Žádné riziko, pěkná odměna.

Dá se říct, že každý z nás se někdy dostal do stavu naprostého fyzického a psychického vyčerpání, kdy jsme měli pocit, že jsme dosáhli bodu zlomu. U některých to bylo z důvodu přepracování, dlouhé, úmorné pracovní doby a zdánlivě nekonečných směn. U jiných to bylo kvůli bezesným nocím po narození dítěte. Mohlo jít o kombinaci obojího, kdy bylo potřeba vychovávat jedno nebo více dětí a přitom zvládat několik zaměstnání a snažit se splácet stále se zvyšující dluhy a měsíční účty, aby bylo možné vyjít s penězi. Četné stresory každodenního života nás mohou přivést do okamžiku, kdy máme potřebu uniknout. Mohou nastat různé scénáře, které v nás vyvolají palčivou touhu od všeho utéct, abychom si mohli odpočinout. Když se tedy taková příležitost na oddechový čas naskytne, kdy bychom mohli alespoň na chvíli přerušit svůj pravidelný život a dopřát si tolik potřebnou dovolenou, většina z nás se této příležitosti chopí a využije ji.

Od konce 40. let 20. století se více než 20 000 lidí, kteří se potřebovali dostat pryč od těžkostí života, naskytla právě taková jedinečná příležitost díky jednotce Common Cold Unit v Salisbury ve Wiltshire ve Velké Británii. Důvodem byla zoufalá potřeba vědců získat lidské pokusné králíky… ehm, myslím dobrovolníky,… aby mohli studovat „virus“ nachlazení. V tisku proto byly zveřejněny inzeráty slibující levnou a pohodovou desetidenní dovolenou, kde bylo vše zdarma a lidé za své potíže dostali skromnou odměnu. Veřejnosti byla tato nabídka prezentována jako perfektní dovolená a zároveň jako šance něco změnit, přičemž jedna reklama uváděla: „Desetidenní podzimní nebo zimní dovolená zdarma: Nobelovu cenu možná nevyhrajete, ale můžete pomoci najít lék na nachlazení.“ Výzkumní pracovníci vystupovali v televizi a rozhlase a propagovali nabízené služby, a dokonce se zaměřovali i na novomanžele hledající odpočinek. Jediné, co museli dobrovolníci udělat, aby se mohli této placené dovolené zúčastnit, bylo podrobit se experimentálnímu podání tekutin, které mohly, ale nemusely obsahovat „virus“ nachlazení. Reklama zabrala a jak se uvádí v profilovém článku v deníku The New York Times z roku 1982, ozvali se nezaměstnaní dělníci, studenti píšící diplomové práce, státní zaměstnanci čerpající přebytečnou dovolenou, ženy v domácnosti a lidé hledající vzrušení, aby si zajistili rezervaci na luxusní pobyt v Salisbury.

Z tohoto desítky let trvajícího experimentu jsme získali naše „poznatky“ o nachlazení. Vzhledem k tomu, že jde o tak důležitý moment v dějinách virologie, který nikdo v dnešní době z „etických“ důvodů pravděpodobně už nezopakuje, podívejme se na jeho počátky. Pojďme prozkoumat, co přesně se v tomto zařízení dělo, a zjistěme, zda byli ve svém úsilí skutečně úspěšní. Podívejme se, zda dokážeme přesně určit, proč byli lidé tak dychtiví riskovat „infekci“ „virem“ do té míry, že zařízení bylo přeplněno, s čekací listinou ochotných účastníků, kteří se těšili na svou vlastní dovolenou za nachlazením. Na konci bude jasné, proč se tito lidé rozhodli si znovu a znovu rezervovat zpáteční cesty do Salisbury.

Původ jednotky Common Cold Unit

V roce 1941, na vrcholu 2. světové války, se Harvardova univerzita a Americký červený kříž rozhodly darovat Velké Británii epidemiologický tým a válečnou „infekční“ nemocnici, kterou zřídily pro britskou armádu. Podle virologa dr. Davida Tyrrella, který pracoval pro Rockefellerův institut a nakonec toto zařízení po většinu doby jeho provozu vedl, byly od jednotlivých dárců a nadací získány finanční prostředky na vyslání týmu vybaveného pro terénní studie a na zřízení laboratoře a nemocnice se 125 lůžky, které měly sloužit civilistům. Nemocnice byla naplánována a její budovy a vybavení byly údajně objednány ve Washingtonu. Původně byla zamýšlena jako provizorium pro řešení obávaných epidemií cholery a břišního tyfu vzniklých v důsledku bombardování infrastruktury během války. K obávaným epidemiím však nikdy nedošlo a v letech 1942 až 1945 byla nemocnice předána USA s tím, že se jí po skončení války vzdají. Během této doby byla využívána ke shromažďování, skladování a typizaci obrovských zásob krve potřebných pro válečné úsilí, dokud nebyl v roce 1945 oficiálně vyhlášen její konec a zařízení nebylo opuštěno.

Zařízení však nezůstalo opuštěné dlouho, protože anglický virolog dr. Christopher Andrewes, který se snažil přesvědčit Britskou radu pro lékařský výzkum, aby financovala dlouhodobou studii zkoumající nachlazení a související respirační onemocnění, usoudil, že nemocnice nabízí pro takový výzkum ideální podmínky. Dr. Andrewes se obrátil na Radu pro lékařský výzkum s žádostí o finanční prostředky na zřízení a provoz výzkumné laboratoře, která byla nakonec schválena pro zkoumání příčin nachlazení a způsobů jeho šíření. Zařízení bylo zrekonstruováno a laboratoř byla vybavena, takže v červenci 1946 mohli přijet první dobrovolníci.

