivé síly, že jej mnozí lidé považovali za předzvěst konce světa. Jeho ničivé následky se rozšířily do širokého okolí. Strašlivě zasáhlo Kypr, Řecko a Itálii a rozšířilo se přes alpská údolí až do Basileje. Hory se propadaly do země. V Korutanech bylo zničeno třicet vesnic a věž ve Villachu. Vzduch zhoustl a stal se dusivým. Objevily se husté a děsivé mlhy. V sudech kvasilo víno. Na obloze se objevily ohnivé meteory. Stovky lidí viděly obrovský sloup plamenů, jak se snáší na střechu papežského paláce v Avignonu. V roce 1356 přišlo další zemětřesení, které zničilo téměř celou Basilej. Po hladomorech, záplavách, mlhách, rojích kobylek, zemětřeseních a podobně není divu, že mnozí lidé považovali pohár hříchů světa za naplněný a konec lidského království za blízký.“

Roky před vypuknutím černé smrti jsou v knize Philipa Zieglera „The Black Death“ („Černá smrt“) popsány následovně:

„Mezi Čínou a Persií pršelo obrovské množství ohnivého deště, který padal ve vločkách jako sníh a spaloval hory a pláně a jiné země s muži a ženami; a pak se zvedly obrovské masy dýmu; a kdokoli to spatřil, během půl hodiny zemřel; a stejně tak každý muž nebo žena, kteří se podívali na ty, kteří to spatřili….“

Zpráva pařížské lékařské fakulty z října 1348 uvádí:

„Závažné zhoubné choroby sice mohou být způsobeny zkaženou vodou nebo potravinami, jak se to děje v dobách hladomoru a neplodnosti, přesto považujeme choroby pocházející ze zkaženého vzduchu za mnohem nebezpečnější. Je to proto, že špatný vzduch je škodlivější než jídlo nebo pití, protože může rychle proniknout do srdce a plic a způsobit jejich poškození. Domníváme se, že současná epidemie či mor vznikly ze vzduchu zkaženého ve své podstatě, který se nezměnil ve svých vlastnostech. Tím chceme, aby bylo pochopeno, že vzduch, který je od přírody čistý a svěží, se může stát hnilobným či zkaženým pouze tím, že se smísí s něčím jiným, tedy se zhoubnými výpary. Stalo se to, že mnohé výpary, které byly v době konjunkce zkažené, byly vytaženy ze země a vody a pak se smísily se vzduchem a častými poryvy větru v divokých jižních vichřicích se roznesly za hranice vlasti a kvůli těmto cizím výparům, které nesly, větry zkazily vzduch v jeho podstatě a činí tak dodnes. A tento zkažený vzduch při vdechování nutně proniká do srdce a kazí tam substanci ducha a kazí okolní vlhkost a takto vyvolané teplo ničí životní sílu a to je bezprostřední příčinou současné epidemie.“

„Obloha měla žlutý a vzduch načervenalý vzhled kvůli spáleným výparům. Bylo také mnoho blesků a záblesků a časté hřmění a větry byly tak prudké a silné, že od jihu přinášely prachové bouře. Tyto věci, a zejména silná zemětřesení, způsobily všeobecné škody a zanechaly za sebou zkázu. Podél mořského pobřeží byly masy mrtvých ryb, zvířat a dalších věcí a na mnoha místech byly stromy pokryty prachem a někteří lidé tvrdí, že viděli množství žab a plazů vzniklých ze zkažené hmoty; zdá se, že všechny tyto věci pocházejí z velkého zkažení vzduchu a země. Všechny tyto věci byly již dříve zaznamenány jako příznaky moru četnými moudrými muži, na které se dodnes vzpomíná s úctou a kteří je sami zažili.“

Sacha Dobler a další úryvky z jeho knihy Black Death and Abrupt Earth Changes in the 14th century:

„Časový úsek během černé smrti a před ní může sloužit jako ukázka toho, jak se může povědomí veřejnosti o rozsáhlých extrémních změnách na Zemi (včetně souběžných anomálií na obloze) během několika generací ztratit a být zapomenuto a jak jsou alternativní vysvětlení a teoretické modely, které poskytuje akademický konsensus, přijímány jako historická skutečnost. Svědectví očitých svědků a kroniky jsou přitom stále veřejně dostupné (podložené geologickými daty), což umožňuje rekonstruovat velkou část tehdejších událostí. Například geolog Christian Pfister vysvětluje, jak po desetiletích silného ochlazení a extrémního počasí měly vlhké a chladné podmínky za následek ‚absenci léta‘ ve třech po sobě jdoucích letech před vypuknutím černé smrti. Lidé v celé Evropě skutečně označovali nejen tyto tři, ale čtyři roky předcházející černé smrti jako ‚čtyři roky bez léta‘. A to bylo těsně po tisícileté povodni v roce 1342, která zničila téměř veškerou zemědělskou půdu v Německu.“