Přestože se mu podařilo zřídit nové zařízení pro studium „viru“ nachlazení, pro dr. Andrewese a jeho tým nastal menší problém. Podle jeho článku z roku 1950 Adventures Among Viruses, III. The Puzzle of the Common Cold („Dobrodružství mezi viry, III. Záhada nachlazení“) bylo sice jejich hlavním cílem najít způsob, jak studovat nachlazení bez použití lidských dobrovolníků, ale žádný „virus“ se jim nedařilo kultivovat ani pozorovat. Dr. Andrewes lamentoval, že „kdyby tak mohli kultivovat a pokud možno vidět virus nebo vyvolat infekci u nějakého vhodného malého zvířete“, učinilo by je to šťastnými, ziskovými a zaměstnanými na desítky let. Dr. Andrewes poukázal na to, že jeho tým „se nepřesvědčil o tom, že může virus kultivovat některou z mnoha dostupných technik v oplozených slepičích vejcích“. Nejenže se jim nepodařilo žádný „virus“ vykultivovat, ale tým se pokoušel – marně – vyvolat nachlazení u myší, potkanů, morčat, křečků bavlníkových, králíků, hrabošů, křečků, veverek popelavých, ježků, fretek, koťat, prasat, kočkodanů zelených, kočkodanů husarských, malp kapucínských, paviánů a mangabejů kouřových. Ve skutečnosti se pokoušeli „virus“ získat z několika druhů, aby jím „znovu nakazili“ člověka, ale jejich snahy se neustále setkávaly s neúspěchem. Dr. Andrewes přiznal, že se jim v té době nepodařilo splnit jejich hlavní cíl.

Dr. Andrewes sice konstatoval, že neuspěli, ale jako každý dobrý virolog poukázal na nespolehlivé nepřímé důkazy, které nashromáždili a na základě kterých tvrdili, že „virus“ existuje a je přítomen. Přestože „virus“ neviděli, tvrdil, že díky postupům filtrace získali určité „poznatky“ o velikosti neviditelného „viru“, a uvedl, že je menší než „virus chřipky“. Poznamenal však, že velikost se může pohybovat v rozmezí 20 až 50 mµ. Při komentování použití elektronového mikroskopu k zobrazení „viru“ dr. Andrewes poukázal na to, že úspěch závisí na získání částic „viru“ ve stavu přiměřeného množství a čistoty, což v té době nebylo možné. Připustil, že „virus“ chřipky nebylo možné zobrazit, dokud jej nezačali kultivovat v embryonálních tekutinách oplozených vajec:

„Byly získány určité poznatky o fyzikálních vlastnostech viru. Filtrace přes odstupňované kolodiové membrány ukazuje na velikost částic spíše menší než u chřipkového viru. To je o průměru asi 0,1 µ nebo 100 mµ. Experiment ukazuje obtížnost interpretace výsledků získaných na malých skupinách subjektů. Je zřejmé, že virus prošel membránami s póry o průměru 120 až 140 mµ, ale máme klást důraz na jedno jednoznačné nachlazení vzniklé z filtrátu o průměru 57 až 68 mµ? Pokud je tento údaj pravdivý, je pravděpodobná velikost viru kolem 20 mµ nebo méně. Pokud je výsledek chybný, pravděpodobná velikost by byla asi 50 mµ. Tato otázka je do jisté míry důležitá, protože by stálo za to pokusit se pomocí zdokonalených optických metod vyfotografovat virus o velikosti 50 mµ. U částic o průměru polovičním by byla naděje na úspěch mnohem menší. Na tomto místě bych se měl vyjádřit k vyhlídkám na fotografování takového viru. Často se klade otázka, zda nelze virus nachlazení zobrazit pomocí elektronového mikroskopu? Téměř jistě je to v rozsahu velikostí dostupných pro tento přístroj, ale veškerý úspěch v této oblasti závisí na tom, zda se nejprve naučíme, jak získat částice viru ve stavu přiměřeného množství a čistoty. Toho krotkého, poddajného, domácího tvora, virus chřipky, se nikdy nepodařilo uspokojivě vyfotografovat, dokud jsme se ho nejprve nenaučili pěstovat v dostatečném množství v embryonálních tekutinách oplozených vajec. A tak se opět setkáváme s naléhavou potřebou najít způsob, jak virus nachlazení vypěstovat.“

Sci-Hub | Adventures among Viruses. New England Journal of Medicine, 242(7), 235–240 | 10.1056/NEJM195002162420701

Výzkumníci z jednotky Common Cold Unit měli tyto filtrované sekrety, o nichž se předpokládalo, že obsahují neviditelný „virus“, použít k pokusu o „nakažení“ dobrovolníků. Pokud by se u dobrovolníků objevily příznaky spojené s nachlazením, předpokládalo by se, že nachlazení způsobil „virus“. Je ironií, že dr. Andrewes doufal, že jeho zpráva o jejich studiích „jasně ukázala, jak moc toho o nachlazení nevíme a jak pomalý bude nárůst našich znalostí, pokud někdo nenajde důvěryhodnou metodu laboratorního zkoumání“. Doufal sice, že tento den brzy přijde, ale v té době měl pocit, že problém studia nachlazení je „zahalen mlhou folklóru, pověr a pseudovědy“.