„Na celosvětovou klimatickou událost, která měla v té době za následek omezení růstu stromů, poukázal také dendrochronolog Mike Baillie ve své knize ‚New Light on the Black Death: The Cosmic Connection‘ (‚Nový pohled na černou smrt: kosmická souvislost‘) z roku 2006. Baillie objevil výraznou souvislost mezi omezením růstu dubu evropského a poklesem teplot v období let 1320-1350. Později se ukázalo, že po porovnání kombinovaných teplotních křivek získaných analýzou dřeva dubu a borovice ze starého světa s průměrnou křivkou získanou analýzou novozélandského cedru byla patrná nápadná shoda v růstových a teplotních parametrech. K omezení růstu stromů v letech 1320-1350 došlo na obou kontinentech a svědčilo o celosvětové ekologické události.“

Příznaky nemoci(í) z roku 1348

„Již v době pandemie černé smrti byla navrhována řada různých možných příčin, přičemž téměř všechny byly založeny na představě jedů, odporných pachů a ‚kontaminovaných větrů‘ přicházejících z nebe, ze země a z moře. Ty prý přímo souvisely se zemětřeseními a/nebo meteory. Pozorování ‚znečištěných‘ zdrojů pitné vody s největší pravděpodobností vedlo k myšlence, že ‚někdo‘ studny otrávil, což by vzhledem k tehdy dostupným jedům bylo možné jen v některých městech. Z toho byli obviněni Židé, kteří byli po vynucení přiznání mučením ve velkém počtu popraveni. Zdá se, že v prvních letech pandemie se přenosem nemoci z člověka na člověka zabýval jen málokdo, i když existuje množství zpráv o lidech, kteří své nemocné blízké opustili. Nebylo to však zřejmě proto, že by se báli přímé fyzické nákazy. Myšlenka karantény se objevila až v pozdější fázi pandemie. Lékaři však doporučovali, aby se lidé drželi dál od mrtvol a nejedli ryby.

Z desítek očitých svědků a soudobých autorů, které v tomto textu uvádím, jsem našel pouze jeden zdroj, který je považován za nezměněný a který výslovně tvrdí, že oběti měly zduřelé uzliny v podpaží. Ostatní popisují pouze zduřelé uzliny neboli bubony (dýměje) rozmístěné po těle.“

„Autoři tehdejší doby popisovali příznaky velmi odlišně a moderní editoři měli co dělat, aby dospěli ke konsensu, čím oběti trpěly. Kdybych měl podat krátké shrnutí, řekl bych: Nikdo to doopravdy neví!“

„Neexistuje žádný bezpečný způsob, jak potvrdit, jaké procento postižených bubony skutečně mělo. Většina zdrojů hovoří o nerozlišených vředech, furunklech nebo cystách rozmístěných po celém těle a/nebo o černých/modrých skvrnách po celém těle. Jen některé z nich se zmiňují o vnějším vlivu na kůži.“

„Výskyt bubonů na charakteristických místech, pokud byly přítomny, lze vysvětlit zduřením lymfatických uzlin vyvolaným různými toxiny. Podle lékařských učebnic se většina případů zduření lymfatických uzlin v moderní diagnostice objevuje v tříslech, podpaží nebo na krku.

Svědectví lékařů a ilustrace v dobových kronikách popisují téměř výhradně tmavé skvrny (a v některých případech bubony) rozmístěné po celém těle.“

„Plicní mor, který je dalším oblíbeným podezřelým navrhovaným jako pachatel moru, nelze diagnostikovat a jednoznačně odlišit od jiných typů onemocnění způsobujících zánět plic nebo otravu plic z vdechování toxinů, obzvláště ne posmrtně po 700 letech.“

„Podle konzervativních názorů začal mor někde v Asii, pravděpodobně v Číně, kde se zřejmě ‚zdržel‘ deset nebo více let. Žádný vzorec nebo model nákazy z člověka na člověka nebo z člověka na zvíře a zpět na člověka nedokáže vysvětlit tak dlouhotrvající izolaci patogenu, po níž následovalo náhlé rozšíření do Evropy a celého světa během několika měsíců. Obchodní cesty mezi Evropou a Asií nebyly v prvních letech pandemie přerušeny. Toxiny v životním prostředí, hladomor a změny na Zemi jsou opět obecně buď opomíjeny, nebo jsou považovány za důsledek (nebo nanejvýš za pouhé spolupůsobící faktory) nákazy, nikoli naopak.“