Neschopnost dr. Andrewese a jeho kolegy dr. Alicka Isaacse vykultivovat „viry“ nachlazení v laboratoři je vedla k poznání, že pokud chtějí studovat „virus“, který nemohou najít ani vidět, musí získat co nejvíce lidských dobrovolníků. To nakonec vedlo k marketingové kampani přesvědčit veřejnost, aby se zúčastnila neobvyklé dovolené s cílem získat potřebné lidské pokusné králíky. Deník The New York Times uvedl, že na zahajovací tiskové konferenci se dr. Andrewes „dostal na titulní stránky novin tím, že navrhl, aby novomanželé na svatební cestě využili zařízení a stali se pokusnými subjekty“. Když se zásoba lidských pokusných králíků začala ztenčovat, dr. Andrewes několikrát vystoupil v rozhlase a televizi, aby toto úžasné zařízení propagoval. Hlavním lákadlem byla cena pobytu, protože byl zcela zdarma a dobrovolníci ve skutečnosti dostali za účast zaplaceno. Zařízení platilo účet, hradilo veškeré cestovní náklady a poskytovalo 2,80 dolaru denně na kapesné. Dobrovolníci bydleli v zařízených pokojích v jedněch z přestavěných kasáren, přičemž každá jednotka o dvou až třech pokojích měla společný obývací pokoj a kuchyň s ledničkou, konvicí a toustovačem. Teplá jídla byla připravována a dodávána dobrovolníkům až ke dveřím v termoskách. Měli k dispozici televizi a rádio s kazetovým přehrávačem pro poslech hudby. Měli k dispozici různé aktivity pro ukrácení času, jako například skládání puzzle, hraní stolních her, jako Monopoly nebo Scrabble, čtení knih z knihovny a telefonování. Pro volnočasové aktivity měli k dispozici i hřiště na minigolf, kurt na padel nebo kulečník a také krásnou venkovní krajinu Salisburských plání, kterou mohli využívat k procházkám v přírodě. Jediné, co museli dělat, bylo držet se vždy 10 yardů (něco málo přes 9 metrů) od sebe, protože to bylo zřejmě magické číslo, za které se „virus“ nemohl dostat.

Zařízení bylo inzerováno v novinách a časopisech jako „neobvyklá příležitost k dovolené v atraktivní části krajiny, bez nákladů a s finanční úhradou“. Dobrovolníci byli ve skutečnosti vybízeni, aby tuto informaci šířili mezi přáteli a rodinou, a měli možnost se každých šest měsíců znovu přihlásit. Ve skutečnosti byl pobyt považován za tak příjemný, že jen jeden pár absolvoval v zařízení 21 návštěv.

Jak poznamenal dr. Andrewes, otevření zařízení s plně hrazenou dovolenou za účelem experimentování na lidských pokusných králících nebylo hlavním cílem jejich práce, kterým bylo najít způsob, jak studovat nachlazení bez nebo jen s malým využitím lidských dobrovolníků. Neschopnost vykultivovat „virus“, spolu s neúspěšnými pokusy o výrobu komerčně životaschopných vakcín nebo antivirotik, vedla k tomu, že zařízení bylo několikrát málem uzavřeno. Neúspěšnost jejich snah nakonec vedla k tomu, že v roce 1957 byl do čela jednotky a pro dohled nad výzkumem jmenován virolog Rockefellerova institutu dr. David Tyrrell, který se považoval za „zdráhavého mladého virologa“. Tyrellovo jmenování bylo považováno za poslední pokus o kultivaci „viru“ údajně odpovědného za nachlazení, aby se předešlo uzavření jednotky. Naštěstí pro jednotku Common Cold Unit se tato hra „zázračně“ vyplatila, protože v roce 1960, kdy bylo plánováno její uzavření, Tyrrellova skupina publikovala tři studie, v nichž tvrdila, že „izolovala“ „virus“ nachlazení. Jednotka Common Cold Unit tak přežila dalších 30 let.

Tyrrellovo působení v jednotce Common Cold Unit

Během působení Davida Tyrella byly vytvořeny nové metody „pěstování“ „virů“, kterými se snažili „infikovat“ dobrovolníky. Výzkumníci při pokusech o úspěšnou „infekci“ experimentovali s tkáňovými i orgánovými kulturami. První metoda, kterou použili k „vypěstování“ „viru“, vyžadovala buňky ledvin lidského embrya, které byly inkubovány při teplotě 33°C a dvakrát pasážovány, což vedlo k tomu, že nevznikl žádný cytopatický efekt, tedy projev odumírání buněk, o němž virologové tvrdí, že je známkou přítomnosti „viru“, a tudíž „úspěšné“ kultivace. Médium bylo poté upraveno tak, aby umožňovalo sériové pasážování a „urychlilo“ vývoj cytopatického efektu, který výzkumníci chtěli pozorovat, protože původní kultury „rhinoviru“ k tomu potřebovaly 25 dní a nejméně jedno pasážování. Jinými slovy, manipulovali s kulturami tak dlouho, dokud nebyli schopni buňky rychleji usmrtit a tvrdit, že uspěli:

„Domnívám se však, že vývoj obecných metod využívajících tkáňové a později orgánové kultury buněk byl v jednotce CCU, kde jsme byli schopni kombinovat použití nových kultivačních technik s inokulací dobrovolníků, obecně rychlejší a logičtější, aby ukázal, že původce nachlazení roste i v omezené míře. Nejprve jsme objevili metodu, jak množit mnoho různých virů ‚nachlazení‘ (ve skutečnosti rhinovirů) v kulturách buněk ledvin lidského embrya při teplotě 33°C pro dvě pasáže, bez cytopatického efektu (Tyrrell a kol., 1960). Médium bylo upraveno nejprve tak, aby umožnilo sériové pasážování a rozvoj interference, a poté umožnilo rychlý vznik cytopatického efektu (Tyrrell a Parsons, 1960; Hitchcock a Tyrrell, 1960). Jiní později našli vhodnější citlivé buňky.“