„Studium tohoto materiálu může také posloužit k ilustraci některých aspektů jevu, který nazývám ‚kolektivní amnézií vyvolanou traumatem‘, tendencí společnosti vytěsnit z vědomé paměti vzpomínku na mimořádně dramatickou událost, která změnila svět. Kroniky a historické zprávy o závažných změnách na Zemi a přírodních katastrofách v daném období jsou stále veřejně dostupné, přesto se většina lidí nedokáže přimět k myšlence, že geologicky a astronomicky vyvolané změny byly odpovědné – ať už primárně, nebo výhradně – za dramatickou obnovu Země, včetně snížení populace až o 70% nebo více během 35 let, a že k tomu došlo sotva před 700 lety. Po prostudování tohoto textu si možná někteří čtenáři položí otázku, jak je možné, že o těchto skutečnostech v souvislosti s černou smrtí nikdy neslyšeli? Nebo dokonce, jak je možné, že o těchto skutečnostech nikdy neslyšeli v souvislosti se současnou debatou o změně klimatu?

Mnohé přírodní katastrofy té doby a jejich důsledky jsou jednoduše zameteny pod koberec dějin nebo jsou v nejlepším případě považovány za pouhé spolupůsobící faktory, které usnadnily šíření nemoci. Nebudu uvádět alternativní jediný výklad příčin nemoci nebo nemocí. K vysvětlení vysokého počtu úmrtí žádný nakažlivý mikroorganismus ani nepotřebujeme, vezmeme-li v úvahu závažnost geologických a klimatických otřesů. Zdá se, že nejen historikům, ale i veřejnosti daleko více vyhovuje představa hromadných obětí způsobených jedinou bakterií nebo virem než hromadných obětí způsobených narušením atmosféry, geologickými a klimatickými otřesy. Netvrdím, že se na tom nepodílely bakterie; následky jejich vlivu se dají očekávat, protože veřejné zdraví a životní úroveň prudce poklesly, ale rozdíl mezi příčinou a následkem, korelací a koincidencí není v žádném případě vyřešen. Předpoklad jediného nakažlivého agens jako hlavní příčiny krize, která změnila svět, se zdá být útěšnější, protože ponechává jakousi nejasnou (i když nepodloženou) naději, že jednoho dne vědci na všechny tyto nakažlivé nemoci najdou lék. Naproti tomu vyhlídka na katastrofu, která je primárně způsobena kosmickou poruchou jako hlavním původcem, je mnohem méně lákavá a jen málo lidí je ochotno a schopno se takovými věcmi racionálně a produktivně zabývat. Ve skutečnosti by se na případné opakování podobných kalamit a na zmírnění jejich následků dokázala připravit jen společnost, která je dobře informovaná a zodpovědná.“

„Způsob, jakým vědci s těmito zprávami očitých svědků z doby ‚propuknutí‘ moru nakládají, je víceméně následující: Lidé byli nemocí tak vyděšeni a ohromeni, že si představovali, že jde o Boží trest za hřích, a na základě toho měli halucinace, když viděli nebeské anomálie a propadající se hory a představovali si neexistující ohnivé koule a komety na obloze. Věřili totiž, že nastal konec světa, že se naplní biblická zjevení. A potom, na konci 50. let 14. století, naivní a negramotní lidé konečně přijali fakt nakažlivé nemoci jako jediné příčiny veškerého neštěstí a pak přestali tyto mimořádné události zaznamenávat. Tento falešný pohled je založen na předpokladu, že jen proto, že většina lidí neuměla číst, znamená, že byli primitivní v myšlení.“