Zajímavé je, že Tyrrell přiznal, že lidská embryonální tkáň, kterou použili, nebyla dostatečně zkontrolována na všechny možné kontaminanty. Rovněž uvedl, že příležitostně používali buňky opičích ledvin, a protože si nebyli vědomi „necytopatogenních organismů“, tak se nesnažili zjistit, zda jsou tyto buňky prosté všech možných kontaminantů. Jinými slovy, výzkumníci nepoužívali purifikované preparáty, které by obsahovaly pouze předpokládané „virové“ částice:

„Ve velké míře byla použita lidská embryonální tkáň – ta byla získána od pacientů bez klinické anamnézy nebo známek infekce a bylo s ní manipulováno v ‚čistých‘ prostorách. Před podáním dobrovolníkům však byla testována pouze na bakteriální a plísňovou infekci. Kromě toho byl při některých příležitostech použit virus namnožený v buňkách opičích ledvin, a přestože byly kultury testovány na hemadsorpční a cytopatické agens, nevěděli jsme o necytopatogenních organismech, jako je SV40, a proto jsme je netestovali.“

Stejné metody využívající orgánové kultury použil Tyrrell v roce 1965 k „izolaci“ úplně prvního „koronaviru“ známého jako B814, který kupodivu na počátku 70. let záhadně zmizel. Podle jeho studie byly tekutiny z výplachů nosu okamžitě uloženy do fyziologického roztoku pufrovaného fosfátem a bakteriologického živného bujónu. Poté byly přeneseny na orgánové kultury 14 až 22 týdnů starých plodů smíchané s médiem 199 a hydrogenuhličitanem sodným. Médium bylo měněno denně po dobu dvou dnů, aby se „virus“ „pomnožil“. Zajímavé bylo, že tekutiny z orgánových kultur prý u dobrovolníků vyvolávaly častější a závažnější nachlazení než samotné nepurifikované tekutiny z výplachů nosu. Dr. Andrewes v roce 1950 poznamenal, že živný bujón a fyziologický roztok, které použili jako kontrolní vzorky, nachlazení nikdy nevyvolaly, ale jiné látky používané pro stejné účely, jako například suspenze normálního žloutkového váčku, vyvolaly u malého počtu mírné nachlazení. Čím je tedy zdroj cizorodější, méně purifikovaný a kontaminovanější, tím více příznaků nachlazení podle všeho vyvolává. Dr. Andrewes také poznamenal, jak může kultivace snadno zmást výzkumníky, aby se domnívali, že mají „virus“, i když tam nic není, a uvedl: „Jednou jsme si mysleli, že jsme úspěšně vykultivovali virus nachlazení ve vejcích, ale testy s dalšími neinokulovanými vejci odhalily, že jsme do naší jedinečné sbírky iluzí přidali další.“

Bez ohledu na větší „úspěch“ při použití kultivačních směsí k inokulaci dobrovolníků Tyrrell později poznamenal, že výsledky s kultivačními tekutinami se pravidelně nedařilo opakovat. Uvedl, že museli s kulturami manipulovat, aby dosáhli co nejlepších výsledků, např. použitím lidských buněk místo opičích, inkubací při 33°C místo 37°C a použitím syntetického média 199. Pokud se pokoušeli o příliš mnoho pasáží, výsledky snah o „infikování“ dobrovolníků byly vždy negativní:

„Zdálo se, že se nám podařilo vyvolat nachlazení pomocí kultivačních tekutin, ale výsledky se pravidelně nedařilo opakovat a testování složek trvalo celou věčnost. Existovaly důkazy, že virus poroste, ale objevily se náznaky, že přesné metody, které jsme použili, byly důležité: lidské buňky byly lepší než opičí, teplota 33°C byla lepší než teplota 37°C a syntetické médium 199 bylo lepší než ostatní média. A pokud jsme se pokoušeli o další pasážování z kultury na kulturu, testy dobrovolníků byly negativní. Virus vymřel.“

Toto je skvělý příklad nelogických skoků, které virologové dělají, aby ignorovali důkazy, které jsou v rozporu s jejich předpoklady. Pokud se při inokulaci kultivačních tekutin nepodařilo nachlazení vyvolat, nebylo to způsobeno tím, že by žádný patogenní „virus“ neexistoval. Bylo to tím, že „virus vymřel“, což mělo za následek neúspěch experimentu.