„Vraťme se na chvíli v čase o dalších zhruba 800 let. Zjistíme, že období let 535- 536 n. l. je dnes považováno za dobu náhlých klimatických změn. Tato série událostí bývá hodnocena jako ‚nejzávažnější a nejdelší krátkodobé epizody ochlazení na severní polokouli za posledních 2 000 let‘. První morová pandemie začala ve 20. nebo 30. letech 6. století za vlády Justiniána (proto Justiniánský mor). V tomto období se odehrával úpadek a pád Římské říše. V této době se také objevily silné indicie, že nebeské anomálie hrály roli nejen při změnách na Zemi, ale i při moru, jak jsme viděli v popisu Justiniánského moru v roce 590 u Honoria z Autunu jakožto ‚šípů padajících z nebe‘. Stejné téma ‚šípů z nebe‘ v kontextu ‚krupobití nebo ohně z nebe‘, prolínající se s analogiemi ‚Božího trestu‘, nacházíme i v morové pandemii z roku 1348. Ve srovnání s krizí 5. a 6. století jsou astronomické a meteorologické události z počátku 14. století, desetiletí extrémních změn na Zemi a zhoršení počasí v Evropě a Asii, které předcházely černé smrti, dnes většinou ignorovány nebo nanejvýš považovány za pouhé spolupůsobící faktory. Clube a Napier dospěli k závěru, že k nárůstu meteorické aktivity došlo nejen v rámci desetiletí po roce 450 n. l., ale také v desetiletích kolem 50. let 14. století.“

Tématem klimatických změn v období Justiniánského moru se zabývá také článek Why 536 was „the worst year to be alive“ („Proč byl rok 536 ‚nejhorším rokem života‘ “) v časopise Science z roku 2018:

„Zeptejte se historika středověku Michaela McCormicka, který rok byl nejhorší pro život, a on odpoví: ‚rok 536‘. Ne rok 1349, kdy černá smrt vyhubila polovinu obyvatel Evropy. Ne rok 1918, kdy chřipka zabila 50 až 100 milionů lidí, většinou mladých dospělých. Ale rok 536. V Evropě ‚to byl začátek jednoho z nejhorších období pro život, ne-li rok nejhorší,‘ říká McCormick, historik a archeolog, který předsedá Iniciativě Harvardovy univerzity pro vědu o lidské minulosti.

Záhadná mlha uvrhla Evropu, Blízký východ a některé části Asie na 18 měsíců do tmy, ve dne i v noci. ‚Slunce totiž po celý rok vydávalo své světlo bez jasu, stejně jako měsíc,‘ napsal byzantský historik Procopius. Teploty v létě roku 536 klesly o 1,5 °C až 2,5 °C, čímž začalo nejchladnější desetiletí za posledních 2300 let. Toho léta v Číně padal sníh, byla neúroda, lidé hladověli. Irské kroniky zaznamenávají nedostatek potravy během let 536-539. V roce 541 pak zasáhl římský přístav Pelusium v Egyptě dýmějový mor. To, čemu se začalo říkat Justiniánský mor, se rychle rozšířilo, vyhladilo třetinu až polovinu obyvatel východořímské říše a urychlilo její pád, uvádí McCormick.

Historici už dlouho vědí, že polovina šestého století byla temnou hodinou v období, které bývá nazýváno raný středověk (v angličtině ‚Dark Ages‘ – doslovně ‚temné období‘), ale zdroj tajemných mraků byl dlouho záhadou. Nyní ultrapřesná analýza ledu ze švýcarského ledovce, kterou provedl tým vedený McCormickem a glaciologem Paulem Mayewskim z Institutu klimatických změn na University of Maine v Oronu, ukázala na viníka. Tým na semináři na Harvardu tento týden oznámil, že počátkem roku 536 kataklyzmatická sopečná erupce na Islandu vyvrhla popel na severní polokouli. Následovaly dvě další mohutné erupce v letech 540 a 547. Opakované výbuchy, po nichž následoval mor, uvrhly Evropu do hospodářské stagnace, která trvala až do roku 640, kdy další signál v ledu – nárůst olova v ovzduší – znamenal obnovení těžby stříbra, jak tento týden uvedl tým v časopise Antiquity.“

„Od té doby, co studie letokruhů stromů v 90. letech 20. století naznačily, že léta kolem roku 540 byla neobvykle chladná, pátrali vědci po příčině. Před třemi lety poskytla vodítko polární ledová jádra z Grónska a Antarktidy. Když vybuchne sopka, vychrlí síru, vizmut a další látky vysoko do atmosféry, kde vytvoří aerosolový závoj, který odráží sluneční světlo zpět do vesmíru a ochlazuje planetu. Tým vedený Michaelem Siglem, který nyní působí na univerzitě v Bernu, porovnáním záznamů těchto chemických stop v ledu se záznamy o klimatu v letokruzích stromů zjistil, že téměř každému neobvykle chladnému létu za posledních 2500 let předcházel výbuch sopky. Tým se domnívá, že koncem roku 535 nebo začátkem roku 536 došlo k mohutné erupci – možná v Severní Americe – a další následovala v roce 540. Siglův tým dospěl k závěru, že tento dvojitý výbuch vysvětluje dlouhotrvající tmu a chlad.“