Použití těchto toxičtějších buněčných kultur k získání výsledků, kterých výzkumníci chtěli dosáhnout, bylo nutné kvůli obtížím při stanovení a rozlišení nachlazení pouze pomocí výplachů nosu nemocných pacientů. Důkazem těchto obtíží při zjišťování a rozlišování nachlazení je studie z roku 1958 z počátku Tyrrellova působení s názvem Transmission of the Common Cold to Volunteers Under Controlled Conditions („Přenos nachlazení na dobrovolníky za kontrolovaných podmínek“). Ve studii se uvádí, že v průběhu pěti let výzkumníci pozorovali více než 1 000 dobrovolníků, kteří byli vystaveni „infekčním“ nosním sekretům získaným od osob s nachlazením nebo slepému roztoku použitému jako kontrola. Nosní výplachy byly upraveny, protože byly zředěny izotonickým roztokem soli pufrovaným na pH 7,4, do kterého bylo přidáno 0,5% kvasnicového extraktu, nebo 5% lidského hemoglobinu typu O jako stabilizační protein. Výzkumníci se však pokusili kontrolovat proměnné také tím, že kontrolní skupinu inokulovali roztoky obsahujícími 0,5% kvasnicového extraktu, nebo 5% lidského hemoglobinu typu O. Dobrovolníci byli intranazálně inokulováni v poloze na zádech. Zcela objektivní měření k určení přítomnosti či nepřítomnosti nachlazení nebyla k dispozici, a tak se výzkumníci museli spolehnout na subjektivní dotazníky vyplněné dobrovolníky, kde bylo jako kritérium přítomnosti experimentálního nachlazení stanoveno skóre příznaků 14 nebo více. Toto kritérium však nezahrnovalo ty, u nichž se subjektivně rozvinulo nachlazení s méně než 14 body příznaků, což byla situace, která nastala téměř u čtvrtiny experimentálních nachlazení. Zahrnovalo také ty, u nichž se údajně objevily příznaky z jiných příčin. Výzkumníci se tedy při určování, zda má dobrovolník nachlazení, spoléhali na subjektivní analýzu dobrovolníka, i když ta nebyla považována za zcela spolehlivou, a zahrnuli další opatření, kdy u osob s počtem bodů nižším než 14 byla vyžadována přítomnost zvýšeného výtoku z nosu ve třech nebo více ze šesti dnů po experimentální inokulaci. To mělo vyloučit ty „příliš spolupracující“ dobrovolníky, kteří si diagnostikovali nachlazení na základě „několika bizarních příznaků“.

Výzkumníci tvrdili, že u experimentální skupiny se objevilo nachlazení v 35-40% případů. Spontánní nachlazení se však vyskytlo i u 10% kontrolní skupiny. Jak „infikovaní“, tak „neinfikovaní“ dobrovolníci by pociťovali hlavní příznaky spojené s nachlazením, jako je bolest hlavy, kýchání, zimnice, bolest v krku, malátnost, výtok z nosu, ucpaný nos a kašel. Bylo sice řečeno, že experimentální onemocnění vyvolalo více příznaků než spontánní nachlazení pozorované u „neinfikovaných“ dobrovolníků, ale ti často neměli během sledovaného období 6 dnů plný průběh příznaků. Mírné bolesti hlavy nebo bolesti hlavy a malátnost se vyskytovaly u obou skupin a byly přičítány tomu, že byly pravděpodobně způsobeny spíše experimentem než jakoukoli „infekcí“. Zajímavé je, že experimentální „infekce“ původci nachlazení nebyla téměř nikdy doprovázena horečkou, která má být charakteristickým znakem nachlazení, jímž se odlišuje od alergií. Ve skutečnosti u osob, které byly údajně „infikovány“ původcem nachlazením, došlo během prvních tří dnů po inokulaci k výraznému poklesu teploty. Je tedy třeba si položit otázku, zda vše, co výzkumníci vytvořili, nebyly jen alergické reakce na cizí proteiny? Podobná zjištění prezentoval dr. Andrewes ve své studii z roku 1950, kde u vyvolaných experimentálních nachlazení „je horečka vzácná, zatímco malátnost a bolest hlavy na začátku jsou běžné“. Za zmínku stojí také to, že lékaři v této studii, kteří zkoumali obě skupiny, nebyli úspěšní při sledování nazofaryngeálních příznaků k odlišení dobrovolníků s nachlazením od těch, kteří jej neměli. Přítomnost některých bakteriálních kmenů byla prý u „infikovaných“ a „neinfikovaných“ skupin po celých následujících sedm dní nápadně podobná, aniž by se jejich výskyt zvýšil.

Přestože výzkumníci věřili v opak, připustili, že i když se jim a několika dalším výzkumníkům podařilo intranazální aplikací filtrovaného nosního sekretu vyvolat příznaky vztahující se k horním cestám dýchacím, „mohla by být vznesena námitka, že tyto příznaky byly pouze reakcí na vnesený cizorodý materiál“. Došli také k závěru, že experimentální nachlazení „nemůže být snadno odhaleno vyšetřením nosu a krku ani osobou dobře kvalifikovanou v otolaryngologii“, protože „u průměrně zdravých osob existují velké rozdíly ve vzhledu sliznice nosohltanu“. Zajímavé je, že ve snaze podpořit své vlastní výsledky výzkumníci citovali různé studie, spolu se svými vlastními nepublikovanými údaji, podle nichž nosní aplikace živého „adenoviru“ odebraného z tkáňové kultury, živého „viru“ chřipky pasážovaného ve vejcích, bakteriofága, „neinfekčního“ nosního sekretu a několika cizorodých chemických látek nevyvolala žádné příznaky, čímž byla údajná „infekčnost“ „adenoviru“ i „viru“ chřipky zdiskreditována. Přestože se v rámci jejich studie u dobrovolníků v kontrolní skupině, kterým byly podány roztoky údajně neobsahující žádný „virus“, také objevily příznaky nachlazení, výzkumníci nakonec dospěli k závěru, že studie úspěšně prokázala, že nosní aplikací zředěného nosního sekretu bez buněk od dárců s nachlazením lze „virus“ přenést.

Problémy od samého počátku

Potíže s vyvoláním a/nebo rozlišováním experimentálního nachlazení, které měli výzkumníci pod Tyrrellovým vedením, nebyly o moc menší ani v počátcích jednotky CCU pod vedením dr. Andrewese. Dr. Andrewes například v roce 1949 uvedl, že při experimentu s výplachy nosu zdravých dobrovolníků, které byly testovány na 28 dalších dobrovolnících, bylo vyvoláno 6 případů nachlazení. Přiznal, že neexistuje žádný důkaz, že by příčinou nachlazení byl nějaký „virus“. Použití nosních výplachů od zdravých hostitelů bez „virů“ tedy může vést k naprosto stejným příznakům, jaké byly pozorovány u experimentálních skupin, u nichž byly použity tekutiny, o kterých se předpokládá, že „virus“ obsahovaly.

V Harbenově přednášce v roce 1962 dr. Andrewes připomněl, jak exponovali normální dobrovolníky „infikovaným“ jedincům, kteří se nacházeli v různých stadiích nemoci. Poznamenal však: „K našemu překvapení došlo jen k velmi malému výskytu zkřížené infekce.“ Ve skutečnosti bylo v uvedeném příkladu 19 osob „exponováno“ osobám s nachlazením po dobu 10 hodin a pouze u jedné osoby prý došlo ke „zkřížené infekci“. Nachlazení jí údajně předala „infikovaná“ osoba, která neměla žádné příznaky, tzn. že výmluvou bylo asymptomatické onemocnění. Bez ohledu na to dr. Andrewes poznamenal, že jejich zjištění se shodují se zjištěními Kerra a Lagena (1933-34), kterým se rovněž nepodařilo získat důkazy o přirozeném přenosu nachlazení. Pozdější pokusy jednotky CCU byly rovněž považovány za neúspěšné, protože druhý (0 ze 4) a třetí (1 z 5) test s inokulovaným materiálem nepřinesl očekávané výsledky, stejně jako tomu bylo v případě „přirozeného divokého nachlazení“, které se nepodařilo přenést na žádnou z 5 exponovaných zdravých osob. Hledaly se proto další cesty, jak se pokusit „zkřížené infekce“ prokázat.

Pozdější experiment vedl dr. Andrewese k izolování skupiny dvanácti dobrovolníků po celé léto na neobydleném ostrově Eilean nan Ron u severního pobřeží Skotska. V polovině září vyslal na ostrov člun s „infikovanými“ dobrovolníky, kteří měli přijít do kontaktu s dříve izolovanou ostrovní skupinou. Podle dr. Andrewese „infikovaní“ jedinci „liberálním způsobem roznášeli výtok z nosu na hrací karty, knihy, příbory, rukojeti hrnků, dopisy, židle, kliky dveří a stoly“ a pravidelně na ostrovní skupinu celé hodiny kašlali zpoza přepážky z deky. Při pokusech o „nakažení“ ostrovní skupiny byly použity různé metody a testy ukázaly, že jemné kapénky od „nakažených“ se šířily po celé místnosti. „Nakažení“ dokonce žili tři dny v odděleném domě s některými dobrovolníky z ostrovní skupiny, což jim umožnilo maximální expozici. Nikdo z nich však nechytil ani rýmu, přestože na jejich „nakažení“ bylo vynaloženo značné úsilí. Dr. Andrewes uvedl: „K našemu velkému překvapení se do 29. září u žádného z 12 exponovaných ‚ostrovanů‘ neobjevilo nachlazení. Obzvláště nečekané bylo, že nikdo ze skupiny C nechytil nachlazení, přestože byl plně exponován.“ Dr. Andrewes zneklidněl a pak poslal muže, který prý měl „divoké“ nachlazení, aby si na chvíli sedl a komunikoval s ostrovní skupinou. I když se pak tvrdilo, že tři z osmi nakonec jeho „divoké“ nachlazení chytili, pozdější pokusy o „nakažení“ zdravých dobrovolníků vzduchem byly považovány za neúspěšné.

Článek v The New York Times poukázal na další pokusy, při nichž dr. Andrewes posílal dobrovolníky v chladných dnech na dlouhé procházky, vypínal jim topení v bytech, a dokonce je nechal sedět v mokrých ponožkách. Vyvolat nachlazení se jim však nepodařilo. Dr. Andrewes poznamenal: „Nemohli jsme se přesvědčit, že prochlazení samo o sobě něco způsobilo.“ V článku „The Sneeze Hunt“ („Honba za kýchnutím“), který vyšel v časopise Leader v dubnu 1950, byl uveden citát dobrovolníka, který na tento neúspěch poukázal:

„Osmý den – a jediné, čím se mohu pochlubit, je lehké posmrkávání… něco se vážně musí udělat… Mlha je těžká, když se brzy ráno, spoře oděný, vydávám k řece… ponořím se po kolena do ledové vody, staré boty, ponožky, kalhoty a všechno… o hodinu později se převléknu do suchého… Čekáme celý den. Nic se neděje… Je to ironie.“

Podobné pokusy buď vyvolat, anebo potlačit projevy příznaků nachlazení u dobrovolníků byly podniknuty i za Tyrrellova působení a tyto snahy byly většinou neúspěšné. To vedlo Tyrrella k návrhu, že „útok na virus bychom možná měli nechat na lidském imunitním systému“.

Podle nekrologu, který dr. David Tyrrell napsal dr. Andrewesovi, byly na jednotce CCU pod dohledem dr. Andrewese používány ty samé techniky, které zavedl John Enders k množení „polioviru“ na kulturách lidských embryonálních buněk. Tamní výzkumníci získali nosní výplachy od vědce, který pro jednotku CCU prováděl většinu kultivačních prací, a poté vzorek inokulovali na kultury plicních buněk lidských embryí na plazmatické sraženině. Přestože nepozorovali žádné cytopatické změny, kulturu sériově pasážovali a poté inokulovali dobrovolníkům, u nichž se následně objevilo nachlazení. Výzkumníci předpokládali, že muselo dojít k pomnožení „viru“, a výsledky oznámili ve studii publikované v časopise Lancet v roce 1953. Po zveřejnění však dr. Andrewes uvedl, že „už nemohli své vlastní výsledky zopakovat“, což ukazuje, že publikované výsledky byly chybné a že experiment byl zcela neúspěšný.

Dovolená bez nachlazení

Bez ohledu na to, zda se výzkumníci pokusili „infikovat“ dobrovolníky pomocí nepurifikovaných nosních výplachů osob trpících příznaky nachlazení, nebo pomocí toxických výtvorů z buněčných kultur, které byly vymyšleny pod Tyrrellovým dohledem, se mezi lidmi objevilo hlavní téma týkající se toho, zda dovolenou za nachlazením riskovat. Jak poznamenal profesor Nigel Dimmock, který pracoval na jednotce Common Cold Unit v 60. letech, „bylo to výhodné, protože šance, že onemocníte nachlazením, byla dost malá“. Deník The New York Times uvedl, že většina dobrovolníků byla ohledně rizika relativně v klidu, protože k radosti dobrovolníků a frustraci personálu bylo nesmírně těžké „nakazit“ jinou osobu nachlazením, dokonce i za ideálních podmínek. Podle virologa dr. Roberta Philpottse „je jedním z našich největších problémů nakazit lidi nachlazením“. Domníval se, že kdyby se mu podařilo nachlazením nakazit 80% lidí, mohli by svou práci velmi rychle dokončit. Skutečné odhady úspěšných případů se však pohybovaly mezi jedním ze tří (33%) a jedním z pěti (15%). Nachlazením onemocnělo jen pár dobrovolníků a pobyt v zařízení byl ve skutečnosti převážně příjemný a mnoho lidí se opakovaně vracelo. Odehrálo se zde několik milostných vztahů, například mezi kytaristou a hobojistkou, kteří spolu tvořili duet mimo své jednotky. Recenze byly po celou více než čtyřicetiletou historii téměř výhradně pozitivní. Učitel, který byl jedním z prvních dobrovolníků, vzpomínal na své dva klidné zážitky v tomto zařízení, přičemž ani při jedné návštěvě nachlazením neonemocněl:

„Bylo to příjemné místo. Mohl jsem se uchýlit do ústraní v klášterním smyslu, jednou, abych si četl, podruhé, abych se připravil na blížící se zkoušku. Vše bylo jemně řízeno, a i když skotská hlavní sestra byla poněkud děsivá a vyvolávala nervozitu, absence autority, kromě několika málo věcí, které jsme měli zakázané, byla dobrým uvolněním po náročném semestru výuky. A ani při jedné návštěvě jsem nachlazením neonemocněl.“

Další, učitelka, která se během jedenácti let přihlásila šestkrát, měla rovněž hezké vzpomínky:

„Čas letěl, šila jsem, četla, občas šla na procházku. Bylo to úplné oproštění od světa, čas návratu do svobody dětství bez omezení. Žlutý vozík (přivážející jídlo) byl zlatým hřebem pokusů. Pavlovovi psi na nás neměli.“

Ironií osudu je, že nejstarší syn dr. Andrewese John byl v tomto zařízení také třikrát dobrovolníkem a prohlásil: „Nikomu se nepodařilo, aby na mě nachlazení přenesl.“

Přestože bylo nepochybně velmi obtížné experimentálně vyvolat nachlazení, David Tyrrell poznamenal, že „mnozí dobrovolníci byli poměrně dychtiví nachlazení chytit, dokonce až do té míry, že si příznaky představovali“. Důkazem toho byla již zmíněná studie z roku 1958 s „příliš spolupracujícími“ dobrovolníky. Zajímavé je, že přinejmenším od roku 1930 bylo známo, že dobrovolníci si mohli vsugerovat, že jsou nachlazení, pokud věřili, že byli „infikováni“ původcem nachlazení. To prokázal Alphonse Raymond Dochez ve své studii Studies in the Common Cold („Studie o nachlazení“). Kupodivu to byla tato studie, která přesvědčila dr. Andrewese, že nachlazení je způsobeno přenosným „virem“ do té míry, že názory dr. Docheze přijal jako pracovní hypotézu pro jednotku CCU. Ve studii z roku 1930 dr. Dochez poznamenal nejen to, že dobrovolníci si mohli vsugerovat, že mají nachlazení, přestože ho neměli, ale rovněž uvedl, že filtráty, bez ohledu na to, zda obsahovaly předpokládaný „virus“, nebo ne, způsobovaly ucpání nosu, kýchání a bolest hlavy:

„Pro jedince, který je používán k experimentálnímu přenosu nemoci, je velmi snadné uvěřit, že má lehké nachlazení, přestože objektivní důkazy jsou velmi slabé nebo chybí. Tam, kde dobrovolníci, stejně jako na začátku naší práce, věřili, že se snažíme vyvolat nachlazení, byli občas sami přesvědčeni, že trpí mírnou infekcí. Tomu bylo velmi snadné uvěřit, protože filtrát prakticky ve všech případech, negativních i pozitivních, způsobuje mírné ucpání nosu, slabé kýchání a občas mírnou bolest hlavy.“

Jako příklad uvedl dr. Dochez pacienta, kterému byla aplikována injekce sterilního roztoku bez „viru“. Když mu asistent omylem zmínil, že se u něj nachlazení nepodařilo přenést, začal muž ještě té noci trpět závažnými příznaky. Když mu druhý den ráno řekli, že byl o povaze injekce špatně informován, příznaky u muže do hodiny vymizely:

„Velmi brzy bylo zřejmé, že tento jedinec byl víceméně nespolehlivý a od začátku ho bylo možné držet v nevědomosti ohledně našeho postupu. Po zkušební injekci sterilního roztoku měl nenápadné příznaky a o nic výraznější příznaky neměl ani po aplikaci filtrátu od pacienta s nachlazením. To ale trvalo jen do té doby, kdy asistent druhý den po injekci tento neúspěch v přenosu nachlazení neúmyslně zmínil. Ten samý večer a v noci subjekt hlásil závažnou symptomatologii, včetně kýchání, kašle, bolesti v krku a ucpaného nosu. Druhý den ráno mu bylo řečeno, že byl o povaze aplikovaného filtrátu špatně informován a jeho příznaky do hodiny zmizely. Je důležité poznamenat, že objektivní patologické změny zcela chyběly.“

Síla nocebo efektu, kdy přesvědčení, že negativní výsledek léčby nebo procedury skutečně způsobí jeho projevení a následné poškození, je dobře známým jevem. Toho si byli vědomi i výzkumníci před, během a po experimentech na jednotce CCU. V přijímacím formuláři jednotky CCU avizovali, že „dobrovolník by neměl předem očekávat, že se u něj po podání nosních kapek objeví příznaky“. Ve skutečnosti připustili, že „existuje velká šance, že se tak nestane“, protože „někteří dobrovolníci se stejně ukáží jako odolní vůči inokulovanému viru“. Přiznali, že „v podstatě asi jen u třetiny všech dobrovolníků se skutečně vyvinou příznaky“. Tyto příznaky jsou nespecifické a jsou úplně stejné jako ty, které se připisují senné rýmě a sezónním alergiím. Kromě problémů s pacienty, kteří vykazují příznaky v důsledku přesvědčení, že mohou chytit nachlazení jen na základě experimentu, je interpretace nachlazení zcela subjektivní, což je důvod, proč použili dvojitě zaslepené nastavení, aby se pokusili zmírnit „nesprávné interpretace“ ze strany výzkumníků a také aby zajistili, že si dobrovolníci nebudou představovat příznaky, které ve skutečnosti nemají. Již samotné vstříknutí těchto roztoků do nosní dutiny, bez ohledu na to, zda obsahují „virus“ či nikoliv, způsobí příznaky, jako je bolest hlavy, malátnost, ucpání nosu a kýchání, jak uvedl dr. Dochez a autoři studie z roku 1958. Lze tedy snadno dojít k závěru, že samotný experimentální postup spolu s fyzickou i psychickou reakcí jedince na přítomnost cizorodých látek má za následek výskyt nespecifických příznaků, jež jsou pak výzkumníky na základě podaného inokula subjektivně interpretovány jako nachlazení.

Aby mohli vědci z jednotky CCU skutečně dojít k závěru, že se jim podařilo kultivovat a studovat „viry“ nachlazení, museli udělat všechno možné, aby ignorovali důkazy, které svědčily o opaku:

1. Neschopnost vyvolat stejné onemocnění u mnoha zvířat.
2. Neschopnost vyvolat „koinfekce“.
3. Neschopnost přenést „infekci“ vzduchem, a to ani v silně kontaminovaném prostředí.
4. Schopnost samotného experimentálního postupu intranazální inokulace vyvolat únavu, malátnost, kýchání a ucpaný nos.
5. Velké obtíže (15-33% „úspěšnost“) při vyvolání příznaků nachlazení pomocí vzorků „virů“, stejně jako neschopnost konzistentně replikovat výsledky.
6. Neschopnost vyvinout úspěšnou léčbu a vakcíny.
7. Nocebo efekt vyvolávající stejné příznaky spojené s nachlazením.
8. Kontrolní skupiny, které také trpěly stejnými příznaky onemocnění spojenými s nachlazením, přestože jim byly podávány roztoky, které žádný „virus“ neobsahovaly.

Přestože učebnice tvrdí, že jednotka CCU byla úspěšná v identifikaci „virů“ nachlazení a v přenosu a studiu nemoci, při pohledu na její historii je zcela zřejmé, že úspěšná nebyla ani v nejmenším. Pro zařízení, jehož cílem bylo studovat „viry“ nachlazení „infikováním“ svých lidských pokusných králíků, to bylo nesmírně obtížné a následkem byla evidentně nízká „úspěšnost“. I ten malý „úspěch“, kterého dosáhli, se dal snadno vysvětlit různými komplikujícími faktory, které s přítomností nějakého „viru“ vůbec nesouvisely. Po různých hrozbách uzavření tohoto zařízení v průběhu čtyř desetiletí jeho provozu byl poslední experiment proveden v červenci 1989 a zařízení bylo nakonec definitivně uzavřeno v roce 1990. Rada pro lékařský výzkum nakonec rozhodla, že práce prováděné v zařízení nebudou pokračovat nikde jinde. Je tedy třeba si položit otázku: lze považovat zařízení za úspěšné při získávání cenných výzkumů a důkazů, když bylo z „finančních důvodů“ uzavřeno a jeho výzkum byl zcela zastaven? K uzavření nedochází, pokud je něco považováno za úspěšné a hodné investic. Rozdávání dovolených zdarma s plnou úhradou nákladů a zároveň placení zaměstnanců a dobrovolníků za jejich úsilí s malými výsledky se nezdá být rozumnou finanční investicí. Možná, že některé zajímavé rady, které dr. Tyrrellovi dal dr. Andrewes, zaslechli lidé s finančními prostředky hledající návratnost svých investic, a díky tomu si uvědomili, že to tak být prostě nemělo:

„Neměli byste se zajímat o to, proč dobrovolníci, kterým byly podány viry nachlazení, onemocněli, ale spíš by vás mělo zajímat to, proč jich tolik z nich neonemocnělo!“